Sympozium o marxistické jazykovědě v Olomouci

Rudolf Zimek

[Rozhledy]

(pdf)

Симпозиум о марксистском языкознании в Оломоуце / Symposium dédié à la linguistique marxiste à Olomouc

Ve dnech 7. až 9. září 1977 se konalo v Olomouci celostátní sympozium o marxistické jazykovědě, uspořádané vědeckými kolegii ČSAV a SAV. Sympozium zahájil jménem hostitelské instituce prorektor Univerzity Palackého prof. MUDr. Jiří Hartl, DrSc. Úvodní slovo pronesl člen korespondent K. Horálek. Připomněl, že toto sympozium je organickým pokračováním orientace čs. jazykovědy na rozpracování otázek marxistické jazykovědy v duchu závěrů první konference o marxistické jazykovědě v ČSSR v pokrizovém období, konané v květnu 1973 na ÚV KSČ v Praze.[1]

Na programu prvního dne sympozia byl především referát V. Hraběte a V. Barneta na téma Význam sovětské jazykovědy pro naši jazykovědu; podal přehled působení sov. jazykovědy na naši jazykovědu od VŘSR do současné doby. Na poč. 20. let to byla doznívající činnost moskevské a tzv. kazaňské školy, ve 20. l. jednak tzv. formální škola OPOJAZ, vyzdvihující zejm. stylistiku a sémantiku, jednak nově se utvářející sovětská jazykověda (představovaná L. V. Ščerbou, B. A. Larinem, V. V. Vinogradovem, G. O. Vinokurem). Ve 20.—30. l. se prohlubovala teorie lingvistického popisu a vytvořily se tři školy kolem L. V. Ščerby, V. V. Vinogradova a A. I. Smirnického. Byl učiněn podstatný pokrok v systematickém teoretickém popisu na všech jaz. úrovních; právě tento proud nalezl živý ohlas v čs. lingvistice po r. 1945, zejména jako báze pro naše konfrontační bádání. — Druhý proud, představený N. J. Marrem, se u nás výrazněji neprojevil. Větší dosah pro nás měly práce jeho pokračovatele I. I. Meščaninova, který ve 30.—40. letech rozpracovával syntaktickou stadiální teorii s výrazným typologickým zaměřením. — Třetí proud, související s realizací národnostní politiky sov. státu, obracel pozornost na problematiku jazykového plánování a otázky sociologie jazyka (E. D. Polivanov, B. A. Larin, V. M. Žirmunskij); z něj později vyrostla sovětská sociolingvistika (např. J. D. Dešerijev, A. D. Švejcer, V. A. Avrorin). — Diskuse po Stalinově vystoupení v r. 1950 otevřela prostor i pro uplatnění nemarrovské jazykovědy a nastala renesance historickosrovnávací metody a zájmu o otázky etnogeneze. Po diskusích ve Voprosech jazykoznanija (1956, 1965) vzrostl zájem o otázky strukturalismu. Marxistická filozofie pozvedla tradiční systémové bádání na vyšší stupeň. Upřesňuje se pojmový aparát a postupy bádání. Vedle axiomaticko-deduktivního směru strukturálního bádání se zejména rozvíjí směr systémové a funkční lingvistiky, blízký našemu zaměření. Proti tezi o imanentnosti jazyka se zdůrazňuje jeho sociální povaha, vztah ke společnosti a k člověku. Zde je základ sovětské sociolingvistiky a psycholingvistiky či tzv. teorie řečové činnosti. Sov. diskuse z r. 1973—74 pomohla rozlišit pojmy metoda, metodika a metodologie. V druhé části referátu pak autoři naznačili základní metodologická východiska a okruhy zájmů v jednotlivých jazykovědných disciplínách.

Druhý referát, Š. Peciara, Metodologické problémy marxistickej jazykovedy, vymezil pojem marxistické jazykovědy (MJ) a upřesnil její vztah k lingvistice sovětské. [137]Vývoj MJ i sovětské jazykovědy vidí Peciar jako spirálovitý proces, v němž se úroveň poznání dosažená v jisté etapě překonává novými vědeckými poznatky a metodologickými výboji. MJ buduje na pozitivních výsledcích předcházejícího vývoje naší vědní disciplíny, a to jazykovědy jak historicko-srovnávací, tak strukturní. Ve vztahu ke světové jazykovědě je MJ kvalitativně novou etapou v rozvoji světové lingvistiky. Základ MJ spatřuje Peciar v marxistické metodologii, tj. v důsledném respektování a tvořivém uplatňování principů a kategorií materialistické dialektiky. Ve druhé části referátu osvětlil Peciar některé metodologické problémy MJ, pojem metody a metodologie, které diferencuje podle Kopnina a Migirina, pak zevrubněji působení zákonů a kategorií dialektického materialismu ve vývoji jazyka. Ve třetí části pak referent reprodukoval názory P. V. Kopnina na vztah dialektiky a vědeckého bádání.

