Jak objektivně hodnotit překlad populárně vědeckého textu? (Popis překladatelského experimentu)

Zdeňka Hanusová

[Rozhledy]

(pdf)

Как объективно оценить перевод паучно-популярного текста? (Описание переводческого эксперимента) / Quels sont les critères d’une critique objective de la traduction du texte scientifique popularisant (Description d’une expérience de traduction)

Větší předpoklady pro objektivnější hodnocení své kvality mají nesporně překlady textů vědeckých, ale i populárně vědeckých, ve srovnání s texty uměleckými. Je to proto, že „ve vysoce intelektualizovaném jazyce vědeckém se slova-termíny blíží pojmům a věty soudům“.[1] Termíny v řadě případů mají — jak známo — jednoznačné ekvivalenty. V celém světě panuje snaha po možné unifikaci termínů. Při překladu „si v textech sdělovací povahy, popř. v jejich částech, výskyty lexikálních jednotek více odpovídají než např. v textech uměleckých, kde dochází k různým, i sémantickým modifikacím a ovšem i k využití zvukové formy a ostatních kvalit slov“.[2]

Vymezení přesného místa populárně vědeckého stylu je poměrně obtížné vzhledem k jeho široké variabilitě v textu. Zatímco např. J. Filipec řadí odborný styl popularizační k vlastnímu odbornému funkčnímu stylu,[3] zdůrazňuje O. A. Laptevová jeho velmi blízký vztah k beletristice.[4] J. V. Bečka připouští, že „v některých vědních oborech, které mají širší okruh zájemců (např. v historii, literární vědě, jazykovědě), jsou hranice mezi díly přísně vědeckými a díly se širším zaměřením leckdy dosti nezřetelné“.[5] Protože v poválečné překladatelské produkci z ruské populárně vědecké literatury převažují práce, které jsou beletristice vzdáleny, pokusila jsem se zjistit, jak lze objektivně hodnotit kvalitu těchto překladů, tak aby způsob hodnocení byl vhodný pro praktické účely redakční (výběr nejschopnějšího uchazeče o překlad) i účely překladové kritiky. Vyšla jsem při tom z některých poznatků teorie informace.

Podle obecného pravidla teorie informace při přenosu nemůže informace růst, nýbrž naopak klesá, nebo nejvýše zůstává stejná,[6] a to v důsledku „šumu v přenosovém kanále, řetězci“; popř. se hodnota šumu výjimečně blíží nule. Informace tedy přenosem neroste, nýbrž obvykle se ztrácí, entropie[7] pak obvykle roste. Šum při přenosu potlačuje část zprávy, která byla obsahem původního sdělení.

V pojmech teorie informace můžeme tedy říci, že cestou od autora originálního textu přes překladatele a jím přeložený text k čtenáři překladu dochází zpravidla ke zkreslení přijímané zprávy v porovnání se zprávou obsaženou v originálu textu, a to vlivem „sémantického“ šumu. Na druhé straně přímo v původním textu je obvykle [136]obsažena určitá nadbytečnost informace, která působí proti tomuto šumu. Nadbytečnost, redundance, je — jak známo — kvantifikovatelná jako matematická poměrná veličina

 

kde H = entropie (pohybuje se mezi nulou a jednou), H_max (maximální entropie) = 1.

Klesne-li redundance ve vyslané zprávě na určitou minimální hodnotu, pak každý další šum-chyba může mít velmi vážný důsledek, přijímaná zpráva může být nesrozumitelná. „To, co se odehrává mezi originálem a překladem, charakterizujeme z hlediska literární komunikace jako překódování dvou jazykových systémů.“[8] Toto pojetí překladu má své odpůrce, ale budeme se ho přesto pro jeho jednoduchost pro náš účel držet.

