Z historie českých definic odborného názvu

Miroslav Roudný

[Rozhledy]

(pdf)

Из истории чешских определений специального названия / Revue historique des définitions tchèques des termes techniques

S narůstajícím množstvím a důležitostí odborných textů v psané a tištěné produkci užívající spisovného jazyka vzrůstal i význam odborného názvosloví. Projevuje se to i ve vývoji názorů na podstatu termínu neboli odborného názvu.

[238]Termín byl původně odborným názvem klasické logiky. Byl a je to dosud jeden z členů logického soudu. Odtud přešel tento výraz do latinského sousloví terminus technicus, kterým se označovalo (a zřídka ještě dosud označuje) ‚slovo nebo sousloví odborného rázu‘, tedy vlastně ‚odborný název‘, nebo v užším slova smyslu ‚technický název‘.

O termínu a terminologii se dlouhou dobu teoreticky neuvažovalo. V r. 1853 vyšel Německo-český slovník vědeckého názvosloví vydaný komisí, jejímž předsedou byl P. J. Šafařík. V tomto slovníku najdeme u hesla Terminus synonyma výraz, technický výraz a český ekvivalent název. V Kottově Česko-německém slovníku z r. 1884 má heslové slovo „termin-us“ česká synonyma název, výraz, slovo.

V r. 1935 začal vycházet Příruční slovník jazyka českého a s tím souvisí i vznik teoretických úvah o terminologii. V témže roce vyšel v časopise Slovo a slovesnost článek L. Kopeckého „O lexikálním plánu hospodářského jazyka“. V něm se L. Kopeckij opírá o stať B. Havránka „Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura“ ze sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932), kde není sice uvedena definice termínu, ale zato velmi uvážený výklad o vlastnostech odborných výrazů. Ve shodě s těmito výklady podává L. Kopeckij první skutečnou definici termínu formulovanou českým jazykem. Odborné výrazy dělí na termíny, automatizovaná slova a automatizované skupiny slov. Za termín považuje „… takové slovo, které má v odborném jazyku přesný a jednoznačný význam a které, i když se vyskytne v jazyku hovorovém, je pociťováno jako slovo náležející k některé odborné oblasti, např. slovo volt, turbina, devisa, faktura, objednávka ap.“. Za termín tedy pokládá pouze jistý druh odborného názvu.

V r. 1943 vyšlo v Ottově slovníku naučném nové doby heslo Terminologie od B. Havránka. Zde je podána definice termínu, v níž autor vychází ze své vlastní studie z r. 1932 a z definice L. Kopeckého. Odborné výrazy dělí na termíny a na automatizovaná slova a sousloví. Termín tedy považuje podobně jako L. Kopeckij pouze za druh odborného názvu. Termíny v užším slova smyslu jsou zde definovány těmito slovy: „… jednoznačná slova, kterých se užívá v jediném oboru a která v základě podržují svůj odborný význam, i vyskytnou-li se v řeči o oboru jiném nebo v běžném jazyce“.

Velmi důležitá je definice termínu v práci A. Jedličky „Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárněvědná a lingvistická“ 1948 (1949), s. 30—33. Je to první definice termínu, která vykládá termín ve shodě s tím, jak byl význam tohoto slova chápán v běžném úzu už dříve. Al. Jedlička zde píše: „Termín v tomto širším, ale běžném pojetí je lexikálně sémantická jednotka odborné funkce spisovného jazyka, která má přesný význam, daný v odborné oblasti definicí, konvencí nebo kodifikací.“ Toto pojetí termínu se objevilo už v práci Zdeňka Vančury „Hospodářská lingvistika“ v r. 1934, ale nebylo tam vyjádřeno definicí. Vančurovo a Jedličkovo širší pojetí termínu zvítězilo a trvá v podstatě dodnes, i když vývoj tohoto pojetí pokračoval a přinášel snahu po dalším zpřesnění a někdy i po zjednodušení.

V r. 1951 vyšla skripta Vl. Šmilauera „Zásoba slovní a význam slov“. Vl. Šmilauer zde podává (s. 6) výklad termínu ve shodě s pojetím B. Havránka (z r. 1943): „Typickými slovy intelektuálními jsou odborné názvy, termíny. Vyjadřují čistý pojem; jejich význam (obsah i rozsah) je přesně vymezen a lze jej definovat, tj. nenabývají svého významu až z kontextu (proto Příruční slovník u odborných názvů podává jen definici, nikoliv doklady). V podstatě nemají prvků citových. Dělí se na: a) vlastní termíny, slova užívaná jenom jako odborná (obrostek, melofobie); b) ustálená slova nebo sousloví, tj. slova nebo sousloví běžného jazyka, která však v jistém oboru dostala přesný význam (dosazovati — matematicky; máselný strom — bot. Bassia Parkii).“ Termín se tedy považuje v širším smyslu za totéž co odborný název, ale dělí se na dva druhy: vlastní termín a ustálený název.

