Záporový genitiv v češtině

František Trávníček

[Články]

(pdf)

Le génitif négatif dans la langue tchèque

[1]1. Záporový genitiv je jedna z nejzajímavějších otázek pádové syntaxe. Ač nemáme o něm speciální studie ani historické ani statické, je přece jen z dosavadních mluvnických prací patrné, že usus staročeský byl jiný, než je dnešní, a že se současné dialekty mezi sebou nemálo liší v jeho užívání. Bylo by jistě nadmíru vděčným úkolem sledovati vývoj záporového genitivu od nejstarších dob historických do dneška, stanoviti typově jeho různý rozsah v současném jazyce, vystopovati příčiny změn v jeho užívání a pokusiti se o odpověď na otázku, jaký byl jeho původní význam.

Nejde mi o takovéto široké řešení historické a srovnávací, nýbrž jen o řešení částečné, a to se zřením k novočeskému jazyku spisovnému, o výklad s hlediska jazykové kultury spisovné. Už sama ta okolnost, že teoretikové nejsou v nazírání na záporový genitiv jednotni a že je jazyková prakse velmi nestejná, vybízí k podrobnějšímu rozboru naší otázky. To pak, že při něm narážíme na řadu jevů, které se dotýkají přímo podstaty spisovného jazyka, zvyšuje jeho význam a dosah.

2. Je snad divné, že se Naše řeč, časopis věnovaný speciálně jazykové správnosti, nepodjala úkolu vyložiti šíře záporový genitiv, ač to slíbila už v I, 64. Ve skutečnosti to nepřekvapuje, neboť Naše řeč si zatarasila cestu k tomuto úkolu jeho čistě extensivním pojetím. V IV, 313 se praví, že k přesnému vymezení rozsahu dnešního užívání záporového genitivu bylo by třeba „snésti z dnešních spisovatelů materiál co nejhojnější“ a z něho „se pokusiti odvoditi pravidla i statisticky opřená“; ale takto odvozené pravidlo „jistě aspoň podle dnešní prakse nebude asi jednotné, ani obecně platné, ani definitivní“. Sebrati co nejhojnější materiál byla by práce velmi obtížná, za tehdejších poměrů skoro neproveditelná — a proto se Naše řeč vzdala úkolu, jehož důležitosti si byla vědoma.

Vyčerpání dokladů a statistika má nepochybně v jazykozpytě nemalou důležitost, ale zajisté nelze tyto dva požadavky klásti vždy a všudy jako conditio sine qua non, neboť jinak by to znamenalo nebezpečné ztížení, přímo ochromení jazykozpytného bádání. Jazykověda se dopracovala řady velmi cenných výsledků, aniž vyhověla té těžké podmínce. Beze vší pochyby proto, že vyčerpání dokladů a statistiky často vůbec není potřebí k tomu, oč hlavně běží, totiž k postižení podstaty jevů a jejich vzájemné souvislosti. Není nutná statistika o užívání genitivu a jiných pádů k tomu, abychom poznali, že jsou nesprávné předmětové genitivy ve větách „záchvat mohl míti nejosudnějších následků“, „vím sám, jakých obětí přinesl“, genitivy vlastnosti v případech, jako mladý muž nohou daleko vysunutých, domek šindelové střechy, kostelík nízké [130]věže…; že je archaistická předložka v s akusativem za do s genitivem, na př. zabočiti v ulici, položiti co v odlehlý kout, jeti v nový domov atpod.

V našem případě pak by byla statistika zhola zbytečná, a kdybychom z ní vyvozovali pravidla, přímo nebezpečná. Statistika může býti prospěšná pro stanovení spisovné normy jen při takovém jevu, o kterém je jisto, že se ho užívá instinktivně, zcela svobodně, nenuceně podle živého jazykového povědomí. To však o záporovém genitivu naprosto nelze říci, neboť do jeho užívání zasahovali a zasahují v nemalé míře teoretikové, brusiči a gramatikové; je to jasné z velmi nestejného poučení, které teoretikové dávají, a také z prakse, která je u různých autorů a mluvčích velice odlišná. Jsou to věci známé a proto z nich vybírám jen něco pro přímý názor.

Fr. Bartoš v Rukověti správné češtiny (1901), 50 praví bez omezení, že se za předmětný akusativ kladný dává genitiv „záporný“: ach, nemám mamičky; komory nemáme; mojí rány vidět není; vrátek nezavřeli… A na str. 43 pak připomíná, že se klade genitiv při záporném slovese býti a některých jiných slovesech: když mne nebylo doma, není ho tuto, takových věcí ať se neděje, nikde neroste takové bavlny atpod.

