Polský sborník o kategorii temporálnosti

Ludmila Uhlířová

[Chronicles]

(pdf)

Польский сборник о категории темпоральноctи / Un recueil polonais sur la catégorie du temps

Kategorie času se v dnešní gramatické teorii chápe jako aktualizační kategorie predikátu věty, nedílně spjatá s verbem finitem a modifikující jeho prostřednictvím větu jako celek. Významný příspěvek k této problematice představuje osmý svazek série prací Institutu polského jazyka, Charakterystyka temporalna wypowiedzenia (Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1975, 165 s.). Přináší materiály z konference o otázkách vyjadřování času v ja[346]zyce, která se konala na podzim r. 1973 v Jadwisině za účasti polských a českých lingvistů. Vedle referátů přednesených na konferenci (celkem osm, z toho čtyři od autorů polských a čtyři od hostů z Československa) obsahuje rovněž diskusní příspěvky k nim a odpovědi referentů. Tři referáty jsou otištěny v jazyce polském, tři česky a dva anglicky; tyto jazyky se střídají také v diskusi.

Monotematičnost konference, limitovaný počet referátů a zřejmé pracovní soustředění na diskusi umožnilo věnovat se dané problematice všestranně a do hloubky, konfrontovat různé metodologické přístupy a stanoviska a aplikovat řešení obecně teoretických otázek na konkrétní rozbory funkcí jazykových prostředků, které slouží k vyjadřování kategorie času v slovanských jazycích.

Jednou z teoretických otázek, jíž je ve sborníku věnováno mnoho pozornosti, je status temporálních výrazů v jazyce. A. Bogusławski, autor nejrozsáhlejšího referátu, vychází z předpokladu, že časové výrazy jsou blízké výrazům referenčním, a poukazuje na blízkou podobnost mezi pojmy pravdivost/nepravdivost a následnost (sukcese): následnost je non-koexistence neboli nesoučasná přítomnost daných stavů na pozadí jejich existence vůbec. Protože výroky týkající se existence jsou výroky logického (metajazykového) charakteru, mají podle autora i časové výrazy status metalingvistický (vypočítávají se jednotlivé rysy, které jejich metalingvistický charakter potvrzují). Vztah následnosti v autorově pojetí je pojem sémanticky primitivní (tj. nelze ho definovat), lze ho však charakterizovat intuitivně; touto intuitivní charakteristikou se autor zabývá velmi podrobně a nazývá ji pokusem o „redukcionistickou interpretaci“ časových výrazů. Pojem následnosti v pojetí Bogusławského je neoddělitelný od pojmů minulosti a budoucnosti (a naopak). Základní a čistou formou vyjádření vztahu následnosti je préteritum, futurum je vzhledem k préteritu čas odvozený; prézens je atemporální. — Příliš široké chápání pojmu metajazyka, jak je navrhuje Bogusławski, je však sporné a také diskuse je označila za stěží přijatelné.

Jinou závažnou teoretickou otázkou je otázka interpretace času jakožto čtvrtého rozměru předmětů. Bogusławski výslovně tuto interpretaci odmítá. J. Kořenský naopak ve svém referátě, v němž se pokouší o formulování základních principů sémantické a pragmatické relevance kategorie času a kategorie jazykového časoprostoru, uvádí řadu závažných důvodů, které přijetí teze o čtyřrozměrnosti sémantické soustavy přirozeného jazyka podporují.

Z referátů i z diskuse jednoznačně plyne, že k hlubším poznatkům o povaze lingvistické kategorie času lze dospět jedině tehdy, bude-li se vycházet ze sémantické, nikoli pouze z formální stavby věty. Tak F. Daneš upozornil na skutečnost, že gramatická kategorie času, která bývá obecně definována tak, že uvádí ve vztah čas faktů, o nichž se vypovídá, k času promluvového aktu nebo jiného relevantního bodu, není jedinou temporální perspektivou ve výpovědi. U některých procesů a událostí existuje i ryze temporální perspektiva jako inherentní komponent slovesných významů (autor doprovodil svůj výklad příklady sloves dicendi).

Většina referátů se nějak dotýká bohatství vztahů mezi morfologickým časem a jeho významy, popř. vztahů mezi dvěma časy v souvětí. Tak např. P. Sgall a J. Panevová se zabývají poměrem času absolutního a relativního, zejm. podrobnou analýzou času relativního. — K. Pisarková vykládá neutralizaci opozice času (neutralizací rozumí fakt, že čas přítomný, minulý a budoucí může sekundárně vystupovat — v širším kontextu — ve funkci jiného času). Otázku, do jaké míry je plodné pracovat s opozicí časovosti/mimočasovosti, resp. aktuálnosti/neaktuálnosti při výkladu kategorie času tak, aby opravdu široce a produktivně postihla nějakou její podstatnou vlastnost, klade Z. Hlavsa. Atemporálností prézentu se zabývá též A. Bogusławski a v této souvislosti naráží též na vztahy k aktuálnímu členění. Podle autora by přítomný čas měl být považován za „atemporální, tj. čistou formu vyjádření predikátů (rémat). Fakt, že činnosti a stavy vyjadřované prézentem jsou současné s promluvou, by měl být připisován proceduře výběru objektů, které mají být charakterizovány: je typické, že vybrané objekty jsou přítomny, když je věta vyslovována, což automaticky zaručuje požadovanou simultánnost. Můžeme říci, že simultánnost inherentní v přítomném čase je spjata s tématem spíše než s rématem“.

Některé referáty, kromě toho, že řeší teoretické otázky, jsou současně shrnutím rozsáh[347]lých materiálových šetření v konkrétním jazykovém systému, a to zejména na materiále polském. Např. T. Ampelová podrobně zkoumá vlastnosti vedlejších vět časových nefázových (na otázku kdy) v porovnání s fázovými (na otázky odkdy a dokdy), K. Pisarková analyzuje typy neutralizace času v polštině, V. Koseska-Toszevová porovnává prézens v polštině, ruštině a bulharštině.

Záslužnost sborníku je v tom, že seznamuje lingvistickou veřejnost s některými posledními výsledky bádání v oblasti dnes velmi aktuální, totiž v sémantice věty a promluvy, že usiluje o objasnění různých souvislostí, do nichž pojem času ve struktuře přirozeného jazyka vstupuje, ale i v tom, že vyzdvihuje problémy a otázky nové, které vykrystalizovaly v průběhu diskusí, a že tak naznačuje možné perspektivy a směry dalšího zkoumání. V neposlední řadě je sborník i dokladem úspěšně se rozvíjející úzké spolupráce naší a polské lingvistiky.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 4, pp. 345-347

Previous Jiří Kraus: Slovenská práce o žánrech v mimoumělecké literatuře

Next Jaromír Povejšil: Sovětská práce o kauzativních konstrukcích v němčině