Dopravní značky z hlediska lingvistického

Helena Flídrová

[Discussion]

(pdf)

Дорожные знаки с точки зрения лингвистики / Les signaux routiers du point de vue linguistique

V poslední době vzrůstá zájem lingvistů o složitý komplex problémů spojených s jazykovou komunikací. Chtěli bychom se pokusit uplatnit hlediska procesu komunikace v širší souvislosti, a to v oblasti dopravních značek a dopravních zařízení, jichž se užívá v silničním provozu.

 

1. V silničním provozu se užívá jednak dopravních značek, a to svislých (na tabulích) nebo vodorovných (na vozovce a součástech silnice), jednak dopravních zařízení, kam patří např. světelné signály, zastavovací terče atp. Kromě toho může být silniční provoz řízen pokyny příslušníka VB, které mají přednost před světelnými signály i dopravními značkami.

Svislé dopravní značky se podle Vyhlášky č. 100 z r. 1975[1] dělí do šesti skupin: (1) výstražné značky, kam patří různá upozornění typu zatáčka vpravo, zatáčka vlevo, křižovatka s vedlejší silnicí, nebezpečné klesání, nerovnost vozovky, návěstní desky před železničními přejezdy atp.; (2) zákazové značky, jako je např. zákaz vjezdu všech vozidel, zákaz předjíždění, omezená rychlost, zákaz stání, zákaz odbočování atp.; (3) příkazové značky, z nichž nejčastější jsou např. Dej přednost v jízdě! Stůj, dej přednost v jízdě! (tzv. stopka), přikázaný směr jízdy atp.; (4) informativní značky, které jsou nejpočetnější, patří sem např. značka hlavní silnice, konec hlavní silnice, jednosměrný provoz, přednost před protijedoucími vozidly, parkoviště, čerpací stanice, návěsti před křižovatkou, směrové tabule a mnoho dalších; (5) dodatkové tabulky, které význam značek zpřesňují, doplňují nebo omezují; uvádějí např. počet zatáček, tvar křižovatky, vzdálenost v metrech atp.; (6) zvláštní značky, jichž se užívá především tam, kde to vyžadují mimořádné místní podmínky, např. vyznačení objížďky, povolené objíždění tramvaje v zastávce atp. — Do vodorovných dopravních značek patří např. podélná čára souvislá, podélná čára přerušovaná, směrové šipky, vyhrazené parkoviště, zastávka autobusu nebo trolejbusu, přechod pro chodce atp.

Dopravní zařízení pak představují především signály světelné; užívá se jich při řízení provozu na křižovatce, a to pomocí tříbarevné soustavy s plnými kulatými světly nebo se světly se směrovými šipkami. Dále sem patří např. dopravní kužely (které dočasně vymezují jízdní pruhy nebo prostory, kam je zakázáno vjíždět), zábrany pro označování uzavírek, zastavovací terče atp.

Proces komunikace se běžně chápe jako sdělování určitých významů v procesu přímého nebo nepřímého sociálního kontaktu.[2] V tomto smyslu je jeho základní složkou interakce, tj. působení lidí na sebe navzájem, vzájemné ovlivňování.[3] [233]V jiných definicích se objevují také další aspekty procesu komunikace. Např. G. V. Kolšanskij[4] podtrhuje význam konkrétní situace, za níž proces komunikace probíhá; stejně tak N. I. Žinkin,[5] který pokládá pojmy partner a prostředí a partneři komunikačního systému za komplementární, tj. za takové dvojice, v nichž existence jednoho pojmu předpokládá vždy i existenci druhého. Kromě toho bývá někdy kladen důraz na změny v chování partnerů, změny mezilidských vztahů, které komunikační akt navozuje.[6]

S různými aspekty komunikačního aktu souvisí i vydělování složek, prvků komunikace. Obvykle se vydělují tyto složky procesu komunikace: (1) komunikátor (osoba, z níž určité sdělení vychází), (2) komunikant (osoba, která určité sdělení přijímá), (3) komuniké neboli komunikát (obsah sdělení), (4) komunikační kanál (způsob, jak je komunikát předáván), (5) psychický účinek přijatého komunikátu.[7] Někde se uvádějí ještě další prvky, např. vztah komunikátora k příjemci, účel komunikace, situace, za níž komunikace probíhá, jazyk (kód) komunikace, směr komunikace atp.[8]

Co se týče vyjadřovacích prostředků komunikace, tj. různé podoby přenášení informací, lze podle V. Lamsera[9] rozlišovat: a) vyjadřovací prostředky obrazové, které působí po vizuálních kanálech, prostředky psané, tištěné, kreslené, malované apod.; b) vyjadřovací prostředky zvukové, působící po auditivních kanálech, prostředky řečové a hudební aj.; c) vyjadřovací prostředky obrazové a zvukové ve vzájemné kombinaci.

