Nové přístupy k jazykové konfrontaci

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

Новые подходы к сопоставлению языков / Les approches nouvelles à la confrontation en linguistique

Ve vývoji češtiny a polštiny, zvláště ve vývoji tzv. literárních útvarů těchto jazyků lze pozorovat některé nápadné shody a souvislosti, které nejsou jen přirozeným důsledkem jejich genetické příbuznosti. Vyplývají také z podobných společenských podmínek, z obdob i souvislostí ve vývoji kulturním a politickém. Stojí za připomenutí, že spisovná polština přes opožděné počátky dosahuje prvního svého vrcholu, svého „zlatého věku“, ve stejné době jako čeština, tj. v 16. století. A pak přichází doba uvolnění klasické normy, někdy označovaná přímo jako období úpadku, jež je v téže době tak zřejmá u spisovné češtiny. V tomto případě ovšem působila nebo aspoň spolurozhodovala společenská motivace přece jen odchylná. Úpadek spisovné češtiny je nepochybně důsledkem ztráty státní samostatnosti, politické perzekuce i správního centralismu v rakouské říši. U spisovné polštiny jde především o důsledky třídních rozdílů a rozporů, projevujících se např. v xenofilii šlechty a v svérázné autonomii kultury měšťanské.

V novější době je těchto souvislostí ve vývoji češtiny a polštiny méně, než by se dalo čekat, to platí zvláště o poměrech v 19. století; až po obnovení polské samostatnosti a vzniku Československého státu u obou jazyků dostávají se k slovu síly, které vedou k zajímavým shodám a podobnostem. Koncem let třicátých dovršuje se za různých podmínek vnitropolitických tragédie obou národů zase s podobnými důsledky v oblasti jazykové; pak přichází osvobození po porážce nacistického Německa Sovětskou armádou, v obnovených státech probíhá obdobný vývoj hospodářský, politický a kulturní. V těchto nových poměrech nabývají i styky mezi Poláky a Čechy (a ovšem také Slováky) nových forem a to se nemůže neprojevovat i po stránce jazykové. Vývojové obdoby a podobnosti, které v meziválečném období měly převážně povahu nezávislých paralel, jsou posilovány novou kontaktovou situací.

Bude nepochybně užitečné a zajímavé podrobněji se těmito souvislostmi zabývat, popsat je a vyložit. K tomu směřují i některá mezinárodní setkání a sympozia. Můj příležitostný výklad si takové cíle neklade, již proto ne, že se nemůže opřít o dostatečně soustavnou práci průpravnou. Snažím se zatím o to, abych ukázal na několika málo příkladech, jak se nová situace kulturně politická příznivě projevuje ve vědeckém zkoumání češtiny a polštiny. V mém případě jde do značné míry o výsledky zamýšlení a diskusí, spojených s přípravnými pracemi na nové vědecké mluvnici češtiny. Vycházím zde ze zásady, která se na první pohled může zdát až banálně samozřejmá, protože svým způsobem zdůrazňuje především genetickou příbuznost mezi polštinou a češtinou. Nejde mi samozřejmě jen o tuto skutečnost samu, ale o praktické pracovní důsledky z ní vyplývající pro práci na nové mluvnici češtiny. Je to zásada, že každá práce polonistická přispívá v nějaké míře i k poznání češtiny a naopak. Svým způsobem to platí o všech slovanských jazycích a za určitých okolností nejen o nich. Vzájemné využívání výsledků dosažených při zkoumání příbuzných jazyků je zvlášť výhodné v případech, kdy jde o jazykové příbuzenství vyššího stupně, jak je tomu právě u češtiny a polštiny.

Jde-li nám dnes o pracovní důsledky plynoucí z těchto zkušeností, nemůžeme se již spokojit pouhým využíváním výsledků a možností, které zde už jsou a jež tak nebo jinak vznikají a vyplývají ve většině případů ze zaměření na různé jiné cíle. Musíme usilovat o to, aby výhod plynoucích z této situace i všech výsledků bylo co nejvíc využíváno rychle a pohotově; je také třeba přispívat podle možností i k tomu, aby byl celý přípravný výzkum organizován tak, aby usnadňoval práci na úkolech [10]syntetického charakteru. To konkrétně znamená např. řídit zadávání témat pro veškerý monografický výzkum, počínaje pracemi diplomními.

