Vznik a vývoj česko-německého bilingvismu

Emil Skála

[Articles]

(pdf)

Возникновение и развитие чешско-немeцкого билингвизма / L’origine et le développement du bilinguisme tchèque-allemand

Není mnoho zemí, kde by bilingvismus měl tak dlouhou a významnou tradici jako na území Československa. I v současnosti je u nás mnoho set obcí bilingvních — maďarsko-slovenských, česko-německých, slovensko-německých, ukrajinsko-slovenských, česko-polských, máme obce trilingvní — německo-slovensko-cikánské, česko-německo-cikánské, ba dokonce čtyřjazyčné — slovensko-maďarsko-chorvatsko-německé. Uveďme tu jako příklad bratislavské předmostí na pravém břehu Dunaje, obce, které dnes patří k Bratislavě: Jarovce, Rusovce a Čunovo, nově osazované po porážce Turků r. 1699 v rámci velké osídlovací akce vídeňského dvora v některých oblastech Uher.[1]

Rozvoj materiální a duchovní kultury jde už po tisíciletí ruku v ruce s vícejazyčností. Míšení jazyků a kultur vedlo k syntézám vyspělých kultur. Už v Chatušaši, hlavním městě říše Hethitů v Malé Asii, se před více než třemi tisíciletími objevuje hethitština vedle babylónského jazyka v obrovském archívu hethitských králů. Zajímavou směsici jazyků a kultur, které mají pro Evropu mimořádný význam, popsal B. Hrozný.[2] Také v Evropě jsou problémy vícejazyčnosti v diachronním i synchronním pohledu velice různorodé. U příslušníků 67 národů, které v Evropě žijí,[3] je bilingvismus rozšířen velice nerovnoměrně. Podle H. Haarmanna nedosahuje ani půl procenta u němčiny, albánštiny, dánštiny, finštiny, švédštiny a některých dalších jazyků.[4] Haarmann bohužel neuvádí, jak k těmto číslům došel. Rozhodně je třeba alespoň v případě němčiny a finštiny o nich pochybovat, uvážíme-li jazykovou situaci ve Švýcarsku, v Korutanech, v Burgenlandu, ve Štýrsku, v Alsasku-Lotrinsku, v Lucembursku nebo ve Šlesvicku. Také ve Finsku, kde je podle posledního sčítání obyvatel stále ještě 6,6 % Švédů a kde je úředně zavedena dvoujazyčnost, je procento bilingvních mluvčích u obou národů nesporně vysoké. Dosavadní literatura pojednává o velkém počtu variací dvou- i vícejazyčnosti a míšení jazyků podle kulturní a politické situace, v níž se bilingvismus a míšení vytvářejí. Základní bibliografickou příručkou je International Bibliography on Bilingualism od Williama F. Mackeye, kterou publikovalo v Quebecu roku 1972 největší středisko pro výzkum bilingvismu na světě — International Center for Research on Bilingualism. Tato bibliografie zahrnuje 11 006 prací a obsahuje rozsáhlý věcný rejstřík francouzský a anglický, v němž se uvádějí i studie o kontrastivní lingvistice, metodice, historické lingvistice, toponymii, sociolingvistice a podobně. Kromě toho vydává toto středisko každoročně bibliografii prací vlastních spolupracovníků. Z autorů, kteří publikovali základní práce o bilingvismu a jazykových kontaktech, uveďme alespoň tyto: U. Weinreich, Languages in Contact, New York 1953; V. Vildomec, Multilingualism, Leyden 1963; Ju. D. Dešerijev, Zakonomernosti razvitija i vzaimodejstvija jazykov v sovetskom obščestve, Moskva 1966; H. Kloss, Research Possibilities on Group Bilingualism, Quebec 1969; E. A. Afendras, Sociolinguistic History, Sociolinguistic Geography and Bilingualism, Quebec 1969; W. F. Mackey, Interference, Integration and the Synchronic Fallacy, Quebec 1970; M. Wandruszka, Interlinguistik: Umrisse einer neuen Sprachwissenschaft, Mnichov 1971.

Dějiny Československa poskytují bohatý materiál k otázkám dvoujazyčnosti: jazykové menšiny v minulosti a přítomnosti, české jazykové ostrovy v německém jazykovém území a obráceně německé ostrovy v českém a slovenském území, kontaktní nářečí na jazykové hranici, odborné jazyky, hovorové jazyky, slangy a žar[198]gony. Bilingvismus nepřisuzujeme jen dvoujazyčným jedincům, kteří jsou podle Weinreicha základním místem kontaktu („the ultimate locus of contact“), nýbrž celým společenstvím, která žijí v určitých kulturních podmínkách a používají dané jazyky. Pod bilingvismem v širším smyslu rozumíme ovšem i současné užívání nářečí, popř. hovorového jazyka a spisovného jazyka u jedinců i skupin.

