Morfonologické poznámky k jazykové typologii

Josef Vachek

[Articles]

(pdf)

Морфонологические заметки к языковой типологии / Les notes morphonologiques au sujet de la typologie linguistique

Těch několik poznámek, které tu předkládáme, týká se skutečností jazykovědcům tak dobře známých, že by bylo možno je označit přímo jako triviální.[*] Jestliže se přece jen odvažujeme je zde rozvádět, činíme tak jen proto, že nám dlouholetý styk s jazykovými skutečnostmi ukázal, že často právě ta nejbanálnější jazyková fakta mohou jazykovědci odhalit některé zatím sdostatek nepovšimnuté aspekty daného jevu, jež mají dosah obecnější. Máme za to, že takové nové světlo může na fakta dávno známá vrhnout právě důsledné uplatnění funkčně strukturního přístupu, který byl vypracován v pražské lingvistické škole a který — jak jsme pevně přesvědčeni — ještě zdaleka nevyčerpal všechny své možnosti.

V našich poznámkách nám jde o to, podat skromný příspěvek ke srovnávací jazykové typologii (či přesněji, a ještě skromněji, k srovnávací lingvistické charakteristice) češtiny a slovenštiny na straně jedné a angličtiny na straně druhé. Je obecně známo, že na poli jazykové typologie a lingvistické charakteristiky se právě v pražské škole vykonal velký kus práce, nejen záslužné, ale po některých stránkách přímo objevitelské. V oblasti typologie to bylo hlavně zásluhou V. Skaličky,[1] v oblasti lingvistické charakteristiky pak pionýrským úsilím Viléma Mathesia, později pak zvláště syntaktickými studiemi J. Firbase.[2] Srovnávací kritéria při konfrontaci jazykových fakt tu bývala čerpána z různých jazykových rovin, hlavně gramatických (morfologie a syntaxe), ale i z oblasti fonologie, a to i kvantitativní (kde záslužnou práci, inspirovanou mj. i pracemi M. Těšitelové, vykonal Jiří Krámský). Nicméně, jak se zdá, zůstala tu zatím téměř bez povšimnutí jedna oblast jazykové struktury (a s ní souvisící jazykovědné analýzy), ve které se typologické rozrůznění často projevuje a která má i pro jazykovou diachronii nemalý význam.

Oblast, kterou máme na mysli, je morfonologie, kterou tu pojímáme s N. S. Trubeckým jako disciplínu zabývající se analýzou fonologické struktury morfémů, zvláště pak alternacemi fonémů na stejném místě zkoumaných morfémů. Z tohoto vymezení vyplývá, že nám nejde ani tak o fonologickou strukturu morfémů ohýbacích (problémy sem příslušejícími se vždy v dostatečné míře zabývala morfologie), ale především o fonematickou strukturu morfémů tvořících slovní základy, hlavně pak, jak už bylo naznačeno, o fonémové alternace, jimiž se realizují morfonémy, s nimiž se v rámci takových základových morfémů často setkáváme. Povšimneme-li si z tohoto poněkud nezvyklého zorného úhlu některých běžně známých jazykových skutečností, můžeme dojít k některým nikoli nezajímavým závěrům. Věnujme nejprve pozornost několika takovým faktům známým z češtiny (a zčásti také ze slovenštiny).

Průzkum morfonologického vývoje češtiny od jejích nejstarších dob ukazuje, že v českých tvaroslovných paradigmatech morfonémů postupně, ale dosti soustavně ubývá. Tam, kde vedle novotvaru se zrušeným morfonémem přetrvává i nadále [178]starší forma s morfonémem zachovaným, přehodnocuje se tato starší forma stylisticky: nabývá zabarvení archaického, někdy až poněkud komického, viz např. předložkové spojení ve vojště vedle stylisticky bezpříznakového ve vojsku (s morfonémem zrušeným). Někdy bývá morfoném v rámci daného paradigmatu už úplně likvidován — platí to např. o neutrových substantivech na -čko, jejichž předložkový lokál už morfoném vůbec nezná — srov. na kolečkách, nikoli *na kolečcích. (Podobně je tomu u jiných substantiv, jejichž základový morfém se končí v nominativu na veláru: na suchu — nikoli *na suše, v písku, nikoli *v písce, *píště atp.) Pozoruhodné je i to, že při splývání starých mužských u-kmenů se starými o-kmeny pronikaly v češtině koncovky u-kmenové flexe tam, kde jejich uplatnění umožnilo zlikvidovat dosavadní základový morfoném — srov. pánové vedle páni, na statku za dřívější na statce; sem ovšem patří i velmi běžné rozšíření koncovky -u místo původního -e ve vokativu sg., j. žáku, soudruhu místo očekávaného *žáče, *soudruže — původní -e však setrvává v emotivním člověče, Bože. — Morfoném ovšem do jisté míry zaniká i likvidací kvantitativní rozrůzněnosti v paradigmatu tráva — travou, sláma — slamou, popř. i rozrůzněnosti kvalitativní, např. míra — měrou, kůže — koží.

