Masaryk Nejedlého

R. J. (= Roman Jakobson)

[Chronicles]

(pdf)

T. G. Masaryk, par Nejedlý

T. G. MASARYK, monografie ZDEŇKA NEJEDLÉHO široce sociologicky založená, stává se každým svazkem vzácnější pomůckou pro historika české kultury a společenských poměrů. Díl III. (1935, XII + 321) je vlastně prvním pokusem o dějiny novodobé české university; zahrnuje první pětiletí její činnosti (1882—1886) a výklad přednášek, které konal v tomto období Masaryk. Zvláštní pozornost věnuje Nejedlý vývoji české filosofie a dospívá k pozoruhodnému závěru, že „nejosudnější chybou českého myšlení a české filosofie před Masarykem byl všechen tu nedostatek burcující, revoluční filosofie 19. století. … Jak se také ukázalo ne na Masarykovi samém, ale tím více na další české filosofii. I tu schází nám i dále — Hegel.“

Mnoho poučného obsahuje kniha i pro dějiny jazykovědných otázek v Čechách. Jsou tu četné doklady ukazující, jak velké pozornosti se těšily tyto problémy a zejména otázky obecné linguistiky v české vědě 80. let. Hattala přednáší na universitě o původu řeči, Lindner v Učitelské jednotě o vývoji ducha na základě mluvy a na universitě o vývoji mluvy, Durdík v přednášce v Jednotě filosofické zařazuje Boppa mezi čtyři největší osobnosti XIX. stol. — Spor o Rukopisy bude sice probrán až v dalším svazku, ale už předem zdůrazňuje autor, že „to byla lučavka, která zcela nutně rozlučovala [125]lidi jen trochu české sem i tam“. Myslím, že posuzovatel ještě dnes mimoděk poněkud podléhá tomuto dělidlu a někdy jakoby zapomíná, že nebylo všecko černé v táboře obránců. Snad příliš přísný je soud o Durdíkovi 70. a 80. let, autorovi Všeobecné estetiky a Poetiky: „ve skutečnosti úplná troska, ruina“. I když bylo herbartovství pochybenou pracovní hypothesou, vyšly z ní mnohé plodné pokusy na poli duchovědném a mimo to Durdíkovy podněty se nevyčerpávají Herbartem; ještě v r. 1883 výslovně praví: „Hegelova soustava co celek jest přemožena, ale v úryvcích svých obsahuje znamenité pravdy“; zdá se mi, že jádro Durdíkových myšlenek může býti lehce osvobozeno od slupky herbartovské frazeologie, tak, jako to činí s „herbartovcem“ Potebňou moderní věda ruská. Možná, že příliš přísný je Nejedlý i na Hattalu. Říká-li na př. Hattala, že „Miklosichova gramatika je jen potud srovnávací, pokud jednotlivé slovanské jazyky v ní knihař svázal v jedno,“ není to „spuštění na místě svatém,“ nýbrž pravda, nyní samozřejmá. Rovněž vytýká-li Hattala v r. 1882 Gebauerovi, že si ještě neosvojil výboje mladogramatické, sotva lze v tom hledati přímo zásluhu Gebauerovu a Šachmatov právem upozornil, jak velký je po této stránce rozdíl mezi staršími a novějšími pracemi slavného bohemisty.

V témž příspěvku cituje Hattala úvahu Hermana Ziemera o tom, že nové linguistické metody nalézají ohlas zvláště v Rakousku a že tato zvýšená pozornost k jazykovému životu snad souvisí s rakouskou mnohojazyčností. Zajisté právě boj o jazyk v prostředí mnohojazyčném vypěstoval pronikavý zájem Masarykův o jazykové problémy. „Není lhostejno,“ píše o Masarykovi Herben, „o čem chlapec v dětství musí myslit, jak se vyvíjí jeho názor i širší obzor…“ Chlapec mluvil s otcem po slovensku, modlíval se s matkou po německu, učil se německy a česky a vynalézal řeč, která by byla srozumitelná Čechům i Němcům. K otázce mezinárodního jazyka se vrací ještě za universitního studia. Dlouho mluvil otcovským dialektem a slovácké děti se mu posmívaly — „poznával štíření mezi vesničany o dialekt“. Chytal slova z řeči polských hulánů a měl radost, že mnohým rozuměl. Záhy se začal učit rusky. Dopisy dvacetiletého Masaryka jsou „mixtum compositum češtiny, slovenštiny a ruštiny“. Po německém gymnasiu a dvou německých universitách, vídeňské a lipské, si stěžuje: „Sloh můj není dobr: nebyv nikdy na slov. školách, k tomu nejsa mezi Čechy odchován, nemám onu ohebnost, kterou sám vyžaduji.“ Vniknutí angličtiny do života intelektuálního a rodinného dovršuje tuto stálou mnohojazyčnost Masarykova ovzduší.