V současné době se právem staví rys synchronní dynamičnosti systému do opozice proti strohé statice a odlišují se prvky zastarávající a nově nastupující od prvků „neutrálních“, prvky produktivní a neproduktivní.[5] To se týká i diachronie, jak nedávno ukázal ve své studii H. Stopp.[6] Dynamičnost vzniku spisovné němčiny je mimořádně velká, uvážíme-li, že se na něm podílela celá hornoněmecká oblast, tj. nejen pruh středoněmecký, ale i horskoněmecký (oberdeutsch). Mnohé rysy, původně regionálně omezené, se prosadily, a naopak. Monoftongizace a diftongizace se staly součástí struktury spisovného německého jazyka a „plné“ nepřízvučné vokály se naopak redukovaly. V Německu neexistuje pendant k úloze, kterou měla Île de France a Paříž, jižní Anglie a Londýn, Toskánsko a Florencie, Kastilie a Burgos, později Toledo, hrabství portugalské a Oporto, velkoknížectví moskevské a Moskva, Svealand a Stockholm, Sjaeland a Kodaň, Čechy a Praha při vzniku a vývoji příslušných spisovných jazyků.

Pod pojmem bilingvismu se dříve rozumělo většinou užívání dvou různých jazyků v určité oblasti, která tvořila historický celek. Toto pojetí převládalo především v období bojů za jazyková a politická práva v rakousko-uherské monarchii v 19. a 20. stol. V českých dějinách měly tyto otázky závažnou úlohu už ve 12. stol., kdy jazyk se stal nositelem mimojazykových zájmů. Z historickoprávního hlediska se touto problematikou zabýval především J. Kapras.[7]

Kdy vlastně vznikl česko-německý bilingvismus? Sámova říše let 623—659 byla pouhým kmenovým svazem slovanských kmenů na našem území, jenž však několikrát úspěšně odrazil útoky franckého krále Dagoberta. Podrobit české kmeny se nepodařilo ani Karlu Velikému, jenž zemřel r. 814. Po smrti Karlova syna Ludvíka se r. 843 francká říše rozpadla na tři, později na dvě části. Východofrancká část připadla Ludvíku Němci, který vládl nad územím východně od Rýna a Aary v l. 843—876. Za jeho vlády došlo r. 845 k pokřtění 14 českých knížat v Řezně. Zhruba o dvě desetiletí později, asi r. 863, přišli na Moravu Konstantin (Cyril) a Metoděj. Proti německému kléru, který zaváděl latinskou liturgii, zavedli oba bratří slovanské písmo i slovanskou liturgii, pro niž vytvořili i první slovanské písmo. Písemné prameny o vzniku bilingvismu u nás sice nemáme, ale je třeba počítat s tím, že za raného feudalismu v 9. stol. byla v Čechách i na Moravě vrstva bilingvních kněží a velmožů. Za doby trvání velkomoravské říše v letech 830—907 soutěžila u nás latinská a slovanská liturgie, ale už po smrti Metodějově r. 885 bylo zcela zřejmé, že převládne latina.[8] Tím byla výrazným způsobem usnadněna i kolonizace církve a bavorských feudálů ve Vinné čtvrti Východní marky, která v 9. stol. ještě zcela patřila k Moravě, jež tehdy měla svou jižní hranici na Dunaji, západní v nynějším Greinském lese, [199]tehdy zvaném Nortuualt nebo silva Boemica, a východní na dolním toku Moravy.[9] Tato kolonizace, provázená jazykovou asimilací přes různé stupně bilingvismu, probíhala na úkor Moravy do r. 1108, kdy se ustálila zhruba na dnešní státní hranici (s výjimkou Valticka, připojeného k ČSR na základě mírové smlouvy s Rakouskem v Saint-Germain), na úkor Čech do r. 1179, kdy došlo k připojení Vitorazska k Dolním Rakousům. Tato umělá hranice s Dolním Rakouskem a blízkost kulturních center v bavorsko-rakouském Podunají vedla ovšem k tomu, že čeština má právě z této oblasti nejvíce nejstarších exonym, jichž užíváme dodnes. Nejen už zmíněné Řezno, ale i Štrubina, přejaté zřejmě ještě před diftongizací ze Strūbing[10] k příjmení Strūbo — mezi svědky se v Řezně r. 1149 uvádí Ruodolfus Strubingare,[11] dále Drkolná/Schlägl, Cáhlov/Freistadt, Vitoraz/Weitra, Světlá/Zwettl, Linec/Linz, Rakousy/Raabs, Vídeň/Wien, Cáhnov/Hohenau, Český Bejdov/Waidhofen an der Thaya — atribut český je tu patrně ještě z dob příslušnosti Vitorazska k Čechám do r. 1155 v této východní části — a tak bychom mohli pokračovat. Nejinak je tomu s exonymy v dalších sousedních zemích Bavorsku, Sasku a Slezsku, i když většina z nich je mladších, sahá do doby kolonizace ve 13. stol. Jsou mezi nimi i místa malá a dnes málo známá, jako bavorská Kouba/Cham, Osí/Eschlcham, Mnichov nad Lesy/Waldmünchen, saská Olešnice/Ölsnitz, Kotlava/Gottleuba, slezský Závidov/Seidenberg, Lehnice/Liegnitz, Střihom/Striegau a hlavní město Slezska Vratislav/Breslau. Jeho nejstarší doložená latinská podoba Wratislawia není jen písařskou záležitostí, jak vykládá St. Rospond, ale nasvědčuje tomu, že zakladatelem nejstaršího hradu na břehu Odry byl v souladu s tradicí český vévoda Vratislav I. (894—921). Zdá se ostatně, že kmen Slezanů na levém břehu Odry měl jazykově blíže ke kmenům českým než polským, srov. místní jméno Saarau u Svídnice s hláskovou substitucí z češtiny. Česká exonyma se týkají i hydronym, např. Mhla/Mühl, Chuba/Kamp, Sajava/Zaya, Vrbovka/Weidenbach, Rusava/Rußbach, Salice/Salzach, Litava/Leitha, Řezná/Regen, Mohan/Main, Rýn/Rhein, a oronym: Roklan/Rachel, Luzný/Lusen, Smrčník/Fichtelberg a mnoho dalších. Žádný jiný slovanský jazyk se v tomto ohledu nemůže češtině rovnat. Důvodem je přirozeně příslušnost českých zemí k římské říši a situace, jež se vyvinula po německé kolonizaci. Její vrchol spadá do let 1240—1260.