Další doklady likvidace morfonémů bychom objevili, kdybychom do svého materiálu zahrnuli i jevy obecné češtiny, viz např. zánik morfonémů v pl. obecně českých adjektiv: n. sg. dlouhej — n. pl. dlouhý, podobně starej — starý (za spis. čes. dlouzí, staří) a mn. j. (Samozřejmě je v této souvislosti třeba si připomenout také odpovídající tvary spisovné slovenštiny, j. n. pl. dlhí, starí, kde likvidace morfonémů zpravidla dosáhla ještě pokročilejšího stupně než ve spis. češtině.[3])

Obdobné jevy bychom ovšem mohli uvést i z oblasti slovesné, srov. např. ústup paradigmatu teši — tesat ve prospěch typu tesám — tesat, dále ústup min. trpných příčestí typu vytištěn ve prospěch typu vytisknut, vytažen ve prospěch vytáhnut atp. Zajímavé je nepochybně i to, že se nejproduktivnějším slovesným paradigmatem stal v češtině (i slovenštině) vzor kupovat, který nevyžaduje přítomnost morfonému ve vztahu k základu jména, od něhož bylo sloveso utvořeno, na rozdíl od jiného denominativního typu skočit, množit, u kterého je takový morfoném nutný.

Takových případů likvidace morfonémů by bylo ovšem možno uvést mnohem více. Všechny svědčí o tom, že se v češtině v průběhu jejího vývoje oslabují rysy příznačné pro jazykový typ flektivní, že se tedy i v ní — i když v míře nepříliš radikální — uplatňuje určitý posun od gramatické soustavy syntetické směrem k analytičnosti. Je nepochybné, že hlavní cíl, jejž tyto změny sledují, je zajistit v rámci daného paradigmatu neměnný sklad fonémů daného morfému (podobně jako tomu je v jazycích s gramatickou soustavou analytickou).

Můžeme v této souvislosti ještě připomenout pozoruhodné a jistě správné zjištění V. Skaličky,[4] že čeština byla na vrchu své flektivnosti ve století 14., kdy důsledné uplatňování hláskoslovných změn ji dovedlo k tvarům později opět opuštěným, j. kralije, pracije, oráčěvi atp. Šlo tu ovšem o tvary, jež se vyznačovaly morfonémy nikoli v morfému základovém, ale v morfémech ohýbacích. I tu však další vývoj jazyka vedl směrem k likvidaci takových morfonémů, takže i v této likvidaci můžeme právem spatřovat symptom ústupu češtiny od jazykového typu ryze syntetickoflektivního.

Je ovšem třeba přitom zdůraznit, že zde dokumentovaná likvidace morfonémů v češtině (a v slovenštině) nemá charakter bezvýjimečně se uplatňujícího zákona, ale spíše charakter vývojové tendence (v pojetí mathesiovském, které se v poslední [179]době i v moderní jazykovědě zahraniční vysoce hodnotí).[5] Tento status vývojové tendence vysvětluje, proč v češtině a slovenštině existuje dosti případů, v kterých morfonémy zůstávají v paradigmatu zachovány (v. např. ruka — ruce — ruční, noha — noze — nožní, oko — oči, ucho — uši atp.). Morfonémy se ovšem udržují hlavně v těch paradigmatech, která obsahují slova charakterizovaná vysokou frekvencí výskytu: tato vysoká frekvence vtiskuje tradiční strukturu takových slov do vědomí mluvčího tak pevně, že se u nich změna prosazuje jen velmi nesnadno (nicméně srov. i tu tvary, jež se prosadily v obecné i hovorové češtině, např. ind. préz. můžu — můžou, obdobně peču — pečou, teču — tečou, které si i v češtině — jako už předtím jejich slovenské protějšky — postupně prosazují své přijetí i v normě spisovné).

