Vzájemná souvislost lexikální sémantiky a onomaziologie při konstrukci dílčích systémů v slovní zásobě

Josef Filipec

[Articles]

(pdf)

Les relations réciproques de la sémantique lexicale et de l’onomasiologie et leur rôle dans la reconstruction des systèmes partiels dans le lexique

1.1. Usnesení lexikologicko-lexikografické komise při MKS věnovat současné 4. pracovní zasedání lexikální sémantice odpovídá jak usilování současné světové lingvistiky, která od dřívějšího, víceméně jen formálního pojetí jazyka postoupila k výzkumu obsahu jazykových forem, jazykových jednotek, k výzkumu jazykových rovin a vazeb mezi nimi, tak i výzkumu v lexikologii, ať už se zabývá slovem, slovotvorným morfémem, slovním spojením, ať už je orientována synchronně, a to jednojazyčně i konfrontačně, anebo historicky, etymologicky a komparatisticky.

Cíle našeho zasedání je třeba vidět nejen extenzívně, v popisu jednotlivých úseků lexikální sémantiky homogenního jazykového celku i jejích vztahů k dalším úsekům (např. syntax, dialektologie a onomastika), ale především intenzívně, kvalitativně: jde o vyjasnění principiálních otázek, počítaje v to i otázky pojmoslovně terminologické, o otázky metodologické, vyrůstající z dlouholeté práce většiny účastníků tohoto zasedání, ale i o naznačení dalších směrů výzkumu a aktuálních otázek, na něž by se měla zaměřit tato práce v budoucnosti. Je samozřejmé, že hlubší výzkum v jednotlivých jazycích, zaměřený víceméně konfrontačně, přispěje k hlubšímu poznání slovanských jazyků, stejně jako je třeba, aby se poznání jednotlivých aspektů jednotek slovní zásoby dostalo v blízké budoucnosti žádoucí syntézy.

[18]1.2. Lexikální sémantika (sémaziologie) je úsek lexikologie a jazykové sémantiky, a to úsek základní, i když ne jediný.[1] Podává totiž popis a výklad významů forem jednotek slovní zásoby všech slovních druhů. Znalost těchto významů je nutná pro poznání specifických významů slovotvorných částí, morfémů a tvoří nutnou konstituentu větné propozice. Není také třeba nazývat strukturně orientovanou lexikologii lexematikou,[2] protože i ona pracuje s monosémickými lexikálními jednotkami.

1.3. Které jsou hlavní rysy charakterizující současný stav lexikální sémantiky?

1.3.1. Je to především úsilí o její systémově strukturní popis a výstavbu.[3] Toto úsilí se projevuje pojetím jednotky slovní zásoby jako mikrosystému v rámci makrosystému slovní zásoby, pojetím jazykových rovin s jejich souvztažnostmi a pojetím lexikální jednotky jako ohniska, v němž se setkávají gramatické a lexikální významy různých abstrakčních úrovní. V každé lexikální jednotce jde jednak o jazykové vztahy interní — mezi lexikální formou a významem — a o jazykové vztahy externí — mezi lexikálními formami a významy různých lexikálních jednotek, jednak o mimojazykové vztahy k označeným skutečnostem. Vnitřní gramatičnost je reprezentována nejobecnějšími komplexními kategoriemi slovních druhů a morfologickými kategoriemi s užší působností, vnější gramatičnost rozdíly valenčními a transformačními.[4]

1.3.2. Druhý rys, vyplývající z tohoto teoretického postulátu, je metodologický: je to snaha popsat a objektivizovat význam, který se někdy považuje za nepostižitelný (jev „černé skříňky“),[5] přístupem z vnějšku, souhrnem formálních a gramatických parametrů. Tomu právě slouží mnohoaspektový popis lexikálních jednotek, naznačený v mé práci uvedené v pozn. 4. Je však nutné i pozitivní vymezení obsahu jednotek množinou jejich významových komponentů na základě metody vnitrojazykové konfrontace lexikálních jednotek, což je obdoba zjišťování distinktivních rysů fonémů.[6]

1.3.3. Třetím rysem současné etapy výzkumu v sémantice je empirismus a materiálová orientace. Na rozdíl od generativní gramatiky, která dokumentovala teorii ojedinělými, dobře vybranými příklady slov užitých ve výpovědních situacích, přistupujeme dnes k výzkumu na širokém materiálovém základě. Vzniklo už např. několik příspěvků na základě nového jednosvazkového Slovníku spisovné češtiny, který obsahuje téměř 50 000 heslových slov.

