O identifikaci známé (kontextově zapojené) informace v textu

František Daneš

[Articles]

(pdf)

Об идентификации известной (контекстно связанной) информации в тексте / Sur l’identification de l’information connue (liée au contexte) dans le texte

[*]I. Pojem „známé informace“ (toho, co je známo ze souvislosti, v protikladu k „nové informaci“, neznámé, nové) hraje, jak víme, v učení o aktuálním členění výpovědi (AČ) od počátku centrální roli. V posledních asi tak deseti letech pronikl tento pojem — v souvislosti s tím, že jev AČ upoutal konečně pozornost i generativních gramatiků různých denominací — do světové lingvistiky v širokém měřítku. Samozřejmě nejen pod vinětou „známá informace“, ale i pod názvy jinými (popř. též s variující pojmovou náplní). V české jazykovědě se vedle názvu známá (popř. daná nebo stará) informace užívá též Firbasova termínu kontextově zapojená (contextually dependent) nebo (v pracích skupiny Sgallovy) kontextově vázaná (c. bound) informace.

Před několika málo lety se pokusil užitečně shrnout a porovnat různá dosud předložená pojetí „nové informace“ Ö. Dahl[1] (leckdy jde ovšem spíše o rozdíly jen terminologické, svádějící k tomu, abychom do nich vetymologizovávali i rozdíly v pojetí). Různá pojetí známé (a nové) informace bychom mohli shrnout ve stručnosti asi takto:

(1) dichotomie „známá (daná) — neznámá (nová) informace“, přičemž jde o hodnocení z hlediska posluchače podle předpokladu mluvčího;

(2) „informace prediktabilní“, tj. taková, kterou posluchač může předvídat na základě předchozího kontextu, která je vyvoditelná (recoverable) z kontextu, zjistitelná na jeho základě, takže lze rekonstruovat úplný významový obsah výpovědi, i když je jistá její složka vypuštěna. (Někteří autoři užívají promiskue různých termínů; např. S. Kuno: old, predictable, recoverable.) — Je ovšem třeba vidět i rozdíly týkající se toho, co se tu rozumí „informací“: jsou to pojmy (prelexikální sémantické entity)? jazykové výrazy (se svými významy)? celé propoziční obsahy?[2]

(3) v poslední době se věnuje pozornost interpretaci psychologické (u nás už dříve Sgall, v navázání na sovětského badatele Öima, v zahraničí v posledních letech např. Chafe). Předpokládá se jistá „společná zásoba vědomostí“ mluvčího a posluchače, jejíž jistá část, jisté složky jsou situací projevu a kontextem v různé míře aktualizovány, aktivovány, vysunuty do popředí ap.[3] Jiní pracují zase v termínech „paměti“ posluchače (dlouhodobé a krátkodobé) nebo jeho „vědomí“[4] — Ö. Dahl mluví o pojmech, které jsou buď „na scéně“, nebo „mimo scénu“ (on-stage, off-stage). Tato terminologie ovšem upomíná na Firbasův pojem „úzké scény“, [258]chápané jako podmíněnost kontextem v okamžiku promluvy, daná bezprostředním komunikativním záměrem mluvčího.[5]

Mathesiova klasická formulace o tom, že východiskem výpovědi je „to, co je v dané situaci známo anebo alespoň nasnadě a od čeho mluvčí vychází“ (Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, s. 234), je výstižná a obsahuje in nuce vše podstatné. Ovšem detailnější materiálové zkoumání souvislých textů staví před nás celou řadu otázek. Naznačil jsem je už ve svém referátu z r. 1970 (viz pozn. 2); zde je shrnu a doplním, též o výsledky prací novějších.

(1) Známá informace (ZI) je dána kontextem, situací a na pozadí společných znalostí mluvčího a posluchače. Srov. k tomu dnes Firbasovo rozlišování trojího druhu „kontextu“: (1) k. zkušenostní (tj. společné znalosti mluvčího a posluchače); (2) k. daný ad hoc bezprostřední zkušeností, tj. vyplývající ze situace v momentu promluvy; (3) slovní (jazykový) kontext předcházející v textu před danou výpovědí.[6] — Mezi oběma partnery promluvy existují ovšem větší nebo menší rozdíly dané různou zkušeností, pamětí, pozorností, bystrostí ap. Rozhodující je ovšem nakonec hodnocení mluvčího (Chafe mluví v této souvislosti o „egocentrismu“ mluvčího jakožto principu platném v jazykovém vyjadřování obecněji); ten se ovšem může snažit (v různé míře) vžít se do posluchače.

(2) „Známost“ je vlastnost, kterou vykazují sémantické složky výpovědi v nestejné míře (stupni), v závislosti na různých faktorech. Zmiňme se aspoň o důležitější z nich. Tak Firbas uvádí, že působení uvedených tří druhů kontextu je vzájemně hierarchicky uspořádáno tak, že nejvýše z nich stojí kontext slovní, nejníže pak kontext zkušenostní (ten totiž, nemaje charakter ad hoc, nemůže složky výpovědi zapojovat do kontextu); avšak bezprostřední komunikativní záměr mluvčího („úzká scéna“)[7] stojí hierarchicky ještě výše než předcházející slovní kontext a má „poslední slovo“. Zčásti podobné poznatky nacházíme též u Sgalla a kol.[8] Jako relevantní se jeví zřejmě i pořadí, v jakém byly známé složky zmíněny v předcházejícím kontextu, svou úlohu tu hraje i typ sémantické příbuznosti mezi složkou známou a tou, z níž tato známost vyplývá (o tom podrobněji zde v odd. II), aj.

(3) Jak dlouho trvá známost, udržuje se aktualizovanost v průběhu textu? Minimálně k následující výpovědi (např. Chafe, o. c. v pozn. 4, soudí, že stačí jedna „mezivýpověď“, v níž daná sémantická složka zmíněna není, k tomu, aby známost „vyprchala“). Věc je nepochybně složitější. Bude třeba rozsáhlejšího empirického výzkumu, avšak už z toho, co víme, se už nyní ukazuje, že důležitou roli tu hraje členění textu na odstavce, odstavcové skupiny, kapitoly a podobné úseky textu s jejich hypertématy: hypertéma daného úseku lze pokládat v intervalu tohoto úseku za „známé“ (a ovšem nejen ono: též informace z něho derivovatelné — o tom dále v odd. II). A protože členění textu na úseky je hierarchické, platí, že čím je daný úsek hierarchicky nižší, tím více hypertémat (hierarchicky uspořádaných) se v jeho intervalu uplatňuje; ovšem s různou mírou známosti (danosti). — Zdá se též, že jsou různí mluvčí citliví ke stupni „distance“ známosti v různé míře.

