Médium v germánštině a jiných západoindoevropských jazycích

Adolf Erhart

[Articles]

(pdf)

Медиальный залог в германских и других западноиндоевропейских языках / Le médium dans les langues germaniques et dans les autres langues de l’indoeuropéen occidental

K archaickým rysům gótštiny patří mj. i existence jednoduchých tvarů médiopasíva. Toto gótské médiopasívum se vyznačuje — ve srovnání s obdobnými tvary jiných indoevropských jazyků — řadou zvláštností: má jen prézentní formy, 1. a 3. os. sg. mají společnou koncovku, v plurálu je společný tvar pro všechny tři osoby, tematický vokál má jednotnou podobu -a-. Osobní přípony -za, -da, -nda bývají nejčastěji spojovány s „primárními“ příponami řeckého a indoíránského média (ř. -σαι, -ται, -νται): srov. E. Kieckers,[1] E. Prokosch,[2] M. M. Guchmanová,[3] SGGJ IV[4] aj. Tento výklad je však velmi problematický jak z hlediska fonetického, tak i morfologického. Koncové -a médiopasívních přípon sotva může být střídnicí za diftong ai (-oi): ten zůstal podle svědectví řady jiných forem v gótštině zachován. Tato skutečnost vedla A. Meilleta,[5] W. Petersena[6] aj. k postulátu indoevropských mediálních přípon se zdlouženým vokálem (*-tō apod.), K. Brugmanna[7] dokonce k pokusu o zcela nový výklad tvarů gótského médiopasíva. Ještě více ovšem váží morfologická fakta: mediální přípony s -i („primární“) jsou vlastní pouze východoindoevropským jazykům, chybějí však v těch západoindoevropských jazycích, jež mají úplný systém médiopasívních přípon (latina, irština). Ojedinělý tvar 1. sg. v germánštiuě (prasev. haite apod.) sotva může sloužit jako důkaz existence úplné série i-ových přípon v pragermánštině; tento tvar ostatně připouští i jinou interpretaci (slabé sloveso 2. tř. nebo pod.).

Za těchto okolností je třeba dát přednost domněnce, že koncové -a gótských přípon médiopasíva vzniklo ze staršího -ō nebo -ā. Přípony této struktury (*-sō, *-tō apod.) není však třeba promítat do indoevropského období: vznikly spíše až na germánské půdě, a to analogií. Za východisko této germánské inovace můžeme pokládat formu 1. os. sg. méd. tematických sloves, kde předpokládané protoindoevropské -e-Ho (J. Kuryłowicz[8] aj.) dalo po zániku laryngál *-ā. Podle vzoru této koncovky byly v západoindoevropském dialektu, z něhož později vzešla germánština, upraveny ostatní koncovky média: -ā, -eso, -eto, -onto → -ā, -esā, -etā, -ontā. Možná tu působila tendence zvýraznit formální rozdíl mezi aktivem a médiem. K podobné úpravě mediálních přípon podle vzoru 1. sg. došlo ostatně také v řečtině (srov. S. M. Ruipérez,[9] J. Kuryłowicz, o.c. v pozn. 8, s. 59): -Hai, -soi, -toi, -ntoi → -ai (→ -mai), -sai, -tai, -ntai.

Pozdější germánské hláskové změny (krácení koncových vokálů, o > a atd.) daly příponám médiopasíva asi tyto podoby: 1. sg. -a, 2. sg. -eza, 3. sg. -eđa, pl. -anda (to platí ovšem jen pro vývojový předstupeň gótštiny, pro jiné germánské jazyky [272]bychom museli postulovat podoby s *-u). V tomto momentě došlo patrně také k unifikaci tematického vokálu podle vzoru 1. sg. a plurální formy (-eza, eđa → -aza, -ađa). Závažnějším důsledkem zmíněných hláskových změn ovšem byla homonymie tvarů aktiva a médiopasíva v 1. sg. (*-ō, *-ā > -a); ta byla zřejmě odstraněna zavedením tvaru 3. sg. méd. do 1. osoby — snad podle vzoru tvarů silného i slabého préterita.

