Nový pohled na rytmus české prózy

Marie Ludvíková, Ludmila Uhlířová

[Rozhledy]

(pdf)

Новый взгляд на ритм чешской прозы / Une méthode nouvelle d’étudier le rythme de la prose tchèque

V historii literárně jazykovědných bádání zůstávala problematika rytmu v próze vždy ve stínu intenzívně rozvíjených výzkumů rytmu básnického. Poměrně malá [241]pozornost, která jí byla věnována, vyplývá z toho, že rytmus v próze je málo výrazný a často se pochybovalo o tom, zda vůbec existuje. Dosavadní práce většinou přistupují k prozaickému textu podobně jako k textu básnickému: člení text na přízvukové takty nebo skupiny taktů a zkoumají jejich délku, posloupnost a kombinace.[1] Touto cestou se však zatím nepodařilo typické rysy prozaického rytmu jednoznačně identifikovat, snad protože principy uplatňující se v řeči vázané nepostihují v plné míře rytmické jevy zakotvené v próze. Monografie Z. Palkové Rytmická výstavba prozaického textu (Praha 1974, 137 s.), jíž je tato recenze věnována, přináší nové pojetí této problematiky. Autorka se dílčími otázkami rytmu v próze zabývala již v některých svých dřívějších pracích a k této rozsáhlejší studii přistoupila vybavena podrobnou znalostí dané oblasti i vlastními zkušenostmi.

Pojednávaná problematika je v knize rozvržena do tří kapitol, jimž předchází krátký úvod. V něm vymezuje autorka cíl své práce: je to rozbor vztahů mezi psaným prozaickým textem a jeho zvukovou realizací a z toho plynoucí možnosti postihnout jisté rytmické zákonitosti textu. Na rozdíl od tzv. rytmizované prózy záměrně využívající některých prostředků veršové metriky je v této studii použit jako výchozí materiál takový typ umělecké prózy, který o napodobení verše neusiluje, ale v němž jistý rytmus vyplývá z charakteru sdělení a z přirozeného spádu řeči (příkladem je Vančurova Markéta Lazarová). Po úvodních poznámkách následují dvě kapitoly obecnějšího rázu: jde v nich o koncepci rytmu v prozaickém textu (kap. 1) a o stanovení vhodné segmentační jednotky (kap. 2). Proti rytmu v širším smyslu — jako střídání přízvučných a nepřízvučných prvků řeči (slabik), který je přítomen v každém textu, přijímá autorka pro svou práci definici rytmu v užším smyslu, jak ji používá metrika: jako jistý specifický způsob organizace textu, v němž se zvukových vlastností řeči využívá. Takto pojímají rytmus i některé jiné koncepce, které autorka uvádí a kriticky komentuje, např. členění textu na metrické stopy, metrické řady, princip metrických responzí, klauzulí apod.; tyto přístupy, založené na přízvukovém taktu a střídání určitých přízvukových celků, vedly při aplikaci na českou prózu k neurčitým nebo negativním výsledkům. Proto autorka vytváří pro zkoumání prozaického rytmu koncepci vlastní.

Ve shodě se Zichem[2] vychází z intuitivního chápání rytmu, ze zvukového zdůraznění jistých prvků řeči mluvčím a jejich vnímání posluchačem. K tomu však připojuje ještě jeden důležitý činitel: rytmické jednotky mají nejen své zvukové vrcholy, ale také své hranice, které text jistým způsobem segmentují. A proto vymezení vhodné rytmické jednotky členící text je pro autorku výchozím bodem studia prozaického rytmu. Toto východisko doplňuje ještě podmínkou, aby se zvuková organizace uplatňovala v celém textu (nejen v jeho určité části, jak je tomu např. u klauzulí) a aby byla založena na jednotce, která v jazyce přirozeně existuje a je dosti výrazná, aby mohla být vnímána. Zmíněný kritický rozbor starších i novějších prací o rytmu ukázal, že přízvukový takt jako potenciální rytmická jednotka prózy je příliš krátký, než aby mohl obrážet pravidelnosti a vztahy v uspořádání zvukových jednotek textu; autorka proto hledá jednotku jinou a na podkladě svých předchozích výzkumů volí tzv. promluvový úsek. Tato jednotka byla definována Danešem v souvislosti s jeho výzkumy v oblasti české intonace.[3] Způsobilost promluvového úseku jako jednotky rytmu vidí autorka v přítomnosti jednoho zvukového vrcholu, v jeho nepříliš variabilní délce a ve zřetelné zvukové charakteristice jeho hranice. Výhodou této jednotky je i volnější vztah k nezvukovým složkám textu než u taktu nebo věty; ten dovoluje jistou fakultativnost v kladení [242]úsekové hranice a může pomoci buď k vzniku a k posílení rytmického dojmu, nebo naopak k jeho setření. Protože však promluvový úsek byl vymezen intonačně, je třeba — vzhledem k rytmu — považovat jednotlivé jeho vlastnosti za hypotézy a pro rytmus je ověřit.