[259](4) Jak ukazuje zvolené označení známá (resp. nová) informace, vycházím z toho, že AČ operuje na jednotkách sémantických. Avšak jakého druhu? Přinejmenším dvojího: (a) známým (resp. novým) může se jevit nějaký „pojem“ (v širokém smyslu) proto, že už byl (resp. nebyl) přímo či nepřímo nějak zmíněn v relativním intervalu předchozího kontextu; (b) novým může se jevit nějaký nexus T - R, tj. vzájemné tematicko-rematické přiřazení nějakých dvou sémantických složek, které jsou obě už známé, avšak jednotlivě, nikoli v daném T - R nexu; srov. např. tento dialog:

A.: Pavel prý letos pojede k moři a Eva zůstane doma?

B.: Ne. Pavel zůstane doma a Eva pojede k moři.

Tedy: tytéž sémantické složky (Pavel, Eva, cesta k moři, pobyt doma), tudíž v momentu promluvy B. všechny už posluchači známé, avšak jejich vzájemné přiřazení je odlišné, a tedy nové.

(5) Pozornému čtenáři patrně neušlo, že v našem dialogu mohl mluvčí B. užít jiného slovosledu:

B.: K moři pojede Eva a doma zůstane Pavel.

Zdá se, že tyto rozdíly lze uspokojivě interpretovat jako rozdíly ve volbě tématu (tj. toho, o čem se ve výpovědi něco vypovídá). Stále se domnívám, že je třeba tyto dva koncepty — známá informace a téma — v principu lišit (i když lze někdy od tohoto lišení odhlédnout). Přesná formulace tématu je obtížná, jak říká Kuno,[9] který s touto dvojicí rovněž pracuje a který se vědomě spokojuje s vágním výměrem, že „tématem je to, o čem je ostatek věty“; soudím však, že perifráze typu „pokud jde o…“, „co se týká…“ pomáhají identifikaci tématu objektivizovat. Kuno liší — vlastně v souhlase s Mathesiem („východiště výpovědi není vždycky jejím tématem“, Čeština a obecný jazykozpyt, s. 235) — „téma prediktabilní“ (tedy známé) a „neprediktabilní“. Rovněž Firbas a Sgall vyčleňují uvnitř rozsáhlejší známé informace jistou její složku a nazývají ji vlastní základ (theme proper, resp. topic proper) a definují ji buď jako ty složky „známé informace“, které nesou vůbec nejnižší stupeň komunikativního dynamismu (Firbas), nebo jako „nejaktualizovanější složku“ známé informace (Sgall). (Srov. k tomu i pojetí E. Beneše,[10] který liší „základ výpovědi“ jakožto vše, co je známo ze situace, a kontextu a „východisko (či bázi!)“ jakožto tu složku základu, která spíná výpověď s kontextem a situací.)

Takto pojaté téma však neodpovídá dichotomii Kunově ani Mathesiově, ani Hallidayovu tématu. Sám se přikláním do jisté míry k pojetí Hallidayovu.[11] Podle něho dichotomie „stará — nová informace“ je důležitá pro vytváření textové koheze a je orientována na posluchače, kdežto dichotomie „téma-réma“ vytváří z propoziční struktury sdělení (výpověď) a je orientována na mluvčího; při volbě tématu není mluvčí vázán kontextem, i když ovšem k němu (v bezpříznakových případech) často přihlíží.[12]

[260]Nelze nevidět, že pojmy, s kterými při analýze a popisu AČ pracujeme, zůstávají stále do jisté míry intuitivní, ne zcela přesně formulované, a kritici na to poukazují. I když je jistě třeba stále usilovat o jejich zpřesňování, objektivizování, prostá úvaha nás vede k závěru, že zcela přesné vymezení základních pojmů je přece možné až na konci, v závěru celého výzkumu, nikoli na jeho počátku, ani v jeho průběhu. Je sice pravda, že některé badatelské směry dosti striktně vyžadují precizní formulaci výchozích pojmů (do jaké míry tento požadavek sami představitelé těchto směrů dodržují, je však otázka); jenže takovýto postup musí mít nezbytně za následek tak jako tak občasné přeformulovávání těchto pojmů, popř. jejich zavrhování a nahrazování jinými jakožto důsledek tlaku postupných výsledků empirických výzkumů, jak jsme toho v posledních desítiletích trvale svědky. Je otázka, který z obou možných postupů je výhodnější. Ať tak či onak, myslím, že je třeba dát za pravdu moudrým slovům S. Kuna (o.c.): „The fact that these concepts are not precisely formulatable is unfortunate, but it does not mean that they should be rejected. With these intuitively plausible, although vague, concepts, we have a clue to understanding what is going on in a wide varieties of phenomena… Without these concepts, most of these phenomena would remain random phenomena… Untill then, it seems most plausible to keep working on real linguistic data in order to discover and catalogue various factors… that regulate what on surface appear to be chaotic linguistic data.“ Také Ö. Dahl (o.c.) soudí, že v dané jazykové oblasti (označované u nás jako AČ) existuje větší počet různých distinkcí, zčásti se překrývajících, a že může být užitečné shledávat ještě další a zjišťovat jejich vzájemné vztahy.

V duchu této empirické orientace chci se zde v následujícím oddíle pokusit předběžně registrovat a usoustavnit větší množství empirických faktů z oblasti „známé informace“. Jde o první náčrt, na němž bude třeba dále pracovat. Ale i tak snad připraví půdu pro prohloubenější výzkum.

 

II. Mluvíme-li o „známé informaci“ v textu, musíme si položit jednu základní otázku: Jaké má posluchač důvody k tomu, aby pokládal něco za věc známou?

