Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (rytieř)

Věra Chládková a kol.

[Discussion]

(pdf)

Из древнечешской терминологии социальных отношений (rytieř) / En marge de la terminologie des relations sociales en vieux tchèque (rytieř)

Jestliže už při sledování sémantických změn slova pán se nám ukazovalo postupné vyčleňování skupin lidí nadřazených především z oblasti vojenské,[1] tím zřetelněji shledáváme stopy tohoto staletého vývoje v historii slova rytieř a jeho odvozenin. [63]Slovem rytieř dotýkáme se však hlavně problematiky vzniku a formování nižší šlechty.

Etymologie stč. slova rytieř zcela jasně prokazuje jeho německý původ. Rytieř je převzato ze střhn. rîtaere, jež značí ‚bojovníka válčícího na koni‘ (Machek 2, 528). Při slovenském rytier a snad i polském rycerz můžeme ještě počítat s českým prostřednictvím. Výmluvná je skutečnost, že tento vliv němčiny se projevil přímo jen v západoslovanských jazycích a není patrný v jazycích jihoslovanských ani východoslovanských, kam se dostává toto slovo z polštiny (srov. např. ojedinělé strus. rycer’). Nechybíme proto, budeme-li spojovat počátky tohoto slova s vlivy rytířské kultury, která k nám pronikala ze západní Evropy prostřednictvím německým zejména v prvé polovině 13. stol.[2]

Abychom se důkladněji mohli orientovat v sémantické struktuře slova rytieř, povšimněme si vývoje významu středověkého latinského ekvivalentu, slova miles. V dokumentech z oblasti říše římsko-německé má miles v 11. stol. význam ‚bojovník, voják‘ či milites přeneseně ‚vojsko‘.[3] Důležité je, že není vůbec charakterizováno sociální postavení tohoto bojovníka, je to vždy jen „vir militaris“.[4] Postupně se počínaje 12. stol. odlišují milites od pěšáků. Miles je tudíž ‚bojovník na koni‘. Zatímco eques je členem lehce oděné jízdy, miles je označením bojovníka v oddílech jízdních těžkooděnců.[5] Podobnou sémantickou situaci zjišťujeme v 10.—11. století i ve Francii.[6] Kolem r. 1000 se slovem milites označují i služebníci ve vojsku velkých rodů, tzv. ministeriales.[7]

Francouzské slovo chevalier je též zcela jasně spjato s koněm a s vojskem. Východiskem pro jeho vznik bylo latinské caballarius, jež v 9. stol. označuje muže a bojovníka na koni. Podobně jako miles i chevalier je ovšem i názvem vazala, šlechtice-bojovníka ve služebném postavení.[8] V němčině ritter později rovněž spojuje oba významy: je to především bojovník na koni, ale i služebný šlechtic, vazal.[9]

Pokud jde o prameny české provenience, i tu má lat. miles podobné významy. Rozdíl proti Francii je např. hlavně v časovém zpoždění. Nejstarší doklady z 10. až 11. stol. naznačují, že milites byli bojovníci, zejména členové knížecích a šlechtických družin.[10] I na biskupově dvoře potkáváme „milites episcopi“, zároveň se však už slovem „milites“ nazývá i celek šlechty, jež je jinak nazývána „nobiles“, „proceres“ atd. K r. 1175 se válečná výprava českého krále Vladislava charakterizuje jako vojsko, v němž shledáváme „nobiles et ignobiles, milites et rusticos“.[11] Zdá se, že symetrie názvů opravňuje k závěru, že „milites“ jsou urození bojovníci, ozbrojení šlechtici-válečníci, kteří se nepochybně válečné výpravy účastnili koňmo. V rozlišování „milites primi et secundi ordinis“ zvýrazňuje se onen dvojí význam: jednak jde o bojovníky urozené, šlechtické, jednak jde o neurozené bojovníky, svobodné [64]rolníky, kteří se vojenskými zásluhami mohli dostat do knížecí a královské přízně a tím později i mezi šlechtu, neboť stále „služba vojenská povznáší společensky“.[12]