Ale už r. 1125 se setkáváme v latinské kronice vyšehradského kanovníka Kosmasa Chronica Bohemorum se záští vůči „cizincům“, tj. především Němcům, kteří měli hospodářská privilegia.[12] V Praze existovala vedle malé osady vicus Theutonicorum kolem Petrského kostela na Poříčí vně městských hradeb ve 12. stol. už významnější německá a židovská kupecká osada v Týně na Starém Městě.

Většina obyvatel Starého Města byla ve 12. stol. ještě česká, ale německých usedlíků stále přibývalo. R. 1255 přijalo Staré Město norimberské právo. Během přemyslovské kolonizace vzrostlo německé obyvatelstvo Čech významnou měrou. Na začátku 14. stol. žila v Čechách zhruba třetina Němců a většina pražských cechů na Starém Městě byla německá. V městské radě seděli němečtí patriciové a němčina měla přednost před češtinou. Německou menšinu je třeba předpokládat i mezi pražskou chudinou. Od druhé pol. 14. stol. stoupal na Starém Městě podíl českých měšťanů a podíl českého obyvatelstva vůbec. Podobný vývoj probíhal v řadě dalších měst. Tak české měšťanstvo získalo převahu v Českém Brodě, v Nymburce, v Novém Bydžově, v Berouně, v Plzni. Národnostním složením měst v době předhusitské [200]se zabýval na základě vyhodnocování jmen E. Schwarz.[13] Je ale otázka, zda lze podobu zapsaného jména ztotožnit s jazykovou příslušností jeho nositele. Národní příslušnost písaře se mohla projevit tím, že ovlivnil podobu jména obyvatele. Značná část písařů byla německé národnosti a komolila nebo překládala jména českých obyvatel, kteří neměli vliv na to, jak bylo jejich jméno zapsáno. Na tyto skutečnosti upozornil už B. Mendl[14] a nejnověji ve své dosud nepublikované dizertaci Eva Procházková.[15] Navíc se jména latinizovala, v Praze je např. v městských knihách rozhodující většina zápisů z tohoto období latinských. Často se vyskytuje jméno téhož nositele v různé formě, ač šlo prokazatelně o jednoho člověka, např. v Brně Peslinus Budaner, Pesco Budener, Pesco Budinsky. Novější práce Mezníkovy[16] podstatnou měrou prohloubily klasické dílo Šimákovo.[17] Stále ještě chybí mnoho monografií, které by pomohly upřesnit syntetické práce Schwarzovy a Šimákovy. I když Praha má zcela prvořadou úlohu jako hlavní město Českého království a říše, jsou pro studium bilingvismu závažná i města jako Žatec, Hradec Králové, Stříbro, Roudnice, Louny a další, zejména Kolín, Čáslav a Kouřim, mezi nimiž existoval ve 14. stol. ještě rozsáhlý německý jazykový ostrov. Zcela výjimečné bylo postavení Kutné Hory. Její německý charakter ve vrstvách měšťanských i hornických byl až do husitské doby velice výrazný a nelze ji srovnat s žádným jiným městem ve vnitrozemí. Vedle uvedených měst neztratila města v pohraničních oblastech německou většinu, např. Most, Ústí nad Labem, Litoměřice, i když měla české okolí. Kromě toho byla i v husitské době řada měst, kde se české obyvatelstvo nevyskytovalo ani jako menšina, např. Chomutov, Kadaň, Cheb, Tachov. Ke skupině měst s početnou německou většinou patří i České Budějovice.[18] Na Moravě a ve Slezsku byly národnostní změny daleko menší, města Jihlava, Brno, Olomouc, Opava a Krnov měla stále německou většinu. Vývoj jazykové hranice v českých zemích do r. 1650 jsem podal ve dvou samostatných pojednáních, na něž tu odkazuji.[19]

Dynamický jazykový vývoj začal v Čechách na sněmu v Domažlicích r. 1318, kdy se Jan Lucemburský před šlechtou slavnostně musel přísahou zavázat, že odstraní ze země všechny rádce z Porýní (Rhenenses) a všechny hosty, že žádnému cizinci nepropůjčí úřad a že se ve všech případech bude radit jen s Čechy.[20] Za vlády Janovy došlo k výraznému zesílení moci české šlechty, která prosazovala češtinu jako jediný jazyk země. Německý, zejména kupecký patriciát stál těmto snahám v cestě. Došlo k jazykovému boji, který nemá v Evropě v té době obdoby. Typickým dokladem této situace je zakládací listina augustiniánského kláštera v Roudnici nad Labem, kde se výslovně praví, aby do kláštera byli přijímáni jen Češi, jejichž oba rodiče jsou Češi, neboť: „quod sicut duo contraria in uno subiecto simul esse non possunt, sic naciones sibi contrarie in uno monasterio nequaquam [201]esse possunt“.[21] Významným dokladem této jazykové situace je i Dalimilova kronika z první pol. 14. stol.[22] V německé verzi Dalimila, která vznikla kolem r. 1345, jsou protiněmecká místa přirozeně vynechána.[23] Tento vývoj vedl ke Kutnohorskému dekretu, k založení lipské univerzity a k husitství. Ve vnitrozemí znamená většinou konec bilingvismu. Počeštilo se Staré Město pražské — Nové Město a Malá Strana měly silnou českou většinu už v druhé pol. 14. stol. — Kutná Hora, Německý Brod, Chrudim, Kolín, Žatec, Litoměřice.[24]