Koreferát A. Lamprechta se týkal konkrétních aplikací materialistické dialektiky v diachronní lingvistice, demonstrovaných na příkladech z vývoje slovanských jazyků. Byla to ukázka uplatnění marxistické filozofie a logiky na materiálu z popisu vývoje psl. a jednotlivých slovanských jazyků i z dialektologie slovanské.

Referát J. Petra Teze klasiků ML o jazyce shrnul základní výroky Marxe, Engelse a Lenina o jazyce, jeho vztahu ke společnosti, k myšlení, vědomí, praxi, o jazykové substanci, o obecné povaze jazyka a slov, o významu slova, o povaze národního spisovného jazyka, vývoji jazyka ve vztahu k jeho uživatelům, o materialistickém pojetí jazykového znaku aj.[2]

V diskusi k těmto referátům měl např. P. Ondrus doplňující poznámku o dvou směrech v sovětské jazykovědě a dvou centrech (ústavu AV a univerzitě v Moskvě). Dále navrhl doplnit kategorie materialistické dialektiky o kategorii shodnosti/odlišnosti. Nejvíce se diskutovalo o otázce změn v jazyce. Konstatovalo se, že ne vždy se dá příčina vzniku změny vysvětlit vnějšími faktory. Dále poukázal V. Barnet na nutnost vypracovat typologii změn. J. Horecký zdůraznil, že pro jazykové změny jsou rozhodují obojí předpoklady — jak vnitřní, tak vnější. K podstatě MJ patří nejen metodologie, ale i vymezení předmětu jazykovědy. — V odpovědi Š. Peciar uvedl, že počet kategorií dialektiky není rozhodující, neboť nakonec všechny lze vyvodit z boje a jednoty protikladů. Trval na svém názoru, že MJ se liší od jiných především metodologií, z toho vyplývá i předmět studia.

K. Horálek v referátu Aktuální problém filozofie jazyka se zamýšlel nad zvláštním postavením jazykovědy mezi společenskými vědami. Jazykovědu chápe jako vědu přechodnou mezi společenskými a přírodními vědami. Jazyky vznikly přirozeně, spontánně, nikdo je předem nekoncipoval. Jazyk je normotvorný (normotetický podle formulace B. Trnky), ale normy v jazyce mají charakter ustálených konvencí, jsou to v podstatě automatizované návyky. Porušení normy si zpravidla uvědomujeme. Uvědomělé faktory, zasahující i do vývoje jazyka, se uplatňují až na určitém stupni civilizačního vývoje. Dále si Horálek všímal vztahu jazykovědy k vědním oborům, které se zabývají zkoumáním jevů znakových, jako jsou vědy o umění, zvláště teorie básnictví, etnografie a folkloristika. Do těchto oborů se někdy neprávem přenášají zásady lingvistického zkoumání.

J. Bosák v referátu Kategórie marxistickej dialektiky a jazykoveda poukázal na nutnost propracovávat dialektické kategorie z teoreticko-metodologického aspektu. Příkladem nám mohou být práce sovětských filozofů a logiků. Saussure nesprávně zdůrazňoval jen protikladné stránky jevů, tj. rozdíly, ale je třeba zjišťovat i totožnosti. Jevy je nutno studovat nejen strukturně (staticky), ale i dynamicky a geneticky, v dialektické jednotě.

Podobnou tematikou se zabýval J. Kořenský v referátu Kategorie marxistické dialektiky a jejich využívání v jazykovědě; řešil problém, jak aplikovat zákony dialek[138]tiky při zkoumání jazykových znaků na úrovni zprostředkovaných vztahů forma—obsah—věc. Dynamické vztahy, tj. neustálé narušování a obnovování jednoty obsahu a formy znaku, jsou podstatou tzv. vznikových a rozvojových principů přirozeného jazyka. Gramatické kategorie jsou tedy výsledkem řešení rozporů ve vztazích základních obsahových a formálních jednotek.

