Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od října do listopadu 1937

[Kronika]

(pdf)

Conférences faites au Cercle linguistique de Prague d’octobre à novembre 1937

[127]1. října. René Wellek: Vývoj anglické literární vědy (vychází zde na str. 96 n.).

 

18. října. Emil Utitz: K jazykové estetice. Projednal několik charakteristických problémů básnického jazyka, na př. otázku pausy a jejího významu v básni a dramatu. Zevrubně se zastavil u takových případů, kde v hovoru nejde o vlastní obsah, nýbrž tento obsah je pouhým náznakem skrytého smyslu, na př. dva milenci mluví o všech možných lhostejných věcech, ale v jádru jedině o slastech a strastech nevyslovené lásky. Následovaly poznámky o leitmotivu a symboličnosti. Dále dokazoval, že se t. zv. ozdobné formy nemohou považovati s hlediska estetiky za ornament, nýbrž vždy musí mít docela věcnou funkci, která jediná je zdůvodňuje. Závěrem osvětlil pojem Seinsschicht, jímž operuje v četných svých publikacích. Je tím míněna výstavba skutečnosti, kterou zastupuje každý jazykový útvar, na př. obzor odtažité pojmové náplně, citové názornosti, rytmična a pod. Vznikají z toho rozmanité otázky dosud neprobádané.

 

[128]25. října. Louis Hjelmslev (Kodaň): Jazyková forma a substance. Strukturální linguistika se přidržuje postupu abstrahujícího. Pro určení fonématu se zjišťuje genus proximum a differentia specifica, při čemž se abstrahuje od ostatních vlastností jako „prvků irrelevantních“. Variabilita těchto nezávažných vlastností je nekonečná, a to stejně v paradigmatickém plánu jako v plánu syntagmatickém. Zvuková materie tvoří kontinuum. Aby bylo lze tuto materii poznávati, musí býti organisována tou příslušnou formou, vzhledem k níž má materie úlohu substance. Může běžet o formu získanou pouhým abstrahováním z materie samé (takovou formou je na př. „fonéma“ v pojetí Grammontově) anebo o formu vnucenou materii objektem jiným, s materií souvztažným; charakteristickým objektem tohoto druhu je jazyk. V prvním případě se pohybujeme v oblasti konstruktivní a apriorní a teprv při druhém postupu empiricky dospíváme k objektivní realitě. Formou, již přitom zjišťujeme, je fonéma. Fonéma není soubor hlásek. Není to jakási obecná artikulace (Gesamtlautung). Pro určení fonématu je směrodatná differentia specifica; fonéma je určeno základní artikulací (Grundlautung). To, co platí pro jazykový výraz, platí stejně i pro jeho obsah. V gramatice a lexikologii forma je nadřaděna ideové substanci, která o sobě je beztvaré kontinuum. Ontologie v poměru k sématice je totéž, co je fonetika v poměru k fonématice: materie o sobě je tu předmětem apriorní teorie subjektivní a spekulativní, která nepřihlíží k jazykové formě, a zatím právě tato forma je objektivní formou, jež danou materii utváří. Jak fonémata neboli výrazové formy, tak sémantémata neboli obsahové formy připouštějí varianty, které pro definici nemají žádnou platnost. Hlavní význam (Hauptbedeutung) je pouze jedním z těchto variantů (lze jej srovnat s tím, co Jones nazývá „hlavním členem fonématu“). Sématéma je určeno základním významem (Grundbedeutung), jenž je vytěžen abstrahováním ze souhrnu variantů (totiž z obecného významu — Gesamtbedeutung). — Každá linguistika je nezbytně strukturální a abstrakční. Taková je i genetická linguistika (srov. Pott, Etymologische Forschungen I, 69). Jedině objektivní forma daná jazykem umožňuje poznávání substancí. Každá nelinguistická fonetika a každá nelinguistická ontologie je konec konců chiméra. Linguistika leží v základu veškeré objektivní filosofie. — Proces, jímž poznáváme jazykovou formu, je zcela obdobný v plánu výrazovém a v plánu obsahovém. Jazyk dle Saussura je formou, nikoli substancí, a objektivně stanovit tuto formu lze jen důsledným a záměrným abstrahováním od substance. Linguistická forma nemůže býti definována v termínech ontologických, logických, sémantických, psychologických, fonologických, fonématických, fonetických, nýbrž toliko v termínech čistě funkčních: každá kategorie a každý linguistický prvek je definován svou vlastní funkcí (neboli myslitelnými vztahy na syntagmatické ose). Takovou analysou dospíváme k poznání čistých funkčních forem; to již nejsou fonémata a sématémata, nýbrž cenématémata (výrazové formy, které samy o sobě se nemohou naplniti obsahem) a plérématémata (obsahové formy, které mohou tedy býti o sobě naplněny obsahem). Teprv stanovením těchto odtažitých forem (jež mohou býti shrnuty pod obecným jménem glosémat) je abstrahovací proces, možný a nutný pro linguistiku, doveden až do konce.

 

26. října. V. Skalička: Poznámky o pádosloví. Na první pohled se v pádech jeví úplná diskontinuita. Nebylo proto nesnadné v positivistické linguistice popisovat pády odděleně, jeden po druhém. Dnešní dvě nejdůležitější práce, Hjelmslevova a Jakobsonova, jdou vlastně ve sledu teorie lokalistické a antilokalistické. Hlavní významovou složkou pádů je podle přednášejícího spojování sémantémat. Další složky pádových významů vznikají indukcí z předložek (lokalisace) čísel (numeralisace) a j.

 

8. listopadu: F. Lexa: O vývoji egypštiny. Probral v světle moderního bádání základní otázky hláskoslovné a tvaroslovné struktury staroegyptské a jejího historického vývoje.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 2, s. 127-128

Předchozí Miloš Dokulil: Učebnice dánštiny

Následující František Trávníček: Záporový genitiv v češtině