Polsko-český příspěvek k otázce inovací v současných jazycích slovanských

Olga Martincová

[Rozhledy]

(pdf)

Польско-чешская работа о инновациях в современных славянских языках / Contribution polonaise et tchèque au problème des innovations dans les langues slaves contemporaines

K významným otázkám marxistické jazykovědy náleží problematika jazykového vývoje. S ní těsně souvisí studium těch jazykových jevů, resp. takových procesů a prvků v jednotlivých rovinách jazykové stavby, které jsou označovány termínem inovace. Inovace bývají zkoumány a interpretovány jak z hlediska diachronního (vývojové inovace mající charakter změny), tak i z hlediska synchronního. Obojí přístup se uplatňuje při popisu monolingválním i polylingválním. Zřetel k charakteru současné jazykové situace, v níž fungují současné spisovné jazyky, zřetel k dynamické povaze spisovné normy podmiňuje rovněž zařazení problematiky inovací mezi dílčí otázky teorie spisovného jazyka; vznikají studie zaměřené na popis a charakteristiku konkrétních inovačních procesů.[1]

O závažnosti řešení této problematiky na úseku spisovných jazyků, o aktuálnosti zkoumání podobných a rozdílných inovačních jevů v současných jazycích slovanských přináší svědectví sborník Z problemów współczesnych języków i literatur słowiańskich.[2] Mezi jazykovědnými příspěvky, které jsou soustředěny v první části sborníku, nazvané Innowacje we współczesnych językach słowiańskich, najdeme jak studie šíře koncipované, v nichž se obecné otázky ilustrují na jazykových faktech převážně ze současných spisovných jazyků slovanských (zvl. z češtiny a polštiny), tak i studie zaměřené na dílčí problémy a na analýzu jednotlivých typů inovací. Při osvětlování inovačních jevů, charakteristice inovačních procesů, tendencí, i při rozboru jednotlivých inovačních typů se autoři studií dotýkají — ať přímo, či nepřímo — obecných otázek pojmoslovných a terminologických, otázky charakteru a úlohy inovací v historickém vývoji slovanských jazyků i jejich specifičnosti v současných slovanských jazycích, otázky faktorů podmiňujících vznik a fungování inovací i jejich šíření a pronikání do spisovné normy. Zároveň jsou tu dány podněty k řešení problémů metodologického charakteru, např. statut inovací jakožto předmětu studia sociolingvistického, konfrontačního a typologického.

Třebaže pojem a termín inovace má svou lingvistickou tradici, z uveřejněných příspěvků vyplývá, že perspektivně bude třeba se nově na tuto otázku zaměřit. Na nejednoznačné chápání jevů označovaných termínem inovace poukazuje především v obecně pojatém příspěvku Inovační procesy a tendence v současném spisovném jazyku Al. Jedlička. Za inovace se pokládají jednak nové systémové jevy, např. nové flektivní typy, nové slovotvorné typy a modely, nové syntaktické konstrukce, jednak nové prvky jednotlivých rovin jazykové stavby (fonetické, fonologické, morfologické, syntaktické) i nové prvky v oblasti slovní zásoby. Inovace se vymezují na straně jedné [150]jako nové jevy v systému, normě, textu, a na straně druhé se zjišťuje poměr termínů inovace a neologismus. Termínem inovace se označují jevy systémové a termínem neologismus pak jevy konkrétní; jindy se termínem inovace rozumějí nové prvky ve všech rovinách jazykové stavby a termínem neologismus pak jen nové jednotky lexikálně sémantické. Termínu inovace se rovněž užívá k označení specifických tendencí a procesů, které doprovázejí vývojové tendence a procesy jazykového systému, resp. normy; pro specifické procesy v slovní zásobě, k nimž se přistupuje z hlediska vzniku, se užívá termínu neologizace. (V současné francouzské literatuře se užívá speciálně vymezený termín néologie, srov. např. slovník lingvistických termínů Dictionnaire de linquistique, Paris 1973.)

V uveřejněných statích se rozdílnosti v pojetí inovací zakládají především v pojímání a vymezování nových jazykových prvků vzhledem k jednotlivým členům triády systém - norma - text, resp. úzus. O inovacích jako o systémovém jevu pojednává K. Horálek v stati Konvergentní inovace ve slovanských jazycích. Na základě vymezení pojmu konvergence charakterizuje obecně konvergentní inovace a ilustruje tento jev v slovanských jazycích především na faktech fonetických a morfologických. Ukazuje na jeho složitost nejen vzhledem k určování konvergentních vývojových změn u jazyků geneticky příbuzných a v geografickém sousedství, ale i vzhledem k odlišení konvergentních inovací od inovací kontaktových. Rovněž poukazuje na specifičnost konvergentního vývoje spisovných jazyků slovanských. Dokládá, že při konvergentním vývoji spisovných jazyků v oblasti lexikální a syntaktické měly v různých historických obdobích závažnou úlohu jazyky „mrtvé“, tj. latina a zpravidla prostřednictvím jiného jazyka řečtina. Kromě toho se dotýká dalších otázek souvisících s problémem konvergentních inovací, např. otázky jazykového vzoru, poměru jazyka přejímajícího a předávajícího, otázky typologie slovanských jazyků z hlediska konvergence apod.

