Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od prosince 1937 do března 1938

[Chronicles]

(pdf)

Conférences faites au Cercle linguistique de Prague d’décembre 1937 à mars 1938

6. prosince: F. Slotty: Metody rozluštění etruského jazyka. Dva základní směry stojí proti sobě v bádání o záhadném jazyce Etrusků: srovnávací metoda etymologisující a metoda, kterou lze označit za filologicko-kombinační. Zástupci prvního směru vycházejí z apriorního mínění, že etruský jazyk je genealogicky příbuzný s jistým jazykem živým anebo mrtvým. Ovšem vážně uvažovati lze jedině o možné příbuznosti s jazykovým světem indoevropským anebo egejsko-maloasijským. Avšak materiál nestačí, aby se etruština s jistotou dala přiřadit k té neb oné jazykové skupině, i když jisté příbuzné rysy nelze popírat. Avšak ty se mohou náležitě vysvětliti sousedstvím, které možná trvalo dvě tisíciletí. Zatím co zástupci názorů o příbuznosti etruštiny s egejsko-maloasijskými jazyky postupují metodologicky opatrně, je třeba odmítati jazykovědné metody etruskologů indoevropské koncepce. První usilují o rozluštění linguistických záhad etruštiny přísně filologickou kombinační cestou a dosáhli takto jistých dílčích výsledků, které mohou platiti za jisté. I v této skupině badatelů je však dostatek takových, kteří si ještě vůbec neujasnili podstatu jazyka a jazykového vývoje. Řešení etruských jazykových záhad se může dosáhnouti jedině spoluprací badatelů, náležitě vyzbrojených dokonalou znalostí materiálu, epigrafickými schopnostmi alinguistickou průpravou.

 

31. ledna. A Hartl: O jazykových poměrech na Podkarpatské Rusi (v. v tomto čísle str. 160 n.)

 

14. února. A. Florovskij: České prvky v staroruské literatuře. Lze v nich rozeznávat tři rozdílná období. V období prvním (v 10.—12. století) pronikají na Rus české teksty církevněslovanské. V období druhém (v 15. století a na počátku 16.) je intensivní český vliv, zejména na literaturu běloruskou: působí české bible a české mravoučné povídky. V třetím období (v 17. století) jsou nejvýznačnějšími projevy českého vlivu ukrajinská redakce Lucidaria a povídka o králevici Bruncvíkovi, dochovaná v opisech velkoruských. — Povídka o českém králevici Vasiliji zlatovlasém je původní ruská skladba. Divadelní působení Čechů v Rusku na rozhraní 17. a 18. století opravňuje hledati v starším ruském dramatu stopy českého vlivu.

 

28. února. A. V. de Groot: Podstata slovních druhů. Sémantéma je jazykový znak, který [192]je nositelem významu. Sémantémním druhem je soubor sémantématů majících stejnou konstrukci, totiž stejné konstruktivní možnosti, nutnosti a nemožnosti. Nauka o konstrukcích, syntax, je založena na čtyřech protikladech: 1. nedostatek syntaktického vztahu: syntaktický vztah; 2. syntaktický vztah přímý: synt. vztah nepřímý; 3. u přímého syntaktického vztahu pak koordinace: subordinace; 4. při subordinaci člen určený: člen určující. Syntagméma je jazykový znak, který signalisuje prvek syntaktické struktury. Každý jazyk má svůj systém sémantémních druhů; lze je třídit na ty, které mohou býti jen „určující“, které jen „určené“, které v obou úlohách a které v žádné (některé interjekce). Srovnávací strukturální syntax potřebuje srovnávací typologii syntagmémních systémů. Slovní druhy jsou soubory syntagmématů se stejnou funkcí. Vývoj sémantémních druhů a jejich soustav má do jisté míry cyklický postup. Závažnost sémantémních druhů zdá se, že stoupla v nejstarším období indoevropských jazyků a klesá v moderní době; v jazycích čínských naopak závažnost sémantémních druhů nyní stoupá, kdežto v klasické čínštině se projevovala tendence opačná. Jazyky, v nichž sémantémní druhy mají závažnou syntaktickou funkci, mají patrně tendenci omezovat mnohoznačnost sémantématů, kdežto jazyky, v nichž sémantémní druhy pozbývají závažnosti, mají tendenci k mnohoznačnosti sémantémat a tedy k větší závažnosti situace a kontekstu (na př. v angličtině; tento sklon je ještě silnější v polynéských jazycích a zvláště v klasické čínštině). Snad je pro takové jazyky příznačný také sklon k monosyllabismu, který ostatně může míti různé podněty (příklady: angličtina a klasická čínština).