Rozbor nejstarších výskytů stč. slova rytieř jasně svědčí o tom, jak se obě staročeské sémantické roviny protínají v onom slově. Rytířem je zván bojovník, zpravidla válečník, na koni, ale i velmož sloužící panovníkovi a vynikající nad své okolí. V Dalimilovi většina (8 ze 14 výskytů slova rytieř) je naprosto pevně spjata s označením bojovníků, válečníků. I adjektiva, jež slovo rytieř doprovázejí, potvrzují, že jde o muže vynikající statečností, bojovým duchem: udatný (DalL 104, 23) a dobrý (DalL 44, 37). Podobně v Alexandreidě (AlxV 1613, 1786; AlxH 114) většinou je rytieř označením bojovníka, zejména pak jezdce na koni, aniž se blíže určuje jeho sociálně politické postavení. Je to význam č. 1 slova rytieř. O Dariově vojsku se přímo praví: „To vše výborní rytieři, těch komonstvo pod kropieři, ratiště jich postřiebřena a kopie všě pozlacena“ (AlxV 1261n.). Zde se zdůrazňuje i bohatství a nádhera Dariova těžkooděného jezdectva, elitních válečníků.

Vedle významu číslo 1 objevuje se už v obou citovaných pramenech i slovo rytieř ve významu ‚velmož‘, bojovník politicky a sociálně nadřazený nad ostatní, zpravidla náležející ke knížecí nebo královské družině (význam č. 2). Tak král Darius radící se o odpovědi na Alexandrův list: „svým rytieřóm to rozprávě“ (AlxV 1025), anebo vojevůdcem jízdních oddílů učiní Darius svého „podkonie“, „čstného rytieře Menona“ (AlxV 1126). Ačkoliv v tomto případě jde opět o boj a válku, je přece rozdíl mezi rytieři, jízdními bojovníky (význam č. 1) a rytieři, členy užší královy rady, kteří jsou politicky a sociálně nadřazeni ostatním. I v Dalimilovi se setkáváme s tímto významem slova rytieř. Jestliže se posel císařův, vyslaný do Čech, nazývá „rytieř udatný“ (DalL 67, 41), nemůže se asi už jednat jen o jízdního bojovníka, nýbrž o důvěrníka císařova, o šlechtice nadřazeného císařovou důvěrou a přízní nad ostatní členy císařovy družiny. Vycházíme přitom z předpokladu, že si císař vybral posla právě z řad velmožů dlících na císařském dvoře. Podobně i adjektivum slovutný (DalL 93, 24) upozorňuje na vyšší sociální postavení bojovníka, který navíc je i začleňován mezi pány, šlechtice. To vše nás utvrzuje v přesvědčení, že rytieř tu znamená muže sociálně a politicky nadřazeného nad ostatní družiníky. Adjektivum šlechetný naznačuje pak i rodový základ této nadřazenosti (DalL 104, 19—20). I dvojčlenné pojmenování některých bojovníků, kde se vedle jména křestního objevuje i místní název sídla („Zvieřetický“ v DalL 103, 41—42 či „z Žirotína“ DalL 96al), je dokladem toho, že tu jsou slovem rytieř označeni velmoži, šlechtici. Vedle přízně panovníkovy a urozenosti bylo důležitým základem těchto rytířů-šlechticů i bohatství. Zdá se ovšem, že bohatství rytířů bylo zprvu vytvářeno především zbrojí, zbraněmi, koňmi, šperky a skvosty, nikoli však nemovitostmi. Nikde v Dalimilovi není ani stopy po vlastnickém vztahu rytířů k polnostem, k vesnicím a k poddaným. To je též nepochybně hlavní příčinou absence slova rytieř v právní památce prvé poloviny 14. stol., v Knize rožmberské. Dalším důvodem mohl být též fakt, že se v této době stále ještě pociťuje slovo rytieř po stránce jazykové i obsahové jako prvek cizí, ne zcela zdomácnělý, a proto se nevyskytuje v Rožmberské knize založené na tradičních právních zvyklostech a užívající archaického jazyka.[13] Proto jsou zde sporné strany nazývány buď páni, zemeníni, zemané, či vládyky.