Matiční Brus[2] (1894), 133 vykládá toto: „Genitiv záporový, jehož se v staré češtině, v neporušené mluvě lidové, jakož i v jiných jazycích slovanských šetří co nejvíce, v nynější češtině působením němčiny víc a víc ustupuje akusativu a nominativu.“ Podle něho je správné nemá matky, nikoli matku, neslyšel jsem té krásné hudby, nemohu té knihy přečísti…

Gebauer v Příruční mluvnici[3] 329 praví, že se záporový genitiv „časem ruší vlivem jazyků cizích a nahrazuje se akusativem. V jazyku spisovném zachovává se ještě velikou měrou a máme ho co možná šetřiti“. Fr. Bílý napsal v NŘ. III, 5, že Gebauer „pro bezvýjimečné užívání genitivu záporového nebyl.“

Naše řeč I, 18, 20, 87 … vytýká neužívání genitivu v těchto případech: neměl ani vojenskou výšku; neměla profil klasické sochy; že jsi dlouho neměla matku; III, 300 žádá: nemohou obohatiti spisovného jazyka; VI, 53: nesílí rozumu atp. Ale už IV, 312 konstatuje, že je záporový genitiv „v obecné češtině i ve spisovné proti staročeštině a východním nářečím na ústupu“. V r. VII, 24 vytýká recensent jednomu autorovi, že „hýří genitivy u záporu“, jako toho, ničeho místo to, nic, neměla sestry, něhy… V r. IX, 207 pak Zubatý vidí ve větách že toho nikdo nepřečetl, není jen zářného, zlatého slunce…, které nalézá u jednoho spisovatele, „příklady vyrobené na výstrahu, aby odstrašovaly od bezohledného užívání genitivu při kdekterém ne“.

Jen pro omezené užívání záporového genitivu je školní mluvnice Gebauerova v úpravě Ertlově a Příruční mluvnice v úpravě mé.

Za tohoto stavu je více než podobno pravdě, že značné rozdíly v dnešním spisovném užívání záporového genitivu jsou do veliké míry výslednicí jednak přirozeného jazykového cítění, jednak teoretických zásahů. Jeden mluvčí podléhá více vlivu mluvnické teorie než druhý, jiný se řídí veskrze svým přirozeným jazykovým citem, teorie sama není jednotná a odtud ta značná různost a rozmanitost v užívání záporového genitivu. Naší snahou však je zajisté poznati usus přirozený, plynoucí nenuceně z živého jazykového povědomí, a eliminovati to, co vznikalo a vzniká pod tlakem kolísavé mluvnické teorie. Dokladová statistika by nám po této stránce sama o sobě nepověděla nic, ba mohla by nás svésti na scestí.

3. Vyslovujíce požadavek užívati záporového genitivu veskrze nebo ho co možná šetřiti, konstatují teoretikové zároveň, že už záporový genitiv ze spisovné češtiny vymizel, že je na ústupu atpod. Tak Bartoš v Rukověti 50—51 praví toto: „Slovanský genitiv záporový vymizel skoro již nadobro z nynější řeči spisovné a namnoze i z mluvy lidové“. Hlas Gebauerův a Naší řeči jsem uvedl výše. Je-li tomu tak, nabízí se otázka, zda je správné a možné trvati na důsledném užívání záporového genitivu, zdali není marné „oživování genitivu záporového v míře kdysi bývalé“, jak praví [131]Naše řeč IX, 121. Ertl napsal tamt. VIII, 170, že nikdo nemá právo spisovnému jazyku „vnucovat důsledný záporový genitiv“. Když recensent Naší řeči I, 87 vytkl řadu akusativů místo genitivů u Hálka, poznamenal k tomu, že se tomu ani nediví, protože prý „jsme pozbyli v Čechách pro to citu“. Opravdu jsme pozbyli cit pro záporový genitiv?

Stojíme tedy před úkolem odpověděti na tyto otázky, a to nejen obecně, nýbrž i podrobněji, konkretně, t. j. vyložiti, vymizel-li záporový genitiv z živého jazykového povědomí úplně či jen částečně, a drží-li se do jisté míry dosud, kdy to je. Lze tuším pokládati za jisté, že nám tu nijak nepomůže statistické zjištění novočeského spisovného usu, doporučované Naší řečí. Východiskem tu musí býti přirozený, zdravý jazykový cit, nezpracovaný gramatickou teorií, která chce prostě zachovati to, co kdysi bylo. Při řešení tak důležité otázky je však dále potřebí hledati oporu v těch jazykových faktech, které mají k ní vztah. Bylo by zcela pochybené zkoumati záporový genitiv jako isolovaný jev, nepřihlížeti k celkové jazykové struktuře, k funkční oblasti celého genitivu а k potřebám jazykové kultury spisovné. Brusičské snahy nejednou klopýtly o tyto základní požadavky a proto spíše spisovné mluvě uškodily než prospěly.