Jaké možnosti a perspektivy se nám zde dnes po této stránce otvírají, může nejlépe osvětlit srovnání s podmínkami česko-polské spolupráce v oblasti bohemistiky a slavistiky a s možnostmi v období meziválečném. I když necháme stranou politické napětí mezi dřívější Polskou a Československou republikou a rozdíly v kulturní orientaci (i to mělo svou politickou stránku), vidíme zde závažné rozdíly. V meziválečném období existovala sice také určitá spolupráce mezi československou a polskou jazykovědou, ale měla většinou jen neoficiální ráz; byla závislá více na iniciativě jednotlivců, oficiální instituce se o tyto styky staraly málo. Brzdivě tu působily i rozdíly metodologické a také rozdíly v pracovním zaměření. Československá jazykověda se v meziválečném období zaměřovala především na problematiku obecně lingvistickou a z toho byly vyvozovány i důsledky pro zkoumání konkrétních jazykových systémů, na prvním místě pro češtinu. V polské jazykovědě převládala v meziválečném období orientace na problémy jazykového vývoje a na výzkum nářečí. Vzniklo sice také několik významných prací o moderní polštině, ale těm se nedostalo z naší strany takové pozornosti, jak by si zasloužily. Mám zde na mysli především polskou syntax Z. Klemensiewicze, která předjímá některé myšlenky a řešení českých prací z doby po osvobození.

Po osvobození Československa a Polska byly pro spolupráci ve všech oblastech kulturní tvorby vytvořeny neobyčejně příznivé podmínky. Všech možností zde však nebylo dosud plně využito; platí to pro filologické obory, zvláště pro jazykovědu.

Účinné řízení jazykovědného výzkumu se musí opírat o zhodnocení celkové situace, o zjištění, jaké otázky a úkoly jsou za dané situace nejaktuálnější, nejdůležitější. Záleží však hodně také na tom, aby se vycházelo ze stejných nebo aspoň podobných principů teoretických. Po této stránce nejsme dnes v situaci nejpříznivější. Dnešní situace ve světové lingvistice je daleko složitější, než byla ještě donedávna, tím spíše pak ve srovnání s obdobím meziválečným. Obecné jsou tendence formalizující a logizující a z toho vyplývají různé konvergentní tendence. Tím se vysvětluje poměrně značný počet styčných rysů mezi vývojem jazykovědy v socialistických zemích, zvláště v Sovětském svazu, a na Západě, především v USA. Dočasně vypadala situace tak, že poměrně brzy převládne orientace na směr generativní, ale od poloviny let šedesátých se situace změnila, začalo nové rozrůzňování a tento proces dále pokračuje.

Některé důležité společné rysy však zůstávají. Je to především orientace na význam, na otázky sémantické. Sémantika už dávno přestala být záležitostí lexikologie, dostává se do popředí i v gramatice. K vybudování morfologické sémantiky byly položeny základy již v třicátých letech na půdě pražské školy, v novější době se dostává do popředí problematika významů větných. Rýsuje se možnost budovat celou teorii mluvnice na univerzálním sémantickém základě; univerzalistické tendence jsou v současné jazykovědě vůbec velmi silné. Trvají však zásadní rozdíly v chápání podstaty jazykových významů samých. Je zde především rozdíl mezi materialistickým pojetím, které zdůrazňuje odrazovou stránku jazykových významů, a sémantickým konvencionalismem, který se snaží redukovat celou lingvistickou sémantiku na výzkum tzv. významových hodnot (saussurovských valeurs), jež jsou v jednotlivých jazykových systémech různé a na sebe nepřevoditelné. Z hlediska potřeb mluvnické teorie se jeví jako výhodné vycházet z odrazové sémantiky, z objektivních sémantických kategorií, které jsou v jednotlivých jazykových systémech různým způsobem vyjadřovány. Jedna a tatáž sémantická kategorie může být vyjádřena jednou gramaticky, podruhé lexikálně, jednou prostředky morfologickými, podruhé morfologicko-syntaktickými nebo syntakticko-lexikálními.

[11]Vycházíme-li z těchto skutečností, ukáže se možnost navázat na různé směry dřívější, především na teorii jazykových typů (tzv. gramatickou typologii) a na různé pokusy o konfrontační charakteristiky jazykových systémů v pojetí, k jehož teoretickému prohloubení u nás přispěl významným způsobem V. Mathesius. Mathesius patří k těm moderním lingvistům, kteří považovali za samozřejmé, že má jazyková sémantika základ v objektivní, mimojazykové realitě a že je tedy pro ni tzv. referenční (zobrazovací, kognitivní) složka relevantní. V novější době se někteří lingvisté pokoušejí převádět problematiku sémantických univerzálií na psycholingvistickou základnu v podobě vrozených struktur. Tato cesta ve své podstatě není nic jiného než dozníváním pozitivistických obav, aby se do vědeckého zkoumání nedostávaly metafyzické předsudky. To však ještě neznamená, že by orientace na psycholingvistické univerzálie nemohla vést k pozitivním výsledkům, že by — jinými slovy řečeno — : byly pro potřeby materialisticky fundované sémantiky úplně bezcenné. Mezi sémantikou materialistickou a každou jinou univerzalistickou sémantikou jsou souvislosti, které umožňují spolupráci navzájem na sebe navazovat, vzájemně se doplňovat i kontrolovat a prověřovat dosažené výsledky.