1.3.4. Čtvrtý rys výzkumu v lexikální sémantice je její vztah k mimojazykové skutečnosti. Pro slovní zásobu je tento vztah typičtější než pro kteroukoli jinou [19]jazykovou rovinu. Její jednotky tuto skutečnost pojmenovávají a svým významem ji specificky odrážejí, vyjadřujíce při tom zkušenosti, stanoviska a postoje příslušných, především národních společenských celků jako kolektivních uživatelů jazyka a slovní zásoby. Slovní zásoba jako součást jazyka tvoří most mezi mimojazykovou skutečností a lidmi, jimž zprostředkovává poznání světa a vzájemné dorozumění o něm. Toto dorozumění, ať mluvené nebo psané, je zároveň praktickou verifikací faktu, že příslušné lexikální formě byl přiřazen žádoucí význam.

1.4. Zjištění o povaze významu a metodách jeho výzkumu odpovídají zásadám marxistické lingvistiky, při jejímž rozvíjení využíváme domácích tradic, u nás reprezentovaných především pražskou školou, závažných prací slovenských lingvistů a perspektivních podnětných výsledků zahraniční sémantiky a jazykovědy, především sovětské, ale i sémantiky rozvíjené v NDR, PLR, BLR, ve Francii a jinde. Také základní teze o souvislosti částí a celku, jednotky a systému, o vztahu jazyka a textu, kontextu a slova, spojení obecného a zvláštního v každé jednotce, dále pak pojetí abstrakce jako jednoty rozmanitého, vztah teorie a praxe, popř. experimentu, vztah kvality a kvantity odpovídají základním zákonům a zjištěním dialektiky a dialektické logiky a znamenají nosnou základnu při budování sémantiky.[7]

1.5. Lexikální sémantika využívá výsledků celé řady věd. K hlavním patří stále ještě nedosti rozpracovaná sémiotika, věda o jazykových znacích, dále gnozeologie, zkoumající neustále se rozvíjející proces poznání s jeho stupni počitek — vjem — představa — pojem, které se v různé míře odrážejí v obsahu lexikálních jednotek různých druhů slov, logika, zvláště pokud jde o teorii relací, interdisciplinární oblasti sociolingvistika a psycholingvistika, psychologie a některé matematické úseky. Pro historickou sémantiku jsou to ovšem další pomocné vědy historické.[8]

2. Při výstavbě lexikální sémantiky jako lexikologického úseku je třeba stále sledovat vztah částí a celku. To je možné jen se zřetelem k dílčím systémům, jejichž jednotky jsou spjaty nejtěsnějšími sémantickými vztahy. Tyto dílčí systémy a jejich vztahy je třeba vidět na pozadí celku, systému slovní zásoby. Uplatňuje se tedy předjímací hypoteticko-empirická metoda.[9]

V této souvislosti je důležité úsilí o adekvátní popis modelu lexikální jednotky. Dosavadní nejznámější modely jsou trojúhelníkový (Ogden - Richards) a čtyřúhelníkový, a to lichoběžníkový (K. Heger) a model Klausův. Se čtyřúhelníkovým modelem pracuji zhruba od r. 1957 i já, i když jazykovým skutečnostem je adekvátní jedině model prostorový, mimo jiné i proto, že lexikální jednotka zasahuje do tří rovin, do roviny jazyka, mimojazykové skutečnosti světa a do roviny vědomí.

Zásadní důležitost má rozlišení abstrakčních úrovní, které vyznačují polysémický lexém proti monosémické lexikální jednotce a jejímu užití v kontextu. Všechny tyto typy jednotek mají v jazyku svou funkci a specificky se uplatňují při výzkumu. V dalším výkladu budeme pracovat především s monosémickými lexikálními jednotkami, lexiemi, tj. lexémy s jednotlivým invariantním významem. Tyto jednotky-typy se realizují v textech jako exempláře (výskyty, [20]alolexy) a u ohebných slovních druhů jako slovní tvary (slovoformy). S výskyty lexikálních jednotek pracujeme při popisu přenášení významu, při zjišťování frekvence alolexů a slovních tvarů, při gramaticko-stylistickém hodnocení a při výzkumu dynamiky v slovní zásobě.