Pro zjištění toho, co vše můžeme v nějaké výpovědi izolované od kontextu pokládat za známou (kontextově zapojenou, danou) informaci, byla navržena a vypracována metoda heuristických, testovacích otázek. Navrhl jsem ji (patrně též pod vlivem prací A. Hatcherové) ve své stati o tematických posloupnostech[13] a Sgall se svými spolupracovníky ji podrobně a důmyslně rozpracoval. Jak víme, základní myšlenkou této metody je zdůvodněný předpoklad, že každé výpovědi lze přiřadit množinu různých otázek, z nichž každá zastupuje jeden jistý typ kontextu (tj. množinu různých jednotlivých kontextů), v němž lze dané výpovědi adekvátně užít. Přitom tázací výraz této otázky (budeme brát v úvahu jen otázky doplňovací) poukazuje k nové informaci (resp. k R) příslušné odpovědi, kdežto ostatek otázky reprezentuje informaci, která se, vzhledem k danému kontextu, předpokládá jako známá (resp. která představuje T).

Jako heuristická (nalézací) pomůcka pro analýzu komunikační struktury (AČ) jednotlivých výpovědí je to metoda nepochybně užitečná. Avšak na naši otázku, jaké má posluchač důvody k tomu, aby pokládal nějakou informaci za známou, nám pochopitelně odpověď nepřináší. Ukážu to na příkladě:

(i) V nemocnici zůstal Hemingway nakonec plných sedm týdnů.

Jedna z testovacích otázek by mohla znít např. takto:

(ii) Jak dlouho zůstal nakonec Hemingway v nemocnici?

Přitom informace „Hemingway zůstal (nakonec) v nemocnici“ je informací známou, kontextově zapojenou (podle předpokladu). Kdybychom však zadali nějaké větší skupině osob úkol, aby zkonstruovali na základě otázky (ii) konkrétní kontext, tj. alespoň tu výpověď, která v textu předcházela těsně před výpovědí (i) a která [261]patrně bude obsahovat nějak vyjádřenou tuto známou informaci, dostali bychom asi tolik různých výsledků, kolik bylo zkoumaných osob; všechny by byly „správné“, tj. odpovídaly by otázce (ii), a přitom by patrně ještě nevyčerpávaly všechny možné takové výpovědi. Tedy: na jedné straně velmi obecná testovací otázka, zastupující celou obrovskou množinu možných kontextů — na druhé straně pak jednotlivé tyto kontexty.

Pro zajímavost uvedu výpověď, která v textu, z něhož jsem výpověď (i) vybral, skutečně před touto výpovědí předcházela: Nemohl psát, jen tu a tam četl a zbývalo mu pouze rádio, které poslouchal. A nejen to, slova nemocnice a Hemingway se neobjevují ani v předcházející části celého daného odstavce (celkem jde o 5 výpovědí). Avšak sémémy odpovídající těmto slovům přece jen z tohoto kontextu (popř. i z kontextu širšího) nutně nějak vyplývají. A o to nám právě jde: zjistit různé typy tohoto sémantického vyplývání (resp. opačně, sémantické implikace).

Nemůže nám samozřejmě jít o to, vypočíst všechny tyto nejrůznější kontexty, ale je rozumné ptát se, zda neexistuje nějaká relativně malá a vyčíslitelná množina principů, podle nichž posluchač identifikuje (a mluvčí vybírá, volí) nějakou sémantickou složku výpovědi jako známou. Jinými slovy, lze si zadat úkol nalézt množinu sémantických vztahů (a jim odpovídajících jazykových prostředků) mezi dvěma znakovými jednotkami textu, kteréžto vztahy umožňují, aby posluchač chápal jednotku B jako známou v důsledku toho, že (někde) v předcházející kvalifikované části textu se objevila nějaká jednotka A (v krajním případě totožná s jednotkou B).

Touto myšlenkou jsem se zabýval od počátku, kdy jsem začal propracovávat koncept tematických posloupností v textu.[14] Naposledy jsem poněkud podrobněji naznačil možné typy identifikačních sémantických vztahů a jejich výrazových prostředků v referátu Zur semantischen und thematischen Struktur des Kommunikats.[15] Dnes se pokusím podat podrobnější rozpracování tohoto úseku.

Dříve však než tak učiním, musím se stručně zmínit o pokusech některých jiných badatelů v tomto směru, které se v posledních desítiletích objevily (jde bohužel o pokusy izolované, na sebe nenavazující).

Přímo s učením o AČ je spjat pokus Mistríkův. V jeho knize Slovosled a vetosled v slovenčine, (Bratislava 1966) nalézáme v kapitolce „Spôsoby realizácie východiska“ vypočteno na 15 různých typů s bohatou materiálovou exemplifikací (uvádějí se např. tyto způsoby: opakování výrazu, pronominalizace, synonyma, výrazy sémanticky příbuzné, metonymie, výrazy spojené asociačně atp.). Jde o pokus průkopnický, hodný pozoru, i když tu postrádáme — podobně jako u dalších, o nichž bude dále řeč — jasnější systematičnost a lišení mezi sémantickými vztahy a výrazovými prostředky.

Rovněž druhý pokus, K. Buttkeho, byl realizován v souvislosti výkladů slovosledných.[16] Autor vypočítává 6 základních typů vztahů mezi tématem a předcházejícím textem.

Patrně nejsoustavněji se daným jevem dosud zabýval N. E. Enkvist, který výsledky svého dlouholetého výzkumu (též statistického) na bohatém anglickém jazykovém materiále začal publikovat bohužel se zpožděním.[17] Vychází z předpokladu, že v konkrétním textu je každá věta spojena přinejmenším s jednou jinou větou téhož textu alespoň jednou společnou složkou. Tyto složky, které referenčně nebo sémanticky spojují věty navzájem, nazývá termínem [262]topic. Druhým krokem textové analýzy je zjištění tematické, resp. rematické platnosti těchto topikálních složek v jednotlivých větách. Dalším krokem se pak zjišťují a klasifikují různé vzorce, podle nichž se tyto složky pohybují z jedné věty do druhé („theme movement“ nebo „theme dynamics“ — jde tedy o obdobu Danešových tematických posloupností); Enkvist pracuje se 4 typy tohoto pohybu. Poslední krok pak má povahu stylistickou: jde o zjištění hustoty výskytu jednotlivých vzorců v různých textech a o využití tohoto parametru pro konfrontační stylovou charakteristiku. (Obdobné výzkumy jsou prováděny na materiále českých uměleckých textů prozaických i veršovaných na základě konceptu tematických posloupností.[18]) V naší dnešní souvislosti nás ovšem zajímá především Enkvistova klasifikace vztahů mezi topikálními složkami v platnosti tématu („theme identification“); jde podle něho o tyto vztahy: opakování, reference, synonymie, antonymie, srovnání, „contracting hyponymy“, členství v témž sémantickém poli, „sustained metaphor“. (Různorodost těchto pojmů je zřejmá.)