Ví-li tedy překladatel, který znak (nebo znaky) cílového jazyka odpovídá danému znaku (nebo znakům) jazyka výchozího, pak pro každý takový případ překódování bude jeho rozhodnutí správné a entropie H jeho rozhodnutí se bude rovnat nule. Potom redundance všech těchto případů bude

R = R₁ + R₂ + … + R_m,

kde každé .

Rozhodne-li překladatel v některých případech nesprávně, bude u těchto nesprávných případů entropie maximální a každé R se bude rovnat nule.

Pro praktické posuzování kvality překladů populárně vědeckých textů jsem vyšla z uvedených poznatků a úvah a pokusila jsem se aplikovat je v praxi. Provedla jsem proto experiment při překladu středně obtížného textu populárně vědeckého charakteru z ruštiny do češtiny.

Experiment byl proveden na jaře r. 1971 zčásti mezi posluchači překladatelství na Univerzitě 17. listopadu, zčásti mezi posluchači (aspiranty a vědeckými pracovníky) na Katedře jazyků ČSAV. Celkem 49 osob překládalo, každá samostatně, stejný úryvek o 100 slovech; šlo o stenografický záznam populárně vědecké přednášky prof. Kuznecova. Text přednášky byl publikován pod názvem „Novyje dostiženija sovetskoj nauki i techniki“ v Moskvě (1950). Spolu s publikovaným překladem[9] jsem získala celkem 50 variant.

Snažila jsem se, aby podmínky pokusu byly pokud možno pro všechny účastníky stejné, i když jsem pro nedostatek vlastních posluchačů musela požádat o pomoc další tři učitele. Lze však předpokládat, že u nich došlo přesto k jistým odchylkám. Protože se podmínky pokusu měly co nejvíce blížit podmínkám, za nichž se překladatelská práce koná, mohli mít účastníci experimentu k dispozici slovník a v případě terminologických nejasností směli požádat vyučujícího o individuální konzultaci. Zdaleka ne vždy však této možnosti využili. Pokus probíhal — až na jednu výjimku — v prostředí školním (v posluchárně); to bylo jistě na úkor přirozených podmínek překládání. Pokusné osoby nebyly nuceny k spěchu, pracovaly na překladu různě dlouho v době asi čtyřicetipětiminutové vyučovací jednotky.

[137]Získané překladové varianty jsem srovnávala s originálem i mezi sebou navzájem, výsledky jsem zaznamenala v tabulkách. Nevyhovující místa jsem označovala znaménkem minus, dobrá místa plus. V závěru výzkumu jsem získala přehled o zdařilých i nezdařilých místech v jednotlivých překladech. Pro správné vyhodnocení kvality překladů se však absolutní počet nezdařilých míst neukázal dost jemným vodítkem. Chyby bylo proto třeba dále klasifikovat — na závažné, středně závažné a méně závažné.

Chyby v překladu populárně vědeckého textu se podle svého charakteru dají rozdělit zhruba takto:

(I): chyby významové, tj. chyby ve sdělovaném obsahu, zkreslující informaci, až znemožňující porozumění (patří sem chybné významy, ale i chyby z neznalosti oboru, předmětu);

(II): chyby ve výrazu, tj. chyby zkreslující výrazové vlastnosti komunikátu při zachování informace (chyby stylistické, pravopisné a chyby proti překladatelskému úzu, konvenci).[10]

Chyby významové lze podle příčin jejich vzniku dělit takto:[11]

A) chyby vzniklé nedostatečnou znalostí jazyka originálu (zkr. NZJO);[12]

B) chyby vzniklé nedostatečnou znalostí skutečnosti, o které originál vypovídá (zkr. NZSO). NZSO často pouze provází NZJO, ale v ojedinělých případech působí i samostatně;

C_I) některé chyby vzniklé nedostatečnou pozorností, nedbalostí (zkr. NPZR).

Chyby ve výrazu se dělí takto:

C_II) chyby vzniklé nedostatečnou pozorností, nedbalostí (NPZR);

D) chyby vzniklé nedostatečnou znalostí jazyka mateřského a jeho funkčních stylů (zkr. NZJM);

E) chyby vzniklé nedostatečnou znalostí překladatelské konvence (zkr. NZPK).

