Nové práce o verši polském a českém: 1. J. Hrabák, Nová práce o polském verši. 2. P. Trost, Staropolský verš ve srovnání se staročeským. 3. P. Trost, Český verš ve srovnání s německým

Josef Hrabák, Pavel Trost

[Rozhledy]

(pdf)

Nouveaux ouvrages sur le vers polonais et tchèque: 1 Nouvel ouvrage sur le vers polonais. 2 L’ancien vers polonais comparé au tchèque. 3 Le vers tchèque comparé à l’allemand

1. J. Hrabák: Nová práce o polském verši

Když jsem referoval v posledním čísle loňského ročníku Slova a slovesnosti o drobných pracích F. SIEDLECKÉHO (str. 250 n.), naznačil jsem, že v jeho daru pečlivé analysy může číhat nebezpečí, že se nezmocní syntheticky celého problému. Jeho velká práce Studja z metryki polskiej, která vyšla jako 4. a 5. svazek sbírky „Z zagadnień poetyki“ (Wilno 1937. Cz. I, str. XVI + 224, cz. II, str. XVI + 224), ukazuje, že má obava nebyla správná.

Účelem Studií není analysa estetická, autor si chce všimnouti jen jednoho aspektu, jedné vrstvy literárního díla, totiž jeho struktury fonetické. Po metodické stránce čerpal hojně z prací členů Pražského linguistického kroužku i z prací ruských formalistů, ale seznámil se důkladně i s bohatou literaturou západní. Je pochopitelné, že v Polsku, které se snaží hermeticky uzavřít českým a ruským vlivům, mohl se seznámit s některými názory, které jsou v naší vědě už běžné, až poměrně pozdě, někdy i teprve během tisku. Začátek rukopisu předložil totiž redakci už v březnu 1936 a právě v době od jara 1936 do podzimu r. 1937, kdy Studie vyšly, mluvilo se i psalo hodně o otázkách polského verše. Na názory, které se za doby, kdy byla kniha v tisku, objevily, po př. s kterými se teprve v té době Siedlecki seznámil, reagoval během tisku dodatečnými přípisky na příslušných místech své práce. Ty přípisky omezují i některé kritické poznámky, které by jinak snad bylo možná pronésti (na př. ke str. 14 nebo 182 1. dílu).

V první části Studií se snaží především podat důkladný přehled a definici základních metrických pojmů a snaží se pro ně nalézt vhodné termíny i grafické symboly[1], aby tak učinil konec anarchii, která v polské vědě o verši panuje. Tato Siedleckého snaha ustálit terminologii je velmi záslužná. V dalších kapitolách se obírá některými otázkami z dějin polského verše (vznik a vývoj verše sylabického) a všímá si i problémů obecných. Právě řešení obecných problémů ve IV. kapitole, nadepsané „Mezislovní předěl a metrum“, pokládám za největší přínos tohoto svazku. O mezislovním předělu ve verši mluví tak, že si všímá jen těch útvarů, v kterých připadá konstantně hranice slova na určité místo. Ve všech verších je to konec verše a v mnoha verších k tomu přistupuje ještě střední dierese. Sem přidává poznámky o poměru větné intonace k intonaci veršové. Tyto úvahy, opírající se o S. Karcevského (Sur la phonologie de la phrase v Travaux du Cercle linguistique de Prague 4, 1931) a J. Mukařovského (Intonation comme facteur de rythme poétique v Proceedings of the Internat. Congress of phonetic sciences 1932) celkem nejsou průbojné, velmi podnětné jsou však odstavce, věnované problému slova o sobě. Od pojetí potenciální fonetičnosti mezislovního předělu dochází k pojetí potenciálnosti slova vůbec a ukazuje na četných příkladech typu rzeczpospolita: rzecz pospolita, že je často velmi těžké určit a [49]nalézt hranici mezi skupinou slov na jedné straně a složeným slovem na druhé straně. Důvtipné úvahy o kriteriu slova vůbec (str. 120) by však bylo třeba doplniti poukazem na funkci fonologického přízvuku větného (t. j. přízvuku v sousloví), který se právě tam, kde jde o zdůraznění protikladů typu rzeczpospolita: rzecz pospolita, uplatňuje velmi rázně. Tak by byl jasnější i výklad faktu, že se v polském verši uplatňuje přízvuk[2] (ač v mezích jednoho slova nemá fonologické ceny) a zároveň celý pohled na fonologickou metriku, které si ostatně autor velice váží. Jde o staré nedorozumění, že prý se fonologicky orientovaná metrika v jazyku, kde je slovní přízvuk vázán na určité místo v slově, obírá jen rozvrstvením mezislovních předělů ve verši a nevšímá si slovních přízvuků (těžkých dob). Toto nepochopení vzniklo asi tím, že se v některých pracích o českém verši (v Jakobsonově Staročeském verši) nemluví o přízvuku, nýbrž jen o mezislovních předělech. V práci o českém verši není nutno udávat zvláště statistický přehled slovních přízvuků, neboť je přízvuk téměř vždy vázán na začátek slova a přízvukový profil verše je patrný už z rozložení mezislovních předělů. Kdo se obírá veršem jiným na př. polským, musí ovšem uvádět data o obou činitelích, o rozvrstvení mezislovních předělů i slovních přízvuků.

