Idiomatika, frazeologie a lexikografie

František Čermák

[Discussion]

(pdf)

Идиоматика, фразеология и лексикография / L’idiomatisme, la phraséologie et la lexicographie

Zájem o oblast idiomatiky a frazeologie (dále IF) stále vzrůstá, soudíme-li podle přibývajících produktů jejího lexikografického zpracování. Odrážejí v sobě příznačně přednosti a nedostatky různých východisek a koncepcí, kterými sama oblast teorie oplývá. Cílem následujícího přehledu (část 1) je všimnout si jednak hlavních momentů, které se v různých přístupech objevují a vyniknou vzájemným srovnáním, jednak i přístupů spíše ojedinělých, které však naznačují možné rozšíření a pokračování lexikografické práce dalšími směry. Hlavní pozornost budeme napřed věnovat rozboru stavu jednojazyčných lexikografických prací pokrývajících oblast IF evropských jazyků (podle dostupnosti) a reprezentujících dvě desítky knižních publikací. S výjimkou češtiny (kvůli kontinuitě) a angličtiny (kvůli unikátnosti tradice IF) půjde výhradně o slovníky současné, resp. poválečné. Z přehledu byly dále vyloučeny velmi početné slovníky IF překladové a ojedinělé synonymické a dále práce paremiologické, popř. jim podobné, které zatím svou úrovní zpracování ani zdaleka nevyhovují požadavkům, jež lexikografie na celou tuto oblast klade; byly, a nezřídka dosud jsou, přes poměrně dlouhou vlastní tradici, doménou spíše entografie a folkloristiky.

Na rozbor lexikografické situace navazují úvahy o potřebě a koncepci velkého slovníku IF, zvláště pro češtinu (část 2), který se musí opírat, chce-li být aspoň relativně úplný, o IF chápanou široce a především jako oblast omezené syntagmatičnosti, spojitelnosti slov a dalších jednotek. To nebývalo dříve dostatečně zdůrazňováno.[1]

1.1 Česká frazeologická tradice, držíme-li se čistě formálně tohoto rozporuplného termínu (a ovšem i pojmu) frazeologie, je po lexikografické stránce více než stoletá. Věcně to ovšem neodpovídá skutečnosti, jakýsi začátek představuje až v tomto století sbírka Mašínova, pokračování pak dosud užívaná práce Zaorálkova. IF je také do určité míry zpracováno i v obou výkladových slovnících (PS a SSJČ).

V sedmdesátých letech minulého století vyšly v rozmezí dvou let dvě práce stejného jména a prakticky i stejného obsahu,[2] dnes z hlediska frazeologa pouhá kurióza a poněkud cennější snad jen z hlediska sociolingvistického. V mladší z nich, Šebkově práci, zamýšlené jako pomůcka pro žáky gymnázií v boji proti němčině a jejímu vlivu a na pomoc čistotě tehdejšího jazyka, který „ustavičným stýkáním se s němčinou velkou vnitřní zkázu vzal, uchýliv se znamenitě od své čistoty a dokonalosti“,[3] se ovšem obsahově mnoho společného s dnešním chápáním IF nenajde. Pozornost [41]je tu věnována hlavně pádovým rekcím sloves, popř. adjektiv a dalších slov, a proto také je heslo tohoto abecedního slovníčku nejčastěji slovesné, popř. adjektivní. Po záhlaví (u slovesa do něho patří i označení rekce) následuje buď přímo větný příklad, kterému někdy, zvláště u substantiv, předcházejí vybraná spojení se slovesem (srov. heslo PRÁCE: práci konati, vykonati, podnikati, dokonati, vyříditi, dodělati, k věci přiložiti, na něco vynaložiti, na se vzíti), nebo ojediněle i překlad do němčiny. Příkladů obvykle bývá více, zkratkami (bez bližšího udání) jsou uváděni jejich autoři, mezi kterými nalezneme Veleslavína, Dalimila, Hájka, Komenského, Štítného, Kornela ze Všehrd, překlady bible, Ezopových bajek ap., nikoli však např. Husa nebo některého autora tehdy současného. Vlastních hesel uvádí Šebek asi 2500. Žádné další součásti heslo nemá; jen výjimečně je naznačen význam, popř., u bohatších hesel s více rekcemi apod., je jakési vnitřní členění. Šebkova práce tedy sleduje gramatickou valenci slov, sémantická spojitelnost je naznačena jen kuse a implicitně pouhým výčtem spojení substantiv nebo příklady. Sémanticky zde jde většinou o materiál pouze nepřenesený, neidiomatický. Nejzajímavější a dnešnímu pohledu nejbližší jsou analytické konstrukce typu verbum - substantivum abstraktum, názorně dosvědčující, kolik z toho, co se zde jako vzor doporučuje, nepřežilo.

Mašínův slovníček,[4] podobně ani jako Šebkův, nijak nevysvětluje, jaká kritéria rozhodovala při výběru materiálu a jeho zpracování. Opět pracuje s pojmem širokého jednoslovného hnízdového hesla, kterých má asi 3300, převážně slovesných. Vlastní hesla IF jsou uváděna až uvnitř, na jedné rovině ovšem s věcmi dalšími (srov. heslo PŘEJÍTI, PŘECHÁZETI: 1. ‚minouti, přestati‘, dál citátové příklady bez výkladu, 2. ‚přejíti co‘ a příklad, 3. ‚přejde, přechází mě něco‘ a příklady, 4. ‚přejíti ke komu, na koho‘ etc.). Jde, jak je vidět, o jakýsi zčásti výkladový a zčásti valenční slovníček, hlavně v oblasti slovesa. Objeví-li se v rámci polysémie základního hesla i význam přenesený, pak lze v příkladech a konkrétních spojeních občas vystopovat i výrazy IF v dnešním smyslu; více je jich u hesel substantivních, ani zde však nejsou blíže označovány (heslo KREV má takto v příkladech na 15 skutečných IF výrazů typu krve by se na něm nedořezal, mít něco v krvi ap.). Ani Mašín nevěnuje významové stránce zvláštní pozornost; jen zřídka je zvlášť nápadný idiomatický posun stručně a jen v závorce, jako by sem nepatřil, glosován. Heslo je tu a tam vybaveno i stylovou, popř. etymologickou poznámkou. Mezi 33 citovanými prameny nalezneme vedle Komenského, Palackého, bible, Erbena, Svatopluka Čecha, Jiráska, Raise i Naši řeč. Že jde o práci koncepčně nejasnou, nasvědčuje i soubor gramatických hesel zahrnující předložky, spojky, ale i odstavce věnované pravidlům užití přechodníku, přivlastňovacích adjektiv apod. a zcela v duchu tehdejší doby i broušení a pilování jazyka dnes až nepochopitelnému (u hesla ROHOVÝ se jako jedinou informaci dovídáme, že se místo rohový dům má správně říkat nárožní dům, o adjektivu ŘÍZNÝ že se ho nemá používat, a má ho nahradit adjektivum rázný apod.). Do citovaných příkladů se kromě toho občas dostanou i přísloví, jinak ovšem ponechaná bez povšimnutí.

