Příspěvek ke vztahu sociolingvistiky a funkční stylistiky

Alois Jedlička

[Articles]

(pdf)

К отношению социолингвистики и функциональной стилистики / Remarques sur le rapport entre la sociolinguistique et la stylistique fonctionnelle

K řešení stylistické problematiky se přistupuje z různých aspektů a využívá se přitom také různých opěrných výchozích pojmů-termínů. Jedním z takových přístupů, i dnes hojně v stylistickém bádání v různých centrech uplatňovaných, je přístup funkční.[1] V poslední době se však často poukazuje na některé styčné body mezi funkční stylistikou a nově se rozvíjející sociolingvistikou, resp. mezi funkční stylistikou a teorií komunikace.[2] Podstata funkčního přístupu záleží sice ve zdůraznění funkce, cíle projevu jako východiska stylových rozdílů, ale od samých počátků se ve funkční stylistice přihlíželo v plné míře k působení vlastních faktorů sociálních.

Otázky stylu a stylistiky, ať v obecnosti, nebo v konkretizaci na autora nebo dílo, stály od samého počátku v popředí zájmu P. Trosta. I v oblasti stylistické — stejně jako v široké paletě jiných problémů, jimiž se zabýval, — dovedl s lakonickou úsporností i aforistickou gnómičností vyslovovat myšlenky a soudy pronikavé a závažné, jejichž průkopné novátorství se mnohdy překvapivě projeví až po letech, přičemž myšlenky jednou vyslovené neztrácejí nic na své původní aktuálnosti. P. Trost se totiž vždy vyslovoval ne k otázkám dobově módním, nýbrž k závažným otázkám obecným a metodologickým, které sám jako aktuální — vzhledem k řešené problematice — pociťoval a které pak promítal do řešení problémů stylistických. A v souvislosti s jevy stylovými to byly právě také otázky vztahu jazyka a společnosti, jejichž promýšlení stojí hned na počátku lingvistické cesty P. Trosta. Proto právě na ně se soustřeďuje náš příspěvek.

Východiskem našich úvah učiníme pojem-termín jazyková situace a jejich předmětem pak i pojmy-termíny, kterých se dnes užívá v terminologickém významu (často v různé modifikaci) ve funkční stylistice i v sociolingvistice, to jest oblast (sféra), typ a vrstva.

S pojmem jazyková situace se v přesném terminologickém významu dnes pracuje zvláště v sovětské a československé jazykovědě. Je možno jej vymezit na základě relací mezi jazykovým společenstvím, jazykovou komunikací a jazykovým celkem jako stav a způsob užívání jednotlivých útvarů daného jazykového celku skupinami jazykového společenství (určenými sociálně, teritoriálně, generačně ap.) v jednotlivých komunikativních sférách.[3] Vl. Barnet propracoval tuto problematiku v tom smyslu, že rozlišil i terminologicky složky komplexního pojmu jazyková situace (v širším smyslu); mluví pak o situaci jazykové (v užším smyslu), sociální a komunikativní, a ty i obsahově blíže určuje a vymezuje.[4] V současné sovětské so[325]ciolingvistice setkáváme se s vymezením jazykové situace především u L. B. Nikol’ského: jazykovou situaci chápe jako systém sociálně a funkčně diferencovaných jazykových útvarů, které jsou ve vztahu ke kontinuu jazykové komunikace ve společnosti; nejnověji pak jí rozumí souhrn jazyků, subjazyků a funkčních stylů, které slouží ke komunikaci v administrativní teritoriální jednotce nebo v etnickém společenství. V. A. Avrorin[5] vymezuje jazykovou situaci (na rozdíl od situace řečové) v jednojazyčném národním společenství jako realizaci funkcí všech existujících jazykových útvarů (stručněji — fungování jazyka) ve všech prostředích a sférách společenské činnosti za určitých sociálních podmínek života daného společenství.

