Dva sborníky věnované dílu a odkazu Josefa Jungmanna

Ivan Lutterer

[Rozhledy]

(pdf)

Два сборника посвященных творчеству и заветам Йосифа Юнгманна / Deux recueils consacrés à l’oeuvre de Josef Jungmann

Z řady akcí jubilejního jungmannovského r. 1973 měly pro hlubší poznání Jungmannova díla největší význam dvě konference, které na podzim téhož roku uspořádala Karlova univerzita v Praze. Byla to za prvé říjnová mezinárodní konference o spisovných slovanských jazycích v době obrozenské, zaměřená šíře slavisticky, a za druhé listopadová konference národní, orientovaná monotematicky na buditelské dílo Jungmannovo. Referáty z obou konferencí vyšly pohotově hned následujícího roku v samostatných sbornících.[1] V našem příspěvku se pokusíme ukázat, že v obou případech bylo dosaženo cíle, který si tyto významné vědecké podniky vytkly, totiž posunout vpřed jungmannovské bádání po stránce metodologické a rozšířit naše znalosti o Jungmannově díle o nové konkrétní výtěžky. Svůj zájem zaměříme na materiály, které se zabývají přímo Jungmannem, a to především z hlediska lingvistického. Budiž nám proto dovoleno referovat o citovaných dvou sbornících v jiném pořadí než chronologickém.

 

1. Sborník z tzv. národní konference obsahuje vedle zahajovacích a pozdravných projevů celkem 20 referátů, z toho 11 lingvistických.

 

V. Křístek (15—28) v úvodní programové stati nastiňuje, kterým směrem by se mělo ubírat dnešní jungmannovské bádání, má-li vpravdě marxisticky osvětlit historickou úlohu J. Jungmanna v našem obrození.[2] Sám autor stati k tomuto novému pohledu přispívá rozborem Jungmannových názorů na jazyk jako společenský jev, na osobité poslání mateřštiny v životě české národní pospolitosti a na funkční rozrůznění jazyka podle úkolů, jež musí v řádně fungující společnosti plnit. Dále vyzvedává Jungmannovo pojetí kontinuity jazykového vývoje a to, jak moderně již Jungmann chápe vztah mezi jazykem a myšlením. Jungmannův postřeh o souvislosti vzniku a vývoje jazyka se vznikem a vývojem člověka nemá daleko k Engelsově koncepci jazyka jako jednoho z faktorů, který umožnil člověku oddělit se od ostatního živočišného světa a vyniknout nad něj. Za progresívní považuje K. též Jungmannovu definici národního jazyka jako komplexu jazyka spisovného a mluvy lidové.

 

A. Jedlička (29—41) ve svém příspěvku přesvědčivě ukazuje, jak Jungmann dovedl správně pochopit společenský úkol jazykovědy a splnit tak se zdarem dobové společenské požadavky na ni kladené. Svým požadavkem jednotnosti spisovného jazyka a důrazem na kolektivnost spisovného úzu postavil se rázně proti počínajícímu jazykovému separatismu i proti individuálnímu novotářství, které nebylo podloženo společenskými vyjadřovacími potřebami. Za průkopnické považuje autor Jungmannovo členění komunikačního prostoru na jednotlivé stylové sféry a oblasti, jakož i jeho poznání specifičnosti jazykových slohů v nich užívaných. Odhalení systému v terminologii přivedlo Jungmanna k požadavku zákonitého, pravidelného tvoření termínů. Svůj počáteční puristický postoj Jungmann postupem doby zmírnil; neváhal též modifikovat, popř. revidovat některé ze svých starších zásad, jestliže se v pozdější praxi projevily jako nesprávné. To jen dokresluje Jungmannovu duchovní velikost a svědčí o jeho vědecké poctivosti. Tyto osobní vlastnosti Jungmanna nesporně předurčily k roli hlavního organizátora celé terminologické činnosti, z níž se postupně rodila náročná práce týmová.