Zjistili jsme tedy pro češtinu v průběhu jejího vývoje určitý posun od gramatické soustavy syntetické směrem k analytičnosti. Tento posun se ovšem neprojevuje jen v češtině, popř. slovenštině (a jiných slovanských jazycích), ale můžeme se s ním setkat ve vývoji velmi mnoha, zvláště indoevropských jazyků. Zde chceme věnovat pozornost tomu, jak se proces výše zde ilustrovaný doklady z češtiny (popř. i slovenštiny) uplatňoval v angličtině v jejím vývoji od doby staré dodneška.

Je obecně známo, že staroanglická gramatická soustava patřila stále ještě k typu v podstatě flektivně syntetickému, že se však v průběhu dalšího vývoje angličtiny stále výrazněji přetvářela směrem k izolující analytičnosti, jež jako rys dominantní charakterizuje angličtinu dnešní. Tento obecně známý poznatek se obvykle opírá o fakta historické morfologie a syntaxe; mnohem méně pozornosti tu bylo zatím věnováno morfonologické stránce daného procesu. Zvláště zajímavě se tento proces z hlediska morfonologického jeví v konjugaci silných sloves. Jak známo, specifikum tohoto slovesného druhu záleží právě v morfonologické oblasti — preteritální kmenový morfém se liší od kmenového morfému infinitivního a prézentního právě alternací kmenových vokalických fonémů (srov. inf. a préz. wrīt- : prét. wrāt-, pod. cēos : cēas-, bind- : band- atp.). Naproti tomu v paradigmatu sloves slabých je kmen préterita zpravidla (krom několika výjimečných typů) totožný s kmenem prézentu a infinitivu. Slabá slovesa jsou ovšem typem produktivním, což se projevuje mj. i tím, že značný počet silných sloves v průběhu vývoje přecházel k tomuto produktivnímu typu (opačné případy jsou mnohem vzácnější).[6]

Ale i u těch sloves, která v silném typu setrvávají, zjišťujeme vývoj, který lze opět nejvýstižněji označit jako postupnou likvidaci základových vokalických morfonémů. Již v průběhu střední angličtiny se omezuje uplatnění morfonému v základu singuláru préterita tím, že základový vokalický foném 1. a 3. sg. se zobecní i pro osobu 2.: kdežto sta. sg. préterita měl podobu 1. wrāt — 2. write — 3. wrāt, v střa. je zobecněno v základu -ō-, jež je náležitým pokračováním sta. -ā-. Nadále však pro větší část střa. období existoval morfoném realizovaný fonémem -ǭ- jako signálem préteritového singuláru a -i-, signalizujícím préteritový plurál. Na sklonku doby střední však dochází i k likvidaci tohoto morfonému, když střídnice střa. -ǭ- byla zobecněna pro celé préteritální paradigma (odtud na. I wrote — we wrote). Obdobný proces formální unifikace préteritového základu se odehrál u všech anglických silných sloves (i když někdy se sjednocení tohoto základu provedlo nikoli na základě tvaru singulárového, ale plurálového, j. bound z bundon, někdy pak byl zobecněn vokalický foném minulého příčestí, j. bore od ȝeboren). Podstatné je to, že ve všech případech daný proces úspěšně zlikvidoval préteritální základový morfo[180]ném. Jedinou výjimku z tohoto pravidla představuje verbum existentiae, u kterého se dodnes ve spisovné varietě angličtiny odlišuje sg. was od pl. were (v nářečích však i tu nastává často zjednodušení, a tím likvidace i posledního morfonému na tomto úseku se udržujícího).