Práci Siedleckého by také velmi posloužilo, kdyby byl systematicky přihlížel i k formám, v kterých se mezislovní předěl neuplatňuje jako konstanta (střední dierese), nýbrž jen jako tendence (silná snaha zachovávati i jiné dierese než střední). Správně uvádí (na str. 181), že „co zaś do owej, bądź co bądź niewątpliwie istniejącej, pewnej (w metrach trzymiarowych nawet bardzo dużej) regularności w rozmieszczeniu przedziałóv międzywyrazowych, to obsurdem byłoby negowanie glębokiego znaczenia jej dla toku wiersza“, ale blíže tu otázku nesleduje. Systematický zřetel k metrickým tendencím byl by jistě velmi přispěl i k prohloubení problému transakcentace v polském verši, kterému je věnován druhý svazek Studií.

Jde o takové formy, kde nacházíme odchylky přízvuku od místa, vyžadovaného metrickou strukturou. Takové odchylky byly různě interpretovány polskými badateli, zejména jako odchylky nepravé (t. j. popíralo se, že metrická struktura vyžaduje přízvuk na určitém místě) nebo záměrné (lámání metra za účelem estetickým) nebo zdánlivé (básník ve verši kladl slovní přízvuky sice jinak, než jak vyžaduje norma spisovné výslovnosti, ale nejde o pravou transakcentaci: básník vyslovoval odchylně, dialekticky nebo nesprávně). Siedlecki vyvrací všechny tyto výklady, zvláště teorii nepravých odchylek (pseudoodstępstwa), kterou pro staropolský verš hájí Zawodziński. Zawodziński dospěl na základě přízvukových odchylek na konci verše a před střední dieresí k názoru, že v staropolském verši na přízvuku vůbec nezáleželo: nelze tedy mluvit o nepravidelnosti ve veršové klausuli, nýbrž jsou to jen „pseudoodstępstwa“. Siedlecki tuto teorii vyvrátil rozborem staropolského verše (tyto kapitoly vyšly původně v čas. Język polski za r. 1937 a referoval jsem o nich zde v minulém ročníku na str. 250 n.). Pak ukazuje na nemožnost výkladu transakcentace úmyslným lámáním metra, neboť tento tvárný prostředek se příčí estetickému cítění celé řady básnických škol a přece u příslušníků těch škol nacházíme také odchylky od přesného dodržování metrických přízvuků. Ani poslední, naivně realistický výklad o odchylkách „zdánlivých“ není možný, neboť nestačí na výklad všech odchylek a pak nacházíme na př. východní „dialektické rysy“ u básníků, kteří na východě vůbec nežili a pod. Všechna tvrzení Siedleckého jsou dobře doložena a hojnými údaji dokládá i svou teorii transakcentace. Ukazuje především, že jazyková struktura polštiny transakcentaci ve verši a priori připouští. Protože polský slovní přízvuk není fonologickým činitelem, může se přenášet se slabiky, vyznačené jazykovým systémem, na slabiku, vyznačenou systémem metrickým. Pak podává autor přehled typů transakcentace (transakcentace lehká a násilná) a s toho hlediska si všímá vývoje polského verše. Ukazuje, že se transakcen[50]tace užívá ve vývoji verše stále omezeněji, jak se z pantransakcentace stává transakcentace stále více ohraničená, napřed bez stylistické funkce, pak se stylistickou funkcí, jak je jednou nemotivovaná a jindy motivovaná.