4. Při zjišťování dnešního živého usu doporoučí se jako ve všech pochybných případech vyjíti z běžných, ustálených případů, kde nám jazykový cit přímo velí vyjádřiti se tak, ne jinak. Říkáme všichni bez rozpaků nemám peněz, ale náš jazykový cit se vzpírá říci nemám té knihy, matky, babičky…[4] Kdyby šlo o nějaké peníze, o kterých byla řeč, řekli bychom: já už ty peníze nemám. Je tu zcela jasný rozdíl mezi genitivem a akusativem. Genitiv má význam partitivní neboli celkový: nemám peněz znamená nemám ani jeden peníz ani dva … peníze, žádné peníze, žádnou částku peněžní. Ve větě já už ty peníze nemám nejde o význam partitivní, máme na mysli všechny jisté peníze, celý obnos.[5] Ve větách nemám té knihy, matky … nemůže vůbec jíti o význam partitivní, protože je předmět individuální. Z toho tedy vyplývá, že záporový genitiv neklademe při předmětě individuálním; srov. ještě na př. to slovo, tu ženu neznám; nevidím tu horu, nečetl jsem „Babičku“, neopustím sestru, matku, neslyšel jsem tu operu…, nikoli toho slova neznám…

Cítime-li záporový genitiv jako partitivní, lze jej klásti všudy tam, kde vůbec o význam partitivní může jíti a jestliže jej chceme vyjádřiti. Je to především u jmen látkových a hromadných tvarem singulárových: nemáme chleba, sýra, masa, vody, vína…, t. j. ani kousek chleba, žádný chléb… Podobně se říká lidově a hovorově nemíti kusa, kouska citu, srdce, rozumu. Ale užíváme i u těchto jmen akusativu, jestliže o pojetí partitivní nejde, máme-li na mysli celek; na př. ten chléb už nemám, to maso jsme nejedli, nemám, nedal jsem mu, nenašel jsem ani kousek chleba, sýra… Neříkáme nepiji piva, vína, nejím masa, nýbrž nepiji pivo, nejím maso, protože ani zde neběží o pojetí partitivní; chceme vytknouti druh nápojů a pokrmů, který nepijeme a nejíme. Podobně řekne hostinský sodovku, máslo … už nemám, protože mu jde zase o druh.

[132]Dále bývá genitiv záporový u jmen singulárových, která mají hromadný význam jen fakultativně; na př. nemám ani groše, ani haléře, t. j. ani jeden groš, haléř, vůbec žádný groš, haléř, žádné groše, haléře. Nebo: nenašli po něm ani stopy, památky; Poláček napsal: slovíčka křivého jsme si neřekli. Chápeme genitiv v přísloví nechval dne před večerem, protože se rozumí jeden z mnohých dní, záporně žádný den. Spojíme-li takové jméno s přívlastkem jeden, jediný, jedinký, žádný atpod., nastupuje akusativ: nemám ani zlámanou grešli; ani jedno křivé slovo jsem ti neřekl; nenašli žádnou stopu. Příčina je v tom, že se spojením s jeden… ruší význam hromadný a že je tu množství přesně určeno. Říkáme: celou noc jsem oka nezamhouřil, t. j. ani jedno oko ani druhé, ale nemhuř oči, protože máme na mysli obě oči a je to plně vyjádřeno plurálem.

Za třetí se vyskýtá záporový genitiv u singulárových jmen abstraktních, u kterých může jíti o pojetí partitivní: chudoba cti netratí, t. j. žádnou část cti, ani kousek cti; ctnost a pokora nemá místa u dvora; Vančura píše: nepřikládají takovým hovorům víry; nemám naděje, práva; nemám o tom ani potuchy. Tu však partitivní pojetí leckdy potuchá, takže užíváme akusativu: nepřikládati čemu víru, nemíti naději, právo. Zpravidla říkáme nemíti pravdu, poněvadž v našem jazykovém povědomí proniká více než význam partitivní opositum k ‚pravda‘, totiž nepravda, lež, omyl. Dále pozorujeme, že se i tu atributem ruší význam partitivní a nastupuje akusativ: nemíti žádné právo, ani nejmenší právo, žádnou naději, ani nejmenší naději…

Za čtvrté je možný záporový genitiv u hromadných jmen pomnožných a plurálových, proniká-li u nich smysl partitivní. Sem patří shora připomenutý příklad nemám peněz; podobný případ je nemíti přátel ani nepřátel, příbuzných… Šrámek píše: lituje, že nemá květin na stole, t. j. ani jednu květinu ani několik jich, vůbec žádné květiny. U Marii čteme: nemějme obav. Mimo takové případy, jako nemíti peněz, kde je partitivní pojetí zcela jasné, neboť jde o pomnožné substantivum hromadné, lze se často bez rozpaků vyjádřiti akusativem: nemíti příbuzné, květiny na stole, obavy…, poněvadž partitivní smysl není namnoze dosti patrný. О užití genitivu nebo akusativu rozhoduje tu individuální pojetí a cítění. Ve spojení s přívlastkem rušícím partitivnost klademe jen akusativ: nemám žádné přátele, květiny na stole, obavy… A neužíváme vůbec genitivu tam, kde plurál nemůže míti smysl partitivní: nezacpávej si uší, nemhuř očí, neviděl jsem těch dveří otevřených, nekoupil jsem těch bot…