 

[143]V. Šmilauer (43—56) ve své zajímavé stati přináší víc než pouhé vylíčení vnějších osudů Jungmannova Slovníku a charakteristiku jeho lexikografického uspořádání. Š. podává zároveň obraz neutěšených poměrů v Čechách v období metternichovské reakce a svědectví o osobním a pracovním heroismu velkého tvůrce Slovníku. V souvislosti s normotvornou úlohou Česko-německého slovníku autor připomíná, že Jungmann byl vzdálen striktního normování a že předkládal raději vše, co nalezl (srov. bohatou synonymičnost terminologie), v dobré víře, že se z toho uchová a ustálí to nejlepší. Jungmannův Slovník už zajisté v mnohém zastaral, nicméně i dnes představuje nedocenitelný pramen např. pro poznání češtiny doby střední, zvláště jazyka Komenského. Bezmála polovinu všech dokladů v Slovníku tvoří excerpta ze slovníků Veleslavínových, ze slovníku Dobrovského, Lindova, z úzu (zvl. jazyka lidového), z Preslova Rostlináře, slovníku Palkovičova, z Komenského, z Musejníku, Kroku a ze slovníku Rosova (uvádíme v pořadí podle počtu excerpovaných dokladů). Skutečnost, že se slovníku živého jazyka může s prospěchem užívat 140 let po jeho vydání, jako je tomu v případě lexikografického díla Jungmannova, je podle Š. jev velice vzácný, a to nejen v poměrech českých. Obdiv zasluhuje i to, že Jungmann stačil pět dílů svého Slovníku vydat tiskem za pouhých pět roků (1834—1839), což je výkon v naší době sotva už realizovatelný.

 

M. Helcl (57—65) se zaměřuje na zkoumání složenin, jež mají v Jungmannově Slovníku značný podíl na tvorbě nové terminologie. Jungmann teoreticky hodnotil kompozita kladně, neboť je považoval za vítaný jazykový prostředek k doplnění chybějícího pojmenování prostého. Ve své Slovesnosti popsal pak nejen různé typy složenin podle slovnědruhové povahy skládaných částí a podle způsobu tvoření, ale podal i poučení o jejich funkčním a stylovém hodnocení. Svou praktickou činností spisovatele, vědce, básníka a překladatele pomáhal novým kompozitům zakotvit v jazyce a zaujmout tak pevné místo v lexikální normě obrozující se češtiny. Složená slova zavedená Jungmannem nebo jeho školou do vědeckého a uměleckého stylu potvrzují, že tento nový prostředek nejen neporušil zákonitosti tvoření slov, odhalené Dobrovským, ale že navíc obohatil jazyk o řadu ústrojných termínů, které už nepřipomínaly ony libovolné slepence z dob Rosovy Čechořečnosti, a to díky tomu, že obsahovaly už jen pojmenování jediné (s výjimkou určovacích přívlastkových kompozit se substantivem v první části, např. činohra).

 

A. Kamiš (67—76) charakterizuje na materiálu asi 3800 heslových slov písmene T stratifikaci slovní zásoby Jungmannova Slovníku, a to podle stáří, původu a povahy lexikálních jednotek. Zjišťuje, jaký je podíl lexika starších období v porovnání se stavem soudobým, jak početně jsou zastoupena slova z mluvené řeči, jak neologismy apod. Slovní zásoba starší češtiny tvoří v Slovníku zhruba 18 % hesel. Většině staročeských slov převzatých od Klareta ovšem doba Jungmannova již nerozuměla. Aby rozhojnil českou slovní zásobu, uváděl Jungmann hojně slov slovenských (spolu se slovenskou frazeologií představují asi 10 % veškerého lexika), jež dobově hodnotil jako slova nářeční. Poučná je Kamišova konfrontace Jungmannova Slovníku se SSJČ: Na zkoumaném vzorku ukazuje, že asi 48,7 % hesel Jungmannových se ve SSJČ již neobjevuje. Není to dáno jenom tím, že se velká část obrozenských neologismů natrvalo neujala; je to spíš proto, že se v SSJČ neuvádějí některá jména vlastní a především že tu chybí většina slov staročeských a slovenských.

 

E. Michálek (77—80) sleduje ve svém příspěvku vztahy Jungmannova Slovníku k staršímu domácímu lexiku, a to jednak na slovotvorném typu obecných jmen osob s předponou pod- (podbiskup n. podbiskupí), jednak na typu deadjektivních substantiv s příponou -ina (cizozemština n. cizozemčina). Slova prvého typu se většinou přejímala už hotová ze starší češtiny, zatímco u druhého typu poskytla starší čeština jen [144]produktivní typ tvoření, podle jehož vzoru pak vznikala jména nová, jak si je žádala nová situace.

