Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Konfrontační sborník česko-německý

Josef Štěpán

[Discussion]

(pdf)

Чешско-немецкий сопоставительный сборник / Le recueil confrontatif tchèque-allemand

Pod skromným názvem Beiträge zur konfrontierenden Sprachwissenschaft (Halle/Saale 1976, 211 s.) předkládají vydavatelé E. Eichler, J. Filipec, B. Havránek, R. Růžička a E. Wieseová veřejnosti závažnou publikaci autorů dvou socialistických zemí a navazují tak na plodnou tradici, která se začala rozvíjet v letech [58]1965 a 1968 vydáváním sborníků Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur. Od té doby prodělala lingvistika bouřlivý vývoj, a proto se ukázalo potřebné tematicky přísněji vymezit oblast zkoumání. Sborník podává synchronní jazykovou konfrontaci němčiny a slovanských jazyků (češtiny, ruštiny a polštiny), zahrnuty jsou však i francouzština a angličtina.[1] Autoři ponechali většinou stranou módní termín kontrastivní lingvistika,[2] který se uplatňuje posledních deset nebo patnáct let hlavně v USA, a užívají adekvátnějších termínů konfrontační lingvistika, konfrontační metoda zkoumání, vžitých v české a sovětské lingvistice. Protože kniha má význam nejen pro jazykovou teorii, ale i pro výuku cizích jazyků, zabýváme se jí podrobněji.

Podle R. Růžičky by se měly konfrontační analýzy v syntaxi zaměřit na systém pravidel srovnávaných jazyků tak, aby byl podán konstrukční a ne klasifikační model. Tuto tezi ilustruje na řadě jevů, především na transformaci syntaktického objektu závislé infinitivní konstrukce v syntaktický subjekt řídící věty. V angličtině, němčině a francouzštině dochází k tomu, že subjekt it, il, es je nahrazen objektem z infinitivní konstrukce, který se pak stává v transformovaných konstrukcích subjektem, srov. angl. it is easy to convince Peter Peter is easy to convince, něm. es ist leicht, Peter zu überzeugen Peter ist leicht zu überzeugen atd. V ruštině a češtině tato tzv. počínává pravidla [(An)Hebungsregel] nejsou možná: rus. Legko ubediť Petra *Petr legok ubediť, čes. Je lehké přesvědčit Petra *Petr je lehký přesvědčit. Věty stojící vlevo od šipek vznikly tzv. extrapozicí z vět Peter zu überzeugen ist leicht, přesvědčit Petra je lehké atd., při níž infinitivní konstrukce se přesouvá z funkce NP do funkce S’ závislé na VP. Protože v češtině a ruštině se sice uplatňuje extrapozice, ale ne pravidlo, které by bylo analogické zapouštěcímu pravidlu v ostatních jazycích (tj. které by místo „prázdné“ funkce NP zapouštělo výrazy, jako např. němčina zapouští es apod.), a protože oba jazyky neuplatňují počínavá pravidla, vyslovuje R. Růžička hypotézu, že použití zapouštěcího pravidla RIT/IL/ES je nutnou podmínkou pro uplatnění počínavého pravidla RHEB, a formálně označuje tento vztah jako ~ RIT/IL/ES ⊃ R’HEB. Autor tak nejen formuluje pravidla v jednotlivých jazycích a naznačuje vztahy mezi jazyky, ale vztahy mezi pravidly zobecňuje.

Konfrontací českého a německého slovníku se velmi zasvěceně zabývá J. Filipec. Za nejlepší metodu, pomocí které je konstruován společný metajazyk, považuje parafrázi významu. Své pojetí podal na analýze sloves pohybu, u nichž zjistil sedm konstitutivních faktorů, resp. distinktivních rysů (směr pohybu, kolektivní subjekt, cíl pohybu, prostor, čas aj.), a celou řadu dalších elementů rozdílného stupně zobecnění. Metoda distinktivních rysů vzatá z fonologie umožnila exaktní charakteristiku sloves pohybu. Autor připojil sedm důmyslných schémat.

Vycházeje z materialistického pojetí skutečnosti, zkoumá G. Jäger problematiku tzv. mezer a opisu při překladu. Německým pojmenováním Frühstück, Mittagessen a jiným druhům jídel odpovídají v češtině příslušné lexikální výrazy, čeština však nemá ekvivalent pro něm. Mahlzeit, je tedy v ní mezera v pojmenovací soustavě; autor to vysvětluje tím, že v myšlení české společnosti není konvenční pojem pro něm. Mahlzeit, je v ní však tzv. okazionální (latentní) pojem. Při vymezení okazionálních pojmů i pojmenování, opisu (perifráze) a klasifikaci tzv. mezer do několika typů se stále přihlíží k materiálu českému a německému.