Přes silné vzájemné prostoupení obou etnik nedošlo k výraznému míšení jazyků, jež by se dotklo substance jednoho nebo druhého jazyka. Procento německých výpůjček je ve staré češtině sice vyšší než v dnešním spisovném českém jazyku, ale německé vlivy se neprosadily ve změně české gramatické nebo fonémické struktury a výraznější měrou ani ve slovníku. Ve staročeském diferenčním slovníku Šimkově jsme napočítali jen 387 germanismů bez hláskových variant, ale včetně odvozenin.[25] Celkem lze ve staré češtině do r. 1500 podle materiálu staročeského slovníku počítat s přibližně 1500 germanismy ze 70 000 slov, tedy zhruba 2 % celkové slovní zásoby. Jde především o pejorativa, výrazivo řemesel a „vyšších“ společenských vrstev. Dosud nejrozsáhlejší práce o německých výpůjčkách v češtině od A. Mayera[26] se však vyznačuje nedostatečnou diferenciací a zahrnutím řady latinských etymologií a byla proto právem kritizována. Preciznější, ale neúplná je marburská dizertace Ph. Wicka[27] o slovanských výpůjčkách v nové horní němčině. Vyčerpávající pojednání o německých výpůjčkách v češtině se nedostala dál než k programatickému článku „Wege und Voraussetzungen einer deutsch-tschechischen Lehnwörterkunde“.[28] Materiál, který vyexcerpoval Rippl a jeho spolupracovníci, obsahoval výpůjčky, kalky, slangové a argotové výrazy a kromě toho i dokumentaci z odborného a hovorového jazyka. Zjara 1945 se při transportu do Bavorska ztratil a od té doby je nezvěstný. Otázkám výpůjček z němčiny už bylo věnováno poměrně dost pozornosti v obou sbornících Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur, které vyšly v redakci B. Havránka a R. Fischera v letech 1965 a 1968.[29] Závažná je otázka paralelních hláskových změn v obou jazycích: splynutí měkkých a tvrdých párů konsonantů, monoftongizace a diftongizace. Dnes se zpravidla přijímá názor, že oba jazyky si vytvořily pro tyto a jiné hláskové změny podobné vnitřní předpoklady, které paralelně rozvíjely.[30] Nejtěžší je samozřejmě postihnout začátek řetězu změn. Např. diftongizace začíná v češtině u i, [202]v němčině u u. V pramenech je doložena v obou jazycích mezi roky 1200—1500,[31] kdy je v hlavních rysech ukončena.