Zatím jsme tendenci směřující k likvidaci základového morfonému sledovali ve vývoji soustav sloves silných. Lze však uvést doklad na působení této tendence i v soustavě sloves slabých. Nejzajímavější jsou tu nepochybně poznatky o vývoji některých okrajových typů této slovesné kategorie, např. tzv. 3. třídy slabých sloves. Do této třídy patřila v sta. jen čtyři slovesa, z nichž se tři dochovala do dnešního jazyka. Jsou to slovesa habban ‚to have‘, libban ‚to live‘ a secgean ‚to say‘. (Kromě nich sem patřilo i sloveso hycgean ‚myslit‘, které dnešní jazyk už nezná.) Ve sta. období se u sloves této třídy vyskytuje — a to dokonce v rámci indikativu prézentu — morfoném, jehož realizátory jsou alternanty, které lze definovat jako jednoduchý frikativní foném na straně jedné a geminovaný explozívní foném na straně druhé. Jednoduchá frikativa je charakteristická pro 2. a 3. osobu singuláru, zatímco geminovaná explozíva vyznačuje 1. osobu sg. a celý plurál. Tak např. konjugace slovesa libban vypadá takto: Sg. 1. ic libbe, 2. p̄ū lifst/lifast, 3. hē lifp̄/lifap̄, v pl. pak je pro všechny tři osoby jednotné wē/ȝē/hīe libbap̄.[*] Všimli jsme si už, že geminovaná explozíva se vyskytuje i v sta. infinitivu; dodejme k tomu, že jednoduchá frikativa vyznačuje i celé préteritum (lifde — lifdon) i minulé příčestí (gelifd). V dalším vývoji jazyka převládla, jak známo, jednoduchá frikativa, takže dnešní tvary daného slovesa jsou to live — I/we live, prét. a pp. lived. Zpravidla se tu mluví o „analogickém tvarovém vyrovnávání“ (analogical levelling of forms); avšak tato formulace sdostatek nevystihuje významnou skutečnost, že i tu došlo k likvidaci morfonému, likvidaci, jež je, jak už bylo uvedeno, důležitým symptomem analytizace anglické slovesné soustavy. Obdobnou likvidaci morfonému bychom ovšem nalezli — přes některé drobnější komplikace v préteritu — i u druhých dvou sloves této třídy, tj. to have — I/we have, to say — I/we say (komplikace v préteritu a min. příčestí had — said mají svoje speciální vysvětlení, dané především vysokou frekvencí nedůrazných tvarů těchto sloves).

Všechny dosud zde uvedené doklady likvidace morfonémů byly čerpány z oblasti morfologie slovesa. Ale i na úseku morfologie jmenné se setkáváme s jejími zajímavými doklady, i když ne tak četnými jako u sloves a i když takové doklady charakterizují spíše jednotlivé výrazy než celé deklinační typy, jako tomu bylo zpravidla u typů konjugačních. Zvláště zajímavý je případ známého substantiva pro pojem ‚den‘, na. day, sta. dœȝ̇. Jeho singulárové paradigma se v sta. období vyznačuje palatálním krátkým samohláskovým fonémem /œ/ a palatálním frikativním konsonantickým fonémem /ȝ̇/ (dœȝ̇ — dœȝ̇es — dœȝ̇e — dœȝ̇), kdežto v plurálu nacházíme velární vokalický krátký foném /a/ a velární frikativní /ȝ/ (daȝas, daȝa, daȝum, daȝas). Tato alternace byla, jak známo, podmíněna kvalitou samohlásky v koncovkovém morfému. Přitom alternace jak souhlásky, tak samohlásky nastupovala zcela automaticky, i když už sta. samohlásky [ӕ] a [a] patrně nebyly variantami jednoho a téhož fonému, jako tomu bylo v době prehistorické, a obdobně také souhlásky [ȝ̇] a [ȝ] už patrně nereprezentovaly varianty jednoho a téhož prehistorického fonému /ȝ/. Konečná etapa procesu vedoucího k fonologickému osamostatnění obou samohlásek a obou souhlásek byla ovšem spojena s oslabováním nepřízvučných vokálů v morfémech koncovkových — jejich redukce setřela původní rozlišení palatální a velární kvality a tím odpadla motivace kvalitativního rozlišování základových samohlásek œ a a. Proto také tyto dvě samohlásky, které v sta. už zřejmě nabyly fonematické samostatnosti, ve střa. období opět fonematicky splynuly; [181]tím byl zlikvidován morfoném, jehož realizaci tyto dva vokály v deklinaci typu dœȝ̇ původně představovaly.

