K Stěpanovovým postulátům současné lingvistiky

Jaroslav Popela

[Articles]

(pdf)

К постулатам современной лингвистики Степанова / A propos des postulats de Stepanov concernant la linguistique contemporaine

Podstatným rysem činnosti jubilujícího prof. Horálka, zvláště v posledních letech, je to, že se neustále kriticky vyrovnává s teoreticky závažnými pracemi z oblasti svých vědeckých zájmů. Chci po jeho vzoru zaujmout stanovisko k postulátům současné lingvistiky, jak je formuloval Ju. S. Stěpanov v závěru své knihy Osnovy obščego jazykoznanija (Moskva 1975, s. 254—266). Postulátem se zde rozumí „základní teze teorie, z níž logicky vyplývají jiné její podstatné teze a jež se sama v této teorii buď nedokazuje a je přijímána jako daná, nebo se v ní naopak postupně objasňuje, rozvíjí a dokazuje od jejích prvních řádků až do posledních, takže je právě tak konečným vývodem, jako východiskem“ (s. 254). I když Saussure neužíval slova postulát ani výslovně nestanovil, které z jeho tezí jsou základní a které z nich vyplývají, lze podle Stěpanova za základní postuláty moderní lingvistiky považovat postulát o totožnostech a rozdílech, postulát o syntagmatice a paradigmatice, postulát o synchronii a diachronii a postulát o libovolnosti a nelibovolnosti jazykového znaku. V každém ze Saussurových postulátů je podle Stěpanova skryt nějaký ostrý protiklad nebo dokonce rozpor a kromě toho prý nepokrývají ani celou jazykovou realitu, ani všechny faktické principy badatelské práce lingvistovy, a je tedy dnes potřeba formulovat postuláty nové. Paragraf „Co je to postulát?“ uzavírá Stěpanov takto: „Ukázalo se však, že není možné prostě přidat několik nových tezí k systému tezí Saussurových a že v procesu jejich formulování se tyto teze stávají přirozenými antitezemi k tezím Saussurovým. Avšak nově formulované postuláty přitom nepopírají Saussurovy teze tím, že je zavrhují, ale tak, že tyto teze jsou zahrnovány do nových postulátů jako jejich zvláštní případ, jako teze správné nikoli vůbec, ale jen pro určitou oblast jazyka a vědy o jazyce“ (s. 256).

