Literární věda s hlediska branného

Karel Kožešník

[Rozhledy]

(pdf)

La science littéraire du point de vue de la défense nationale

Německý literární historik HEINZ KINDERMANN, který působil do nedávna v Gdánsku a nyní byl povolán do Münstru, rozvíjí ve svém posledním spise (Dichtung und Volhkeit; Grundzüge einer neuen Literaturwissenschaft. Berlín, 1937) pozoruhodnou důslednost, aby ukázal, kterak všeobecná přestavba Německa národním socialismem zachvacuje také základny literárního dějepisu. Germánské učení o hodnotách jako o nejvyšší směrnici veškerého filosofování, hlásané Alfredem Rosenbergem, přenáší Kindermann na obzvlášť významný úsek duchovních dějin, a jeho snahy prozrazují těsnou souvislost i s převratem, který prožívá celé akademické dějepisectví v Třetí říši. Bylo by lákavým úkolem pro budoucího dějepisce německé historiografie srovnávati dnešní přehodnocení dějepisných úvah s metodologickým vřením v Německu před rokem 1933. Sluší tu především poukázati na jeden zjev té složité diskuse o krisi historismu, na t. zv. historický perspektivismus, jehož výstřední výklad byl snad jednou z cest k dnešnímu stavu věcí. Perspektivismus, který nepohlíží na dějinnou minulost jako na strukturu jednoznačnou, hotovou, ale souhlasí s možností, aby se dějepisný úkol stále obnovoval s nových stanovisek a s novými rozhledy, choval v sobě nebezpečný zárodek, jehož si vážní historikové v Německu byli zajisté vědomi. Tak ještě r. 1932, souhlasně s jinými autory, [54]prohlásil K. Heussi s velkým důrazem, že nový metodologický názor zavazuje ke zvýšené odpovědnosti.[1] Jak časové bylo toto varovné připomenutí, sám Heussi netušil: jen o něco později onen výstřední výklad a svévolné pojetí minulosti došly plného rozkvětu založením Říšského ústavu pro dějiny nového Německa.[2] V zemi, kde namnoze i v oblasti přírodovědecké se dnes vyskytují oportunní obraty, nemůže nijak překvapiti soustavná metamorfosa literární vědy podle vzoru politického dějepisu. Volíme-li k znázornění tohoto přesunu spis Kindermannův, činíme tak proto, že se jím předkládá široký, do důsledků provedený a věru příznačný program literární vědy, podrobující vědomě celou dosavadní vědeckou tradici tlaku mimovědeckých předpokladů a cílů.

