K ohlasům antiky v nejstarších českých slovnících

Emanuel Michálek

[Rozhledy]

(pdf)

К отзвукам антики в древнейших чешских словарях / Les échos de l’antiquité dans les dictionnaires tchèques les plus anciennes (Dictionnaires de Claret)

V tematicky bohatém obsahu Klaretových slovníků,[1] zvláště největšího z nich — Glosáře, najdeme také mnoho slov souvisejících s antikou. V Karlově době, kdy Klaretovy slovníky vznikly, a v dvorském prostředí, s nímž bývají spojovány, počítá historické bádání s některými protohumanistickými nebo přímo humanistickými prvky, mluví se o karlovském humanismu, a to předpokládá zároveň intenzívnější vztah k antické minulosti. V odborné literatuře poslední doby (cit. Humanistická konference, s. 52) byla připomenuta nutnost studovat vazby karlovského humanismu [143]s pražskou univerzitou a před lety ukázal B. Havránek na vztah Klaretových slovníků k vědním oborům tehdejší artistické fakulty (l. c.). Ze všech těchto důvodů považujeme za vhodné všimnout si souvislostí s antikou právě v textech Klaretových.

Tematicky se v našem příspěvku zaměříme na jména osob, popř. na názvy s nimi těsně spojené. Zabývat se budeme jen výrazy, které mají svůj nejstarší český doklad právě v Klaretových slovnících, popř. které jsou doloženy vedle Klareta v jiných soudobých textech. Příslušný jazykový materiál členíme na jména osob (1) podle ideového zaměření (1.1) nebo společenského postavení (1.2) a na jména mytologických bytostí a názvy s nimi související (2).

V materiále našeho příspěvku jsou především zastoupena jména osob podle příslušnosti k ideovému směru (1.1) a v menší míře i podle postavení ve společnosti (1.2). K prvnímu okruhu (1.1) patří názvy příslušníků filozofických směrů antických epikuř epicurus KlarGlosA 1092 (var. opikuř — B) a postatelec stoicus t. zařazené do oddílu De scolaribus. V prvém případě zůstává cizí název nepřeložen, pouze je částečně hláskově přizpůsoben češtině (-ř místo -r). V souvislých staročeských textech byli Epikurovi stoupenci označováni slovem epikuri, patrně podle latinizované podoby epicurii, epicurei: nazvánu býti … od jména jich mistra, jako od Epicura epikuri ComestK 259a; jiní … mněli, že záleží život věčný v poznání a to byli epikuri RokJanB 311a. Užívalo se také odvozeného adjektiva epikurejský, např. někteří epikurejští a stoičtí múdří hádáchu sě s ním BiblOl A 17, 18 epicurei et stoici philosophi. Na rozdíl od slova epikuř je postatelec pokusem o překlad cizího ekvivalentu. Jeho motivace vychází z mylného spojení jména stoicus s lat. stare, s podobnými případy se u Klareta setkáváme častěji (srov. B. Havránek, Vývoj, s. 28). Překlad postatelec objevuje se také v kodexu Vodňanském na počátku 15. stol. (SlovVodň ad 71a). Jinak bylo obvyklejší přejaté stoik, např. jedni … pravili, že to blahoslavenstvie záleží na moci duše, na cnostech, to sú byli stoici RokJanB 311a. Zde by mohlo sice jít o citátovou podobu lat. stoici (1. pl. k stoicus), ale vzhledem k existenci odvozeného adj. stoičský (viz výše doklad z BiblOl) považujeme i tvar stoici za náležitou stč. podobu nom. pl., vyplývající ze zařazení tohoto substantiva do systému stč. skloňování. Do stejného významového okruhu lze zařadit dále slovo chudomudrák gymnosophista KlarGlos 336 ve významu ‚gymnosofista, asketický mudrc‘. Synonymní s ním je slovní spojení nahý mudrc: bral sě (Apolonius) do múřenínské země, aby nahé mudrce … opatřil ProlBiblK 1b (HierPaul 1) gymnosophistas. Spojení je doloženo rovněž na příslušném místě v Padeřovské bibli. Z dalších výrazů označujících stoupence různých ideových směrů můžeme připomenout Klaretovo pojmenování přémocestník peripateticus KlarGlosA 1091 (De scolaribus). Peripatetická škola byla nazvána podle stromořadí n. sloupořadí (peripatos), kde se při diskusích členové školy procházeli.[2] Klaretův přémocestník peripateticus snad tedy označuje toho, kdo chodí po přímé cestě v konkrétním smyslu, ale není vyloučeno, že je míněna přímá cesta ve významu přeneseném. K tomu by mohl ukazovat výklad ekvivalentu peripateticus v Diefenbachově Glossariu vymezující jeho význam výměrem der die warheit suocht an kunst und an werken DiefGlos 427. Pro adj. přiemý, které je prvním komponentem v stč. přémocestník, lze upozornit na doklady jako observator veritatis in predicacione přiemý kazatel HusBetl 2, 160, nebo což přiemého jest před ním (Bohem), budeš li činiti BiblPraž Ex 15, 26 rectum. Stejně jako u Klareta je peripateticus přeložen v kodexu Vodňanském (SlovVodň ad 68). Zato častější jsou staročeské pokusy o překlad jiného jména původem řeckého, totiž areopag, ‚athénský soud‘. Klaretův Glosář je překládá vesněn ariopagus KlarGlos 1072 (De scolaribus) ve shodě s výkladem biblických jmen podaných v prvém díle Bible litoměřicko-třeboňské: ariopagos … Athenienských vsi jméno jest BiblLitTřeb 182a Atheniensis curie. Protože [144]o areopagu se mluví v novozákonních Skutcích apoštolských (A 17, 19), můžeme stč. pokusy o překlad sledovat i v textech biblických. Nejstarší Bible drážďanská vykládá areopag spojením mistrová ulicě: vedli sú jeho (apoštola aténští filosofové) do mistrové ulicě, jiežto řiekáchu Ariopagus BiblDrážď A 17, 19. Podobně se vyjadřují i bible mladší, Pražská bible překládá příslušné místo do domu učenie svého, husitská Bible padeřovská ponechává ariopag nepřeložen. Na jiném místě (A 17, 22) postupují stejně i další stč. biblické texty. Jak jsme uvedli, vycházejí stč. překlady z domnělé souvislosti druhé části jména areopag s lat. pagus, tlumočeným stč. ekvivalenty cesta, silnice, ves (SlovOstř S 90a). Na chápaní stč. překladatelů měla tedy vliv v tomto případě mylně interpretovaná struktura cizího ekvivalentu, nikoli antická skutečnost sama, vlivem kontextu biblického je spojován s filozofy, ne s oblastí právní, jak tomu bylo v antice.