Slovo rytieř může být v některých případech už od počátku 14. stol. chápáno i jako čestné označení bojovníka, který byl slavnostním ceremonielem (pasováním, srov. KlarGlosM 2772) povýšen mezi šlechtice. Je pravděpodobné, že doklady, v nichž jsou „výborní rytieři“ (AlxV 1261) či jmenování „čstného rytieře“ (AlxV [65]1126), se týkají právě těchto bojovníků, kteří v duchu tehdy módní rytířské kultury byli poctěni čestným titulem rytíře. I v Dalimilovi se asi myslí na rytířský rituál a ceremoniel za války, kdy „Čechové mnoho rytieřóv učinichu“ (DalL 94, 23). Pocta hodností rytíře se udílela zejména mladým úspěšným bojovníkům. Tak je nutno rozumět i „rytíři mladému“, jemuž kníže svěřil správu hradu (DalL 103, 42). Domníváme se, že je nutno odlišit tento význam (význam č. 3) od předchozích dvou významů slova rytieř, protože navíc k dosavadním charakteristickým rysům nositelů tohoto pojmenování (účast v boji, přízeň vladaře) náleží i soubor poct a hodností, jež souvisely se složitým ceremonielem rytířské kultury, pronikající do Čech zejména z Francie a z německých krajů.

V dalším období po r. 1350 objevují se i nadále všechny tři dosavadní významy. Nejčastěji se setkáváme stále s rytíři-bojovníky, ozbrojenci, válečníky. V překladové literatuře, která tlumočí českému čtenáři antickou skutečnost, stává se staročeské slovo rytieř mechanickým ekvivalentem lat. miles. Tak je tomu zejména v nejstarších evangeliářích při vyprávění o vojácích, kteří Krista zajali a odvedli na Golgotu (EvZimn 48a, J 18, 12; 49b, J 19, 2; 50b, J 19, 23—24). Je naprosto zřejmé, že se tu mluví o ozbrojencích, kteří byli podřízeni veliteli, setníkovi (EvZimn 12b, Mt 8, 9; BiblDrážď Mt 8, 9). Jinde se jako velitel objevuje „starosta, jenž bieše nad rytieře ustavený“ (OtcB 3a). Tu všude je rytieř překladem lat. miles a označuje bojovníky v žoldu najaté — tedy žoldnéře („najímáchu rytieře“ v ComestC 328b). V takových kontextech není ani stop po souvislostech s jízdními, s těžkooděnci, ba objeví se i překlad lat. custos do staré češtiny slovem rytieř (EvPraž 13a, Mt 28, 4). Právě tento výskyt slova rytieř v evangeliáři upozorňuje, jak se od prvé poloviny 14. stol. zabydlovalo slovo rytieř ve stč. slovní zásobě. Srovnáme-li toto místo (Mt 28, 4) s překlady v evangeliářích z prvé poloviny 14. stol. (EvSeit, EvRajhr a EvVíd), vidíme, že starší ekvivalent pro custos byl strážný. Teprve po polovině 14. stol. se nové oblíbené slovo uplatní i na tomto místě — mimo jiné i proto, že se stále rozšiřuje jeho sémantické pole.

I v dalších jazykových památkách z let 1350—1380 poklesá význam č. 1 stále zřejměji do roviny označení prostých bojovníků, ozbrojenců (LegRytK 92a), ba setkáme se i se slovním spojením „k nemilostivému k tomu rytieři katu“ (reverso militi carnifici PasMuzA 307), jež staví slovo rytieř do souvislosti s lidmi na nejnižší sociální úrovni.[14] Podobně v povídce o Veronice (VeronK 119) vidíme u Kristova hrobu „rytieře strážné“. Je zajímavé srovnávat gotické obrazy „rytířů“ na Golgotě a kolem božího hrobu s významem č. 1 staročeského slova rytieř. Tvůrci gotického deskového malířství zřetelně odlišují, držíce se vyprávění evangelií, setníka od „rytířů“ (srov. např. J 19, 23). Setník je vždy lépe vyzbrojen, má brnění, je opásán mečem, zatímco jeho „rytíři“ jsou jen obyčejní ozbrojenci s kopím a s halapartnou.[15] Obrazy tak dokládají správnost naší interpretace významu slova rytieř po pol. 14. stol. Plně ve shodě s tímto chápáním je i vyprávění o královské dceři, jež byla dána za nevěstu „rytieři osadnému, aby syn z nie sě urodíc, nebyl šlechtic ani mocný“ (ComestC 237b). Latinsky je tento neurozený bojovník pojmenován miles plebanus. Z toho i z celého kontextu poznáváme, že královská dcera byla provdána za neurozeného člena vojska, bojovníka.

