Dvě knížky o jazyku ruské umělecké literatury

AS (= Alexandr Stich)

[Chronicles]

(pdf)

Две книги о языке русской художественной литературы / Deux livres sur le langage de la littérature des belles-lettres russes

První z nich, kniha leningradského jazykovědce B. A. Larina (zesnulého v r. 1964) Estetika slova i jazyk pisatelja,[1] je retrospektivní posthumní soubor statí, které vznikaly v rozsáhlém časovém údobí téměř pěti desetiletí, a zrcadlí tedy i autorův teoretický vývoj a změny v názorech; druhé dílo, nesoucí název Poet i slovo,[2] je jednotně koncipované dílo, usilující zachytit jazyk ruské poezie sovětské epochy lexikografickými prostředky. Obě míří k tématu, které je jedním z nejsložitějších mezi těmi, jimiž se obírá věda o jazyku, a které se u nás opět dostalo do centra pozornosti, zabývají se totiž tzv. uměleckým nebo básnickým jazykem.

Larinova kniha se skládá ze dvou odlišných částí. V první jsou otištěny dvě autorovy obecně teoretické a programatické stati z 20. let, kdy se autor snažil ustavit a rozvíjet novou, podle jeho soudu samostatnou, nelingvistickou disciplínu, kterou nazýval „estetika jazyka“. Obě tyto studie jsou prosyceny duchem a atmosférou prvního porevolučního kvasivého sovětského desítiletí, nejen ve svém obsahu, ale i ve způsobu podání — útočném, odvážném a brachylogicky rýsujícím velké koncepce nikoli akademicky úplným a vyrovnaným stylem, ale v rozmáchle nahozených základních konturách, často nespojitých (jak to dobře známe např. z raných studií V. Šklovského). Tato velkorysost podání a uchopení tématu, spoléhající na aktivní myšlenkovou spolupráci adresáta, má pro dnešního čtenáře, sevřeného těžkopádným, uniformovaným, většinou naprosto neosobním vědeckým stylem, i půvab novosti i osten výzvy.

Larin reagoval, navazováním i kriticky, na humboldtovskou tradici; rozbíjel — což se dnes už zdá úplně samozřejmé — staré filologické a lingvistické postupy, které se k jazyku umělecké literatury blížily ze stanoviska genetického a etymologického, které při analýze atomizovaly umělecký text ad absurdum, a tak se zbavovaly možnosti cokoli v něm pochopit, a které v jazyku, jímž jsou psána umělecká díla, viděly jedno z nářečí nebo jeden ze sociálně určených žargonů. Zároveň postřehoval a potíral nebezpečí, které pro teorii jazyka uměleckých děl plynulo z jednostranných a absolutizovaných — nikoli však principiálně nesprávných — názorů A. A. Potebni (jenž v umělecké literatuře viděl především jeden ze způsobů poznání a vyslovování soudů o skutečnosti, a to v obrazné formě). Larinovo badatelské úsilí se rozvíjelo souběžně a v kontaktu s tehdejší formální školou, ale ani jí a její průrazností se nedal oslnit; vedle souhlasu s mnoha jejími názory vyslovil zásadní nesouhlas s formalistickou teorií „zaumného jazyka“ a s podceňováním prioritního postavení smyslu a ideové roviny v slovesném uměleckém díle.

Larinova koncepce zůstala torzovitá, její jednotlivé složky nebyly přivedeny ve vnitřně bezrozpornou jednotu. Už jistá terminologická rozplývavost na to zřetelně ukazuje (bylo by asi i zbytečné i marné hledat záměr a hlubší motivaci v promiskuitním paralelním užívání termínů umělecká řeč, literární jazyk, básnický [72]jazyk, popř. řeč, básnický styl), ale základní teze jsou formulovány zcela zřetelně: umělecký text je podle Larina celistvý a jednotný; jeho celková organizace, ladění a zaměření rozhodují o tom, zda jednotlivý textový element nabude „estetických vlastností“ a jaká jeho estetická funkce v textu je. Lexikální prvky uměleckého textu jsou řízeny zvláštními sémantickými zákonitostmi — jejich význam „reálný a normálně konceptuální“ je oslaben, do popředí se dostává význam „estetický“, který se projevuje v kontextově podmíněných pluralitních odstínech (v „sémantické násobenosti” jakožto principu jazykové organizace umělecké literatury vůbec a akcentovaně jazyka poezie) a asociacích („obertonech“). Totéž platí i pro rovinu syntaktickou. Příznakem jazyka uměleckého díla je jeho novost a překvapivost; také emociálnost je mu vlastní, ale emociálnost jen jistého druhu, totiž intelektuální. Novost je však vždy a nutně spojena s živlem tradice jakožto svým nezbytně přítomným protikladem. Ostatně však i v těch nejkategoričtějších soudech si Larin, jakožto neobyčejně poučený znalec slovesného odkazu kultur časově i místně značně odlehlých a jakožto člověk, který umělecký text nejen objektivně analyzuje, ale je jím jako čtenář i sám strhován a esteticky podněcován, a je si proto vědom toho, že některé podstatné složky poezie vždy nutně racionální vědecké analýze unikají, dobře si uvědomoval, že každá teoretická konstrukce platí jen podmíněně; zvlášť měl pochopení pro to, že estetické, stylistické a poetické teorie vždy svými kořeny tkví v umělecké atmosféře své doby a nesou její znamení; zdůrazňoval totiž, že „individualita podmiňující význam básníka pro současníky beze stop zaniká pro potomstvo“, a z toho vyvozoval metodický požadavek, že „chceme-li prozkoumat sémantický efekt lyriky v jeho úplnosti, musíme se obracet k současným básníkům“.