Koncepci Siedleckého přijímám, jen bych ji poněkud jinak formuloval, a to tak, že důslednost, s kterou jsou jazykově podkládány těžké doby — a obecně rytmotvorné prvky vůbec — je v různých dobách různá, kolísá, vyvíjí se. Metrum přitom pojímám jako ideální schema, jako úkol, který má být jazykovým materiálem splněn; konkretní verš tedy nemusí úplně realisovat metrický úkol, počet odchylek pak bývá v různých dobách různý. Teorie, které Siedlecki potírá, snažily se nějak zachrániti ilusi, že verš realisuje metrický úkol úplně, nebo aspoň vyložit odchylky beze zbytku jako záměrné. Teorie nepravých odchylek verš sice správně popisuje, ale chybuje v tom, že fakty špatně interpretuje, z odchylek vyvozuje, že metrický úkol (ideální schema) vlastně neexistoval. Teorie odchylek zdánlivých upadá do opačné chyby, ale tím, že neškrtá v metru, nýbrž hledá výklad v jazykovém materiálu, je přes svou naivnost blíže pravdě. Nejblíže pravdě je teorie o lámání metra, která neškrtá nic ani v metru, ani v jazykovém materiálu, ale odchylky špatně hodnotí, totiž s hlediska básnických škol, které si v lámání metra libovaly. — O „neúplné realisaci metrického úkolu“ (místo o transakcentaci) mluvím proto, že o „transakcentaci“ lze dobře mluvit jen s hlediska recitace verše. S hlediska jazykové analysy verše o sobě je správnější mluviti jen o tom, jak a pokud jsou těžké doby podloženy přízvukem — a obecně, jak je jazykově podložen rytmotvorný prvek, vyžadovaný metrem. V tom duchu analysoval Jakobson verš staročeský a já verš staropolský. Jak je vidět, Siedlecki došel ke koncepci velmi podobné.

Celkem lze říci, že studie Siedleckého jsou jednou z nejcennějších prací o polském verši. Problém snad nevyčerpal v celé šíři, ale myslím, že řekl na dlouhou dobu poslední slovo. Jeho práce bude v bádání o polském verši důležitým mezníkem.

 

2. P. Trost: Staropolský verš ve srovnání se staročeským

Pronikavý rozbor středověkého polského verše, jejž podal JOSEF HRABÁK (Staropolský verš ve srovnání se staročeským. Studie Pražského linguistického kroužku 1, Praha 1937),[3] je založen na dokonalém ovládání teoretických výbojů fonologické metriky, jaké může dnes dávat jen studium slavistiky na brněnské universitě. Uvádíme zde z hlavních výsledků rozboru alespoň toto: Staropolské básnictví přejímalo odstíněné veršové formy české gotické poesie. Převládá osmislabičný verš, rozrůzněný především na mluvní a zpěvní. Osmislabičný mluvní verš jak staročeský, tak staropolský má zřejmou tendenci k členění na trochejské stopy; tendence ta se realisuje frázováním (rozložením mezislovních předělů) i přízvukem, ale členění verše mezislovními předěly v celku není v něm vypjaté. Rozložení slovních celků obecně připouští čtverý poměr k stopě: 1. obě hranice slova se kryjí s hranicemi téže stopy; 2. obě hranice slova se kryjí s hranicemi různých stop; 3. jedna hranice slova se kryje s hranicí stopy, druhá je uvnitř stopy; 4. obě hranice slova jsou uvnitř stop. Ve verši staropolském a staročeském frázování se stopovou tendencí důsledně se vyhýbá první možnosti, ale tlumí se zároveň tato možnost; je tu silnější snaha vyhýbat se mezislovním předělům uvnitř stopy než klást mezislovní předěly na hranice stop.

Verš staropolský není důsledně osmislabičný, nýbrž osmislabičné verše se střídají se sedmislabičnými. Sedmislabičné verše mají vlastní konstruktivní funkci v básnických celcích — objevují se na místech dramatického napětí i na konci odstavců; mají odlišnou rytmickou strukturu — vypjatější frázování, dělení na poloverše vyzvednutím páté slabiky. [51]Dále je znakem tohoto verše důsledné vymezení syntaktické (nedostatek enjambementu); je tendence, aby dvojverší spojená rýmem tvořila také syntakticky vyšší jednotku.

