Na okraj vydání encyklopedií antiky

Oddělení jazykové kultury a stylistiky ÚJČ ČSAV

[Discussion]

(pdf)

Заметки к изданию энциклопедий античьности / A la marge de l’édition des encyclopédies de la culture antique

V r. 1973 vyšla jedna ze základních kulturních příruček, Encyklopedie antiky.[1] Jde o dílo potřebné, závažné, veřejností očekávané a nyní i se zájmem přijaté. Kolektiv autorů vytvořil přehlednou, zajímavě podanou a zároveň po odborné stránce dobře zpracovanou knihu, jejíž působení v našem kulturním životu je a bude záslužné. Avšak zevrubně posoudit Encyklopedii v tomto ohledu přísluší jiným; nás zaujala především z hlediska bohemistické kodifikace. To, jak v ní je zpracována pravopisná a tvaroslovná podoba antických vlastních jmen, není jistě její složka [138]nejpodstatnější, ale vzhledem k ožehavosti této otázky právě tato její stránka vyvolala na mnoha místech zájem i otázky. Encyklopedie se totiž podstatně rozešla v psaní antických vlastních jmen a (v menší míře) i v psaní některých slov obecných s dosavadním územ a s Pravidly českého pravopisu z r. 1957. Jak už nedlouho po jejím vydání ukázala poradenská činnost v Ústavu pro jazyk český, je nejistota, kterou vyvolala, dost značná, a to ve školní praxi, u autorů, redaktorů, editorů atd. Komplikovaná situace nevznikla až nyní, vydáním Encyklopedie, má kořeny mnohem starší, vydání knihy ji však zostřilo a upozornilo na ni mnohem širší okruhy uživatelů českého jazyka.

Už po vydání nové verze Pravidel českého pravopisu v r. 1957 dali klasičtí filologové najevo, že nejsou s úpravou antických jmen a přejatých apelativ řeckého a latinského původu ani zdaleka spokojeni; svou nelibost a své odlišné mínění vyjádřili i veřejně.[2] Tehdy se ukázalo několik věcí najednou: především klasičtí filologové nesouhlasili s mírou počešťování slov pocházejících z antiky — zdála se jim přílišná —, dále vytýkali, že pravopisné podoby uváděné Pravidly nesouhlasí vždy s výslovností týchž slov ve výchozích klasických jazycích, a konečně vyšlo najevo, že sami nejsou ani zdaleka jednotní v názoru na to, jak by se měla antická vlastní jména a obecná slova řeckého a latinského původu v češtině psát.

Mezitím se však nová Pravidla z r. 1957 vcelku vžila i jejich zásady týkající se psaní slov přejatých z řečtiny a latiny se v běžné praxi uplatnily ve značném rozsahu. Brzy po vydání Pravidel vyšel dvoudílný sborník Antika v dokumentech;[3] byl určen především studentům, ale měl ohlas v širších, neodborných kruzích; v něm byly zásady Pravidel v podstatě přijaty a uplatněny na mnohem větším souboru jmen, než obsahuje rejstřík Pravidel.[4]

Během let od vydání Pravidel v r. 1957 se však mnohé změnilo ve vztahu naší kultury k antické vzdělanosti. České školství bylo už v 1. pol. 50. let přetvořeno na úplně nových základech, velmi vzdálených od principů starého humanistického školství. I když se latina v jisté, avšak ne značné míře do gymnázií později vrátila, bezprostřední kontakt češtiny a klasických jazyků, existující předtím několik set let, byl přerušen. Nová generace už nezná skoro vůbec starou řečtinu, a i znalost latiny je u ní minimální, a to jak pokud jde o počet lidí, tak o rozsah znalostí. To je kulturní i jazykový fakt prvořadé závažnosti. Zároveň však se objevil i kulturní fakt opačný — zájem o antickou vzdělanost a zvláště literaturu, ovšem v českých překladech, se zesílil způsobem v minulosti naprosto nebývalým. Podstatnou zásluhu na tom měla i záslužná aktivita našich klasických filologů. Počet vydaných překladů z antické literatury i jejich náklady dosáhly čísel, na jaká jsme byli dříve zvyklí pouze u tzv. bestsellerů. Teprve dnes se tak v této oblasti vlastně dovršuje starý, obrozenský kulturní program; velkolepě koncipovaný ediční čin Antické knihovny (vydávané v nakladatelství Svoboda za redakce R. Mertlíka), doplněný edicí Živá díla minulosti v nakladatelství Odeon i jinými jednotlivými vydáními starověkých klasiků, definitivně zaplnil dávnou kulturní mezeru a dal i naší současné vzdělanosti a kulturní tvořivosti mnohé cenné podněty. Zároveň s tím však dále probíhala tichá pravopisná válka mezi Pravidly a překladateli antických děl, popř. redaktory těchto překladů. [139]Překladatelé totiž velice často uváděli antická vlastní jména v podobách, které se od Pravidel lišily.[5]

Aby si čtenář mohl udělat alespoň obrysovou představu o současné praxi našich překladatelů z latiny, uvedeme několik příkladů. Zásady uplatňované v Antické knihovně jsou velmi blízké praxi Encyklopedie antiky, o nichž se zde mluví dále, přesto však jsou mezi nimi rozdíly, a to v obou, protichůdných směrech; na jedné straně jde někdy Antická knihovna dále než Encyklopedie a zavádí podoby, které jsou s ustálenou českou praxí v rozporu, na druhé straně má někdy tvary v češtině obvyklé, na rozdíl od Encyklopedie. Podobné disproporce ve vztahu k bohemistické kodifikaci i mezi sebou navzájem jsou i v jiných překladech, např. Antické tragédie (přel. R. Mertlík a F. Stiebitz, Praha 1970) mají obvyklou podobu Elektra (proti Élektrá v Encyklopedii), ale Ífigeneia (proti Ífigenie v Encyklopedii a Ifigenie v Pravidlech), atd. Plutarchovy Životopisy slavných Řeků a Římanů (2 díly, Praha 1967, přel. A. Hartmann a R. Mertlík za pomoci V. Bahníka, E. Svobodová, F. Stiebitz) mají v rozporu s Pravidly (a to už od r. 1902) podobu Themistoklés, Asklépiadés (tato hesla v Pravidlech nejsou, ale zakončení -es se v Pravidlech píše důsledně krátce), jména latinská zachovávají v podobách původních, např. Crassus (i v případech, kdy Pravidla mají staré a vžité podoby počeštěné, jako Kato, Katilina); proti tomu v Životopisech dvanácti císařů G. Suetonia (Praha 1966, přel. B. Ryba) jsou latinská jména pozměňována dalekosáhle (např. Márkus Antónius, Kvíntus Katulus, Neró, Gájus Kaligula, Hippó Régius). Podobně je tomu v Caesarových Zápiscích o válce galské (Praha 1964, přel. I. Beneš); tam čteme i podoby tak nezvyklé jako Ciceró, Díviciákus, ale proti tomu není označena délka poslední slabiky v řeckém Eratosthenes. V příkladech by bylo možno pokračovat. Tato neustálenost není dokladem libovůle nebo nedbání, ale usilovného hledání nejlepšího řešení a rozdílů v teoretických i aplikačních postojích klasických filologů.