A. Chyby NZJO. Jde především o užití nepřesných nebo zcela nesprávných ekvivalentů z neznalosti přesného významu slov. Při vzniku těchto chyb může spolupůsobit i NZSO. Může se tu projevovat i vliv jazyka mateřského, do kterého překládáme, např. v případě rusko-českých homonym. Mohly by sem spadat i chyby plynoucí z neznalosti správného významu gramatických vazeb, např. vazba s ni přeložená jako záporná, náš experiment omezený rozsahem nám však příklady tohoto typu nepřinesl.

[138]Příklady:

a) on vpervyje dokazal vraščenije zvëzd vokrug … — nejdřív dokázal otáčení hvězd okolo … místo: poprvé;

b) odin iz lučšich po točnosti sovremennych katalogov … — jeden z lepších, pokud jde o přesnost, soudobých katalogů … místo: nejlepších. (V tomto případě pozorujeme vliv jazyka mateřského.)

B. Chyby NZSO. Jako příklad může být uveden nesprávný překlad ruského slova zvëzdy českým planety (spektroskopija zvëzd — spektroskopie planet). Tento překlad plyne z neznalosti předmětu, tedy z neznalosti skutečnosti, o které originál vypovídá.

C. Chyby NPZR. Patří sem např. vynechávky, nesprávné vyjádření vztahů ve větě apod. Přitom vynechávka věty nebo určitého větného úseku bude zpravidla chybou významovou, vynechávka interpunkčního znaménka, např. čárky, chybou ve výrazu. V krajním případě, dovedeno ad absurdum, by ovšem všechny chyby mohly být označeny jako NPZR.

D. Chyby NZJM. Kromě chyb, jichž se v mateřském jazyce dopouštíme nezávisle na tom, zda jde o překlad, řadila bych sem také chyby vzniklé vlivem jazyka originálu, k nimž dochází především proto, že znalosti mateřštiny (tzn. všech jejích možností, základních tendencí ap.) nejsou tak hluboké, aby tomuto vlivu zabránily.[13] Vcelku lze tedy chyby NZJM rozdělit na chyby vzniklé vlivem jazyka originálu (zkr. JO) a bez tohoto vlivu.

Příklady chyb vzniklých vlivem JO:

(1) chyby gramatické: nadbytečný zájmenný podmět, nevhodné užívání genitivu přivlastňovacího, mechanické napodobování ruských syntaktických vzorců ap.;

(2) chyby slovosledné a interpunkční: mechanické přenášení slovosledu nebo interpunkčních znamének originálu do překladu;

(3) drobné „prohřešky“ slohové, spojování slov, jejichž spojení není pro češtinu typické; spadají sem však i závažnější chyby v tvoření termínů, např. spektralno-dvojnyje zvëzdy — spektrálně dvojité hvězdy n. podvojné místo správného: spektrální dvojhvězdy. Tyto chyby by bylo možno považovat i za NZJO, ale primární se zdá být neznalost české astronomické terminologie;

(4) chyby v rekci.

Příklady chyb vzniklých bez vlivu JO:

(1) chyby pravopisné, s výjimkou některých chyb interpunkčních;

(2) některé chyby gramatické (např. užití nesprávného přechodníkového tvaru) a některé chyby v rekci; ne ovšem všechny, protože jak chyby interpunkční, tak chyby gramatické a chyby v rekci mohou vzniknout i vlivem JO;

(3) chyby slohové plynoucí ze zaměňování prostředků jednotlivých stylů, např. Šajnu prinadležit bol’šoje količestvo krupnych otkrytij — Šajn má na svém kontě velký počet významných objevů … místo stylisticky vhodnějšího: Šajn je autorem mnoha významných objevů …