2.1. Stejně jako lze analyzovat lexikální formu, je možno analyzovat i lexikální význam, tj. jazykově formovanou obsahovou entitu přiřazenou k lexikální formě a odrážející jisté příznaky předmětů a jevů a jisté postoje uživatelů jazyka. Tyto příznaky a postojové rysy se v jednojazyčných výkladových slovnících formulují pomocí výkladů významu, které mají povahu pravidel kodifikujících příslušnou sémantickou normu a zároveň povahu pravidel užití slova v příslušném významu. Charakteristika oblasti užití lexikální jednotky v typických kontextových spojeních je nutným doplněním výkladu, protože se v ní význam obohacuje o kontextové rysy, což dokládají různá kontextová synonyma zkoumaného slova v jeho různých kombinacích, a protože se v ní realizuje potenciální sémantická motivace, jazykové ztvárnění sémantických potencí uložených ve významu. Ve významu lze rozlišit tři složky: pojmové jádro s nocionálními komponenty, pragmatickou složku a kontextové prvky.[10]

Fakt, že význam lexikální jednotky může být formulován pomocí přirozeného jazyka ve funkci metajazyka výkladem, a na druhé straně členitelnost významu v hierarchizované struktury komponentů, vysvětluje povahu významu, jeho „pružnou stabilitu“, tj. jednak jeho relativní ustálenost a invariantnost, jednak jeho měnitelnost při označování různých skutečností.

Každá lexikální jednotka je svým tvarem i významem ve vztahu s jinými jednotkami v textovém řetězci i v systému lexikálních prostředků. I vzhledem k tvarovým a slovotvorným souvislostem a k distribuční oblasti, i vzhledem k paradigmatickým souvztažnostem má povahu jazykové hodnoty a v této funkci ji označujeme jako sémém.[11] Sémém je monolingvální jednotlivý význam lexie a zároveň její jazyková hodnota v dílčím sémantickém systému. Je to hierarchizovaná konfigurace sémantických komponentů (sémů) nocionálních, popř. i pragmatických.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá snaha o lingvistické vyjádření „mimojazykové (tj. denotativní) sémantiky“.[12] Ta se projevuje maximálním příklonem k jazykovému výkladu významu, ke komponentům zjištěným vnitrojazykovou konfrontací jednotek v dílčích systémech a k průnikovým komponentům vyplývajícím ze spojitelnosti slov (klasémy, podle terminologie Coseriovy, Pottierovy a Greimasovy).

2.2. Převážně empirický charakter výzkumu v lexikální sémantice nevylučuje pokusy o její výstavbu deduktivním postupem s příklonem k logice. Přitom se hledají různé evidentní pojmy, výchozí axiómy, z nichž by bylo možno vyvodit dostatečně silnou teorii. Domníváme se, že za ně lze považovat pojmy vztahu, v našem případě především sémantického, hierarchie, dvojí strukturace jednotek v systému prostředků a v řečových aktech, v textech a funkční hledisko zahrnující jazykové i mimojazykové funkce jazyka. Tyto pojmy se ostatně v našich výkladech stále opakují.