G. Waltherová došla při analýze reflexívních sloves v ruštině k závěru, že zapasaťsja a zapasať stejně jako strojiťsja a strojiť jsou dva rozdílné lexémy ruského [59]jazyka a že u sloves s afixem -sja existuje parciální identita mezi agentem a objektem děje. — Syntaktickou reflexivizaci v němčině a ruštině analyzuje A. Steubeová. Stručně ji popisuje v rámci tzv. minimální věty, především však na souvětí. Reflexivizační pravidlo se uplatňuje v němčině jen za určitých podmínek (věta *Der Kommandant befahl dem Adjutanten, sich nach zwei Stunden zu wecken není správná), naproti tomu v ruštině je situace jiná (věta Komandir prikazal adjutantu, razbudiť sebja rovno čerez dva časa je správná, třebaže v ní reflexivizace není obligatorní). Zvratné zájmeno bývá v němčině ve vztahu k dativu, jenž plní funkci agentu, srov. Inge fehlt ein Photo von sich; plní-li však dativ funkci sémantického objektu, hlavně u sloves dicendi a sentiendi, pak v němčině reflexivizace není možná (*Ich lese ihm Ruths Stellungsnahme zu sich vor), v angličtině však existuje I read him a statement about himself. Práce analyzuje bohatý materiál (uvádí přes 150 vět).

Typologií tázacích zájmen a adverbií ve slovanských a jiných jazycích se zabývá R. Conrad. Za pomoci interrogativní logiky a s využitím nejnovějších lingvistických prací (H. Křížkové-Běličové, K. Je. Majtinské aj.) dokazuje hypotézu, že vztah otázka - odpověď je budován na základě významové struktury tázací věty, která je v některých jazycích vyjadřována lexikálně, v jiných syntakticky. Závažný je rozdíl mezi identifikací a specifikací (srov. něm. welcher - was für ein, rus. kotoryj - kakoj, pol. który - jaki, čes. který - jaký aj.); v litevštině je lexikalizována kvantifikace, protože je v ní vedle kurìs (‚který‘) i zvláštní zájmeno katràs (‚který ze dvou‘). Podrobně se autor zabývá sémantickým vztahem mezi zájmeny kdo a co v jazycích evropských i mimoevropských. Příspěvek je užitečný pro rozvíjející se teorii dialogu.[3]

Potřebu zavedení abstraktního jmenného subjektu v polských a ruských osobních větách, v nichž subjekt není vyjádřen zvláštním slovem, dokazuje E. Wieseová. Jde především o „zevšeobecňující osobní věty“, v nichž určité sloveso je v 2. os. sg. (Jesli boleješ, to i rabota ne iďot) a o „neurčitě osobní věty“ ve 3. os. pl. (rus. Beridze vyzval po telefonu stolovuju. Otsjuda zajavili: Oni vydajut zavtrak, jesli …). Nutnost zavést abstraktní subjekt demonstrovala autorka mj. na tzv. „druhém nominativu“ a „druhém dativu“ (v naší terminologii jde o doplněk), srov. pol. Rozmawiali sami z sobą. Samemu mnie się bardzo dobrze pracowało.

Srovnání češtiny a němčiny při odvozování sloves z adjektiv podává na základě bohatého materiálu M. Dokulil. Zatímco se příslušné slovesné struktury významově v obou jazycích téměř neliší, formální prostředky jsou značně rozdílné: v češtině je velký počet slovesných paradigmat, kdežto v němčině se využívá vlastně jen jednoho paradigmatu, totiž tzv. slabých sloves. To má za následek silné omezení počtu deadjektivních sloves v němčině a širší využívání analytického vyjadřování (blednout blaß werden, černět se sich schwarz zeigen, churavět krank sein). Autor popsal slovesa stavu a změny stavu a slovesa faktitivní v obou jazycích podle toho, jakými prostředky jsou odvozena, a se zřetelem k jejich produktivitě roztřídil je do typů a podtypů na základě konfrontace obou jazyků.

Ačkoli byly klasifikace morfematických alternací v češtině a němčině už podány, bylo dosud málo těchto výsledků využito ke konfrontaci. Upozornil na to v dalším příspěvku E. Eichler. Stručně naznačuje možnosti zkoumání morfematických alternací v obou jazycích, a to především z hlediska jejich úkonnosti; opozici krátká : dlouhá samohláska (srov. síla sil) běžnou v češtině nenacházíme v němčině, pro niž je zase příznačná jiná kvantitativní korelace omezená na určité samohlásky, totiž tzv. Umlaut, srov. aä, oö, uü, auäu atd.

Konfrontací synonymických prostředků při tvoření slov v ruštině a němčině se zabývá I. Ohnheiserová. Zatímco v němčině jsou častější synonymické vztahy [60]mezi složeninami a odvozeninami (Dampfschiff (zast.) — Dampfer), v ruštině je více rozvinuta sufixová synonymie (starik (neutr.) — starec (kniž.), staričok (hov., mazl.), starikan (hov., žert.), starina (hov.) atd.). Rozdíly synonymických slovotvorných prostředků jsou především v distribuci: některá synonyma ustupují z aktivního užívání, jiná se stylově přehodnocují apod. Určité jevy jsou příznačné pro ruštinu, např. významově se diferencuje typ avtomatičeskij avtomatičnyj tak, že první adjektivum funguje především jako vztahové, druhé jen jako jakostní (dramatičeskij pisateľ i dramatičeskij slučaj, ale jen dramatičnyj slučaj). Jiné jsou zase v němčině, např. formálně se liší adjektivum kriminell od komponentu složeniny Kriminal-. To v ruštině není.