V l. 1958—71 vyšel čtyřsvazkový Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), základní kodifikační příručka určená pro širokou veřejnost; v něm jsou antická vlastní jména uváděna v pravopisných podobách shodných s Pravidly, přičemž jejich repertoár je rozsáhlejší než v Pravidlech.

V téže době se propracovávala a zčásti i měnila tvaroslovná kodifikace obecných slov řeckého a latinského původu, a to ve směru, který umožňoval jejich snadnější zařazení do české tvaroslovné soustavy — nejen pravopis, ale i tvarosloví bylo tedy v rozsáhlejší míře „počešťováno“.[6] Ani tyto tvaroslovné změny nebyly vždy ve shodě s názory a praxí klasických filologů.

Do této ne příliš přehledné situace přišla tedy Encyklopedie antiky. Její autoři vyjádřili svůj postoj k pravopisné stránce díla (na s. 25) v pravidlu, že se píší „řecká [140]jména řecky, latinská latinsky“.[7] To je jistě zásada jasná, a v tom je její zdánlivá výhoda. Má však i své značné nevýhody.

Nemluvíme už o tom, že např. délky v staré řečtině nejsou vždy tak úplně jasné a jisté, jak by se čtenáři Encyklopedie mohlo zdát — to je sice potíž, ale bylo by lze ji překonat.[8]

Principiální a podle našeho soudu nepřekonatelná překážka pro důsledné uplatnění zásady Encyklopedie v praxi je v tom, že vychází z mylného názoru teoretického. Jde o to, zda výrazy, o něž je spor, jsou v českém kontextu slova řecká, popř. latinská, nebo slova česká. A v tomto směru je soud jazykovědných disciplín, které se zabývají současnými, živými jazyky, jednoznačný a jasný — přejatá slova jsou součástí jazyka přejímajícího, ten je formuje, sobě přizpůsobuje, je při přejímání[9] aktivním partnerem. To platí bez výjimky pro apelativa, a zčásti i pro propria.

Zásadu vytyčenou Encyklopedií lze proto provést, pokud jde o apelativa, bezvýhradně a úspěšně pouze u tzv. slov a výrazů citátových, které zůstávají plně součástí jazyka výchozího,[10] tj. u hesel jako aquae et ignis interdictio, Albanus mons, Adriaticum mare, aes grave, notae Tironianae atd., jen zčásti však už u hesel jako aerarium Saturni, decemviri atd. (u nich jen tehdy, užívá-li se jich v českém textu pouze v této základní podobě; jakmile však v českém textu přijmou české skloňovací koncovky, např. v 2. pádu (bez) aeraria Saturni, decemvirů, jsou nezadržitelně vtahována do české jazykové soustavy a jsou vytvářeny podmínky pro jejich adaptaci).

I pokud jde o propria, lze se přít např. o to, zda psát Athény, nebo Atény, ale smysl v tom sporu mají pouze argumenty vycházející ze stavu českého, tj. z histo[141]ricky vzniklé výslovnosti daného jména v češtině, z vhodnosti uplatnit zde to, nebo ono pravidlo české gramatické soustavy atd.; stav výchozí, starořecký nebo latinský, je přitom pouze pomocným vodítkem, nikoli konečným rozhodčím sporu. Jména osob si ovšem zachovají k výchozímu jazyku vztah těsnější a proces případné adaptace tu probíhá za poněkud odlišných podmínek. Ale i tu v podstatě platí teze o aktivním působení přijímajícího jazyka — to ukazuje obligatorní adaptace přízvuku, substituce fonémů cizích přejímajícímu jazyku fonémy z jeho fonologického repertoáru, zařazení k některému z domácích deklinačních typů atd. O plném přejetí se však může mluvit jen tam, kde je jméno adaptováno totálně, i ve svém zvukovém skladu (v případech jako František, Tomáš atd.).

Nejsou tedy všechna přejatá antická propria součástí češtiny ve stejné míře; o stupni jejich zdomácnění rozhoduje např. to, zda jde o slovo obecně známé a v češtině často užívané, nebo ne, tedy jeho frekvence (srov. Sokrates proti např. Démofón), zda má dané slovo v češtině odvozeniny tvořené podle českých slovotvorných principů, zda do češtiny přešlo přímo, nebo prostřednictvím třetího jazyka (např. výraz starořecký prostřednictvím latiny), zda je slovo součástí běžně užívaného frazeologického nebo terminologického spojení, nebo nikoli (srov. Prokrustovo lože, Pytagorova věta atd.), zda se ho dále užilo jako pojmenování pro nově vzniklé, moderní skutečnosti, nebo nikoli (srov. divadlo Uránie, automobily oktávie, několik druhů výrobků nazvaných Diana), zda antický výraz vešel v obecnou známost i jako součást naší literatury a v jaké podobě (u nás např. v dílech Vrchlického, Macharových atd. — např. Vrchlického drama Smrt Hippodamie, stále živé a hrané, bude bránit, aby se vžila podoba užitá v Encyklopedii, Hippodameia), apod. To však na obecné, principiální podstatě věci mnoho nemění.

V nové době ovšem mnohem víc záleží na tom, aby vlastní jména byla jednoznačně identifikovatelná. Tato sociální potřeba má jazykový reflex v předpisu Pravidel, že vlastní jména z jazyků užívajících latinky se pravopisně nemění. To platí bez výhrad pro současnost, jména osob dřívějších epoch se však často uchovávají dodnes v podobách počeštěných (Kryštof Kolumbus, Jan Kalvín). Je také třeba vzít v úvahu, že naléhavost jednoznačné grafické identifikovatelnosti je u historických, a také antických vlastních jmen slabší než u jmen současných. Plyne vlastně jen z potřeby snadno a bezpečně nalézat tato jména v literárních pramenech (encyklopediích, literárních a historických příručkách, rejstřících apod.), zatímco u jmen současných jde navíc o potřeby, které plynou z praxe administrativy, dopravy, poštovního doručování atd. Tento rozdíl se odráží v tom, že s antickými vlastními jmény zacházejí i jiné jazyky, nejen čeština, mnohem volněji než se jmény ze současných živých jazyků.

Jak obtížně proveditelná, ba v úplnosti neproveditelná je zásada Encyklopedie v praxi, ukázala na mnoha místech ona sama. Programově od ní ustoupila v případech typu Marcus, 2. p. Marka — důvodem pro grafickou změnu -c-/-k- tu není okolnost, že tvar Marca by byl „nezvyklý“, jak tvrdil K. Svoboda (viz o.c. v pozn. 2) a po něm autoři Encyklopedie; působí tu obecné pravidlo, že v češtině se cizí jména v 1. p. pokud možno citují, zatímco v ostatních pádech připojení českého skloňovacího morfému působí i na zvukovou a grafickou podobu konce tvarotvorného základu. Porušila svou zásadu programově i v případech jako aedilové (nikoli aediles), pro nejasný důvod, že v těchto případech existuje „ustálená zčeštěná forma“.