V bohaté diskusi k uvedeným referátům a koreferátům vystoupilo 15 účastníků. M. Těšitelová v příspěvku k zákonu přechodu kvantity v kvalitu dovodila, že je třeba vedle kategorie kvality a kvantity počítat ještě s třetí kategorií — mírou, která je vztahem mezi kvalitou a kvantitou, rozpětím kvantitativních hodnot, v jejichž rámci existuje daná kvalita. Míra jistého jazykového jevu signalizuje jinou kvalitu, např. příslušnost k různým stylům. — F. Sosna poznamenal, že zákon všeobecné souvislosti jevů se dnes již neuvádí v učebnicích marxistické dialektiky. Nelze odmítat všechny postupy z nemarxistických lingvistických škol, protože některé se dají uplatnit např. ve výuce cizích jazyků. — P. Novák žádal, aby se při aplikaci pouček dialektického materialismu už nepracovalo s jejich užitím jako pouhých etiket, ale aby se aplikovaly efektivně, tak aby osvětlily něco neznámého, ukázaly problém apod. — K. Horálek doplnil teze Kořenského referátu tím, že princip arbitrárnosti platí v oblasti pojmenování, ale jinak je tomu v syntaxi, kde je vztah forma—obsah. Základní jednotkou sémanticky plnou je věta, resp. až promluva. Všechny jazykové kategorie existují jen v textu, to je vlastní modus jejich existence. Systém langue je vlastně systém norem. Dále namítal, že nelze přímočaře přenést do jazykovědy pojem systém/struktura z obecné teorie systému. — N. Savický připomněl, že v sovětských pracích je pozornost k lingvistické empirii větší než v jiných zemích. Pojem tzv. hloubkové struktury je na Západě často spojován s představou neměnné soustavy vrozených ideí. Měli bychom už považovat za překonaný spor racionalismu a empirismu. — K. Buzássyová vyzdvihla vnitrojazykové prostředky: je třeba mít na zřeteli, že v gramatické kategorii je zastoupena složka jak objektivní (mimojazyková), tak i vnitrojazyková. Gramatická kategorie má poznávací hodnotu, v žádné jazykové kategorii se mimojazyková odrazová složka neredukuje na nulu (ani např. u gramatického rodu subst. nebo posesívnosti). — P. Ondrus vyjádřil názor, že je třeba vymezit ani ne tak předmět MJ jako spíše její obsah, a to v pojetí Serebrennikovově. — J. Popela vyslovil názor, že je lépe mluvit o marxisticky orientované lingvistice než o MJ. Předmět MJ vidí ve zkoumání jazyka ve všech jeho aspektech, i ve vztahu k nejazykové realitě. — V. Mlíkovská zdůraznila, že dialektické kategorie jsou relativní, lze je chápat v jednom vztahu jinak než ve druhém. — J. Průcha hájil pojem forma—obsah. Psycholingvistické pokusy prý dokázaly, že již tříleté děti dokáží identifikovat formu a obsah jazykového artefaktu. — A. Lamprecht vyslovil přesvědčení, že existují v jazykovědě i technické postupy, které nelze označit ani za marxistické ani nemarxistické. Zánik jerů ve slovanských jazycích byl způsoben vnitřními jazykovými příčinami. — K. Horálek k této otázce soudí, že příčin vymizení jerů bylo víc, nutno v jazyce počítat s polymotivovaností. Dále uvedl k otázce kategorizace sémantických jednotek názor Švedovové, která se snaží kategorizovat sémantiku jazyka podle jazykových jednotek: slovo—syntagma—věta. Sémantika slova je především v referenci, kdežto základem sémantických kategorií věty je predikace. Syntagmata podle K. Horálka jsou jen determinační jednotky. Vedle predikace je (v části vět) i tetičnost. Pragmatika je vlastně sémantika promluvy. — Podle J. Horeckého není běžné chápat hloubkovou strukturu jako souhrn vrozených ideí. Obsah je vlastně strukturovanost každého objektu, materiálního i ideálního. Vztah obsah—forma nemusí být vždy přímý, může se mezi ně vložit další pojem. Předmětem jazykovědy je přirozeně jazyk, ale obsahem jazykovědy je teorie o určitém uspořádaném axiomatickém systému.