 

K. Hausenblas (81—87) srovnává traktování stylistické problematiky v Jungmannově Slovesnosti s tím, co je o stylu známo dnes. Slovesnost nebyla myšlena jen jako učebnice teorie literatury nebo teorie literárních druhů, nýbrž měla především sloužit slovesné praxi, přesněji řečeno veškerému úsilí o aktivní jazykové tvoření nově se obrozující spisovnou češtinou. V době, kdy práce vznikala, nauka o stylu se teprve začínala vydělovat z poetiky a rétoriky a usilovat o kompetenci samostatné naukové disciplíny; na své faktické ustavení však musela stylistika čekat ještě řadu desetiletí. Jungmannovo pojetí slohu, zaměřené v jádru funkčně, neomezuje se jenom na způsob spojování stylotvorných složek, ale zahrnuje i sám způsob jejich výběru. Partie o druzích stylu a o soustavě slohových útvarů jsou v Slovesnosti převzaty od jiných autorů: přes svůj kompilační ráz poskytují však cenné poučení jak o dobových názorech na sloh, především německých, polských a ruských, tak i o základních předpokladech dobrého stylu (k nim počítá správnost a krásu). Jungmann sice nepodal svou originální koncepci literární teorie, to však neznamená, že bychom jeho Slovesnost měli považovat jen za antologii ze starší i soudobé literární produkce, jak se někdy tvrdilo. Obě složky díla významně napomáhaly „vytvářet povědomí diferencovaných stylových norem ve výstavbě promluvových celků“ (86), uzavírá Hausenblas, a to samo je už velký čin.

 

K. Svoboda (89—114) napsal obsažnou stať o vývojových tendencích u spojek a vztažných zájmen, které během 19. stol. buď nově vznikly, anebo změnily své sémantické a formální vlastnosti. K studiu těchto procesů využívá i Jungmannův Slovník. Zvlášť příznačné jsou tendence k omezení polysémie spojovacích výrazů, k explicitnosti jazykového vyjádření a k vývoji k hypotaxi. Tento vývoj je v určitých případech provázen ztrátou emocionálnosti a směřováním k větší racionalitě spojovacích prostředků. I když nově vznikající syntaktické struktury nejsou přímým odrazem nových poznatků o vztazích mezi složkami denotátu, považuje je Svoboda za dokonalejší v tom, že se jimi myšlenky vyjadřují jednoznačněji, popř. s větší citovou působivostí. Jaké obohacení výrazových možností češtiny i myšlenkové výstavby v kontextovém členění tyto struktury znamenaly, ukazuje se nejlépe na vývoji vět s aniž směrem k hypotaxi. Pozoruhodný je i vývoj vedlejších vět vyjadřujících nesoulad mezi přáním a možností, mezi přáním a realitou, mezi okolnostmi a dokonanou událostí. Za zvlášť zajímavé zjištění považujeme Svobodův poznatek, že nové spojovací výrazy a nové souvětné konstrukce vznikaly v dobách obrozenského kvasu tak náhle a rozšiřovaly se tak rychle, že je jazykové příručky té doby ani nestačily registrovat. Autor to dokonce formuluje tak, že „spisovná čeština jako by v souvětné stavbě doháněla bez pomoci jazykovědců to, že se ve staletích předchozích v důsledku národního a sociálního útlaku nemohla rozvíjet“ (90).

 