Ale porušila ji v mnoha případech i mimo tento program, protože česká zvuková skutečnost byla silnější než programový záměr jejích autorů. Uvedeme aspoň několik příkladů: U hesla Kónstantínos je odkaz na počeštěné Konstantin. Je pouze heslo Helena (podoba Helené je připojena jen v závorce). Slova forum, toga píší autoři Encyklopedie ve shodě se svým proklamovaným principem krátce a přejí si, aby se krátce v češtině i vyslovovala, tak jako v latině, třebaže výslovnost s délkou je [142]v češtině pevně vžitá a ustálená.[11] Pak bychom ovšem čekali, že nebude ani heslo chór, nýbrž ve shodě s oběma klasickými jazyky „chor“, popř. „chorus“ či snad „choros“. Tu by se mohlo namítnout, že chór je slovo už plně adaptované, protože má v 1. p. nulovou koncovku (jako „hrad“), ale fórum nikoli — to však neplatí. Fórum má sice v češtině skloňování zvláštní, vzniklé právě speciálně pro slova latinského původu, ale je to skloňování, které je součástí českého, nikoli latinského jazykového systému. Autoři rezignovali na důsledné uplatnění své zásady i u mnoha jmen místních. Dobře si podle našeho soudu počínali tehdy, když uvedli paralelně citátovou podobu latinskou i podobu českou (Cannae - Kanny); v mnoha případech uvedli ještě lépe podobu českou jako heslové slovo a tvar původní připojili jen v závorce (Pompeje (lat. Pompeii), Thrákie (řec. Thráké, lat. Thracia) — Pravidla mají však dvě počeštěné podoby, Thrákie a Trácie, a sama řečtina tu měla variantní podoby nejméně tři, latina pak dokonce sedm, srov. slovník cit. v pozn. 5 — atd.), u Frýgie, psané na rozdíl od Pravidel s -y-, antická podoba chybí vůbec, stejně jako u Galatie. O to víc překvapuje, že se grafická podoba Encyklopedie liší od Pravidel v heslech jako Kappadokie (Pravidla mají Kapadocie, stejně SSJČ), i když se uvádí, že řecká podoba je Kappadokiá a latinská Cappadocia — svou vlastní heslovou podobu museli tedy nutně pokládat za českou. U Lýdie je podoba česká, paralelně je uvedena řec. Lýdiá, latinská podoba chybí. Naopak je heslo Dákie, odkaz Dacia, české Dácie chybí. Zásada selhává úplně v případech, kdy daný jev není ani řecký, ani latinský, nebo když je řecký i latinský zároveň; pak autoři museli jako heslové slovo volit podobu českou (Sýrie, Arábie; Sicílie). S tím jsou však pro českého uživatele Encyklopedie potom v rozporu hesla jako Arkadie (Pravidla mají -á-), Assýrie.

V jiných případech zavedla autory jejich zásada k heslovým podobám v češtině kuriózním, nemajícím naději na to, že by se mohly v české jazykové praxi uplatnit; nejnázornější jsou případy, kdy ženská jména končí v 1. p. na -á (Élektrá, Hérá, Kastaliá, Hestiá).[12]

Rozpor v grafice mezi Encyklopedií a Pravidly, popř. SSJČ, je ještě ztížen některými technickými principy, zvláště technikou odkazování v Encyklopedii. Některé rozdíly by bylo lze vysvětlit různým zaměřením publikací, ale těžko je možné smířit se s tím, že chybí obecný odkaz kv- viz qu- a že chybějí odkazová hesla jako Kato, Katilina, Lukrécie, Cyrenaika, Cerber (třebaže je odkazové heslo Kapua, Cimbrové apod.).

Rozpaky pociťujeme i u tvaroslovné stránky heslových slov Encyklopedie. Nebylo tu využito možnosti informovat čtenáře, dnes většinou obou jazyků neznalé, o tvaroslovné stránce v plném rozsahu. Morfologické údaje chybějí např. u hesel Dynamis, Échó, Endymión, Kolofón a mnohých jiných; heslo diadém je uvedeno v této české podobě, připojeny jsou navíc řecké tvary diadéma, -matu, ale u hesla kérygma chybí mnohem potřebnější údaj nejen o tvarech pádů, ale i o jmenném rodu, takže naprostá většina uživatelů bude vedena k ženskému skloňování.

To je však závada pouze technická. Daleko složitější situace je v těch případech, kdy morfologické údaje nechybějí. Autoři jsou opět vedeni zásadou, že o českém [143]skloňování antických jmen rozhoduje v prvé řadě to, jak se skloňují ve výchozím antickém jazyku. Avšak primární tu mohou být podle našeho soudu jen obecné zásady, podle nichž se cizí přejímané výrazy zařazují do české tvaroslovné soustavy,[13] tvarosloví výchozího jazyka rozhoduje až druhotně. (V tomto ohledu musí ostatně naše kritika směřovat někdy i proti školnímu vydání Pravidel a proti SSJČ.) Např. základní tvar 2. p. mužských jmen zakončených na -on je podle našeho soudu v češtině primárně -ona, u neživotných -onu, teprve jako dubleta, určená pro speciální situace (hlavně odborné), koexistují v češtině tvary např. na -onta. Takové řešení je účelné z důvodu, který byl uveden už výše — totiž že dnes neumí řecky z mladší generace téměř nikdo a latinsky málokdo a že se musí s takovou situací počítat i pro budoucnost (v každém případu je nutné se s tím v kodifikační praxi vyrovnat). Nelze nutit další a další generace, aby se učily, že je 2. p. sice Napoleona, ale nikoli Laokoona, nýbrž (podle Encyklopedie) pouze Láokoónta, že je Sókrata, Diogena, ale jen Dámoklea (a mělo by se tedy mluvit podle klasických filologů dokonce i o „Damokleově meči“?). Člověk, který se bude zajímat o antiku, by pak musel buď soustavně používat pro zjišťování těchto v podstatě formálních údajů příruček v takovém rozsahu, že by mu na poznání antiky nezbyl už čas — a asi ani chuť —, nebo by se musel naučit zpaměti případ od případu tisícům jednotlivých faktů, nepostižitelných obecným pravidlem.

Podle Encyklopedie mají totiž jména -ón (psaná s délkou) rozmanité tvary: Démofón, má 2. p. -ónta; Láomedón má 2. p. -onta; Láokoón má v Encyklopedii 2. p. -ta (znamená to, že -ó- se na základu při skloňování nekrátí?), ale Agamemnón má 2. p. -nona. Nebo u místních jmen: Eurymedón má 2. p. -dontu, Lakedaimón naopak -onu se zkrácením; Marathón genitiv uveden nemá, tu tedy snad může Čech poslechnout své české jazykové povědomí a psát o Marathónu?