Orientace na sémantiku se dnes výrazně projevuje v polské i české jazykovědě, navazuje se zde na výsledky sovětské, které v nemalé míře vyplynuly z průpravných a přípravných prací pro strojový překlad. I když se dnes díváme na možnosti a perspektivy strojových překladů hodně skepticky, nemůžeme popřít hodnotu dosažených výsledků v oblasti sémantických univerzálií. A nepopiratelnou skutečností je také to, že sémantické tendence v moderní jazykovědě byly teoretickou přípravou strojového překladu posíleny a že zde také došlo a dochází k metodickému sbližování.

Z toho vyplývají i nebývalé možnosti pro každou formu mezinárodní spolupráce, a tedy také veškerou jazykovědnou práci, i pro dvojstranné pracovní kontakty mezi lingvistikou polskou a českou. (Je někdy až překvapující, jak podobně se dnes pracuje v mluvnických popisech v Polsku a u nás.) Někdy se i bezděčně obě strany setkávají v přístupu k řešení příbuzných otázek. Když jsem se sám koncem loňského roku pokusil formulovat první zásady pro sémanticky orientovanou teorii mluvnice, zdála se mi pro češtinu zvlášť instruktivní situace s kategorií posesívnosti. A byl jsem nedávno příjemně překvapen, když jsem se mohl seznámit s polskou prací Krystyny Pisarkové,[1] jež se zabývá problematikou posesívnosti v polštině podobným způsobem, jaký mi tanul na mysli, když jsem se snažil ukázat na výhody lexikálně gramatické sémantiky z hlediska teoretické přípravy nové mluvnice češtiny. Právě kategorie posesívnosti se mi z hlediska těchto potřeb zdála zvláště instruktivní.

Ukazuje se, že kategorie posesívnosti je zvláště zajímavá nejen z hlediska obecně sémantického, zde mimo jiné též z hlediska vztahů mezi sémantikou lexikální (pojmenovací) a gramatikou (v širokém slova smyslu), ale také např. pro potřeby lingvistické konfrontace, jež má i svůj aspekt funkční a sociolingvistický. Na základě prací, jakými prostředky se vyjadřuje posesivita v polštině, dá se i intuitivně stanovit, jak blízká je ještě dnes po této stránce polština češtině. Pro podrobnější zjištění stupně příbuznosti u různých kategorií bylo by třeba vypracovat vhodné metodické postupy. Již jednoduchý popis prostředků, jimiž se posesivita v obou jazycích vyjadřuje, zde vede k zajímavým zjištěním. Konfrontačním výzkumem se dospívá i k novým poznatkům pro obě srovnávané oblasti.

Když např. zjišťujeme rozdíly a shody mezi češtinou a polštinou ve využití lexikálních prostředků pro vyjádření posesivity, narazíme na zajímavé souvislosti kate[12]gorií negace, zvláště neexistence něčeho. V češtině máme např. skupinu negativních výrazů typu bezruký, beznohý, bezkřídlý, jež nemají pozitivní protějšky (ruký, nohý atd.). Existují však v těchto případech složené podoby vyjadřující počet nebo kvalitu, např. dvounohý, jednooký, blanokřídlý atd. (srov. však křídlatý).

Na takových případech je dobře patrno, jak plynulé jsou hranice mezi vlastní posesívností a prostou sounáležitostí, např. částí a celku, kvality a substance atd. Pro sloveso mít jsou charakteristické možnosti vyjadřovat kategorii existence. Mezi kategorií posesívnosti a kategorií existence jsou zvláštní příbuzenské vztahy, které ještě čekají na své podrobnější osvětlení. Zvláštností polštiny je užívání negativních konstrukcí typu nie ma chleba (proti jest chleb); v češtině má existenciální platnost zvratné míti se v neosobních větách (např. v matematických formulích x má se ku y). Příbuzné je spojení typu má se dobře (‚daří se mu dobře‘). Omezený rozsah mají kontakty nebo překrývání kategorie posesívnosti s kategorií životnosti. V češtině lze užívat jen u lidí nebo zvířat obratů typu uřízl mu nohu, chybí mu noha (o stolu by se muselo říci: u stolu chybí noha). Podobné poměry jsou v tomto případě i v němčině; v polštině nedovedu říci, jak se v této věci s češtinou stýká nebo rozchází. Zajímavé rozdíly mezi češtinou a polštinou jsou u modálních slov vyjadřujících povinnost. Pro češtinu charakteristické konstrukce typu máš jít, máš si toho hledět, pro polštinu zase sloveso naležeć (należy kóchać bližniego), o nichž soudím, že dostávají archaické zabarvení. V záporných tvarech mají platnost českého nesmět (nie naleźy zabijać ‚zabíjet se nesmí‘).