A konečně se vyskytuje záporový genitiv nepřímý, t. j. jako předmět slovesa kladného, ale závislého na slovese záporném; na př. s bláznem nebeř rady nebo nebude moci zatajiti slova; nemohl jsem z něho dostati rozumného slova; nemohl ani slova promluviti (Němcová); nemohl oka zamhouřiti (Jirásek). Také tu rozhoduje smysl partitivní a nestačí jen to, že je předmět nepřímo závislý na záporném slovese. Zdravému jazykovému citu se proto příčí genitiv v takových případech, jako nemohu čísti té knihy, nesmím opustiti vozu atpod.

Zájmena to, co a nic zachovávají po záporu vždy akusativ: nemám, nevím, neznám to, neslyšel jsem to…; co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim; nic nemám, nevím, nechci… Stejně po záporu nepřímém: nemohu to nalézti… Genitivy toho, čeho, ničeho nemám… jsou v živém jazyce prostě nemožné; patrně proto, že tu nejde o smysl partitivní.

[133]5. Záporový genitiv v případech sub 4. je předmětový, místo akusativu po slovesech kladných, ale je též záporový genitiv po slovese podmětovém býti, který lze nazývati podmětový. Říkáme běžně: není vody, vína, chleba, masa…, t. j. ani trochu ani kapka vody, žádná voda…, neboť jde o jména látková a hromadná. Jirásek napsal: nikde člověka, Mahen: nikde ani človíčka, slovesně říkáme: není tam ani človíčka, ani živé duše. Singulárové substantivum je tu fakultativně hromadné. Podobné případy jsou: o tom nebylo ani řeči, není o tom pochyby, není po něm ani stopy, ani památky, ani slechu ani vidu; není k nim důvěry (Ertl). Šrámek mohl s právem napsati, že na jeho čele není vrásek, poněvadž je to plurál znamenající ani jedna vráska, žádná vráska. Podobně říkáme, že není peněz. U Jiráska čteme: uhodily takové mrazy, jakých nebylo pamětníka, jinde: husarů v Hronově už není. V druhém případě bychom užili spíše nominativu, protože partitivní pojetí nijak zvlášť neproniká. Ale úplně cize nám zní věty: otce, matky není doma, té knihy tu není atd. A rozlišujeme genitiv od akusativu v případech na pohled stejných, vskutku však rozdílných. Řekneme, že někde není místa, chceme-li naznačiti, že není ani jedno místo volné, ani kousek volného místa, ale není tu místo o něčem šíře vykládati, poněvadž rozumíme místo vhodné, t. j. poněvadž nám nejde o pojetí partitivní, nýbrž o vhodnost nebo nevhodnost místa.

6. Co jsem vyložil o podstatě a o rozsahu záporového genitivu, není veskrze nové. Řekl z toho podstatné věci při různých příležitostech Zubatý, v jeho duchu šla Naše řeč, když opustila své původní strohé stanovisko, Ertl v úpravě Gebauerovy školní mluvnice a já sám jsem řekl své mínění ve 4., v 5. a v 6. vydání Gebauerovy Příruční mluvnice. Ale je třeba jíti dále a osvětliti naši otázku šíře.

Tu je předně důležitá okolnost, kterou jsem už vytkl, že je totiž záporový genitiv nejen objektový (nemám peněz…), nýbrž i subjektový (není peněz…). Subjektový záporový genitiv je zcela nepochybně významová kategorie syntaktická, nejen tvaroslovná, ne pouhá a rovnocenná náhrada každého kladného nominativu, neboť nominativ má zcela odlišné funkce než pády ostatní. Klade se tedy podmětový genitiv místo nominativu ne proto, že se kladné sloveso býti změní v záporné, nýbrž proto, že po záporném slovese býti proniká jiný význam, partitivní. A klade se genitiv jen tehdy, když jde o tento význam, na př. není peněz proti kladnému jsou peníze.

To je jasné z té okolnosti, že bez násilí na jazyce nemůžeme položiti genitiv místo nominativu u záporných sloves jiných než býti, na př. nikoho nepřišlo místo nikdo nepřišel, nikoho se nevrátilo atpod. A z toho, že ani u záporného býti nelze si počínati zcela libovolně, říkati na př. dnes není středy, soboty, čtvrtku…

Je-li subjektový záporový genitiv kategorie významová, platí to zajisté rovněž o záporovém genitivě objektovém v případech typu nemám peněz, t. j. také o jeho užívání rozhoduje ne záporná forma, nýbrž jeho partitivní význam, který proniká často při záporu, kdežto při kladu nikoli.