Vycházeje se stanoviska, že neexistuje autonomie kultury a tím méně autonomie jednotlivé vědy, zahajuje Kindermann svoje pojednání určením vztahu mezi básnictvím a t. zv. „Volkheit“,[3] v pyramidě hodnot nejvyšší to hodnotou, od níž přijímají veškeré ostatní životní jevy svůj odvozený smysl. V národní biologii tudíž prapůvodem básnění jest národní společenství a nikoli jazyk, jenž je toliko prvkem zprostředkujícím. Závislost básníkova na pokrevním světě národní pospolitosti povyšuje jej však do oblasti vůdcovské a průkopnické, takže jeho časté osamocení nelze vysvětlovati liberalistickým předsudkem o svobodě genia, nýbrž jen skutečností, že předbíhá dobu a národ. Proti námitce, že uvádí jenom současné, národně uvědomělé básníky a jejich vyznání, brání se Kindermann opíraje se o podobnou úvahu P. Kluckhohna, který se pokusil o důkaz, že vědomí takového průkopnického poslání vskutku žilo ve všech vrcholných dobách německých dějin, že však mizelo vždy v obdobích nezdravých a úpadkových. Nesmí nás tu udiviti, že se kupí premisy nikoli samozřejmé: rozlišení mezi zdravým a nezdravým obdobím předpokládá hodnotící premisu, dále tvrzení o souběžném vzestupu politického i kulturního života nás odkazuje na totéž hodnocení, a především, že uvedené odkazy na mladého Goetha, na Herdera, Kleista, Hölderlina, na německé romantiky, na Stiftera, Hebbela, Rilkeho, Georga (nehledíc k jednostrannému výběru a umlčování nevítaných projevů i básníků citovaných) připouštějí velmi odchylné výklady básníkových představ o národním společenství, odporující nemálo jednotné představě oficiální německé germanistiky. Obraz básníka jakožto národního rozsevače v tak výstřední formě náleží však k potřebám myšlenkové soustavy našeho autora. V národní výstavbě (neboli, jak zní oblíbený termín: v národním prostoru) básník a básnictví představují nositele národní vůle, pokud jen směřují k podstatě pravého němectví. Tento úkol nemusí plniti v přímém vztahu k lidu, stačí, dochází-li básnická tvorba sluchu vybrané vůdcovské vrstvy. Liberální pojetí umění, žijícího na kraji skutečného života, znamenalo základní omyl. О básníkově hodnotě rozhoduje proto teprve význam jeho příspěvku pro opravdový národní vývoj. Kindermann tu nemyslí na nějaké ovlivňování nebo poučování skrze básnictví — taková představa se mu zdá příliš racionalistická —, nýbrž mu běží o duševní přípravu národa („seelisches Bereitmachen“), která pak oklikami přece jen přivolá žádoucí čin. Z toho důvodu lze právem mluviti o branném básnictví. Z téhož důvodu se podobá životní funkce básníkova úloze státníkově. Básník jest hlasatelem politického sebezachování, nositelem národní budoucnosti a národního mytu.

[55]Taková jest základna, na které třeba budovati novou literární vědu jako vědu opravdu národní a životní, „als volkhafte Lebenswissenschaft“. S dosavadními literárně historickými tradicemi se autor vypořádává podle vytčených směrnic. Úkol si zjednodušuje shrnutím nepřátelských hledisk ve tři směry. Směr filologicko-historický se svými životopisnými sklony a svým studiem pramenů hledal spásu především v objevování neněmeckých předloh, přezíraje v nedostatku národního cítění, že se tak oklikou často vracely z cizích národních oblastí podněty původně německé nebo aspoň nordické. Škola estetisující zase čím dále tím více se stala vědou úzkého kroužku zasvěcených, obírajíc se pouhou artistickou formou a končíc zaslouženě v naprosté neživotnosti a snobismu. Jiná reakce proti positivistické nadvládě vrhla se na rozbor filosofických a náboženských problémů v literárním umění, ztratila se v abstrakci a rovněž zůstala mimo celek plnokrevného národního bytí. Kindermann sice zmíněným metodám neupírá všecky zásluhy, má však za to, že jejich výsledků lze užíti jenom jako pravd částečných, které teprve v novém názorovém osvětlení nabudou jistého kladu. Nová hodnotící měřítka z nich pak odstraní vše nežádoucí. Tato měřítka, v původním znění, jsou: „Rassenscheidung und Volkszugehörigkeit, aufbauendes Ordnungsbewußtsein, überindividuelles Lebensideal der Gemeinschaft, willenhaft organisch begründeter Ganzheitsanspruch der neuen Weltanschauung, der neuen Lebensanschauung.“ Z nich vyplývá pro našeho vědce nezbytnost zkoumati rasové hodnoty v písemnictví; nesmyslnost nezaujaté, vše na roveň stavějící relativity; „das ahnende Wissen um das letzte Geheimnis“, jakožto poznávací nástroj, dostupný ovšem jen tvůrčímu, sourodému literárnímu historikovi; a konečně, jako nejvyšší záměr, bezpodmínečná nadřaděnost branného cíle německého národa, jehož vrcholné výkony se rodily téměř výlučně z nutnosti sebeobrany. Tato nová literární věda volá přirozeně po nových učeneckých osobnostech jednoznačné rasové letory, po lidech plnokrevných vášní místo knihomolů, kantůrků a literárních úředníků. Badatel nového ražení se musí vyznamenávat enthusiastickou bojovností, jak káže pravý jeho úkol, budoucí skutek.