V studiích zaměřených na charakteristiku současné spisovné polštiny a češtiny tvoří východisko pro pojetí inovací pojem spisovné normy (viz především stať D. Buttlerové, Al. Jedličky a V. Křístka). Rozdíl je ovšem v tom, je-li spisovná norma viděna v synchronním průřezu, nebo přistupuje-li se k ní z hlediska diachronního (z hlediska vývojové dynamiky). Při popisu synchronní dynamičnosti normy jde především o funkční platnost inovací jakožto variantních prostředků, zatímco při přístupu diachronním se sleduje procesuální stránka jevu, tj. vznikání, šíření nových prvků a jejich pronikání do spisovného jazyka. Inovace z hlediska vývojového pohybu spisovné normy (popř. i jazykového systému) jsou charakterizovány jako nové prostředky nastupující a vymezovány vzhledem k prostředkům zastarávajícím, resp. tradičním.[3] Vyznačují-li se variantní prostředky spojené s vývojovými procesy v normě specifickými rysy vzhledem ke svému vzniku a fungování, jsou vyčleňovány jako samostatné tzv. inovační procesy a jako takové se stávají předmětem studia. Toto pojetí inovací podmiňuje ovšem řešení otázky inovací uzuálních.

K charakteristice inovací z hlediska funkčního se přiklání ve stati Główne kierunki innowacji dwudziestowiecznej polszczyzny D. Buttlerová. Člení prostředky spisovné normy podle jejich fungování na prostředky (1) recesívní, k nimž náležejí buď relikty dřívější normy, nebo ty inovace, které vycházejí z užívání, (2) expanzívní, tzn. prvky, které se šíří v úzu, avšak nejsou ještě kodifikovány a (3) fakultativní, relativně stabilizované a rovnocenné s alternativními variantami. Při popisu vývojového pohybu spisovné polské normy sleduje, jak se inovace podílejí na vývojových tendencích a procesech a jak se mění jejich funkční charakteristika (např. dříve expanzívní fungují jako alternativní modely).

[151]Problém motivace inovací je představen v jednotlivých studiích z několika stránek: rozumí se jí vznik inovací, podmíněný působením jazykových a mimojazykových faktorů, přičemž při vzniku jedněch inovací se klade důraz na úlohu vnějších (mimojazykových) činitelů a při vzniku druhých na úlohu vnitřních, jazykových; motivace inovací, viděna z funkčního hlediska, se chápe jako projev dynamiky jazykové normy nebo systému (motivace inovací je objasňována na základě „teleologických tendencí“ jazyka) a rovněž se chápe jako projev fungování jazykového mechanismu (např. inovační změny fonetické podmiňují změny v morfematickém skladu výrazů). Uplatňuje se pohled sociolingvistický, mající na zřeteli charakter současné jazykové situace, změněný poměr nositelů a uživatelů spisovného jazyka atd., i přístup vycházející z fungování jazykového systému.

Při přístupu respektujícím sociolingvistická fakta se sledují ty inovace, při jejichž vzniku a síření mají rozhodující úlohu činitelé vnější (sociální v nejširším slova smyslu). Na některé specifické typy inovací, které jsou motivovány komunikativními podmínkami fungování spisovné češtiny, se zaměřuje ve výše uvedené stati Al. Jedlička.[4] Zabývá se tzv. kontaktovými inovacemi (ilustruje je na příkladech výrazů, které pronikají do češtiny ze slovenštiny a fungují v normě spisovné češtiny jako kontaktové varianty), dále typem inovací, které pronikají do spisovné normy působením morfologické normy jazyka běžně mluveného (příkladem jsou infinitivy na -ct, jako říct, péct), i typem inovací motivovaných specifickými funkcemi spisovného jazyka. Rovněž V. Křístek sleduje působení sociálních činitelů při vzniku a šíření některých inovací v současné spisovné češtině. Vycházeje ze zdůraznění vztahu mezi změnami ve společnosti a změnami v jazyce, zaměřuje se ve stati Společenské podmínky jazykových inovací především na tzv. rozsahové inovace a ukazuje, jak expanze prvků odborného (i profesionálního) vyjadřování do ostatních komunikačních sfér spisovného jazyka souvisí se změnami ve společnosti. Jazykový vývoj ilustruje na příkladech nových prvků lexikálních a syntaktických (např. kontrastně srovnávací konstrukce větné se spojkami jestliže, kdežto, zatímco, dále tzv. sekundární předložky apod.). Zabývá se také inovacemi z hlediska kodifikace a postojem kodifikátorů k tomuto jevu.