To, co jsme zde, zdaleka ne v plném rozsahu, předvedli, jsou následky zásady Encyklopedie „Graeca Graece, Latina Latine“. Není v plném rozsahu uskutečnitelná a pokus o její uplatnění nesvědčí ani klasické filologii a zájmu o antiku, ani české pravopisné a tvaroslovné kodifikaci, ani české jazykové praxi a školnímu vyučování.

O rok později vyšel také dlouho očekávaný Slovník antické kultury[14], který korunuje grandiózní ediční podnik Antické knihovny. Také v tomto případě jde o velké a záslužné kulturní dílo; nás však zde opět zajímá jen z hlediska ortografické, ortoepické a morfologické kodifikace. Autorský kolektiv vysvětlil svůj postoj k této věci dvakrát, v úvodní Poznámce o výslovnosti (z pera V. Bahníka, s. 7—8; viz i heslo Výslovnost na příslušném místě) a v závěrečné Ediční poznámce (s. 716—718), kde se podává výklad o poměru Slovníku k Pravidlům českého pravopisu. Pomiňme nekonzistentnost některých argumentů (např. odůvodňování, že se píše Athény, pathos, protože píšeme Goethe a Luther). Autoři konstatují, že „dříve vládla v praxi úplná dezorientace“ — podívejme se, jak je tedy nyní běžný uživatel jazyka, bez speciálního hlubšího vzdělání v klasické filologii, orientován Slovníkem.

Především konstatujeme mezi Slovníkem a Encyklopedií diference, a to nikoli ojedinělé a zanedbatelné, např. (na prvém místě je znění Slovníku): v kvantitě Trítón - Tritón, Sémonidés - Sémónidés, Óríón - Órión, Foiníx - Foinix, Nájady - Najády (s odkazem k heslu „Nymfy“, kde je v textu opět odlišně Najady atd.); v tvarosloví genitivy Midy - Mida, Pýthagory - Pýthagora (na tento případ se v úvodu Slovníku upozorňuje s tím, že genitivy na -a převládají — těžko pochopit, proč potom nebyly u hesel uvedeny aspoň jako dublety), Talóa - Tala, Téthyie - Téthye apod.

[144]Vezmeme-li text Slovníku sám o sobě, zjišťujeme, že jeho autoři byli v principu blíže únosnému a přijatelnému řešení než autoři Encyklopedie, a to proklamovaným záměrem uvádět vedle podob „klasických“ zároveň i podoby „zčeštěné“. Tuto zásadu však jednak nedomyslili do konce, jednak ji neprovedli důsledně. Nechceme vytýkat kdejakou drobnost, víme, že dosáhnout úplné jednotnosti v kolektivních dílech tohoto rozsahu je vždy ideál, k němuž se lze méně nebo více jen přiblížit; v Slovníku je však nesjednocenost hesel z pera různých autorů tak velká, že to vyvolává pro praxi potíže značné. Např. výslovnost latinských citátových spojení je někdy neoznačována, jindy ano, ale pak hned několika způsoby, a dokonce na téže stránce (např. na s. 506), gramatické údaje někdy chybějí; hesla téže sémantické kategorie jsou uváděna jednou v singuláru, jindy v plurálu, což občas vede až k úplně zavádějící formulaci, srov. např. publikáni; praetoři - praetores; konsulové („consules“); ale pontifikové (lat. pontifex (!) — čtenář neznalý latiny nutně soudí, že je to tvar plurálový), apod. (Je zřejmé, že heslová slova by bylo účelné uvádět v singuláru.)

Obtížně pochopitelné je stanovisko autorů v kvantitě a pravopisu u apelativ. To, že se výslovně vyžaduje „správná“ výslovnost [toga, forum], je už dnes známý profesorský koníček hodný pera S. Čecha; i v Slovníku je však připuštěno demagog, hegemonie, třebaže řečtina měla démagógos a hégemoniá; na druhé straně se vynucuje proti českému úzu i stabilizované normě panégyrik, komédie. Tam, kde má délku řečtina, latina i čeština, a kde ji proto i naše Pravidla označují, má Slovník v grafice krátkost, aniž by aspoň naznačil, že i česká výslovnost je dlouhá (viz agonie). Ruší výslovnostní stabilitu české frazeologie vyžadováním výslovnosti i grafiky alfa a ómega; uvádí pouze krátké podoby saturnalie, olympiada, Plejada. Co si čtenář a uživatel vybere z řady hesel aposiópésis, parenthese (řec. parenthesis), ale anabaze (řec. anabasis); mausoleum, ale mozaika; daktyl, ale anapést, amfibrachys (proti anapest v Pravidlech a amfibrach běžně v české versologii); proč je se -z- improvizace, opozice, extáze, ale s -s- exegese, ba i konservování potravin, censura, parasit a reseda? Je vidět, že český jazykový systém a český úzus výslovnostní i grafický je i v podvědomí autorů tak silný, že rozbíjel jejich princip, avšak nedůslednosti se tím jen zvýšily a vznikl nový, větší chaos.

Obdobné poměry jsou i u proprií. Nacházíme tu jednak křiklavé nedůslednosti, jednak řešení důsledná, ale pro češtinu nepřijatelná. Jako příklad můžeme uvést bez komentáře tuto řadu toponymních hesel: pouze Britannia, ale Hispánie; Germania (čes. Germánie), Lusitania (zčešt. Lusitánie); Assyrie, ale Sýrie; Dacia (zčešt. Dácie n. Dákie), Makedonia, lat. Macedonia; Illyria, ale Thrákie; Thessaliá; Gallia (ale v textu Gallie a Galie); Libyá, ale Lýdia; Cannae, vysl. [Kanné] (máme vyslovit s dvěma [n] a dokonce s velkým k?), 2. p. Kann, ale existuje odkazové nominativní heslo Kanny; Baiae (Bají — není jasné, jde-li o „zčeštěnou“ podobu, nebo o výslovnost), Cales, Kaly; ale s opačným pořadím Delfy, řec. Delfoi; podobně Théby, Sparta, Mykény, Plataje; ale pouze Rubico (i se spojením překročit Rubico v textu). Objevují se pak i případy úplně paradoxní, např. heslo Karthágo, lat. Carthago, řec. Karchédón, zčešt. Kartágo — v kterém jazyku je tedy první, heslová podoba (obdobně heslo Quadi)?

Autoři ignorovali možnost uvádět dublety s k vedle c, kde jsou v češtině vžité (Catilina, Catullus), ale mají Capitolium i Kapitolium (ne už Kapitol, přestože je Aventin); jen Kleopatru, ale Campanii i zčešt. Kampánii (ale už zase jen Capuu) atd. A přece mohli najít model vyhovující — mají ho např. v hesle Korinthos, lat. Corinthus, zčešt. Korint.

Autoři téměř důsledně ignorovali také možnost „zčeštěných“ dublet tvaroslovných, je pouze Salamis, Antigoné, Hellas. Kde k nim sáhli, udělali to opět nedůsledně — je vedle původních podob i Dioklecián, Traján a Domicián; Julián a Justinián [145]jsou přímo heslová slova, ale proti tomu jen Vespasianus, Octavianus atd.; je pouze Élektrá, ale Héra, řec. Hérá; Thérá, ale Hypatia (řec. Hypatiá) atd. Je Neptunus (čes. Neptun), ale jen Saturnus, Olympos.