2.3. Úkolem a náplní lexikální sémantiky je sémantický popis a výklad lexikálních jednotek, tj. slov a ustálených slovních spojení. Jde při tom o všechny druhy slov a v první řadě o slova nemotivovaná. Jejich znalost předpokládá i sémantika slov motivovaných. Specifickým úkolem je sémantika frazeologie. Výcho[21]diskem výkladu je teorie významu a jeho vztahů k označené mimojazykové skutečnosti a k myšlení, jak to vyplývá i z modelu lexikální jednotky. Patří sem dále charakteristika tří složek významu: pojmové, pragmatické a kontextové. Primární důležitost má popis polysémických lexémů, protože polysémie patří, jak u nás zdůraznil už A. Získal, k základním jazykovým strukturám a protože rozlišení významů vyčleňuje i základní monosémické lexikální jednotky zahrnuté v polysémických lexémech.[13] S tím souvisí i problematika výkladu (definice), u různých druhů slov specifická, a otázky komponentové analýzy a metajazyka. Polysémie souvisí s homonymií. Při vydělování a analýze významů se využívá všech formálních a gramatických ukazatelů (srov. výše). Dále sem patří otázka sémantické spojitelnosti lexikálních jednotek v oblasti jejich užití a jejich zapojení do větné, popř. textové souvislosti. Další úsek tvoří otázka sémantické motivace (též derivace) slov, otázka přenášení významu/pojmenování (sekundární nominace) v rámci téhož významu i mezi významy. Na základě těchto operací lze určit typy významu, a to podle druhů slov, podle sémantické autonomnosti/neautonomnosti slov (otázky valence, kontextové podmíněnosti), podle pojmových a nepojmových složek významu a vzhledem k sémantické motivaci.

2.4. Při vnitrojazykové konfrontaci jednotek a při sémantické typologii slovních druhů se ukazuje, že lexikální sémantika (sémaziologie) má svůj protějšek v onomaziologii, která je dalším důležitým úsekem obsahově orientované lexikologie a v širším smyslu jazykovědy. V prvním případě (konfrontace jednotek) jde o sémantické vztahy mezi dvěma a více jednotkami, v druhém případě o typologii slovních druhů (autosémantika, plnovýznamové druhy slov proti synsémantikům, neplnovýznamovým, a to deiktickým a zástupným, kvantifikujícím, spojujícím a modálním druhům slov).[14]

Sémantický vztah se realizuje mezi významy dvou a více lexikálních jednotek na základě jejich společných prvků. Jde o vztahy synonymie (tytéž nocionální prvky: Sx - Sx), antonymie (Sx - Snonx), hyperonymie, hyponymie a kohyponymie (Sx - Sxy; Sx: Sxy - Sxz), ale i o vzdálenější souvislosti (Sxy - Szy).[15] Takto pojatá onomaziologie, vycházející od významu/pojmu jisté základní lexikální jednotky a přiřazující k ní (k jejímu významu/pojmu) lexikální jednotky významově souvztažné, týká se všech druhů slov a tvoří organizující základ pro obsahové souvislosti v lexikologii i v syntaxi.[16]

Poznámky: 1. V odborné literatuře proti sobě stojí dvě protikladná stanoviska: podle prvního je onomaziologie zahrnuta v sémantice,[17] podle druhého naopak onomaziologie sémantiku zahrnuje.[18] Podle našeho názoru jsou oba tyto úseky rovnocenné a komplementární, stejně jako je tomu v případě abecedního a pojmového slovníku. Sémantika ovšem onomaziologii předchází.

2. Ani po výkladech citované dvojsvazkové sovětské publikace Jazykovaja nominacija není vyřešen rozpor, který vidíme v tom, že teorie pojmenování se nutně týká všech druhů slov, ale pojmenovacími jednotkami jsou slovní druhy plnovýznamové (srov. výklady A. A. Ufimcevové v práci cit. v pozn. 14, s. 41n.). J. Horecký (Slovenská lexikológia 1, Bratislava 1971, s. 32) [22]řeší tento rozpor tak, že chápe všechny slovní druhy jako pojmenování mimojazykových skutečností a pojmenování vztahů. Jiné možné řešení je chápat označování jako pojem širší, nadřazený pojmu pojmenování (vedle deixe aj.). Všechny slovní druhy pak specificky označují skutečnost, pojmenovávají ji však jen slovní druhy plnovýznamové.

