Americká čítanka stratifikační lingvistiky

Petr Piťha

[Chronicles]

(pdf)

Американская антология по стратификационной лингвистике / Un recueil américain sur la linguistique stratifiée

Krátce po Lockwoodově úvodu do stratifikační lingvistiky[1] dostává se nám do ruky další významná kniha týkající se popisu jazyka navrženého S. M. Lambem. Je to čítanka stratifikační lingvistiky uspořádaná A. Makkaiem a D. G. Lockwoodem.[2]

Čítanka je rozdělena do dvou částí. Prvá obsahuje 6 článků pojednávajících o obecných problémech stratifikačního popisu, druhá obsahuje 10 článků věnovaných jednotlivým lingvistickým problémům. Obě části jsou uvedeny editorskými úvody, které zařazují jednotlivé články do celku vývoje dané teorie. Kniha dále obsahuje předmluvu, v níž si autoři čítanky kladou dva cíle, totiž ukázat vývoj Lambovy teorie, včetně vývoje terminologického, a podat teoretický rámec doplněný reprezentativním výběrem její aplikace na materiál. Kniha je doprovázena rozsáhlou bibliografií.

Prvá část je uvedena vynikající stručnou charakteristikou stratifikačního systému od J. Algea.[3] Autor vychází z myšlenky, že žádná gramatika nemůže ignorovat dávno známý fakt, že jazykový systém je uspořádán do rovin čili plánů. Důležité je, zda je tato skutečnost výchozí myšlenkou popisu a zda je tato myšlenka uplatněna explicitně. Dále pak charakterizuje Lambův systém jeho porovnáním s jinými přístupy k popisu jazyka. Konstatuje, že jde o popis rozlišující u každého textu několik struktur, které ovšem existují současně: na rovině významu jde o síť vztahů, na rovině syntaxe o strom, na rovině morfologické o řetěz.[4] Toto rozlišení několika rovin umožňuje rozlišit i více typů homonymie a popsat i případy, které nemohl zachytit Bloomfield, který pracoval pouze se dvěma rovinami. Od explicitních generativních gramatik liší se Lambův systém podle autora především tím, že nepoužívá procesuálního způsobu popisu jazykových jevů. Zatímco takový popis je imaginárně časový, je Lambův způsob imaginárně prostorový. Obojí považuje autor za notační záležitost a rozdílu nepřikládá zásadní význam. Konsta[74]tuje však, že procesuální popis zatemňuje při určité interpretaci samostatnost některých jazykových struktur (např. pasíva odvozovaného od aktiva apod.), a naopak dovozuje, že Lambovo uspořádání má určitý bližší vztah k mluvčímu, i když tuto skutečnost nijak nepřeceňuje. Konečně porovnává autor Lambovu gramatiku obecně s tzv. matematickými, explicitními gramatikami. Konstatuje, že gramatika, má-li být opravdu vědecká, musí být explicitní a „naprosto přesná“; uvádí však, že k tomu nemusí nutně docházet využíváním matematické notace. Explicitní gramatika může být napsána přirozeným jazykem bez zvláštní notace. Z toho také vyvozuje, že známé Lambovy grafy nejsou podstatou jeho gramatiky, a nemohou proto být ani východiskem kritik tohoto systému. V závěru se autor ztotožňuje s Lambovými názory o výhodách takového popisu, které vidí v tom, že jde o alternativu k transformačním generativním gramatikám, že jsou tu od počátku zpracovávány jednotky větší než věta a že tento model skýtá vedle popisu kompetence i jisté možnosti popisu performance.

Druhou a nejdůležitější statí této části knihy je Lambův podrobný popis vzniku a vývoje jeho teorie.[5] Autor tu ukazuje návaznost na předchozí lingvistické poznatky (Nida, Hockett, Hjelmslev), vyjasňuje svůj poměr k teorii Chomského, kterého zde počítá mezi ty, na něž navázal, a konečně odhaluje i další současné vlivy (jmenuje především M. A. K. Hallidaye). Dále pak shrnuje základní vlastnosti své teorie, kterou zde nazývá kognitivní lingvistikou. Za hlavní považuje totiž snahu a možnost popsat vnitřní informační systém mluvčího, který mu umožňuje mluvit o něčem a rozumět mluvenému. V popisu tohoto základního rysu je obsaženo nejen rozšíření Chomského požadavku popsat kompetenci na požadavek popisu obecné performance, ale implicitně i na požadavek — jistě vzdálený — popisu styku myšlení a jazyka při formulaci textů. Podle Lamba je tu možno užít v odstatě týchž sítí, kterých je užito pro popis vlastního jazykového systému. Lambovy kognitivní sítě jsou něco jiného než kognitivní sítě, s nimiž pracuje Hays.[6] Lamb, který vychází od paralely mezi lidským myšlením a činností počítače, používá vlastně tzv. inženýrských sítí (včetně značek) a interpretuje je lingvisticky a psycholingvisticky. Hays naproti tomu vychází od psychoneurologických zjištění a z modelu paměti, vnímání a vybavování, který má rovněž podobu sítí vztahů, přechází ke strukturám jazyka. Zajímavý vztah však můžeme najít mezi částmi Lambových kognitivních sítí popisujících slovní zásobu a systémem smysl - text Žolkovského a Mel’čuka.[7] V základních rysech jde o týž přístup k popisu lexikální zásoby.