J. Bělič (115—132) věnoval svou stať rozboru Jungmannových představ o možnosti jazykového sjednocení Slovanů. Panslavistická idea jediného národa slovanského, v osvícenskoliberální fázi našeho obrození dosti rozšířená, měla své hlasatele i v jiných slovanských národech, ba dokonce našla své nadšené přívržence i mezi představiteli vědy a kultury v některých zemích neslovanských. Jungmann neměl zřejmě dost dlouho jasnou představu o tom, jakým způsobem by mělo k jazykovému sjednocení Slovanstva dojít. Nejméně nakloněn byl od počátku myšlence postupného splývání slovanských jazyků umělou amalgamací jejich hláskové a tvarové struktury. Neústrojné míšení forem z různých jazyků dokonce výslovně odmítal. S přizpůsobováním češtiny jiným jazykům slovanským souhlasil jen potud, pokud vedlo k sbližování v lexiku, ne dále. Mnohem seriózněji se Jungmann obíral myšlenkou, že by se Slované [145]mohli nejsnáze sjednotit na bázi některého existujícího jazyka nebo nářečí slovanského (nejlépe ruštiny). Přitom mu však neunikalo, že takovéto sjednocení by mělo nutně za následek neblahou ztrátu vlastní národnosti a kmenové identity. Původního odhodlání přinést v oběť všeslovanské jazykové jednotě třebas i češtinu se záhy vzdal, neboť se přesvědčil o tom, že politické spojení Slovanů nemá v soudobé situaci reálnou perspektivu, že bylo jen iluzí, která se nakonec rozbila nejen o odpor neslovanských vlád, ale zčásti i o nezájem Slovanů samých. Bělič poznamenává, jistě v zájmu spravedlivého hodnocení Jungmannových panslavistických snah, že plány na sjednocení Slovanstva motivoval Jungmann především obavami o budoucnost svého národa, a to nelze hodnotit jinak než jako politickou prozíravost.

 

J. Porák (133—153) souhrnně charakterizuje vývoj české lingvistické terminologie. Zjišťuje v něm nepřetržitou kontinuitu od Klaretových slovníků 14. stol. až po obrozenské mluvnice 19. stol. Mluvnictví našeho obrození navazovalo s prospěchem nejen na klaretovské slovníky, ale též na české gramatiky vznikající od 16. stol., na mluvnice a učebnice latiny (opatřované českými vysvětlivkami nebo překlady), na školní učebnice latiny a němčiny, popř. na konverzační příručky živých jazyků. Vedle termínů latinských a řeckých, jež se postupem doby přizpůsobovaly českému tvarosloví a pravopisu, vytvářely se paralelně i termíny domácí, jejichž českost byla ovšem častěji věcí formy než obsahu (šlo vesměs o kalky z latiny a řečtiny). Porák dále probírá základní termíny české jazykovědné terminologie 16. a 17. stol. a srovnává je s termíny doby předchozí na jedné straně (s Klaretem aj.) a s termíny doby následující na straně druhé (s Doležalem aj.). Stranou ponechává terminologii z oboru poetiky a prozódie, jistě nikoli pro její menší zajímavost. U Jungmanna zjišťuje P. dvojí druh starších termínů: (1) termíny vžité a po celé nebo skoro celé období běžně užívané, (2) Rosovy termíny 17. stol.

 

A. a V. Macurovi (155—169) zkoumají Jungmannovy odborné překlady. Z hlediska vztahu mezi subjektem autora a subjektem překladatele v nich vydělují tři typy textů: Do první skupiny zařazují překlady polských naukových prací, jež plní hlavně tzv. funkci informativní, do druhé řadí překlady z Herdera a Kopitara, zaměřené slavisticky, a do třetí pak překlady citátů z Jahnova spisu Deutsches Volkstum. V prvé skupině je subjekt autora originálního textu představen v českém překladu relativně věrně: překladatel jen zvýrazňuje vybrané části celku vzhledem k částem vynechaným. V druhé skupině mají už některé přeložené pasáže ráz „podvrhů“: subjektu autora se v přeloženém textu přiřazuje role autority, která dodává váhu a jistou objektivnost názorům překladatele, což má budit zdání, že mnohé z výroků odpovídajících nápadně představám jungmannovců vyslovují shodně i Herder nebo Kopitar. V třetí skupině už překlad stojí v přímém rozporu s originálním textem, i když množství významových posunů nebývá velké: každý z Jahnových citátů, adresovaných v originále Němcům pro potřeby jejich národního hnutí, je v českém překladu přebarven na červenobílo, aby se ho tak dalo využít pro potřeby národního hnutí českého. Autoři upozorňují na negativní symetrickou vazbu k německé kultuře, která poznamenávala tehdejší naši společnost, přitom však se vší střízlivostí nepřeceňují německý vliv na ideologii jungmannovců.[3]

 

O ostatních devíti příspěvcích, které mají jinou tematiku než lingvistickou, zmíníme se už jen zcela stručně: ne proto, že bychom snad považovali za méně užitečné seznamovat se zmíněnými statěmi čtenáře jazykovědného časopisu, nýbrž proto, že si žádají recenzenta kompetentnějšího.