Druhý den sympozia ráno byl zahájen referátem J. Horeckého na téma Niektoré [139]otázky marxistickej koncepcie jazyka. Pokusil se charakterizovat některé základní otázky marxistické koncepce jazyka a vycházel při tom z vymezení jazyka jako historicko-společenského jevu. Jen lidský jazyk mohl vzniknout při práci jako nástroj dorozumívání a řízení a vyvinout se až na nástroj myšlení. Odmítnout je třeba vnášení ekonomických kategorií (práce, kapitál, trh) do takové koncepce jazyka, v níž se vychází z nástrojového charakteru jazyka, jak činí F. Rossi-Landi (1975). Dále se Horecký zabýval podstatou znaku z ML pozic. Komentoval unilateralistickou teorii V. S. Solnceva a G. Klause i Panfilovovu kritiku Klausova chápání znaku. Přikláněl se k výkladu W. Neumanna (1974), že signifiant a signifié v bilaterálním znaku jsou spjaty preskripčním pravidlem, které předpisuje spojení „Signalabbild“ s „Objektabbild“, a toto pravidlo užívání znaků (společensky závaznější a závažnější než znaky samy) je výrazem jazykotvorné práce, mající společenský charakter.

P. Ondrus nastínil Tri koncepcie jazyka v dejinách jazykovedy, a to (1) nástrojovou definici jazyka, (2) ontologickou koncepci (jazyk jako systém znaků) a (3) materialistickou koncepci jazyka, vycházející z materialistické koncepce jazyka u klasiků ML. — V. Krupa v referátu Pojmy systému a štruktúry v jazyku a v jazykovede uvažoval o těchto pojmech na základě obecné teorie systémů ve filozofické rovině, zejména s přihlédnutím k rozpracování kategorie systému u L. von Bertalanffyho. V lingvistice je třeba studovat přechod systému z jednoho stavu do druhého, což je možné jen v souvislosti s řečovou činností, která má klíčové postavení při řešení problematiky vývoje jazyka. — V nepředneseném referátu K problematike semiologických jazykov (Materialisticko-dialektická gnozeológia a semiologické systémy) N. Krausová řešila otázku poměru neverbálních sémiologických systémů (např. různých druhů umění) k verbálnímu znakovému systému; kloní se k názoru, že za „jazykový“ lze pokládat každý sémiologický systém, v němž je jasná intence komunikovat, sdělovat něco, i když ve své nejvlastnější podstatě se odlišuje od verbálního jazyka. Autorka pak stanovila podmínky, za nichž lze hovořit o sémiologickém jazyce, např. v případě filmu, programové hudby apod. Jde o souvislosti se všeobecným jazykovým systémem jako jedním z denotačních nebo konotačních kódů.

K tématům referátů J. Horeckého a V. Krupy se rozvinula plodná diskuse. K. Horálek namítal, že jazyk není artefakt, není to ani přímý, nýbrž jen vedlejší produkt práce. Jazyk nebyl při svém vzniku cílem vědomé činnosti, ale jen jejím doprovodem. — Š. Peciar též vyslovil pochybnost o tom, že jazyk je výsledkem práce, a nesouhlasil s tím, že jazykový znak je odraz. — J. Popela poznamenal, že ke skutečnosti patří i výtvory člověka v nejširším smyslu. Připomněl Solncevovu koncepci, podle níž jazykový znak nemá vztah k něčemu mimo jazyk. — V. Hrabě nesouhlasil s tím, že zvuková stránka znaku je odrazem; je výrazem pro znak. — J. Horecký vysvětlil, že mu nejde o práci jako vyrábění prostředků, ale o jazykotvornou práci a že artefaktem je jazyk v tom smyslu, že neexistuje sám od sebe v přírodě. — Pokud jde o Krupův výklad o systému, K. Horálek upozornil, že nám nestačí úvahy z obecné teorie systému; naším hlavním úkolem je specifikovat, čím se liší jazyk jako systém od jiných systémů. Jazyk zaujímá postavení mezi přirozenými a kulturními systémy, je produkčním systémem. S tím souvisí jeho nástrojovost (především v literárně umělecké kulturní tvorbě). — P. Novák chápe jazyk jako „nosič“, proti němuž na druhé straně jsou vztahy (to je struktura), ale tyto vztahy mohou být jak vícečlenné, tak i jednočlenné, tj. jsou to i vlastnosti. — K otázce substanční povahy jazykového systému se vyjádřil i V. Hrabě: substanční pojetí zahrnuje i vztahy, jsou totiž odraženy v našem vědomí a tím existují reálně, jsou tedy filozoficky substancí. — J. Kořenský obrátil pozornost na dialektiku vztahu prvky—relace: Neptáme se, zda jsou prvky dány před vztahy nebo až v nich, ale zkoumáme vždy prvky, jak fungují v jistých vztazích. — O spojovatelnosti v jazyce a ve skutečnosti promluvil J. Kačala. Vyšel z tezí, že (1) jazyk [140]je sekundární, skutečnost je primární, (2) jazyk je výpovědí o skutečnosti, (3) vztah jazyka a skutečnosti je zprostředkován vědomím. Gramatická a sémantická spojovatelnost jazykových jednotek tvoří dialektickou jednotu. — V. Barnet žádal přesnější definiční rozlišení pojmů systém a struktura. Chápe systém jako celek, strukturu jako množinu vztahů. Systém je nečleněný, struktura členitá. V sovětské teorii jazykové kultury pak se pojímá systém jako abstraktní model, struktura jako realizovaný systém a norma jako sociálně přijímaná realizace systému.