Naše domněnka předpokládá, že východiskem inovace byla forma 1. os. sg., jež ovšem později sama podlehla inovaci. První část této domněnky má, jak už bylo uvedeno, oporu v řečtině, druhá její část dokonce v několika indoevropských jazycích. Předpokládaná přípona 1. sg. méd. *-Ho je dosvědčena pouze v anatolských jazycích (-ha) a v indoíránštině („sekundární“ -a jen v optativu, „primární“ -ai), kdežto jinde nacházíme v 1. sg. méd. novotvary: indoíránské -i, ř. -μην[10] (obměněna byla ovšem i primární přípona: *-ai > -μaι), v latině a irštině r-ové přípony, vzniknuvší podle vzoru 3. sg. Příčiny tohoto vývoje musíme patrně všude hledat v hláskovém vývoji: zánik laryngály a následné změny vedly k homonymii forem a tím i k morfologickým inovacím.

Chybění zvláštních tvarů pro 1. a 2. os. pl. je zásadně možno vysvětlit dvojím způsobem: buď jejich ztrátou ve vývoji germánštiny, nebo chyběním těchto tvarů už v předstupni germánštiny. Ke ztrátě tvarů 1. a 2. os. pl. akt. a jejich nahrazení tvarem 3. pl. došlo v pozdějším vývoji některých germánských jazyků (tzv. ingveonských). Existence příslušných tvarů v pragermánštině je prokázána ostatními germánskými jazyky a koneckonců i stavem v jiných indoevropských jazycích. V případě 1. a 2. os. pl. média je situace odlišná: pro tyto osoby nelze rekonstruovat indoevropskou podobu přípon. Východoindoevropské jazyky mají přípony obsahující element dh, v detailech struktury se však nekryjí ani přípony indoíránské a řecké (tím méně přípony anatolských jazyků a tocharštiny).[11] Ze západoindoevropských jazyků má médiopasívní přípony 1. a 2. pl. jen latina a irština, tyto přípony však jsou zjevně pozdního původu. Tendence, jež vedla v italských a keltských jazycích k dobudování systému médiopasívních tvarů, se neprojevila v germánštině: defektivnost gótského médiopasíva není tedy důsledkem ztrát, ale spíše odráží původní indoevropský stav.

Vzhledem k tomu, že přípony 1. a 2. pl. méd. s dh zcela chybějí v západoindoevropských jazycích, lze jejich vznik datovat až do doby po rozpadu indoevropského jazykového společenství na dva velké areály — východní a západní.[12] Ve společném indoevropském období nebyly patrně ještě zvláštní přípony pro 1. a 2. os. pl. média. V nejstarším inventáři indoevropských osobních přípon však podle našeho soudu chyběly i aktivní přípony těchto osob, o čemž výmluvně svědčí jejich odlišná struktura (ve srovnání s příponami ostatních osob), chybění rozdílu mezi „primární“ a „sekundární“ příponou ve většině indoevropských jazyků atp. Pluralita podmětů byla na počátku vývoje patrně označována jednotně (bez rozdílu osoby) pomocí elementu -nt(o), resp. -r(o). První z nich souvisí buď se sufixy kolektiv, anebo představuje sufigované osobní zájmeno inkluzívní 1. os. pl. Na rozlišování exkluzívní a inkluzívní 1. osoby pl. ukazuje struktura paradigmat příslušných zájmen, zejména však struktura jednotlivých zájmenných tvarů.[13] Za inkluzívní pokládáme složené tvary typu *no-s (> sti. nah) ~ *n̥-se (> gót. uns), obsahující zájmenný základ 2./3. osoby s(o). Nic nebrání tomu, abychom postulovali složeninu s paralelním zájmenným základem t(o), zachovanou ve formě osobní přípony -nt(o). Z povahy [273]inkluzívní 1. pl. („já + ty … + on“) snadno vysvětlíme fungování slovesného tvaru s příponou -nt(o) jako výrazu různých plurálních osob, jakož i to, že byl po vzniku zvláštních forem pro 1. a 2. os. rezervován pro 3. osobu plurálu.[14]