1.2 Další skupinou jsou v jazykovém materiále našeho příspěvku pojmenování osob podle jejich společenského postavení. Mezi ně lze počítat v Klaretově slovní zásobě jména hetér. Aspoň některá je možné spojovat s antikou. Je to např. sladuška glycerinum KlarGlosA 1184 (var. glycerium — B, De communibus speciebus). Již V. Flajšhans ukázal na obdobná jména Glykerion a Glycera u antických básníků řeckých a římských, Glycera byla např. milenka básníka Horatia. Podle Diefenbachova Glossaria je glycera nomen mulieris … dulcicula. Ve shodě s tímto výkladem je i stč. překlad sladuška. Antické souvislosti můžeme předpokládat také u dalšího ženského jména, které Flajšhansova edice uvádí v podobě frexa tais (tamtéž jako předchozí doklad). B. Ryba emenduje frexa na frejka, zkrácené z frejieřka.[3] Thais bylo jméno několika antických hetér známých z dějin i z literatury, ale pro slovníkáře 14. stol. to bylo apelativum, jak je ukázáno v citovaném příspěvku B. Ryby. Výklad frexa jako zkrácené podoby z frejieřka je vzhledem ke Klaretovým postupům pravděpodobný, ovšem doložené znění by spíše předpokládalo zkrácené *freka než frexa. Můžeme si položit otázku, zda zde nebyla k základu fre- připojena hlásková skupina -ksa objevující se v stč. apelativech jako piksa ‚pikle‘, dyksa ‚hubice‘ a především v četných vlastních jménech osob, srov. Miksa, Peksa, Truksa, Voksa[4] ap. Z jiných slov, která lze přiřadit k jménům osob tohoto významového okruhu, připomeňme vavák tersita KlarGlos 306 (De monstrosis hominibus). Klaretův výraz tersita spojujeme s antickým Tersitem, karikovanou postavou nevzhledného demagoga z Homérovy[5] Iliady (Encyklopedie antiky, s. 616). Je-li náš předpoklad správný, potom by český ekvivalent nebyl zvolen nevhodně. Stč. vavák označovalo něco nízko hodnoceného, srov. trojě věc jest nenasycená … peklo a vavák a země suchá BiblDrážď Pr 30, 16 (usta vatně nebo lóna ženského neb materníka -Lit) os vulvae; díli sú (kněží) poselstvie ve čtení na hradě v Praze i v jiných městech, ale tento chudý (apoštol) v řetěze, ne za přiekopy, ne za zdí u bezpečenství, ale do vsi Vavák ChelčBoj 423b. V dokladě z Chelčického se místního jména Vaváky užívá podobně jako novočeské Zapadákov a Klaret možná tersita vavák spojoval s terga týlé KlarGlos 2631, tergus zadek t. 1309.

