Sémantická báze a pragmatika

Petr Sgall

[Articles]

(pdf)

Семантическая база и прагматика / La base sémantique et le pragmatisme

V diskusích o rovinách jazykového systému a jeho popisu převládá dnes jednoznačně stanovisko, podle něhož je třeba počítat s rovinami uspořádanými (lineárně) od významu k výrazu. Toto stanovisko, před patnácti lety vypracované v několika málo skupinách algebraické lingvistiky u nás a v SSSR zároveň s S. M. Lambem, rozšířilo se mezitím už i na řadu dalších směrů explicitního popisu jazyka a v podobě generativní sémantiky proniklo i do transformační teorie; N. Chomsky, který dlouho hájil svou podobu transformačního popisu, vycházející z hloubkových struktur, ustupuje v knize Reflections on Language (New York, 1975) k formulacím předpokládajícím už jen „výchozí frázové ukazatele“ místo samostatné roviny hloubkové struktury, a rovinu sémantickou chápe jako interpretaci povrchových struktur.

V české lingvistice je stanovisko blízké popisu s uspořádáním rovin známo z prací Mathesiových, Havránkových, Trnkových i Skaličkových. Dnešní úvahy o gramatice se sémantickou bází ap. (spojené mj. s projektem vzešlým ze spolupráce v rámci Mezinárodního komitétu slavistů, viz Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny, SaS 36, 1975, 18—46) bývají často východiskem nezcela ujasněných diskusí o „směru“ nebo „postupu“ od této základny nejen k rovinám morfematické a fonologické (přes tzv. gramatickou stavbu věty[1] či povrchovou syntax), ale také „k pragmatice“.[2]

V této stati chceme stručně vyložit, proč nepovažujeme za vhodné při popisu jazyka pracovat se zvláštní pragmatickou rovinou a proč při explicitním popisu češtiny (nejen pro účely strojového překladu nebo automatického testování gramatiky ap., ale i ve spojení s cíli teoretickými) zachycujeme v rámci jediné roviny (významové, tektogramatické) jak jevy čistě sémantické (v terminologii známé sémiotické trichotomie), tak i ty pragmatické jevy, které jsou v jazyce systémově ztvárněny. To se netýká jen referenčních indexů, jako jsou zejm. mluvčí, adresát, místo a okamžik promluvy, ale i modality volní i postojové (popř. odpovídajících aspektů ilokuční síly), a také jevů souvisejících s aktuálním členěním. Je sice možná námitka, podle které má kontextové zapojení a další jevy těsně související se strukturou zásoby informací společné mluvčímu a adresátovi (společných částí jejich „obrazu světa“) — [290]včetně vztahů mezi vlastním významem, alegacemi a presupozicemi — být odděleno od jevů čistě sémantických a zachyceno na zvláštní rovině pragmatické; domníváme se však, že takový postup by dobře nevystihoval povahu přirozeného jazyka.

Na rozdíl od jazyků formálních je totiž významová stavba věty v přirozeném jazyce v různých ohledech závislá na pragmatických podmínkách fungování jazyka jako sdělovacího prostředku lidské společnosti. Není divu, že doba mnohých tisíciletí, po která přirozené jazyky takto fungují, zanechala své stopy i v jejich strukturních vlastnostech. Odmítá-li Chomsky (v uved. knize, zejm. s. 13—35, 55—57) takový funkční výklad vlastností jazyka, není to dobře zdůvodněno ani předpoklady jeho vlastního přístupu; i kdybychom připustili, že v mnoha ohledech je přirozený jazyk podmíněn specifickými vlastnostmi člověka jako druhu, nijak by z toho nevyplývalo, že v některých jiných ohledech není stavba přirozených jazyků ovlivněna faktory vyplývajícími z dlouhodobých podmínek existence jazyka jako prostředku sdělování, dorozumívání ve společnosti.