Ještě pozoruhodnější je další vývoj obou frikativ v tomto slově. I ony byly již ve sta. období zřejmě fonematicky osamostatněny, takže i ony realizovaly v paradigmatu substantiva dœȝ složky morfonému ȝ̇/ȝ (i tu šlo původně o varianty jednoho a téhož fonému, pragerm. /ȝ/). I tu hrála důležitou úlohu kvalitativní redukce samohlásek nepřízvučné slabiky; splynutí obou fonémů, k jakému došlo v případě ӕ/a, však nebylo dost schůdné, protože se fonetické realizace obou fonémů od sebe už příliš vzdálily. Tato kvalitativní rozrůzněnost byla ještě více podtržena, když v průběhu střa. období velární ȝ přešlo ve w, jehož morfonematické spojení s j < ȝ̇ by bylo bývalo ještě méně únosné než spojení stále ještě frikativních ȝ̇ a ȝ, a to tím spíše, že posunem slabikové hranice v obou případech vznikaly nové dvojhlásky ai a au. Jediným východiskem z této situace bylo zrušení morfonému ȝ̇/ȝ tím, že se generalizovala ta jeho fonémová realizace, která se vyskytovala v singuláru jakožto bezpříznakovém členu gramatické kategorie čísla. Tak došlo k zevšeobecnění základu daȝ̇-, východiska, z něhož se dospělo k dnešnímu day. Avšak ani druhá složka daného morfonému nezanikla v jazyce úplně: byla sice eliminována v rámci tvaroslovného paradigmatu, ale udržela se v derivovaném tvaru slovesa daȝen > dawen, z něhož vzniklo na. dawn ‚rozednívati se‘ (konverzí pak i v substantivním významu ‚svítání‘, ‚rozbřesk‘).

Vcelku vskutku platí, že se morfonémy charakterizující derivaci udržují pevněji než morfonémy uvnitř tvaroslovného paradigmatu (svědčí o tom např. české protiklady sláva — slavný, sláma — slaměný atp.). Nicméně někdy dochází k likvidaci morfémů i při procesech derivačních, a to hlavně tam, kde se derivace stala užitečným gramatickým prostředkem dané jazykové soustavy a tím přechází svým způsobem v útvar paradigmatický. Názorné příklady takové běžné likvidace morfonémů nacházíme v anglickém stupňování adjektiv. Zatímco v sta. období se tu hojně vyskytovaly morfonémy, jejichž realizátory byly rozděleny mezi pozitiv na straně jedné a komparativ se superlativem na straně druhé, další vývoj zpravidla zobecnil realizátora původně jen stupně pozitivního i pro stupeň druhý a třetí. V důsledku tohoto zobecnění tu ovšem nastává opět likvidace původního morfonému. Z mnoha dokladů uveďme alespoň několik: proti sta. lang — lengra — lengesta stojí na. long — longer — longest; proti sta. grēat — grīetra — grīetesta pak na. great — greater — greatest, podobně si odpovídají i sta. ȝeong — ȝiengra — ȝiengesta a na. young — younger — youngest, sta. hēah — hīerra — hīehsta a na. high — higher — highest atp. Jen zcela ojediněle se starý morfoném zdánlivě zachoval až do na. období, ale i tu jde vskutku jen o zdání. Jde o případ sta. eald — ieldra — ieldesta, jemuž po formální stránce přesně odpovídá jako jeho pokračování na. old — elder — eldest, avšak tvary komparativu a superlativu jsou tu, jak známo, jen ve specializovaném významu (užívá se jich jen v postavení atributivním, a to jen o členech rodiny), kdežto ve výroku a v obecném významovém použití jsou na místě zase jen tvary older, oldest se zlikvidovaným morfonémem.

Povšimnutí zasluhuje i příklad sta. adjektiva nēah ‚blízký‘, které tvořilo sta. komparativ nēahra > nēarra, ale superlativ nīehsta. Do na. období se formálně zachovaly tvary odpovídající pozitivu a superlativu — nigh a next. Avšak prvý z nich je už dnes archaismem (často v poetické funkci), druhý pak se významově zcela vypojil z komparačního schématu a má dnes význam samostatné lexikální jednotky ‚příští‘. Základem komparace je dnes, jak známo, nový pozitiv near, který odpovídá tvarem sta. komparativu; od něho se tvoří nové stupně komp. nearer a superlativ nearest. Je zřejmé, že i zde došlo k likvidaci morfonému, třebaže způsobem složitějším než v případech komentovaných zde dříve. Povšimněme si jen ještě toho, že vypojení bývalého superlativu z komparačního schématu a jeho lexikalizace při[182]pomínají proces, jímž byl tvar dawn vypojen z deklinační souvislosti se substantivem day, jak tu o tom byla řeč. Takových případů je ovšem zase větší počet.