[239]Příruční slovník jazyka českého, který začal vycházet v r. 1935, dospěl ke zpracování hesla termín v letech 1951 až 1953 a přináší tuto definici: „termín (zast. terminus) název, zpr. odborný, pojmenování, zvl. s přesným významem a jednoznačné. — Ling. lexikálně sémantická jednotka, mající přesný a jednoznačný význam, zpr. odborný“. Tento výklad vychází z výše uvedené definice Al. Jedličky, ale místo Jedličkova výrazu lexikálně sémantická jednotka je zde poprvé ve vymezení termínu použito slova pojmenování, čímž se výchozí hledisko posunuje od stránky významové spíše ke stránce formální.

K. Sochor vydal v r. 1955 „Příručku o českém odborném názvosloví“. Jeho definice termínu je zaměřena k praktickému poučení terminologických pracovníků různých oborů a využívá některých postřehů z definic dřívějších (pojmovost termínu u Vl. Šmilauera, využití koncepce lexikálně sémantické jednotky u Al. Jedličky). Obráží se v ní též výsledek jednání bratislavské konference lexikografů v r. 1952. V Sochorově příručce je termín definován na několika místech vždy s jistou modifikací podle souvislosti s ostatním textem (s. 8—10): „Termín … jako každé jiné slovo je jednotkou slovní zásoby, tzv. lexikální jednotkou, a jeho úkolem je pojmenovat pojmy vlastní určitému oboru, ať již vědeckému, nebo praktickému. Je to základní stavební materiál odborného vyjadřování a vyniká významovou určitostí, přesností a jednoznačností. Tím se právě liší od ostatních.“ … „Termín je tedy pojmenování, které odborník potřebuje navíc ve srovnání s běžně užívanou slovní zásobou. V odborném textu termín tvoří stálý prvek. Je to konstantní lexikální jednotka …“ … „Posuzujeme-li odborný název po stránce významové platnosti, vidíme, že je přesným jazykovým vyjádřením pojmu, který patří do systému daného oboru.“ Nejdůležitějším přínosem této definice je zdůraznění souvislosti pojmového obsahu termínu se systémem pojmů daného oboru. Toto pojetí se pak objevuje v mnoha pozdějších pokusech o definici termínu a vyplývá vlastně z praxe Příručního slovníku jazyka českého, kde se neuvádějí u termínu doklady z textu, nýbrž pouze definice, protože tu je význam termínu považován za pojem; z toho plyne i Sochorův požadavek systémovosti, protože pojem je pojmem především v systému, kde se uplatňuje vztah nadřazenosti a podřazenosti mezi pojmy.

Na vývoj českého pojetí termínu měla vliv též definice, která je uvedena v příručce J. Horeckého („Základy slovenskej terminologie“, Bratislava 1956, s. 43): „… termín je pomenovanie pojmu v sústave daného vedného alebo výrobného odboru“. Použití slova sústava v této definici ukazuje na vliv definice K. Sochora a jeho pramenů.

Sborník „Problémy marxistické jazykovědy“, který vyšel r. 1962 (otiskuje referáty a shrnutí diskuse z konference v Liblicích), obsahuje stať K. Hausenblase „K specifickým rysům odborné terminologie“. Definice termínu (sb., s. 248) zde zní: „Termín je pojmenování, resp. pojmenovací jednotka, která má vzhledem k sdělovacím potřebám odborné oblasti, v níž se jí užívá, specificky vymezený význam.“ Autor sám nepokládá tuto definici za vyčerpávající a vypočítává dále, co vše by bylo třeba vzít v úvahu k co nejúplnějšímu vystižení podstaty termínu. Zvláště důležité je zjištění, že terminologičnost jednotlivých odborných výrazů má různé stupně (existence tzv. polotermínů atp.). Tak jako poprvé v Příručním slovníku je i zde použito v definici výrazu pojmenování, což obrací zřetel od stránky významové ke stránce formální. Výrazu pojmenovací jednotka nebylo před tím ani potom v definici termínu použito; patrně je tím spíše myšlen pojmenovací celek.