Vlastní předmět nových literárních dějin tvoří tedy boj o věčné němectví, dialektika sebeobrany, zcizení a odboj proti tomuto zcizení. Liberální bádání naproti tomu znalo jenom změny a nemělo tedy absolutní, stálý postoj. V naprosté shodě s duchem nového politického dějepisu v Německu prohlašuje Kindermann: „… alle Vergangenheit hat Sinn nur als Zukunft. Vergangenheitsforschung des deutschen Schrifttums, die nicht zugleich der Zukunft unseres Volkes dient, ist für uns sinnlos geworden“ (str. 49). Dovolává se tu s větším nadšením nežli porozuměním alespoň relativním slov Nietzschových, „Nur aus der höchsten Kraft der Gegenwart dürft ihr das Vergangne deuten,“[4] a z tří druhů historie Nietzschem stanovených — antikvárního, kritického a monumentálního — osvojuje si bez rozpaků poslední. Věčné němectví — „das Ewig-Deutsche“ — vášnivě hájí jak proti liberálnímu duchu doby, tak proti romantickému duchu národa jako jev biologický, docházeje tak k otázce: „Weshalb bedarf ein Volk, weshalb bedarf unser Volk der Dichtkunst und wie muß sie beschaffen sein, um der Selbstbehauptung unseres Volkes zu dienen…?“ (str. 56). Ten tam prý jest cíl absolutní úplnosti, ta tam jest relativita, která zdánlivě připisovala všemu stejný význam, po pravdě však (podle mínění Kindermannova) tendenčně skreslovala německé písemnictví. Nový řád nastolí novou výběrovou zásadu, přísné odlišování uměleckého díla neněmeckého nebo významu jen artistického od tvorby prožité, neumělkované, krevně prodchnuté a tak ryze německého zaměření, že možno ji vyznamenati přísudkem: zdravá, neboli: „seelisch wandelnd und [56]mutschenkend“. To znamená podle Kindermanna důkladné přezkoumání humanistických, museálně-antikvárních hledisk, znamená kácení mnohých liberálních veličin[5], a enthusiastické vzkříšení neprávem zastíněných, znamená konečně také povýšení životu blízkého básnictví lidového. Teorie o sociálním prosakování kulturních statků směrem dolů se nám tímto hodnocením pak odhalí jako další liberální předsudek.

Se zadostiučiněním uvádí Kindermann řadu prací a monografií, i vlastních, které byly inspirovány tímto duchem. S úctou vyslovuje jméno J. Nadlera, který proti partikularistickým sklonům Sauerovým klade důraz na všeněmecký kmenový souzvuk. Je však podle něho třeba doplniti jeho pojem „Herkunftslandschaft“ pojmem „Wirkungslandschaft“, o jehož přesném heuristickém obsahu se nedovídáme pohříchu nic. O jednotlivé problémy literárního vývoje netřeba míti přílišnou starost, nejde vlastně vůbec o problémy, nýbrž o síly, o stavební boj („Baukampf“), o mobilisaci mravní, politické a sociální vůle. Celý převrat myšlení pěkně a s nedobrovolnou časovostí vystihuje věta z citované Nadlerovy přednášky o knižním obchodě, literatuře a národě: „Jede Gemeinschaft hat die Literatur, die sie duldet.“ Proti námitce nevědeckosti bojuje Kindermann, bez tradičních předsudků, na poli poněkud vzdáleném: běží o skutečnost biologickou a tudíž literárně historický výběr musí dbáti zdraví národního dorostu. Náš autor nemá blahovolného porozumění pro přísnou metodiku. Nikoli metoda, ale postoj — die Haltung — řídí jeho vědecké poznání. „Steht der Literaturforscher als Deutscher und ganzer Kerl in dem Volkszusammenhang … dann wird ihm das Wie des Weges keine Zweifel offen lassen“ (str. 72). V klasické zemi metodologismu je to poučná reakce.