První Saussurův postulát (o totožnostech a rozdílech) reprodukuje Stěpanov takto: V jazyce není nic kromě totožností a rozdílů a rozlišovací (diferenční) vlastnosti znaku splývají se znakem samým; všechny jazykové jednotky jsou tedy relativní a opozitivní entity. Z toho podle Stěpanova plyne, že funkcí diferenčních příznaků je rozlišovat znaky jazyka, přičemž totožnosti a rozdíly jsou v jazyce rovnoprávné, a protože elementy jazyka jsou svazečky diferenčních příznaků, je pořádek jejich systematizace libovolný. Naproti tomu Stěpanov stanoví nový postulát, podle něhož rozdíly tvoří samu podstatu elementů jazyka jakožto elementů materiálních (čili jsou primární), a nejsou tedy rovnoprávné s totožnostmi: funkcí diferenčních příznaků je naopak identifikovat jazykové znaky, přičemž systém jazyka identifikuje rozličné elementy prostřednictvím systému diferenčních příznaků; z toho Stěpanovovi plyne, že pořádek systematizace diferenčních příznaků není libovolný. Podle Stěpanova je vždy jen jeden z možných pořádků adekvátní objektivnímu systému jazyka. Např. příznaky ruského fonému p je mu třeba připisovat na základě rozkladů v tomto pořadí: (1) podle měkkosti - tvrdosti, (2) podle znělosti - neznělosti, (3) podle způsobu tvoření (tj. podle závěrovosti - úžinovosti) a (4) podle místa tvoření (tj. podle labiálnosti - dentálnosti). Na tento pořádek ukazuje historický vývoj ruského fonologického systému (v obráceném chronologickém sledu) i distribuce fonémů v současné ruštině (tak protikladu měkkosti - tvrdosti je využito ve výstavbě tvarosloví v užším smyslu a tvoření slov — měkké a tvrdé souhlásky se střídají v jednom morfému, obyčejně slovním základu, kdežto protiklad podle místa tvoření se uplatňuje ve výstavbě ruských slov nejméně systémově). Stěpanov tedy zdůrazňuje systémovost diferenčních příznaků, v čemž je s ním třeba plně souhlasit. Soulad historického vývoje „korelací“ ruských souhláskových fonémů [196]se svědectvím distribuce souhláskových fonémů v současné ruštině je však málo průkazný. Uvedený historický vývoj v podstatě odráží přirozenou fonetickou systematiku souhlásek: dělení souhlásek podle místa tvoření a podle způsobu tvoření (způsobu a stupně překonávání artikulační překážky) je základní, vyskytující se v jakémkoli jazyce, kdežto korelace měkkostní představuje podružné řady základních lokalizačních řad a korelace znělostní je korelací překážkovosti druhého stupně (srov. Trubeckého fonologickou systematiku). Rozhojňování repertoáru ruských souhlásek probíhalo tedy přirozenou cestou od toho základního (nezbytného) k podružnému, a „přirozená“ je tedy i distribuce souhlásek v současném jazyce. Kromě toho první postulát ve formulaci Stěpanovově neodpovídá výše uvedenému tvrzení, že má být přirozenou antitezí k postulátu Saussurovu, která tento postulát zahrnuje jako zvláštní případ platný jen pro určitou oblast jazyka a vědy o jazyce. Pravda je v postižení dialektičnosti protikladu totožnosti a rozdílnosti (Saussure, považující rozdílnost za druhou stranu, „rub“ totožnosti, je do určité míry pravdě blíže než Stěpanov). U znaků je ovšem třeba mít na paměti, že pokud jde o jejich materiální stránku (u jazykových znaků tedy primárně o zvukovou stránku), rozdílnost vystupuje do popředí; pokud jde o významovou stránku znaků, je jen komplikována tím, že významy tvoří systém, který „stylizuje“ odráženou skutečnost. K Saussurovu pojetí upozorňuji na to, co Stěpanov jaksi přehlíží: žádná jazyková jednotka není jen relativní a opozitivní, vždy je tu něco pozitivního, co stojí ve vztazích s ostatními pozitivními elementy; zvláště to platí o tzv. významových (tj. bilaterálních) jednotkách (systém zde jen modifikuje odraz skutečnosti, „přidávaje“ mu jazykovou „hodnotu“).

U své formulace druhého postulátu (o syntagmatice - paradigmatice) vyzdvihuje Stěpanov fakt, že jazyková jednotka mající materiální povahu je lineární, tj. má rozměrnost, která se uplatňuje i v paradigmatických vztazích jazykových jednotek (vztazích, které jsou vůči vztahům syntagmatickým sekundární), takže — na rozdíl od tvrzení Saussurova — neexistuje ostrý protiklad syntagmatiky a paradigmatiky. Jen přítomností rozměrnosti jak v syntagmatice, tak v paradigmatice lze podle Stěpanova vysvětlit nediskrétní jevy jazyka — paronymii v lexiku, synkretismus v gramatice, archifonémy, kvazimorfémy (např. angl. sp- ve slovech spit ‚plivat‘, spew ‚zvracet‘, speak ‚mluvit‘, sputter ‚prskat n. drmolit‘ znamená ‚vydávat něco ústy‘), analytické tvary slovní, ustálená a frazeologická slovní spojení aj. Podle mého názoru je pro paradigmatické vztahy podstatná neutralizace lineárnosti (rozměrnosti a také časovosti) jazykových jednotek do těchto vztahů vstupujících (srov. např. jedno- až trojslabičnost členů běžného paradigmatu žena v češtině). Tato neutralizace má pochopitelně svoje hranice a ty má i paradigmatičnost — její doménou je morfologie, mezi jednotkami většími než věta je už paradigmatičnost minimální. Neutralizace lineárnosti jednotek jazyka v paradigmatice usnadňuje fungování Karcevského principu asymetrického dualismu jazykového znaku, díky kterému je přirozený jazyk obecným a univerzálním komunikačním prostředkem (prostředkem dorozumívání pro všechny a o všem). Uvedený princip vysvětluje nejen polysémii, homonymii a synonymii, které jsou také nediskrétními jevy jazyka, ale i Stěpanovovy nediskrétní jevy; ostatně synkretismus typu ženy, tj. „splynutí“ tvarů, v daném případě gen. sg., nom. pl. a akuz. pl., je homonymií (srov. s. 222 Stěpanovovy knihy) a paronymie, např. angl. spit, spew, speak, sputter, je přechodným jevem mezi homonymií a synonymií (srov. tamtéž, s. 35). Pokud jde o ostrost protikladu syntagmatiky a paradigmatiky, sotva ji lze popřít, je však třeba zdůraznit, že oba typy obecných vztahů v jazyce se nutně vzájemně podmiňují.