О záporovém genitivu subjektovém i objektovém jako o zvláštní kategorii významové svědčí velmi zřetelně ta okolnost, že se genitivu užívá v platnosti partitivní také u sloves kladných místo nominativu a akusativu ve větách náladových: tam je knih! těch je, bylo…! t. j. mnoho; to bylo radosti, to bylo skákání! (Němcová); pak tam byl přítruhlíček a v něm jakých to věcí (t.); — ten má peněz, knih…! t. j. mnoho; ten toho ví!

K případům s genitivem po slovese býti patří také jako starší vývojová fáze [134]genitiv beze spony, ve větné platnosti, genitiv zvolací: Bože milý! Té hanby! (Majerová); jaký to rámus, jakého to zvuku od božího rána! (Němcová); A té hanby! Není-li to pro Skalku ostuda! (Jirásek); toho lesku všude a barev nejrozmanitějších! (tamt.)

Se zřením k těmto případům je jasné, že záporový genitiv nelze oddělovati od genitivu po hojných slovesích složených, při nichž jde o smysl partitivní. Jsou to slovesa s předponou na-: napíti se vody, najísti se masa, nabrati vody, natrhati jahod, napéci chleba, nakoupiti knih, ten toho napovídal, nasliboval!…, s předponou při-: přidati, přilíti, přimíchati čeho k čemu, přibývá dne…, s předponou u-: ubrati, upíti čeho, ukousnouti si chleba, ubývá dne, vody atpod. Snad se zdá, že partitivní význam u složených sloves typu napíti se čeho vyplývá z předpony, ale tomu odporují případy se slovesy nesloženými, dále pak ta okolnost, že složeniny s týmiž předponami mívají význam nepartitivní, při kterém se pojí s akusativem: natrhati čeho — natrhnouti co, nalámati větví — nalomiti větev, nakrájeti chleba — nakrojiti chléb, nasekati dříví — naseknouti poleno, ten toho napsal! — napsal to atpod. Je tedy nepochybné, že zde partitivní smysl vyplývá z genitivu neboli že je genitiv speciální pád pro význam partitivní.

Záporový genitiv patří tedy do velké skupiny genitivu partitivního. Je proto jeho název záporový genitiv jako název hlavní nepřesný, poněvadž jeho základní význam je partitivní. Teprve při výčtu různých případů, kde se partitivní genitiv vyskýtá, můžeme říci, že k němu patří též genitiv po záporných slovesích přechodných i podmětových. To, že se vyskytuje po slovesech záporných, je tedy znak vedlejší.

7. Jazykoví teoretikové shodují se v nejnovější době v tom, že odmítají veskrze objektový záporový genitiv toho, čeho, ničeho (viz sub 4). Pro pochopení záporového genitivu mají velikou důležitost zájmena co a nic, protože to jsou od původu genitivy (čso a ničso). U všech těch kladných sloves, která žádají genitiv, byly tyto původní genitivy nahrazeny skoro veskrze už v starém jazyce tvary čeho a ničeho, kterým přísluší jen platnost genitivní: báti se, dotknouti se čeho, dobýti města, užíti světa…, ničeho se nebáti, neleknouti, nedotknouti atd. Jazykovou konservativností zůstaly někdy tvary co, nic i zde, ale protože se nehodily jako pády předmětové, nabyly významu příslovečného: co se bojíš?, které původně znamenalo „čeho se bojíš?“, nabylo významu „proč se bojíš?“ Odtud se pak toto příslovečné co rozšířilo i k slovesům, která nemají genitiv, jako co se ptáš, co by ses trápil… Podobně nic se neboj, měvší význam „ničeho se neboj“, nabylo smyslu „nijak, nikterak, vůbec se neboj“; stejně je tomu s nic nedbati, nešetřiti … Co nemám, nic nemám atd. znamenalo tedy „čeho nemám, ničeho nemám“, co a nic byly záporové genitivy. Jestliže dnes říkáme přirozeně a obecně co nemám, nic nemám, nevím… a zájmena co, nic jsou nám předměty, nikoli adverbia, jestliže zde zůstaly tvary, které jako předmětové mají platnost akusativní, plyne z toho zcela jasně, že tu jazyk časem nepociťoval potřebu klásti po záporu genitiv. Tvary co a nic jsou nepochybným a důležitým svědectvím toho, že se jazykový usus týkající se záporového genitivu časem změnil, a to ve směru jeho omezení. Veliká cena tohoto svědectví záleží v tom, že je to zřetelný projev změny v rozsahu záporového genitivu a tedy také jeho pojetí po stránce tvarové, že je to jasné svědectví objektivní, v kterém nalézá oporu náš jazykový cit, vzpírající se užívati genitivu šmahem po všech záporných slovesech.