Komunikativní kontinuum (resp. komunikativní prostor) se člení na jednotlivé komunikativní sféry (rus. zpravidla sfery soobščenija, něm. Kommunikationssphären, Kommunikationsbereiche). Klasifikace komunikativních sfér, jak se s ní setkáváme ve výše uvedených pracích, ukazuje na nejednotnost, ba i neujasněnost v pojímání tohoto pojmu. Na jedné straně se klasifikace komunikativních sfér kryje s klasifikací funkčních stylů, která dnes představuje v pracích z funkční stylistiky obecně přijímaný standard. Tak je tomu např. v nové německé stylistice W. Fleischera a G. Michla, kde se vydělují tyto sféry: běžně dorozumívací, vědecká, úřední, publicistická a umělecká (beletristická).[6] Podobné dělení nacházíme i u E. Rieselové, u níž se ovšem klasifikace komunikativních sfér nepodává explicitně, ale lze ji zpětně vyvodit na základě definice funkčního stylu jako „kvalitativně a kvantitativně regulovaného systému užívání jazyka v konkrétní sféře společenského styku“ (o.c., s. 36). Práce sociolingvistické, resp. práce obírající se funkční stránkou jazyka v širokém smyslu pracují s širší nebo vůbec odlišnou klasifikací sfér, ukazující na odlišné východisko. Tak V. A. Avrorin (o.c., s. 76n.) vyděluje vedle sfér, které jsme už připomněli z prací stylistických, ještě sféry další, jako sféru náboženského kultu, sféru výroby, společenskopolitické činnosti, hospodářské činnosti, organizovaného vyučování (učení), ale také sféru osobní korespondence, a pak sféry představující vlastně subsféry ve vztahu ke sféře umělecké (sféru estetického působení, zvl. ve filmu, v televizi a v rozhlase a sféru ústní lidové slovesnosti). Jednotnější klasifikace je podána u L. B. Nikol’ského (o.c. 1976, s. 37): vychází se ze společenské komunikace realizující se v rámci státního celku a výsledkem je rozlišení sféry celostátní, regionální, místní, familiární a dále výrobní a rituální. Sféry takto vydělené jsou blízké klasifikaci prostředí u V. A. Avrorina; vedle pojmu sféra pracuje totiž Avrorin ještě s pojmem prostředí (o.c., s. 69n.) a klasifikace, kterou podává, se vyznačuje i pořadím, které vyjadřuje kvantitativní narůstání komunikace (od prostředí rodinného, přes výrobní kolektiv, sociální skupinu, regionálně ohraničené společenství až po komunikaci mezi národy v mnohonárodním státním útvaru a komunikaci „všelidskou“). I v obou těchto sociolingvisticky orientovaných pracích je rozdíl v samém pojetí sféry i ve výchozích kritériích, i když se shodně vyzvedá skutečnost, že jsou komunikativní sféry tvořeny tematikou komunikace, sféry tedy představují souhrn témat tvořících obsah komunikace v příslušných oblastech sociálního styku. Komunikativní sféry, které se vydělují, nemají charakter univerzální, jsou vázány na určité společenství a také na určitou dobu. Charakteristika komunikativních sfér se podává i z hlediska toho, kterými jazykovými útvary (popř. funkčními styly) se v dané sféře komunikace realizuje a které skupiny uživatelů se na komunikaci podílejí.

Rozdíly při vymezování a hlavně v klasifikaci komunikativních sfér jsou působeny rozdílnými aspekty, z nichž se k řešení problematiky přistupuje. U Nikol’ského vy[326]stupuje do popředí aspekt sociolingvistický, stejně tak u Avrorina, pokud jde o vymezení a jednotnou klasifikaci prostředí, u německých stylistiků a u Rieselové je to aspekt funkční (resp. funkčně stylistický). V Avrorinově klasifikaci komunikativních sfér jde o smíšení obou aspektů.

Sám jsem pracoval s pojmem sféra v Základech české stylistiky (Praha 1970), a to v terminologickém určení stylová sféra (oblast). Spolu s pojmy-termíny stylový typ, stylová vrstva může tvořit vhodnou pojmovou základnu pro výklad a ujasnění některých stylových jevů tím, že se i terminologicky diferencují jevy různých stylových rovin. Stylová sféra je v tomto pojetí tvořena souhrnem jazykových projevů, které se vyznačují společným určujícím rysem ze souboru stylotvorných faktorů podmiňujících výstavbu jazykových projevů. Podle toho je možno vydělit sféry určované dvojicemi opozičních rysů (sféru projevů mluvených a psaných, dialogických a monologických, spontánních a předem připravených, soukromých a veřejných aj.). Je však možno vydělit také sféry na základě rysů funkčních; tyto sféry spadají v jedno s tzv. funkčními styly tradičně i nově vydělovanými, jde tedy o funkční stylové sféry. Pojem funkční styl je ovšem komplexní, víceaspektový a zahrnuje z hlediska pojmové i terminologické diferenciace, s kterou pracuji, jednak projevy samé (sféru), jednak stylové normy pro ně platné (typ) a také specifické prostředky v projevech užívané (vrstvu). Konfrontace pojmů a jevů a především klasifikací podaných v uvedených pracích ukazuje, že se pojem-termín funkční stylová sféra obsahově kryje s pojmem-termínem komunikativní sféra. U základních vydělovaných sfér vystupuje do popředí spjatost s oblastmi lidské činnosti, vymyká se ovšem z toho sféra běžně dorozumívací, kde jednoznačně o takové vázanosti mluvit nelze. Osobitost této sféry i příslušného stylového typu je ovšem zřejmá i z jiných charakteristických rysů.