Stejně problematické je skloňování vlastních jmen, osobních i místních. Je neudržitelné vyžadovat, aby český úzus přijal jako jediné řešení např. to, že jména na -ón mají genitivy -ona, -óna, -onta, -ónta (Agamemnona, Charóna, Tímoleonta Láokoónta), jména na -ós gen. -oa, -óa (Kaloa, Talóa); jména na -és gen. na -a, -éta, -y, -ea (Dámokla — ale Encyklopedie chce Dámoklea —, Thaléta, Chrýsa n. Chrýsy, Themistoklea); jména na -ás gen. -a, -y, -e, -anta, (Feidia, Midy, Lýsie, Falanta, Achilla i Achilly, a co je zvláště kuriózní, Leónida, je-li to král, a Leónidy, je-li to epigramatik); jména na -ys mají gen. -ýna, -ya (Forkýna, Rhadamanthya). Obzvláště tíživé pro praxi jsou případy, kdy je odlišný český úzus značně pevný, např. tam, kde Slovník má pouze Themistoklea, Prométha (Encyklopedie má ovšem, aby smyla vinu svého Dámoklea, v tomto případě obvyklého Prométhea).

Nedůsledně respektoval Slovník to, že mnohá česká jména přešla do češtiny filtrem latiny: má sice Asklépios i Aesculapius, Lýsandros i Lysander, ale je jen Hippodameia, Kerberos atd. Je počeštěný Spartakus, ale chybí Euskulap atd.

Neradi, ale musíme tuto část opět uzavřít zjištěním, že praktické provedení klasickofilologického ideálu nepřivedlo k řešení, které by bylo pro českou jazykovou praxi přijatelné a použitelné. Rozpaky a nesnáze všech, kdo se dostávají do styku s antickou kulturou — učitelů, studentů, spisovatelů, překladatelů, herců, redaktorů atd. — působením Slovníku spíše dále vzrostou.

A do třetice, v nedávné době vyšla u nás ještě další encyklopedie antiky, tentokrát překlad z němčiny, pod titulem ABC Antika.[15] Tu byla situace zjednodušena tím, že závažné úskalí morfologické překlad obešel, neuváděje u heslových slov tvaroslovné údaje (musel se však s tvaroslovím vyrovnat v textu jednotlivých hesel). ABC Antika je nejblíže řešení, které bychom pokládali za účelné. Apelativa mají vesměs ortografické i morfologické podoby počeštěné, a to i tehdy, když označují antické reálie (ambrózie, cenzor, fórum, konzul, koturn, prétor, rétorika, termy atd.); v potřebných případech je originální, citátová podoba řecká nebo latinská uvedena v závorce. Najdou se však i nedůslednosti, např. eufémismus nebo paián (česká kodifikace má podoby buď paian, nebo paján). Také místní propria mají vesměs heslovou podobu obvyklou a ustálenou v češtině (Arábie, Arkádie, Atika, Galie, Syrakúzy atd.), v závorce pak jsou připojeny citátové podoby původní. Pouze jména některých měst zůstala nesjednocena, takže je na jedné straně pouze heslo Pompeje, na druhé pouze hesla Baiae, Plataiai, a mezi tím tvoří přechod heslové podoby jako Kanny (Cannae) a Veii (Veje). Typ Kolchida je v této adaptované podobě uváděn v záhlaví hesla jako druhá možnost, ne však důsledně (je např. pouze Charybdis, nikoli však Charybda atd.). Složitější je to s proprii osobními. Pokud jde o morfologickou stránku, adaptovanou českou podobu uvádí příručka u typu Persefona (ale nedůsledně: je sice Andromacha, Antigona, Ariadna atd., ale zbytečně pouze Iokasté, Terpsichoré atd.).

Téměř důsledně se v této příručce píše dlouhé koncové -és, -ás, -ús, -ór (ale je např. Anchíses). Pouze citátové podoby jsou bohužel u jmen jako Diocletianus, Vespasianus, Lucretia, Octavia atd. Téměř důsledně se drží v osobních jménech i geminované souhláskové grafémy. Také v základech jmen jsou délky označovány ve větším rozsahu, než je zná poměrně ustálený český úzus (Héfaistos, Lykúrgos, Mínótauros, Sókratés, Télemachos, Tímón, Trítón — ale Titánové — atd.), ale ve srovnání s oběma druhými díly je ABC Antika velmi zdrženlivá. Přes uvedené i některé další nedůslednosti a přes některé zásadní rozdíly vzhledem k české normě i kodifikaci je možno [146]ABC Antiku z hlediska ortografické a morfologické instruktivnosti pro českého uživatele uvítat. Pro jazykovou praxi dnešní se tím však situace zkomplikovala ještě více — uživatel najde v příliš mnoha případech různá řešení i tehdy, pomine-li úplně českou kodifikaci a svěří-li se pouze klasickým filologům —, a to zde pomíjíme další možné informační prameny.[16]

Nový slovník řeckých spisovatelů[16a] odhalil další komplikaci — ve jménech autorů byzantských se rozhodl užívat grafémů é a ó na místě řeckých písmen éta, popř. omega, třebaže řečtina ve středověku kvantitu ztratila. V těchto případech diakritikon slouží jako prostředek přesné transliterace (srov. o.c., s. 654), ale uživatel má obě písmena vyslovovat krátce. Jinak je tento slovník zatím nejlepším pramenem, který v oblasti vlastních jmen klasická filologie české jazykové praxi poskytla, už pro svou relativně střízlivou zásadu značit délky jen u é a ó. Také morfologie je tu zpracována poměrně úspěšně (nehledíme-li na nejednoznačnost údajů, způsobenou nedůsledným uváděním opěrných konsonantů před koncovkami). Ale i tato příručka stále rezolutně trvá na lišení kvantit u nepřímých pádů jmen na -ón (Agathóna × Agamemnona); vyžaduje jen tvary Anakreonta, Antifónta, nepřipouštějíc českou systémovou variantu -na (třebaže u analogického typu Empedoklés má genitivy -lea i -la), kolísá u genitivů jmen na -as, u maskulin na -is zná jen 2. p. -ida (pouze středověký Mazaris má dubletu -ise). Nerozřešen z hlediska českého deklinačního systému a kodifikace zůstal i tu typ na -ax (jednak vymáháním závazné alternace x/k, jednak strohým vyžadováním diference Thrax - Thráka, ale Hippónax, -nakta).