Na rozdíl od těchto studií se v jiných příspěvcích zaměřuje pozornost na inovace z hlediska funkčního. Tento aspekt, jak bylo řečeno, tvoří východisko jak pro chápání motivace inovací, tak i pro zaměření popisu na určité inovační jevy. Uplatňuje se při tom dvojí pohled: při postupu od vyjadřovacích potřeb k jazykovým prostředkům se sleduje, jaké změny v jazykovém systému inovace podmiňují, jaký je důsledek těchto změn v rovině fungování jazykových prostředků (např. formální a významová diferenciace, specifikace jazykových prostředků); při postupu opačném, tj. od nových jazykových prostředků k vyjadřovacím potřebám, se především inovace charakterizují a hodnotí podle jejich funkční platnosti jako prostředky variantní, fakultativní, jako procesy doprovázející vývojové procesy a tendence v jazykovém systému, resp. ve spisovné normě (srov. výše vymezení inovací vzhledem ke spisovné normě). Hodnotí se i podle adekvátnosti vzhledem k vyjadřovacím potřebám, podle služebního charakteru při vývojovém pohybu jazykového systému (jsou např. označovány jako „profylaktické inovace“), i podle jejich „jazykové správnosti“.[5]

Vyjadřovací potřeby tvoří již tradičně východisko pro objasňování vzniku a fungování nových lexikálních jednotek, pro výklad změn v dílčím systému slovo[152]tvorném, zatímco druhý postup bývá více uplatňován pro výklad inovačních jevů roviny morfologické a syntaktické (viz např. příspěvek D. Buttlerové, Al. Jedličky). Z vyjadřovacích potřeb jakožto motivu změn v tradičním slovotvorném repertoáru vychází H. Satkiewiczová. Při popisu a výkladu některých inovací v polštině 20. stol. objasňuje aktivizaci dosavadních slovotvorných typů, modifikaci tradičních slovotvorných modelů, změny v produktivnosti a ve způsobu užívání slovotvorných prostředků na základě zvýšených společenských požadavků na lexikální jednotky určitých slovotvorných kategorií. Pohyb v slovotvorném repertoáru podmiňuje změny v platnosti podmínek omezujících fungování slovotvorných typů, modelů, odvozovacích prostředků, ať již to jsou podmínky formálně strukturní, významové, nebo stylistické. Působením těchto vnitřně strukturních činitelů za spoluúčasti externě jazykových činitelů (tendencí k jazykové ekonomii, k jazykové výraznosti, resp. napětím mezi oběma tendencemi) vznikají určité významově specifikované slovotvorné modely v současné polštině (např. formace na -ość) a nové funkce odvozovacích prostředků (např. u přípony -owiec, která se v současné polštině uplatňuje při tvoření jmen konatelských, nositelů vlastnosti i názvů prostředků). Ty se pak podle autorky uplatňují jako způsoby sloužící k „zlepšení systému“. S tímto hodnocením je ovšem možno polemizovat.[6]

O slovotvorných inovacích se pojednává v celé řadě příspěvků. Tematicky k sobě mají nejblíže dvě stati o zkratkách, stať polské lingvistky J. Puzyninové a českého bohemisty J. Hrbáčka. J. Puzyninová se zabývá zásadní otázkou, zda polské jazykové zkratky lze pokládat za typické inovační struktury slovotvorného systému polštiny 20. stol. Východiskem pro řešení tohoto problému je originálně položená otázka, jaké jsou společné znaky zkratek a vlastních jmen. (Z jiného pohledu, třebaže ne přesně, jde o vztah slov značkových a popisných.) V souvislosti s tím autorka zkoumá jak jazykovou, tak i metajazykovou funkci zkratek a podle toho stanoví jednotlivé typy zkratek a slov zkratkových. (Metajazyk chápe shodně s jeho pojímáním v současné polské logice.) K jazykovým slovotvorným zkratkám se zřetelem na jejich jazykovou funkci náležejí jednak různé typy slov zkratkových (skrótowce) a jednak složeniny dezintegrální (např. Budomontaż). — J. Hrbáček, který se problematikou zkratkových slov zabývá již delší dobu,[7] přistupuje tentokrát k problematice jazykových zkratek z hlediska jazykové ekonomie (cenné je rozlišování mezi ekonomií jazykového systému a ekonomií jazykových projevů) a z tohoto hlediska se zaměřuje na znakový charakter zkratek a slov zkratkových, např. CDU, NATO, TBC a Čedok, Bytex. Na závěr svého příspěvku charakterizuje slova zkratková z hlediska strukturního.