Rozdílné přístupy a aspekty se projevují i při vymezování funkčního stylu a při klasifikaci jeho typů. Nikol’skij sám činí rozdíl mezi východiskem lingvostylistickým a sociolingvistickým. Výsledkem lingvostylistického přístupu jsou funkční stylové typy výše připomínané (typ vědecký, publicistický atd.). Východisko sociolingvistické vede u Nikol’ského k vydělení funkčního stylu oficiálního, neoficiálního, profesionálního a rituálního. Klasifikace lingvostylistická váže funkční stylové typy na odpovídající funkční stylové (komunikativní) sféry. Také u Nikol’ského zjišťujeme zčásti tuto vázanost na sféry komunikativní, vydělené z hlediska sociolingvistického: funkční styl rituální přímo odpovídá rituální sféře, neoficiální styl je možno spojovat se sférou familiární, ale plné paralely zde není. Není bez zajímavosti, že Nikol’skij připomíná původní pojetí i klasifikaci funkčních stylů u B. Havránka z r. 1932 (ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, 68n.), kdy B. Havránek lišil funkční jazyky (v klasifikačním výčtu se shodující s výčtem funkčních stylů vydělovaných dnes funkční stylistikou) a funkční styly, určované podle konkrétního cíle a podle způsobu projevu (počítal k nim (1) praktické sdělení, zprávu, (2) vybídnutí (výzvu), přesvědčování, (3) obecné poučení (populární), (4) odborné poučení (výklad, dokazování), (5) kodifikující formulaci, a podle způsobu projevu pak opoziční typy intimní — veřejný a ústní — písemný). Tyto konkrétní druhy „funkčních stylů“ v starším chápání B. Havránka se dnes zahrnují do široké problematiky typů textů.

S problematikou komunikativních sfér (i funkčních stylových sfér) velmi těsně souvisí i problematika dílčích jazykových útvarů jazykového celku. L. B. Nikol’skij zakládá právě na volbě a existenci útvarů, jimiž se realizují projevy v jednotlivých sférách, charakteristiku těchto sfér. Pro komunikaci v určitých sférách jsou některé realizační útvary typické, mají v nich postavení centrální (např. spisovný jazyk ve sféře vědecké, publicistické). Jsou však i sféry, v nichž je komunikace realizována různými útvary národního jazyka, lze mluvit o koexistenci těchto útvarů v dané sféře (např. ve sféře běžného dorozumívání). Je tomu tak především ve sférách [327]vydělovaných z hlediska sociolingvistického. V zastoupení realizačních útvarů v těchto sférách jsou rozdíly v jednotlivých jazykových společenstvích i rozdíly v historickém vývoji. Zjištění těchto složitých vztahů náleží do charakteristiky celkové jazykové situace.

Při řešení vztahu sfér a realizačních útvarů narážíme na problémy týkající se vydělování jazykových útvarů a jejich klasifikace. I sociolingvistické práce pracují s útvary tradičně v lingvistice vydělovanými (spisovný jazyk, hovorová forma spisovná, dialekt, nadnářeční koiné, v sovětské lingvistice pak tzv. prostorečije) a na jejich základě podávají i charakteristiku komunikativních sfér. U Nikol’ského k tomu však ještě přistupuje rozlišení nadřazených tzv. funkčních typů jazykových útvarů; ty se vydělují paralelně s příslušnými komunikativními sférami (v pojetí Nikol’ského) a jsou tedy určovány primárním a typickým fungováním v dané sféře (tuto paralelnost potvrzuje i terminologické označení: regionální sféra — regionální jazyk, místní sféra — místní jazyk, výrobní sféra — profesionální jazyk, rituální sféra — rituální jazyk). Není však určen samostatný funkční typ, který by odpovídal sféře familiární; i to ukazuje na specifičnost problematiky té sféry, která se zčásti kryje se sférou běžně dorozumívací (hovorovou) námi vydělovanou.

Dvojí východisko při vymezování a klasifikaci komunikativních sfér (sociolingvistické a funkčně stylistické) se promítá i do sledované paralely sféra — realizační útvar. Zatímco pro komunikativní sféry vydělené z jednotného hlediska sociolingvistického (u Nikol’ského) je určující paralela mezi sférou a odpovídajícím funkčním typem jazykového útvaru, pro funkční stylové sféry (vydělené z hlediska funkčně stylistického a nazývané v některých pracích rovněž sférami komunikativními) je charakteristická především přímá paralela mezi sférou a příslušným funkčním stylovým typem (např. odborným, publicistickým aj.).