Vzhledem k společenskému významu řeči v mluvené a psané (tištěné) podobě a ostatních vyjadřovacích prostředků, obvykle méně srozumitelných, doprovázejících nebo nahrazujících verbální prostředky, mluví se nejčastěji o komunikaci verbální, řečové, a o komunikaci neverbální. Ta buď doprovází verbální komunikaci (např. gestikulace, mimika, intonace hlasu i chování zúčastněných osob při ústním projevu, v písemném styku např. různá interpunkční znaménka, obrázky, schémata, grafy atp.),[10] nebo je jí užito samostatně (mimo jiné jazyk gest i speciálních signalizačních kódů, srov. např. ve sportu celý systém dohodnutých gest).[11]

 

2. Věnujme dále pozornost tomu, jak se dopravní značky a dopravní zařízení jeví z hlediska procesu komunikace.

G. V. Kolšanskij[12] pokládá dopravní značky za jeden ze samostatných znakových systémů konvenčního charakteru a ostře odděluje podobné marginální znakové systémy od vlastních paralingvistických prostředků, které působí zároveň s verbální komunikací (např. gesta, mimika). Správně ukazuje, že dešifrování dopravních značek a jim podobných systémů je dáno komunikačním aktem, který se již předem [234]uskutečnil. Každý jev umělého znakového systému nabývá smyslu pouze na základě jazykového dešifrování a stává se tak symbolickým reprezentantem určité myšlenky, vyjádřené v té nebo oné podobě jazykem slov.

Podle N. I. Žinkina[13] tvoří dopravní značky jeden ze zvláštních komunikačních systémů (systém O s jednou abecedou), který obsahuje pouze tolik sdělení, kolik je elementů v jeho abecedě signálů.[14] Jde zde o výchozí abecedu symbolů, z nichž se jeden vybírá a předává adresátovi jako fixované sdělení, jehož denotátem je činnost v dané situaci (např. zatáčka vpravo, parkoviště atp.). Každý symbol je nedělitelný element a i když mohou být vedle sebe umístěny i symboly dva, každý z nich je stále pokládán za zvláštní sdělení.

Z hlediska vyjadřovacích prostředků komunikace lze u dopravních značek hovořit o vyjadřovacích prostředcích obrazových, mezi jejichž přednosti patří vedle názornosti také zhuštění informací a zkrácený příjem informací (to je typické pro geometrické vyjadřování, grafy);[15] řidiči to dává možnost informace rychle přijímat a rozhodovat se. Dopravní značky musí proto také nutně upoutat pozornost řidiče; to se děje především pomocí stanovených nápadných barev i standardizovaných rozměrů.[16] Jednotlivé tvary symbolů musí být kromě toho přesně provedeny, aby je mohl dešifrovat kterýkoliv řidič (dopravní značky mají mezinárodní platnost). Také umístění jednotlivých značek musí přesně odpovídat situaci (např. značka pro zatáčku se musí nacházet určitý počet metrů před zatáčkou). Značku nesprávně umístěnou, popř. převrácenou by nebylo možno považovat za sdělení, neboť by zde nešlo o vztažení k určité situaci.

U dopravních značek a dopravních zařízení se uplatňuje především neverbální komunikace, neboť jde o názorné speciální znaky, které si musí řidič předem zapamatovat, aby je pak mohl správně dešifrovat. V některých případech jsou však tyto značky také doplněny slovně, tj. neverbální komunikace se doplňuje verbálně (např. STOP nebo slovní doplnění výstražné značky pro jiné nebezpečí atp.). V našem systému dopravních značek jsou to pouze ojedinělé případy; verbálního doplnění se užívá především tam, kde je více než jinde nutno danou dopravní značku respektovat, aby nedošlo k nesprávnému dešifrování. V jiných systémech dopravních značek[17] bychom se však mohli s verbálním vyjádřením setkat ve větší míře. Např. verbálně může být doplněna i značka Dej přednost v jízdě (GIVE WAY); existují také tabulky s čistě verbálním vyjádřením, např. HUMP, DIP, GRAVEL ROAD, FLOOD WAY pro označení různého stavu vozovky (místo našich výstražných značek pro nerovnost vozovky, odlétávající štěrk atp.), tabulky s nápisy SCHOOL, FORD, FERRY (pro označení školy, brodu, převozu) a mnoho dalších, nebo důležité tabulky zákazové NO TURNS, NO U TURN, DO NOT ENTER (pro zákaz odbočení, otáčení, zákaz vjezdu) atp. Toto čistě verbální vyjádření nebo verbální doplnění znaku snižuje sice nároky na paměť řidiče, avšak zároveň snižuje mezinárodní srozumitelnost značek; neverbální vyjádření, tj. pouze pomocí znaků, považujeme kromě toho za zřetelnější a pro řidiče rychlejší.