Nejedlý podává podrobné výtahy z Masarykových litografovaných přednášek o praktické filosofii (r. 1885) a právem uvádí v souvislost s Masarykovými vlastními osobními zkušenostmi úvahy těchto přednášek o řeči, zejména o významu mateřské řeči. Tyto Masarykovy úvahy jsou nesmírně cenným doplňkem k projevům o jazyce v Konkretné logice a jiných jeho spisech (viz o nich publikaci Pražského linguistického kroužku „Masaryk a řeč“ z r. 1930) a obsahují na svou dobu mnoho obdivuhodně nového. V Praktické filosofii se jemně rozlišují jednotlivé funkce řeči. Masaryk se zastavuje u řeči citové, zdůrazňuje těsnou souvislost její expressivnosti a osobitosti a naznačuje rozličné rámce této osobitosti: osobnost, rodina, obec, kraj. Základní význam mateřské řeči vidí právě v její expressivní osobitosti, v úzkém sepětí s infantilními zážitky a v těsnější souvislosti znaku a významu. Tuto citovou působivost mateřské řeči využívá národní liturgie reformační. Masaryk rozbírá nejenom řeč jako komunikační prostředek, nýbrž také řeč ve funkcích, nepřihlížejících k významu: jedná o řeči — emblému, odznaku národa, státotvorném činiteli („boj o řeč, o nadvládu jedné řeči nad druhou, vyznačuje boj lidí o vládu“). Jedná o řeči — obřadu, o magii cizího a nesrozumitelného slova (příklad: posvátnost latiny), o slově, činícím nároky na hodnotu soběstačnou, „samospasitelnou“ („jako lakomec zapomíná na účel, kterému by peníze měly sloužit“). Probírá jazyk jako problém sociologický: „řeč spojuje, sjednocuje i také porobuje“. Zdůrazňuje vliv revolučních hesel na jazykovou otázku (reformace, francouzská revoluce, rok 1848). Ochuzení angličtiny po stránce tvaroslovné prohlašuje dlouho před Jespersenem za jev pokrokový a učí, že právě ve vyvinutých řečech odpadávají koncovky a pády a přitom se řeč přece stává bohatší. Zde se zrcadlí ryze evropská, západnická koncepce Masarykova. Rovněž angličtina je mu příkladem, „jak smíšení řečí a národů před se jde.“ Míšení plemen a řečí považuje za podstatný a pokrokový historický jev. Tento názor podrobněji rozvinul Masaryk skoro po 50 letech — v hovorech s K. Čapkem (3, 170): „Míšení ras můžeme sledovati všude, u nás jako jinde. Není tak zvané čisté krve — nemáme jí my, nejsme čistokrevnými Slovany, tak jako jí nemají ani Němci, Francouzi, Angličané a tak dále. Nikdo, nikde. To [126]mluvení o nějaké čisté nebo nadřaděné rase je politický mythus. Evropejství a evropanství vzniklo právě tím míšením, právě tím vzájemným obohacováním krve i ducha. Stejně obecný je synkretismus kulturní a tím i jazykový. Příkladů máte dost — vemte si angličtinu, francouzštinu, italštinu, španělštinu nebo kterýkoli jiný jazyk. Na nás vliv němčiny, germanismy v naší řeči. Nejde jen o vzájemné vlivy lexikální, o přejímání a překládání jednotlivých slov, ale také o vlivy syntaxe a toho, čemu se říká duch jazyka. Učil se národ od národa, tomu se zabránit nedá… Lidé přijímají poučení i v boji proti odpůrcům, vždyť boj, i fysický, je de facto také vzájemnost.“

Je-li Masarykovo stanovisko v otázce „míšení řečí“ blízké thesím moderní linguistiky, odmítající „mythus čistého jazyka“, kryjí se názory Masaryka i dnešní jazykovědy také v jiném podstatném problému jazykové kultury — v otázce vztahu mezi řečí psanou a mluvenou. V přednáškách z r. 1885 Masaryk dobře vystihuje základní strukturální vlastnosti písma (je abstraktnější a zároveň hmotnější, reálnější, věcnější nežli mluvené slovo a z této „věcnosti“ plyne větší autoritativnost) a klade proti naivnímu heslu „piš, jak mluvíš“ výstižnou thesi „píšeme jinak, než mluvíme“.

Masaryk nesporně zaujímá vynikající místo v dějinách české jazykové problematiky. Bylo by zajímavé zjistiti, jaký vliv měli na jeho pojetí jazykových otázek jeho jednotliví učitelé — Miklosich, Bedř. Müller, Curtius a zvláště geniální Brentano, jehož význam pro Masarykovo dílo bývá často podceňován.

Slovo a slovesnost, volume 1 (1935), number 2, pp. 124-126

Previous Bohumil Trnka: Úsilí o fonetické zákony obecně platné

Next František Čáda, B. Hk. (= Bohuslav Havránek): Z odborné terminologie