[146]Literárněhistorickou látkou se zabývají dvě stati. První, kterou napsal J. Plch (197—199), dotýká se otázky pojetí a interpretace vývoje české obrozenské literatury. Autorka druhé stati M. Beránková (223—227) charakterizuje působení J. Jungmanna v prvních českých časopisech. Jungmannův vliv na jejich profil považuje za zásadní, neboť J. se sám podílel nejen na jejich zakládání, ale většinu z nich i sám redigoval a vydával.

Z pozic historické vědy osvětlují Jungmannovu buditelskou činnost a její místo v kulturněpolitickém kontextu českého národního obrození tři příspěvky. Autorem prvé stati je sovětský historik S. V. Smirnov (171—187); podává zajímavý přehled styků ruských slavistů v 1. pol. 19. stol. s význačnými českými obrozenci. — Druhá stať je z pera J. Kočího (189—196), jednoho ze zasvěcených znalců dějin našeho národního obrození: lingvistu v ní zvlášť zaujme jeho pokus o nové, marxistické hodnocení Jungmannova obrozenského programu, jehož cílem nebylo zdaleka jen ukojovat potřeby konsumpční, nýbrž „uvolnit i široký prostor části inteligence pro vlastní tvůrčí práci v českém jazyce“ (193). — Třetím historickým příspěvkem je stať R. Pražáka (213—221), která si všímá vztahů české jungmannovské inteligence k druhé bernolákovské generaci na Slovensku.

V sborníku přirozeně nechybějí ani příspěvky našich filozofů. Jungmannovo působení ve světle filozofické reflexe je námětem příspěvku J. Peškové (201—206). Autorka se zamýšlí nad několika osudovými problémy našeho obrození: snaží se najít odpověď na otázku po smyslu orientace našich obrozenců na praktické znovuoživení a užívání spisovné češtiny, prověřuje diskutovanou otázku Jungmannovy lidovosti aj. Jungmannovými snahami o vytvoření samostatné české vědy se zabývá O. Loužilová (207—211).

O nedoceňované úloze J. Jungmanna v českém školství 1. pol. 19. stol. píše J. Cach (229—233). Závěrečnou statí sborníku je příspěvek knihovědný. Její autor F. Horák (235—240) seznamuje čtenáře s posledními poznatky, k nimž dospěl na základě důkladného průzkumu fondů knihoven našich i zahraničních: podařilo se totiž prokázat pravdivost řady Jungmannových bibliografických údajů v jeho Historii literatury české, o nichž se předchozí generace vyjadřovaly s pochybnostmi.

Celkově lze říci, že sborník představuje výrazný pokrok v našem poznání, pokrok o to významnější, že se týká osobnosti v českých dějinách tak klíčové a přitom dost komplikované.

 

2. Sborník Slovanské spisovné jazyky v době obrození věnuje se jungmannovské problematice až ve své druhé části (113—203). První část má, jak už bylo řečeno, šíře slavistické zaměření. Upozorňujeme zde jen stručně na stať F. P. Filina o počátcích ruského spisovného jazyka (25—31), G. H. Worthové o otázkách kontinuitního a diskontinuitního vývoje v slovanských jazycích (33—38), D. Brozoviće o kontaktech obrozenské češtiny s jinými slovanskými jazyky (39—48), A. I. Žuravského o nářečním základu moderní spisovné běloruštiny (49—62), B. Koneského o církevněslovanských prvcích v ústní tradici Makedonie v 19. stol. (63—66), E. Paulinyho o pramenech Štúrovy kodifikace spisovné slovenštiny (67—71), L. Jonka o vývoji spisovné charvátštiny za obrození (73—78), A. Mladenoviće o úloze Vukovy cyrilice při konstituování moderní spisovné srbocharvátštiny (79—88), S. Urbańczyka o historických kořenech polského slovnikářství (89—96), D. Buttlerové o vývoji polské slovní zásoby v druhé pol. 19. stol. (97—102) a S. Ivančeva o vytvoření bulharské terminologie botanické (103—112).