Slovotvornými inovacemi se zabývají i další polští autoři. E. Siatkowská v souvislosti s rozborem jednoho slovotvorného typu (substantiv s příponou *-ovьcь) v polštině, češtině, slovenštině, ruštině, ukrajinštině, horní a dolní lužické srbštině a v srbochorvatštině dochází k závěru, že jde o jednu slovotvornou konvergentní inovaci; k podobnému závěru směřuje i P. Zwoliński, který analyzuje polské a české slovotvorné formace typu ‚normalka‘. (Autor se mezi jiným staví záporně k univerbizaci jakožto slovotvornému způsobu a charakterizuje ji jako „pojem z oblasti lexikologie“.) Z české strany pojednává o nových slovotvorných formacích v současné spisovné češtině O. Martincová.

Z příspěvků věnovaných problematice jednotlivých typů inovací je podnětná stať H. Kurkowské o sémantických kalcích v současné polštině. Bohatý materiál, který autorka shromáždila a představila, ukazuje, že v oblasti lexikální sémantiky dochází [153]v současné polštině ke značnému pohybu. Na vidovou dvojici znáti - poznati ve slovanských jazycích se zaměřuje H. Orzechowská a zkoumá ji jako jazykově zeměpisnou inovaci z hlediska vývojového.

Lingvistickou část sborníku uzavírá příspěvek k dějinám jazykovědy. J. Petr se v něm soustředil na vztah klasiků marxismu K. Marxe a B. Engelse k otázkám jazyka, na jejich poměr k jazykům slovanským. Zvláštní pozornost věnoval jejich vztahu k české filologii a k českému jazyku. Ukázal, že zájem B. Engelse o otázky obecné lingvistiky, o výsledky tehdejší komparatistiky těsně souvisel s původním záměrem vypracovat srovnávací gramatiku slovanských jazyků. Rovněž ukázal, že jejich znalost českých dějin, zájem o českou slavistiku a studium českého jazyka je spjato s jejich revolučním dílem.

Recenzovaný sborník je věnován problematice dosud málo propracované, a proto je pochopitelná pojmová nejednotnost i různost přístupů ke zkoumanému jevu. Pouze v některých příspěvcích se studují inovace v rámci slovanských jazyků. Převážně jsou příspěvky zaměřeny na inovační procesy a tendence v současné spisovné češtině a polštině. Avšak i tímto způsobem se otvírá zajímavý pohled na jazyková fakta, představená a interpretovaná v jednotlivých studiích. Není ke škodě věci, že vzhledem k jiným druhům lingvistického popisu se tato fakta vyznačují spíše diagnostickou hodnotou, že víceméně pouze utvářejí představu o repertoáru inovačních jevů v současné spisovné polštině a češtině. I tímto způsobem je naznačena cesta dalšího zkoumání. Na možnost uplatnění konfrontačního studia při studiu inovací se poukazuje v několika příspěvcích sborníku. Při zběžném pohledu se nabízí k porovnání množství českých a polských jazykových jevů, které byly pokládány za inovace buď v současné spisovné češtině, nebo polštině. Avšak aby uplatnění porovnávacího aspektu nemělo pouze charakter sbírání lingvistických dat, bude třeba se nově nad otázkou konfrontačního studia inovací ve spisovných jazycích zamyslit. Bude třeba propracovat i teoretická východiska se zaměřením na otázku konfrontovatelnosti současných spisovných jazyků. Zdá se, že je tu naznačena cesta k současnému vypracovávání typů spisovných jazyků. Je tu ovšem i jiná možnost, jak využít zjištěných lingvistických údajů. Dílčí závěry, popř. i pracovní hypotézy, např. hypotéza vyslovená J. Puzyninovou o rozdílném systémovém charakteru českých a polských slov zkratkových, mohou najít uplatnění i v typologickém studiu.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 2, s. 149-153

Předchozí Ivan Lutterer: Dva sborníky věnované dílu a odkazu Josefa Jungmanna

Následující Růžena Buchtelová, Ludmila Švestková: Před vydáním příručky Výslovnost spisovné češtiny II