Závažná je otázka trilingvismu v přemyslovských a lucemburských Čechách. Pro šlechtu, která byla velkou většinou česká, byla čeština uznávaným zemským jazykem. Němčina převažovala u vedoucích vrstev ve městech, ale města tvořila jen ostrovy ve feudálním systému. Klášterní, později katedrální a latinské školy byly významnými prostředníky vzdělanosti i jazykových znalostí. Žákem klášterní školy v Teplé byl autor proslulé básně psané prózou Der Ackermann aus Böhmen, trilingvista Jan ze Šitboře alias z Teplé nebo ze Žatce, kde působil v l. 1383—1411 jako královský notář, městský písař a rektor latinské školy. Jeho autorství Tkadlečka se proti ojedinělému a neprokázanému názoru Karla Doskočila[32] dnes považuje za vyloučené. Dokladem literárního trilingvismu je Jan Milíč z Kroměříže. Trilingvistou byl i jeho anglický vrstevník John Gower, který psal básně francouzské, latinské a anglické. Jako byl Gower předchůdcem Chaucerovým, byl Milíč předchůdcem Husovým. Kdežto francouzsky psané dílo Gowerovo Speculum meditantis je ukončením exkluzívní feudální literatury anglonormanské, obrací se Milíčovo dílo k širokým vrstvám českým i německým k prosazení reformních myšlenek. Přímé srovnání poměrů v Čechách a v Anglii je tu vyloučeno. Dobou Chaucerovou definitivně končí anglonormanská tradice, kdežto husitstvím se pouze na půldruhé století mění poměr češtiny a němčiny v Čechách, a to nikoli v celé zemi, nýbrž pouze ve vnitrozemí. V Praze končí německé zápisy v městských knihách rokem 1419 a začínají teprve r. 1564.[33] Je známo, že v 15. stol. za Matyáše Korvína (1458—1490) se z uherské dvorské kanceláře v Budě korespondovalo se slovenskými městy česky. Po bitvě u Moháče r. 1526, kdy Turci obsadili značnou část Uher, se situace rychle změnila. V 15. stol. užívala i některá hornoslezská města češtiny jako kancelářského jazyka. Nastoupení Habsburků na český trůn r. 1526 je jazykovým mezníkem potud, že významná místa u dvora začali obsazovat katolickými úředníky z Rakouska. V průběhu dalších desetiletí se jazykové otázky začínají opět dostávat na pořad dne. Vedle vývoje u dvora to byl především příliv německých luteránů do Čech, který vedl k aktualizaci jazykové otázky v zemi. Čeští humanisté psali buď latinsky, např. žáci Aenea Silvia Piccolominiho Jan Húska, Konáč z Hodíškova, a především Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, později česky. U Viktorina Kornela ze Všehrd se setkáváme zase s podobnými místy jako v Dalimilově kronice. Novum byla v epoše českého humanismu uvědomělá péče o jazyk a pozitivní vztah nejen k antice, nýbrž i k domácímu jazykovému a kulturnímu odkazu. Je zajímavé, že ve srovnání se starší knihou práv Ondřeje z Dubé je u Všehrda méně výpůjček z němčiny: vedle zhruba 60 % řecko-latinských výpůjček 40 % výpůjček z němčiny.[34] Ve šlépějích Všehrdových šli Řehoř Hrubý z Jelení, Václav Písecký a filologicky vzdělaný Zikmund Hrubý z Jelení, syn Řehoře z Jelení. Jeho Lexikon symphonum z r. 1537 je prvním pokusem srovnávacího etymologického slovníku řečtiny, latiny, němčiny a češtiny. Pro vývoj bilingvismu v Čechách bylo významné českými humanisty inspirované usnesení zemského sněmu z 13. března 1495, podle něhož bylo nutno provádět všechny zápisy do zemských desek výlučně česky. Pro českou jazykovou kulturu té doby je mimořádně významné dílo Jana Blahoslava, v jehož osobnosti vrcholí jazykové úsilí jednoty bratrské. Ve své „Grammatice české“ z r. 1571 kritizuje podobně jako půldruhého století před ním Hus ve „Výkladu desatera [203]božieho přikázánie“ z r. 1412 nové výpůjčky z němčiny.[35] Blahoslav uvádí doklady z tehdy bilingvního Lanškrouna ve východních Čechách, jehož česká většina se udržela do konce 17. stol.[36] Podle Schallerovy topografie se v Lanškrouně mluvilo zhruba do r. 1700 výlučně česky,[37] ale prameny tomuto tvrzení odporují. Lanškroun je typickým městem jazykového pomezí, jehož národnostní většina se měnila.

Největší osobností českého humanismu je nesporně Jan Ámos Komenský, poslední biskup jednoty bratrské. Na základě rovnosti všech koncipoval své pedagogické, mravní a politické reformní návrhy. Jeho metodicko-didaktické principy působí až do současnosti. Janua linguarum reserata vyšla latinsky a německy r. 1631, česky o dva roky později pod titulem Dvéře jazykův otevřené. Komenský je nejvýznamnější český vícejazyčný spisovatel. V jeho českých dílech se objevují výpůjčky z němčiny, jež by byl půl století před ním Blahoslav ještě pranýřoval jako „mluvu veřtatní“.[38] Dokonce v titulech Komenského děl čteme: „Labyrint světa a lusthauz srdce“; „Kšaft umírající matky jednoty bratrské“; „Retuňk proti Antikristovi“. Komenského styl je zakotven v hovorovém jazyku, podobně jako styl Husův nebo Lutherův.

Germanizační proces, který začal v 16. stol., nemohlo zastavit usnesení českého zemského sněmu o výhradním užívání češtiny v celých Čechách pod pohrůžkou těžkých trestů. To se netýkalo Chebska, které bylo krajem jsoucím při Čechách pouze v zástavě. Bělohorská porážka a Obnovené zřízení zemské z r. 1627 byly příčinou masové emigrace protestantů a přílivu cizích katolických úředníků a šlechty, která neuměla česky. To brzy vedlo k upřednostnění německého živlu. K této situaci přistoupil ještě relativní přebytek obyvatelstva v okrajových oblastech českých zemí, jež byly většinou německé a válkou byly postiženy přece jen méně. Tím byly položeny základy k různým stupňům bilingvismu zejména v severních a západních Čechách; ten vedl v 3.—5. protireformační generaci ke germanizaci. Časově spadají tyto závažné změny do období baroka.[39] Týkají se zejména Stříbrska, Žluticka, Žatecka, Litoměřicka, Dokeska a Třebovska. Po celé protireformační období se tiskly české reformační tisky v sousedním Sasku, zejména v Perně a v Žitavě, a přes tvrdé tresty se pašovaly do Čech. V 18. stol. byly v Praze ukrývány ve viničných domcích v Tróji a rozšiřovány po celých Čechách. Někteří majitelé drobných vinic zaplatili tuto troufalost životem.

V době nejtužší protireformace napsal jezuita Bohuslav Balbín 1672 slavnou obranu „Dissertatio apologetica pro lingua slavonica, praecipue bohemica“, která směla být vytištěna teprve po stu letech r. 1775. Její hlavní význam se projevil teprve za osvícenství. Touž závažnost měl pro Moravu „Moravopis“ Tomáše Pešiny z Čechorodu, jehož hlavním pramenem byla „Historie církevní“ luterána Pavla Skály ze Zhoře. Aby mohl studovat 10 svazků tohoto rukopisného díla, putoval Pešina třikrát k českým exulantům do Slezska.