Z nového programu třeba také vyvodit důsledky pro rozšíření vědeckého prostoru. Předně je potřebí zpodobiti německého člověka v posloupnosti literárních projevů. Kindermann sám v ohlášené práci se chystá dostáti obtížnému tomuto úkolu. Nemá přitom na zřeteli jakýsi dějinný souhrn problémů ani pouhou charakterologii, nýbrž literární anthropologii s podáním plné životní souvislosti, kde se nám nejen ukáže logos německého písemnictví, ale i jeho bios, vyvěrající z prazákladů pokrevního bratrství. Zde mizí také individualistický prý protiklad mezi formou a obsahem, odtud se také otvírá brána k národním dějinám. Velmi nesamostatně si však vede Kindermann při určování umělecké formy a básnických druhů prvkem národně rasovým. Nechybí tu zajisté odkaz na Güntherovu knihu: „Rasse und Stil“. A hle — rozlišení formy od obsahu v nejprimitivnějším pojetí se zase vynoří, jakmile jde o „jene westischen Überformungen, die zur Überbetonung des Außen, zur ‚hohlen Form‘, zur ‚Wörterkunst‘ führen…“ (str. 83). Jednotnost obsahu i formy zřejmě tedy jest příznakem jen sourodé německé tvorby. Tento podivný narcismus se přímo mechanicky dostavuje i tam, kde Kindermann probírá smysl srovnávací literární vědy. Lze uhádnouti, že tímto smyslem bude srovnávání s vlastní národní povahou, aby byla objasněna i zvenčí. Místo zkoumání vzájemného látkového a motivního ovlivňování půjde o různost národních svérázů.

S pojmem „Wirkungslandschaft“ a s dějinami mecenášství budou asi v souvislosti konečně dějiny působnosti německé literatury, vyhlášené velmi neopatrně jako původní zvláštnost nového bádání. Vlastní poslání básnické tvorby se začíná teprve jejím působením a její odezvou. „Die dichterische Leistung und ihr Echo gehören als ein Ganzes zusammen“ (str. 86). Proto žádá podle vzoru známého spisu vídeňského historika Srbika „Deutsche Einheit“ také dějiny literární německé jednoty. Octneme se prý na bludné cestě, odloučíme-li dějiny písemnictví od politických dějin. S Adamem Müllerem jest nám věřiti v poesii jakožto válčící moc.

[57]Uznejme, že tato ucelená soustava postulátů má svoje přednosti: stěží by se mohla vyskytnouti další teoretická otázka, kterou bychom nedovedli již sami řešiti podle dosavadních ukázek. Není v ní pochybností. A také nutno podtrhnouti další výhodu tohoto literárně vědeckého programu: diskuse o něm nebude vlastně možná. Závěry, založené na branném hledisku, jsou nepřemožitelné. V nepříznivém postavení se tak octnou germanisté, u nichž by bylo dosti ochoty brániti se polemicky proti tak mocnému převracení všech vědeckých pravidel. Zbývá tedy jen asi jedno přiměřené hledisko: charakterologický popis typického zjevu v současné německé vědě.