2. Větší skupinu tvoří v našem materiále výrazy z okruhu mytologického, ať jsou to již mytologické bytosti (2.1) nebo osoby spjaté s mytologií svou činností (2.2).

2.1 K mytologickým bytostem přiřazujeme i některé personifikující obludy, výjimečně také jiná jména, označující např. činnost, místo ap. Mezi jmény mytologických bytostí tvoří uzavřenou skupinu především názvy antických Mus. Osvětlil je [145]podrobně před lety B. Ryba,[6] zde jen zaznamenáváme hlavní výsledky jeho šetření s několika pokusy o doplnění. Ve dvojici Naučenie Terpsicore KlarVok 369 je český člen překladem latinského instruccio podle výkladu Tersicore … interpretatur delectans instruccione. Obdobně je tomu v dalších případech: Chochánie Euterpe t. 368 vychází z vysvětlení Euterpe … interpretatur bona delectatio vel bene delectans; Sladké spievanie Melpomene t. má základ v interpretaci Melpomene … interpretatur dulce canens; Výmluv Caliope t. 369 se opírá o určení Caliope … quasi calophone, i. bona sonoritas. Přesvědčivými konjekturami spojuje B. Ryba Dómyslovna s Talia (nikoli s Polyhymnií, jejíž jméno české se v porušeném textu nezachovalo) s odvoláním na staré chápání jména Talia jako capacitas vel potens ingenio. Lat. ingenium se v stč. překládá často právě substantivem dómysl. Další konjektura tkví ve spojení stč. jména Svrchovánie s Erato (v textu chybějícím) a předložkového genitivu Z nebes s Urania t. 371 podle středověké etymologie Urania … quasi celestis. Tyto výklady můžeme doplnit drobnou poznámkou týkající se jména Musy Clio, u něhož B. Ryba středověkou etymologii neuvádí. Do jisté míry ji snad nahradí doklad z Dienfenbachova Glossaria: Clio i. musa … eyn dangh i. musa vel cogitatio DiefNovGlos 97. Střhn. danc znamenalo „Gedanke, Erinnerung, Geneigtheit, Absicht‘. Tomu odpovídá stč. překlad úmysl (KlarVok 369). Pokusit se o výklad je možné také u názvu Svrchovánie Erato. Souvislost Erato, Musy milostné poezie, s eros byla patrně známa, aspoň slovo eros ein gute al. boese schnede liebe je doloženo v Dienfenbachově Glossariu 208. Klaretův překlad Svrchovánie mohl být důsledkem toho, že se slov svrchovánie, svrchovaný nezřídka užívalo v kontextu s výrazy označujícími lásku (láska, milost), např. nad to nade vše lásku jmějte, ješto jest svazek svrchovánie BiblOl C 3, 14 vinculum perfectionis; ne z práva, ale z lásky a z milosti svrchované Solf 83a. Spojení svrchovaná milost (láska) objevuje se poměrně často, např. ve spisech Štítného, Husových, v Jistebnickém kancionále, v letopisech aj. Je na místě zmínit se také o tlumočení Vodná Musa KlarVok 367. Najdeme je rovněž v Klaretově Glosáři a v některých slovnících století 15. Překlad je motivován jménem biblického zákonodárce Mojžíše (lat. Moyses, Moses), hláskově blízkým slovu Musa. Mojžíš se vykládá vodný neb vzatý z vody VýklHebrL 214b podle lat. aquaticus (srov. B. Ryba, l. c., s. 52n) na základě biblického vypravování (Ex 2,5—10).