Osmislabičný mluvní verš staropolský je rozrůzněn na typ epický a lyrický. Rozdíl je v ostřejším frázování (v zdůraznění stopovosti) lyrického verše. To platí v zásadě jak o staročeském, tak o staropolském verši; ale převaha diereí (t. j. mezislovných předělů na hranicích stop) nad caesurami (t. j. mezislovnými předěly uvnitř stopy) je v staročeském verši mnohem větší než v staropolském. Důvod třeba hledat v odchylném místě českého a polského přízvuku. Pro stabilisaci polského přízvuku na předposlední slabice slova byla jen menší část polských slov vhodná k realisaci trochejských stop: neboť při všech lichoslabičných slovech vznikl nevyhnutelný nesoulad mezi začáteční hranicí slovní a slovním přízvukem v poměru k stopě. Veršový rytmus důrazně žádal na začátku i na konci verše realisaci těžkých dob přízvučnou slabikou; zde se tedy dávala přednost realisaci těžké doby stopy přízvukem před realisací hranice stopy mezislovním předělem. Ve zpěvném různotvaru osmislabičného verše jeví se pak oslabení všech těch prvků, které v mluvním verši slouží k zdůraznění metra. Opouští se frázování a v mladší vrstvě písní verš se vyvíjí k čistému sylabismu. Novopolský verš přešel od stopovosti k čistému sylabismu.

Jak je známo, český a polský jazyk mají společný prozodický znak v tom, že slovní přízvuk není v nich prvkem slovní fonologie, nýbrž znakem slovní jednotky, signalisujícím zároveň slovní hranici. Přízvuk padá na určitou slabiku slova, ale nemá funkci vyznačit tuto slabiku samu o sobě, nýbrž vyznačuje slovní celek. Avšak v polštině na rozdíl od češtiny nekryje se začáteční a přízvuková slabika slovních celků; to znamená, že v polštině na rozdíl od češtiny slovní celky nepředstavují výrazné a podstatě stejnorodé slabikové struktury (). Tak polský slovník nestačil nadále na důsledné realisování stop, majících zároveň hodnotu sylabickou i slovní (t. j. stopa je vlastně sylabickou stylisací slova). Nepřeklenutelné rozpory v rozložení přízvuku v poměru k stopě vedly nakonec v polském básnictví k odstranění stopového typu verše.

Konstantou staropolského verše vedle pevného počtu slabik je rým. Funkce rýmu je tu hlavně metrická; významové hodnoty v starší vrstvě nevystupují. Chudost staropolského rýmu je strukturálně spjata s důsledným syntaktickým vymezením veršů; je podmíněna i chudostí středověkého polského básnictví: poněvadž tu nebylo tolik střídajících a zápolících básnických škol, „básnické formy se nemohly tak brzo vyžít jako formy daleko bohatší literatury staročeské“. Staropolský rým stojí pod vlastním souborem norem; rýmovým typem minimálního rozpětí je shoda koncových morfémat.

K znamenité studii je připojen významný dodatek: obsahuje důkaz, že již v 15. stol. byl polský přízvuk stabilisován na předposlední slabice, což dosud dokázáno nebylo. Rozložení slovních celků v jisté staropolské básni dává jasné přízvukové schema právě jen za předpokladu, že přízvuk byl ustálen. Některé staropolské veršované skladby dávají vlnovitou přízvukovou křivku (a to regresivního rázu) jenom za předpokladu, že se přízvuk kladl na předposlední slabiku slova.

 

3. P. Trost: Český verš ve srovnání s německým

Aktuálním úkolem je vytknout základní rozdíl českého a německého verše; toho úkolu se nyní ujal za pedagogickým účelem E. LEMBERG (v Zeitschriftu für den Tschechischunterricht I, 80—85). Lemberg uvádí, že mezi německými rytmickými návyky, jež překážejí správně chápati české verše, je „marná snaha rozeznávat v českém verši něco jako stopy a vyznačovati je při recitaci, byť i ne skandovaně. Tím je vinen vedlejší přízvuk, jenž je v německých slovech na třetí slabice (nebo na čtvrté), a dále fakt, že dlouhá slova v němčině jsou skoro veskrze složeniny, které na kmenové slabice druhé nebo třetí součásti právem mají [52]slabší přízvuk. Naproti tomu v češtině jsou stejně dlouhá slova, která složena nejsou; v jejich poslední slabice bývá často přípona s dlouhým vokálem, znějící Němcům cize. Německý recitátor se musí přemáhat, aby v takových dlouhých slovech nekladl neoprávněný přízvuk, ani tam, kde by s německého hlediska to žádal sám verš. I když rým je založen jedině na takové příponě, není to pro Čecha důvodem, aby na příponu kladl vedlejší přízvuk, třebaže se v české nauce o přízvuku stále často mluví o vedlejším přízvuku na třetí slabice.“