Další program byl věnován problematice psycholingvistické a sociolingvistické. V. Hrabě v referátě Úvod k problematice jazyka, myšlení a vědomí se pokusil upřesnit pojmy myšlení, vědomí a vztahu jazyka k nim. Vědomí jsou již hotové produkty myšlenkové činnosti, kdežto myšlení je proces, souhrn operací probíhající v určitých ustálených formách. Dále vysvětlil vytváření abstrakce a generalizace, jejichž výsledkem je pojem, fixovaný v jazykovém znaku — slově. Jazykový znak podle něho je bilaterální. Slovo není však ani pouhou formou vědomí, ani pouhým odrazem objektivní reality, nýbrž jednotou obého. Významová (pojmová) stránka slova je odrazem mimojazykové skutečnosti, materiální (zvuková) stránka je prostředkem upevnění tohoto odrazu ve vědomí a jeho manifestací.

Přehled problematiky o stavu současné psycholingvistiky podal J. Průcha v referátu Jazyk—myšlení—řeč (Psycholingvistický aspekt). Odmítl koncepci vrozených ideí, ale připomněl, že bylo užitečné obrátit pozornost na syntaktické procesy při myšlení. Potom se zabýval vztahem jazyka, myšlení a řeči v ontogenezi na konkrétnějším pozadí — rozvoji mentálních schopností dětí prostřednictvím vyučování jazyku (hlavně mateřskému). Konfrontoval dvě pojetí: tradiční (v němž se vyučování teoretickým poznatkům o gramatickém systému připisuje kladný význam pro rozvoj myšlení a komunikativních dovedností dětí) a netradiční pojetí, zpochybňující prvé. V této souvislosti Průcha kritizoval existující osnovy a učebnice českého jazyka u nás, které nevedou podle jeho mínění k rozvoji myšlení, protože dávají jen popis na základě vědecké gramatiky.

Okruh sociolingvistických otázek byl otevřen referátem J. Skácela K teorii společenských funkcí jazyků za socialismu. Východiskem jeho koncepce je Marxovo a Engelsovo zdůrazňování společenských styků, které jsou základním faktorem dynamismu společensko-ekonomické formace včetně socializace individuí a obsahují složku komunikativní, interakční a facilitační. Dále vyložil úlohu jazyka ve společenských stycích. Charakterizoval společenské funkce jazyků v jazykových situacích za socialismu, jak se projevují ve třech okruzích : (1) rozšiřování společenských funkcí jazyka ve všech okruzích v dané jazykové situaci, což vyžaduje cílevědomou jazykovou politiku, (2) změny v jazykových situacích pod vlivem vědeckotechnické revoluce, (3) sbližování národů socialistické soustavy a tím integrace společenských funkcí jazyka, projevující se ve vzájemném obohacování jazyků.