Do této souvislosti patří ovšem i většina typů Hallidayovy „textové koheze“.[19] Poněkud však překvapuje, že autor nespojil tuto kohezi se svým konceptem „dané informace“, o které dokonce říká (o.c. v pozn. 11, s. 524): „… it links the information unit to the rest of the discourse. It is often explicitly anaphoric, cohering with the preceding text through one or more of the set of grammatical and lexical relations…: lexical repetition, or synonymic allusion, grammatical reference, substitution (including ellipsis), and conjunction“. A přitom ony „typy koheze“ jsou tyto: „reference, substitution, ellipsis, lexical cohesion, and conjunction“, tedy totožné se vztahy „dané informace“!

Co do hloubky a teoretické čistoty sémantické analýzy a systematického přístupu předčí všechny dosud uvedené práce knížka E. Agricoly Semantische Relationen im Text und im System (Leipzig 1975³).[20] I když v ní autor sleduje cíl poněkud jiný (totiž vybudování systematického tezauru „sémémů“, tj. jednotlivých jazykových významů a jejich variant, pro účely dokumentaristické), přinášejí její výklady neobyčejně cenná fakta a poučení nejen pro studium textových souvislostí, ale i pro jakýkoli výzkum sémantických souvztažností. (Škoda, že nebyla do češtiny přeložena; ba nebyla u nás ani recenzována.) Pro naši problematiku mají ovšem význam i některé další autorovy práce (srov. též jeho citovanou nejnovější publikaci), jakož i články Viehwegerovy, navazující na Agricolu.[21]

Nyní se dostáváme k vlastnímu výkladu.

Formulaci o tom, že jako informaci „známou (danou)“ může posluchač chápat takovou složku (K₂) daného textu, která stojí v jistém vztahu k nějaké složce téhož textu (K₁), přičemž tato složka před složkou K₂ předcházela, můžeme se pokusit zprecizovat ve formě 3 podmínek. V nějakém textu T₁ platí, že jeho sémantická složka K₂ může být chápána (resp. prezentována) jako „známá“, jsou-li splněny tyto podmínky:

(1) v T_i existuje nějaká sémantická složka K₁

(2) K₁ předchází před K₂ (přičemž distance mezi K₂ a K₁ (měřená počtem výpovědí) zpravidla odpovídá stupni známosti K₂)

(3) mezi K₂ a K₁ existuje některý sémantický vztah z kvalifikované množiny vztahů Z (přičemž způsob vyjádření K₂ může být někdy vázán jistými pravidly).

Přitom je třeba přihlížet k úrovni jak referenční, tak k úrovni (intenzionálně) sémantické (obsahové i významové). Na úrovni referenční jde buď o vztah totožnosti mezi „referenty“ K₂ a K₁, nebo o vztah různosti mezi nimi. Při vztahu referenční [263]totožnosti může jít na úrovni sémantické buď rovněž o totožnost, anebo o různost. Při vztahu referenční různosti vyplývá pak posluchačův soud o „známosti“ K₂ z toho, že mezi K₂ a K₁ existuje na úrovni sémantické nějaký vztah příbuznosti nebo spojitosti.[22] Nechceme-li se spokojit s širokým a vágním pojetím významové asociace dvou sémantických jednotek, musíme se pokusit zjistit různé specifické vztahy systémového charakteru, které tu přicházejí v úvahu, a provést jejich klasifikaci. Přitom budeme samozřejmě přihlížet zároveň i ke způsobu vyjadřovaní těchto vztahů, k stránce výrazové.

Poznámka terminologická: Abychom se mohli úsporně vyjadřovat, budeme nazývat dvojice složek typu K₁—K₂ izotopickou dvojicí (ID) a budeme hovořit o izotopických složkách. (Tato terminologická konvence se opírá o úzus Agricolův a má svou inspiraci zřejmě v terminologii Greimasově.)

Nejprve podám hrubé schéma klasifikace:

1. Mezi K₁ a K₂ existuje vztah referenční totožnosti.

2. Mezi K₁ a K₂ neexistuje vztah referenční totožnosti.

2.1. Mezi K₁ a K₂ je vztah sémantické příbuznosti: sémantická struktura obou obsahuje jistý kvalifikovaný společný jmenovatel (v termínech sémantických rysů); příbuznost se tu většinou zakládá na hierarchickém uspořádání sémantického systému daného jazyka.

2.2. Mezi K₁ a K₂ je vztah sémantické souvislosti (kontiguity, soumeznosti); většinou jde o relace, s nimiž se setkáváme ve struktuře propozic (jde o vztahy predikátovo-argumentové, především o vztahy typů přináležitostního a sounáležitostního); lze sem zařadit i souvislosti charakteru symptomatického.

Tyto tři třídy sémantických vztahů, zakládajících vztah izotopických dvojic, proberu nyní podrobněji a budu je ilustrovat názornými příklady. — Předem je třeba obecně poznamenat, že členy ID nemusejí mít ovšem charakter jednoslovných pojmenování, často jde o výrazy víceslovné, popř. i o celé věty. A ovšem stejně tak po stránce sémantické může jít jak o sémémy rázu objektového, tak predikátového, i propozičního. Je třeba počítat též se slovnědruhovými transpozicemi (navštívil — navštíviv — návštěva; rychlý — rychle — rychlost ap.).

1. Vztah referenční identity (koreference) je mezi takovými dvěma výrazy, které se v daném textu potenciálně vztahují k témuž objektu (množině nebo třídě objektů[23]), k témuž místu nebo časovému bodu či úseku, k téže vlastnosti, stavu, vztahu, ději, události atd.[24] — Ukazuje se, že je třeba lišit případy, v nichž výraz v pozici K₂ nepřináší jinou informaci než výraz v pozici K₁, od případů, kdy tomu tak není (jde tedy o totožnost nebo rozdílnost „denotativní“ ve smyslu Palkově[25]). Naše klasifikace se bude však z praktických důvodů primárně opírat o kritéria výrazová a v jejich rámci upozorní na právě zmíněné rozdíly sémantické.