Dnešní stav bádání o verši dovoluje, aby platné jádro uvedených vět bylo formulováno přesněji. Především, jak známo, nemá český slovní přízvuk slovně fonologickou hodnotu. t. j. není schopen rozlišovat slovní významy, má jen funkci vyznačovat v sousloví jednotlivé slovní jednotky i hranice slov; náleží tedy předně celému slovu a za druhé teprve určité slabice, vytváří předně jednotu slova a za druhé teprve vyznačuje určitou slabiku proti ostatním. Proto je také slovní přízvuk v češtině poměrně slabý. Přízvuk v němčině je poměrně silnější. Jaká je jeho jazyková hodnota? Přízvuk v ní, a to protiklad hlavního a vedlejšího přízvuku, je schopen rozlišovat významy složených slov, na př. űbersetzen „přepraviti“ od űbersetzen „překládati“. Dále je v němčině odchylná soustava přízvučných a nepřízvučných samohlásek. Nepřízvučné mají místo v slabikách sufixálních a prefixálních, přízvučné v slabikách kořenných; tedy slovní přízvuk charakterisuje slabiky samy, a to s hlediska morfologického. Má proto slovní přízvuk v němčině funkčně větší dosah než v češtině.

Nelze však popírat, že také čeština zná vedlejší slovní přízvuk, mající podřadnou funkci článkovací. Avšak jazykovou hodnotu vedlejšího přízvuku v češtině a v němčině — totiž u složených slov v němčině — nelze srovnávat.

Rovněž není možno tvrdit, že českému básnictví je cizí důsledně stopový verš, uplatňující slovní přízvuk — známe přece v nové době odhaleně stopový verš Puchmajerovců, Májovců, lumírovské generace. Stopovost je cizí na př. novému polskému nebo francouzskému verši, verši čistě sylabickému. Čistý sylabismus, zdá se, v mluvním verši je vázán na takovou jazykovou soustavu, která vůbec nezná prozodických protikladů v plánu slovní fonologie.[4] Tak nová polština nemá vůbec prvek rozrůzňující vlastní hodnotu slabik samých, — nemá ani fonologickou kvantitu jako čeština ani morfologisovaný přízvuk jako němčina.[5] Je arci pravda, že český verš není jednoznačně orientován k stopovosti, kdežto stopovost (tendence k stopovosti) je v německém básnictví zcela zakořeněna — a to zásluhou jazykové prozodie i Opitzovy reformy.

Lemberg shrnuje, že to, co odstiňuje rytmus německého verše, je vedlejší přízvuk, co odstiňuje rytmus českého verše, je délka; vytýká význam kvantity v českém verši. Vskutku není sporu o tom, že je délka významným činitelem českého verše, nikoli však nového německého verše. Němčina má sice rovněž dlouhé a krátké samohlásky (pod přízvukem), avšak víme, že v nové němčině krátkost a délka samohlásek je vázána na fonologicky relevantní protiklad ostrého a slabého slabikového řezu (na př. beten — betten). V této oposici má příznakovou platnost ostrý řez; délka svázaná se slabým řezem je tedy bezpříznaková[6]. V korelaci kvantity je ovšem délka naopak příznaková. Jen odtud plyne, že české rozdíly kvantitativní jsou „Němci nepochopitelné“; jen odtud plynou nesnáze ve vyučování Němců češtině. Lze vytýkat význam kvantity ve veršovém tvaru moderní české poesie, [53]v němž zároveň jiné prozodické prvky jsou oslabeny (na př. větné intonační pohyby).[7] Tu arci délka není převážně vkloubena do rytmické, nýbrž do eufonické výstavby verše.[8]

Lemberg konečně přičítá české řeči jednak „kaskádovitý spád“, jednak „skandující charakter“. Ale „kaskádovitý spád“ a „skandující charakter“ jsou patrně vlastnosti protichůdné. Skandování znamená přece neodstíněné vyrážení vrcholů, zato ukazuje na stopovost.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 1, s. 48-53

Předchozí Jaroslav Albrecht: Nová knížka o básnictví barokním

Následující Karel Kožešník: Literární věda s hlediska branného