J. Zaorálek,[5] na rozdíl od obou předchozích autorů, gymnaziálních profesorů, této obsesi předpisovat a kárat (namísto vykládat) naštěstí nepodlehl. Pokouší se už i o určité utřídění materiálu, do té doby zcela chaotického, a upozorňuje mj. i na to, že rčení, jak nazývá sledovaná spojení IF, se hojně najdou i ve starších sbírkách přísloví a pořekadel, mj. Komenského, Dobrovského a Čelakovského. Své prameny, impozantní rozsahem, časově nijak neomezuje; není přitom jasné, kolik výrazů vynechal, popř. nenalezl. Jeho práce se skládá v podstatě ze tří samostatných abecedních slovníků, obsahujících vlastní rčení, přirovnání a synonymní soubor [42]rčení. První, nejrozsáhlejší část zahrnuje asi 14 000 hesel, řazených pod 5500 jednoslovných záhlaví, většinou substantivních. Vlastní heslo je někdy (nedůsledně) doprovázeno variantou, po které následuje velmi stručný výklad, často bohužel expresívní a složitou významovou stránku spojení postihující zcela nedostatečně; zkratkou za ním je uveden pramen, popř. více pramenů. Editoři druhého vydání přidali mj. další stylové zkratky a značky, které spolu s hrubou indikací pramenů představují na tomto slovníku stránku nejcennější a dodnes poměrně spolehlivou, totiž informaci o původu a časovém výskytu jednotlivých výrazů. Heslo má být údajně vybaveno i antonymem (viz předmluvu), konkrétní zpracování je však víc než minimální. Strukturně mezi uvedenými hesly jasně převažují verbonominální spojení, jen tu a tam doplněná jinými typy, i větnými. Vyloučeny jsou typy spojení adjektiv, dvou, popř. více substantiv, adverbií, gramatických slov i přísloví a pořekadla aj. Určitým nedostatkem je dále i to, že autor úmyslně nezařazuje výrazy erotické povahy, i když se jinak vulgarismům nevyhýbá.

Druhý slovník o 3000 záhlavích, převážně opět substantivních (řazených však až podle slova stojícího za „jako“ v samotném hesle), registruje asi 5700 přirovnání zpracovaných podobným způsobem jako prvá část. Vlastní výklad je však zde ještě více ochuzen než u rčení, ani zde nejsou uváděny citátové příklady, i když prameny registrovány jsou. Třetí část představuje ve světové literatuře vůbec ojedinělý pokus seřadit výrazy obou předchozích částí věcně, podle významu. Téměř 14 000 výrazů je zde seskupováno (z celkového počtu téměř 22 000 hesel celého slovníku jich tedy asi 6000 zůstalo nezařazeno) podle centrálního významu, vyjádřeného jednoslovně v záhlaví a řazeného abecedně do jakýchsi synonymních soupisů (např. jedno z největších hesel, OPILÝ, obsahuje vedle jednoslovných synonym přes 300 víceslovných ekvivalentů). Vnitřní řazení je zhruba abecední, jinak heslo vybaveno není. Celá kniha je doprovázena rejstříkem starých, nářečních, slangových aj. slov se stručným výkladem. Zaorálkova práce se dodnes, z nedostatku lepší, užívá a je na svou dobu pozoruhodná, i když ani ona se ještě nedá hodnotit měřítky dnešními. Výrazným nedostatkem, který si zachovala přes druhé vydání, je minimum informace o dnešním, skutečném úzu; to podivně kontrastuje např. s její cennou etymologickou stránkou. Časové rozpětí a období skutečného užívání registrovaných výrazů je zde maximální, od dob Komenského po dnešek, takže se uživatel nedozví, co dosud žije a co již nikoli (a toho není málo). Případné citace z této práce, i v zahraničí, kde je dost dobře známa, mohou pak nepříjemně desinformovat o skutečně živé české IF, která z celku představuje jen určité procento.

IF je ovšem zahrnuta i ve výkladových slovnících. Jsou-li oba české slovníky relativně úplným a věrným obrazem české slovní zásoby, nelze to už bohužel tolik tvrdit o jejich IF složce. Je to dáno především mluveným charakterem samé IF, která se do pramenů slovníků často nedostala (není tu registrováno např. dosti vysoké procento frekventovaných přirovnání, přísloví a dalších typů, srov. je to jako broky; být utahaný jako pes; kouká, jako by mu uletěly včely aj.). Ty jednotky IF, které se tu objevují, většinou ve zvlášť vyznačeném oddílu slovníkového odstavce (přístup SSJČ je proti PS mnohem účelnější), ale i nedůsledně mimo něj, mezi běžnou exemplifikací, jsou doprovázeny pouze významovou glosou, někdy i zkratkou stylu; vše ostatní tu chybí, stejně tak jako i nějaké vnitřní uspořádání u bohatších skupin spojení (s výjimkou ne zcela jednoznačného řazení v rámci polysémie základního jednoslovného hesla). Bohužel i významová stránka má často daleko ke skutečně věrnému tlumočení, zvláště v případech, kdy pro výklad spojení slouží jediné slovo (srov. mít hlavní slovo v něčem ‚rozhodovat‘; už to mám! ‚vím‘; mít pro strach uděláno ‚nebát se‘), nehledě na věcné chyby či neúplnosti (srov. mít něco černé na bílém ‚vědět určitě‘). U výkladových slovníků je to pochopitelně věcí koncepce a cílů a takovéto řešení bývá velmi časté.

[43]V r. 1974 vyšel pro slovenštinu Malý frazeologický slovník E. Smieškové[6] kapesního formátu obsahující asi 1200 hesel. I zde se užívá velkého hnízdového hesla s vlastními hesly řazenými pod klíčové slovo; podle jakých zásad je však toto slovo voleno, je dosti nejasné (cf. chudý ako trieska nalezneme pod chudý, ale strukturně identické horký ako blen pod blen ap.). Vlastní heslo je tu již vybaveno variantami kvantitativními a kvalitativními; jsou lišeny různými typy závorek, stylovou zkratkou a výkladem, který by mohl být promyšlenější, zvláště v otázce úzu. Ten však i vzhledem k malému rozsahu práce je spíše jejím kladem. Příklad, pokud je uveden, je pouze citátový. Určitý náběh i k registraci synonymních vztahů mezi hesly, ovšem řídký a nesystematický, lze spatřovat v koncových odkazech na příbuzná hesla. Pozoruhodná je šíře výběru strukturních typů IF, který sice obsahuje výrazy převážně z roviny fráze, zvláště dvouslovné slovesné, nevyhýbá se však ani jinak opomíjeným přirovnáním a příslovím. V malé míře jsou zahrnuty i nominální typy, klasická okřídlená slova aj., vynechány jsou konstrukce synsémantických slov a výrazy větné. V úvodu autorka zdůrazňuje mj. i použitelnost svého slovníčku pro školy.

1.2 Není náhodou, že frazeologické slovníky dalších dvou slovanských jazyků, ruštiny a polštiny, vyšly zároveň.[7] Jsou výrazem intenzívního zájmu o oblast IF a ovšem také ilustrací různosti koncepcí i vlastního lexikografického zpracování.