Ze jmen mytologických bytostí představujících mimovodní přírodní síly a lidské sklony zasluhuje zmínky diví mužík faunus KlarGlos 315 (De monstrosis hominibus). Vedle Klaretova Glosáře je doložen i v pozdějších stč. slovnících (srov. Gebauerův Slovník staročeský 1, 251). Motivace sousloví diví mužík je zdůvodněna tím, že faunové, ochránci stád a lovu, se zdržovali na polích a v lesích. Jiné jméno z téhož tematického úseku dvira spinx KlarGlos 309 vyplývá patrně z toho, že sfinga spojovala v sobě dvojí bytost, lidskou a zvířecí (Encyklopedie antiky, s. 558). Stejně znějící zakončení jako dvira má v Klaretově lexiku řada neologismů různého původu, srov. malira athomus KlarVok 270, Požíra Gog KlarGlos 312, chyra chimera t. 309, čmýra menstrum t. 1677. Z jiných jmen patří do okruhu naší tematiky hromnéři ciclopes KlarGlos 317 (De monstrosis hominibus), obři kující pro Dia blesky. Do jejich blízkého sousedství náleží podle našeho výkladu také sapor ethnicus KlarGlosA 932 (var. supor -B, De homine), nejde-li zde přímo o synonymum k hromnéř. Lat. ethnicus bylo totiž ve středověku běžně spojováno s jménem sicilské sopky Aetny. Ta byla považována za dílnu kyklopů již ve starověku (Encyklopedie antiky, s. 34). Zmíněný výklad slova ethnicus byl znám v rané době také u nás, jak dosvědčuje citát ze stč. znění Výkladu na evangelium Matoušovo z Lyry: ti pohané sluli sú ethnici ot hory sicilské, jenž slóve Etna LyraMat 44a. O sopečné činnosti hory Aetny se vědělo u nás také, jak ukazuje třeba cestopis Mandevillův: také jest v Sicilí hora, [146]ješto slóve Ethna, ta ustavičně v sobě hoří a plameni z nie sopcí CestMandA 171b, a dříve už stč. překlad Comestorovy Historie: toho věku by újma slunce a oheň z Ethna sě vyrazi ComestC 249b. Na základě všech těchto skutečností interpretujeme Klaretovo znění sapor jako odvozeninu, jejíž základ je týž jako v srbocharvátském sa̋pa ‚exhalatio, exspiratio‘, popř. „vapor terrae, halitus terrae‘.[7] Sloveso sapati ‚spirare, exhalare‘ je doloženo od 16. stol. Variační podoba Klaretova supor snad souvisí s obecně slovan. sop- ‚anhelare‘ (P. Skok, o. c., s. 306), srov. i stč. soptati v dokladě z Mandevilly a novočes. supati, supěti.[8] Zakončení -or je u Klareta časté i v jeho neologismech, srov. např. drahor caristia KlarGlos 1514, ozor gufulicum t. 484, splakor ascoa t. 445 aj., nemluvě o slovech běžných jako sochor, úhor, útor ap. V. Flajšhans (Klaret 2, 436) vykládá Klaretovo sapor z vlastního jména parthského krále Sapor, to se však v stč. pramenech, pokud víme, neobjevuje. Je také těžko pochopitelné, proč by takové málo známé vlastní jméno bylo zvoleno pro stč. překlad lat. ethnicus, jehož význam byl mnohem obecnější. Mezi jména mytologických bytostí zosobňujících lidské sklony náleží jeze pereda KlarGlos 56 (De deo et celo). Není to výraz omezený jen na dílo Klaretovo. Zaznamenává je rovněž latinsko-český slovník Velešínův z r. 1458 (SlovVeleš 107a) a biblický slovník, mamotrekt lokální, z 1. pol. 15. stol. (MamUKD 313b). Lat. ekvivalent má v slovníku Velešínově podobu perereda. Jejím základem je patrně řecké eris (gen. eridos) ‚svár‘, popř. ‚bohyně sváru‘. V mamotrektu je stč. jězě přeloženo lat. ekvivalentem lamia. Vedle podoby jězě je v stč. také jězěnka, jězinka. Např. v Bibli pernštýnské z 2. pol. 15. stol. se popisují potvory, ješto mají tvář ženskú, tělo svinie a nohy konské a slovú jezenky (Gebauerův Slovník staročeský 1, 641). Lat. text má na tomto místě (Lam 4, 3) jen ekvivalent lamia bez dalšího rozvedení. Stč. jězě, jězěnka spojoval J. Gebauer se základem jěd-, objevujícím se v slovesech jědati sě, jedovati sě ‚zlobit se‘ aj.[9] Lat. lamia překládá Klaretův Glosář českým plachá a zařazuje ji mezi blanda monstra. V. Flajšhans transkribuje Plácha, ale právě v Klaretových slovnících jsou časté typy milá dilecta KlarGlos 1765 (De progenie), vlaská ortorosa t. 713, květná Domine KlarGlosA 2396 (De festis) aj. Stč. adj. plachý kvalifikuje zvl. koně, ale také lidi a jejich chování. Tak podle stč. Alexandreidy perský král Darius píše Alexandru Makedonskému, který napadl jeho říši: A snad si sě tako splašil, mníš, by tě nikte neustrašil, uzdy sě na to dotieže, vňuž plachý kóň tak tě svieže AlxV 990 a v modlitbách Miličových čteme prosbu učiň ny vesely bez plachého rozpuščenie ModlMil 481. Je tedy zřejmé, že slovo plachý bylo v stč. běžné v různých literárních žánrech od nejstarších dob a svou sémantikou mohlo postihnout význam řecko-lat. lamia ‚čarodějnice, zdivočelá obluda‘ ap. Můžeme dokonce říci, že Klaretův překlad adjektivem plachý ‚divoký, nezkrocený‘ je antickým představám bližší než tlumočení pomocí slova jězěnka, které vyjadřuje přímo bytost plnou zloby, svárlivou ap.