8. Zachovávání zájmenných tvarů co a nic po záporu přivádí nás na stopu proni[135]kavého vývoje, kterému podlehl celý adverbální genitiv za historické doby a který má veliký význam pro otázku záporového genitivu. Tento vývoj obráží se v jazykových prostředcích tak zřetelně, že jej můžeme sledovati dosti podrobně. V nejstarších souvislých památkách zastihujeme prostý genitiv s významem konkretně příslovečným, jednak široce ablativním, jednak vlastním genitivním, takže na př. čeho znamenalo jednak ‚od čeho, z čeho, s čeho‘, jednak ‚směrem k čemu, do blízkosti čeho, nač‘. Tyto významy se vyskytují předně u sloves prostých; na př. staročes. běhati čeho, t. j. běhati, odbíhati od čeho pryč, vyhýbati se čemu; dáliti sě čeho = vzdalovati se od čeho; léčiti čeho = léčiti z čeho; žíti čeho = žíti z čeho, užívati co; padati čeho = padati s čeho; sahati čeho = sahati nač; atpod.[6] Dále se tyto významy pozorují velice často u sloves složených; na př. staročes. otlúčiti čeho = odloučiti od čeho; otjeti, otjíti čeho = odjeti, odejíti od čeho; zbiehati čeho = odbíhati od čeho, vyhýbati se čemu; zčistiti, učistiti čeho = očistiti od čeho; udati čeho = dáti z čeho, od čeho; utéci čeho = utéci od čeho, z čeho; upustiti čeho = upustiti od čeho; sstúpiti, ustúpiti, otstúpiti čeho = ustoupiti od čeho; dovésti, dojíti čeho = dovésti, dojíti k čemu atpod.[7] Ve všech těchto a podobných případech, kde jde stále o konkretně příslovečné významy, užíváme dnes genitivu předložkového: vzdalovati se od čeho, padati s čeho, léčiti z čeho, odloučiti od čeho atd. Z toho vyplývá, že prostý, bezpředložkový genitiv přestal býti výrazovým prostředkem konkretně příslovečných významů „od čeho, z čeho…“

Je otázka, jaká funkce prostému genitivu zůstala nebo byla nově přidělena. Tu je především důležitý fakt, že se prostý genitiv drží u těch prostých nebo složených sloves, u kterých již nepronikají původní konkretně příslovečné významy. Tak na př. chopiti se čeho znamenalo prvotně „sáhnouti nač“, ale dnes v něm cítíme význam „vzíti co“. Týž smysl mělo původně dotknouti se koho, čeho. Nebo dobýti města značilo původně „dostati se do města“, užívati pole … „žíti z pole, míti z něho živobytí“, zbaviti se čeho pak „vyprostiti se, vyplésti, vymotati z čeho“ atpod. Genitiv čeho je zde dnes, jak říkáme, předmětem, má význam předmětový, který vznikl oslabením, otřením a zastřením původních významů konkretně příslovečných. Rozdíl mezi tímto významem čistě předmětovým a konkretně příslovečným, vyjadřovaným dnes genitivem předložkovým, někdy pádem jiným, je dobře patrný u dvojic téhož slovesa: dojíti čeho = dosáhnouti — dojíti do města; dosáhnouti čeho — sáhnouti do čeho, nač; dobývati města — dobývati se do pokladny, k někomu; dopustiti se čeho — pustiti co, koho do čeho atpod.

Druhý důležitý fakt je ten, že za původní genitiv máme dnes často akusativ, na př. dodati, dodávati co, dohoniti koho, dopustiti co (= připustiti, dovoliti), dokázati, dovésti (= dokázati), dovoditi, dovozovati, dostati, (hovorové a lidové) dobýti, uděliti, uprositi, utrpěti, ukrátiti, užívati (lék), odpustiti, odstoupiti, odvyknouti si co,[8] postoupiti, pozbýti apod. Na původní genitiv ukazují zřetelně předpony do-, u- a od-, totožné s předložkami vážícími se s genitivem, a v starém jazyce je vskutku genitiv hojně dosvědčen.[9] Stejně je tomu u řady sloves nesložených, jako prositi, žádati, přáti, pustiti (komu co [136]= postoupiti), hledati, čekati, šetřiti.[10] Tu všudy byly původně rozmanité významy konkretně příslovečné: dobýti města znamenalo „dostati se do města“, uděliti co = dáti díl z čeho, od čeho, uprositi koho = vyprositi si na kom (odpuštění, milost…), postoupiti co = odstoupiti od čeho, prositi koho = prositi od koho, na kom atpod. Dnes má zde akusativ význam zcela otřelý, prostě předmětový. Ujal-li se zde akusativ místo původního genitivu, svědčí to zřejmě o tendenci, vytvořiti z akusativu speciální pád pro funkci prostě, čistě předmětovou. Na to ukazuje i ta okolnost, že se též původní dativ nahrazuje akusativem, nabude-li významu prostě předmětového. Hledí sem na př. lidové učiti (se) co místo čemu nebo staročes. přioděti koho za původní komu, které je hojně doloženo.[11]

9. Jestliže tedy jazyk velmi často zbavil genitiv funkce čistě předmětové, můžeme z toho s právem usuzovati, že mu vyhradil nějakou funkci jinou nebo nějaké funkce jiné. Velké přesuny v gramatické struktuře nedějí se maně, bez účelu, nýbrž záměrně, účelně.