 

21. března. R. Jakobson: O souhláskách. Srovnávací studium fonologických systémů a jejich proměn stále zřetelněji dokazuje neomezenou platnost these Saussurovy, že fonémata jsou především jednotky opositivní. Vztahy mezi fonématy přestávají tedy na binárních oposicích jednoho z dvou druhů rozlišovaných v logice; jsou to oposice buď kontradiktorní anebo kontrérní. Jedině rozdíly souhlásek podle místa jejich artikulace činily zdánlivě výjimku a byly pojímány jako shluk disparátních vztahů. Avšak akustika nás poučuje, že artikulační místo o sobě je pouhým pomocným prostředkem bez soběstačné hodnoty a že se v struktuře fonémat především uplatňuje místo, forma a rozsah resonátorů. Bližším srovnávacím rozborem souhlásek dospíváme k roztřídění t. zv. rozdílů souhlásek podle místa artikulace na tři binární konkrétní oposice, zřetelné jak s hlediska akustického tak i genetického: 1. Protiklad souhlásek zadních (velárních a palatálních) a předních (labiálních a dentálních). Jediný anebo převládající resonátor je v prvním případě za místem artikulace, v druhém případě před ním. Zadní souhlásky se vyznačují proti svým předním protějškům větším stupněm zvučnosti. 2. Protiklad souhlásek tupých (velárních a labiálních) a ostrých (palatálních a dentálních). Pro tvoření tupých souhlásek (graves) je charakteristický dlouhý jednotný ústní resonátor se zúženým zadním otvorem (hrdelní dutinou), kdežto ostré souhlásky (aiguës) mají dva krátké resonátory a rozšířenou hrdelní dutinu a vyznačují se tedy větší výškou vlastní resonance. Timbre prvních je vnímán jako hlubší, tupější, proti timbru druhých, cítěnému jako ostřejší, vyšší. U zadních souhlásek tento protiklad často chybí, takže souhláskový systém tvoří trojúhelník p-k-t (kde k označuje zadní souhlásky, p přední tupé a t přední ostré). 3. Protiklad souhlásek matných a drsných, vyznačujících se řezavým tónem (Schneidenton podle Stumpfa). Artikulace úžinových souhlásek drsných má jednu přehradu navíc proti svým protějškům matným. (Таk k práci rtů, na niž se omezuje článkování retoretných souhlásek, se připojuje u retozubných činnost zubů; vedle jazyka a hořejších zubů, uplatňujících se u linguodentálních souhlásek, účastní se při sykavkách zuby dolní; k úloze měkkého patra a jazykového hřbetu, nutné pro vlastní souhlásky velární, přistupuje při tvoření uvulárních souhlásek účast čípku). Stejné intensivní tření odlišuje drsné souhlásky závěrové (affrikáty, totiž závěrové třené) od závěrových matných (explosiv). Protiklad zadních a předních souhlásek a rovněž tupých a ostrých odpovídá mutatis mutandis t. zv. samohláskovým oposicím kvalitativním, totiž protikladu podle zvučnosti a podle timbru. Uvedený souhláskový trojúhelník se v podstatě kryje s Hellwagovým samohláskovým trojúhelníkem, který osvětlili Stumpf a Trubetzkoy. Tyto dva souhláskové protiklady spolu s protikladem nasality, jenž rovněž má obdobu ve vokalismu, jeví se jako základní protiklady souhlásek podle povahy resonance (nebo resonátorů). Tyto tři protiklady nikdy nechybějí a na ně se omezuje v mnohých primitivních jazycích vlastně souhláskový systém.

Slovo a slovesnost, volume 4 (1938), number 3, pp. 191-192

Previous Josef M. Kořínek: Jazyk a společnost

Next Vilém Mathesius: Zesílení a zdůraznění jako jevy jazykové