Proto je druhá kapitola věnována podrobné analýze promluvového úseku jako možné jednotky rytmu, a to z hlediska jeho vnímatelnosti posluchačem, přítomnosti zvukového vrcholu, charakteristiky úsekové hranice a z hlediska jeho délky. Kritériem uplatnění těchto vlastností je jejich testovatelnost a metodou jejich analýzy je experiment; jeho výsledky vypovídají o tom, v jaké míře jsou přítomny ty vlastnosti, které jsou pro identifikaci promluvového úseku rozhodující. Experimentální přístup je zde vhodným nástrojem i proto, že v daných souvislostech je třeba zjišťovat nejen to, co je nutné nebo možné, ale také to, co je obvyklé. K ověření vnímání promluvových úseků posluchači bylo použito 43 úryvků z děl 4 českých prozaiků (K. Čapek, Hrabal, Jirásek, Vančura) čtených profesionálními mluvčími a segmentovaných 8 posluchači; kritériem hodnocení byla výraznost sledované jednotky. Porovnání s výsledky pro takty ukazují, že identifikace promluvových úseků je s identifikací taktů srovnatelná, a dokonce že úsek je v některých případech pro posluchače jednotkou výraznější než takt. Podobnými pokusy na témž materiále byly zjištěny nejtypičtější signály úsekové hranice a výraznost vrcholu promluvového úseku (Danešova intonačního centra[4]).

Zatímco pokusy s určováním úsekové hranice jednoznačně vytkly jako nejcharakterističtější hraniční rys úseku pauzu, popř. melodickou klesavou polokadenci, identifikace vrcholu promluvového úseku přinesla méně jisté a přesvědčující výsledky. Posledním testovaným aspektem promluvového úseku je jeho délka, v níž se obráží vztah úseku k jednotce nižší — taktu a k jednotce vyšší — větě. K tomu účelu provedla autorka řadu pokusů, v nichž byl eliminován vliv významu a gramatiky: materiálem byly umělé texty více či méně aproximované přirozenému jazyku (např. text složený ze slabiky se při zachování délky slov, kvantity a interpunkce, text složený ze 100 slabik náležejících nejfrekventovanějším slovům v češtině (podle frekvenčního slovníku češtiny[5]) apod.). Těmito pokusy autorka upřesnila délku promluvového úseku pro rytmus: je dána rozmezím od 1—4 taktů (s velkou převahou úseků dvou- a třítaktových); části textů o pěti a více taktech bez přítomnosti úsekové hranice se považují za rytmicky nečleněné. Pokud jde o poměr úseku k větě, dospěla autorka pouze k orientačním kvantitativním údajům o úsecích shodných s větou a úsecích, které jsou částí věty. Tato otázka zatím zůstává otevřená a je třeba najít jiné, citlivější metody, které by odhalily, za jakých podmínek shoda úseku s větou rytmus zvýrazňuje a kdy jej stírá.

Kapitola třetí — nejrozsáhlejší — je obsahovým těžištěm celé práce: zabývá se otázkou, jakým způsobem je úsekové členění podmíněno vlastnostmi textu. Je charakteristické, že zkoumání zvukové stavby jazyka, v tomto případě stavby rytmické, přivedlo autorku — stejně jako již některé badatele před ní — k systematickému sledování vztahů k syntaktické a zejména sémantické stavbě jazykových projevů. I tím tedy navázala — vedle převzetí pojmu promluvového úseku — na monografii Danešovu (o. c. v pozn. 3), jehož vědecký přístup je založen na důsledném spojování čtyř jevů: melodie, přízvuku, členění promluvy na úseky a významové výstavby.[5]