Samu myšlenku vrozených předpokladů pro osvojení jazyka lze snad v zásadě přijmout, je-li formulována bez dogmatismu, spíše jako otázka, „jaké tyto vrozené struktury v jednotlivých oblastech jsou“ (Chomsky, o.c., s. 13). Je možno souhlasit i s Chomského kritikou Searlových a Griceových formulací, které směřují k přímému opření teorie jazykového významu o sdělovací funkci jazyka. Chomsky však nadto vůbec popírá, že by sdělovací funkce měla být pokládána za základní a že by struktura jazyka měla být vysvětlována právě jako struktura touto funkcí podmíněná.

Jistě lze mluvit o textech — úplných nebo fragmentárních —, které nejsou určeny ke komunikaci. Jsou to však jen sekundární užití přirozeného jazyka, který by se bez sdělovací funkce nebyl vyvinul. Nejde jen o to, že velká většina textů (promluv, verbálních komunikátů) vznikla na základě sdělovacího záměru. Jde i o to, že teprve sdělená promluva, vnímaná adresátem, se plně začleňuje do fungování jazyka, i do jeho vývoje. Z tohoto hlediska je třeba sdělovací funkci považovat za primární.

Na tom nic nemění Chomského příklad, že při psaní své doktorské disertace nepředpokládal, že ji někdo bude číst, takže ji prý nelze považovat za sdělovací akt (přestože mezi tím byla v rozmnožené formě rozšířena na mnoho lingvistických pracovišť v celém světě, její jednotlivá místa jsou v literatuře citována atd.).

Po dlouhém vývoji, spojeném s prosazováním jedněch prvků a s ustupováním druhých, je přirozený jazyk ve své stavbě právě sdělovací funkci přizpůsoben. Ostatně, uvádí-li Chomsky, že se dosud nesešel s dokladem toho, jak je možné prvky jazykové struktury vysvětlit na základě sdělovací funkce, pak by také bylo třeba se ptát, zda se snad už někomu podařilo některý rys stavby jazyka vyložit na základě biologických vlastností člověka, jak to postuluje Chomsky.

Jistě je dobře možné si představit, že struktura jazyka je závislá jak na podmínkách daných užíváním jazyka, tak na činitelích určených biologicky. Dosavadní poznatky lingvistiky však, jak se zdá, přece jen mají blíže k dokladům prvního druhu. Patří k nim např. známý antropocentrismus syntaxe, o kterém mluví Vl. Skalička (Das Wesen der Morphologie und der Syntax, AUC SlavPrag 4, 1962, zejm. s. 126): výstavba syntaxe je podmíněna i tím, že přirozený jazyk je útvarem, který člověk vybudoval sám pro sebe; ve struktuře syntaxe, stejně jako slovní zásoby, se odráží skutečnost, že člověk mluví především o sobě, o svých zájmech, názorech, zkušenostech. Ve stavbě věty se antropocentrismus projevuje v tom, že větná schémata (v jiné terminologii slovesné rámce, typy aktantů) jsou vybrána z oblasti člověku nejbližší, takže především schéma vhodné pro lidskou činnost (konatel, akce, patiens, popř. i adresát, okolnosti) se uplatňuje i ve větách, které se lidské činnosti netýkají a mohly by mít strukturu zcela jinou (kde by např. místo konatele a patientu byly jen neutrální argumenty relace).

Také existence aktuálního členění věty v přirozených jazycích na rozdíl od jazyků formálních je ostatně právě příkladem toho, jak je stavba přirozeného jazyka pod[291]míněna jeho sdělovací funkcí, jeho mnohatisíciletým vývojem jako prostředku lidské komunikace.

Zdá se, že podobné rysy jazykové struktury lze v jistém smyslu považovat za podmíněné vlastnostmi člověka jako druhu, nejde tu však bezprostředně o vlastnosti vrozené. Vždyť ostatně člověk jako druh se vyznačuje právě tím, že jeho chování je v menší míře než u jiných druhů podmíněno vlastnostmi vrozenými a více závisí na podmínkách života ve společnosti, tedy i na podmínkách komunikace.