Ruský slovník má předřazen teoretický úvod z pera hlavního redaktora A. I. Molotkova, zaměřený na formu, variantnost, styl a další aspekty frazeologie, s pojmem idiomatika nepracuje. Pokud uvádí klasifikace jednotek IF, jde o pojetí funkční, opírající se o princip ekvivalence určitému slovnímu druhu; to v některých případech, zvláště u gramatických slov, naráží ovšem na potíže; jinou klasifikaci neuvažuje. Příliš rigorózní a dnes často napadané je tu i vymezování hranic frazeologie, z níž jsou např. vyloučena přísloví. Vlastní slovník obsahuje ve výběru asi 4000 výrazů především verbálních, resp. verbonominálních, nominálních (včetně adjektivních), adverbiálních, větných a interjekčních ruštiny 20. a 19. stol. Vynechána jsou celkem spojení verbum - adverbium, přirovnání (nenalezneme tu např. ekvivalent k bílý jako sníh) a některé okrajové typy; zařazena jsou naopak i často jinde opomíjená spojení synsémantik (srov. vot te (i) na!; kak (by) ne tak a jejich ekvivalenty v krajnom slučaje, pod vlast’ju čego). Na rozdíl od předchozích slovníků se tu upouští od hnízdování, každé heslo tvoří samostatný celek s předřazeným klíčovým slovem, pod které je řazeno. Po záhlaví, resp. jeho variantě následuje někdy stylový index, pak vždy výklad významu a příklady s hrubou citací zdroje; pokud je heslo polysémní, je členěno číslicemi. Velmi sporadicky jsou na konci odstavce uváděna synonyma, popř. antonyma ve formě odkazu. V poměru výkladu významu a užití k exemplifikaci, představované běžně až pěti různými kontextovými autorskými citáty, má bohužel zřetelnou převahu exemplifikace; výklad tu přichází vzhledem k jinak dosti vysoké úrovni celého díla velmi zkrátka a je nápadnou slabinou. Tedy ani z tohoto slovníku se uživatel nepoučí spolehlivě, co vše výraz znamená a jak a kde všude se užívá, i když určité informace může ovšem ještě vyčíst i z uváděných příkladů. Určitá zdrženlivost je tu v uvádění stylových charakteristik; v úvodu se na vysvětlenou říká, že současná stylistika nedisponuje přesnými kritérii [44]ani pro běžný jazyk, natož pak pro IF; mimoto je třeba počítat s rychlými přesuny mezi vrstvami i s nejednotným chápáním jednotek IF u různých mluvčích.

Největším slovníkem dosud pro IF publikovaným je, alespoň nominálně, polský slovník S. Skorupky (o. c., pozn. 7). Vyznačuje se proti ruskému slovníku dosti odlišným přístupem, reprezentovaným už i jeho předchůdci, např. německým slovníkem Agricolovým a slovníkem švédského výboru pro jazykovou péči (o nich viz dál). Je to slovník sledující IF v mnohem širším rámci roviny slovní syntagmatiky, kolokability (viz o. c. v pozn. 21), valence gramatické i sémantické, izolované u každé jednoslovné jednotky do jednotlivých typů, které jsou identifikovány s jednotlivými významy takto chápané slovní polysémie. Vlastní jádro IF, tj. spojení sémanticky anomální a nederivovatelná, v příslušném slovním hesle tedy nalezneme vždy až ke konci číselně, popř. odstavcem vyznačeného výčtu významů slova, po registraci konkrétních, nepřenesených významů. Zcela zvlášť, jako přídavek na konci každého heslového, resp. hnízdového odstavce jsou řazena přísloví. Každé heslo, s takto očíslovanými významy, uvádí vždy ve výběru a zkratce 1—3 typická spojení, týkající se příslušného významu. Konkrétní významy ovšem většinou jiné slovní vyjádření, výklad nemají, ten se objevuje (v závorce) až u významů zvláštních, metaforických a idiomatických, a to velmi stručně a zdaleka ne uspokojivě; za ním obvykle následuje i větná exemplifikace s přesnou citací pramene. Stylová charakteristika se uvádí pouze u společného záhlaví hnízda, u jednotlivých výrazů nikoli. Celý dvousvazkový slovník obsahuje asi 19 400 slov užitých jako záhlaví, pod nimiž se nalezne (ovšem bez bližšího rozlišení typu, a tedy ani IF v užším smyslu) asi 230 000 různých spojení.

Je jasné, že při disproporci obou údajů musí jít často o hesla neúnosně velká. Např. heslo OKO pokrývající přes sedm hustě psaných stránek a evidující 224 významů obsahuje na 1000 spojení. Nejasný je i výběr hesel. V převážné většině tu nalezneme jako hesla slova autosémantická, ze synsémantických jen několik zájmen a předložek. I když je autor známý řadou příspěvku k teorii IF, úvod slovníku vymezující hlavně typ IF je dosti stručný. Jednou z možností (spíše nutností), jak studovat oblast IF, je možnost pokoušet se určit její místo v celkové síti syntagmatických vztahů slov, ve sféře spojitelnosti, kolokability, valence apod. (nehledě na to, že tento úkol je aktuální i sám o sobě), svou spojitelnost však mají všechny slovní druhy, i např. interjekce. Synsémantická slova mají přitom také vlastní idiomy (srov. jen tak tak; to tak!; na to tata, pro všechno apod.). Je tedy jistě škoda, že při takto velkoryse koncipovaném a nesmírně pracném díle (podepsán je jediný autor) se některé věci nebraly v úvahu. Zajímavé by bylo i poučení o kritériích členění významu slova do jednotlivých položek, to je však třeba přenechat případnému samostatnému rozboru (stejně jako otázku významu jednotky vůbec, i u ostatních slovníků). Co do zastoupených typů spojení představuje Skorupkův slovník, s výhradami uvedenými výše, zatím nejúplnější řešení IF. Silnou stránkou této práce je i původ materiálu: soupis citovaných pramenů, převzatých většinou z výkladových slovníků, představuje plných 65 stránek titulů a pokrývá polštinu zhruba posledních dvou století.

Nedávno vyšlý bulharský frazeologický slovník,[8] čerpající z rozsáhlé literatury současné i z 19. stol. a z dialektů, obsahuje přes 13 000 hesel. Podíl dialektů je v pramenech nápadný a představuje (podle vzorku z písmene M) plnou čtvrtinu výrazů. Že si autorky tuto nestejnorodost uvědomují, je vidět i v tom, že řada dialektických hesel je uvedena jen stručnou glosou významu a indexem stylu. Vlastní standardní hesla, řazená dosti nevýhodně pod první slovo spojení, se zpracováním celkem blíží [45]ruskému slovníku. Po záhlaví, popř. jeho variantě (a valenci), následuje stylová zkratka, výklad a exemplifikace, na konci se občas uvádějí volnější varianty. Ani zde výklad významu, úzu, kontextové a situační funkce apod. většinou nevyhovuje náročnějším měřítkům; i když je již obšírnější (a občas si všímá i omezení v použitelnosti, popř. etymologie), těžiště hesla opět spočívá v bohatých autorských příkladech, které ovšem v řadě rysů suplují vlastní výklad (srov. izigravam/izigraja komedija/ta/ ‚vykonat něco neupřímně, falešně‘; ‚přetvařovat se‘). Jiné informace heslo neuvádí. Pokud jde o výběr hesel co do typů, z vlastního slovníku i z obsáhlejší předmluvy, pokoušející se formulovat vlastní teoretický přístup k IF (především však výčtem nezahrnutých typů), je jasné, že se tu vede dosti rigorózní, i když v praxi neobyčejně obtížně stanovitelná hranice, zaokrouhlující výběr typů i jednotek na případy pouze sémanticky posunuté a budující na autosémantických slovech a jejich spojeních v rovině fráze. Vynechána jsou tedy spojení synsémantik a ovšem i např. adverbií, přísloví a další větné typy a na druhé straně i ta nejběžnější přirovnání typu bílý jako sníh apod.