Je-li tento výklad správný, představuje chybění zvláštních tvarů pro 1. a 2. pl. v gótském médiopasívu vysoce archaický rys: gótština by tak uchovala nejlépe ze všech indoevropských jazyků původní stav. — Od tohoto stavu se patrně jen málo lišil společný západoindoevropský systém mediálních přípon, jejž můžeme rekonstruovat asi v této podobě:

sg.	1.	-Ha
	2.	-so
	3.	-to, -tor (-o, -or?)
pl.		-nto, -ntor

Italické a keltské jazyky si tento systém dotvořily na bázi r-ových forem sg. a pl. (r-médiopasívum). V germánských jazycích se tak nestalo; kromě toho zde chybí jakákoli stopa r-ových forem.

Právě uvedený minimální systém mediálních tvarů zdědily ze západoindoevropského prajazyka podle všeho i protobaltské dialekty (předstupeň baltských a slovanských jazyků). Zánik jednoduchého média v této části indoevropského areálu mohl mít příčiny různého druhu. Hlavní příčinu je patrně třeba hledat v nevelkém významovém rozdílu mezi indoevropským aktivem a médiem. Tam, kde mediální formy nepřevzaly jiné funkce (nestaly se normálním výrazem reflexíva a pasíva), jevily se nutně jako redundantní a byly odsouzeny k časnému zániku. Tak tomu bylo v indoíránských jazycích: již ve staroindickém období se aktivních a mediálních forem užívalo namnoze bez znatelného významového rozdílu, ve středoindickém období pak mediální formy přežívají jen ve zbytcích: jako pouhé varianty aktivních přípon, některé jako součást systému (aktivních) přípon apod. (J. S. Speyer,[15] L. Renou,[16] J. Bloch[17]). Obdobná situace snad byla v protobaltských dialektech: můžeme předpokládat, že výrazem reflexíva tu bylo odpradávna spojení aktivních tvarů slovesa se zvratným zájmenem, výrazem pasíva vazby s pasívním participiem apod.[18] Médium jako zvláštní diateze v důsledku toho zaniklo, to však nemuselo znamenat ztrátu všech mediálních přípon. Některé z nich snad byly vtěleny do systému aktivních přípon, s nimiž se hláskovým vývojem sblížily.

Nasnadě je takováto domněnka především u stsl. přípon 3. sg. a 3. pl. -tъ, -ǫtъ. Tyto přípony byly vykládány několikerým způsobem:[19] jako produkt zvláštního hláskového vývoje (ztvrdnutí -tь > -tъ apod.), aglutinací ukazovacího zájmena tъ nebo také jako pokračování indoevropských mediálních přípon *-to, *-nto. Tento poslední výklad ovšem naráží na závažnou překážku: jak ukazují slovanské koncovky nom. a ak. sg. o-kmenů, zůstává nekryté koncové -o ve slovanštině zachováno (koncovka nom.-ak. sg. neutra -o), kdežto kryté o se mění v ъ (-os, -om > -ъ). Přípony -tъ, -ǫtъ nemohly tudíž vzniknout z indoevropského *-to, *-onto, mohou však být pokračováním přípon *-tor, *-ontor: připustíme-li vývoj -os, -om > -ъ, nelze vyloučit ani -or > -ъ! Tomuto výkladu je podle našeho soudu třeba dát přednost před teorií počítající s prioritou koncovek -etь, -ǫtь, doložených jen východoslovanskými jazyky. Za nejstarší koncovku 3. sg. ps. tematických sloves lze pokládat [274]západoslovanské -e (holý kmen).[20] Přípona *-ti (> vsl. -tь) byla podle svědectví baltských jazyků původně doma jen u atematických sloves. Vedle toho můžeme, jak se zdá, rekonstruovat tematickou koncovku 3. sg. média *-etor (> stsl. -etъ); jednotlivé slovanské jazyky pak generalizovaly jednu z těchto koncovek.