1.1. opakování téže pojmenovací jednotky (včetně slovnědruhové transpozice); zároveň se uplatňují u K₂ některá pravidla kvantifikačně-identifikační (my se zde spokojíme jen příklady, bez zobecnění):

Pak přiběhl hoch s nějakým kufříkem. [Ten] kufřík rychle vtáhl dovnitř a posadil se na něj. — Místo bylo zdánlivě pokojné a dýchalo vzduch nového století. Nové století se ohlašovalo smělými [264]objevy a vynálezy. — Byl jsem opravdu šťasten. Leč toto mé štěstí nemělo dlouhého trvání. — Jak známo, řecké vědecké spisy před Platónem se téměř úplně ztratily. Této ztráty byly však ušetřeny spisy z oboru lékařství. — Obchody jsou v pátek v Teheránu zavřené. Obchodují jen Židé a Arméni.

1.2. pronominalizace: jde o jev značně složitý, zajímavý, dosud v úplnosti nezpracovaný. Spokojím se zde několika typickými příklady a odkazem na práce Palkovy, Kunovy aj.

1) pron. anaforická: Vítr vál stále prudčeji a sníh se začal dostávat i do chaty. Ta se pod náporem větru začala hýbat. — Báli jsme se, aby nám vítr neodnesl střechu. Proto jsme ji zatížili kameny. — Za chvilku přemohla vojáka dřímota. To bylo pro zvědy znamení, že…

(2) pron. kataforická (méně častá a zpravidla předpokládající zároveň anaforu): Neměl jsem ho nikdy rád. Strýc Karel byl totiž hrozný podivín. (Zde ovšem K₂ přináší vzhledem ke K₁ jistou informaci navíc.

Poznámka: Do pronominalizace v tomto smyslu nepatří ovšem užívání zájmen 1. a 2. osoby.

1.3. elipsa: pro češtinu je typická elipsa podmětu, a to následná, méně často anticipační (u druhé z nich opět K₂ přináší informaci navíc).

Portugalcům se to ovšem nemohlo líbit. Když poznali, že nemají dostatek vlastních sil, požádali… (Často se opakuje v posloupnosti několika výpovědí, někdy dokonce i přes hranici odstavce.) — Trval neústupně na svém. Strýc Karel byl totiž paličák.

Poznámky: 1. Situace u os. 1. a 2. je ovšem opět odlišná — kdybychom pokládali koncovkový morfém verba finita za jistý druh zájmena, ukázala by se ještě více blízkost k pronominalizaci. — 2. V dialogu bývá elidována i celá část výpovědi představující známou informaci. Jinak však lze takto elidovat jen podmět, ostatní větné členy se jen pronominalizují.

Vyjadřovací způsoby sub 1.1. až 1.3. patří k případům, kdy výrazy pro K₁ i K₂ jsou toho druhu, že výraz K₂ nepřináší jinou informaci než K₁.

1.4. substituce (v širokém smyslu), opírající se o tu skutečnost (zdůvodněnou zejména Karcevským), že v jazyce existuje vlastně potenciálně totální synonymie (a homonymie), že cokoli může být nakonec pojmenováno jakkoli (tedy i zcela neuzuálním způsobem), za předpokladu ovšem, že posluchač je schopen najít „tertium comparationis“. — Z větší části se tyto substituce opírají o vztahy v sémantickém systému pojmenovacím daného jazyka, zčásti o některé vztahy jiné. Nepřekvapuje, že je tu značná blízkost ke vztahům a způsobům objevujícím se u apozic — jde totiž rovněž o pojmenování téhož různým způsobem.

1.4.1. synonymum (též ve formě negovaného antonyma: špína / nečistota); vedle případů čistých synonym je ovšem třeba počítat s přechodným pásmem ve směru ke vztahům hyponymickým, resp. hyperonymickým, snad i kohyponymickým (srov. 1.4.3., 1.4.4.):

Každý snímek tohoto umělce-fotografa odkrývá taje života kolem nás. Před každou jeho fotografií zůstane návštěvník stát a… [zde je kombinace synonyma s pronominalizací]. — Je snadné si představit, jak asi vypadá výchova k estetickému cítění v rodinách, kde se zdobí stěny kočkami v rámečku. Dát si takový kočičí obraz do bytu je sentimentální a nevkusné.

Ani tento způsob nepřináší, v případě čistého synonyma, ve složce K₂ další informaci. Naproti tomu způsoby uvedené dále sub 1.4.2. až 1.4.6. přinášejí ve složce K₂ nějakou informaci navíc ve srovnání s K₁, což znamená, že posunují výpověď zřetelně kupředu (ve smyslu Firbasově), tj. posluchač se dovídá o K₁ něco dalšího, nového, takže složka K₂ má relativně vyšší stupeň komunikativního dynamismu. K₂ jako by představovalo kondenzovanou výpověď, v níž by bylo K₁ tématem a K₂ rématem.

[265]1.4.2. proprium

(1) K₁ je vyjádřena propriem, K₂ apelativem pronominálně identifikovaným:

V úvodu autor charakterizuje osobnost Ernesta Hemingwaye. Tento obdivovatel, ctitel a vyznavač Afriky, lovec, bojovník, myslitel a spisovatel je tu líčen…

(2) pořadí opačné než v (1):

Z vybavení velitelovy vlastní lodi bylo zřejmé, že nešetřil penězi. Na „Pelikánu“ byly všechny druhy potravin vhodné pro dlouhou a nebezpečnou plavbu; … [Na tomto příkladě je dobře vidět onu kondenzovanou výpověď reprezentovanou výrazem K₂: svědčí o tom možnost vsunutí vysvětlovací vsuvkové výpovědi: „Na Pelikánu — tak se totiž ta loď jmenovala — byly všechny druhy potravin…“]

1.4.3. hyponymum (K₁) — hyperonymum (K₂) (často kategoriální povahy) pronominálně identifikované, tj. „genus pro specie“;[26] jde o jistou paralelu k tzv. apozici zařazující a shrnující:

Úmyslného smyku zadní nápravy lze dosáhnout také použitím ruční brzdy. Ani tento způsob nelze však obecně doporučit. — Při práci si rád pískal nebo prozpěvoval či aspoň pobrukoval. Tento zvukový doprovod byl od něho neodmyslitelný. — Ukořistili množství pušek, samopalů a kulometů. Všechny tyto zbraně byly britského původu.

