Statuty vyjadřování v teorii znaku

Bohumil Palek

[Articles]

(pdf)

Статусы высказывания в теории знака / Les statuts de l’expression dans la théorie du signe

V lingvistické literatuře se zhusta užívají výrazy designace, denotace, signifikace, konotace, intenze atd. bez ohledu na a) vymezenou sféru jejich užívání, b) vztah k ostatním termínům, c) teorii, v jejímž rámci byly původně formulovány. Nerespektování zásad přejímání termínů vede k častým nedorozuměním.[1]

V tomto stručném expozé naváži na diskusi K. Horálka[2] týkající se zhruba řečeno vztahu jazyka a skutečnosti (objektivní reality), specifikace tohoto vztahu a stanovení jeho variabilit. Tato diskuse je centrální v Horálkově výkladu teorie znaku (o. c. v pozn. 2, s. 79—103) a znakových funkcí.

Jednou dvojicí takových termínů jsou výrazy systémový a textový význam, jež Horálek probírá v souvislosti s výklady J. Filipce a jejichž vzájemný poměr charakterizuje takto: „Tzv. předmětný poukaz (denotace) netvoří součást lexikálního významu slova, je to vlastně složka textová (promluvová). Lexikální charakteristika slova (např. ve výkladovém slovníku) je úplná, když obsahuje znaky třídy, možnost přiřazení slova k jednotlivým členům třídy je samozřejmou věcí. Předmětný poukaz v jazykových projevech se může vztahovat k jednotlivému předmětu, k jejich skupině nebo také k celé třídě“ (s. 88—89). Odmítnutí Filipcovy interpretace systémového a textového významu v tom smyslu, jak je předloženo, je důležité, lze však ukázat, že problematika je mnohem složitější, především v kontextu každé ucelené teorie znaku, např. Saussurovy nebo Peircovy.

Bilaterální vymezení znaku u F. de Saussura,[3] kde znak je pojat jako dvojčlenná jednotka: pojem (concept) a akustický obraz, je ve své úplnosti budováno na tezi: langue je systém znaků (o. c. v pozn. 3, s. 33). Vlastní vymezení 

 

(1)	concept
	image acoustique

 

je jistou směrnicí, o níž se kromě principu arbitrérnosti a lineárnosti říká: „Le signe linguistique unit non une chose et un nom, mais un concept et une image acoustique“ (o. c. v pozn. 3, s. 98), tj. předmětný poukaz zde nemá místa. Schéma (1) je v Saussurově koncepci podkladem dalších úvah týkajících se obecné výstavby lingvistiky (paradigmatické a syntagmatické vztahy, opozice atd.); jde tedy spíše o „vnější“ vztahy mezi znaky. Pokud bychom však (1) považovali za metajazykové schéma, pak bychom měli znát jak rozsah (obor) pojmu, tak akustického obrazu, tak i jednotek vyhovujících (1), včetně principů, jež musí být dodrženy při vymezení langue jako systému znaků. Jsme však schopni budovat v Saussurem naznačeném směru nějakou obecnou (tj. ne pouze jazykovou) znakovou koncepci, jejíž by Saussurova znaková teorie jazyka byla součástí? Skýtá nám Saussurova koncepce předpoklady pro vymezení tříd znaků (lze takovou klasifikaci vůbec stanovit)? Domnívám se, že by odpověď striktně dodržující Saussurovy zásady byla spíše záporná. Motivace klasifikace znaků např. na základě pojmu (např. abstraktní nebo konkrétní) je buď příliš omezující (týkala by se pouze slovníku), nebo příliš široká, pokud bychom rozšířili vymezení (definici) pojmu. Jakou úlohu by pak měl akustický obraz vůči abstraktnímu nebo konkrétnímu pojmu? Těchto nejasností je celá řada a týkají se „vnitřní“ stavby znaku (srov. znakovou povahu zájmen, spojek, atd.). Na této skutečnosti nemění nic [219]ani výklady o významu (signification), kde buď význam je vztah obou složek znaku, pak by (1) bylo schéma (se všemi důsledky), nebo je (1) jednotka (dyáda) a význam je de facto ztotožněn s pojmem. Srov. (o. c. v pozn. 3, s. 161)“ Elle (tj. la signification) n’est, comme indiquent les flèches de la figure, que la contre-partie de l’image auditive“, kde výraz contre-partie by umožňoval obě uvedené interpretace. V případě druhé interpretace by např. známý příklad o rozdílu mezi významem a hodnotou plurálu ve francouzštině a plurálu a duálu v sanskrtu (s. 161), kde se říká, že význam plurálu je často v obou jazycích identický, mohl být interpretován tak, že význam ‚více než jeden‘ je pro řadu slov v obou jazycích platný. Saussure tento význam sice neuvádí, stěží lze však předpokládat něco jiného. Kdybychom pak dosadili za výraz význam výraz pojem, pak bychom, podle mého názoru, nepřiměřeně rozšířili význam výrazu pojem (takový „význam“ by totiž byl bezprostředně spjat s výběrem objektů).