Je-li fungováním jazyka jako sdělovacího prostředku, tedy pragmatickými podmínkami komunikace, ovlivněna celá stavba jazyka, pak je ovšem na těchto podmínkách závislá i významová stavba věty. Při sémiotickém rozdělení problematiky na syntax, sémantiku a pragmatiku se počítá s laboratorními podmínkami fungování jazyků, což plně postačuje pro jazyky formální (ačkoli i tam by studium pragmatických aspektů užívání těchto jazyků mohlo poskytnout cenný materiál i pro teorie sémantické). Pro přirozený jazyk však obvyklá charakteristika rozdílu mezi sémantikou a pragmatikou nevyhovuje, aspoň ne, pokud jde o členění jazykového systému do rovin. Říká se totiž, že vztahy, kterými se zabývá sémantika, se týkají jen výrazů a (jimi označovaných) objektů, zatímco vztahy zkoumané pragmatikou zahrnují i uživatele jazyka; obvykle se však přitom opomíjí ta skutečnost, že také o uživatelích lze mluvit jako o objektech, tzn. že množina uživatelů a množina objektů nejsou navzájem disjunktní a že tedy rozdíl mezi nimi nemůže být východiskem pro definici.

Bylo by snad možné definici sémantiky a pragmatiky (jejímž přesným zněním se tu zabývat nemůžeme; viz k němu — po Morrisovi — zejm. R. Carnap, Meaning and Necessity, Chicago 1955³, 233) upravit na základě toho, že do sémantiky patří vztahy výrazů k uživatelům jazyka tehdy, jsou-li uživatelé označeni jako jiné objekty, nezávisle na tom, že jde právě o uživatele jazyka, zatímco do pragmatiky patří vztahy týkající se uživatelů jazyka zprostředkovaně, přes jeho fungování, přes určité užití věty v promluvě (viz už zmíněné referenční indexy, které jsou v montaguovské sémantice chápány jako volné proměnné ve významovém zápisu věty, nabývající konkrétní hodnoty pro každé uplatnění věty jako výpovědní události v určité situaci). I takové vymezení by ovšem bylo třeba dále upřesňovat; mimo jiné zřetel ke slovům jako dnes, náš, majícím z tohoto hlediska povahu „hybridní“, ukazuje, že by sotva bylo možné dělit popis významu do dvou různých rovin, neboť vztah mezi takovými rovinami by musel mít zcela zvláštní povahu, odlišnou od vztahu mezi jinými rovinami, k jejichž explicitnímu popisu byly už přijatelné přístupy navrženy. Ostatně v lingvistice se termínů sémantika, sémantický odedávna užívalo pro celou oblast významu, včetně takových pragmatických prvků, jako jsou významy referenčních indexů, modalit aj. Je příznačné, že Carnap (l. cit.) celé studium přirozeného jazyka počítá k pragmatice.

Sémantický výzkum v rámci logiky vychází z pravdivostních hodnot a pravdivostních podmínek vět, nedovede se ovšem obejít bez tak nejasných pojmů, jako „možný svět“ nebo „aktuální svět“, které často přijímá jako pojmy výchozí, dále neanalyzované. V logických diskusích se stále častěji poukazuje na to, že takový postup neuspokojuje, mj. proto, že uplatnění pojmu „aktuální svět“ předpokládá univerzální, uzavřenou soustavu znalostí, která nikde neexistuje (nehledě k nejasnostem spojeným s časovou proměnlivostí světa). Z tohoto hlediska se jeví jako použitelnější takové pojmy jako univerzum promluvy (a soustava vztahů mezi jeho prvky); vždyť sémantiku vět nelze studovat bez určitých (víceméně obecně formulovaných) podmínek daných jejím užitím v takových nebo onakých promluvách. Jako se v sémantice běžně (a při studiu přirozeného jazyka zcela nezbytně) bere v úvahu např. jedinečnost předmětů v tvrzeních jako Karlova matka políbila (tohoto svého) syna na čelo, je třeba brát v úvahu i podmínky další, jako např. ty, které jsou relevantní pro pravdivostní podmínky vět jako Česky se mluví na Moravě. Takové podmínky [292]jsou někdy dány vztahy mezi prvky jediné věty (Karel má jedinou matku, jediné čelo — protože v „aktuálním světě“ to jinak být nemůže), jindy lexikální povahou slov (Karel je vlastní jméno), jindy širším kontextem (srov. zájmena jako tento, nebo omezení univerza promluvy předcházejícím kontextem).