1.4.4. hyperonymum (K₁) — hyponymum (resp. kohyponymum) (K₂), tj. „species pro genere“; jde o jistou paralelu k apozici vysvětlující nebo výčetné. Nejsou to případy příliš časté (Chafe o jejich existenci dokonce pochybuje[27]); příliš silně se tu pociťuje vypuštění spojující výpovědi (neboli kondenzát obsažený ve výrazu K₂ se nesnadno dešifruje). Proto se tohoto způsobu užije nejspíše ještě tam, kde znalost tohoto sémantického spoje patří k trvale aktivizovaným společným znalostem, kde je evidentní (srov. možnost doplnit u K₂ vysvětlovací totiž); často to bývá v případech, kdy příslušný hyperosémém implikuje jen několik málo kohyposémémů. Srov. např.:

Počátkem listopadu utrpěl Hemingway úraz při autonehodě. Tato zlomenina se velmi špatně hojila. — Radikalismus táborských Čech byl po katastrofě polních vojsk ještě méně schopen ovládnout situaci než v létech minulých. Za válek husitských totiž přece jen… — Stalo se mi to včera. V úterý chodím totiž pravidelně cvičit. (V posledních dvou případech je K₁ výraz odkazovací, K₂ jej sémanticky specifikuje.) — S jiným způsobem ochrany proti lvům přišli černoši. Pomocní dělníci, nosiči vody, kuchaři a sluhové používali na doporučení svých kouzelníků tajného prášku. (To je už případ okrajový: nejde tu o čistě hierarchický vztah hyperonyma a jeho kohyponym; proto i nemožnost užít u K₂ ztotožňovacích zájmen.)

Stupeň novosti (komunikativního dynamismu) je u takovýchto K₂ ovšem značný. Ukazuje to i možnost vyjádřit K₂ v samostatné výpovědi; srov.:

Loni jsem utrpěl úraz. Zlomil jsem si pravou ruku těsně nad loktem. Tato zlomenina mne dlouho trápila. — Kondenzovaně: Loni jsem utrpěl úraz. Tato zlomenina pravé ruky těsně nad loktem mne dlouho trápila.

[266]1.4.5. metafora: metaforicky může být vyjádřena K₂ nebo řidčeji K₁:

V mnohonásobném celku jugoslávských literatur pulsuje literatura slovinská s intenzitou opravdu podivuhodnou. I na této kulturní mapě bylo však donedávna lvů víc než dost. — Ach, Čechy krásné, Čechy mé!/ Obraze rámu prastarého/, kolikrát vytrhli tě z něho,/ že… (Fr. Hrubín). — Pěkný a nepoškozený „kabát“ našeho automobilu není jen záležitostí estetickou. Nátěr především prodlužuje životnost materiálu.

Jestliže má metaforický charakter K₁, pak (nemetaforické) K₂ tuto metaforu dešifruje. Naopak, je-li metaforické K₂ a není přitom opatřeno identifikujícím zájmenem, bývá úkol najít tertium comparationis někdy obtížný; zejména v textech uměleckých (u metafor neuzuálních, aktualizujících) autor jako by tu dával čtenáři úkol k rozluštění, k nalezení skrytého sémantického spoje. Např.:

Duben uplynul v slzách oblohy. Krátké a studené destě umyly město a zaplavily cesty jarním marastem.

Obdobně může být mezi členy ID též vztah metonymický.

1.4.6. vztah mezi K₂ a K₁ nemá charakter vztahu hierarchického; často je volba K₂ motivována sémantickým obsahem předcházející výpovědi (proto K₂ pak přináší nějakou informaci navíc):

Tímto způsobem pazmije vábí malá zvířata na dosah svého jedovatého kousnutí. Zasažené oběti pak umírají na zastavení dechu. — V těchto končinách se mi podařilo složit statného slona. Tento můj úlovek mi přinesl pěknou sumu dolarů. — Na zdi seděl vrabec. Bylo zima a ten chudinka se celý třásl.

Dříve než přejdeme k druhé skupině vztahů, tj. ke vztahům, které nejsou založeny na referenční totožnosti, hodí se poznamenat, že už dosavadní výklady (a ještě více následující) ukazují důležitost studia systémové organizace slovní zásoby (či šíře, systému pojmenování). Jak správně uvedl Halliday a Hasanová (o. c), mnohodimenzionální struktura lexikálního systému kolektivně určuje „co jde dohromady s čím“. Jsou tu ovšem — na rozdíl od gramatiky — spíše jen tendence než pravidla; a právě tato probabilistní struktura lexika činí z něho efektivní nástroj pro výstavbu textu jako koherentního útvaru. Bohužel sémantika a lexikologie nám dosud nedává, jak konstatuje Enkvist (o. c.), dostatečně diferencovaný pojmový aparát pro postižení bohatství jemně odstíněných významových spojitostí.

2. Vztahy referenční různosti

2.1. Vztah sémantické příbuznosti (podobnosti): Protože by bylo příliš náročné (rozsahově) přihlížet tu zároveň systematicky k bohatým možnostem výrazové formy, budou se naše výklady tentokrát pohybovat na úrovni sémémické.

2.1.1. hyposémém (K₁) — hyperosémém (K₂) (jde tedy v podstatě o inkluzi)

(1) „genus pro specie“:

V televizi měli včera reklamu na dvouřadové pánské obleky. Zdá se, že dnes přicházejí různé před léty moderní typy oblékání znovu do flóru.

(2) „species pro individuo“:

Evžen byl velmi dobrý malíř. Jenže malíři // umělci to nemívají v životě zpravidla snadné. — Na této dálnici došlo v září k hromadné nehodě. Dálnice totiž vyžaduje // vyžadují jiný režim jízdy.

2.1.2. hyperosémém (K₁) — hyposémém (K₂), resp. kohyposémémy (složka K₂ bývá často uváděna výrazy typu „tak např.“, „jeden z nich“ ap.)

[267](1) „species pro genere“:

První lidé, kterým se nad hlavami najednou zjevila plovoucí koule, reagovali samozřejmě jinak. Tak sedláci z vesnice Donesse byli přesvědčeni, že jde o dílo ďáblovo. — Lidé vyšli na večerní procházku do ulic. Dost žen tu chodí ještě zahalených do…

Protože, jak jsme uvedli výše (sub 1.4.4.), z hyperosémému nelze jednoznačně usuzovat na jednotlivé hyposémémy, přináší složka K₂ jistou „novou“ informaci navíc. Tak např. v kontextu „Na zahradě pěstuju různé druhy ovocných stromů. Jabloním se daří nejlépe“ jsou ‚jabloně‘ natolik z kontextu neprediktabilní, že je možno uvést je v témž kontextu i jako réma: „Nejlépe se daří jabloním“ (sémém ‚daření se‘ vyplývá z ‚pěstování‘). Opět tu jde o jistý sémantický zkrat, o kondenzaci, o vypuštění spoje „Mezi těmito druhy jsou i jabloně“.