 

Při úvahách o řešení grafické a morfologické kodifikace antických vlastních jmen v češtině je na prospěch věci přihlédnout k stavu v jiných jazycích, na prvním místě pak ve slovenštině. Slovenská pravopisná kodifikace, nezatížená natolik pouty dlouhé spisovné tradice a neprošedší umělým návratem k původnímu, antickému stavu, který češtině působením Kvíčalovy školy v 2. pol. 19. stol. situaci tak zkomplikoval,[17] dospívá v mnohém k řešením důslednějším a účelnějším. Obě základní slovenské příručky[18] obsahují sice jen o něco víc než polovinu antických jmen uvedených v českých Pravidlech a v SSJČ, ale zásady, jimiž se slovenští jazykovědci v pravopisu antických jmen řídí, jsou z nich zcela jasné. Lze je charakterizovat takto — daleko důsledněji se odstraňují zdvojená písmena (Odyseus, Helada, Apolón — výjimky jsou Achilles, Pyrrhos, Scylla); důsledně se odstraňuje -h- tam, kde řečtina má písmeno théta (pouze Atény, Tesálie), úzkostlivě se šetří s délkami — píšou [147]se jen tam, kde jsou i ve slovenské výslovnosti bezpečně ustálené (v koncovém -es nejsou nikdy, -ón je naopak dlouhé, např. Apolón, Platón); v základech slov jsou jen v případech jako Adónis, Aténa, Fúria, Héra, avšak označují se pak v těchto případech i v slovech latinských, např. Ovídius, Títus, Vergílius). Stejnou tendenci lze pozorovat i v zásadách tvaroslovných[19], i když zde není provedena tak důsledně a jednotně. Tam, kde čeština má leckdy dublety, má slovenština podoby, které plně souhlasí s její tvaroslovnou soustavou (např. pouze Iliada, Faun, Euklid, Ariadna, Nemeza — Nemezis se označuje jako podoba zastarávající —, Akropola apod.). Jména typu Sokrates, Ovídius mají genitivy Sokrata, Ovídia, ale jména Jánus, Argus, Herodes, Hermes mají 2. p. pouze systémové (Jánusa atd.) a jména Bakchus, Cerberus, Hádes, Herkules mají dublety-2. p. Bakcha i Bakchusa atd. Jména na -ón se skloňují plně podle soustavy slovenského tvarosloví (např. 2. p. Apolóna, Faetóna apod.). Soudíme, že tato pravopisná a tvaroslovná kodifikace antických vlastních jmen v slovenštině je pro české úvahy tohoto druhu v mnohém inspirující nejen svou praktickou účelností, ale i obecně jako příklad toho, jak lze principy jazykovědy funkčně zaměřené a pojímající jazyk jako vnitřně skloubenou a uspořádanou soustavu promítnout i do předpisů majících vztah ke kultuře jazyka.

Ještě radikálněji je řešena např. kodifikace slovinská.[20] Vychází se z konstatování, blízkého stanovisku uplatněnému v tomto článku, že „obyčejný uživatel jazyka je při těchto alternacích (sc. základu při ohýbání jména) bezmocný a musel by se je všechny popořadě naučit. Takové skloňování bez potřeby (proloženo zde) poukazuje na klasické vzdělání. Upravování slovinštiny podle cizích jazyků není slovinské“. Za základní se považují podoby jako Junona, Cerera, Artemida, Salamina, Palada, Tened, Tacit, Merkurij, Avgij atd. Podoby jako Ceres, Juno, Klio, Niobe se hodnotí jako stylově příznakové.

Také polská tradice je v této věci velmi zajímavá a poučná (i když už pro nás dnes bohužel nemůže platit za přímo instruktivní). Místní jména na -us, -os, -um, -oi, -i atd. se neskloňují;[21] gemináty se píšou pouze tam, kde se i vyslovují. Obecně se latinská a řecká jména píšou pravopisem popolštěným, tak, jak se vytvořil a ustálil staletou tradicí, tedy např. Anakreont, Cyceron i Cycero, Edyp, Eschyl, Katul, Kryspus, Korintus, Owidiusz, Syzyf, Tyrezjasz atd. — pravopisné a tvaroslovné komplikace tím byly radikálně anulovány. Pro čistě vědecké práce se pak připouští užívat i pravopisu originálního, důsledně citátového.[22] A toto řešení jednoznačně a loajálně přijímají i polské encyklopedické popularizační práce z pera klasických filologů, např. Mała encyklopedia kultury antycznej A—Z (4. vyd., Varšava 1973).

Obdobné, ba ještě radikálnější je řešení srbochorvatské, a to shodně v latinské i cyrilské grafické verzi.[23] Připomeňme ještě stav ruský, kde nejen neexistují (ovšem při jiném písmu) naše potíže pravopisné, ale ani tvaroslovné (muzej se skloňuje úplně stejně jako ostatní muž. podst. jména zakončená na měkkou souhlásku, prezidijum stejně jako mužská s tvrdým zakončením, a programma jako domácí ženská podst. jména na -a) — pokud jsou v ruštině školské a jazykově kulturní problémy s pravopisem slov řeckého a latinského původu, plynou také ze zbytků snahy držet pravopis výchozí (např. ve zdvojených písmenech).

Cílem stoletého úsilí českých klasických filologů o „správné“ ortografické a morfologické podoby slov z antických jazyků v češtině, zvl. proprií, bylo mj. zařadit češtinu jako plnoprávný kulturní jazyk mezi vyspělé evropské spisovné jazyky, [148]jejichž literární a vzdělanostní tradice nebyly přervány. Výsledek je ten, že se čeština v této oblasti izolovala od ostatních slovanských jazyků. Ale nejen to, izolovala se i od světových jazyků neslovanských užívajících latinky; nejnázornějším příkladem je stav v angličtině, která sice zachovala ze značné části pravopis původní (ne ovšem úplně — délky se pochopitelně v řeckých ani latinských jménech neoznačují), ale přímo „brutálním“ způsobem, alespoň z hlediska naší klasické filologie, přizpůsobila výslovnostní podobu obecných i vlastních jmen antického původu, a tak vlastně uplatnila zásadu, o níž jsme mluvili výše, že v jazyku má pokud možno existovat jen jedna soustava pravopisných pravidel (srov. anglické podoby Oedipus [i:dipєs], Eurydice [juridisi:], Cato [keitєu], Aeschylus [i:skilєs] apod.).

Obdobně, tj. bez ohledu na autentické podoby antických jmen v původním jazyce, postupuje i francouzština, v ní se však mění nejen zvuková, ale i grafická podoba jmen. I v encyklopedických dílech se tam užívá podob jako Aristote, Callimaque, Dioclétien, Eschyle, Héraclite, Phidias, Thucydide, Tyrtée atd., a tyto pozměněné grafické podoby se navíc vyslovují podle pravidel běžných u slov domácích.