Bude třeba, aby germanistika i bohemistika zahájily systematické studium a rozbor urbářů, purkrechtních knih, berní ruly a dalších pramenů, které přinese nejen nová data o vztazích češtiny a němčiny, ale i neznámý jazykový, např. slovotvorný a lexikální materiál, o pomístních jménech a jejich typologii ani nemluvě. Srov. např. česky psaný urbář panství Žlutice na Karlovarsku z let 1650—1653.[40] Zatímco [204]místní a pomístní jména v něm jsou až na nepatrné výjimky česká, je poměr českých a německých jmen usedlých od obce k obci různý. Z lexikálních zajímavostí českých uveďme apelativum zwura, doložené na f. 112, 114 a 116 jako synonymum za strana (hon v katastru obce): popluzj na třzj zwury rozdelene na než se wysywa psseniscze, zitta, gecžmene, owsa, prazske miry gakž nasleduge; nebo pomístní jméno W drmolesych (fol. 116 a 117), původně patrně apelativum ve významu ‚zbytky lesa‘ ke střhn. drum ‚Stück, Splitter, Rest‘, drumen ‚in Stücke schlagen‘.[41] Jsou to dodnes menší lesy prostoupené poli na horších půdách nebo daleko od obce na hranicích katastru. V materiálu staročeského slovníku, který sahá do r. 1500, tyto doklady chybějí. K tomu přistupují expresívní jména osobní jako Na Mleyně Hassacžertowem, Ssymon Haslaczerth, Jan Rocžert, Ssymon Tronych, Jan Meckl, Markÿta Sserpamowa aj. Expresívní a obscénní jména byla i jinde, např. v Chebu nebo v Praze, běžná. Silně nivelizující praxe přepisu edice Berní ruly, která vznikla v téže době jako žlutický urbář, ji pro lingvistický rozbor znehodnocuje.[42]

K ustálení jazykové hranice česko-německé, jak ji známe z 20. stol., došlo na přelomu 18. a 19. stol. V té době se na Mělnicku přiblížila až na 40 km ku Praze. Také Kounov na Rakovnicku a Líšťany jižně od Loun, pouhých 60 km od Prahy, se poněmčily. V oblastech asimilovaných v 17. a 18. stol. a v kontaktních německých nářečích je nejvíce výpůjček z češtiny. Většinu z nich uvádí E. Schwarz,[43] např. Brawenzen ‚mravenec‘, též Brebenze, Brewenze, Brabenze, Wawrenz, Schischka, Tschischka, Tschischke, Tschuschke (na Opavsku) ‚šiška‘, Malina, Nuschka, Nusche, Wonischen (na Žatecku) ‚chmelové odnože‘ a mn. j.

České jazykové obrození bylo vyvoláno industrializací a částečným osvobozením sedláků, kteří byli stejně jako prostí řemeslníci velkou většinou znalí jen jednoho jazyka. Kolem r. 1750 byla spisovná čeština v postavení, kdy se množily hlasy, že český jazyk zanikne. Nositeli těchto názorů byli němečtí šlechtici a měšťáci. Také zakladatel vědecké bohemistiky J. Dobrovský ještě pochyboval o možnosti, že by čeština mohla opět plnit úlohu spisovného jazyka. Svou první vědeckou mluvnici češtiny publikuje Dobrovský ještě r. 1809 německy — „Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache“. Byla to doba, kdy němčina měla v kruzích měšťanských úlohu prestižního jazyka a vtahovala se do českého hovoru. Docházelo k přepínání nebo ke střídání kódů, tzv. code switching, o němž se v poslední době píše i v našich časopisech.[44] V „Kávové společnosti“ z r. 1855 karikuje B. Němcová konverzaci maloměstských dam takto: „Teď nech čtení a pojď mi pomoci, máme je tu hned na krku — und ich will nicht die Schond habe — aby se řeklo, jako u Bürgermeisterové, že se musí na kafe čtyři hodiny čekat.“[45] V první fázi českého obrození vznikla poprvé ve staletých německo-českých literárních vztazích situace, kdy lze německy psaná díla považovat za součást české kultury a literatury.[46] Nikdy jindy už taková situace nenastala. Podobně tomu bylo v období josefinismu i v jiných [205]kompaktně katolických zemích, např. v Kraňsku, Korutanech, ve Štýrsku a v Chorvatsku. Důvodem právě pro tento vývoj u Čechů, Slovinců a Chorvatů je zvlášť silná protireformace, za níž vznikla latinská a církevně státní tradice v německém jazyce.[47] První fáze českého obrození přinesla oživení jazykových hodnot 16. stol., na něž navázala. V druhé fázi došlo k doplnění chybějícího slovního fondu ve všech oborech. V čele těchto snah stál J. Jungmann, J. S. Presl a jeho bratr Karel Bořivoj. Jungmann podal ve svém Česko-německém slovníku (1835—1838) a svými překlady Miltona, Chateaubrianda, Goetha a Schillera teoretický a praktický důkaz o rovnocennosti češtiny s němčinou. Typický pro tuto situaci je purismus, který se v praxi projevoval odstraňováním německých výpůjček a zaváděním četných kalků. Vznik národního vědomí a agitační prostředky Čechů mezi českým obyvatelstvem na venkově, mezi řemeslnictvem a drobnými měšťany v různých spolcích a v žurnalistice názorně líčí A. Springer.[48] Springer také ostře vidí vlastní nositele rakouského patriotismu — Němce a Rusíny.