Třetí postulát (o synchronii - diachronii) formuluje Stěpanov proti Saussurovi takto: „Osa současnosti (synchronie) není v protikladu s osou časovou (diachronie)“ (s. 261). Svědčí o tom shoda mezi posloupností rozkladů souhlásek na „korelace“ [197]v současné ruštině a historickou posloupností vzniku těchto „korelací“ v ruštině, jak jsem ji reprodukoval u prvního postulátu. Tam jsem již ukázal, že Stěpanov shodu mezi synchronním a diachronním plánem jazyka neprokázal. Praxe ovšem vyžaduje synchronní popis jazykového systému; diachronie je v synchronním plánu přítomna v jeho dynamice, o níž se Stěpanov nezmiňuje, a projevuje se zejména labilností některých složek systému jazyka.

Výklad o čtvrtém postulátu (o libovolnosti - nelibovolnosti jazykového znaku) začíná Stěpanov tímto konstatováním: „V slovní formulaci Saussure stanovil libovolnost vztahu mezi označujícím a označovaným v rámci jazyka, ale ve skutečnosti ji chápal jako libovolnost vztahu znaku jako celku (s jeho dvěma stránkami — označovaným a označujícím) k předmětu objektivního světa, k denotátu“ (s. 264). Nový postulát Stěpanov formuluje takto: „libovolnost jazykového znaku je podstatně omezena nejen v prvním, ale i v druhém smyslu, tj. — vcelku vzato — jazykový znak není libovolný v žádném vztahu“ (ib.). (O unilaterálním pojetí znaku se Stěpanov nezmiňuje.) Pokud jde o vnitrojazykovou libovolnost, symetrie označujícího a označovaného je stále narušována směřováním k synonymii a k homonymii (Karcevskij zde není připomenut), takže označující a označovaná jsou stále podmíněna a zprostředkována ostatními znaky jazyka, čili jsou závislá na celém systému jazyka, a vztah označujícího a označovaného není tedy libovolný. Pokud jde o vnější libovolnost jazykového znaku, je u Saussura, jak reprodukuje Stěpanov, spjata s jazykovou hranicí (např. mezi francouzštinou a němčinou), čili s existencí jazyka na určitém území a v určitém období; postulát o vnější libovolnosti - nelibovolnosti jazykového znaku Stěpanov tedy nahrazuje postulátem o existenci jazyka v čase a prostoru. Existence jazyka v čase a existence jazyka v prostoru je pro něj jeden a týž jev existence jazyka v časoprostoru; „jazykové rozdíly v prostoru jsou tytéž jevy jako rozdíly v čase, ale prozkoumané z druhé strany; ani jeden není závislý na druhém“ (s. 265). Stěpanov to ukazuje na příkladu voda—vada v současné ruštině; uvedený protiklad obráží jednak historický vývoj (vznik akání), tedy různá období dějin jazyka na jednom území, jednak nářeční rozdíl, tedy různá teritoria jednoho období. K tomu Stěpanov dodává: „Strukturní vztahy mezi znaky nezávisle na tom, jsou-li dány v teritoriálním nebo časovém průmětu, zůstávají stejné“ (s. 266). Závěr: „Protože … nářeční štěpení a ten nebo onen stupeň nářeční nepřetržitosti a různých přechodných a smíšených forem vždy charakterizuje jazyk jak v jeho ‚horizontálním‘, teritoriálním členění, tak i v jeho členění ‚vertikálním‘, sociálním, přičemž toto poslední je ve většině případů průmětem různých jazyků nebo dialektů minulosti do sociální roviny, proto pojem lingvistické totožnosti ‚prostoru - času‘ ruší platnost teze o libovolnosti jazykového znaku i v druhém slova smyslu“ (ib.). — Stěpanov především přehlíží druhou stránku Saussurovy arbitrérnosti jazykového znaku — konvenčnost. Nemůže být pochyby o tom, že mezi označujícím a označovaným (tj. významem, ev. pojmem) není přirozeně nutná souvislost (nebereme-li v úvahu periferní případy, jako jsou např. zvukomalebná slova), a totéž platí o vztahu mezi označujícím znaku a denotátem; závislost konkrétního jazykového znaku na systému jazyka (systému jazykových znaků) tento podstatný fakt neruší. Naproti tomu označované (význam) je odraz denotátu, ale odraz „prizmatem“ jazykového systému. Vztah mezi označujícím a označovaným a mezi označujícím a denotátem je ovšem závazný společensky, a tedy pro jedince nutný; to je smysl pojmu konvenční. Na konvenci jsou založena i motivovaná pojmenování: tak např. porozumění českému slovu kovář předpokládá konvenční znalost významu slovního základu kov a přípony -ář; porozumění přenesenému významu předpokládá konvenční znalost základního významu; konvenčnost se uplatňuje také ve výběru příznaku, podle něhož se pojmenovává — např. požárník je ve francouzštině ‚pumpař‘ (pompier) a české pojmenování požárník dnes nahrazuje starší pojmenování hasič, přičemž obě pojme[198]nování existují v jazyce vedle sebe, diferencována stylisticky. Také rozdíly mezi jazyky ve zvukové podobě zvukomalebných slov apod. svědčí o tom, že ani tyto „přirozené“ jazykové prostředky nejsou prosty konvenčnosti (jsou to znaky představující periférii jazykového systému). Dále považuji za problematické Stěpanovovo ztotožnění jazykových rozdílů v prostoru a jazykových rozdílů v čase: ze shody diachronického a teritoriálního protikladu voda—vada v ruštině nevyplývá nutnost shody časového a prostorového plánu jazyka vůbec; z faktu existence jazyka v čase a prostoru podle mého mínění plyne jen nutnost respektovat při zkoumání jazyka těsnou spojitost obou plánů. Pokud jde o nahrazení postulátu o libovolnosti - nelibovolnosti vztahu jazykového znaku jako celku k denotátu, připomínám, že také třetí postulát (o synchronii - diachronii) je důsledkem postulátu o existenci jazyka v čase a prostoru, čili nahrazení jednoho dílčího aspektu tohoto velmi obecného postulátu celým postulátem je rovněž problematické. Připomínám ještě, že o těsné spojitosti plánu časového a plánu prostorového svědčí dva „rozměry“ dynamiky jazyka jako celku (se všemi jeho útvary), totiž nejen „rozměr“ časový, o němž jsem se zmínil už u třetího postulátu, ale i „rozměr“ prostorový, projevující se zejména variantností; obojí dynamika se vyznačuje napětím mezi částmi i celkem a částmi, které se přenáší do systémů dílčích útvarů (zvláště jazyka spisovného), a obojí dynamika je zdrojem změn dílčích plánů jazykového systému i celkového systému jazyka a přesunů mezi centrem a periférií jazykového systému.