 

V. Křístek (115—121) uvádí svým příspěvkem onu část sborníku, která je věnována přímo dílu Josefa Jungmanna. Připomíná nutnost přihlížet i k sociálním kořenům našeho národního obrození: tato okolnost dostává se zvlášť u Jungmanna silně do popředí. Jungmann měl na svou dobu značně progresívní názory, a to i v otázkách [147]čistě vědeckých. Např. chápal, že jazyk je svou podstatou jev společenský, že je do značné míry zrcadlem vývojového stupně společnosti, obrazem její materiální i duchovní kultury. Pro český jazyk reklamoval výhradní právo sloužit jako nástroj vzdělávání mladých generací českého národa.

 

R. Auty (122—124) porovnává koncepci spisovného jazyka u Dobrovského a u Jungmanna. Soudí, že Jungmann se k pojetí Dobrovského nestavěl záporně, naopak že na ně plynule navázal a dále je rozvíjel, především rozšiřováním funkčních možností spisovné češtiny.

 

A. S. Myl’nikov (125—134), leningradský znalec Jungmannova díla, sleduje na materiále z jungmannian leningradské knihovny, jak se vyvíjel Jungmannův zájem o ruskou literaturu a východoslovanský svět vůbec. Rozborem Jungmannovy korespondence s ruskými autory dochází k závěru, že nedůslednosti a zvraty v Jungmannových názorech vyplývaly z dobové situace v Čechách, kde určujícím prvkem všech politických úvah byla snaha o obnovení českého jazyka a literatury.

 

K. Horálek (135—137) konfrontuje nestejný přístup k řešení jazykových i šíře kulturních otázek v obrozenské situaci české (Jungmann) a situaci srbocharvátské (Karadžić). Karadžić, v podstatě autodidakt, nedisponoval tak velkým teoretickým fondem jako vysokoškolsky vzdělaný Jungmann, dovedl však některé otázky řešit s větším porozuměním pro potřeby jazyka než jeho český protějšek. Karadžić se např. orientoval na lidovou poezii jihoslovanskou, což pak umožnilo postavit literární poetiku Jihoslovanů na správný základ. Jungmann naproti tomu neprojevoval o českou lidovou poezii zvláštní zájem a v poetice se stavěl za nepřirozený verš časoměrný. Jungmannovo životní dílo nebylo bez slabin a kazů, to mu ovšem nijak neubírá na významu. Horálek na Jungmannovi oceňuje mj. i to, že šel v podstatě s proudem dějin a že rozhodující měrou pomáhal uskutečňovat probuzenecký program své generace.

 

E. Jóna (139—146) ve své materiálově zajímavé stati oceňuje Jungmannův podíl, byť nepřímý, na zavedení štúrovské slovenštiny jako spisovného jazyka na Slovensku. Spisovnou slovenštinu bernolákovců odmítal, neboť v ní viděl jen variantu češtiny. Jóna upozorňuje, že se doposud málo využilo Jungmannovy korespondence s představiteli slovenské kultury, tedy pramene, který může přinést mnoho zajímavého pro dějiny slovenského jazyka.

 

A. Jedlička (147—156) se zabývá teorií a praxí spisovné češtiny, jak je pojímal Josef Jungmann. Zaměřuje se hlavně na dva základní problémy: na to, jaké bylo Jungmannovo pojetí vztahu mezi klasickým jazykem spisovným a živým jazykem mluveným, a dále na to, jak Jungmann řešil vztah mezi jazykem domácím a cizím, tedy češtinou a němčinou. Vztah mezi prvními dvěma útvary si Jungmann zprvu promítal jen do oblasti slovní zásoby: nářeční mluva českého venkovského lidu mu byla jedním z vítaných zdrojů obohacování spisovného lexika. Když však vyvstalo nebezpečí, že odstředivá činnost několika regionálních separatistů naruší jednotnost tradičního spisovného jazyka, rázně vystoupil na obranu spisovné gramatické normy. Pokud jde o opoziční vztah domácího jazyka k jazyku cizímu, posuzoval jej Jungmann z hlediska soudobé obrozenské ideologie, která považovala jazyk za určující znak národa: jedině češtině tedy přisoudil právo hrát v našem jazykovém společenství úlohu sdělovacího nástroje, a to ve všech úsecích veřejného kulturního styku. Celkově je tato stať pozoruhodná tím, jak dovede pronikat k pravé podstatě Jungmannova díla a tak objevovat smysl událostí, které utvářely kulturní atmosféru našeho obrození.