P. Zima přednesl referát K otázce vztahu jazyka a společnosti v Africe a v Orientě, kde osvětlil specifičnost mimoevropské situace užívání evropských jazyků v rozvojových zemích po dekolonizaci. Pokusil se o typologickou charakteristiku afrických států z hlediska sociolingvistického podle kritéria (1) jazykové různorodosti nebo homogenity a (2) jazykové politiky. Vyložil zvláštnosti postavení evropských jazyků z hlediska komunikace revolučních ideologií i poznatků vědeckotechnické revoluce, šířených radikálními intelektuály, většinou vyškolenými v evropských jazycích. Uvnitř daného národního společenství je dlouhodobá dvojjazyčnost i trojjazyčnost. Funkce jazyků širšího dorozumívání (areální lingua franca a tzv. světové jazyky) jsou v dnešním stadiu mnohem významnější, než byly při procesu formování spisovných jazyků „klasických“ oblastí před 50—100 lety, ale užívají se omezeně.

Společný referát V. Křístka a J. Kuchaře Problémy spisovného jazyka (přednesl jej druhý spoluautor) podal nový komplexní pohled na vývoj a současný stav [141]českého spisovného jazyka z hlediska společenských funkcí. Protože spisovný jazyk není jediným dorozumívacím prostředkem, ale existuje vedle útvarů jiných, zamýšleli se autoři i nad vzájemným vztahem spisovného jazyka k jiným dorozumívacím prostředkům. V současné době se řadí spisovný jazyk spolu s jinými (nespisovnými) útvary do národního jazyka, ale jen spisovný jazyk má povahu celospolečenskou; proto má také „reprezentativní“ platnost. Jen spisovnému jazyku je vlastní kultivování, uvědomělejší kontrola nad ním a působení na něj ze strany jeho nositelů. Pro relativně stabilizovaný spisovný jazyk, jakým je dnešní čeština, jsou charakteristické vyšší, propracovanější a složitější formy jeho regulace, které přizpůsobují spisovný jazyk novým komunikačním potřebám. Hlubší zásahy jsou zřejmě možné jen v plánu grafickém. O spisovný jazyk je třeba pečovat tak, aby byly soustavně odstraňovány nedostatky, disproporce a poruchy v jazykové komunikaci, způsobené slabými místy dosavadních regulačních úprav.

Referáty týkající se problematiky psycholingvistické a sociolingvistické vzbudily živou diskusi: K. Horálek upřesnil pojem vnitřní řeči, kterou chápe jako přechodný článek mezi řečovou motivací a jazykovým projevem. Podle Vygotského je vnitřní řeč jinak strukturovaná než manifestovaná řeč, probíhá v různých zjednodušených podobách, zkratkovitě. — V. Barnet vyslovil názor, že k tomu, aby se ve škole mohlo vyučovat řečové činnosti, nemáme posud vypracovánu gramatiku parole, která by byla bezprostředním protějškem k dosud převládající a již vypracované gramatice langue. — Též J. Ružička se domnívá, že dosavadní jazykovědný výzkum nedává ještě možnost jinou než dávat do učebnic věci kodifikované. — V. Hrabě vyzdvihl především vzdělávací a poznávací úlohu ve výuce mateřskému jazyku. Proto je třeba učit především standardní češtině a dbát o lepší jazykovou kulturu našich žáků, a to i v učňovských školách. — J. Horecký soudil, že by se nemělo vyučovat jen spisovnému jazyku a nářečí, ale i hovorovým a slangovým prvkům. — Průchovy výtky polemicky odmítl A. Jedlička s poukazem na to, že právě v referátu Kuchařově byl podán správný výklad překonávající starší stanovisko, kdy se příliš zdůrazňovala autonomie spisovného jazyka a málo se braly v úvahu jeho vztahy k jiným útvarům národního jazyka v dané jazykové situaci. — Aktuálnost sociolingvistické problematiky, kterou se zabýval J. Skácel, podepřel F. Sosna, který připomněl velký význam lingvistiky pro společenskou praxi a nutnost zabývat se vlivem jazyka na občany socialistického státu. — Skácelův referát doplnila M. Knappová informací o tom, čeho se již několik let týká výzkum v oblasti sociolingvistiky v ÚJČ (zatím jen v dílčích otázkách), a diskutovala pak ke Kuchařově tezi o efektivnosti regulačních zásahů do spisovného jazyka. Podle ní jsou účelné jen takové zásahy, které jsou v souladu se zákonitostmi jazyka. J. Ružička uvítal pojem a termín jazyková situace v pojetí J. Skácela. Je ale nutno chápat a zkoumat jazykovou situaci vždy dynamicky. — Otázky jazykového purismu se dotkl P. Ondrus; podle něho byl purismus projevem buržoazního nacionalismu, v socialistickém období se již nový purismus nerodí.