Omezena jen na Klaretův Glosář zůstala jména mytologických bytostí mořských, jako mořap nereides KlarGlos 447 (De blandis monstris). Podle lat.-řeckého ekvivalentu jde o vílu mořskou Nereovnu, dceru mořského boha Nerea. Tomu odpovídá i základ pojmenování stč. moř-. Ovšem zakončení -ap je v stč. nezvyklé, ale v Klaretově lexiku není jevem ojedinělým. Vyskytuje se v názvech různých živočichů, např. drozilap merilo KlarGlosA 276 (De volatilibus campestribus), kostřap pectina [147]focale. 447 (De blandis monstris) aj. V některých názvech zařazených mezi obludy lze vidět jistou personifikaci nebezpečí ohrožujících plavbu po moři. Takový ráz má pojmenování plechacz Scilla KlarGlos 442. Podle cizojazyčného ekvivalentu je míněna mořská obluda sídlící ve skále v Mesinské úžině a přepadající plavce (Encyklopedie antiky, s. 565). Stč. plecháč označuje zpravidla člověka s lysinou, nezřídka kněze, mnicha apod. Jeho prvé doklady jsou právě z doby Klaretovy. V díle Klareta samého se vyskytuje slovo plecháč také mezi českými přípisky Klaretova Astronomiaru (glosa k v. 777). Je zaznamenáno v regestu pohádky o 12 měsíčkách, jde tu o první záznam této pohádky ve své době zcela ojedinělý.[10] I zde označují plecháči lysé osoby, v tomto případě představující 12 měsíců. Je však těžké najít nějakou spojitost mezi stč. plecháč a jeho cizojazyčným ekvivalentem v Klaretově Glosáři. Pokoušíme se proto najít řešení trochu jiné. Slovo plecháč lze číst také plecáč a vidět v něm odvozeninu ze subst. plecě. Srov. grafickou variantu chtytel KlarGlosB 42 vedle cztitel. Stč. plecě znamenalo zpravidla ‚rameno‘ a překládalo lat. humerus, např. tak sě jemu zěvi jeden mladec nádobný a nesa kříž na pleci PasMuzA 282 in humero. Ale nechybějí doklady, kde plecě překládá lat. collum a je velmi blízké stč. slovu hrdlo. Tak je tomu např. v prvotním stč. biblickém překladu dochovaném v Bibli Cardově: šlechticové jich nepodložili sú svých plecí k dielu Pána boha svého BiblCard Neh 3, 5 colla sua. Slova plecě užívají na tomto místě i jiné staré bible, např. Olomoucká, jednosvazková Litoměřická, kdežto mladší Padeřovská překládá hrdel svých, Pražská ramen. Nápadným rysem mořské obludy Skylly bylo šest dlouhých krků s psími hlavami, které uchvacovaly projíždějící plavce (Encyklopedie antiky, l. c.). Mohl se tedy k postižení tohoto netvorova znaku hodit základ stč. plecě, které se nejednou vyskytuje v kontextu se slovy hlava, hrdlo, krk apod.: tam stojí pod jednú temnú skalú člověčie hlava po pleci CestMandA 216b; šíp … pronikl všecko hrdlo až do plece levého LékSal 490; na hrdle a na krku z boku pravého i levého zjednána jest plece t. 761. Pro základ plec v Klaretově plecáč Scilla svědčí dále okolnost, že v starověké mytologii měla Skylla jen přední nohy a z jeskyně, v níž sídlila, vystupovala pouze přední část těla (OSN 23, 323). Také stč. plecě označovalo přední, popř. horní část trupu u zvířat i u člověka, srov. král sě pak velblúda hodi podlé plece v samé hrudi AlxB 84; když sě pak přiblížichu k němu (bratří k Jeronymovi), každého z nich plecma k sobě přiklíčv … každému pokojné dal políbenie JeronM 25b. Jasnější se zdá být stč. pojmenování druhého z dvojice netvorů ohrožujících starověké plavce v Mesinské úžině, totiž Charybdy. V textu Klaretově Glosáře má podobu strziess Caribdis KlarGlosA 365 (De aqua), v Bohemáři strzyess KlarBoh 65. Jak ukázal V. Machek, má tato Klaretova střiež paralely v rus. strež ‚největší hlubina v řece, střed proudu‘ a v slovin. stržen ‚tok proudu‘ (Etym. slovník², s. 588). Možno dodat, že strus. stьržьnь, sterženъ téhož významu je doloženo z 2. pol. 15. stol. (Sreznevskij, Materialy s. v.). Charybdis, caribdis se v střhn. slovnících překládá meerschlunt … wirbel im wasser DiefGlos 101. To je ve shodě s významy uvedených výrazů slovanských a odpovídá to v podstatě i představám antickým. Podle nich vsává Charybda několikrát denně mořskou vodu a s řevem ji opět vychrkuje (Encyklopedie antiky, s. 565). Je zosobněním nebezpečného víru mořského.