R. 1964 se objevila v Čs. terminologickém časopise (č. 3, s. 134) definice termínu vytvořená kolektivně na zasedání někdejší Čs. ústřední terminologické komise. Byla uveřejněna ve slovenském znění a opírá se o výše uvedenou definici J. Horeckého. Je zařazena ve stati „Zásady koordinácie českej a slovenskej terminologie“ a zní takto: „Termín (názov) je pomenovanie pojmu vymedzeného definíciou a miestom v sy[240]stéme pojmov daného vedného odboru.“ Slovenští jazykovědci vždy zdůrazňovali slovotvornou formální stránku odborných názvů, jak tomu zde nasvědčuje i použití výrazu pomenovanie.

V r. 1966 dospěl Slovník spisovného jazyka českého k heslu termín a uvádí při něm tuto definici: „termín … (odb. a zast. též terminus technicus …) jaz. odborné pojmenování s přesným jednoznačným významem; odborné pojmenování; neodb. přesnější pojmenování vůbec.“ — V této definici je použito jako nejbližšího rodového pojmu (genus proximum) pojmenování. Zdá se proto, že se zde uplatnil vliv definice sestavené Čs. ústřední terminologickou komisí, kde se tohoto výrazu rovněž použilo, takže se zřetel obrátil k formální slovotvorné stránce, jak se s tím setkáváme zejména ve slovenštině, kde se na jazykovou formální stránku odborných názvů a jejich slovotvornou ústrojnost vždy kladl značný důraz (průzračnost termínů).

Úřad pro normalizaci vydal v r. 1968 jako přílohu časopisu Normalizace (č. 9) Slovník z oboru teorie názvosloví (autorem je pisatel tohoto článku). Zde je uveden termín jako synonymní výraz k odborný název a jeho definice je zjednodušena tak, aby sloužila co nejlépe terminologům nelingvistům, kteří pracují na názvosloví svého oboru; zní: „lexikální jednotka odborné slovní zásoby; odborné pojmenování odborného pojmu“. Autor zde usiluje o interpretování termínu jako výrazu a významu zároveň. Uvádí to za uvedenou dvojnásobnou definicí v poznámce: „termínem (odborným názvem) rozumíme na rozdíl od pojmenování vždy i obsah (význam)“.

V r. 1975 vyšla velmi důležitá definice termínu J. Filipce ve Sborníku provozně ekonomické fakulty Vysoké školy zemědělské (s podtitulkem Terminologické studie 5). Jde o nově zredigovaný příspěvek přednesený na kolokviu nazvaném „Odborný název jako předmět nauky o terminologii“, konaném koncem r. 1971. Stať je psána německy (Zur Frage des Systems in der Terminologie) a definice termínu je v ní formulována takto: „Ein Terminus ist eine im System eines Fachgebietes definierte lexikalische Einheit mit einer dominierenden begrifflichen Bedeutung, mit der Reduktion gewisser Aspekte (Expressivität, stylistische Komponenten) und mit der Beschränkung anderer (Konstruktivität, Distribution).“ Volněji převedena zní asi takto: Termín je lexikální jednotka definovaná v systému jistého oboru, s převážně pojmovým významem, bez některých vlastností (expresivita, stylistické prvky) a v omezené míře ovlivňovaná kontextovými vztahy. V této definici se ozývá pochybnost o čistě pojmové povaze významu odborných názvů a připouští se jistý vliv textové souvislosti na upřesňování smyslu použitého termínu. Tím se vlastně do jisté míry opouští pojmové pojetí termínu, které se formovalo téměř půl století, a přechází se k pojetí obracejícímu zřetel k textové funkci odborných názvů. K tomuto pojetí směřuje už dávno předtím stať K. Hausenblase „Termíny a odborný text“ (Čs. terminologický časopis, č. 1, 1963). K tomu je však třeba poznamenat, že u některých oborů náleží vytváření pojmového systému a názvoslovné soustavy k teoretickým výsledkům vědecké práce (botanika, zoologie, chemie ap.), takže pak terminologie nachází důležité uplatnění i mimo textovou souvislost.

Touto definicí jistě vývoj pojetí odborného názvu nekončí. Zdá se, že v poslední době se začíná klást důraz na spisovnou povahu termínu a na jeho normativní ráz. Tyto stránky termínu (ve skutečnosti často jen pouhé požadavky) se zatím v žádné definici neuplatnily, i když se vždy u termínu mlčky předpokládají.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 3, s. 237-240

Předchozí Věra Chládková a kol.: Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (šlechta, šlechtic)

Následující Marie Ludvíková, Ludmila Uhlířová: Nový pohled na rytmus české prózy