Germanismy v staročeském Tkadlečkovi?

František Trávníček

[Chronicles]

(pdf)

Les soi-disant germanismes dans „Tkadleček“

V ČasModFilol. 24, (1938), 158 označuje L. Zatočil tato rčení staročeského Tkadlečka za germanismy, za svědectví „příliš otrockého napodobení jazyka originálu“, totiž německé básně Ackermann aus Boehmen: 1. to vše buď nelaskavo na tě a buď tobě nepříznivo; 2. s otpuštěním všech dobrých paní; 3. kteréhož sobě na mysli fasuje; 4. rukama vinutýma; 5. jest nám to divno i předivno těchto pótek a takýchto řečí.

Rčení 3. a 4. je v nejstarší češtině opravdu neobvyklé. Sloveso fasovati má Jungmann i Gebauer (Slovník staročeský) jen z Tkadlečka. Dále je dokládá Jungmann až z Komenského. Je tuším docela dobře možné, že toto sloveso v starší češtině bylo, ale jako slovo lidové, kterému se literatura krásná vyhýbala. Na druhé straně je arciť dosti podobno pravdě, že je autor Tkadlečka přejal z německého Ackermanna, kde se vyskytuje na stejném místě. Co se týče rčení 4., je zpřídavnělé participium vinutý běžné, ale spojení vinuté rucě (=sepjaté) není dosud doloženo odjinud než z Tkadlečka. Lze arciť pochopiti, že autorovi Tkadlečka tanuly na mysli ruce nejen sepjaté, nýbrž i svinuté, stočené, ale ojedinělost tohoto výrazu a shoda s Ackermannem na stejném místě zase spíše svědčí pro přejetí než pro samostatné individuální tvoření.

Zato rčení 1., 2. a 3. naprosto není třeba ani možné pokládati za přejatá, za germanismy. O 1. rčení praví Zatočil, že „zní příliš strojeně a cize.“ To lze o něm říci jen s hlediska jazyka dnešního, ale nikoli starého. V Historické mluvnici IV, 644 a násl. snesl Gebauer velice hojný a dostatečně průkazný materiál k tomu jevu, že v staré češtině „slovce ne bývá co nejblíže při výrazu tom, kterého se týká především“. Několik příkladů: ne tak činie blázni (NRada); je spravedlivo ne vždy robotiti (Štít.); ne každý bude spasen (tamt.); aby ne leniv byl (tamt.); nedávej toho jinam, což jest ne tvé (Brig.). My bychom řekli: tak nečiní blázni, není spravedlivo, nebude každý spasen, aby nebyl lenivý, což není tvé, t. j. klademe negaci k slovesu. Je to vliv takových případů, kde se negace slovesa skutečně týče, kde popíráme sloveso, na př. nemám to, nebyl doma, jak jsem vyložil v Naší řeči 19 (1935), 315—316. Podobně se v starém jazyce kladla negace náležitě i k jiným větným členům: pohánie-li tebe ne vedlé práva (Všeh. — ne podle práva); ne bez viny sě jim to sta (Alx.); mluviti nemoci budeš (Pass.). Někdy se tímto starým způsobem vyjadřujeme i my: ne každý bude spasen (vedle toho též: nebude každý spasen). Pravidlem se dnes klade záporka k příslušnému slovu tehdy, má-li význam opakokladný: nemoc, nemocný, neštěstí, nešťastný… Odlišnost staročeského usu záleží v tom, že se záporka přidávala i k slovům s významem prostě záporným, nikoli jen k slovům opakokladným. — Tkadlečkovo rčení buď tobě nepříznivo má bezpochyby význam opakokladný, jaký je v novočeském nepříznivý, a nemůže vzbuzovati pochybnosti ani se stanoviska jazyka dnešního. I když však do něho vkládáme význam jen prostě záporný, není v duchu staré češtiny ani strojené ani cizí, naopak zcela náležité a běžné. Totéž platí o spojení buď nelaskavo, majícím nepochybně význam prostě záporný. V Ackermannovi je sei unholt, ungunstig, t. j. sloveso je kladné a záporka u adjektiva jako v Tkadlečkovi. Zatočil připomíná Hübnerovo mínění, že v užívání hojných složenin s un- vězí u Ackermanna „eine stilistische Absicht“, a myslí tedy, že „strojenost a cizost“ Tkadlečkových spojení buď nelaskavo a nepříznivo pochopíme jen jako napodobeninu stilistické zvláštnosti Ackermannovy. Bylo-li však v staré češtině kladení záporky k příslušnému slovu běžné, naprosto nelze mluviti [60]u Tkadlečka o napodobení německé dikce Ackermannovy.

