K fonologické signalizaci českých emotivních výrazů

Josef Vachek

[Články]

(pdf)

К фонологической сигнализации чешских эмотивных выражений / Sur la signalisation phonologique des expressions émotives en tchèque

Průzkum jazykových funkcí, na němž se u nás významně podílel i Karel Horálek, dokázal vrhnout zajímavé světlo také na některé problémy fonologické stylistiky. Je dobře známo, že čeští jazykovědci už od třicátých let našeho století ukazovali, že české výrazy emotivně zabarvené (a v tom i slova zvukomalebná) bývají charakterizovány fonémovými kombinacemi, jež se v domácích slovech povahy intelektuální zpravidla nevyskytují. Stačí si tu připomenout práce Viléma Mathesia, Igora Němce, Jaroslava Zimy, nehledě k obecněji zaměřeným pracím J. M. Kořínka a Václava Machka a k bohatému etymologickému materiálu, jejž v řadě příspěvků sebral Josef Janko a který i pro synchronní analýzu má svou závažnost.[1]

K základní tezi Mathesiově, poukazující na emotivní funkci českých spojení „palatální souhláska — velární samohláska“ (a v menší míře i spojení „velární souhláska — palatální samohláska“) jsme připojili několik poznámek z hlediska fonologické statistiky, jimiž byly Mathesiovy poznatky ještě více zvýrazněny.[2] V přítomném příspěvku chceme, byť zcela stručně, poukázat na jiný zajímavý fonologický signál emotivní funkce v češtině. Je to sice signál obecně známý, ale pokud je nám známo, nebyla mu zatím věnována soustavnější pozornost ze zorného úhlu stylistickofonologického. Jsou to počáteční fonémové skupiny typu /šp/, /št/, /šk/, vyskytující se v „nižším“ stylu češtiny,[3] především ve slovech přejatých (hlavně řeckolatinského původu); ve vyšším slohu, emotivně nezabarveném, odpovídají těmto skupinám zpravidla fonémové skupiny /sp/, /st/, /sk/. Běží o výrazy j. špecialista, študovat, škica atp. (proti „vyšším“ podobám těchto slov specialista, studovat, skica atd.). Historik češtiny ovšem ví, že se tyto skupiny s počátečním /š/ do jazyka dostaly vlivem němčiny (v níž počáteční řeckolatinské i jiné /s/ takových fonémových skupin přešlo v počáteční /š/-), a že se právě v nižším českém stylu tato podoba našich skupin udržuje dodnes. Je také nesporné, že počáteční /s/- takových skupin ve vyšším, emotivně nezabarveném stylu bylo restituováno podle prototypů těchto slov v původním jazyce (latině, popř. zde v italštině), při čemž přirozeně závažnou úlohu hrála i snaha odlišit domácí podobu takových výrazů od jejich podoby připomínající původní, s nimi korespondující výrazy německé.[4]

[225]Toto sociolingvistické vysvětlení, ač jistě v podstatě správné, vystihuje jen jednu stránku věci. Je třeba se ptát, proč to byla právě fonémová spojení typu /š/ + kons., která se pociťovala jako ne dost vhodná pro vyšší jazykový styl. Domníváme se, že odpověď na tuto otázku dává fonologickostylistická situace v češtině. Šlo o to, že velké množství výrazů s počáteční skupinou /š/ + kons. nepatřilo k běžné intelektuální zásobě vyššího českého stylu: velká část jich měla významové zabarvení silně emotivní, někdy zabíhající až do vulgárnosti.

Správnost tohoto tvrzení prokáže i zběžná prohlídka slov s počátečním šk-, šp-, št/šť- registrovaných v Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1960—1971). Počítáme-li jen výrazy základní, nikoli odvozené, a nepřihlížíme-li k vysoce odborným termínům německého původu, i pak zjišťujeme, že tu na slova nižšího stylu, emotivně zabarveného, připadá celkem 93 slov proti 73 slovům neemotivním, povahy intelektuální.[5] U výrazů s počátečním šk- byl zjištěn poměr 23 : 22, u počátečního šp- 25 : 18 a konečně u št/šť- poměr 45 : 33. Při tom u výrazů povahy intelektuální jde nezřídka o slova ve vysoké míře terminologizovaná (j. škola, škeble, škopek, škraboška, škvor — špejchar, šperhák, špenát, špaček — štěrk, štír, štolba, šťovík atp.), jež se — podobně jako jména vlastní — často vymykají ze zákonitostí platných ve fonologické kombinatorice jazyka. Kdybychom proto taková slova ponechali stranou, převaha emotivních výrazů v uvedených třech skupinách by vystoupila ještě výrazněji. Zdá se tedy vskutku nepochybné, že počáteční skupiny typů šp-, šk-, št/šť- jsou nadány poměrně vysokou měrou schopnosti signalizovat svůj výraz jako příslušný k nižšímu slohu, nadanému silným emotivním zabarvením.