Přehlížíme-li celý dnešní adverbální genitiv mimo záporový, je patrné, že jeho nejdůležitější funkce je partitivní. Shledáváme ji u přehojných kladných sloves složených s předponou na- (napíti se čeho), při- (přidati čeho k čemu), u- (ubrati čeho), u sloves kladných objektových i subjektových v náladových větách (ten má peněz! těch je!), jak jsem již připomněl sub 6.

Pod tímto zorným úhlem jazykové struktury a funkčních úkolů genitivu a akusativu pochopíme bez obtíží dnešní stav záporového genitivu. Zánikem původních konkretně příslovečných významů „od čeho, z čeho, s čeho, nač…“ stal se genitiv u mnohých sloves pádem prostě předmětovým, na př. chopiti se, uděliti, pustiti. Tento význam přidělil však jazyk hlavně akusativu a proto byl prostě předmětový genitiv hojně nahrazen akusativem, na př. u dohoniti, dostati, uprositi, uděliti, postoupiti, prositi, přáti. Na druhé straně pak se genitiv stal ve velmi četných případech pádem s významem zřetelně partitivním, na př. napíti se, najísti se, ubrati čeho, ten má peněz! Tento funkční přesun musil se odraziti také na záporovém genitivě. Poněvadž se kladl po záporu vždy nebo skoro vždy, byla to prostá náhrada za akusativ, závislá jen na záporné formě, nikoli na významu. Tento stav se však nehodil do nové funkční soustavy. Záporový genitiv se do ní mohl vklíniti jen tak, že se ho přestalo užívati tam, kde je to pád prostě předmětový, jako nemám matky, nečetl jsem té knihy atd., a že zůstal jen tam, kde má význam partitivní, na př. nemám peněz, ani potuchy…

Namítnete mi, že byl prostě předmětový genitiv kladný nahrazen akusativem sice hojně, ale nikoli vždy, neboť zůstalo dosíci, dosáhnouti čeho, dočkati se, chopiti se, dotknouti se čeho, dostoupiti vrcholu, dobýti města… Z toho pak by se mohl vyvoditi závěr, že právě tak bychom mohli držeti leckterý záporový genitiv nepartitivní, jako nemám matky… Je arciť pravda, že se přesuny zasahující větší kategorie nedějí v jazyce nikdy bezvýjimečně, že se jazykovou konservativností držívají starší výrazové prostředky i za poměrů změněných. Ale je třeba míti na mysli tu okolnost, že se genitiv drží nejčastěji u reflexiv, a to z nemalé části napodobením těch případů, kde má reflexivum náležitý genitiv ve významu partitivním, na př. nanositi se, nashá[137]něti se … čeho, koho, t. j. mnoho, dlouho nositi…, za původní s čím, s kým v platnosti reciproční.[12] Konečně má zachování genitivu tu příčinu, že se genitivem vyjadřuje jiný významový odstín než akusativem; je chopiti se, chápati se, chytnouti se, chytati se čeho, koho, držeti se koho, čeho, ale uchopiti, pochopiti, chytnouti, chytati, držeti co, koho, neboť na př. držeti se čeho znamená nejen ‚držeti co‘, nýbrž ‚držením se podpírati, opírati se oč‘. Ve složkách typu nasháněti se čeho, koho proniká vedle významu partitivního ještě zabarvení afektivní, odstín nevole, mrzutosti, a podobně je tomu u složek prositi se, doprošovati se, dožadovati se, dožebrávati se … koho, čeho.[13] Zase tu tedy zřetelně pozorujeme tendenci po významovém rozlišení genitivu od akusativu. Toto rozlišování, projevující se celkem nepříliš často, nijak nekoliduje s rozlišováním nejčastějším v případech typu mám peníze — nemám peněz, je tam jeden člověk — nebylo tam ani človíčka, neboť v nich může jíti jen o pojetí nepartitivní a partitivní. Mohl tedy jazyk přiděliti adverbálnímu genitivu mimo hlavní funkci partitivní ještě jako zcela vedlejší platnost jinou.

Jestliže jazyk skoro veskrze rozlišuje významově genitiv od akusativu a jestliže to činí důsledně v kladných dvojicích nalomiti větev — nalámati větví, má peníze — ten má peněz!, připomenutých sub 6., plyne z toho zcela jasně nutnost rozlišovati genitiv od akusativu též po slovesech záporných, j. nemám peněz — nemám ty peníze…, protože tu bývá pojetí dílem partitivní, dílem nepartitivní. Jinými slovy nutnost užívati genitivu jen ve významu partitivním. Jazyková teorie, žádající užívání záporového genitivu šmahem, chybuje v tom, že přihlíží jen k záporu, k záporné formě, nikoli též k významu, že vidí v záporovém genitivě pád opravdu jen záporový a zcela pomíjí jeho umístění ve funkční oblasti spisovné.