V druhé části knížky jsou shrnuty konkrétní studie a eseje o jazyku jednotlivých tvůrců (N. A. Někrasova, A. P. Čechova, M. Šolochova a zvl. M. Gorkého) a o využití dialektismů v umělecké literatuře (poutajících jeho pozornost jako odborníka dialektologa). Za připomenutí stojí snad aspoň to, že uvádění dialektismů do beletrie pokládal za druh přejímání slov a že nesdílel postoje těch, kteří chtěli jazyk uměleckých děl omezit pouze na zdroje spisovného jazyka.

V knize Poet i slovo jsou předvedeny výsledky, kterých dosáhla moskevská skupina pracovníků v uskutečňování svého záměru lexikograficky popsat slovní zásobu ruské sovětské poezie (v této fázi práce je jejím reprezentantem 12 nejvýznamnějších básníků posledního půlstoletí, uznávaných už za klasiky sovětského básnictví).

Knížka přichází do atmosféry, která je naplněna novým teoretickým zájmem o jazyk umělecké, zvl. básnické literatury i současnými diskusemi a spory o základní teoretické teze a pojmy spojené s touto problematikou. O to větší ohlas by mohla a měla vzbudit. Autoři knihy i připravovaného Slovníku se inspirují podněty, které lexikografii dávají četné autorské slovníky, zvl. Slovník Goethův (na českého čtenáře působí tísnivě, že v přehledu velké řady těchto prací chybějí příspěvky české — kromě Indexu k Slezským písním J. Štindlové z r. 1969 — a že není zatím naděje, že by česká lexikografie dílo tohoto druhu v dohledné době mohla poskytnout; přitom značný význam i malých a jednoduchých konkordančních lexikálních soupisů ukazují u nás například práce O. Králíka, K. Hausenblase a P. Vašáka týkající se K. H. Máchy; přípravy k Máchovu slovníku v Ústavu pro jazyk český nepřekročily zatím stadium předběžných úvah), dále využívají možností, které pro takovou práci poskytují rozvíjející se mechanografické metody v lexikografii a nové výsledky v některých oblastech lingvistické teorie v SSSR, zvl. sémantiky (v pracích J. D. Apresjana, dále pak tartuské skupiny aj.). Cílem připravovaného Slovníku je lexikograficky popsat lexikální repertoár sovětské poezie a vytvořit pokud možno exaktní „metajazyk“, tj. zpřesnit a ustálit terminologii takového popisu. Teoretickým východiskem je zjištění, že lexikální prostředky jakožto součást uměleckého textu obohacují svůj význam, neboli, jak autoři říkají, získávají další sémantické parametry. Ty chtějí autoři postihnout rozsáhlou soustavou lexikografických charakteristik (srov. s. 115—124 a 137n.). Autoři musili přitom řešit řadu problémů obecného rázu, a mnohé z nich řešili polemikou s teoriemi protichůdnými (úspěšně se např. vypořádali s literárněvědným stanoviskem, reprezentovaným zvl. V. V. Kožinovem, pro něž je charakteristické, že nedoceňuje lingvistické analytické stadium jakožto jeden z nutných předpokladů komplexního po[73]pisu slovesného díla).

Zůstávají tu ovšem i některé otevřené problémy, které patrně vzbudí další diskuse. Autoři např. vycházejí z teorie, která počítá s estetickou funkcí jazyka (jako systému), třebaže právě o tomto termínu i pojmu funkční lingvistiky se vyslovují vážné pochybnosti, totéž platí o pojmu básnický jazyk (většinou však pracují, podle našeho soudu přiměřeněji, s termínem umělecká řeč). Postulují ne dost zřetelně vyjasněnou disciplínu „lingvistická poetika“; někdy ji ztotožňují s lingvostylistikou (s. 33); to by však bylo těžko udržitelné, už proto, že lingvostylistika se nutně zabývá nejen texty umělecké povahy. Také ne dosti pevný podklad mají úvahy o expresi — expresivita je vůbec dnes pojem stále velice vágní a mnohoznačný, a navíc autoři ji činí centrálním pojmem právě „lingvistické poetiky“, třebaže exprese není ani výhradně, ba ani převážně záležitostí uměleckých řečových projevů. Jako celek přináší však kniha do úvah a výzkumů orientovaných na umělecký text některé nové aspekty. To plyne už z toho, že podává důkladnou materiálovou analýzu a že postupuje induktivně, zatímco jindy se otázky jazyka a umění obvykle řeší na materiálu jen příkladovém a často jen deduktivně.

Obě publikace si tak zaslouží věnovat jim pozornost i u nás, a to zvláště proto, že vhodně přicházejí v době, kdy je jejich tematika znovu u nás kriticky revidována a nově promýšlena.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 1, pp. 71-73

Previous Růžena Bergerová, Josef Berger: Sovětská práce o informační úloze slovosledu ve vědecké a technické literatuře

Next Petr Piťha: Americká čítanka stratifikační lingvistiky