3. Výzkum dílčích systémů v slovní zásobě je důležitým úkolem lexikologie a lexikální sémantiky a byl např. v oddělení lexikologie a lexikografie Ústavu pro jazyk český ČSAV sledován od r. 1957.[19] Dílčí systémy lze dělit na funkční třídy, slovotvorné systémy a lexikálně sémantické systémy. Oba poslední se také označují jako pole. S pojmem pole se dnes pracuje též v syntaxi.[20] Za funkční třídy lze např. považovat třídy druhů slov a jejich podtypy, např. u adjektiv, předložek aj. Funkční třídy a pole se často kříží.[21] Dílčí systém v slovní zásobě (pole) je onomaziologický soubor lexikálních jednotek, jejichž význam je sémanticky popsán a vyložen a které jsou přiřazeny k archilexému, jehož sémém má povahu archisémému a je průnikovým sémem všech jednotek dílčího systému. Nosným základem dílčího systému jsou hierarchické vztahy hyperonymie a hyponymie, ale vedle nich se uplatňují i vztahy ekvivalence, popř. semiekvivalence, reprezentované kohyponymy, synonymy a antonymy (viz výše).

Důležitá je čistota pracovní metody při výzkumu dílčích systémů. Je třeba pracovat v časově, místně a funkčně homogenním systému, tj. rozlišovat synchronní od diachronního, spisovné od nespisovného, běžnou slovní zásobu od odborné, centrum systému od periférie, a je třeba zkoumat zvlášť různé druhy slov. Teprve po tomto odděleném výzkumu je možno jednotlivé podsystémy učlenit v komplexní dílčí systémy. Jednotlivé jednotky mají v takto zjištěném dílčím systému své místo a svou specifickou hodnotu významovou, stylistickou, distribuční, konstrukční a statistickou a lze je mnohoaspektově charakterizovat.

3.1. Dříve uvedenými metodami lze sémémy slov analyzovat v sémantické komponenty. Např. dílčí systém sloves pohybu, reprezentující asi 1 % heslových slov „středního slovníku“,[22] je stmelen komponentem ‚pohyb‘ a tento komponent je implicite obsažen ve významech dalších sloves a slov (např. v pojmenováních tanců), což představuje dalších nejméně 3000 jednotek. Pohyb zde chápeme jako změnu stavu, klidu, polohy (viz i schéma na s. 24). Ve významech sloves pohybu se vyděluje těchto osm komponentů: společný archisémém ‚pohyb‘ a diferenční sémy ‚prostor/prostředí‘, ‚subjekt‘, ‚prostředek (umožňující pohyb)‘, ‚směr (pohybu)‘, ‚cíl‘, ‚čas‘ a ‚způsob‘ pohybu, k němuž patří specifické uzpůsobení pohybu (např. chvění, vibrace), tempo, popř. i způsob pohybu vyvolaný vlastnostmi subjektu.

Všechny tyto rysy nejsou relevantní pro každé jednotlivé sloveso, např. u belhat se (‚chromat‘) jsou neutralizovány ‚směr‘ a ‚cíl‘. Každý z těchto sémů má povahu třídy subsémů, v něž se význam jednotlivých sloves, označujících specifické pohyby, dále diferencuje. Např. komponent ‚cíl‘ se člení podle toho, jde-li o cílovost pohybu (směřovat, mířit někam) nebo bezcílnost (těkat), jde-li v prvním případě o kontakt [23]s cílovým bodem (setkat se) nebo nikoli (minout se), jde-li o kontakt pozitivní (připojit se) nebo negativní (vrazit do někoho), o kontakt přímý nebo s distancí (dohnat — následovat) ap. Všechny tyto rysy se pochopitelně zjišťují a ověřují v kontextových užitích zkoumaného slovesa, nejsou jen výsledkem zkoumání izolovaných jednotek. Význam příslušného slovesa lze pak zobrazit jako hierarchizovanou konfiguraci sémů a subsémů pomocí matice (souhrn křížků) nebo pomocí grafů a subgrafů (jako souhrn uzlů). V případě, že jde o nocionální komponenty, má takový význam povahu invariantu. To platí především o centrálních jednotkách dílčího systému, jako jsou mezi slovesy pohybu slovesa jít — jet — lézt — plavat — letět a samozřejmě sloveso pohybovat se, jejichž významy obsahují jen základní komponenty — na rozdíl od sloves významově specifických, odvozených, stojících blíže periférii. Např. sloveso doletět ‚letem 1—5 dosáhnout cíle‘ má pět významů podle různých relevantních komponentů:

 

doletět ‚letem 1—5 dosáhnout cíle‘

1. ‚pohyb‘

pohyb

●——————

‚životnost‘

|

‚neživotnost‘

2. ‚subjekt‘

1. pták

2. člověk

●

3. letadlo

4. střela

5. kámen

(živočich)

3. ‚prostředí‘

vzduch

●

voda

země

4. ‚prostředek‘

tělo (jeho část)

●

stroj

síla

|

lidská

věci (sdělená

|

člověkem)

5. ‚směr‘ (k cíli)

●

6. ‚cíl‘

●

7. ‚čas‘

●

8. ‚způsob‘

●

 

Jednotlivé posloupnosti komponentů (jedna z nich je zobrazena v tabulce) odpovídají polysémii slova let a významu předpony do-. Lze je zobrazit grafem (viz schéma slovesa doletět a jeho graf ve významu doloženém ve výpovědi Včera jsem doletěl do Prahy až pozdě večer — rozumí se: letadlem).

Na tomto příkladu je vidět, že do dílčích systémů vstupují monosémické lexikální jednotky. Polysémické lexémy patří do dílčích systémů těmi svými významy, které obsahují společný průnikový komponent ‚pohyb‘, lexikální jednotky s těmito významy však se svými dalšími významy liší a přispívají tudíž k diferencovanosti systému. Předpokládá tedy výzkum dílčích systémů i zpřesnění sémantického popisu lexikálních jednotek a jejich polysémie.

3.2. K dílčímu sémantickému systému ‚pohyb osob‘ možno přičlenit pojmenování pohybu živočichů (lézt) a neživotných předmětů (přírodních jevů, mechanismů, které se pohybují z iniciativy lidí nebo bez ní: téct, sesouvat se ap.). Kromě sloves sem patří také substantiva a další odvozeniny a celý tento komplex pak může vytvořit oddíl v pojmovém, ideografickém slovníku.

K dalšímu rozšíření dílčího systému sloves pohybu může dojít ve směru dříve uvedených opozic ‚pohyb‘ — ‚klid‘, popř. ‚poloha‘, ‚stav‘ (sedět, ležet, stát, viset) a v rámci této opozice je mezistupeň ‚změna polohy‘, a to tranzitivní (Tr) — intranzitivní (Itr) (posadit se — posadit atd., viz schéma).

 

[24]‚Pohyb‘

antonyma

‚Klid‘

Změna polohy

(‚Poloha‘

‚Stav‘)

Itr

Tr

Itr

Tr

pohybovat se

pohybovat

posadit se

posadit

sedět

něčím

sedat si

jít

někým

usazovat se

usadit

utíkat     —

běžet 1

hýbat

jet

pádit

házet

klást se

klást

ležet

letět

hnát se

.

ukládat se

plavat

uhánět

.

lehat si

lézt

pelášit

.

uléhat

téct

letět

stavět se

stavět

stát

věšet se

věšet

viset

synonyma

padat

shazovat

  

jít
loudat se, kulit se, hrabat se, lézt 2, ploužit se, sunout se,
běžet 2, chvátat, spěchat, pochodovat, rázovat — antonymní synonymické řady
přijít — odejít
vystoupit — sestoupit		antonyma
postoupit — odstoupit

 

O lingvistickém charakteru tohoto postupu svědčí fakt, že jako komponenty a diferenční rysy významu fungují participanty sloves pohybu, tj. subjekt a okolnostní určení: místo (kde), směr (kam), čas (jeho fáze a míra času), způsob (prostředek pohybu, jeho specifické uzpůsobení a tempo) a cíl. Jazykovou souvislost pohybu a času prokazují i příklady polysémie lexémů, jejichž významy označují pojmy pohybu a času, např. běžet 3, blížit se, letět, prchat, předcházet, ubíhat, utíkat, vléci se.