K fonémovým skupinám zde probíraným bychom mohli přiřadit i počáteční /šm/-, ale meze této stati nedovolují šířit se o něm podrobněji. Přesto bychom tu chtěli upozornit alespoň na známou dvojici slov smýkat - šmejkat, jejíž prvý člen patří stylu vyššímu, z hlediska vyjadřování emotivnosti bezpříznakovému, druhý pak, silně emotivní, je tu členem příznakovým, a tedy patří stylu nižšímu, k němuž jej ostatně přiřaďuje i diftong /ej/ proti /i:/ vyššího stylu. Přitom /š/ je jasně časově pozdější než původní /s/ a jeho substitucí za /s/ měla být zřejmě zdůrazněna silná emotivnost lidového výrazu. Obdobný příklad změny /sm/- v /šm/- z důvodů expresívního zesílení představují česká slova šmahem a šmouha, která obě etymologicky souvisí se slovesem smahnouti (a od něho odvozeným adjektivem osmahlý).[6] Uvedené tři výrazy poskytují zvláště závažné svědectví pro naši teorii, že změna s- v š- byla motivována činitelem stylistické diferenciace. Průkaznost dokladů šmejkat, šmahem a šmouha záleží v tom, že tu emotivní zabarvení počátečního šm- nelze vyložit — jako tomu často bývá — působením německých slovních prototypů, jejichž přejímáním vznikaly výrazy české (jako např. šmakovat, šmejd, šmelina, šmuk atp.). V našich třech výrazech jde totiž o slovní základy domácí, jejichž původním počátečním fonémem nebylo /š/-, ale /s/-: jeho změna v /š/- byla tedy procesem vskutku domácím, motivovaným stylistickou diferenciací. Na druhé straně ovšem nutno připustit, že počáteční /š/- v takových skupinách získalo svou funkci signálu emotivnosti a příslušnosti k nižšímu stylu hlavně proto, že se hojně vyskytovalo ve výpůjčkách z němčiny, jimž v nové době příslušejí hodnoty stylisticky nižší než odpovídajícím výrazům domácím. [226]Jak jsme tu už stručně naznačili výše, byl pokles stylistické hodnoty německých výpůjček podmíněn činiteli sociolingvistickými, zvláště puristickými sklony, jež byly v pozadí snah o doplnění českého lexika v době obrozenské.[7]

Správnost našich závěrů potvrzují z druhé strany i případy stylistického „povýšení“ některých českých slov, v kterých bylo za tím účelem původní šp- nahrazeno slohově náročnějším sp-. Sem patří krom uvedeného již typu špecialista > specialista také jiné výrazy, jež do češtiny pronikly přes němčinu, nebo přímo německé výpůjčky, j. šport, šporák, špíže, dnes ve vyšším stylu jen sport, sporák nebo alespoň s dubletou spíže vedle staršího špíže. Šlo tu zřejmě o proces obdobný tomu, kterým byly ve vývoji češtiny k slovům prej, zejtra přitvořeny jejich vyšší stylové podoby prý, zítra. To se stalo, jak známo, na základě vztahu /i:/ - /ej/, který v českém jazykovém povědomí existoval jako slohová alternace rozlišující vyšší a nižší stylové varianty. Zřejmě v českém povědomí existoval, alespoň u jistých lexikosémantických kategorií, obdobný vztah /sp/ - /šp/ (a patrně i /sk/, /st/, /sm/ - /šk/, /št/, /šm/) jako indikátor podobných slohově fungujících alternací. Nic na tom nemění skutečnost, že někdy byl tento vztah spoluurčován i vnějšími činiteli (např. podobou daného slova v angličtině, j. u výrazu sport, nebo v latině, jako u základů slov specialista, studovat) nebo i sémantickými asociacemi (j. sporák - spořit); co všechny tyto a podobné případy spojuje, je nepochybně fonologickostylistická variace skupin /s/ + kons : /š/ + kons.

Omezený rozsah určený tomuto příspěvku dovolil dotknout se zde jen nejzávažnějších rysů dané problematiky. Podrobnější průzkum jistě časem objeví i jiné zajímavé její stránky a souvislosti.

 

R É S U M É

On Phonological Signalling of Czech Emotional Expressions

In sub-standard Czech emotial function is often signalled by word-initial phonemic combinations of the type /š/ + consonant (while the standard stylistic variety of corresponding words is characterized by combinations of the type /s/ + consonant). The present paper shows, among other things, that an increase of the emotional load of some Czech words resulted in changing their sm- into šm- (as in words like šmahem, šmouha, šmejkat). Conversely, an increase of stress laid on the non-emotional, intellectual content of some Czech words was to lead to the replacement of their šp- by sp- (as, e.g., in spíže, sporák, sport). All such facts point to the existence, in the linguistic consciousness of Czech speakers, of stylistic variation of the type /s/ + cons. : /š/ + cons., signalling the stylistic differentiation of the standard and substandard styles, respectively.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 3-4, s. 224-226

Předchozí Bohumil Trnka: Teorie znakových plánů a vztah slov k morfémům

Následující Pavel Trost: K problematice hláskových změn