Triadické vymezení jazykového znaku (srov. výklad K. Horálka, o. c. v pozn. 3, s. 84—87) nalézáme v nejpropracovanější podobě u Ch. S. Peirce.[4] Jeho definici znaku: znak zastupuje něco vzhledem k ideji, kterou produkuje nebo modifikuje (ostatní definice znaku[5] jsou pouze zpřesněním této), považuji za schéma (metajazykové)

(2) … zastupuje — — — vzhledem k , , ,

jež by bylo možno graficky znázornit

(3)

Vzhledem k tomu, že vztah b, c v (2) není specifikován, můžeme uvažovat i schémata

(4) (… zastupuje — — —) vzhledem k , , ,

event.

(5) … zastupuje (— — — vzhledem k , , ,)

(6) (… vzhledem k , , ,) zastupuje — — —

Schémata (4)—(6) mohou vést k různým termínům a různému způsobu vyjadřování, a tedy i k různým znakovým teoriím, zejména z hlediska arbitrérnosti a kategorie odrazu (a se nazývá znakem, b interpretantem, c objektem).

O tom, že Peircovo vymezení znaku je schéma, které je dále rozvíjeno v řadě trichotomických aspektů (Peircovy triády), svědčí to, že jím znaky nejsou plně vymezeny (snad bychom mohli mluvit o „kandidátech“ na znaky). Výrazy a ostatní metajazykové jevy jsou v Peircově teorii za znaky považovány teprve v soustavě jednotlivých tříd znaků (10, resp. 66). Tyto třídy jsou stanoveny podle uplatnění jednotlivých aspektů (3, resp. 10 trichotomií).

Větné schéma (2) trojúhelníku (3) je metajazykovým vyjádřením jisté procedury, pomocí níž lze o určitém výrazu, objektu, interpretantu prohlásit, že jsou v procesu sémiosis a výraz že je znakem (jde tedy o unilaterální koncepci[6]). Z toho plyne, že je [220]nutno rozlišovat mezi tvrzeními opírajícími se o schéma znaku a tvrzeními o jednotlivých případech znaku, resp. sémiosis. Tvrzení o jednotlivých případech znaku se týkají určitých výskytů výrazu (obdobně tomu bude i v jiných sémiotických systémech).

Je zřejmé, že větné schéma (2) při obsazení jednotlivých argumentů

(7) a zastupuje x vzhledem k b

obsahuje a, b, x jako volné proměnné a přestává být schématem. R. M. Martin[7] zavedl místo (7) zkratku

(8) a Repr_b x,

jež v řadě případů vyžaduje nahradit a, b jmény určitých výrazů příslušného přirozeného jazyka a x vlastními jmény nebo Russellovými deskripcemi objektů tohoto přirozeného jazyka.

Nejdůležitější otázkou v tomto schématu je, co rozumět pod názvem interpretans. Jeho objasnění představuje v Peircově koncepci jednu z nejobtížnějších otázek.[8] Jak jsem výše uvedl, užíval Peirce ve svých pracích řadu různých definic znaku, které jsou v zásadě ekvivalentní. Nejdiskutovanější je definice v 2.303 (o. c. v pozn. 4), kde se říká, že znak je „anything which determines something else (its interpretant) to refer to an object to which itself refers (its object) in the same way, the interpretant becoming in turn a sign and so on ad infinitum“. Jak rozumět tomu, že znak₁ má své interpretans, které se postupně stává znakem₂, který má své interpretans, atd.? Především musíme vzít v úvahu, že Peirce neztotožňuje interpretans s významem (srov. dále). Při porozumění Peircově definici je nutno předpokládat, že interpretans se může stát znakem₂, tj. že je podobně jako znak₁ výrazem příslušného jazyka. Je-li výrazem, pak lze k němu vytvořit jméno. Tak např. v

(a) Tento muž je nadán rozumem

je k výrazu tento muž možno utvořit jméno „tento muž“, o němž se lze vyjadřovat z hlediska (8) a vytvořit různé řady, např. takto:

(b) „tento muž“ zastupuje osobu X vzhledem k interpretantu ‚člověk‘;

(c) „tento muž“ zastupuje osobu X vzhledem ke vztahu ‚člověk - muž‘;

(d) „tento muž“ zastupuje osobu X vzhledem k nějaké vlastnosti y takové, že tato obsahuje vztah ‚člověk - muž‘;

atd.

Reálně lze předpokládat, že různých interpretantů jako (b)—(d) nebude mnoho. Výrazu ad infinitum v uvedené definici rozumím tak, že nelze reálně vyčíslit u jmen všech výrazů jazyka všechny řady jejich interpretantů (pro moji interpretaci svědčí i to, že Peirce ve svých pozdějších úvahách mluví o ultimate interpretans). Tento výklad by umožňoval konstatovat, že u Peirce je explicitně formulován požadavek souvislosti mezi znaky.