Je-li silniční provoz řízen pokyny příslušníka VB, jde také o neverbální vyjádření, avšak je zde oproti dopravním značkám a dopravním zařízením rozdíl v tom, že jde [235]o osobu (třebaže v daném případě nemluvící), která navíc dalšími prostředky neverbální komunikace, např. výrazem tváře nebo případnou gestikulací, může dodat stanoveným pokynům jisté citové zabarvení. To u neverbální komunikace samostatně užité možné není.

Co se týče charakteru komunikace vzhledem k účastníkům komunikačního aktu, lze hovořit o komunikaci interpersonální (dyadické nebo skupinové), kdy člověk sděluje něco o něčem druhému člověku (ve skupině se účastníci rozhovoru v rolích mluvčího a adresáta střídají),[18] a o komunikaci masové, kdy je příjemcem sdělení větší množství osob. U dopravních značek a dopravních zařízení jde o komunikaci masovou. Zdrojem sdělení, komunikátorem, zde není jednotlivec, ale určitá instituce nebo organizace, tedy kolektiv, což je pro masovou komunikaci charakteristické.[19] V našem případě je to okresní dopravní inspektorát VB spolu s příslušným národním výborem, popř. drážním správním orgánem. Stejně tak příjemcem, komunikantem, je masový adresát, publikum určitého druhu, zde všichni účastníci silničního provozu, kteří značkám rozumějí. Komunikátor a komunikant nejsou tedy v přímém kontaktu, takže se mezi nimi nevytváří dialogická situace, jako je tomu u interpersonální komunikace. Z toho také plyne, že i reakce adresáta, komunikanta, vznikají až při optickém vnímání dané značky a jsou tedy komunikátorem vlastně nekontrolovatelné (stejně je tomu např. u rozhlasových, televizních nebo plakátových výzev k masovému adresátovi). Výjimku tvoří světelné signály, jejichž respektování je kontrolováno buď příslušníkem VB, nebo ostatními účastníky silničního provozu samými (jedná se totiž obvykle o frekventované křižovatky). Adresát může reagovat pouze činem, slovní reakce je vyloučena vzhledem k nepřítomnosti i anonymnosti komunikátora, adresát může nanejvýš své počínání komentovat. Kontrola reakce adresáta komunikátorem bývá pouze ojedinělá (vykonává ji obvykle příslušník VB); to adresáta někdy svádí k nerespektování dopravních značek a riskování neblahých následků (tj. postih příslušníkem VB nebo nebezpečí havárie).

U dopravních značek a dopravních zařízení lze tedy hovořit o masové komunikaci zvláštního typu, kdy jde o jednotlivá sdělení, která jsou přísně lokalizována a srozumitelná pouze určité skupině národního společenství, avšak zároveň i jiným účastníkům silničního provozu, kteří nejsou uživateli národního jazyka (na rozdíl od rozhlasu, televize nebo jiných prostředků masové komunikace).

 

3. Podle záměru komunikátora je možno dopravní značky a dopravní zařízení chápat jako komunikáty výzvové nebo oznamovací. U komunikátů výzvového typu komunikátor jednak vyzývá k realizaci nebo nerealizaci nějakého děje (např. Dej přednost v jízdě!, přikázaný směr jízdy, omezená rychlost, zákaz odbočení vpravo, příkaz zastavit atp.), jednak upozorňuje na nějaké nebezpečí, což je ovšem zároveň také výzvou, pokynem adresátovi, aby podle toho reagoval, ať už zpomalením jízdy, nebo pouze zbystřením pozornosti (např. zatáčka, nebezpečné klesání, odlétávající štěrk, konec hlavní silnice, přechod pro chodce atd.). U komunikátů oznamovacího typu jde o pouhé oznámení (např. parkoviště, telefon, čerpací stanice, opravna, návěsti před křižovatkou atp.).