Vybíráme z nich jako zásadně důležité takové případy, v kterých dochází k obohacení lexika tím, že se při likvidaci bývalého morfonému paradigmaticky zcela osamostatní oba fonémy, jimiž byl daný morfoném před svou likvidací v rámci jediného paradigmatu realizován. Sem patří např. známá slovní dvojice na. shade a shadow, vzniklá z původního jediného sta. slova sceadu, gen. dat. ak. sceadwe, přes střa. schāde — schadwe, kde morfoném ā/a vznikl tím, že krátké a se v průběhu střa. období v otevřené slabice dloužilo, zatímco v zavřené slabice zůstávala jeho krátká kvantita nezměněna. Zobecněním krátkého vokalického fonému v celém paradigmatu pak vznikl na. výraz shadow ‚stín‘, kdežto zobecnění vokálu dlouhého dalo vznik výrazu shade s abstraktnějším významem ‚odstín‘. — S podobným obohacením lexika po likvidaci původního morfonému se ovšem setkáváme i v češtině a slovenštině (v dvojicích slov město — místo, slc. mesto — miesto). Původně, jak známo, šlo i zde vždy o jediné substantivum, jež v stč. má nom. město, ale gen. pl. miest. (V slovenštině je pak dosud gen. pl. miest.) Potřeba významové diferenciace byla zřejmě vítaným popudem k tomu, aby při likvidaci morfonému (původně ě/ie) byly oba fonémy, které morfoném původně realizovaly, paradigmaticky osamostatněny a tak funkčně plně využity.

Je dobře si tu uvědomit, že v případech právě komentovaných (shade — shadow, město — místo) jde o proces kvalitativně poněkud odlišný od toho, kterým vznikl nový lexikální výraz next: Tam vznikl nový lexém jakoby jakýsi vedlejší produkt likvidace morfonému a má také z hlediska synchronního v gramatické soustavě jiné postavení než jeho předek, sta. nīehsta. Nemá totiž status superlativu, vedle něhož by stály odpovídající mu pozitiv a komparativ — pokud i některé praktické učebnice výraz next dodnes označují jako superlativ, je to nesprávné vnášení diachronických poznatků do synchronní analýzy. Zde však, v případech typu shade — shadow, město — místo, vznikají v důsledku likvidace morfonému dva lexémy, jež jsou pragmaticky na téže úrovni, protože oba mají status substantivní a dokonce oba patří k jednomu a témuž tvaroslovnému paradigmatu (to se ovšem jeví zvláště zřetelně ve výrazech českých a slovenských, ale platí to i o výrazech anglických, jež oba tvoří plurál běžnou koncovkou — shades, shadows).

Lze tedy říci, že závažnost procesů, které jsme analyzovali v předešlých odstavcích, záleží v tom, že likvidace morfonému, která se v nich uskutečnila, nejen daný jazyk obohatila sémanticky, ale má nadto ještě jiný závažný důsledek: tato likvidace upevnila produktivní gramatické typy jazyka, a to tím, že k nim přidružila nové slovní výrazy, jež se zákonitostem těchto typů plně podřizují. Proces likvidace morfonému v takovýchto případech projevuje zvláště výrazně svou typologickou funkci: tím, že upevňuje produktivní gramatické typy, nutně oslabuje význam gramatických typů neproduktivních a posunuje tak danou jazykovou soustavu v češtině směrem od bohaté flektivnosti k flektivnosti ekonomicky zjednodušené, v angličtině pak od flektivnosti už značně zjednodušené směrem k větší izolativnosti.