K mytologii mají blízko i některé výrazy jiné. Je to např. letophagus snábdiš KlarGlos 365 (De aqua). Cizojazyčný ekvivalent ukazuje na Lotofagy, živící se podle antické báje plodem lotosu. Snědl-li jej cizí návštěvník, zapomněl na návrat. V Klaretově Glosáři je ovšem zaznamenána podoba Letophagus. Tím je prvá část slova původem řeckého sblížena s lat. letum ‚smrt‘ a jeho odvozeninami. Ve shodě s tím vysvětluje slovník Vodňanského letheus jako infernalis vel pertinens ad lethem pekelní VodňLact M 8a. V téže souvislosti mluví o máku působícím zapomnění: unde et [148]lethea papavera dicimus oblivionem mandentibus se conferunt. Ani druhá část slova Letophagus nebyla v stč. době nesrozumitelná, jak svědčí zápis Klementinského slovníku fagere jiesti SlovKlem 14a. Stč. ekvivalent Klaretův snábdiš je zřejmě těsně spjat se slovesem snábděti ‚pozorovat, všímat si, dbát‘. Takové pojmenování příslušníků kmene Lotofagů vychází patrně z toho, že zapomenutí postihovalo cizince, domorodí Lotofagové jím byli nedotčeni, nebo že Lotofagové přijali Odyssea a jeho druhy pohostinně ap. Obdobně jako snábdiš jsou u Klareta tvořeny rozběliš albita KlarGlos 314, stuliš lachta t. 457, mořiš morion t. 455, vitřiš enicra KlarGlosA 455 aj. a jinak stč. osobní jména Budiš, Vratiš atd.