Třetí den byly na programu dva referáty zabývající se kritikou českého a slovenského strukturalismu.

R. Zimek podal chronologický přehled hodnocení pražského strukturalismu v sovětské jazykovědě po r. 1945. Ukázal, jak se v SSSR vyvíjely názory na strukturalismus vůbec a jak se diferencovaně, relativně kladně hodnotil pražský strukturalismus v porovnání s ostatními školami. Při tom však bylo sovětskými jazykovědci poukázáno na řada nedostatků v učení pražské školy, které jsou pro marxistickou jazykovědu nepřijatelné nebo potřebují revizi z dnešního hlediska.

V koreferátu N. Savického Ke kritickému zhodnocení teoretické koncepce pražské školy se poukazovalo na značnou nesourodost této koncepce a její apriorní schematičnost. Za pozitivní přínos PŠ považuje Savický především explicitní formulace [142]funkčního pojetí jazyka, teorii funkčních stylů a odstranění ostrého protikladu mezi synchronií a diachronií. Avšak funkční pojetí jazyka zde bylo deformováno určitým subjektivismem a teleologismem. Zůstává proto pro nás úkolem propracovat teorii funkcí jazyka a funkčního rozvrstvení jazyka z marxistického hlediska.

J. Ružička v referátu Kritika slovenského jazykovedného štrukturalizmu podal kritický rozbor slovenského strukturalismu ve 30. až 50. letech, zejména v přednáškách Bratislavského lingvistického krúžku a v časopise Slovo a tvar. Přiznal, že ideovými pozicemi členů BLK byl objektivní idealismus. Jako kladné výsledky uvedl práce z fonologie a historické fonologie a průbojné studie stylistické. Po r. 1950 ztratil strukturalismus ve slovenské jazykovědě vedoucí úlohu.

V diskusi navázal M. Komárek na Ružičkův referát a připomněl, že strukturalismus je dnes už historicky uzavřený jev, nelze v něm pokračovat jako v celku. Je však třeba vidět pro dobu jeho vzniku jeho historickou podmíněnost. — P. Ondrus naznačil potřebnost aplikovat důsledněji filozofická východiska na PLK i BLK, ale též na další navrstvení strukturalismu za poslední desítiletí. — Š. Peciar poznamenal, že slovenští jazykovědci měli styky se slovenskými idealistickými filozofy té doby, ale neuvědomovali si nesprávnost té filozofie. — P. Novák vyjádřil názor, že kritériem vědeckosti a vývoje vědy není jen kumulativnost; je nutno ji spojit s principem negace, aby došlo ke kritickému přehodnocení, zrušení starého a pozdvižení na vyšší stupeň. — V. Křístek citoval slova z usnesení předsednictva ÚV KSČ, že je třeba kriticky se vyrovnat s minulostí, a přitom nepohřbít, co pozitivního bylo vykonáno. Dnešní kritika v našem oboru je začátek, bude třeba jít dál.

V závěrečném vystoupení zhodnotil průběh celého sympozia K. Horálek: Sympozium bylo připraveno vědeckým kolegiem jazykovědy ČSAV v duchu závěrů konference o marxistické jazykovědě z r. 1973 a jeho program zapadal do rámce oslav 60. výročí VŘSR a do plánu výzkumu nejaktuálnějších otázek ve společenských vědách. Kladem bylo, že byli přizváni odborníci ze sociolingvistiky a psycholingvistiky. Ve všech základních okruzích se na sympoziu udělalo hodně užitečné práce. Referenti i diskutující se opírali o práce klasiků marxismu-leninismu a využívali výsledků sovětské jazykovědy; v tomto směru budeme usilovat o další rozvoj kontaktů. Diskutovalo se otevřeně, třebas s vědomím, že marxistická jazykověda ještě není vypracována tak, aby se efektivně mohly už dnes vyřešit všechny problémy. Byly však aspoň naznačeny cesty dalšího postupu a byly dány náměty i pro státní plán výzkumu.

Materiály sympozia budou vydány knižně.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 2, s. 136-142

Předchozí Karel Petráček: K otázkám vztahu mezi jazykem, logickým myšlením a básnickými texty

Následující Emanuel Michálek: K ohlasům antiky v nejstarších českých slovnících