(2) „individuum pro specie (genere)“:

Proto lvi-lidožrouti rozvíjejí „vlastní techniku“. Jeden takový lev… Jindy lvice… Jiný lev zase… — Viděl jsem mnoho borových lesů a stanul u leckteré krásné borovice. Jednu z nejkrásnějších (borovic) jsem poznal v lese mezi Budislaví a Prosečí. — V kouzlo baobabu se věří v Africe dodnes. Jeden takový mohutný strom stál při stavbě železnice do Ugandy v cestě. Z domorodých dělníků nikdo nechtěl (ten) strom porazit. [Po stránce výrazové je tu ovšem výrazem pro species (genus) singulár příslušného apelativa a individuum je vyjádřeno individualizovaným a determinovaným hyperonymem, v poslední výpovědi je užito tohoto hyperonyma holého (může však být determinováno identifikačním zájmenem).]

2.1.3. kohyposémémy k témuž hyperosémému v K₁ i v K₂

(1) prosté kohyposémémy:

Lyžoval a plaval jsem už odmalička. S tenisem jsem však začal až ve studentských letech. — Otec byl… Pokud jde o matku, ta…

(2) antonymní (přechod od (1) je plynulý):

Když jsem se probudil, bylo už světlo. Tentokrát jsem spal asi hodně tvrdě. — Lékařství neřeckých národů Asie a Afriky vyústilo přes všechny dílčí úspěchy v šarlatánství. Řecké (lékařství) se přes všechny nevědecké a předvědecké prvky vyvinulo díky svému racionálnímu základu ve vědu. — Letošní dovolená je přede dveřmi a mnozí z vás mají už přichystáno vše na cestu za odpočinkem. Nezapomeňte však vzít s sebou též knihu.

2.2. Vztah sémantické souvislosti (soumeznosti, kontiguity). Tuto souvislost je možno chápat dosti široce. Lze sem zahrnout snad i ty případy, které má na mysli Halliday, když vedle aspektu „sémantického“ uvažuje i aspekt „kolokační“, tj. „vzájemné očekávání mezi slovy“ vznikající z toho, že jedno z nich se často objevuje v okolí druhého, nebo z toho, že se jak jedno, tak druhé objevují ve shodných okolích. Tento nesémantický aspekt lze ovšem stěží nějak soustavně postihnout. My si zde povšimneme především snáze postižitelného aspektu sémantického. Nicméně onen moment „očekávání“ je společný víceméně všem vztahům typu 2. — jde prostě o to, „co je nasnadě“, řečeno slovy Mathesiovými.

2.2.1. typický je vztah celku a části nebo složky (v širokém smyslu), nejen u pojmů rázu objektového

(1) „pars pro toto“:

Na nástupišti stál už rychlík připravený k odjezdu. Lokomotiva mohutně dýmala a… — V dřívějších dobách byla muzea jen sbírkami dokladového materiálu. V jejich expozicích se sešlo bez zvláštního výběru, co se našlo a bylo múzou dodáno.

(2) „totum pro parte“:

Otevřel kapotu a snažil se vyčistit všechny svíčky. Motor však stále nechtěl naskočit.

[268]2.2.2. vztah přináležitosti nebo sounáležitosti v širokém smyslu (často splývající se vztahem části a celku):

Ve dveřích se objevil neznámý mladý muž. Jeho oblečení prozrazovalo jistý sklon k parádivosti. [přivl. zájm. jeho je tu ovšem v identifikačním vztahu]. — Viděla tam stát staré černé auto. Jeho majitel právě… [totéž]. — Dostal jsem podivný dopis. Známka byla nalepena vzhůru nohama a adresa byla sotva čitelná.

Lze sem přiřadit i vztahy temporálního charakteru:

Děj románu se odehrává za 2. světové války. Žaláře a koncentrační tábory jsou přeplněny nepřáteli režimu a… — Irma byla nakupovat dárky. Vánoce byly totiž už přede dveřmi.

2.2.3. velmi početné jsou vztahy typu vnitropropozičního; zejména zde jde o tyto:

(1) actio — instrumentum (též — méně často — opačně): Ukroj mi kousek chleba, prosím tě. Nůž leží na stole. — Ležel tam vždy velký kus mýdla. Časté mytí rukou bylo při takové práci totiž nezbytné.
(2) agens — instrumentum
(3) patiens — instrumentum
(4) agens — actio		Pro úsporu místa příklady neuvádím; patrně i zde může být pořadí obojí, i když s rozdílem v častosti a běžnosti.
(5) patiens — actio
(6) locus — objectum locatum

Jednotlivé případy se často liší stupněm příbuznosti, stupněm „bytí nasnadě“. Uplatňují se přitom různé faktory. Tak např. rozsah množin sémémů, jimiž lze členy těchto vztahů sémanticky specifikovat, se značně různí (srov. např. dvojici štěkat — pes proti vyrábět — ?); čím větší je taková množina v pozici K₂, tím je „známost“ sémému v této pozici slabší (tj. stupeň prediktabilnosti je nižší). Jindy se zase uplatňují motivace slovotvorné (je-li např. v pozici K₁ slovo základové a v pozici K₂ slovo od něho derivované nebo naopak: učit — učitel). Atp.

2.2.4. Vztahy symptomatické; např.:

K večeru se dostavila vysoká horečka. Přesto však hlásící se nemoc nepropukla dosud v plné síle.

Hranice mezi některými vztahy kontiguitními (zejména přináležitostního a vnitropropozičního typu) a vztahem symptomatickým je ovšem dost nezřetelná.

 

III. Pokusme se nyní výsledky, k nimž jsme systematickou analýzou dospěli, stručně zhodnotit. Ukazuje se, že situace je složitější, než se nám zpočátku jevila. Sémantické spojitosti v textu jsou tak bohaté, různorodé, široké, že „při dobré vůli“ by snad bylo možno téměř pro každou sémantickou složku poněkud delšího textu najít „jejího příbuzného“ v předcházející části textu, resp. v promluvové situaci (nehledě ovšem ke „společným znalostem“ mluvčího a posluchače) a chápat ji pak jako známou, danou. Takto takřka bezbřeze pojatá „známost“ by byla ovšem stěží užitečným, operativním instrumentem textové analýzy. Široce pojatá „známá informace“ tvoří jen nezbytný podklad pro komunikativní výstavbu (strukturaci) textu, sama o sobě však tuto strukturaci nevytváří.