 

[148]J. Filipec (157—168) zkoumá zaměření hlavních Jungmannových překladů z umělecké a básnické literatury. Důkladným rozborem materiálu dochází k zjištění (potvrzovanému i jinými badateli), že texty Jungmannových překladů nejsou zcela adekvátní svým předlohám nejen v detailu, ale ani v celku. Jak málo se Jungmann vázal na originál, je dobře patrno z toho, že se při překládání originálu nerozpakoval hledat oporu a inspiraci též v překladech jinojazyčných (německých, polských, popř. ruských), že tedy pracoval převážně metodou kontaminace (cizí mu nebyla ani metoda kompenzace). Pokud jde o využívání archaismů, F. ukazuje, že právě ony umožňovaly Jungmannovi uchovávat „dědictví antikizujícího humanismu, a to raného, i tradice bible Kralické“ (163). Některé příklady kompozit i doklady další svědčí o tom, že Jungmann již rozlišoval mezi autorskými neologismy a lexikalizovanými jednotkami, tedy stabilní už součástí slovníku. Cenný je autorův postřeh o Jungmannově smyslu pro různost žánrů, dosvědčený např. jeho zájmem o drama a o dialogické útvary krásné i odborné literatury.

 

M. Grepl (169—179) podtrhuje význam obrozenských překladů z ruštiny a polštiny pro vývoj nové spisovné češtiny. Vliv obou těchto jazyků na obrozenskou češtinu byl zvlášť silný, a to nejenom v oblasti slovní zásoby, ale i v gramatice, zvl. syntaxi. Nejsnáze se v češtině ujímaly ony skladebné rusismy a polonismy, které se v českém kontextu nepociťovaly jako prvky cizí, a tedy rušivé (např. genitivní vazby, konstrukce se závislým infinitivem aj.). Podepřena autoritou těchto slovanských jazyků svedla čeština vítězně svůj boj jak o jazykovou čistotu a stabilitu gramatické normy, tak i o vytvoření tzv. vysokého uměleckého stylu.

 

G. Liličová (181—186) pojednává o přejímání ruských lexikálních prvků v básnických překladech J. Jungmanna. Na zajímavém ilustračním materiále můžeme sledovat vzájemný sémantickostylistický poměr slov v jazyku přijímacím a v jazyku výchozím. Časté bývají posuny v expresívním zabarvení slov (srov. depreciativní vývoj u slova ženština). Adaptaci lexikálních rusismů v češtině charakterizuje na jedné straně zanikání lexikálních poetismů, na druhé straně jejich stylové přehodnocování a proměna v běžnou, neutrální složku celospisovné slovní zásoby.

 

T. Z. Orłośová (187—193) statisticky zpracovává slovanské výpůjčky v češtině, a to pouze ve vědecké terminologii, jak je zastoupena ve Slovníku Josefa Jungmanna. Obrozenská čeština přijala z jiných slovanských jazyků kolem 800 vědeckých termínů. Z nich se u Jungmanna uvádí zhruba 600, avšak zdaleka ne všechny zůstávají dodnes v úzu — udržela se jich necelá polovina. Převahu mají termíny přejaté z polštiny (75 %), a to hlavně proto, že Jungmannův Slovník byl silně závislý na polském Slovníku Lindově.

 

B. Havránek (195—203) v závěrečné stati hodnotí souhrnně Jungmannův význam pro nový rozvoj spisovného lexika. Skutečnost, že značná část Jungmannových neologismů se vžila a tvoří dnes pevnou součást spisovné slovní zásoby, je potvrzením Jungmannovy vynikající znalosti principů české slovotvorby, jeho bezpečné znalosti staršího jazyka a zároveň dokonalého ovládání živé češtiny soudobé. Jungmann sám přijal jazyk, který lexikálně dotvářel, za svůj vlastní.

 

Co bylo řečeno na závěr našeho hodnocení prvního sborníku, platí i o druhém. Oba pak můžeme shodně považovat za zdařilý pokus o ucelenější pohled na mnohotvárné dílo Josefa Jungmanna a celé jeho buditelské družiny. Jsou slibným počátkem nové etapy bádání o této vynikající osobnosti našich novodobých národních dějin.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 2, s. 142-148

Předchozí Zdeňka Hanusová: Jak objektivně hodnotit překlad populárně vědeckého textu? (Popis překladatelského experimentu)

Následující Olga Martincová: Polsko-český příspěvek k otázce inovací v současných jazycích slovanských