Mezi německým obyvatelstvem byl bilingvismus méně častý, ale od přelomu 19. a 20. stol. ho zejména u německé inteligence přibývalo. Pro německé bilingvisty byla typická lenisová výslovnost znělých párů českých konsonantů b, d, g jako lenisové okluzívy p, t, k a výslovnost s místo českého z, nedokonalé ovládání českého vidového systému a interference v užívání gramatického rodu. Ty jsou ostatně dodnes — jak vědí všichni pedagogové — vzájemné. Na druhé straně se českým bilingvistům nedostávalo zaokrouhlení při výslovnosti německých labiál — stejně jako mluvčím saského nebo bavorsko-rakouského původu. Kromě toho zpravidla čeští mluvčí nerozlišují lenes a znělé okluzívy, neredukují nepřízvučné a koncové vokály, netvoří úplný větný rámec a mají ostych před členem v němčině, smím-li užít vtipné formulace Aug. Schleichera, který přednášel v l. 1850—1857 na pražské univerzitě.

Nelze se v této souvislosti alespoň nezmínit o pražské němčině, o níž jsou stále ještě různé představy. Jisté je, že se v pražské němčině česko-německý bilingvismus projevil velice skromně. Je absurdní vysvětlovat jazyk pražských německých autorů našeho století vlivem češtiny nebo jakýmsi kulturním nebo jazykovým ostrovanstvím. Je dobře známo, že tito autoři byli dokonale informováni o tom, co se děje ve světě. Už dříve jsme ukázali, že problematika pražské němčiny netvoří uzavřený celek a kontinuum, jak si často zahraniční germanisté myslí, nýbrž že se rozpadá do čtyř epoch.[49] Už r. 1900 klesla německá menšina v Praze pod 5 % obyvatelstva.

Na závěr je si třeba ještě položit otázku o stavu česko-německého bilingvismu v současnosti. Početně silná německá menšina náleží minulosti. V r. 1930 bylo v ČSR 3 231 688 Němců, tj. 22 % obyvatelstva. To bylo více než tehdejší počet Slováků a více než bylo německy mluvících Švýcarů, o hospodářské síle ani nemluvě. Od posledních desetiletí rakousko-uherské monarchie procento Němců v českých zemích mírně klesalo. Po druhé světové válce zůstaly v ČSR jen zbytky původního německého obyvatelstva, zejména v severních a západních Čechách, většinou specialisté ve sklářském, keramickém a textilním průmyslu, horníci, antifašisté a lidé žijící ve smíšeném manželství.

K 1. březnu 1961 bylo v Československu ještě 140 402 Němců, 1. 12. 1970 už jenom 85 663 a 1. 1. 1976 circa 79 000, z toho 75 000 v českých zemích, 4000 na Slovensku. Roční úbytek činí kolem 1000 osob. Dnes už není v Československu obce, v níž by žilo více než 50 % Němců. V Krušných horách jsou ještě čtyři obce, kde je podíl německého obyvatelstva větší než 40 %: [206]Měděnec, Mikulov, Boží Dar a České Hamry. K 1. 12. 1970 bylo v ČSR 142 obcí s více než 10 % Němců. Z 11 obcí, kde žilo r. 1961 více než 1500 Němců, zbyly r. 1970 dvě: Jablonec n. N. a Teplice. Dnes máme už jen dva okresy, v nichž žije více než 5 % Němců: Sokolov 9 %, Jablonec n. N. 5%.[50]

Z Němců dnes u nás žijících jsou všichni příslušníci mladší a střední generace bilingvní, nejstarší generace komunikuje mezi sebou v nářečí. Ve styku s cizími Němci používá nářečně zabarveného spisovného jazyka. V rodině a mezi přáteli je běžné nářečí. S Čechy se komunikuje česky, nejstarší generace lámanou češtinou. Existuje mnoho modalit dvoujazyčnosti. Nejsou řídké případy, že prarodiče mluví s vnuky výlučně nářečím a ti si uchovávají aspoň jeho pasívní znalost po celý život. Zajímavé je, že tento idiom může fungovat jako druh „tajného jazyka“ v různých situacích, např. při zábavě, v hostinci apod. Podobně je tomu v Dolních Rakousích, kde v obcích při dolním toku Moravy dodnes funguje slovenština mezi sousedy jako „tajný“ jazyk při konverzaci za přítomnosti cizích hostů nebo cizinců, např. v Cáhnově (Hohenau), v Suchých Krutech (Dürnkrut) nebo v Bernhardsthalu. Po r. 1946 se do německých nářečí i do hovorového jazyka Němců u nás dostala řada českých výpůjček pro označení společenských zařízení, např. rekreace, ROH, (národní) výbor.[51] Zvláštní subsystém tvoří jména. Oficiálně se užívá jen českých místních jmen a také přechýlených ženských příjmení na -ová, resp. -á. Této praxe se přidržuje i Prager Volkszeitung s občasnými německými interpretamenty. Oronyma a hydronyma se uvádějí v německé podobě, rovněž křestní jména. Několik dokladů z 5. čísla ročníku 1977:[52] Selbst ein Foto der Baude auf dem Dürren Berg im Adlergebirge ist nicht imstande, die Schönheit dieser Gegend ganz auszudrücken; Aussicht nach Böhmen, Mähren und in das sogenannte Glatzer Becken (Klodsko in der PVR — recte Kotlina kłodzka); … die Erholungszentren der Jednota-Genossenschaft wie Liberec-Rudolfov, Bílý Potok (Bartelbaude) … anempfohlen werden. Aus Altmost sollen nach Chanov 328 Familien übersiedeln je příklad tvoření hybridního toponyma. Prager Volkszeitung užívá též řadu slov běžných v novinářské češtině: Erntekombinen ‚žňové kombajny‘ místo Mähdrescher, die Prager Metro (v německých zemích jen U-Bahn), častěji kalků z češtiny: Bürgerausschuß ‚občanský výbor‘, Staatsplan ‚státní plán‘, Bezirkskulturzentrum in Liberec ‚okresní kulturní středisko‘ — jindy se užívá Bezirk ve významu ‚kraj‘ v NDR, Allgewerkschaftskongreß ‚všeodborový kongres‘ aj. Užívá se Kreisnationalausschuß, ale KNV-Abgeordneter ‚poslanec krajského národního výboru‘. V nářečí v rodině a mezi přáteli se užívá německých toponym, také v hovorové němčině ve styku s německy mluvícími turisty. U malých míst se pochopitelně snáze prosazují české názvy, zejména v silničním provozu.