Jsme si ovšem dobře vědomi, že v obou zde srovnávaných jazycích nelze ani zdaleka mluvit o likvidaci morfonémů jako o bezvýjimečně se uplatňujícím procesu. Jistě však je na místě konstatovat, že v obou jazycích existuje výrazná tendence o takovou likvidaci usilující. Stačí tu připomenout známé skutečnosti z morfologického vývoje češtiny (se slovenštinou) i angličtiny, v jehož průběhu se likvidovala řada konsonantických vzorů substantivních (j. sta. r-kmeny, stč. n-kmeny atp.). Kde staré paradigma ještě přežívá, třeba jen ve zbytcích, platí za to svým posunem k archaické emotivnosti. Nejzřetelněji se to projevuje u čes. neutrového paradigmatu plémě, témě atp., které bylo v běžném sdělovacím (tedy bezpříznakovém) stylu zcela nahrazeno typem plemeno, temeno. Podobně i v angličtině dnešní tvar brethren [183]platí za své kmenové -e-, dodnes připomínající starý morfoném (viz sg. brōp̄or — pl. brēp̄er) osamoceností jak formální, tak sémantickolexikální.

O tom, jak bylo v angličtině původní bohatství paradigmatických typů substantivních i slovesných radikálně zjednodušeno, není jistě třeba se tu podrobně šířit. Nicméně je třeba se tu znovu vrátit k námitce, která by pro angličtinu mohla být proti našim vývodům uplatňována. Je to přetrvávající existence morfonémů v substantivní flexi, která má svůj historický původ v tzv. flexi atematické, tedy v případech j. foot — feet, goose — geese, man — men, woman — women, mouse — mice atd. Bylo tu už uvedeno, že hlavní důvod, proč tento typ v řadě dokladů přežívá, je třeba hledat ve vysoké výskytové frekvenci mnohých substantiv sem příslušných. Taková substantiva je pak třeba hodnotit jako jevy gramatické periférie, jejichž problematice byla právě v pražské škole věnována zasloužená pozornost (je dobře si tu připomenout Danešovu tezi, že existence periferních jevů představuje jazykové univerzále[7]). Ale na druhé straně je také třeba si uvědomit, že i v kategorii takovýchto zvláště odolných typů s jejich přetrvávajícími morfonémy v základových morfémech je v průběhu vývoje angličtiny přece jen možno nalézt jistý počet případů, v kterých dochází k likvidaci morfonému a tím k přechodu k produktivnímu gramatickému typu. Vzpomeňme např. na. cow — cows proti sta. cū — cȳ, archaickému rna. kine; na. book — books proti sta. bōc — bēc, na. nut — nuts proti sta. hnutu — hnyte atp. Nelze tedy nevidět, že tendence k likvidaci morfonémů se uplatňovala i zde, přirozeně však s menší důsledností, poněvadž se jí stavěla v cestu vysoká frekvence výskytu většiny slov této morfologické kategorie.

Máme-li nakonec shrnout, jaké poučení lze čerpat ze všech jevů zde komentovaných a v čem spatřujeme závažnost likvidace morfonémů v jazycích zde srovnávaných, bylo by možno náš závěr formulovat asi takto. Tradiční pojetí dějin morfologického systému, jež pracovalo s pojmem morfologického formálního vyrovnávání (morphological levelling of forms), nebylo s to plně vystihnout podstatu daného vývojového procesu, a to proto, že manipulovalo se slovními výrazy jako celky, neanalyzovanými v jejich významonosné složky. Tuto podstatu lze správněji postihnout právě zřetelem k faktům morfonologickým: jejich analýza vede k závěru, že se ve vývoji jazykového systému stále zřetelněji uplatňuje tendence usilující o to, aby každému ‚signifié‘ odpovídalo důsledně jedno a totéž ‚,signifiant‘, a to v termínech fonologického skladu jeho morfémů. Tato tendence se uplatňuje hlavně a především u morfémů základových, autosémantických (v jazycích typu aglutinačního, popř. izolačního pak tato tendence rozšiřuje svou působnost i na oblast morfémů synsémantických, vyjadřujících vzájemné gramatické vztahy). Motivace této tendence je zřejmá — její důsledné uplatňování usnadňuje členům jazykového společenství vnímání mluvených promluv stejně vydatně, jako jim vnímání psaných promluv usnadňuje uplatňování morfematických zřetelů v soustavě pravopisné (jak o tom bylo u nás častěji psáno).[8] V této souvislosti nebude nevhodné připomenout, že někdy psaná norma upozorňuje alespoň grafickými prostředky na morfonematické souvislosti, které v korespondující normě mluvené jsou zastírány fonematickou odlišností. Zajímavé doklady takové grafiky najdeme v německých psaných promluvách, které k tomuto účelu používají vokalických grafémů diakritizovaných znakem přehlásky (např. Mann — Männer, Maus — Mäuse, Fuß — Füße atp.). Funkční spolupráce normy mluvené a psané tu příliš nepřekvapuje — bylo u nás už často psáno o jejich funkční komplementárnosti. Ta se může projevit i tím, že psané pro[184]mluvy osvětlují strukturní rysy, které jsou v promluvách mluvených méně zřejmé (srov. v české grafice rozdíly typu mě — mně, skromně — soukromě, oběti — objeti atp. proti korespondujícím tvarům normy mluvené, v nichž morfematické rozdíly zůstávají zastřeny).