[243]Na rozdíl od kapitoly první a druhé, v nichž bylo metodickým východiskem hledisko posluchače, stává se pro tuto kapitolu určujícím hledisko mluvčího. Primárnost tohoto hlediska se projevuje ve způsobu provádění a hodnocení experimentů, zejména v ověření základní skutečnosti, že se různí mluvčí shodují v umístění předělu na jednotlivých místech v textu (srov. tab. na s. 49—53). Předpoklad, že „realizace úsekového členění v jednotlivých textech je podmíněna především vlastnostmi textu samého, nikoli snad jen libovůlí interpreta“ (s. 48), a to „nezvukovými vlastnostmi samého textu více než uspořádáním intravětných zvukových proporcí“ (s. 55) je výchozím předpokladem dalšího zkoumání. Na základě jeho experimentálního potvrzení pak autorka pomocí řady různých experimentů studuje, jakou povahu má vázanost úsekového členění vlastnostmi textu. Sleduje dvojí činitele: a) vliv syntaktické stavby na realizaci (nebo nerealizaci) úsekového členění, b) vlivy vyplývající z jistých nutností, event. možností v kladení větného přízvuku (zde se autorka pohybuje v oblasti sémantické).

V oblasti vztahů k syntaktické stavbě došla autorka k těmto závěrům: Závislost umístění předělu na syntaktické stavbě věty je nejzřetelnější v syntagmatech zmrzlý opar, velmi cenný, rychle prošel; syntaktické dvojice těchto typů meziúsekovým předělem rozdělovány nejsou. Autorka je nazývá spojením těsným (ev. těsným rozvitím členu). Celkově pak zjišťuje, že „snadnost realizace meziúsekového předělu na určitém místě textu nezávisí pouze na tom, jaká syntaktická dvojice by byla předělem rozčleněna, ale do značné míry na volnosti, resp. těsnosti syntaktických spojení sousedních“ (s. 67), a to zejména na předělu bezprostředně následujícím, např. na tom, zda druhý člen syntagmatu je nebo není (těsně) rozvit. Cenné jsou autorčiny poukazy na souvislost některých rytmických tendencí se sémantikou slovních druhů, jimiž jsou jednotlivé větné členy vyjádřeny (např. u příslovečného určení je pro umístění předělu relevantní, zda je vyjádřeno substantivem, nebo příslovcem: přišel pozdě domů — přišel v noci domů, srov. s. 64), a s příznakovostí, resp. bezpříznakovostí slovoslednou.

Zjišťování vztahů zvukové realizace větného přízvuku k textu se v porovnání s vlivy syntaxe jeví mnohem obtížnější už proto, že sám pojem větného přízvuku je vágní (termínů větný přízvuk, důraz aj. se v literatuře užívá v nejrůznějších významech) a experimentálně nesnadno uchopitelný: ověřit jeho výraznost pro laického posluchače, jak ukázaly autorčiny pokusy (srov. výše kap. 2), se nedaří. Navíc jde o pojem komplikovaný tím, že je to zvukový jev s jistou významovou platností nebo motivací. Snaha o rigorózní zachování metodických zásad výzkumu přivedla autorku k vlastní pracovní formulaci větného přízvuku pomocí pojmu specifikace výrazu. Pod termínem specifikace výrazu rozumí „skutečnost, že některá slova v průběhu textové linie jsou významově vytčena, zvýrazněna“ (s. 72). Způsoby vytčení mohou být různé: zvukovým prostředkem, slovosledem, lexikálně vyjádřeným přívlastkem nebo jinak. Větný přízvuk je pak definován jako „zvuková forma specifikace, tj. specifikace provedená jakýmikoli zvukovými prostředky (jako je např. dynamické zesílení, určitá melodická kadence ap.“, s. 72). Podle rozsahu „významového zvýraznění“ lze podle autorčina pojetí z rámce tzv. prostých specifikací (tj. specifikací dotýkajících se pouze výrazu, který je specifikován) zřetelně odlišit specifikaci dominantní (tj. takovou, že specifikace určitého výrazu v nějaké jednotce má za následek „přiřazení jistého významového hodnocení nejen specifikovanému výrazu, ale také ostatním výrazům v téže jednotce“ (s. 74)). Např. ve větě Znala velmi dobře způsoby svého otce (příklad na s. 79) je provedena slovosledným uspořádáním specifikace výrazu dobře v rámci větné dvojice „predikát — adverbiále modi“. Je-li věta zvukově realizována ve dvou úsecích s předělem za slovem dobře, vztahuje se specifikace pouze na první část věty; zůstane-li však věta nerozčleněna a bude-li současně realizován větný přízvuk na slově dobře, bude chápán jako do[244]minantní vzhledem k celé větě. Motivací (a zároveň funkcí) dominantní specifikace je doplnit k významu, který specifikovaná jazyková jednotka má, informaci o jejím kontextovém zařazení (o tom, že je na ni „soustředěna pozornost“).