E. Chyby NZPK. Jako příklad může být uveden nesprávný přepis poruštělého příjmení Šajn jako Šain.

[139]Celkem se v 50 překladech originálního textu o 100 slovech vyskytovaly chyby významové takto:

54 chyby NZJO

82 chyby NZSO

43 chyby NPZR₁

Chyby ve výrazu se vyskytly takto:

7 chyb NPZR₂

334 chyby NZJM

1 chyba NZPK

Daleko nejvíce chyb tedy vzniklo nedostatečnou znalostí jazyka mateřského. Většinou to ovšem nebyly chyby závažné. Hodně chyb vzniklo i nedostatečnou znalostí oboru, kterého se text týkal. Dosti bylo i chyb z neznalosti jazyka originálu (šlo především o neznalost slov ves’ma, odnako, vpervyje a dalších). Poměrně vysoký počet významových chyb z nepozornosti si vysvětlujeme tím, že je mezi nimi skryto dosti vynechávek úmyslných, tedy vlastně ne chyb NPZR, ale NZJO.

Při rozsáhlejším výzkumu by patrně bylo nutno jemněji klasifikovat chyby, např. evidovat hraniční případy, zavést rubriku pro chyby NVOV (chyby z nedostatečně vysokého obecného vzdělání — příkladem může být překlad slova evoljucija slovem vznik).

Všechny chyby významové, NZJO, kdy došlo k použití nesprávných ekvivalentů lexikálních a gramatických předloh, dále všechny chyby NZSO a některé chyby NPZR — z hlediska obsahu důležité vynechávky[14] — doporučuji považovat za závažné, tj. za chyby I. kategorie.

Chyby pravopisné,[15] včetně interpunkčních,[16] transliterační i slovosledné[17] doporučuji v překladu populárně vědeckého textu považovat za méně závažné, za chyby až III. kategorie.

Ostatní chyby výrazové, dalo by se říci výrazové chyby v užším slova smyslu, se mohou z hlediska příjemce dále dělit na rušivé a snesitelné. Toto hledisko je ovšem subjektivní, kolísá podle stupně vzdělanosti vnímatele; normou by zde mělo být hledisko kultivovaného čtenáře. Rušivé chyby ve výrazu doporučuji považovat za středně závažné, za chyby II. kategorie. Snesitelné chyby ve výrazu — za méně závažné, chyby III. kategorie. Úhrnem jde o chyby slohové plynoucí ze zaměňování jednotlivých stylů, dále drobné nedostatky slohové ve spojování slov, chyby v rekci, pokud přímo nezatemňují smysl, chyby gramatické vzniklé vlivem JO (např. nadbytečný zájmenný podmět, nevhodné užívání genitivu přivlastňovacího, přílišné sřetězování jmen ap.), dále chyby gramatické vzniklé bez tohoto vlivu (chyby ve shodě ap.).

Kategorizování správnosti překladu v konečné formě opírám o spojené hledisko lingvistiky a teorie přenosu informace. V první kategorii je skutečný obsah zprávy hodnocen v binární soustavě, tedy každý znak-slovo je přeloženo buď dobře, nebo špatně. Jeden špatně přeložený případ v této kategorii je jednotkou míry špatného překladu.

[140]Dopouštím se tu vědomě jisté nepřesnosti, když kladu rovnítko mezi znakem a slovem. Ve skutečnosti se ne každé slovo pojímané jako úsek psaného textu mezi typografickými mezerami kryje se znakem, a to ani ve flektivních jazycích.[18] Pracovat se znaky by však bylo vzhledem k jejich vyčleňování příliš obtížné. Naproti tomu ani se slovy (úseky textu mezi mezerami) nelze pracovat bez výhrad. Počet slov originálu a překladu si neodpovídá, leckdy jedno slovo překládáme slovy dvěma nebo dvě slova slovem jedním. V. J. Rozencvejg v o. c. v pozn. 8 správně podotýká, že „jednotky překladu se nevyčleňují jako segmenty řeči, ale jako svazky určitých lexikálních a gramatických významů lexém a gramém“.