K malým slovníkům patří, kromě ukrajinských, ve slovanských jazycích již poslední slovník běloruský[9] obsahující 3000 výrazů. Uspořádán je podobně jako slovník ruský, i když je mnohem stručnější. Po záhlaví hesla následuje označení stylu, velmi stručný výklad významu a 3—5 ilustračních citací. Řazení je značně nejednotné, a to obvykle podle prvního slova, jindy se dává přednost buď substantivu, nebo verbu. Zahrnut je hlavně verbonominální typ, ale i adjektivně substantivní a některé adverbiální výrazy, občas i pořekadlo, popř. přísloví a přirovnání.

1.3 Současná finština disponuje dvěma slovníky IF nestejného rozsahu.[10] Virkkunenův slovník, pokrývající finštinu, jak naznačuje podtitul, od národního klasika A. Kiviho až po současného prezidenta Kekkonena, tedy období zhruba od poloviny minulého století, obsahuje asi 6000 hesel. U podobných publikací ojedinělou předností, srovnatelnou jen s oxfordským slovníkem, je bohatá excerpce mluveného jazyka, reprezentovaná mj. i takovými zdroji, jako jsou rozhlas a televize, a jazyk publicistiky, reprezentovaného řadou časopisů a novin (největší finský deník byl pro tyto účely excerpován ve 45 ročnících). Vlastní heslo, řazené podle klíčového slova do hnízd, je vzhledem k omezenému rozsahu svazku zpracováno dosti stručně. Záhlaví, obvykle bez variant, je následováno bohužel velmi stručným a ne vždy jednotným výkladem významu a jedním citátem nebo více citáty s přesným udáním původu. Kde jde o evidentní, zvláště moderní kalk, je přidáno znění originálu. Pokud jsou připojeny informace o stylu, jsou součástí výkladu. Co do typu, slovník registruje především výrazy roviny fráze, tedy nevětná spojení slov (s určitými typy danými typologickou odlišností jazyka, např. tanssia jnk pillin mukaan ‚tancovat, jak někdo píská‘, tj. V-(S)-S- postpozice ap.) a některé výrazy větné povahy, přísloví, pořekadla, ustálené výroky apod. Jako heslo zde občas najdeme i izolované slovo, obvykle složené, které má specifický význam a užívá se, jak autor upozorňuje, v textu většinou jen jedním způsobem, i když jinak obvykle do oblasti IF počítáno nebývá. Hlavním nedostatkem vedle výkladu významu je ovšem značná rozkolísanost ve výběru zastoupených typů, mnoho jich tu je pouze okrajově, některé chybějí. Menší a starší slovník Kivimiesův, obsahující 4250 hesel, jako by předchozí slovník nechtěně doplňoval: nalezneme tu sice užší výběr, zato však typy i konkrétními jednotkami často spolehlivěji zastoupený. Svou povahou se bohužel však až příliš blíží pouhému komentovanému soupisu jednotek, protože [46]vlastní heslo, opět řazené do společného hnízda s dalšími hesly, se skládá pouze ze záhlaví a významu, glosovaného tak stručně, že je občas kratší než sám výraz. Jen někdy se uvádí (u kalků) etymologie. Oba slovníky jsou doplněny rejstříky, Virkkunenův, usilující o vysledování výskytu, o rejstřík citovaných autorů s počtem citátů, Kivimiesův o rejstřík obtížných slov.

Proti finským slovníkům je maďarský Gáborův slovník věnován, jak to naznačuje i jeho titul[11] (Maďarská rčení a přísloví), výrazům tradiční roviny fráze i výrazům roviny větné, i když se z ní omezuje hlavně na přísloví, popř. pořekadla a další typy jsou zahrnuty okrajově; zároveň jsou do slovníku pojata i přirovnání. Celé hutné dílo, pokrývající podobně jako slovník bulharský ovšem i řadu dialektismů, které je jedním z výrazů intenzívního maďarského zájmu i o oblast etnografie, obsahuje 18 000 hesel, doplněných obsáhlým rejstříkem slov. Heslo, řazené s ostatními v hnízdě pod klíčové slovo, které je uváděno stranou vlastního textu, je svým vybavením dosti stručné. Po vlastním záhlaví, popř. variantě se rovnítkem uvádí výklad významu, popř. kontext a zkratka stylu, ev. odkaz (především synonymický). Každé heslo je v rámci svého písmene v abecedě očíslováno.

Románská jazykověda, necháme-li zde stejně jako i jinde stranou slovníky přísloví, resp. pořekadel, je podle dostupných informací v oblasti IF poněkud chudší. Vedle brazilského a španělského slovníku je především nejznámější malý Ratův slovník francouzštiny,[12] obsahující však pouhých 1300—1400 spojení, řazených opět do společného hnízda (volba společného záhlaví je přitom nejasná, zřetelná přednost se očividně dává substantivům). Průměrné heslo je ve své podobě silně rozkolísáno, autor pojímá úkol přiblížit vybraný okruh výrazů uživatelům dosti impresionisticky, někde napíše malou a často vtipnou esej o výrazu (méně ho už ilustruje nebo klasifikuje), jinde je až krypticky stručný. I tento slovník si potrpí na citátové příklady (bez přesných údajů ovšem), i když ne všude. Pokud je věnována pozornost stylu, je součástí vlastního výkladu. Poměrně nejzajímavější, ve srovnání s ostatními slovníky, je tu občasné sledování etymologie výrazu ve vývoji a postupných proměnách. Tento známý slovník, mnohokrát přetiskovaný, se strukturně zaměřuje hlavně na výrazy verbonominální, v menší míře adjektivní, adverbiální i substantivní a občas zde nalezneme i přísloví a přirovnání.

Zmínku si zasluhuje i kolektivní slovník rumunský.[13] Jde o menší slovník, obsahující asi 6900 hesel, doplněný rejstříkem slov s číselnými odkazy, podobně jako je tomu u slovníku maďarského. Oblast IF zahrnutá do slovníku je v podstatě omezena na oblast výrazů roviny fráze, i když ne zcela důsledně (slabá pozornost je např. věnována synsémantickým slovům a výrazům nominálním), uváděna jsou i přirovnání. Heslo, řazené podle svého klíčového slova, je součástí širšího hnízda. Vedle záhlaví a výkladu významu je jeho příležitostnou součástí autorský příklad (bez bližšího označení). Jiné vybavení heslo nemá.

