Teorie znakových plánů a vztah slov k morfémům

Bohumil Trnka

[Články]

(pdf)

Теория знаковых планов и отношение слов к морфемам / La théorie des plans sémiotiques et les rapports des mots et des morphèmes

Znakové vztahy, formulované známou propozicí A stat pro B, které jsou předmětem jazykovědného bádání, začleňují se v hierarchicky odstupňované plány, jejichž součinností je umožněno intersubjektivní sdělování o jakékoli — i lingvistické — skutečnosti. Hned z počátku je důležité zdůraznit, že jazyk, jakkoli hluboce internalizovaný a pevně asociovaný s naší individuální a kolektivní existencí, takže jej nelze od ní v normálních případech oddělit, je ve své vlastní nepsychologické podstatě jen a jen složitým, vývoji podrobeným strukturním systémem entit, které s mimojazykovou skutečností jím označenou nemají jiné vztahy než právě označování. Plány, do kterých jsou jazykové entity uspořádány, třídí se do dvou kategorií podle toho, jsou-li označovací členy jejich znakových vztahů (tzv. označovatelé) již samy nositeli významové funkce, nebo nikoli. Označovatelé znakových vztahů na úrovni promluvy, kterou se označuje (čili realizuje) bezprostředně mimolingvistická skutečnost, označovatelé syntaktického plánu (věty) a označovatelé morfologického plánu (slova) jsou již sami v jazykovém systému významové jednotky, které v prvém případě uvádějí v bezprostřední znakový vztah mimolingvistickou skutečnost nebo které na úrovni nižších plánů uvádějí ve znakový vztah entity, jež jsou označovateli znakových vztahů plánů bezprostředně vyšších.

Naproti těmto významovým plánům jednotky fonologického plánu, jeho označovatelé, tzv. fonémy, nemají samy o sobě významovou funkci, nýbrž jen uvádějí v bezprostřední znakový vztah jednotky morfologického plánu, slova. Fonologický plán lze tudíž na rozdíl od vyšších plánů nazvat funkčním, musíme si však uvědomit, že znakové vztahy mezi jednotkami jednotlivých plánů jsou logicky tranzitivní, to jest, platí-li, že fonémy označují (realizují) slova a slova označují věty, je rovněž pravdivé, že i fonémy realizují věty. Je-li pak také pravdivé, že věty realizují promluvy, je také pravdivé, že fonémy realizují promluvy. Slova jsou tudíž z hlediska syntaktického plánu označovateli věty, současně však z hlediska fonologického plánu entitami označenými fonémy. Podobně věta je z hlediska promluvového plánu označovatelem (realizátorem), z hlediska syntaktického entitou označovanou (realizovanou). Tranzitivností tvoří všechny jazykové plány pevný, v sobě uzavřený celek sloužící sdělovacím potřebám o jakékoli skutečnosti objektivní nebo subjektivní. Dalšími důležitými pojmy logické zákonitosti, kterými je podmíněna strukturní součinnost entit jednotlivých plánů jazykových, je protikladovost a lineární kontrastovost. První z nich se opírá o logickou relaci buď toto, nebo ono, druhý z nich o vztah i toto i ono. V jazykovědě mluvíme tu o součinnosti dvou os, osy kolmé čili paradigmatické a osy vodorovné čili syntagmatické. Paradigmatická osa vybírá a tvoří jazykové entity jazykových plánů v systémové protiklady, kdežto syntagmatická osa je současně sdružuje v kontrastové, aktuálně přítomné struktury, jejichž zákonitost se liší od zákonitosti systémových protikladů jednotlivých plánů. Obě osy, protikladová a lineárně systematická, jsou vlastní všem jazykům a musí k nim přihlížet i definice jednotlivých jednotek jazykových plánů, fonému, slova, věty a promluvy, mají-li být obecné a úplné. Zdůraznila je ženevská škola a zdůrazňuje je i pražská funkční lingvistika.