Počet slov v originálu srovnávám s překladem, nikoli slovo za slovem, nýbrž ve větších celcích, a tak docházím k počtu chybně přeložených míst, reprezentovaných buď nesprávně voleným slovem, nejčastěji, nebo spojením slov apod. — slovosled, interpunkce. Domnívám se, že navrhovaný postup jako praktický návod pro hodnocení překladů, podle něhož by např. redaktoři volili mezi jednotlivými překladateli na základě ukázek jejich překladu, je přese všechno přijatelný jednak s ohledem na to, že chybná místa jsou přece jen nejčastěji reprezentována nesprávně volenými slovy, a dále proto, že celkový rozdíl v počtu slov mezi ruským originálem a českým překladem nebývá tak velký (v případě našeho experimentu jde o rozdíl 5 slov; jiný můj průzkum ukázal, že proti 1000 slovům ruského originálu stálo jednou 998, jindy 1000, 1024 a jindy 1027 slov českého překladu).

Pokud jde o druhou kategorii (rušivé chyby ve výrazu), došla jsem na základě srovnání jednotlivých překladových variant k názoru, že dva nesprávně přeložené znaky-slova mají zhruba hodnotu jedné jednotky kategorie prvé. Podobně šest chyb třetí kategorie (snesitelné chyby ve výrazu) se zhruba rovná jedné jednotce první kategorie.[19]

Chyby v 50 zkoumaných variantách překladu byly roztříděny a číselně ohodnoceny. Z toho vybírám 4 nejlepší a 2 nejhorší varianty.

 

Tabulka 4 nejlepších překladů 

Kategorie chyb	Počet chyb označený čárkami	H[20]		Počet chyb	D		Počet chyb	Publ.		Počet chyb	T
I.	/	1,00			—		/	1,00		///	3,00
II.	/	0,50		////	2,00		//	1,00		/	0,50
III.	//	0,32		///	0,48		///	0,48		/	0,16
		1,82			2,48			2,48			3,66
100 ΣR[21]   1		98,18			97,52			97,52			96,44

 

[141]V kategorii překladů schopných publikování by se neměla vyskytovat v průměru v úsecích textů asi o 100 slovech více než 1 chyba I. kategorie. Tato chyba by neměla být v gramatické nebo lexikální jednotce, které jsou v úzkém vztahu k širšímu kontextu, např. klad místo záporu, v odborných i populárně vědeckých textech chyby terminologické, popř. chybné číselné údaje ap. Suma redundancí jednoho sta případů by se měla rovnat nebo by měla být větší než 97,50; to znamená, že překlad hodnocený v pořadí jako čtvrtý by nebyl schopný publikace.[22]

 

Tabulka 2 nejhorších překladů

Kategorie chyb	Počet chyb	n — 1[23]		Počet chyb	n
I.	11	11,00		14	14,00
II.	7	3,50		3	1,50
III.	4	0,64		—	—
		15,14			15,50
100       ΣR[24]         1		84,86			84,50

 

U špatných překladů se vyskytuje více než 10 chyb I. kategorie. V našem experimentu ani takové překlady ještě nezkreslují koncepci celkové informace, jestliže suma redundancí jednoho sta případů je vyšší nebo se rovná 75.

Pokusila jsem se naznačit metodiku hodnocení překladů populárně vědeckého textu, kterou by však bylo třeba ještě dále ověřovat na základě experimentů s větším počtem pokusných osob a delšími texty, např. s textem o 1000 slovech.

Avšak i tento rozsahem velmi omezený experiment přinesl jistý studijně cenný překladatelský materiál, hlavně množství různých překladových variant, které lze objektivně hodnotit.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 2, s. 135-141

Předchozí Karel Petráček: Staročeská milostná lyrika a středomořská tradice

Následující Ivan Lutterer: Dva sborníky věnované dílu a odkazu Josefa Jungmanna