Germánské jazyky, kterými tento stručný přehled současných slovníků IF končí, jsou vedle slovanských jazyků lexikograficky nejbohatší. Vedle věcně řazených slovníků nizozemských[14] nalezneme z menších jazyků slovníky IF také ve švéd[47]štině.[15] První z nich, zpracovaný vícečlenným kolektivem a vydaný zásluhou Výboru pro péči o švédský jazyk, je vědomě koncipován jako doplněk k Seznamu slov Švédské akademie (Svenska Akademiens ordlista, 9. vyd. 1950), na který odkazuje mj. v gramatických a výslovnostních údajích. Sledovanou oblast slovních spojení, kterou Skorupka vystihuje pouhým názvem „frazeologický“, autoři švédského slovníku z nedostatku obecného a vžitého termínu pojmenovávají raději dvouslovně, konstrukce a frazeologie. Konstrukce jsou v jejich pojetí způsoby, jimiž se slova pojí s jinými. Jde tedy o slovník slovních spojení jakožto projev gramaticky i sémanticky motivované syntagmatiky slov. Podobně jako Skorupkův slovník je i tento slovník založen na uspořádaných významech asi 20 000 slov, ke kterým jsou uváděna typická a obvykle i ustálená spojení včetně výrazu IF v počtu asi 102 000. Slovník neobyčejně získává na přehlednosti a obsažnosti tím, že upouští od autorských příkladů, jinde, jak jsme viděli, obvykle sledovaných na úkor téměř všech ostatních údajů a získané místo věnuje promyšlenému anotování i významu základních jednoslovných hesel a dalším aspektům. Prakticky každé hnízdové heslo má k sobě uvedeno i několik synonym, jde tedy zároveň i o slovník do značné míry synonymický. Každý význam slova je exemplifikován v průměru 2—5 spojeními, z toho spojení sémanticky více posunutá jsou stručně v závorce vysvětlena, popř. ještě uvedena, podobně jako styl, zkratkou. Je jasné, že tento ojedinělý přístup má také své nedostatky, není však snad tak nevyvážený jako jiné. Hlavním nedostatkem je přílišná stručnost v popisu významu a užití jednotlivých idiomů, i když to primárním cílem slovníku nebylo. Mnohoúčelovost tohoto díla potvrzuje dále i rovnoměrný výběr hnízdových záhlaví ze všech slovních druhů, který se nijak nevyhýbá ani slovům gramatickým. V zastoupených strukturních typech spojení nalezneme dosti rovnoměrně většinu typů IF, včetně přirovnání a přísloví, i když celá široká oblast výrazů větných (opomíjená ovšem obecně i jinde) se tu objevuje nejméně.

Gullbergův a Niklassonův malý slovník má s předchozím společného jen málo, pouze společný cíl pedagogický, neboť oba slovníky jsou v první řadě určeny pro školu. Jinak jde o soubor asi 10 000 výrazů řazených hnízdově, kde primární pozornost je věnována registrování existence, resp. správnosti spojení daného slova vůbec a až teprve v druhé řadě významu (v podobě občasné glosy). Do takto koncízně pojatého seznamu jsou zahrnuty i stylové údaje, občasná synonyma záhlaví, minimální kontext nutný pro indikaci užití a občas i umělý příklad. Zvláštností tohoto slovníku je označování přízvuku, ve kterém se, zvláště u prefigovaných verb, chybuje, a ve srovnání s ostatními slovníky „čisté“ IF i ojedinělé zahrnutí a pečlivé propracování vysoce frekventovaných analytických verbonominálních výrazů nepřenesených (typ dávat pozor, lägga märke till). I v tom se shoduje se slovníkem předchozím. Jinak se volba ostatních typů omezuje, zřejmě pro praktické zaměření na školy i jednotu zpracování, na výrazy roviny fráze; výrazy větné tu nejsou uvedeny.

Německá lexikografie je v oblasti IF reprezentována především dvěma slovníky,[16] jedním z NDR a druhým z NSR.

Slovník vypracovaný pod vedením Agricolovým je opět slovníkem slovních spojení, klade si tedy za cíl obsáhnout oblast širší. Podle publikovaných údajů obsahuje asi 150 000 těchto spojení organizovaných asi do 8000 hnízd pod jednoslovná záhlaví. Každé heslo je rozděleno čísly na jednotlivé významy, někdy v závorce [48]pro jasnost stručně glosované, pod jednotlivé významy jsou řazena typická spojení, která v tomto slovníku splývají s exemplifikací. Spojení, vybavená (především u sloves) notací valence gramatické, variantami kvantitativními aj., popř. i zkratkou stylu, jsou řazena od konkrétních, nepřenesených k přeneseným, frazeologickým a od nominálních k verbálním. Jestliže Skorupkova atomizace významu základního hesla, co do kritérií značně nejasná, vedla k velmi rozsáhlé, nepřehledné a neobvykle pojímané polysémii, je průměrné heslo tohoto slovníku extrémem opačným a počet rozlišovaných významů v něm je dosti nízký. Počet spojení u jednotlivých významů je pak neúměrně vysoký a těžko přehledný. Citovanému Skorupkovu heslu OKO (224 významů s více než 1000 spojení) zde odpovídá heslo AUGE s 3 významy a asi 140 spojeními. Většina výrazů IF se najde u koncových významů, označovaných velmi nedůsledně jako přenesené. Např. spojení jmdm. etw. ins Gesicht sagen stojí hned na začátku prvního, konkrétního významu hesla mezi spojeními zcela konkrétními apod. Problémem polysémie trpí pochopitelně zčásti i velký švédský slovník, verbální hesla tu však jsou, na rozdíl od německého (srov. sagen a säga), vnitřně členěna tučně vyznačenými verbálními partikulemi a předložkami, které v němčině častěji zůstaly ve formě prefixů. Je zřejmé, že tradiční lexikografický pohled na spojení prizmatem jednoho slova zavádí, zjednodušuje a rozbíjí často spojení, která jsou celkem. U slovníků tohoto typu je zřejmě otázka členění polysémie, a tedy i příslušných spojení zatím otevřeným problémem.

Výrazy IF jsou v závorce opět vyloženy jen minimálním způsobem, přičemž je i zde vyznačena tradiční gramatická valence, doplněná variantami formy. Mezi hesla byla zařazena i slova gramatická. Výběrem spojení, vyloženým v teoretickém úvodu Agricolově, sem byly zařazeny především — a poměrně rovnoměrně — výrazy roviny fráze; z větných je tu většina, včetně přísloví, pořekadel, klasických citátů ap., vynechána. Zajímavým náběhem k tomu, co se mohlo stát cenným kritériem, kdyby bylo důsledně propracováno, je velmi sporadicky se vyskytující značka označující výrazy, které jsou reakcí, replikou na jiný výrok. Kromě lakonické poznámky v seznamu značek se bohužel však více o tom nedočteme.