Především překvapuje, jak málo průkopnické jest Kindermannovo východisko, které podřizuje vědeckou práci potřebám národní biologie. Tento krevní pragmatismus hlásá v německé vědě již řadu let kdekdo. Tak často Kindermannem citovaný zemřelý již filosof P. Krannhals tázal se r. 1928 ve svém spise Das organische Weltbild: „Wie müssen wir das Wissen organisieren, damit die Erhaltung und Förderung dem Volksganzen in materieller und ideeller Hinsicht entspricht, damit die Entfaltung aller seiner Anlagen zum Höchsten ihm den größtmöglichen Dienst erweisen kann?“ Před třemi lety v přednášce na kolínské universitě říšský tiskový šéf dr. Dietrich tuto otázku doporučil německé vědě k pečlivému uvážení.[6] V nesčetných programech a nábězích se tato závažná rada ukázala neobyčejně plodnou. Nastala všestranná náprava retrospektivních pohledů. Tak na př. v úvaze o německém člověku 19. století a jeho životním stylu pravil Erich Rothacker:[7] „Es gibt kein Kapitel der deutschen Geschichte, in welchem es nicht um die Gestalt des deutschen Menschen geht… Wie das geschah, kann nur in einer Haltung erkundet werden, die der Ehrfurcht vor einem kämpfenden Menschentum unseres eigensten Blutes Genüge tut…“ Nebudeme pokračovati v citátech, abychom dokázali celkem známou skutečnost. Jak věrně však plní Kindermann rozkaz doby nejlépe si uvědomíme, sestavíme-li si jen kratičký výběr autorit, jichž se ponejvíce dovolává: je to Hitler, A. Rosenberg, říšský ministr B. Rust, filosofové E. Krieck, P. Krannhals, historikové takřka úřední W. Frank a K. A. v. Müller (nynější vydavatel „Historische Zeitschrift“), ovšem vídeňský historik H. v. Srbik, anthropologové H. Günther a hamburský W. Scheidt, literární historikové P. Kluckhohn, J. Nadler atd., konečně čelní současní básníci nového Německa. Jak třeba oceniti služeb představitelů kulturní minulosti, ukázali jsme na příkladu Nietzschově.

Snaha nezůstati pozadu hraničí u Kindermanna se směšností. Dokazuje to názorně základní myšlenka jeho pojednání: Básník jest burcovatelem politického vědomí národa, burcuje vědomí vůdčí politické vrstvy, ukazuje jí pravou podstatu němectví; a o tom, kdo z básníků může býti přijat do areopagu buditelů politické elity, bude spolurozhodovati cech způsobilých a tvůrčích literárních vědců. Lze si vymysliti vyšší poslání literárního historika a lze ještě dále podceňovati důležitost tak velekněžské vědy pro nejvyšší cíle německé brannosti? Zdá se, jako by si ctižádost autorova byla vynutila přeměnu básníka v branného vůdce, aby literární historik mohl plniti úkoly jiné a lépe oceňované, nežli mu zpravidla může koncedovati život, zvláště dnešní. Tento spekulativní postup je příliš průhledný a dosvědčuje m. j. také povážlivou nevšímavost ke skutečnému životu. Bude tím zajímavější každý pokus, který ukáže, jak německé básnictví opravdu kdy podněcovalo branné síly, a především jak je podněcuje v dnešních dobách. Tuto ironickou poznámku přirozeně nechceme vztahovati na heuristicky hodnotné práce, které líčí úlohu písemnictví ve vývoji národního cítění.

Co snad nejvíce dráždí na této směsi mnohomluvně vyjádřených a útočných projevů, jest okolnost, že ani tak nejde o samostatné nepravdy jako o pravdy a polopravdy jen pře[58]tvořené a přibarvené. Často vycítíte u Kindermanna za jeho křečovitým a tautologickým spisováním[8] samozřejmost nikdy nepopřených souvislostí o úloze básníkově v kulturním rozvoji národa, o jeho často nevědomé funkci hlasatelské, o dialektice v působení písemnictví a pod. Se všech stran se tu sbíhají odezvy vážných a méně vážných vědeckých úvah, literární sociologie, kritiky positivismu, historického objektivismu, kritiky Naumannovy teorie o klesání kulturního statku atd. Jiný požadavek zase, jako na př. požadavek pěstovati celoněmecké písemnictví, se vyhne výtce banálnosti jen takovým přehodnocením, že třeba si vážiti desetkrát více sebenejapnější národní písničky ohroženého Němce v zahraničí nežli formálně sebedokonalejší tvorby vlažného Němce ve vnitrozemí. О tom, co tvůrčí snažení Kindermannovo opravdu znamená, nemůže být pádnější doklad než zmíněné jeho primitivní kejklířství s obsahem a formou. Zneužívá dnes málokým popřené jejich nedělitelnosti pro zcela barbarské určení formy podle biologické hodnoty, tedy pro nejjednostrannější vlastně rozdvojení formy a obsahu. Ty se jinak rozdvojí i tam, kde zapůsobilo západnické cizáctví. Vyjímajíc germánské národy,[9] tato literární xenofobie náleží ke Kindermannově gramatice, a to nejen ve výběrových zásadách pro vlastní písemnictví, ale také, jak jsme viděli, při pohledu na novou srovnávací literární vědu. Tomu neodporuje ani jeho blahovolné pracovní povolení pro neněmecké germanisty. Svět cizí, zašlý, se u Kindermanna celkem nejmenuje jinak než liberální nebo liberalistický. Není to pojem historicky jasný, pro Kindermanna je to hromadné jméno pro nepřátelskou frontu; označuje tak vše, co není „echtbürtig, artgebunden, arteigen, vollblütig, blutvoll, völkisch durchblutet“ atd.