V některých svých složkách kategorie posesívnosti citlivě reaguje na společenskou situaci zjišťováním takových případů, v nichž se již můžeme dostat k charakteristice dnešní polštiny a češtiny, jejich podoby v období budování socialismu, k stanovení rozdílů mezi nimi a také změn ve srovnání se stavem v období meziválečném. Každý společenský systém má svou soustavu vlastních vztahů i specifické prostředky pro jejich vyjádření. Pro sémantické pole posesívnosti nemá socialismus tak revoluční důsledky jako pro vlastnické vztahy v rovině právně-administrativní společnosti, ale různé sémantické změny jsou zde docela zřejmé. Někdy můžeme být na rozpacích, jde-li jen o posuny frekvenční, nebo přímo v sémantické platnosti výrazových prostředků, především lexikálních. Socialismus ruší soukromé vlastnictví výrobních prostředků, ale ne rázem a do všech důsledků. Jsou rozdíly i mezi jednotlivými socialistickými státy a také mezi Polskem a Československem. V Československu se např. došlo dále v socializaci zemědělství a to má samozřejmě i své důsledky jazykové. Existují zde ještě např. případy soukromého vlastnictví půdy u určitých pozemků, mohou se soukromě kupovat a prodávat. Různá omezení se týkají i vlastnictví kulturních hodnot, jako jsou např. umělecké předměty, autorské právo atd. K prodeji některých autorských práv je např. třeba úředního schválení. To se všechno promítá i do sémantického pole posesívnosti.

K sémantickým polím patří i složka frazeologická; má ji i sémantické pole posesivity. Socialistická společnost si i zde vytváří své frazeologické prostředky vlastní. Značná její část je omezena na publicistický styl; sem patří např. konstrukce získat si budovatelské zásluhy, být nositelem vysokých vyznamenání (ne majitelem!), ztratit kontakt s lidovým prostředím, ztratit důvěru mas atd. Většinou to nejsou konstrukce úplně nové, příznačná pro nové poměry je jejich obliba a s ní spojená i jistá stylistická manýrovost. Většinou jde v takových konstrukcích o posesivitu nevlastní, vyjadřující souvislosti ne vždy jasně postižitelné. Vyhledávat podobné výrazy v polštině nebylo by nesnadné. Někdy jde i o paralelní napodobování frazeologismů ruských.

 

[13]R É S U M É

Новые подходы к конфронтации языков

В развитии чешского и польскогo языков, особенно иx литературных форм, существуют некоторые заметные сходcтва и cвязи, которые вытекают не только из их генетического родства, но также из близких общественных условий, из соответствий развития культурногo и политического. Так напр. литературный польский язык достиг своей первой вершины в 16-ом в., т. е. в то же время как и чешский язык. Позднее, оcобенно в 19-ом в., появляется в развитии чешского и польского языков меньше сходств, чем было бы возможно ожидать. После обновления польской самостоятельности и возникновения Чехословацкой рeспублики появляются в обоих языках интересные сходства и аиaлогии. B межвоенный период имели эти сходства характер независимых параллелей; после поражения нацистской Германии Советской Армией и ocвобождения Чexоcловакии и Польши укрепляются контактные ситуации, обусловленные аналогичным развитием экономическим, политическим и культурным. Этот факт находит специфическое отражение в пoдготовительной работе над новой научной грамматикой чешского языка. При этом применяется принцип, что каждая полонистическая работа помогает в известной мере познанию чешского языка и наоборот. Таким образом можнo пoдходить к всeм славянcким языкам и дaже не только к ним.

C точкй зрения потребностей современной грамматической теории характеризует польское и чешское языкознание ориентацией на семантику, удерживая при этом контакты c работами советских и других ученых. Из родства обоих языков вытекают возможности взаимного обмена опытом и использования знаний, полученных при изучении другого языка. В качестве примера такого подхода в статье излагается категория упpaвления в литературном чешском языке, причем используются результаты работы К. Писарковой, проведенной на польском материале.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 1, pp. 9-13

Previous Dieter Viehweger: Úvahy ke gramatice textu: propoziční pojetí textu proti pojetí orientovanému k jednání

Next Petr Piťha: K popisu předložkových konstrukcí v češtině (předložka před)