Na závěr uvedu několik slov k potřebě nových formulací postulátů lingvistiky. I postuláty se pochopitelně mění v závislosti na našem stále hlubším poznávání skutečnosti. U prvního postulátu jsem už ukázal, že Stěpanovův postulát jakožto „přirozená antiteze“ k postulátu Saussurovu tento postulát nezahrnuje jako zvláštní případ platný jen pro určitou oblast jazyka a vědy o jazyce. Zde Stěpanov zřejmě přenáší na lingvistiku to, co platí např. ve fyzice (srov. klasickou fyziku a fyziku einsteinovskou) nebo v logice (srov. místo formální logiky v logice dialektické). Protože zatím neznáme specifičnost dialektické negace ve vývoji jazyka a lingvistiky, musíme se spokojit její obecnou charakteristikou: „Pojem ‚dialektická negace’ odráží ten fakt, že přetváření jedné věci v druhou se uskutečňuje prostřednictvím zrušení toho v dané věci, co neodpovídá změnivšímu se stavu a podmínkám existence, i prostřednictvím zachování a dalšího vývoje všeho kladného, odpovídajícího novým podmínkám a tendencím vývoje v novém jevu, jenž vzniká na základě starého.“[1]

 

R É S U M É

К постулатам современной лингвистики Ю. С. Степанова

Статья посвящена постулатам современной лингвистики, как они сформулированы в конце книги Ю. С. Степанова «Основы общего языкознаниа» (Москва 1975). Полемизируя со Степановым, автор прежде всего подчеркивает диалектичность противопоставления тождественности и различности, нейтрализацию линейности в парадигматических отношениях языковых единиц, динамику синхронного плана языка, условность в произвольности языкового знака.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 195-198

Previous Jan Petr: K zdrojům Marxovy a Engelsovy filozofie jazyka. II. Feuerbachova filozofie

Next Nikolaj Savický: O perspektivách lingvistiky jako empirické vědy