2.2 Do oblasti mytologie náleží i jména vykonavatelů některých činností, které vyplývaly z antických mytologických představ. Takového rázu je složenina ptakohlednec aurispex KlarGlos 1147 (De communibus speciebus). Jde tu o pozorovatele věštných ptáků, ptakopravce. Obvyklým lat. ekvivalentem bývalo v tomto případě auspex, znění v Klaretově Glosáři aurispex vzniklo asi porušením, možná kontaminací se zkráceným synonymem augur, gen. auguris. V. Flajšhans emenduje aurispex na aruspex, to však porušuje souvislost mezi zněním latinským a jeho českým překladem (prvé části slov haruspex a ptakohlednec si neodpovídají). Slovník pražské univerzitní knihovny z 2. pol. 15. stol. vyjadřuje stejný pojem stč. zpodstatnělým adjektivem ptakohlední a lat. ekvivalentem auspices (SlovUKD, přední přídeští). Činnost těchto pozorovatelů, tj. pozorování věštných ptáků, označuje Klaretův Vokabulář kompozitem ptakohled auspicium KlarVok 363. Stejně je tomu i v několika slovnících z 15. stol., např. v slovníku Klementinském (SlovKlem 2b) a na poč. 16. stol. v Laktiferu Jana Vodňanského (VodňLact C 4b). Častěji než s těmito jmény setkáváme se v starých textech s jiným pojmenováním ptakověštců, totiž se slovem augur. V Klaretově Glosáři je přeložen do češtiny jako ptakošnec a zařazen do oddílu De communibus speciebus (KlarGlos 1147). Jeho činnost, pozorování a vykládání znamení z letu ptáků, je u Klareta a v některých dalších textech (SlovKlem 2b) ptakoštek augurium KlarVok 363. Jak ukázal B. Ryba (ČMF 26, 1940, 189), je v druhé části zmíněného kompozita stč. šček souvisící se slovesem ščekati. Ze stč. dokladů můžeme připomenout např. záznam v Klementinském slovníku ob augurium pro ptákuov štěk SlovKlem 3b. Klaretova podoba ptakoštek místo obvyklé ptakoštěk je patrně podle sch. štekati, které znamená mj. i ‚rostro strepitum edere‘ (Rječnik 17, 772), Klaretovo ptakošnec augur bychom mohli vysvětlit jako zkráceninu z *ptakošteknec, přitvořeného k základnímu ptakoštek připojením zakončení -nec,[11] u Klareta častého (smiechovalnec, vlkojednec, zástavnec aj.).

Mezi jmény mytologických bytostí je třeba nakonec připomenout i několik případů, které Klaret sice nově pojmenoval, ale které měly už svůj název v češtině předklaretovské. Příkladem jmen tohoto typu je poludnice Satirus Klar Glos 315 (De monstrosis hominibus). Se stejným ekvivalentem objevuje se i v slovníku Velešínově z pol. 15. stol. C SlovVeleš 110a). Ale slovo poludnice je doloženo již mnohem dříve. Vyskytuje se mezi českými glosami z 13. stol. v lat. výkladovém slovníku Mater verborum: poludnice driades, deae silvarum GlosMV 85c. Satyrové byli právě mužským protějškem driad (Encyklopedie antiky 423). Trochu jinou situaci shledáváme u Klaretova výrazu miletníci … amazones KlarGlosA 323 (De monstrosis hominibus). Klaret a po něm kodex Vodňanský (SlovVodň 51b) cizí ekvivalent počešťuje tím, že jej kalkově tlumočí, přitom amazones spojuje na základě zvukové blízkosti s lat. amare. Starší Dalimilova kronika z 1. pol. 14. stol. vyjadřuje obdobnou představu, z jaké vychází pojmenování miletníci amazones, slovním spojením amazonské panie. Svědčí o tom řeč Vlasty, velitelky žen v dívčí válce, podle podání Dalimilova: Budem jako amazonské panie: ty sú poručili mužóm oránie a samy [149]zemi vladu DalL 10. Na rozdíl od Dalimila pojímá Klaret amazones v rozporu s antickou tradicí jako maskulinum, jak je vidět z čes. překladu miletníci.