Smyslem těchto poznámek o rozdílech mezi češtinou a jinými jazyky nebylo dospět k požadavku, abychom z toho vyvodili radikální důsledky a vrátili se k stavu starému nebo hleděli úplně se řídit vzorem jiného jazyka. Pro budoucí kodifikační úvahy v oblasti antických jmen, a stejně i obecných slov antického původu, může být směrodatný pouze dnešní stav český; ať už jsou jeho nevýhody jakékoli, je to jazykový a kulturní fakt. Cílem předcházejících glos bylo pouze ukázat, že cesta, kterou jde současná naše klasická filologie a která má vést k zavedení úplného souladu stavu českého s poměry v antických jazycích, nemůže přinést řešení po žádné stránce uspokojivé. Jejím výsledkem by bylo definitivní rozkolísání výslovnostní i grafické podoby antických jmen, stálé obtíže v tvarosloví, všeobecná nejistota ve školní i jiné jazykové praxi, a koneckonců jako následek toho všeho i nezájem o antickou vzdělanost, ne-li odpor k ní. Stanovisko české klasické filologie a zásady, které se snaží už více než sto let prosadit, pomíjejí fakt, že antická vzdělanost (a s ní i antická vlastní jména) prošla ve všech kulturních jazycích, včetně češtiny, staletým vývojem. Požadovaná restituce „ideálního stavu” tento další rozvoj antického dědictví vlastně ohrožuje, směřuje proti tomu, co je z antiky i dnes stále živé, co je z ní do naší kultury inkorporováno jako trvalá a inspirativní složka.

Nechceme tu vzbudit dojem, že naopak kodifikace, jak ji obsahují Pravidla a SSJČ i současné české mluvnice a příručky, je vždy dokonalá. Uveďme alespoň dva příklady: podobu Áres, uváděnou v Pravidlech i v SSJČ, by bylo záhodno podle Encyklopedie změnit na A-; zbytečně složitě a pro praxi nevhodně je podle našeho soudu i v Pravidlech a v SSJČ kodifikována podoba zakončení -ón/-on, zvl. u osobních jmen (převažují podoby s délkou, např. Anakreón, Apollón, Faethón, Charón, Platón, Pygmalión, Xenofón aj.; na druhé straně však jsou uvedeny pouze podoby Filemon, Deukalion, Laokoon, Poseidon) — i takové řešení znepokojuje uživatele, neumožňuje mu vytvořit si pro tyto případy jednoznačné pravidlo, brání ustálení výslovnosti těchto jmen v češtině a přináší i další nevýhody. Uvádění délek v základech řeckých vlastních jmen, jak ho zavedla Pravidla z r. 1957, není také ani zdaleka fakt jednoznačně pozitivní. Ale to jsou jednotlivosti, i když je pochopitelně nutné o nich mluvit a uvažovat. V úhrnu však vychází bohemistická kodifikace apelativ antického původu a antických proprií ze zákonitostí české grafické i morfologické, popř. slovotvorné soustavy, snaží se postihnout existující nebo vytvářející se normu, respektuje společenské a kulturní poměry, za nichž současný jazyk funguje, a má proto naději směřovat stále více k řešením pro jazyk i jeho běžné uživatele racionálním. Jejím cílem je kodifikace, která by omezovala konfliktní situace při jazykovém dorozumívání na minimum.

Další řešení dnešní rozporuplné a tíživé situace, vzniklé vlastně dvojí a vzájemně neslučitelnou kodifikací, předpokládá ovšem vyjasnit si nejdříve některé zásadní [149]věci a překonat hlavní překážku, totiž snahu restituovat v češtině jakýsi „ideální“ a „správný“ stav, plně odpovídající stavu v klasických jazycích. Ostatně, domyslí-li klasičtí filologové své dosavadní stanovisko do důsledku, sami postřehnou jeho teoretické i praktické slabiny: vztah češtiny a vůbec české kultury k antice je nesporně základní kulturní fakt — tisíc let roste celá naše vzdělanost na základech vytvořených Řeky a Římany; není však tento vztah tak těsný, jako byl vztah latiny k řečtině — a přesto ani pro Římany přece neplatilo Graeca Graece, nýbrž Graeca Latine. Nebylo to jistě ani z neznalosti, ani z lhostejnosti; tlak jazykové soustavy vlastního jazyka působil i v latině, v doméně zájmu klasické filologie, neúprosně a nezadržitelně.

Ještě jeden argument je třeba v této souvislosti uvést — snaha konzervovat v češtině plně stav starořecký a latinský plyne z nevývojového pohledu na jazykové dění. Sami klasičtí filologové jsou ochotni připustit, jak se ukázalo i v jejich zmíněné diskusi o Pravidlech pořádané v r. 1960, odchylky u případů „vžitých“ (např. Homér, Mykény, Egypt, Ezop), avšak to předpokládá, že kdysi v minulosti proběhl a dnes je respektován jakýsi proces „vžívání“ a konečného „vžití“. Dnes však tento proces „vžívání“ současnému jazyku upírají. Vše, co se „vžilo“, bylo přece kdysi předtím také „nevžité“.

Jaká by mohla tedy být, z hlediska bohemistického, pozitivní cesta dále? Můžeme tu jako východisko k diskusi uvést pouze několik předběžných dílčích úvah a poznámek:

1. Prospěšné by bylo plně uplatnit zásady, jimiž se řídí Pravidla z r. 1957, v psaní obecných přejatých slov, tj. usilovat o jejich plné počeštění spojené s dalším omezením, popř. úplným odstraněním dublet. Označování délky by bylo záhodno zavést všude, kde jsou pro to předpoklady ve stavu zvukové stavby jazyka a kde pokládáme délku za dosud pevnou alespoň u kultivovaných uživatelů jazyka; nestane-li se to v dohledné době, je podle našeho soudu iluzorní vyžadovat i dále tyto délky jako jedinou výslovnostní možnost v české ortoepické kodifikaci.

2. V psaní (a spojené s tím výslovnosti) vlastních jmen je třeba vycházet z dnešního stavu v češtině a vzdát se představy o možnosti závazné „ideální“ shody češtiny s antickými jazyky (např. zakončení [-es, -us] s krátkou výslovností je v češtině dnes pevné, psaní typu Sokratés, Archimedés, Oidipús vede k nejistotě a přináší zmatek; totéž platí o podobách typu Élektrá a mnohých jiných). Naopak by bylo možno uvažovat o tom, zda je účelné držet v češtině zdvojená písmena (ve slovech typu Hellada, Odysseus, Pallas atd.). Stejně tak v souvislosti s tím, že naprosto převládly u obecných jmen grafické podoby typu teze, teorie, teologie, stalo se v grafické soustavě češtiny slabým postavení spojení písmen -th- i u vlastních jmen, a lze snad proto uvažovat i o zavedení podob Termopyly, Téby, a to jako dublet. Stejně tak v úvahu přichází označovat u řeckých jmen hlásku [z] odpovídajícím českým písmenem z, nikoli s, jestliže se v češtině výslovnost [z] vžila (např. u jména Théseus apod.) Písmeno i lze nahrazovat ve shodě s výslovností písmenem j (např. Jokasta vedle Iokasté atd.). Označování kvantity v řeckých jménech by bylo lze přiblížit řeckému stavu snad u jmen z hlediska češtiny periferních, málo frekventovaných, u nichž se dosud pevná výslovnostní podoba v češtině nevytvořila, avšak výhody by to zřejmě nepřineslo žádné. Naopak by bylo záhodno znovu zvážit možnost kvantitu v řeckých vlastních jménech v české kodifikaci vůbec neuvádět a ve výslovnosti ji závazně nevyžadovat; podle našeho mínění by toto řešení bylo nejúčelnější (samozřejmě kromě případů jako Homér, Mykény atd.).