Věnujme v této stručné poznámce pozornost otázce, často u nás diskutované, zda morfologický plán jazyka je přímo konstituován slovy, nebo morfémy, to jest jinými slovy, zda fonémy bezprostředně označovanou entitou je slovo, nebo morfém. Na tuto otázku lze odpovědět, ujasníme-li si vztah, v jakém je morfém ke slovu. Morfém je zřejmě v hierarchickém uspořádání jazykových plánů nižší významovou jednotkou [223]než slovo, ježto svou vlastní existencí je podmíněn slovem, kdežto slovo není nutně vázáno na morfém. V češtině a jiných jazycích je např. mnoho slov, která nelze drobit na úrovni morfematického plánu v menší významové entity. Morfém se liší od slova — podobně jako ve fonologických plánech distinktivní rys od fonému — svou nepřemístitelností, pevným místem ve slově jako sufix, prefix nebo infix. Naproti tomu slovo, ať již analyzovatelné v menší významové živly nebo nikoli, je ve větě, kterou spolu s jinými slovy realizuje (nikoli konstituuje), schopno přemístitelnosti, která má v jazycích různou míru morfologického nebo nadmorfologického rázu. Se slovem má však morfém dva společné základní rysy, významovou funkci a bezprostřední fonologickou realizaci této funkce.

Z uvedeného vyplývá, že morfém není konstitutivní jednotkou morfologického plánu, nýbrž jen jeho nižšího (ač velmi důležitého) pomocného podplánu, který nemá na rozdíl od slova bezprostřední znakový vztah k větě. Morfémy nejsou slovy, nýbrž jen jejich označovateli, a není tudíž správné nazývat monomorfémová slova, jako tak, jak, že, snad, morfémy. Do oblasti zkoumání, které lze nazvat morfémologií, náleží významové protiklady a kontrasty morfémů, jimiž se realizují slova, jakož i způsoby jejich spojení s fundujícími bázemi, typické pro různé jazyky světa. Průkopnické zkoumání ruské morfonologie N. S. Trubetzkého soustřeďuje se na fonologickou realizaci morfémů a tvoří tak spíše speciální oddíl fonologie než oddíl morfémologie. Morfologie, jejíž zvláštní částí je morfémologie, zkoumá obsáhlou oblast slova jak po ose paradigmatické, tak syntagmatické.

Hledáme-li poněkud přibližnou paralelu ke vztahu slovo/morfém v jazykovém systému, nalézáme ji ve fonologickém vztahu foném/relevantní (čili distinktivní) rys fonologický. Jednotkou fonologického plánu je foném, označovatel slova, kdežto relevantní rys, jako znělost souhlásek ve francouzštině nebo délka samohlásek v češtině, má sice distinktivní, rozlišující funkci stejně jako foném, ale není v bezprostředním znakovém vztahu se slovem, nýbrž jen prostřednictvím fonému, jehož je součástí.

 

R É S U M É

On the Theory of the Linguistic Entities as Signs and on the Relationship of Morphemes to Words

In accordance with the theory of the linguistic entities as signs and their hierarchic classification in phonological, morphological, syntactic and supersyntactic levels, the present writer discusses the question of the relationship of morphemes to words. Is the morphological level of language constituted by words as its units, or by morphemes? It is evident on one hand that the morpheme is a lower sign unit than the word, because it is always bound with the latter, has a fixed place in it, and also never comes, unlike the word, into a direct sign relationship to the sentence as the words immediately do. On the other hand it is obvious that the morpheme is a meaningful unit which cannot be identified with the phoneme realizing, but not constituting, any morphological meaning. The morpheme must be regarded therefore as a unit of the subsidiary sublevel of morphology whose primary unit is the word, and both units cannot be mixed-up. Even monomorphemic words must be differentiated from morphemes. If we search for an approximative parallel to word/morpheme relationship in other levels of language, we may find it in the phonological distinction between the phoneme and the relevant phonological feature, such as voice of consonants in French or the length of vowels in Czech. Morphology is consequently a widely extensive part of grammar, as it deals with word not only in terms of their paradigmatic relations, but also in those of their linearly syntagmatic contrasts, while the sublevel of morphemes is treated by what may be called morphemology. N. S. Trubetzkoy’s well-known Morphonology is a part of phonology restricted to the phonological analysis of morphemes rather than dealing with the problems of morphemology in the sense suggested by the present writer.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 3-4, s. 222-223

Předchozí Bohumil Palek: Statuty vyjadřování v teorii znaku

Následující Josef Vachek: K fonologické signalizaci českých emotivních výrazů