Tento požadavek obecně znamená, že

(9) pro všechna a, b, x, jestliže a Repr_b x, existuje alespoň jedno c takové, že b Repr_c x,

tj. např. interpretans ‚člověk‘ se stává znakem (jménem).

Na základě této interpretace interpretantu a definice znaku u Peirce lze pochopit rozdíl mezi interpretantem a významem. Podle Peirce (5.175, o. c. v 4) význam obsahuje poukaz na záměr (purpose) interpreta. Z jiných Peircových výkladů lze [221]dovodit, že význam zahrnuje také jistou reflexi interpretantu, resp. interpretantů. Z tohoto hlediska je význam vázán na znak. Význam vycházející z hlediska záměru interpreta je míněn jako význam přiřazený výrazu hic et nunc, neboť záměr je realizován pouze v rámci textu nebo řečového aktu. Z tohoto hlediska věta Lev je kočkovitá šelma obsahuje výraz lev, jenž zde označuje třídu lvů (x), ale význam je dán záměrem interpreta (zdůvodnění z předchozího kontextu, důsledek atd.). Z toho, co bylo řečeno o Peircově koncepci, je zřejmé, že u něho stěží nalezneme protějšek Saussurova výrazu concept (resp. signification). Příčinou toho je Peircův pragmatismus. Pokud Peirce mluví o pojmech, jsou to tzv. intellectual concepts: „… všichni pragmatici budou souhlasit, že jejich metoda zjišťování významů slov nebo pojmů nic jiného není než experimentální metoda, s níž všechny úspěšné vědy dosáhly stupňů jistoty, jež je jim dnes v různém stupni vlastní“ (5.465) a dále, že pragmatismus je „metoda zjišťování významu, ne všech idejí, ale jen toho, co nazývám „intelektuálními pojmy“, tj. těch pojmů, podle jejichž struktury se argumenty týkající se objektivních faktů řídí“ (5.467). Zde při opuštění teorie znaku Peirce, uznávaje primárnost pojmů, dostává se do rozporu s materialistickým chápáním, zejména s kategorií odrazu.

Člověk si vytváří představu světa v pojmech. Tato představa je, kromě toho, že je abstraktní, také jistým zhrubením za současné realizace procesu poznávání, jak ukázal V. I. Lenin: „… poznání je věčné, nekonečné přibližování se myšlení k objektu. Odraz přírody v mysli člověka nutno pojímat ne „mrtvě“, ne „abstraktně“, ne bez pohybu, ne bez rozporů, nýbrž ve věčném procesu pohybu, vznikání rozporů a jejich řešení“[9] (s. 161) a dále „Zobrazení pohybu v myšlení je vždycky zhrubení, umrtvení, a nejen v myšlení, nýbrž i v počitku, a netoliko pohybu, nýbrž jakéhokoli pojmu“ (s. 234). Pojmy nejsou jevy individuální a jejich odraz vnějšího světa nelze chápat navzájem izolovaně: „Každý pojem se nachází v určitém vztahu, v určité souvislosti se všemi ostatními“ (s. 163). Prostřednictvím výrazů přirozeného jazyka jsou pojmy fixovány, zdrojem jejich změn je užívání výrazů, které nutně kromě toho, že reflektují pojmovou složku, nesou s sebou i intenci interpreta.

Výrazy systémový nebo textový (kontextový) význam jsou spojeny s úskalími toho, jaké je obecné pojetí znakové koncepce. Volba termínů zde není podstatná (i když není zanedbatelná), podstatné je, aby zvolená terminologická opozita nevycházela z izolovaného výkladu jevu, ale z celé koncepce.

 

R É S U M É

Status of Expressing in the Theory of Signs

The purpose of the present article is to explain different semiotic schemes (i.e. to find out their status) proposed in Saussurian and Peircian conceptions for the definitions of signs. These schemes are investigated on the basis of Horálek’s objections against textual and systemic meaning (Filipec) starting from the Saussurian bilateral theory of signs. The author presents a limitation of this conception and suggests a new interpretation of Peirce’s triangle definition, namely the definition where the interpretant is the starting point for referring to a new sign. The point of departure of this new explanation presupposes the linguistic expression as the condition sine qua non for an interpretant’s definition.

The main task is to explain semiotic theoretical concepts not as an independent unit but as concept within a wholesome theory.

Slovo a slovesnost, volume 39 (1978), number 3-4, pp. 218-221

Previous Pavel Novák: Některé přednosti tzv. unilaterálního pojetí (jazykového) znaku

Next Bohumil Trnka: Teorie znakových plánů a vztah slov k morfémům