Tkadlečkovo s otpuštěním všech dobrých paní znamená „s dovolením“, u Ackermanna se čte „mit urlaub aller reinen frawen“, takže německý vliv bylo by možné spatřovati se Zatočilem v tom, že zde má otpustiti význam „dovoliti“. Ale starou češtinu nelze lexikálně měřiti podle češtiny nové, kde znamená odpustiti jen „prominouti“ (hřích, vinu…). V staré češtině mělo otpustiti vedle tohoto významu ještě velmi častý, běžný význam „dovoliti“. Hojné doklady uvádí Jungmann a řadu jsem jich snesl ve svých „Studiích o českém vidu slovesném“ (1923), 189; na př.: počě jeho prositi, by jmu ráčil otpustiti pohřésti (=pohřbíti) Ježiúšěvo tělo (Hrad.); neprosili, aby jim odpustil vníti (=vejíti) v jiné lidi (Mat.); počě krále prositi, aby mohli spolu jíti…; král Artuš to jim odpusti (Baw.); bude-li vuóle božie … a (bůh) odpustí konati, budu něco psáti (Chelč.)

Páté místo zní celé takto: a dlúho se diviece, jest nám to divno i předivno těchto dvorných, neslýchaných pótek a takýchto řečí rozličných. V Ackermannovi se čte: wunder nimpt uns solicher ungehorter anfechtunge. Zatočil spatřuje germanismus v genitivě těchto pótek … závislém na divno a předivno. Smysl našeho místa je tento: jsou nám divné tyto … půtky a takéto řeči rozličné. Se stanoviska dnešního jazyka je Tkadlečkova vazba arciť zvláštní a vnuká domněnku, že vznikla napodobením německého Ackermanna, ale jde o starou češtinu, jejíž mluvnická struktura byla často jiná než dnes. Přihlédneme-li podrobněji k staré češtině, ukáže se nám Tkadlečkova vazba jako čistě česká. Kdybychom ono místo vyjádřili slovesně, znělo by: divíme se, velmi se divíme těmto půtkám…; dativ půtkám vyjadřuje příčinu divení, předmět slovesa diviti se. Je obecně známo, že se při jménech, substantivech i adjektivech, vyjadřuje předmět a jiné bližší určení často genitivem: dělati, konati něco — dělání, konání něčeho; stavěti most — stavba mostu; trestati smrtí = trest smrti; moci co — mocen čeho. V starším jazyce byl takový adnominální genitiv častější: dobrých posmievanie (Kruml.) — posmievati sě komu; vítěžstvie pekelných nepřátel (t.) = nad pekelnými nepřáteli; naděje zisku (Štít.) = na zisk…; jist čeho (Pass.) = čím; bezpečen sebe (NRada) = sebou…; viz Gebauer HistMluvn. IV, 634, 365.

V našem případě vyjadřuje tedy genitiv těchto pótek… u adjektiv divno a předivno příčinu. Nebyl by nijak neobvyklý už se zřením k případům připomenutým shora, zřetelně se pak ukazuje jako čistě český ve světle dokladů velmi blízkých, totiž s genitivem příčiny nebo původce po jménech citového významu, jaký má adjektivum divný a předivný. Tak často po interjekčním běda: běda mně tebe (Pass.) = běda mi skrze tebe, tvou vinou; běda mně synáčka mého (Hrad.); ach běda jest skutka mého (DalC.); viz Gebauer HistMl. IV, 363. Nebo po blazě: blazě mně české rodiny (DalC.) = blaze je mi z české rodiny, česká rodina mi působí blaho; viz tamt. Dále po citových interjekcích majících týž význam jako běda, hoře: ach mé jednosti (Hrad.); avech nám otcě takého (tamt.); auvé většího zlého (Ezop)…; viz mé Neslovesné věty v češtině I. (1930), 14—15. Genitiv po interjekcích vznikl beze vší pochyby napodobením genitivu po jménech, neboť citoslovce jako slova nesklonná vymykají se syntaktické vazbě pádové; k napodobení dal podnět citový význam citoslovcí, společný se jmény běda, divno …, na druhé straně pak citoslovečný ráz substantiv běda… To je na pohled věc pro naši otázku vedlejší, ve skutečnosti však velice významná, neboť svědčí o životnosti adnominálního typu běda mně tebe, divno mi pótek…, jestliže se rozšířil i na citoslovce.

Slovo a slovesnost, volume 4 (1938), number 1, pp. 59-60

Previous vd.: Otokar Fischer

Next Josef Hrabák: Mistr Klaret