3.3. Skutečnost, že lze každé jednotce dílčího systému přisoudit jistý sémantický příznak (vedle příznaků stylistických aj.), je dokladem toho, že každý takový systém tvoří jisté sémantické paradigma. Nadřazený archilexém (i spojení slov), stmelující dílčí systém, nazýváme dominantou. Jeho význam, archisémém, veskrze povahy nocionální, má povahu invariantu, nadřazeného invariantním významům jednotlivých lexikálních jednotek systému, a protože zahrnuje množinu těchto jednotek, má povahu sémantické kategorie.[23] Některé z těchto kategorií jsou i kategoriemi v nauce o tvoření slov, např. ‚prostředek‘, ‚vlastnost‘, ‚místo‘, a i v rámci tvoření slov lze proto vyčlenit některé sémanticko-slovotvorné třídy jmen.[24]

4. Stručný přehled sémanticko-onomaziologické problematiky ukazuje, že jsme na začátku mnohoaspektového, komplexního výzkumu v lexikální sémantice, založeného na bohatém materiále a adekvátní lingvistické metodě. Důležitost tohoto výzkumu přesahuje hranice lingvistiky, protože přispívá k poznání procesů myšlení a jeho abstrakčních úrovní, a je proto možno považovat jej za důležitý úsek lingvisticky orientované gnozeologie.

I když jsou jisté rozdíly mezi výzkumem synchronním, pracujícím s živým jazykem v komunikační situaci, s bohatým a dnes už přehlédnutelným, zvládnutelným [25]materiálem, a výzkumem historickým, lze uvedená hlediska aplikovat i v historickém, popř. dohistorickém výzkumu slovní zásoby, i při konfrontaci jazyků. Lze je také aplikovat v příslušných slovnících, slovníku sémantickém, abecedním a slovníku onomaziologickém, ideografickém, pojmovém. Dále bude třeba pracovat na zpevnění metod výzkumu dílčích systémů, přičemž právě sovětská lingvistika ukazuje na důležitost prostorových modelů jazykových systémů a na všeobecně potřebnou teorii invariantů.[25]

 

R É S U M É

Der gegenseitige Zusammenhang der lexikalischen Semantik und Onomasiologie bei der Konstruktion der Wortschatzteilsysteme

Im ersten Teil des Beitrages werden Hauptmerkmale des heutigen Zustands der lexikalischen Semantik konstatiert: struktureller Aufbau, objektivisierende mehraspektuelle Beschreibung grammatischer und kontextueller Signale der Bedeutungsunterschiede, empirische Untersuchung umfangreichen Materials, Berücksichtigung der Beziehungen lexikalischer Einheiten zur bezeichneten Wirklichkeit, marxistische Orientierung.

Im zweiten Teil werden Hauptprobleme der lexikalischen Semantik hervorgehoben und ihr Übergreifen in Onomasiologie aufgrund semantischer Beziehungen zwischen den Einheiten begründet. Semantische Beschreibung und Erklärung geht der Onomasiologie voran, sonst sind beide diese linguistische Abschnitte gleichwertig und komplementär.

Im dritten Teil wird die Methode der Konstruktion des Teilsystems der Bewegungszeitwörter vorgeführt und der Gesamtkomplex, der im Rahmen des Gegensatzes der Hyperonyme ‚Bewegung‘— ‚Ruhe‘ (bzw. ‚Lage‘, ‚Zustand‘) mit der Übergangszone ‚Lageveränderung‘ und den untergeordneten Gegensätzen der Intransitivität und Transitivität (sich bewegen — bewegen mit etwas; sich niedersetzen — setzen — Zustand: sitzen) untergeordnete Hyponyme, Ko-Hyponyme und Synonyme, bzw. antonymische Synonymreihen einbegreift, wird beschrieben. Zu dieser Zentralgruppe treten periphere zeitwörtliche und deverbative (substantivische, adjektivische) Ableitungen hinzu, neben den menschlichen werden auch Bewegungen der Lebewesen und Naturerscheinungen berücksichtigt und das ganze Teilsystem mit seinen Subsystemen wird zum Abschnitt im ideographischen (begrifflichen) Wörterbuch.

Jedes solche System bildet ein semantisches Paradigma mit dem Archilexem als Dominante und mit dem invarianten Archisemem, dem der Charakter einer semantischen Kategorie eigen ist.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 1, pp. 17-25

Previous Ze zasedání lexikologicko-lexikografické komise při MKS

Next Igor Němec: Jazykové ztvárnění psychického odrazu skutečnosti v lexikální význam