Svízelná situace je u osobních vlastních jmen latinských. Radikální zásah (k němuž občas směřují někteří klasičtí filologové) by tu vedl k příliš drastickému rozchodu s dosavadní tradicí, a tím opět nakonec k stavu nejistoty a anarchie. Řešení může být pouze výsledkem dalších úvah a diskusí. Nemělo by se však tomu bránit tam, kde jazyková praxe sama už přinesla počeštění jmé[150]na (v případech jako Kato, Katilina, Dioklecián, Lukrécie apod.), a neměly by se klást překážky ani tam, kde je počeštění už přede dveřmi (podle našeho mínění je takovým případem jméno Caesar). Při úvahách o označování délky je třeba mít na zřeteli, ať už řešení bude jakékoli, že dlouhá výslovnost bude v budoucnu ohrožena všude tam, kde nebude v grafice vyznačena (ať už způsobem v české grafické soustavě obvyklým, nebo alespoň grafickým znakem češtině sice cizím, ale jednoznačným, jak je to např. u spojení písmen -ae-, tj. [é]).

3. Společně s tím bude záhodno vzít v úvahu i možnosti tvaroslovného přizpůsobování antických jmen v češtině. Podpory české kodifikace zasluhují především ty podoby, které umožňují jméno bez nesnází tvaroslovně v češtině zařadit a nevyžadují znalost speciálních pravidel. Proto je účelné podržet ty případy, kdy česká kodifikace k tomuto stavu ve shodě s územ dospěla, (např. Apollón, 2. p. Apollóna, nikoli Apollina), a zároveň prostřednictvím dublet otevírat takové možnosti tam, kde k takovému stavu jazykový vývoj směřuje (např. vedle 2. p. Faethonta k jménu Faethón připustit i tvar Faethóna, důsledně uvádět dublety 2. p. -ise, -ida u jmen typu Paris nebo preferovat podoby 1. p. typu Charybda (vedle Charybdis), Thisba, (vedle Thisbé, podobně jako je Ariadna), Ifigenie atd. Není však udržitelný stav, kdy jména téhož zakončení v 1. pádu mají v češtině v ostatních pádech pouze rozdílné tvary a kdy určení tvaru závisí na znalosti tvarové soustavy řecké (srov. např. Feidias, -dia, Protagoras, -ra, nebo -ry, ale Kalchas, -anta, Pausanias, -nia (podle Encyklopedie) nebo -nie;[24] Archimedes, -da, ale Tolmides, -dy, třebaže tvary jako Kalchase nebo Kalcha (dosud nekodifikované) by takové potíže a rozpory (i mezi klasickými filology samými) odstranily. V rozporu s principem pravidelnosti jsou i případy, kdy se vyžaduje v různých pádech různá délka samohlásky v zakončení; stanoví-li se např., že zakončení -ón v řeckých jménech je dlouhé, mělo by -ó- zůstat i v nepřímých pádech (tedy Agamemnón, -nóna), naopak máme-li 1. p. Juno, měl by 2. p. mít podobu Junony s krátkým -o- apod.

4. Je asi příliš naivní domnívat se, že se hned najde řešení jednoduché a přitom vyhovující všem; pro speciální účely odborné by bylo proto na místě ponechat ve spisovné kodifikaci možnost užívat i grafických a tvarových podob bližších k výchozímu stavu v staré řečtině a latině. Problémy však vzniknou hned už u prací popularizačních, obracejících se i k čtenářům bez speciálního klasického vzdělání (jak to činí do jisté míry i encyklopedie). V těchto případech by podle našeho soudu bylo zapotřebí vycházet z obecné kodifikace, jak ji stanoví Pravidla a SSJČ, u prací naučných, vědeckých by pak bylo záhodno autentické podoby z příslušného antického jazyka připojovat jakožto doplňky, např. v závorce, jako paralelní formu v rejstříku osob apod. Především by však bylo účelné neodchylovat se od kodifikace, jak ji uvádějí obecné dostupné bohemistické příručky, ve školní praxi, zvl. v učebnicích, a v čtenářských vydáních překladů z antických literatur.

Zbývá ještě odpovědět na onu praktickou otázku, s kterou jsme výklad začali — jak si totiž mají dnes počínat uživatelé jazyka, kteří se octli mezi Scyllou Pravidel a SSJČ na jedné straně a Charybdou encyklopedií a současných překladů z antické literatury na straně druhé?

To souvisí s obecnou otázkou, jak je tomu se závazností kodifikace vůbec a Pravidel zvláště. Pravidla nemají povahu zákonného nebo administrativního předpisu, jejich dodržování není proto (naštěstí) podporováno sankcí za odchylku. Výjimku tvoří oblast školství (kde platí výnos ministerstva zavádějící Pravidla jako závaznou školní pomůcku) a některé oblasti souvisící (např. nakladatelská praxe v Státním pedagogickém nakladatelství). Všude jinde plyne dodržování Pravidel v celku i v jednotlivostech z mínění osob nebo institucí, že respektování jednotné pravopisné soustavy přináší, zvláště v komplikovaném moderním světě, daleko víc výhod než [151]nevýhod, má tedy povahu tiché společenské dohody, jejíž respektování plyne z vědomí společenské závažnosti komunikace ve spisovném jazyku.

Bohemisté tu tedy mohou pouze přesvědčovat a doporučovat. V naší problematice lze tato doporučení pro běžnou praxi shrnout takto:

Je výhodné respektovat kodifikaci Pravidel a SSJČ z důvodů, které plynou z celého předcházejícího výkladu (přes některé nedostatky této kodifikace, na něž jsme upozornili). Ty případy, které nejsou v těchto pramenech uvedeny, lze řešit analogií (např. psát Jokasta: počáteční J podle Juno, Janus —, a zakončení -a podle Terpsichora, Ariadna). V tvarosloví lze vycházet z týchž pramenů a z vědomí, že v některých případech je i tato kodifikace příliš úzká, např. ve vyžadování pouze tvarů 2. p. na -onta u některých jmen na -ón apod.

Podoby uvedené v encyklopediích antiky považujeme (přes neshody mezi nimi) z bohemistického hlediska za pramen pro poznání autentického stavu antických jmen v řečtině a latině, nikoli za doporučení hodný předpis pro českou jazykovou praxi.

Závěrečná poznámka. V březnu 1975 jednali o věci pracovníci Ústavu pro jazyk český a Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská. Došli mj. k potěšitelnému závěru, že Encyklopedie antiky nebyla myšlena jako kodifikační pramen udávající jedinou možnou podobu antických vlastních jmen v české jazykové praxi. Tento sice kompromisní, ale nadějný krok se ovšem týká jen jedné skupiny z obce české klasické filologie.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 2, pp. 137-151

Previous Vladimír Barnet: Jedličkův příspěvek k teorii spisovného jazyka

Next Miroslav Grepl: Desáté zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků v Skopji 1975