Na závěr je třeba připojit ještě jednu poznámku. Naše analýza morfologické situace v angličtině a v češtině (se slovenštinou) zjistila, že ve všech těchto jazycích dochází k likvidaci četných morfonémů a tím k postupnému přetváření syntetické gramatické struktury v analytickou, při čemž ovšem vývoj v češtině a slovenštině zdaleka nedospěl tak daleko jako v angličtině. To ovšem nijak neznamená, že by vývoj od typu flektivního k izolačnímu byl jediný možný. Už Skalička dovodil, že vývoj od stadia předindoevropského k indoevropskému byl patrně vývojem od aglutinace k flexi a obdobné procesy by se asi daly zjistit i u dnešních živých jazyků (zdá se, že se v čínštině projevují určité náznaky vývoje od izolace k aglutinaci). Proto patrně přece jen neměl pravdu O. Jespersen, když pokrok v jazyce viděl jedině v nahrazování syntetické gramatické struktury strukturou analytickou. Syntetické gramatické struktury totiž mohou relativní potíže, působené dorozumívání poměrně značným počtem morfonémů, kompenzovat jinými prostředky. Z nich pokládáme za zvláště důležitý fakt gramatické shody mezi větnými členy v rodě, čísle a pádě.

Právě tento fakt gramatické shody umožňuje v časoměrné prozodii slovosledné deformace bez nebezpečí, že by se ohrozila srozumitelnost (připomeňme si třeba jen Kollárovo: zaslepenec na své když zlobu plémě kydá nebo Vergilovo: saevae memorem Iunonis ob iram, kde tvary syntakticky sounáležité se jako takové poznávají, ač jsou od sebe slovosledně odděleny). Není jistě bez zajímavosti, že v jazycích analytické struktury je úloha gramatické shody citelně oslabena (srov. anglické formálně neměnné adjektivum, což způsobuje redukci anglické shody na shodu v čísle mezi podmětem a prézentním přísudkovým slovesem v 3. os., dále likvidaci pádů u anglických substantiv, velmi pokročilý stupeň její likvidace u zájmen atp.). Zřejmě není v analytických jazycích shody tolik třeba jako v jazycích flektivně syntetických, protože snadnost jazykového dorozumívání je v nich podporována poměrnou neměnností fonologického skladu jejich morfémů a s tím souvisící chudobou na morfonémy (vydatně tu ovšem pomáhá i vysoká ustálenost pořádku slov ve větě). V každém případě by bylo velmi užitečné zkoumat vztah mezi morfonologií a jazykovou typologií u co největšího počtu konkrétních jazyků.

 

R É S U M É

Morphonological Remarks on Linguistic Typology

The development from the synthetic, inflexional type of grammatical structure to the analytical, isolationist type is often characterized by a strong tendency to reduce the number of morphonemes in the morphological paradigms of the language undergoing that development. The said process can be established both in Czech (with Slovak) and in English and is richly illustrated by the author with concrete examples. The motive underlying the operation of the tendency is obviously the effort to preserve the phonemic make-up of the concerned morpheme and so to facilitate the understanding of spoken utterances on the part of the listeners. Languages which stick to the synthetic inflectional structural type (or which have developed it from an earlier, non-inflexional type) and whose spoken utterances are thus more difficult to understand in view of a relatively large number of morphonemes find compensation for this disadvantage in the phenomenon of grammatical concord. This phenomenon is able to overcome even considerable handicaps arising from deformation of word-order due to prosodical factors (e.g. in Latin).

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 3, pp. 177-184

Previous Rudolf Šrámek: XIII. mezinárodní onomastický kongres v Krakově

Next Antonín Bartoněk: Vyjadřování jistotní modality v latině ve srovnání s češtinou a němčinou