Hlavní část stati je pak věnována podrobnému výkladu čtyř stadií vývoje jeho systému (I. počáteční, II. a III. ucelená přechodná, IV. rozpracování současné). Autor tu s neobvyklou otevřeností mluví i o chybných řešeních a jejich překonání a dává čtenáři možnost proniknout do způsobu myšlení, které stojí v pozadí jednotlivých úprav původně dosti jednoduchého modelu. Pro lingvistu obeznámeného s různými přístupy k jazyku je tato Lambova stať nejlepším úvodem do jeho stratifikační lingvistiky, protože na rozdíl od prostého konstatování faktů a popisu řešení, která nacházíme v knižních úvodech,[8] je zde připojena rozsáhlá diskuse.

Shrnutý vývoj je dále ilustrován dvěma Lambovými teoretickými statěmi. Prvá,[9] vedle výhod pro aplikaci při strojovém překladu,[10] pojednává o hlavních rysech systému ve stadiu III. Druhá[11] odpovídá nejnovějšímu stadiu a prohlubuje pohled na nejvyšší rovinu popisu. Všeobecnou část knihy uzavírají dvě stati P. Reicha.[12]

[75]Prvá se zabývá psychologickými aspekty daného popisu. Hlavní hypotézou tu je, že v lidském mozku nejsou kompetence a performance od sebe odděleny tak jako data a program v počítači. Model jazyka musí zachytit obojí současně. Jazykovou kompetenci navrhuje popsat jako síť sémantických vztahů, v níž probíhají změny odpovídající chápání; jazykové chování pod sémantickou úrovní, performance, se týká aktivace a jiné sítě vztahů, která spojuje sémantickou úroveň s rovinou výrazu. Některé myšlenky tohoto článku předešly vývoj transformační gramatiky, který vedl k rozvoji generativní sémantiky.

Druhá Reichova stať sice patří mezi často citované práce v oblasti stratifikační lingvistiky, ale její zařazení do knihy nepovažuji za šťastné. Autor se v ní snaží podat formální vymezení systému, který porovnává s kontextovými gramatikami. Jeho výklad je však matematicky neúplný (chybí definice výchozích pojmů) a lingvisticky nepřesvědčivý. Kromě toho je výklad přetížen zdlouhavými úvahami o grafické notaci. Zdá se, že daleko výstižnější a přesnější, i když ne vyčerpávající, je matematické zpracování systému od G. Sampsona,[13] které v knize na její škodu obsaženo není.

Druhá část čítanky je věnována monografickým zpracováním jednotlivých jazykových jevů. Pro pochopení Lambovy stratifikační gramatiky jsou po mém soudu důležité čtyři, i když ostatní jsou rovněž velmi názorné. Dvě z nich jsou práce Lambovy: Prolegomena to a Theory of Phonology a Sememic Approach to Structural Semantics. Prvá osvětluje fonologickou a morfologickou rovinu systému, druhá pojednává o pojmu význam a osvětluje sémantickou a syntaktickou úroveň systému. Další důležité články D. C. Bennetta[14] jsou věnovány otázkám homonymie, synonymie a polysémie, rozpracovaným na materiálu anglických předložek.

Při čtení této antologie vystoupí celá řada otázek, které jsou v Lambově teorii nedořešeny a diskusní. Jde často o otázky, které jsou i jinde nevyřešeny, takže jejich stručné shrnutí nelze ve většině případů považovat za kritiku. Uvedeme čtyři: (1) Jde o nejasnosti v rozlišení oblasti významu a obsahu. Posunutí sféry lingvistického bádání až do oblasti myšlení vede k zahrnutí obsahu do popisu jazyka a k setření hranice mezi významem a obsahem. (2) Nevyjasněna zůstává otázka jazykových jednotek. Autoři tvrdí, že pracují pouze se sítěmi vztahů. Samo slovo vztah však implikuje nějaké jednotky. Kromě toho se stále mluví o třídách, potřebné generalizaci apod. Zdá se tedy, že z výchozího tvrzení autoři v praxi ustupují nejen terminologicky, nýbrž i věcně. (3) Užití grafické notace začínají sami autoři chápat daleko kritičtěji a upozorňují, že to není podstata jejich systému. Uznávají, že grafy jsou ilustrativní a výhodné jen při popisu poměrně malých oblastí jazyka. Nicméně však jsou jejich úvahy ovlivněny primární snahou popsat jazyk pomocí nejúspornějšího grafu. Tato snaha vedla k přímému propojení taktik, jež ovšem narušuje jasné lišení realizačních a kompozičních vztahů v jazyce a ve svých důsledcích může vést ke zrušení stratifikace vůbec. (4) Otevřenou zůstává nadále otázka precizního matematického vymezení.

Závěrem je třeba říci, že tato čítanka je zatím nejucelenějším přehledem americké stratifikační lingvistiky. Ve svých úvodech a některých statích prvé části podává vedle základního výkladu i popis vývoje celého systému. Kniha není zatížena přemírou technického aparátu, čímž trpěly výše uvedené knižní úvody, a má proti nim i tu výhodu, že druhá část přináší v řadě propracovaných monografií hlubší materiálovou ilustraci, než jakou nacházíme v jednotlivých příkladech uváděných v úvodech. (Nadále ovšem postrádáme ucelené předvedení systému na jednotném materiálu jednoho jazyka.) Tato kniha není jen běžnou antologií užitečnou jako četba pro výukový kurs. Je to kniha shrnující velmi aktuální dialog zastánců jedné jazykové teorie s lingvisty odlišných názorů. Tyto vlastnosti má kniha jistě i proto, že je neobyčejně pečlivě edičně připravena, uvedena a terminologicky sjednocena.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 1, pp. 73-75

Previous AS (= Alexandr Stich): Dvě knížky o jazyku ruské umělecké literatury

Next Karel Horálek: Charvátský lingvistický slovník