V souvislosti s problematikou funkčních stylů bývá řešena i otázka, zda je lze pojímat jako subsystémy, jako jazykové útvary (německy Erscheinungsformen der Sprache, srov. E. Rieselová, o.c., s. 37). E. Rieselová takové ztotožnění odmítá. K. Hausenblas, vycházeje z B. Havránka, ale prováděje pojmovou i terminologickou modifikaci, rozlišuje vyjadřovací styly (jakožto způsoby výstavby projevů), stylové vrstvy prostředků (jakožto soubory specifických prostředků užívaných v projevech jednotlivých stylů) a stylové modifikace jazyka (jakožto (úplné) systémové útvary (varianty) daného jazyka). Ilustrační příklady, které na tyto modifikace uvádí, jsou však jen z oblasti tzv. funkčních stylů.[7] Propracovanou a poměrně jednotně pojatou obecnou koncepci stylu a stylových jevů podává nově Ju. M. Skrebnev.[8] Vymezuje styl s pomocí pojmové sítě sféra (komunikativní, řečová), subjazyk, systém subjazyka (třídy jeho jazykových jednotek), styl. Ve zkratce lze Skrebnevovo vyvození pojmu styl naznačit takto: Jazyk chápe jako souhrn subjazyků, subjazyky jsou vázány na řečové (komunikativní) sféry, v nichž se jich užívá. Subjazyky mohou být i maximálně široké i maximálně omezené jazykové systémy; subjazykem je v Skrebnevově chápání spisovný jazyk v rámci celku národního jazyka stejně jako např. jazyk lékařských textů užívaný v konkrétní dílčí sféře vědecké. Systém subjazyka je tvořen jazykovými jednotkami trojího druhu: a) absolutně specifickými (vlastními jen danému subjazyku), b) relativně specifickými (náležejícími nejen danému subjazyku, ale i jiným subjazykům, majícími však ohraničenou upotřebitelnost), c) nespecifickými jednotkami (které jsou společné všem potenciálním subjazykům a mají obecnou upotřebitelnost). Podstatu stylu vidí Skrebnev v rozdílech mezi subjazyky: styl chápe jako souhrn příznaků rozlišujících jednotlivé subjazyky a jeho podstatu vidí ve vrstvě absolutně specifických jednotek daného subjazyka. I když [328]Skrebnev sám termínu vrstva neužívá, lze poukázat na blízkost pojetí stylové vrstvy v naší stylistice a třídy absolutně specifických jednotek v chápání Skrebnevově.

Naše úvahy založené na konfrontační analýze některých nových stylistických a sociolingvistických prací soudím prokázaly plodnost širšího funkčního přístupu při analýze, vymezování a klasifikaci jevů i potřebu další vnitřní diferenciace (pojmové a terminologické) u některých základních pojmů (např. také u pojmu styl). Ukazuje se jako prospěšné pracovat s pojmem sféra (komunikativní, řečová, stylová) a zakotvit spolu s ním v přesném vymezení i pojem-termín vrstva (stylová).

 

R É S U M É

Zum Verhältnis der Soziolinguistik und Funktionalstilistik

Bei der Untersuchung der stilistischen Problematik kommen einige gemeinsame Züge in der Funktionalstilistik und in der soziolinguistischen Forschung vor. Es zeigt sich nützlich mit dem Begriff Sphäre (Kommunikationssphäre, Redesphäre, Stilsphäre) zu arbeiten und zwar als Bestandteil des komplexen soziolinguistischen Begriffs Sprachsituation. Die Auffassung und die Klassifikation der Kommunikationssphären (bezw. Stilsphären) ist bis jetzt uneinheitlich und hängt von dem soziolinguistischen oder funktionalstilistischen Aspekt ab. Zur Charakteristik der Kommunikation in einzelnen Sphären gehört auch die Feststellung, welche Sprachgebilde als typisch gebraucht werden. Neulich wird in einigen Arbeiten der Begriff Subsprache und Subsystem benutzt. Man arbeitet dann z.B. mit der Begriffsreihe Sphäre (Redesphäre) — Subsprache — Subsystem — absolut spezifische Spracheinheiten (dieser Begriff entspricht dem Begriff-Terminus Stilschicht). Der Stil wird als Komplex von Merkmalen aufgefasst, welche zur Differenzierung einzelner Subsprachen dienen.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 4, pp. 324-328

Previous Slavomír Utěšený: Diastratické aspekty ústupu německých přejetí v češtině

Next Josef Vachek: K materiálovým prostředkům stylistiky psané jazykové normy