S. Otto rozebírá ve svém příspěvku slovotvorné vyjadřování intenzity/stupňování významu u německých a ruských adjektiv. Jejich značná část jsou antonyma (nizkij vysokij, gut schlecht); pohybuje-li se význam adjektiva ve směru k vyšší intenzitě, lze mluvit o stupni +; snižuje-li se intenzita významu, jde o stupeň —. Autor srovnává slovotvorné prostředky stupně +, kterými jsou hlavně prefixy (v ruštině vse-, nai-, pre-, raz-, sverch-, v němčině all-, aller-, erz-, grund- aj., srov. rus. vsesiľnyj, něm. allmächtig, zvláštní pozornost se věnuje přejatým prefixům v obou jazycích), skládání slov (hochgeachtet vysokouvažajemyj), reduplikace a sufixy (rus. daljok/onek — něm. ziemlich weit). Prostředky stupně — jsou také prefixy (rus. nebez/vrednyj, něm. un/beabsichtigt), skládání (slaborazvityj unter/entwickelt) a sufixy (rus. sladk/ova/tyj, něm. gelb/lich). Jednotlivé typy autor popisuje z hlediska utvářenosti, četnosti, původu a hlavně konfrontačně. Bude užitečné zabývat se vyjadřováním kategorie intenzity významu i na rovině morfologické, syntaktické aj.

K. Horálek zkoumá české a německé paralely frazeologických spojení a dokazuje, že ne všechny shody jsou dány působením němčiny na češtinu. Německá spojení se dostala do češtiny různými cestami.

I. Poldauf podrobně analyzuje vyjadřování prostoru v češtině a v angličtině, J. Šabršula odpovídá na otázku, zda francouzština je abstraktní jazyk.

Stručně popsal výslovnost němčiny u českých mluvčích P. Trost. Konstatuje, že je tvrdá a úsečná (abgehackt) a že dosud nebyla experimentálními fonetickými prostředky srovnávána s výslovností rodilých Němců.

E. Skála v závěrečném článku sborníku zkoumá konfrontačně tzv. architektoniku slovní zásoby v němčině a češtině. Vyšel přitom z již bohaté literatury i z vlastního výzkumu a dospěl např. k závěru, že v němčině jsou nejčastější trojslabičná slova, kdežto v češtině dvojslabičná, že zatímco v němčině připadá 6,94 fonémů na slovo, ve spisovné češtině jen 4,129 fonémů. Zajímavé je srovnání kombinatoriky fonémů ve slabikách a slovech i údaje o frekvenci fonémů v obou jazycích. Autor vyslovuje hypotézu o fonologickém jazykovém svazu češtiny a němčiny.

Pokusil jsem se naznačit zajímavé otázky, které obsahuje recenzovaný sborník, zdaleka jsem však nevyčerpal všechny. Autory z NDR známe především z lipských Linguistische Arbeitsberichte[4] (v roce 1976 vyšel třináctý svazek). V našem sborníku projevují zájem o češtinu a jiné slovanské jazyky, lingvisté z ČSSR zase zájem o němčinu. Výsledkem je pronikavá konfrontace geneticky vzdálených, ale teritoriálně blízkých jazyků a sbližování metod zkoumání. Jde o mezinárodní vědeckou spolupráci užitečnou pro slavistiku i germanistiku a přispívající k vědecké integraci. Věřím, že se v ní bude pokračovat.


[1] Viz rotaprint Kabinetu cizích jazyků Studies in Modern Philology II, Praha 1976, 174 s., který obsahuje příspěvek o reflexivitě v češtině a angličtině (L. Dušková) a dvě studie o vidu v češtině a němčině (J. Povejšil, J. Hník). Srov. také A. Kos - J. Štěpán, Die Bezeichnung der Witterungserscheinung „Blitz“, Konfrontation Deutsch/Tschechisch, Philologica Pragensia 20, 1977, s. 88n.

[2] K tomu srov. V. Mach - S. Machová, SaS 35, 1974, 43—48.

[3] Srov. např. C. Bosák - I. Camutaliová, K výstavbě dialogu, SaS 28, 1967, 227—240; nejnověji se touto problematikou u nás zabývá O. Müllerová, srov. čl. K tematické výstavbě nepřipravených mluvených dialogických projevů, SaS 37, 1976, 308—317; tam další literatura.

[4] Srov. O. Uličný v SaS 37, 1976, 175—176

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 1, pp. 57-60

Previous Alena Macurová: Inspirativní metodologie nitranského Kabinetu literárnej komunikácie

Next Mirek Čejka: Čtvrté brněnské symposion o slovanské syntaxi