Ze všech evropských národů uvádí Haarmann nejvyšší procento bilingvních mluvčích u Irů, a to 94,4 %, následují Rusové s 35,3 % a Češi s 35 %.[53] Rozlišuje-li E. Haugen (o. c. v pozn. 44, s. 10) tři typy bilingvismu, a to suplementární, komplementární a substituční, je třeba říci, že v česko-německém kontaktu se v diachronním kontextu uplatnily všechny tři typy: v prvním typu funguje druhý jazyk jako dodatek k jazyku prvnímu, jako „Hilfsprache“, v typu druhém jde o doplňovací funkci vzhledem k prvnímu jazyku, v typu třetím začíná jazyk postupně plnit všechny komunikativní potřeby mluvčího. Tento typ může vést k jazykové asimilaci, tak jak u nás proběhla a probíhá i v současnosti. Lze zevšeobecnit Haugenův výrok, že „bilingvismus je problém, který vyvolává smíšené reakce téměř všude“ (o. c. [207]v pozn. 44, s. 8)? O bilingvismus se totiž snaží i pedagogové a překladatelé. Vyvolaly smíšené pocity překlady Bezručových Slezských písní od R. Fuchse nebo Fürnbergovy a Eisnerovy překlady Antonína Sovy, S. K. Neumanna nebo Maderovy překlady próz Čapkových? Je pravda, že v současné době nemáme srovnatelné překladatele české lyriky. — „Wer springt in die Bresche?“

Česko-německý bilingvismus se v dnešní podobě, kdy ještě existují v Československu původní německá nářečí, patrně neudrží, ale už dnes vzniká na pozadí hospodářské kooperace a kulturní spolupráce v těsném geografickém sousedství, turismu, rozhlasu a televize nový modus dvoujazyčnosti, ať už formou družebních styků, kooperačních smluv, nebo individuálních styků.

Výsledkem bilingvismu v Československu je ostré strukturní a poměrně ostré geografické ohraničení češtiny od němčiny. O intenzitě vzájemných kontaktů svědčí i vývoj označení pro Němce v češtině. Mezinárodní anketa ukázala, že čeština tu má ze všech evropských jazyků nejbohatší a nejdiferencovanější škálu výrazů: od nejstaršího dokladu v budějovickém fragmentu B staročeské Alexandreidy z první čtvrtiny 14. stol. nẏemczí (pl.) přes skopčák, haťalák, hašašíra, nácek až po Němčour, Němčík, hovorové endérák a korektní Němec.[54] Nelze tu uvádět všechna toponyma, na nichž se toto a další kmenová označení německá podílejí. Ve vzájemných vztazích češtiny a němčiny přesto došlo jen k přejímkám slovních výpůjček nebo ke vzniku kalků, především slovotvorných. Všechny ostatní vlivy podlehly zpravidla tlaku systému přijímacího jazyka a padly za oběť vyrovnání.

 

R É S U M É

Die Entstehung und die Entwicklung des tschechisch-deutschen Bilinguismus

Im vorliegenden Aufsatz wird die Entstehung und die Entwicklung des tschechisch-deutschen Bilinguismus vom 9.—20. Jahrhundert untersucht. Die Möglichkeiten der gegenseitigen Beeinflussung auf allen Sprachebenen werden erwogen. Das Ergebnis des tschechisch-deutschen Bilinguismus ist eine strenge strukturelle und eine ziemlich scharfe geographische Abgrenzung des Tschechischen vom Deutschen. Die gegenseitigen Beziehungen brachten im Grunde nur Lehnwörter hervor, vor allem in den Mundarten an der Sprachgrenze und in Gebieten, die im 17. und 18. Jahrhundert eingedeutscht wurden. Die tschechisch-deutsche Sprachgrenze hat sich um 1800 stabilisiert. Auch in der Umgangssprache leben heute viel mehr deutsche Lehnwörter als in der tschechischen Schriftsprache. Alle anderen sprachwandelnden Kontaktwirkungen unterlagen in der Regel dem Systemzwang der empfangenden Sprache und fielen dann meist dem Ausgleich zum Opfer.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 3, pp. 197-207

Previous Simeon Romportl: Ke koncepci teorie vícevětné promluvy

Next Alena Macurová: K výstavbě a funkci postav ve Vančurově Rozmarném létu