Západoněmecký Friederichův slovník idiomů obsahuje asi 8500 IF jednotek staré i nové němčiny, chápaných i řazených jako samostatná hesla. Řadicím principem je pořadí klíčových slov (podle důležitosti napřed substantivum, pak adjektivum, verbum atd.), v hesle odlišených výraznější sazbou a shromážděných na konci knihy i do rejstříku. Autor, který slovník koncipoval se zaměřením na vědu i pedagogiku, prohlašuje v úvodu mimo jiné, že výkladové definice by měly být co nejjednodušší. I když to zdaleka není totéž, v praxi ovšem zaměňuje pojem „co nejjednodušší“ pojmem „co nejkratší“, a tak je výklad neuspokojivě krátký, někdy dokonce jednoslovný; jindy má výraz jen rovnítko identifikující ho s jiným výrazem a nahrazující výklad nebo je vyložen jiným neprůhledným idiomem (srov. bis in die Knochen: durch und durch, ganz und gar (reaktionär, konservativ). Těžko se to slučuje se zmínkou, která se ostatně objevuje i ve slovníku Agricolově, že slovník má sloužit i cizincům. Právě naopak, to, co většina slovníků bohužel zanedbává, protože mj. spoléhá na povědomí rodilého mluvčího, je třeba velmi pečlivě a explicitně vyložit, včetně úzu v širokém smyslu, a to ovšem metajazykem srozumitelným, jednoznačným, a tedy i co nejjednodušším.

Heslo je vedle variant a gramatické valence, jednoduchého stylového indexu (označujícího jen styl hovorový, knižní a nedbalý) a výkladu vybaveno dobře voleným, i když bohužel pouze jediným, umělým větným příkladem uvádějícím obvykle dobře postačitelný kontext. Novum v tomto slovníku, převzaté ovšem z jiných slovníků a sbírek paremiologických, je pokus výrazy seřadit tematicky. Autor navrhl 30 tematických okruhů (uvnitř s vlastní abecedou) typu: antika, země, rodina, barvy, náboženství ap. Vzhledem k tomu, že takovéto věcné, tematické, logické, filozofické, [49]ideologické, ideografické, onomaziologické a ještě různě jinak nazývané klasifikace jsou vysoce obtížné, diskutabilní a praxí s jedinou výjimkou[17] ve světové literatuře neprověřené, jde i tu spíše jen o další zajímavý návrh, nikoli o řešení. Výběr zařazených typů spojení IF se opět týká většinou výrazů z roviny fráze, včetně spojení gramatických slov; výrazy větné, přirovnání aj. jsou tu vynechány.

1.4 Odlišnou a delší lexikografickou tradicí má i v IF pouze anglosaská jazyková oblast. Vyšlo zde a vychází množství příruček nejrůznějšího druhu, často praktického rázu nebo zaměřených pedagogicky. Nejdelší souvislou tradici a prestiž má z nich stále znovu vydávaný Brewerův slovník,[18] který je způsobem zpracování, přes četné revize a modernizace obsahu, stále v zásadě poplatný svému tvůrci a době, ve které vznikl. Obsahuje asi 25 000 hesel a je ojedinělý výběrem materiálu, v němž idiomatika je pouhou, i když výraznou součástí. Neklade si totiž za cíl sledovat oblast spojitelnosti slov, zajímají ho naopak nejrůznější vztahy slov k vnějšímu světu na pomezí výkladového a encyklopedického slovníku (opomíjené ovšem většinou obojím), které lze dost nevýstižně nazvat symbolickými, a všechna ta slova, včetně jmen historických osob ap., která v sobě mají „tale to tell“ (příběh k vyprávění). Pokusíme-li se stručně charakterizovat jeho velmi rozmanitý obsah, pak jde mj. o tyto okruhy: a) významem a etymologií zvláštní, zajímavá a obtížná slova, popř. jména včetně klasických a mytologických (např. rytíř Gawain, Pythagoras, noviny Gazette, Gemini aj.), b) výrazy se složitou a rozvětvenou symbolikou (např. kříž, jeho původ, podoby, významy a slovní výrazy kolem něho a podobně velmi podrobně zpracované okruhy symboliky zvířat, květin, stromů, božstev, planet, barev, stigmat, drahokamů, velikánů literatury a světa a představa, která se k nim pojí, seznam znaků vývěsních štítů hostinců a jejich symbolika apod.), c) zkratky, d) přísloví, pořekadla, okřídlená rčení, slavné citáty ve výběru, e) idiomatické výrazy roviny fráze (nominální, verbonominální a další, včetně obtížné oblasti spojení verba s partikulí, popř. předložkou aj.). Výrazy, v nichž jsou jako komponenty slova gramatická a dále přirovnání, zařazena do slovníku nejsou. Heslo je zpracováno tak, že po záhlaví následuje nenormalizovaný výklad významu, usilující primárně o vysledování etymologie v těch případech, kde je to možné. Vlastní idiomatická hesla už dále obvykle jinou informaci neposkytují, tedy ani příklad ne. Hesla spíše encyklopedická, mnohem rozsáhlejší, však příklady s přesným udáním pramene uvádějí, stejně jako různé další poznámky o případných proměnách významu v minulosti apod.

Podle dnešních zvyklostí je to soubor jednotek nezvykle heterogenní. Přes některé nutné redukce tu však stále zůstává velmi rozsáhlá a cenná oblast, kterou pro její pomezní charakter dnešní kritéria nejsou schopna integrovat s ostatním a která tak není podchycena. Informace o ní jsou značně oceňovány: o tom svědčí praxe, opakovaná vydání této práce dnes již více než stoleté. Ani o relevantnosti této oblasti pro jazyk není nutno pochybovat: určitým výrazem, jak sledovat tuto problematiku různými směry a aspoň zčásti, jsou de Vriesův slovník symbolů a obraznosti a Spaldingův slovník přenesených a figurativních významů němčiny (vychází v sešitech).[19] [50]I když Brewerův slovník tuto oblast slovní a věcné symboliky svým zpracováním jen supluje, nutí, resp. měl by nutit už svou existencí k hlubšímu zamyšlení.

Pečlivé rozlišování skutečně živých a užívaných idiomatických výrazů a registrace nových vede k otázce, co se zastaralou, mrtvou a v širokém smyslu historickou IF. Jednou z možných odpovědí je známý Partridgeův slovník[20] zaznamenávající slova a slovní spojení užívaná do 1. světové války. I když nejde pouze o IF slovník, ale o etymologický slovník slangu, tj. hovorových výrazů, tvoří zde podíl idiomů jasnou většinu. Vlastních hesel je přes 30 000 (s odkazy téměř 50 000), z toho asi 20 000 jsou hesla víceslovná, idiomatická. Zpracováním je slovník jinak blízký běžným etymologickým slovníkům (autor sám publikoval i běžný etymologický slovník), kde každé heslo je uvedeno stručným výkladem, popř. variantou, a uvádí dál první výskyt, popř. další, pokud jsou relevantní.