Univerzum promluvy je ovšem proměnlivé jak od jednoho komunikátu ke druhému, tak i uvnitř jediného sdělení. Chápeme-li je jako aktivovanou část společné zásoby informací (nad určitý práh, nebo snad jinak vymezenou), pak máme možnost přihlédnout i ke struktuře této zásoby, k tomu, že aktivovanost jejích jednotlivých prvků se v průběhu promluvy mění (zdá se, že prvek odpovídající nejdynamičtějšímu členu posledně užité věty je aktivován nejvíce). Je zřejmé, že např. jedinečnost prvku při užití zájmen jako ten, tento (nebo určitého členu) může být dána tím, že jeden z prvků dané třídy (která odpovídá užitému pojmenování) je v okamžiku výpovědi aktivován daleko více než ostatní.

Univerzum promluvy je tedy vázáno na kontext, na promluvu samu (její předcházející část) i na její situaci. V tomto smyslu je sémantika přirozeného jazyka (k jejímž východiskům univerzum promluvy patří) založena na pragmatice. Při studiu významů je možné do značné míry od pragmatických jednotlivostí odhlédnout (nejde o to, který konkrétní mluvčí je autorem promluvy, jako nejde o to, zda Karel v daném případě označuje muže nebo hocha s těmi či oněmi vlastnostmi — vždyť i jedinečnost objektů označených vlastními jmény je přece relativní). Jsou však i pragmatické jevy, od nichž při studiu obecných vlastností významové stavby přirozeného jazyka odhlédnout nelze, totiž jevy, které jsou pro jazykový systém relevantní.

Je pak třeba brát ohled i na to, že některé pragmatické jevy jsou relevantní pro pravdivostní podmínky vět, i když ve vztahu k formálním jazykům jsou pravdivostní podmínky právě východiskem carnapovské sémantiky, která od pragmatiky abstrahuje. I ve vztahu k větám přirozeného jazyka patří jistě otázka, zda pravdivostní podmínky dvou vět jsou stejné, nebo nikoli, k „čisté sémantice“ v tom smyslu, že věty s pravdivostními podmínkami různými nelze považovat za sémanticky shodné. (Jinak by totiž sémantika opět ztratila pevné východisko, které díky Tarskému právě v pravdivostních podmínkách našla.) Při specifikaci pravdivostních podmínek, a tedy i při zjišťování, zda pro danou dvojici vět jsou shodné, je však často nutné pracovat s pragmatickými jevy. Někdy jsou to vlastnosti mluvčího — např. větu jako Moje manželka má světlé vlasy může jako smysluplný výrok (ať už pravdivý, nebo nepravdivý) uplatnit jen ženatý muž; jindy ovšem může jít o jiné pragmatické okolnosti (spojené s posluchačem, místem promluvy aj.). Jsou ovšem i pragmatické okolnosti, které význam věty takto přímo neovlivňují: např. skutečnost, že mluvčí a posluchač se buď stýkají natolik důvěrně, že si tykají, anebo nikoli, nevede k tomu, že by rozdíl mezi tykáním a vykáním měl být považován za rozdíl významu (např. věty Psal jsi a Psal jste mají zřejmě identické pravdivostní podmínky; na druhé straně ovšem rozdíl mezi Psal jste a Psali jste je sémantický).

Významově relevantní pragmatické okolnosti mohou být spojeny s presupozicemi, jako ve výše uvedeném příkladu (existence manželky), ale také s oběma zbývajícími „mody významu“ — s alegací a s vlastním významem. Zatímco u presupozic (jejichž pravdivost vyplývá jak z dané věty, tak z její negace) je pragmatickým rozdílem podmíněn rozdíl mezi výrokem smysluplným a nesmyslným, jde u vlastního významu o rozdíl mezi výrokem pravdivým a nepravdivým. O první možnost (rozdíl co do smysluplnosti) jde např. u dvojice Můj syn má světlé vlasy — Mé dítě má světlé vlasy (první větu nemohu smysluplně užít, mám-li jen dcery); druhou možnost (rozdíl mezi pravdivostí a nepravdivostí) lze ilustrovat příklady jako Tohle je můj syn — Tohle je moje dítě (první věta bude nepravdivým výrokem, ukazuji-li při jejím užití na dceru).