Někdo by snad mohl namítnout, že tedy „známá informace“ nehraje ve výstavbě textu žádnou podstatnou roli. Ve skutečnosti je však stěží možno najít normální text, v němž by jednotlivé jeho složky (výpovědi) nebyly nějak propojeny relací „známosti“. Lze sice najít příklady na výpovědní dvojice (nebo n-tice), které na první pohled takto propojeny nejsou. Ale každý, kdo je chce pokládat za reálný český text, resp. jeho fragment, musí buď najít pro tento fragment textu takovou [269](třebas neobvyklou) textovou nebo situační souvislost, z které vyplyne, že mezi alespoň dvěma sémantickými složkami onoho fragmentu vztah známosti (izotopie) přece jen existuje, anebo (tak tomu bývá zejména v textech uměleckých) posluchač (čtenář) se nutí takovýto spoj známosti do onoho fragmentu vinterpretovat pomocí nějaké interpretace figurativní.[28]

Možnosti, které mluvčímu skýtají při pokračování textu všechny vztahy „známosti“ obsažené v předcházející části textu, mluvčí určitým způsobem výběrově využívá ke komunikativní strukturaci promluvy. Na tom se shodují mnozí badatelé. Tak třeba Halliday říká ve svých pracích, že o tom, co má posluchač chápat jako danou a jako novou informaci, rozhoduje mluvčí: daná informace je ta, kterou mluvčí jakožto takovou prezentuje. Také Enkvist píše: “Thematic identification… enables to compare thematically definable parts of different sentence and to decide whether we wish to regard them as the same or as different.” Na tuto věc jsme už narazili v oddíle I. našeho výkladu, kde jsem na příkladě ukázal, že i réma může představovat plně známou informaci. Další příklady není obtížné najít. Nejhlouběji se nad věcí zamyslil Firbas (o. c.) při výkladu o kontextové zapojenosti.[28a] Dochází k závěru, že pro kontextovou zapojenost (v jeho, užším, smyslu) je rozhodující to, co nazývá „úzkou scénou“ a definuje v podstatě jako komunikativní záměr mluvčího v momentu promluvy, včetně bezprostředního kontextu. Z jeho výkladů a příkladů pak vyplývá, že tímto komunikativním záměrem rozumí v podstatě to, co jsem nazval (v navázání na E. Beneše) „komunikativním smyslem výpovědi“ a definoval jako sémantickou jednotku skládající se ze dvou složek: z propozičně sémantického vztahu rematické části výpovědi k její části tematické a z komunikativního záměru mluvčího (ve smyslu oznámení, slib, dotaz, varování ap.).[29] Je-li tomu tak, pak není ovšem kontextově zapojená část ničím jiným než tématem a kontextově nezapojená pak rématem. Vždyť „komunikativním záměrem mluvčího“ je, tuším, sdělit něco (réma) o něčem (téma). Potvrzuje se tedy předběžný závěr, k němuž jsme došli v odd. I. (A lze si položit otázku, zda se výše zmíněné testovací otázky neptají nakonec na téma.)

Souhrnně tedy: Domnívám se, že topikální vztahy „známosti“ vytvářejí v textu bohatou a složitou i odstupňovanou síť souvztažností (toto odstupňování se reflektuje ve stupnici komunikativního dynamismu); tím přispívají základním způsobem k textové kohezi. Na ní pak buduje komunikativní „artikulace“ textu ve smyslu tematicko-rematickém (o něčem se něco říká); využívá jí, ale není na ní bezpodmínečně vázána.

 

IV. V závěrečné, doplňující části své stati mohu už jen zcela stručně dodat, že topikální vztahy známosti složek textu a způsoby jejich vyjadřování nelze vidět izolovaně. O jejich vztahu k tematicko-rematickému členění byla už právě řeč. S ním ovšem souvisí též vztah k typům tematických posloupností, který by si zasloužil samostatného zpracování; již předběžně lze říci, že se tu ukazují zajímavé korelace. V úvahu přicházejí ovšem i další druhy vztahů mezi výpověďmi souvislého textu. Mám tu na mysli jednak vztahy typu „logického“ (vzájemná souvislost [270]výpovědních obsahů co do prostoru, času, následku, důsledku, příčiny, důvodu, motivu; protikladu, stejnosti ap.), jednak vztahy typu „kompozičního“ (včetně členění na odstavce), tj. textové funkce kompozičních jednotek různých typů (např. ve věcné literatuře může jít o tyto funkce: specifikace, exemplifikace, enumerace, ilustrace, korektura, rektifikace; předpoklad, vyvození, závěr, shrnutí; argument, protiargument, vyvrácení, potvrzení; teze, antiteze; ap.). Všechny tyto typy vztahů bude třeba sledovat v jejich vzájemné podmíněnosti.

 

R É S U M É

On the Identification of Known (Given, Contextually Dependent) Information

In text linguistics, esp. in the theory of FSP, the notion of “known (given) information” plays a central role. The author tries to find out the set of relations obtaining in a text T_i between a content component K₂ and another component K₁ in the preceding portion of T_i, and enabeling the hearer to interpret K₂ as a piece of already known information. The said “isotopic” relations are systematically classified and their means of expression taken into account. The main classes are: (1) referential identity between K₁ and K₂, paralleled with (a), or not paralleled with (b) their (intensional) semantic identity; (2) referential non-identity (semantic inference); between K₁ and K₂ there exists: (a) a relation of semantic cognation (mostly of hierarchical order), or (b) a relation of semantic contiguity. — The graded relation of knowness (giveness) is a text constituting (cohesive) relation, but the communicative structuration (“articulation”) of text will be accomplished by means of the Theme-Rheme division (Theme being “what the rest of the sentence is about”). The T-R relation, imposed by the speaker on the overall network of “given — new”, is autonomous, nevertheless affined with the latter distinction.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 4, pp. 257-270

Previous Alena Macurová, Józef Pyzik: Jazykovědná příručka pro polonisty

Next Jan Kořenský: Teorie tzv. statických významů české věty