V širokém kontextu anglické lexikografie, v níž jsme si pro IF povšimli zatím aspoň dvou důležitých směrů, představovaných široce koncipovaným Brewerovým a historickým slovníkem Partridgeovým, je pro sledovanou oblast současné angličtiny zatím zdaleka nejúspěšnější nový oxfordský slovník idiomů, který je k dispozici zatím jen v prvním ze dvou svazků.[21] Tato práce, která je nesporným vrcholem lexikografického zpracování IF vůbec, obsahuje v prvním svazku asi 8500 výrazů (z celkově hlášeného počtu 20 000), je založena výlučně na poválečném úzu jazyka psaného i mluveného. Nejstarší z 90 pramenů je z r. 1948, většina však má vročení až po r. 1960; mezi bohatě využívané zdroje, dávající zde ojedinělou záruku, že jde i o jazyk skutečně mluvený, patří rozhlasové a televizní pořady, denní tisk a časopisy britského původu. První svazek zahrnuje pouze spojení verba se substantivem a partikulí, resp. předložkou (typy V-(prep)-(A)-S, resp. V-S-prep a typ V-part, resp. V-prep a jejich varianty), tedy spojení pro angličtinu příznačně bohatá a v užití obtížná, druhý svazek má zahrnout další. Výrazy obsahující substantivum abstraktní typu lay emphasis/stress on (‚klást, položit důraz na‘) jsou ve výběru součástí tohoto svazku. Heslo má tyto součásti: záhlaví s jeho variantami, index syntaktického vzorce, popř. vzorců, index stylu a registru, vlastní výklad významu, základní synonymum, kolokace, exemplifikace a odkaz. Záhlaví rozlišuje dva typy variant paradigmatických a varianty syntagmatické, rozšiřovací, lišené závorkou. Autosémantické varianty paradigmatické párové, ať už zhruba synonymní, nebo opozitní, jsou lišeny lomítkem (synsémantických může být v záhlaví víc), varianty paradigmatické volnější a tvořící řadu jsou reprezentovány jedinou variantou se značkou (etc) naznačující takovou řadu; ta se pak uvádí uvnitř hesla, před vlastními kolokacemi v plném výčtu. Číselný a písemný index uvádí základní syntaktický vzorec, do kterého výraz patří, a další, běžně známá zkratka uvádí všechny možné transformace vzorce základního a společně se pak odkazuje na velmi ilustrativní a bohatý systém tabulek a schémat v úvodu. Spolu s nominalizacemi je všech vzorců přes třicet. Základní vzorce registrují tranzitivnost/intranzitivnost a v nich odlišné syntaktické funkce partikule, prepozice výlučné i paralelní, pokud se vyskytují společně. Transformace zahrnují možnosti nominalizace výrazu, jeho tzv. emfatické transformace (vytčením partikule na první místo věty), pasivizace, transformace v participiální adjektivum a s relativní větou. Stylové zařazení je rozděleno do čtyř skupin (formální, neformální, slang a tabu, tj. hlavně nadávky a jiné vul[51]garismy) a odlišeno od tzv. registru užití, jímž se rozumí profesionální obor, kam výraz patří (např. právnický, kulinářský, vojenský aj.). Definice významu sleduje dvě linie: hlavní, obrysový význam a v závorce před ním nebo za ním význam specifický, do něhož jsou zahrnuty okolnosti užití, příčina vyvolávající užití výrazu, zvláštní zabarvení, označení sociálního typu uživatele a podobně. Synonymum, které se objevuje dosti často, je zároveň i odkazem na příslušné heslo. Střední část hesla registruje tzv. kolokace, jimiž se rozumí paradigma slov fungujících vždy v jedné úloze, a to subjektu, zvlášť lišeného objektu přímého a prepozičního a adverbiální fráze nebo klauze. I když většinou nemůže jít o plný výčet možností, uváděné řady jsou velmi typické a ilustrativní a dovolují snadno týž základní idiom užít v množství dalších vět (kromě citovaných), které si mluvčí utvoří sám. Zvlášť významné je dále to, že autoři v rámci již takto náročně pojatých kolokací, tj. teoretických možností zapojování do věty v praktické exemplifikaci, explicitně a zvláštní značkou označují paradigmata pro určitou funkci úplná, uzavřená. Tam pochopitelně podávají celý výčet možných slov. Dospívá se tak zde vůbec poprvé ke skutečně hmatatelné a konečné hranici v oblasti slovní kolokability, jejíž domyšlení může vyřešit leckterý spor a nejasnost, a to nejenom v IF samé. Příklady exemplifikující výraz jsou citátové i umělé, výraz je v nich graficky zvýrazněn. Heslo je zlepšeno ještě v dalších, drobnějších aspektech, např. značkami pro nejasnost nebo nepřijatelnost některých transformací apod. Slovník je doplněn dvěma rejstříky obsahujícími nominalizace a substantiva všech spojení.

Excerpovaný materiál autoři podrobili velmi pečlivým testům substitučním a transformačním. Vzhledem k neustálému vývoji této oblasti, rozkolísané normě chápání a aspektům dalším však se v případech hraničních, přechodných a nejasných přiklánějí k zařazení sporného výrazu do materiálu, který je takto, jak se zdá, opravdu relativně úplný a umožňuje si udělat spolehlivou představu i o kvantitativním zastoupení aspoň jedné dílčí stránky slovních spojení, o kterém, vzhledem k tomu, že všechny ostatní slovníky jsou pouhým výběrem, víme dosud znepokojivě málo.

2.1 Předchozí přehled slovníků IF je vzhledem k rozsahu materiálu nutně jen kusý a stručný. I tak snad je z něho patrno, jak různě daleko mají od sebe v různých případech teorie a lexikografická praxe. Necháme-li stranou závažnou otázku potřeby pochytit oblast kolokability, syntagmatiky slov jako svébytné oblasti, jeví se jako centrální problém rozsah materiálu vlastní idiomatiky a frazeologie. (Oba pojmy, odrážející objektivní rozkolísanost množství názorů, se běžně používají promiskue, pracovně se zdá být zatím nejvýhodnější a nejjednodušší pro pojem širší a užší oblasti termín neidiomatická frazeologie a idiomatická frazeologie nebo prostě jen frazeologie a idiomatika, obvykle s příslušně jednodušší a složitější, anomální sémantikou.) Dosavadní slovníky jsou, jak jsme viděli (s výjimkou oxfordského), jen výběrové, a to co do rovin, strukturních typů v nich i početního zastoupení jednotek. Vzhledem k tomu, že řada problémů a náhradních řešení je dána právě a jen výběrovostí samou, která v uvedených slovnících jako celku budí dost rozpačitý a vcelku voluntaristický dojem, a vzhledem k tomu, že pak obvykle mnohem rozsáhlejší a důležitá oblast IF zůstává prostě nepokryta, protože se nevešla do okleštěné koncepce, není jasné, proč by měly rozhodovat ohledy praktické (jistě závažné), kterými bývá argumentováno. Lexikální bohatství národního jazyka jistě nemohou představovat pouze slova sama, integrálně do něho patří i vyšší vícestupňové jednotky slovních konbinací v nejširším smyslu, které fungují jako celek. Potřeba relativně úplného, velkého slovníku současné IF[22] je pak nasnadě. Snad je tedy [52]na místě otázka, zda by se pro určité účely (jaké?) prováděný výběr neměl fundovaně uskutečnit až na základě velkého slovníku. Závažným faktorem je tu i slabší objektivní normovanost celé oblasti, která kromě toho, že vede k pluralitě variant (momentálně), oslabuje (ve vývoji) i délku životnosti řady jednotek (přijmeme-li i zde jako platnou „konzervační“ funkci jazykové normy).