Vymezením větného přízvuku jako jedné z forem specifikace se problematika větného přízvuku výhodně začleňuje do širšího rámce větné a textové sémantiky. Autorka se však záměrně vyhýbá ztotožnění (nebo vymezení diferencí) s pojmy některé sémantické koncepce, považuje je — s odvoláním na charakter své práce, pro niž východiskem jsou výlučně fakta „observační povahy“ — za předčasné; při zjišťování vztahů mezi jevy nezvukových rovin a jevy zvukovými důsledně dodržuje jednosměrný postup od faktů roviny zvukové. Nicméně výsledky, k nimž ve své práci dospívá, potvrzují a rozšiřují poznatky o vztazích zvukové a sémantické stránky jazykových projevů, k nimž (jinými cestami) dochází např. teorie aktuálního členění. (V závěru kapitoly formuluje autorka — i když jen velmi stručně — hlavní odlišnosti svého přístupu od Firbasovy koncepce funkční perspektivy větné.)

Podle výsledků autorčina výzkumu se vliv prosté specifikace na úsekové členění projevuje např. tím, že přízvuková rovnováha v textu (tj. několik stejně silných větných přízvuků za sebou) tendenci k členění oslabuje, a naopak přízvuková nerovnováha členění podporuje (analogicky s poměry zjištěnými pro vliv faktorů syntaktických). Z tendencí souvisejících s dominantní specifikací jmenuje autorka na prvním místě tuto (s. 79): „Objevuje-li se v textu dominantní specifikace provedená slovosledným uspořádáním v rámci větné dvojice, pozorujeme snahu oddělit tuto dvojici úsekovou hranicí, pokud nestojí na konci věty. Někde je tento předěl závazný, nemá-li dojít k změně významu.“

Velmi zajímavý je rozbor případů, kdy různé formy specifikace působí proti sobě (z pozic teorie aktuálního členění bychom patrně řekli, že jde o víceznačnost na rovině aktuálního členění). Takových případů zřejmě existuje v jazyce, a zejména v jeho psané podobě, celá řada a jejich rozbor by se mohl stát předmětem zvláštní práce. Autorka svým přesvědčivým a názorným výkladem buduje vlastně už pro takovou práci základní metodické předpoklady: Ukazuje např. (s. 79), že zvukové realizace/nerealizace specifikace ve čteném projevu je možno použít jako kritéria pro posouzení výraznosti (tj. identifikovatelnosti posluchačem) nebo jednoznačnosti prostředků specifikace v psaném textu.

V závěru práce demonstruje autorka dosavadní pozorování souhrnně na ukázce ze souvislého textu. Výsledné členění textu na úseky naznačuje desetinnými čísly, udávajícími pravděpodobnost realizace každého předělu.

Zatímco v první části knihy (kap. 1 a 2) jsou významnou složkou výklady koncepční a metodické, týkající se základních pojmů, jednotky zkoumání a podrobného popisu podmínek jednotlivých experimentů, v kapitole třetí dospívá autorka k syntéze vztahů zvukové a sémantické stavby textu.

Jedním z cílů knihy bylo prokázat použitelnost jistých metodických principů v dané oblasti lingvistického zkoumání, v níž je vždy nutno počítat s velkým počtem různých faktorů na sobě závislých. Z nich nejdůležitější je zavedení kritéria testovatelnosti, rozlišování hlediska mluvčího a posluchače a dodržení směru předpokládaných souvislostí mezi jevy. Proto mají experimentální postupy v této práci tak významnou úlohu. Autorka ve svých pokusech používá např. textů umělých i přirozených, mluvčích profesionálních i neprofesionálních a vždy citlivě zvažuje použití toho nebo onoho experimentálního prostředku. Při hodnocení výsledků pokusů vhodně používá statistických testů. Kniha je výsledkem teoreticky všestranně promyšleného a metodicky důkladně propracovaného přístupu k dané problematice a přinesla řadu nových a spolehlivě doložených poznatků, které jsou čtenářům předloženy formulačně přesně a výstižně.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 3, s. 240-244

Předchozí Miroslav Roudný: Z historie českých definic odborného názvu

Následující Eva Macháčková: Sovětský sborník o syntaktických problémech