U slovanské koncovky -e se nabízí srovnání s litevskou koncovkou 3. os. -a.[21] V obou případech by šlo o holý tematický vokál, ovšem různého timbru (e : o). Tento — nikoli zanedbatelný — rozdíl (timbre o není v 3. os. sg. jinak nikde doložen!), jakož i známý fakt, že litevská forma na -a označuje 3. os. bez rozdílu čísla, nabádá k úvahám o jiných možnostech výkladu. Nabízí se mj. tato hypotéza: Jako příponu 3. sg. méd. lze vedle *-to (-toi, -tor) rekonstruovat i pouhé *-o (-oi, -or); svědčí o tom védské formy typu aduha(t), aśaya(t), duhe, śaye apod., dále het. eša(ri), kiša(ri) apod. Formy 3. sg. médiopasíva konkurovaly formám 3. pl. akt. ve spojeních, kde 3. pl. fungovala jako výraz děje s neurčeným (všeobecným) podmětem (něm. man, fr. on; lat. narratur = narrant). Tato ekvivalence obou forem v jedné funkci mohla vést k nahrazení formy 3. pl. akt. formou na -o(r) i v jiných kontextech: tím vznikl stav, kdy tematické sloveso mělo v 3. sg. koncovku -e, v 3. pl. -o. Změna (o >)a > e v pozici po palatální souhlásce (nerespektovaná současnou litevskou grafikou) vedla později ke koincidenci obou koncovek v této pozici:

3. sg. e > ye

3. pl. a > ye

Vzhledem k neutralizaci rozdílu /a/ : /e/ ve většině pozic (kromě násloví) muselo dojít k vyrovnání i v pozici po nepalatální souhlásce a tím k úplné homonymii forem 3. sg. a 3. pl.: -e (psáno -ia, -ja) a -a se změnily ve fonetické varianty společné koncovky 3. osoby (bez rozdílu numeru). Podle vzoru koncovky 3. osoby pak byly upraveny i koncovky 1. a 2. pl.: -eme, -ete (psáno -iame, -iate) po palatální souhlásce, -ame, -ate po souhlásce nepalatální.[22] [Varianta: Bylo by možno vyjít též z formy 3. pl. s koncovkou -or — za předpokladu, že koncové -r zůstalo v litevštině zachováno jen v jednoslabičných slovech.]

 

R É S U M É

Das Medium im Germanischen und in anderen westindoeuropäischen Sprachen

Die Endungen des gotischen Mediopassivums -za, -da, -nda setzen nach Ansicht des Verfassers ältere Formen mit -ā fort. Diese sind am ehesten als analogische Neubildungen des Vorgermanischen zu betrachten: nach einem *-ā der 1. Person (< *-e-Ho) wurden -eso, -eto, -onto zu -esā, -etā, -ontā umgebildet. Nach der Kürzung des Endvokals wurde die Endung der 1. Person durch diejenige der 3. Person ersetzt. Das Fehlen besonderer Formen für 1. und 2. Ps. Plur. beim got. Mediopassivum stellt einen Archaismus dar: die Form mit der nt-Endung war wohl ursprünglich universal-pluralisch (das nt-Element bezeichnete die 1. Ps. plur. inklus.), besondere Formen für 1. und 2. Ps. Plur. wurden erst später hinzugebildet (in den ostindoeuropäischen Sprachen mit Hilfe eines dh-Elements). Ein (allerdings defektives) Medium war wohl allgemein-westindoeuropäisch. In der Vorstufe des Baltischen und des Slavischen ging es allerdings frühzeitig verloren, wobei allem Anschein nach einige Medialendungen dem System der Aktivendungen einverleibt wurden: aksl. -tъ (< -tor?) u.dgl., möglicherweise auch lit. -a (universale Endung der 3. Person).

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 4, pp. 271-274

Previous František Kopečný: K podmínkám etymologické rekonstrukce

Next Igor Němec: K vývoji funkcí infinitivu v češtině a v litevštině