Je také příznačné pro tento způsob myšlení, že spojuje dva prvky neslučitelné. Stanoví jednak nezbytnost tušícího, intuitivního poznání, daného jen vyvolenému badateli, a zároveň nezbytnost biologických výkladů literárních jevů. Důsledkem takového mystického, vlastně mystifikujícího biologismu nemohou býti nijaká kladná poznání, ale pouhé podivné metaforické obohacení mluvy autorovy. Nejbiologičtěji, ne snad ve smyslu biologie, ještě zní jeho zdůraznění rasového souzvuku, který umožní roztřiďovati literatury na zdravou a nevítanou. Rozšíření a splynutí literární vědy s řadou jiných oborů tvoří další důležitou složku Kindermannových přání. Kladou se mosty všemi směry, k anthropologii, národopisu, k nové „Volkstumskunde“, k politickému dějepisu, k filosofii nového Německa, k sociologii, k t. zv. Kulturkunde. Lze z toho souditi, že literární dějiny se tu pod rukou mění ve východisko pro synkretický pokus o jakousi životní vědu o německém člověku vůbec. Metodologická zjednodušování a jednostranné výběrové zásady by takto umožnily na druhé straně netušenou expansi předmětu, ale i v tom se jen zračí divoký var, v němž se octla nejnovější věda v Německu.

Je snad zbytečné končiti tento referát o knize, která je jenom typickým, v ničem však původním jevem oficiální německé vědy, všeobecným kritickým pohledem zvenčí. Stačí snad připomenouti samu vědeckou tradici německou. Na rozhraní dvou dob vyšel nanejvýš poutavý dokument o německém duchovním životě, v němž se již mísí pravdy staré a nové. Byl to sborník kulturních dokladů, vydaný pod záštitou dlouhé řady vědeckých společností a sdružení (Deutscher Geist. Kulturdokumente der Gegenwart, Berlín 1933). V prvním jeho příspěvku píše Albert Schweitzer o úctě k životu tato slova: „Das freie Denken, das Tiefe hat, verfällt nicht in Subjektivismus … Wahrhaftigkeit ist das Funda[59]ment des geistigen Lebens. Durch seine Geringschätzung des Denkens hat unser Geschlecht den Sinn für Wahrhaftigkeit und mit ihm auch den für Wahrheit verloren. Darum ist ihm nur dadurch zu helfen, daß man es wieder auf den Weg des Denkens bringt.“ Máme za to, že tato pomoc pozbývá smyslu tam, kde se věda ubírá cestou zde znázorněnou.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 1, s. 53-59

Předchozí Josef Hrabák, Pavel Trost: Nové práce o verši polském a českém: 1. J. Hrabák, Nová práce o polském verši. 2. P. Trost, Staropolský verš ve srovnání se staročeským. 3. P. Trost, Český verš ve srovnání s německým

Následující vd.: Otokar Fischer