K analýze textu

Alena Macurová

[Kronika]

(pdf)

К анализу текста / Au sujet de l’analyse du texte

Tematická nesourodost knihy Williama O. Hendrickse Eseje o sémiolingvistice a slovesném umění[1] je jen zdánlivá. I když studie do publikace zahrnuté byly původně uveřejňovány samostatně a jejich tituly nenaznačují výraznější spjatost jednotlivých složek, přece jen tu jistá celistvost je: dána je důsledností, s jakou všechny zahrnuté studie usilují (ať už na rovině teoretické, nebo praktické) o vypracování principů strukturní analýzy textu.

Čtenáře obeznámeného s našimi, sovětskými a polskými jazykovědnými i literárněvědnými pracemi od počátku 20. stol. poněkud překvapí snaha, kterou autor věnuje v převážné části své publikace[2] tomu, aby objasnil nutnost konvergence jazykové analýzy textu a jeho analýzy (v podstatě) tematické. Hendricks v této souvislosti hovoří o tzv. analýze strukturní a zastává názor, že uspokojivým způsobem byla tato analýza realizována především v pracích orientovaných na rozbor textů folklórních; jako jejich prototyp uvádí známou Proppovu Morfologii pohádky. Prvních pět kapitol knihy obsahuje poučené výklady celé řady prací orientovaných lingvisticky, literárněvědně i folkloristicky.[3] Jsou zde naznačeny otázky, jejichž důsledné vyřešení by bylo pro textovou analýzu nepochybně přínosem (např. otázka aplikovatelnosti metodiky rozboru nižších jazykových plánů na rozbory plánů vyšších, rozdíly analýzy mluvených a psaných projevů). Nezdá se však, že by autorovy závěry (zvl. kap. III) týkající se konvergence textové analýzy jazykové a strukturní analýzy folkórní byly zvlášť novátorské. I sám termín sémiolingvistika fungující pro označení disciplíny oba tyto přístupy ústrojně konvergující je termínem pochybeným; lingvistika je přece vždy nutně disciplínou sémiotickou.

Některé problémy se pak v autorových interpretacích odborné literatury jeví jako zvlášť důležité. Za jeden z nich považujeme otázku stanovení konstitutivní jednotky textu (a zároveň minimální jednotky jeho analýzy). Hendricks se v této souvislosti přiklání k nejrozšířenějšímu, i když nikoli nediskutovanému názoru ztotožňujícímu minimální jednotku textu s větou (tu chápe v podstatě jako větný, resp. souvětný celek). Je to svým způsobem názor funkční: umožňuje totiž ústrojně spojit výklad konstitutivního elementu textu s výkladem o jeho spojování ve vyšší celky, tzv. nadvětné souvislosti (rozsáhle komentovaný soubor prací o této problematice srov. v kap. II).

Poslední dvě části publikace, kap. VI Strukturní studium vyprávění a VII Metodologie strukturní analýzy vyprávění, pak stavějí na autorových nepochybně obšírných znalostech odborné literatury a předkládají jednak pokus o propracovaný výklad metodologie analýzy vyprávěcího textu prozaického, jednak její konkrétní aplikace (na materiálu z díla W. Faulknera, R. Bradburyho a A. Bierce). Autor se v této souvislosti výrazně inspiruje poznatky soudobé jazykovědy (paradigmatika — syntagmatika textu, hloubková — povrchová struktura textu, „větné typy“ obou struktur aj.) a směřuje k vytvoření unifikovaného souboru procedur, který by umožnil v procesu analýzy proniknout od konkrétního textu k abstraktní struktuře.

Postupy Hendricksovy analýzy[4] nechme [248]stranou; v té podobě, jak je autorem tato analýza předkládána, je skutečně spíše záležitostí literární teorie. Připomeňme však, že komplexní analýza jakéhokoli textu, tedy i vyprávěcího textu prozaického, by v žádném případě neměla opomíjet jeho ustrojení jazykové. Pro postup Hendricksův je však bohužel takový přístup příznačný: pokud totiž ve svých analýzách vůbec s jazykem počítá, pak neuvažuje tvarovou a významovou stránku jazyka jako výstavbové složky textu, ale jazyk je mu předmětem transformací. Inspirujeme-li se ale při (vlastně) tematické analýze textů obecnou lingvistickou metodologií a hovoříme-li přitom o „integraci“ lingvistiky s literární vědou, resp. folkloristikou, svůj cíl — komplexní analýzu textu — nejspíš jistým způsobem míjíme. Každý text je totiž celkem tematicko-jazykovým (nehledě už na to, že se na jeho vytváření podílejí i prostředky další) a právě jen integrace analýz (přinejmenším) obou těchto aspektů textu dovolí pochopit vcelku podstatu jeho vnitřního ustrojení.

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 3, s. 247-248

Předchozí Jan Petr: Nová rozsáhlá antologie výroků Marxových a Engelsových o jazyce

Následující Slavomír Utěšený: Prolegomena k Atlasu evropských jazyků