Neztratili jsme cit pro záporový genitiv, jak nám namlouvají jeho přísní strážci. Když jsem v mladších letech čítal přísné poučky o něm a můj jazykový cit se vzpíral tomu, abych říkal nemám té knihy, nečetl jsem „Babičky“…, vznikaly ve mně někdy pochybnosti, nemám-li opravdu poněkud otupělý jazykový cit. A snad i leckdo z Vás, pánové a dámy, octl se nebo se octne v podobné situaci, leckdo pak podlehl nebo podlehne brusičským svodům a užíval nebo bude užívati záporového genitivu i tam, kde se příčí živému jazykovému povědomí. Neztratili jsme cit pro záporový genitiv, ba naopak máme proň smysl velice jemný, ale arciť v duchu nového jazyka, ve smyslu dnešní jazykové struktury a dnešních funkčních okruhů.

Užívání záporového genitivu jen ve významu partitivním je nemálo významné pro kulturu spisovného jazyka. Proti lidovým nářečím má spisovná mluva soubor výrazových prostředků nejen kvantitativně mnohem a mnohem větší, nýbrž i kvalitativně bohatší a přesnější. Rozlišuje různými tvary čistě mluvnické kategorie, jako rod u adjektiv a zájmen — srov. plurál dobří, dobré, dobrá proti lidovému dobří a dobrí nebo místy jen dobrí —, adjektivum přívlastkové od doplňkového (bohatý — bohat) apod. Vytvořil si opsané pasivum typu býti chválen, aby je rozlišil od pasiva reflexivního dům se staví… Zachovává prostý instrumentál ve významu nástrojovém a prostředkovém, psáti pérem, jeti vlakem, kdežto instrumentálu s předložkou s užívá jen v širokém významu společnosti, jeti s kým… V těchto a v podobných případech zpřesňuje spisovná mluva své výrazivo, dává jednomu tvaru jen jeden základní [138]význam, nevyjadřuje dva různé základní významy jedním a týmž tvarem. Tato zpřesňující tendence projevila se též při adverbálním genitivě a akusativě tím, že je akusativ pád prostého předmětu, kdežto genitiv má význam partitivní, jak jsem vyložil. Užíváme-li záporového genitivu jen ve smyslu partitivním, nemám peněz…, jindy pak akusativu, ty peníze už nemám…, vyjadřujeme dvěma různými pády dva různé významy, zvyšujeme výrazovou schopnost spisovného jazyka. Klademe-li však záporový genitiv místo kladného akusativu vždy, přidělujeme dvěma různým tvarům funkci touž, nevyužíváme možnosti jejich významové diferenciace, ochuzujeme jazyk.

Užívání záporového genitivu šmahem místo kladného akusativu je zřejmě archaistické. Bylo by možné namítati, že spisovný jazyk novočeský má nemálo archaismů a že je tedy dobře možný vedle nich také důsledný záporový genitiv. Tento úsudek by svědčil o nedostatku zření k funkci archaismů a ke struktuře spisovné mluvy. Archaismy jsou jednak dublety extensivní, zmnožující výrazivo jen extensivně, t. j. vyjadřují totéž co výrazové prostředky nearchaistické; na př. probůh vedle proboha na kůň vedle na koně, přáti čeho vedle přáti co, lze vedle je možné, ježto vedle poněvadž, protože… Jednak však jsou archaismy varianty funkční, významové, které si jazyk podržuje proto, že mu skýtají možnost funkční, významové diferenciace; patří k nim vzpomenutý prostý instrumentál typu jeti vlakem za lidový instrumentál předložkový s vlakem proti jeti s kým, uvedené jmenné adjektivum doplňkové proti složenému přívlastkovému atpod. Záporový genitiv kladený veskrze místo kladného akusativu znamená sice na jedné straně variant extensivní, ale na druhé straně je překážkou bránící rozlišování dvou důležitých významů, čistě předmětového od partitivního. V duchu spisovného jazyka a v zájmu jeho kultury je, aby záporový genitiv nebyl výrazovou přítěží, nýbrž tvořivým prostředkem, a to je možné jen tehdy, užívá-li se ho pouze ve významu partitivním, jak jej chápe zdravý jazykový cit. Užívání záporového genitivu jen ve významu partitivním není tedy jen věc přirozeného jazykového citu, nýbrž také požadavek jazykové kultury spisovné.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 3, s. 129-138

Předchozí Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od října do listopadu 1937

Následující Petr Bogatyrev: Znaky divadelní