Logizující a psychologizující typ rozboru jazykového vyjadřování

† Bohuslav Havránek

[Articles]

(pdf)

Логизирующий и психологизирующий типы анализа языкового высказывания / L’approche logique et l’approche psychologique à l’analyse du langage

V antice logika a gramatika takřka splývaly. Ale i v nové době logizující ráz gramatických výkladů od známé francouzské gramatiky akademické (z roku 1660) přes německou dvoudílnou gramatiku Adelungovu z konce 18. stol. (1782) a u nás přes gramatiku Dobrovského (1808) až — abychom se přiblížili k našim poměrům — k srovnávací gramatice slovanských jazyků Miklošičově a k české gramatice Gebauerově (zvl. Příruční mluvnice českého jazyka) se udržuje v zásadě takřka dodnes. Mají tedy naše gramatiky převážně ráz logizující, snad lépe by bylo říci racionální (typ subjekt — verbum finitum nebo subjekt — spona — predikát jmenný atp.). Jde ovšem vždy o gramatiky spisovných jazyků a převahou psaných. (U nás od tohoto typu poněkud ustoupilo Ertlovo zpracování Gebauerových školských mluvnic tím, že užívaly i příkladů z mluveného jazyka, a tím se čistá racionalizace uvolňuje.)

Psychologizující pohled na jazyk mají po Humboldtovi do jisté míry někteří němečtí lingvisté z poloviny 19. století (H. Steinthal, M. Lazarus) a ti měli vliv u nás na Josefa Zubatého, v ruské lingvistice na Alexandra A. Potebňu; u Zubatého silnější než u Potebni, stačí se podívat na Zubatého koncepci věty např. v Ottově naučném slovníku (v hesle Věta, jinde to Zubatý systematicky nenapsal).

Když v nové době se lingvistika obrací vědomě a usilovně na rozbor mluveného jazyka, vystoupil v tzv. psycholingvistice tento ráz psychologizující silně do popředí. Není to však tak úplně nové. Sám jsem častěji uváděl ve výkladu jazykového vyjadřování anekdoticky zahrocený případ dvou obchodníků v době hospodářské krize, kteří se setkávají v kavárně. První osloví svého druha: „Hm, hm“ a druhý na to odpovídá rovněž „Hm, hm“ a první reaguje novým „Hm …“. Druhý účastník rozmluvy se naježí a řekne: „Budeš-li dál mluvit o obchodních potížích, seberu se a odejdu.“ Zde můžeme být na rozpacích, zdali jde o jazykové vyjádření, nebo o zvukové vůbec. Anebo známou věc: Snadno můžeme v tramvaji poslouchat rozhovor dvou lidí a budeme sice rozumět slovům, ale naprosto ne významovému obsahu. Do tzv. racionálního typu vyjadřování toto nepatří, ale jazykovým vyjádřením to zůstává. Dnes, jak jsem už uvedl, se studium jazyka silně obrací k rozboru mluveného jazyka; přitom ovšem nemohou být jazyková vyjadřování a jejich rozbor omezena na racionální typ a silněji vystupuje chápání psychologizující, jak je tomu zvláště dnes v psycholingvistice. Tím ovšem např. rozdíl dvojčlenné věty typu subjekt — verbální predikát anebo subjekt — spona — jmenný predikát přestává být základní strukturou jazykového vyjadřování. Tím se rozdíl mezi „větou“ a „výpovědí“ oslabuje, resp. racionalizovaná věta dvojčlenná ustupuje různým typům vět jednočlenných a rozdíl mezi „větou“ a různými typy nevětného vyjadřování prosté výpovědi se značně stírá. Různé typy přesné kongruence uvnitř členů vět jsou značně uvolněny a gramatický obraz mluveného jazyka nemá své typické racionální omezení. Právě studium mluveného jazyka dnes obecně a správně vystupuje do popředí a je nezbytné, aby se tento typ dosud zanedbávaný stal důsledným objektem lingvistického pozorování ve smyslu novodobé psycholingvistiky.

 

[204]R É S U M É

Über den logisierenden und psychologisierenden Typus der Sprachanalyse

Seit der Zeit der Antike, wo die Grammatik und die Logik fast eine Einheit bildeten, hält sich der erste Typus bis in die Gegenwart (vgl. bei uns z. B. Die tschechische Grammatik von J. Gebauer). Den zweiten Typus kann man bei einigen deutschen Linguisten in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts feststellen (in unserer Linguistik z. B. bei J. Zubatý, in der russischen z. B. bei A. A. Potebnja). In der Gegenwart wird der psychologisierende Typus bei der Analyse der gesprochenen Sprache, bes. in der sog. Psycholinguistik verwendet.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 203-204

Previous Nikolaj Savický: O perspektivách lingvistiky jako empirické vědy

Next Vladimír Skalička: Psychika v jazyce