Poněkud jinak je tomu s efektem u komunikanta, adresáta,[20] neboť adresát zdaleka ne všechny komunikáty míněné komunikátorem jako výzvy chápe sám jako [236]výzvy. Pro adresáta mají jasně imperativní platnost pouze některé z výzvových komunikátů (např. Dej přednost v jízdě!, Stůj, dej přednost v jízdě!, přikázaný směr jízdy, směrové šipky při řazení před křižovatkou a ještě některé jiné; z dopravních zařízení jsou to především světelné signály a zastavovací terče). Na většinu komunikátů míněných komunikátorem jako výzvy však příslušně reagují vždy jenom ti adresáti, jichž se to bezprostředně týká. Záleží zde především na způsobu jízdy adresáta, na cíli jeho cesty a některých dalších okolnostech. Nehodlá-li např. řidič předjíždět, netýkají se ho bezprostředně značky pro zákaz předjíždění a konec zákazu předjíždění, stejně tak je tomu se značkami pro omezenou rychlost nebo konec omezené rychlosti, jezdí-li řidič neustále pomalu, aj. Podobně mohou být bezpředmětné např. značky pro zákaz odbočení, zastavení, stání atp. pro řidiče, který vzhledem k cíli své cesty nemíní odbočovat, popř. zastavovat atp. Naopak pro jiného řidiče může být každá značka pro konec zákazu předjíždění nebo konec omezené rychlosti pokynem k předjetí nejbližšího vozidla, ke zvýšení rychlosti atp.[21]

To je v souladu s charakteristikou komunikanta, příjemce sdělení, v masové komunikaci. Tam totiž může komunikant volit téma (tzv. selekce v prekomunikační fázi),[22] tj. komunikant si vybírá, jakému projevu komunikátora bude věnovat pozornost. V našem případě je to dáno záměry a schopnostmi komunikanta, tj. především cílem jeho cesty, časovými dispozicemi, způsobem jízdy aj.

V. Lamser[23] při charakteristice masových komunikačních prostředků výstižně říká, že vysílání komunikátora jde do daného prostoru „naslepo“, přesněji s nějakou pravděpodobností dopadu v daném okruhu příjemců. Dodává, že pravděpodobnost dopadu, tj. dosažení určitého příjemce, nezávisí jen na komunikátorovi, ale i na příjemci. Rozděluje pak příjemce každého masového komunikačního prostředku na dvě kategorie: příjemce potenciální a příjemce skutečné (reálné).

Snažíme-li se tedy o posouzení modality dopravních značek a dopravních zařízení, můžeme říci, že jednoznačně výzvovými komunikáty, tj. komunikáty výzvovými z hlediska komunikátora i komunikanta (jenž na ně jako na výzvy reaguje), jsou pouze dopravní značky a dopravní zařízení jasně imperativního charakteru. U ostatních komunikátů, míněných komunikátorem jako výzvy, jde již o jakousi neutralizovanou modalitu, neboť pro některé adresáty (pro ty, jichž se bezprostředně týkají) jsou to výzvy, jiní je berou pouze na vědomí jako oznámení možnosti nebo zákazu, chápou je jako jakési možnosti nebo zákazy eventuální, potenciální. Reagují tedy na ně stejně jako na komunikáty z hlediska komunikátora oznamovací.

Můžeme tedy shrnout, že dopravní značky a dopravní zařízení představují a) komunikáty výzvové z hlediska komunikátora i komunikanta, b) komunikáty oznamovací z hlediska komunikátora i komunikanta, c) komunikáty s neutralizovanou modalitou, tj. výzvové z hlediska komunikátora a výzvové nebo oznamovací z hlediska komunikanta.

Efekt u komunikanta odpovídá tedy záměru komunikátora pouze u dopravních značek a dopravních zařízení jasně imperativního charakteru a u dopravních značek informativního rázu. U ostatních dopravních značek a dopravních zařízení se výzvový záměr komunikátora setkává s příslušným efektem pouze u některých komunikantů, ostatní jim přisuzují charakter oznámení.

 

4. Rozborem dopravních značek a dopravních zařízení z hlediska jejich uplatnění v komunikačním procesu jsme se snažili nejen poněkud přiblížit jeden typ never[237]bální komunikace, ale také poukázat na problematiku spojenou s jejich modalitou, a zároveň tak upozornit na okrajové možnosti realizace široké kategorie výzvové modality, tzv. imperativnosti.[24]

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 3, pp. 232-237

Previous Helena Běličová-Křížková: Větná modalita a podřadné souvětí (K modální charakteristice vedlejších vět)

Next Jan Kořenský: Klasikové marxismu-leninismu o jazyce