V těchto otázkách hraje důležitou roli aktuální členění. Věta „přisuzuje“ svému [293]základu platnost toho, co je obsaženo v ohnisku (jádru), takže v obecném případě změna hranice mezi základem a ohniskem (a tím spíše jejich úplná záměna) vede i ke změně pravdivostních podmínek věty. Je to zřejmé už z toho, že prvky obsažené v základu (a tedy vybrané z nejaktivovanějších prvků společné zásoby informací) jsou spojeny s presupozicemi (o světě i o okolnostech promluvy), kdežto prvky ohniska zpravidla presuponovány nejsou (pokud nejde o objekt faktového slovesa jako vědět). Tím je dáno, že např. větu Francouzský král je holohlavý nelze smysluplně užít, mluvíme-li o „světě“, ve kterém je Francie republikou (byla by totiž porušena presupozice), ale např. De Gaule byl králem Francie je — vzhledem k takové situaci či „světu“ — výrok nepravdivý (máme tu na mysli věty bez přenesených významů a s normální intonací, tedy s pořadím základ — jádro); stejně je tomu s větou Dne 1. 6. 1966 přijel do Prahy francouzský král. U obou posledně uvedených vět by v odpovídajícím užití byla odpovídající záporná věta užita jako výrok pravdivý.

Často je ovšem v přirozeném jazyce situace složitější, než aby negace nepravdivého výroku byla vždy výrokem pravdivým. Je třeba počítat tu i s větami ne plně pravdivými, na které přirozenou reakcí nebude ani To je pravda, ani To není pravda, ale Nejen to (tam) ap. nebo Ano, to taky, ale především … Sem patří jak věty typu Chrám sv. Víta je ze skla, tak i Washington je obydlen barevnými (posledně uvedený typ ukazuje, že tzv. mlhavé množiny, “fuzzy sets”, které se uvádějí jako podklad těchto jevů z hlediska logické sémantiky, nemohou být pro dané účely adekvátně zpracovány jen na základě kvantifikace; i když bílí jsou ve Washingtonu snad opravdu v menšině, nejde tu přece primárně o počet těch či oněch obyvatel). Právě sem také patří věty jako Česky se mluví na Moravě, které mohou být jako (plně) pravdivé užity jen ve specifických kontextech (např. jako odpověď na otázku Mluví se česky na Moravě, nebo na Slovensku?); rozdíl proti Na Moravě se mluví česky (věta pravdivá vzhledem k „aktuálnímu“ světu, bez oné kontextové specifičnosti), je rozdílem významovým a jeho popis nelze odkazovat do jakési pragmatické roviny přirozeného jazyka. Vezmeme-li v úvahu proměnlivost univerza promluvy a závislost pravdivostních hodnot výroků na tomto univerzu (popř. možnost upřesnění pojmů jako „aktuální svět“ s využitím toho, co víme o společné zásobě informací mluvčího a posluchače), pak nás skutečnost, že tu jde o rozdíl významový, přestane udivovat.

 

R É S U M É

A Semantic Base and Pragmatics

The author presents some arguments corroborating the view according to which the first component of a semantically based linguistic description (or the level of linguistic meaning) should include the pragmatic phenomena which are relevant for meaning. A separate pragmatic level is not conceivable as one of the levels directly connected with representations of sentences, since e.g. the description of the meaning of such words as today, yesterday cannot be divided info two distinct levels (of semantics and of pragmatics). It is more adequate to take into account that the level of natural language meaning is based on pragmatics, even the truth conditions of sentences being conditioned by the universe of discourse (and the stock of knowledge shared by the speaker and the hearer), which changes during a single discourse.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 4, pp. 289-293

Previous František Daneš: K otázce větných členů

Next Josef Filipec: Některé otázky sémantiky sloves