3. Máme-li se v závěrečné charakteristice názvů, jimiž jsme se v příspěvku zabývali, pokusit o jejich celkové zhodnocení, pak jsou v popředí zejména otázky, jaké asi byly znalosti o antice u autora nebo autorů příslušných pojmenování, můžeme-li předpokládat intenzívnější zájem o antickou minulost aspoň v některých společenských kruzích doby Karlovy. Protože jazykové prostředky, kterými jsme se zde zabývali, představují jen část materiálu majícího vztah k antice v našich nejstarších slovnících, budou i závěry z nich vyvozené mít povahu dílčí. Přehlédneme-li tedy zařazený jazykový materiál v jeho celku z naznačeného hlediska, zjistíme v něm v podstatě výrazy dvojího druhu. Jedny označované pojmy nezkreslují, i když jejich motivace mívá vztah k cizojazyčnému protějšku (chudomudrák, přémocestník 1.1), druhé je třeba považovat za pouhé kalky cizojazyčných ekvivalentů, vzniklé na základě dobového etymologizování bez zřetele k skutečnému významu příslušných slov (postatelec stoicus, vesněn ariopagus 1.1). Do skupiny prvé patří i případy, kdy pro označení specifického pojmu bylo adaptováno slovo v jazyce už existující, jako vavák (1.2), naučenie, úmysl, diví mužík, plachá, střiež, plecháč (2.1). Je jich dvakrát více než výrazů typu postatelec, zahrnujících asi 11 % případů. Všechny výrazy jsou tvořeny jazykovými prostředky domácími nebo zdomácnělými, cizí slovní základ se vyskytuje ojediněle (epikuř 1.1). Některé prostředky jsou běžnější v stč. jménech vlastních (frexa 1.2, snábdiš 2.1).

Nedá se říci, že by slovní zásoba mající vztah k antice v Klaretových slovnících překračovala znatelně meze středověkého chápání, přesto však ji nelze podceňovat. I když zůstává v mezích své doby, přináší desítky nových pojmenování v národním jazyce pro pojmy, které z největší části před Klaretem své české vyjádření neměly. Třeba se takové nové výrazy zpravidla udržely později pouze v několika slovnících, přece se některá u Klareta prvně doložená jména uplatnila v širším měřítku (jezinka, diví muž). Klaret nejednou předjímal další vývoj i v případech, kdy se jím užívaný název neujal. Tak prvotní stč. překlad bible dochovaný v Bibli drážďanské překládá např. quidam epicurei stoici (A 17, 18) obecným obratem jedni mudrci pohanščí bez postižení filozofických směrů. O něco později Bible olomoucká obsahující mladší verzi prvotního překladu již specifikuje někteří epikurejští a stojčští (srov. 1.), ale nepřekládá slovo philosophi, a teprve mladší bible svým úplným překladem lat. znění jsou zde blízké postupu Klaretovu, i když jeho jmen (mudromil, philosophus, epikuř, postatelec) neužívají, srov. třeba v jednosvazkové Bibli litoměřické někteří mudrci epikurejští a stojtští.

Intenzívnější zájem o antiku v 2. pol. 14. stol. u nás je patrný nejen v literatuře, ale i v umění výtvarném.[12] Vyplývá především z dobových poměrů a z tehdejší situace historické. Český král Karel IV. byl zároveň císařem římským a viděl v antických vladařích své předchůdce. Císařská hodnost vedla k posílení styků našich zemí s Itálií, kde se všestranně rozvíjela významná centra humanismu a renesance usilující o využití antické kultury pro potřeby současnosti. Zájem o dědictví antiky byl živen i obecným kulturním vzestupem českých zemí ve 14. stol. Kulturní rozvoj přinášel mimo jiné i zakládání institucí, jako byla pražská univerzita. K podstatným částem její výuky patřily právě texty některých antických autorů. Všechny tyto skutečnosti se svým způsobem obrážejí i v lexiku našich nejstarších latinsko-českých slovníků.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 2, s. 142-149

Předchozí Rudolf Zimek: Sympozium o marxistické jazykovědě v Olomouci

Následující Miloslav Kubík: K otázce koordinace lingvistické terminologie v jazykové výuce