Pokud jde o materiálové zdroje, je asi třeba požadovat jejich větší časové omezení na současnost a věnovat zvláštní pozornost jazyku mluvenému. Co se týče struktury, oblast IF pokrývá všechny slovní druhy, chápané jak jako komponenty ustálené jednotky, tak i jako její funkční, syntaktické ekvivalenty, a lze ji chápat jako tu oblast syntagmatiky, spojování slov, popř. jiných jednotek, v níž jeden z komponentů dané kombinace je výrazně málo paradigmatický a má spojitelnost s jinými slovy, popř. útvary silně omezenou. Navíc se určité slovní kombinace objevují pouze v oblasti IF, „normální“ jazyk je nezná. K tomu přistupuje v určitém bodu obvykle (i když ne vždy nutně) i celostní význam v různém stupni anomální, odchýlený od výchozích, z nichž je někdy (v nejvýraznější oblasti IF) nederivovatelný. Že tu jde o mnohovrstevnou a různorodou stupňovitost, pohyb na škále, je zřejmé. Oblast IF bývá v těch nejkomplexnějších koncepcích právem chápána jako jdoucí paralelně se všemi jazykovými rovinami a studující komplex anomálních, zvláštních aspektů kombinatoriky jejich jednotek (i když se toto aspoň v rovině fonému dosti obtížně demonstruje). Z toho pak se rýsuje i šíře záběru oblasti IF, dosud zjednodušeně redukované jen na rovinu fráze, tj. obvykle nevětné kombinace slov (a to ještě jen výběrově). Své zpracování si žádá na jedné straně oblast slovotvorná (zvláště v suboblasti verbálních prefixů, mezi níž a oblastí verbálních partikulí např. v angličtině je dosti afinit, srov. jakousi významovou aditivnost a anomálnost u pře-při-ode-jít a na-po-jít ap.), na druhé straně, s připomenutím i řady anomálních a čistě syntaktických konstrukcí, je zapotřebí věnovat pozornost i rovině větné, popř. nadvětné, kde dosud není k dispozici ani nejzákladnější klasifikace (srov. údivem mu přechází zrak; kručí mu v břiše; to bude mela!; jak kde; nevím, kam dřív skočit; zlom vaz!; ať je po jeho!; to zrovna!; to tak!; no a? včetně přísloví, pořekadel aj.).[23] Oblast IF bývá ovšem chápána ještě jinak, i mimo vlastní syntagmatiku formální, z hlediska jazykové konfrontace apod. To však již přesahuje rámec jednojazyčné lexikografie.

2.2 Z přehledu dosavadní slovníkové praxe IF[24] vysvítá, s určitou korekcí, doplněním a vynecháním čistě technických aspektů, velká variabilita řešení jednotlivých složek hesla a dalších stránek. Pokusíme-li se aspoň některá z těchto řešení schematicky naznačit (jsou seřazena vždy zhruba podle stoupající náročnosti a snad i vhodnosti přístupu), pak obraz této problematiky může vypadat asi takto:

 

I.

0.

Tematický věcný okruh

a)

hnízdové řazení hesel, viz 1

b)

abecední řazení hesel, viz 2

c)

bližší věcné, synonymní ap. řazení

d)

frekvenční řazení

1.

Hnízdo

a)

řazení hesel podle „významu“ polysémního klíčového slova

b)

číselné řazení hesel

c)

frekvenční řazení hesel

d)

abecední řazení hesel

[53]

2.

Heslo

A.

a)

abecední řazení podle prvního slova

b)

abecední řazení podle klíčového slova (to voleno podle častosti výskytu, graficky odlišeno a obvykle v pořadí S, A, V aj.)

B.

(kromě A) odkazové heslo

C.

(kromě A i B) pouze synonymní, onomaziologické aj. heslo

II.

3.

Záhlaví

A.

a)

tvar konstruovaný (eg. holičky)

b)

tvar neutrální

c)

tvar nejobvyklejší

d)

= b) a c)

B.

a)

gramatická valence obligatorní

b)

gramatická valence fakultativní

c)

= a) a b)

4.

Varianty paradigmatické (kvalitativní): a) všechny

b)

jedna nebo výběr a ostatní uvést doleji

5.

Varianty syntagmatické (kvantitativní): všechny

6.

Varianty celku (transformační): a) všechny

b)

nejčastější, ostatní doleji

c)

výběrově typické a běžné

d)

= c) a výčet nerealizovaných transformací

e)

žádná, ale indexy všech možných transformací

7.

Výslovnost a přízvuk (pro češtinu mají okrajovou důležitost)

8.

Styl

a)

jen jako součást výkladu

b)

jen příznakový, popř. tabuizovaný

c)

všechny funkční styly

d)

= c) a typy expresivity

e)

= c), d) a hrubá frekvence

9.

Definice významu

a)

stručná zobecňující glosa

b)

genus proximum a differentia specifica ve vztahu k denotátu

c)

= b) a vztahy k referentovi

d)

= b), c) a další pragmatické aspekty úzu, kontextu a situace

10.

Exemplifikace

A.

suplující 9, 6, popř. i 4, 5 a 8

B.

autonomní

a)

autorská s udáním 1. výskytu vůbec

b)

autorská s údajem zdroje

c)

umělá

d)

= c) a b)

[54]

11.

Vztahy k lexikálním subsystémům

a)

základní synonymum a opozitum

b)

= a) a odkaz na 2C

c)

= b) a různě volněji související jednotky (např. podle změny aktanta, fáze, principu reakce aj., popř. synonyma v širším smyslu, např. vyrazilo mu to dech: byl jako omráčený ap.)

12.

Kolokabilita participantů

a)

typické případy

b)

= a) u otevřeného paradigmatu a plný výčet u uzavřeného paradigmatu

13.

Překlad

a)

etymologický (u cizostí) s udáním zdroje

b)

synchronní do světových jazyků, zvl. angličtiny, němčiny, ruštiny, popř. francouzštiny aj.

c)

a) i b)

14.

Komentář, poznámka (při nepokrytí předchozím)

a)

o zvláštním úzu

b)

o strukturní a formální stránce (některé trópy aj.)

c)

= a) a b) aj.

15.

Etymologie

A.

a)

= 10B

b)

= 13

c)

= a) i b)

B.

= 10Ba a 13 (jako součást 14)

C.

a)

první výskyt výrazu

b)

první výskyt výrazu v identifikovaných a aspoň částečných variantách dnešního výrazu

c)

= b) a pozdější přechodné varianty vedoucí k dnešní podobě

d)

= c) a 13a

D.

= Cc a 13a (jako součást 14)

16.

Odkaz

a)

významový (při nerealizaci některého z předchozích bodů)

b)

formální, zvl. pro účely řazení a pochycení variant

 

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 1, pp. 40-54

Previous Jarmila Panevová: K významové stavbě větného centra

Next Alena Macurová: Inspirativní metodologie nitranského Kabinetu literárnej komunikácie