Nicméně neztratily se z významu č. 1 ani souvislosti slova rytieř s výše postaveným jezdectvem. Čteme-li, že Voluzián „sebral jest oděncóv zástupy a s hlukem rytieřóv vstúpil jest v lodí“ (VeronU 46, 35), chápeme, že rytíři jsou tu v opozici [66]k oděncům a že jde o dva druhy ozbrojenců: buď o jezdectvo a o pěšáky, či o těžkooděnce a lehkooděnce. Celkově tudíž i v období po r. 1350 je význam č. 1 strukturován obdobně, jak ukázala analýza v období předchozím.

I druhý význam slova rytieř po r. 1350 má touž podobu jako ve starším období. Velmi jasně je sociálně a politicky vyšší postavení rytířů patrné tam, kde se slovo rytieř objevuje jako překlad lat. minister. Čteme-li o pětici „milostných rytieřóv ciesařových“ (PasMuzA 300), pochopíme, že máme co činit s členy císařské družiny, nadřazené politicky nad ostatní bojovníky. Jindy se přímo mluví o moci dané „jednomu rytieři“ a přitom latinský originál má „viri clarissimi“ (PasMuzA 298). Avšak i verše z básně o bázni boží, varující před pádem mocných válečníků: „rozpomeň se na rytieře i na rozličné vítěze“ (LyrVil 93, 21) nutno chápat jako připomínku šlechticů-válečníků, ba i vladařů-válečníků, neboť širší kontext zmiňuje mimo jiné i Alexandra Velikého. Bruncvíkova dohoda „s jedním starým rytieřem“ (BawBrunc 3a) týká se též bojovníka-šlechtice, doprovázejícího hrdinu, právě tak jako vyprávění o „měštěnínu a rytieři“ (BawEzop 61b) už pouhým řazením vedle sebe dává najevo, že rytieř je tu člen určité vyšší sociální kategorie, šlechtic. Navíc přímo se v bližší charakteristice dočteme, že „měštěnín byl králóv strójce, rytieř pak v bojích ostójce“ (BawEzop 62a). Jde tedy o šlechtice z králova dvora, bojovníka z královské družiny.

Zdánlivě se z těchto souvislostí vymyká zmínka v životopise Karla IV. o poradě mladého krále se skupinou „pánóv, rytieřóv a panoší“ (KarŽivA 368). V hierarchicky poklesající řadě od pánů k panoším musel by být význam slova rytieř vymezen obdobně jako u stavu vyšší šlechty (páni), byl by to nižší šlechtic ve stavovském pojetí, časově prvý výskyt nového významu slova rytieř. Avšak bedlivější analýza tohoto pramene nabádá k opatrnosti. V latinském originálu totiž čteme jen, že kolem mladého krále byla „milicia“, ozbrojená družina Karlova, a s ní se mladý princ radil. Staročeský překladatel ovšem přeložil lat. „milicia“ tak, že specifikoval složení této ozbrojené družiny, jež sestávala prý z „pánóv, rytieřóv a panoší“. Připomeneme-li si však sémantický vývoj slov pán a panošě, poznáme, že je zcela nepravděpodobné, ba nemožné, aby už v l. 1350—1380 za pány v hierarchii stavovsko-politické následovali rytíři a panoši. Takové hierarchické řady najdeme poprvé až na konci 14. stol. a na počátku 15. stol.[16] A v této době též asi vznikla formulace překladatele. Ostatně český překlad Karlova životopisu je zachován jen v rukopisech z 15. stol. Je proto nutno včlenit výskyty nového významu slova rytieř až do konce 14. či do počátku 15. stol.

Jazykové památky z let 1350—1380 přinášejí další doklady o existenci významu č. 3, tj. o pasovaných rytířích. Po r. 1350 objeví se v souvislosti s rytíři nové sloveso pasovati (PulkR 172b) a akt, jímž se z rukou vladaře bojovníkům dostává rytířské hodnosti, se zve pasovánie (KlarGlosM 2772). V nejstarším překladu bible se mluví o zkoušení nových rytířů za lat. „probare tyrones“, kde bible Padeřovská vykládá „zkušováše mládcóv hotových k obykání v odění.“ Překladatel pochopil ono biblické místo zcela v duchu rytířské kultury: „pokušoval nových rytieřóv“ (BiblDrážď Jr 52, 25). Rytířské hry a turnaje má nepochybně na mysli legenda, když „sě rytieři na to ptají, tu, kdež svú kratochvíl jmají“ (LegRytK 94a). O ustanovování rytířů slavnostním ceremonielem mluví asi i Comestor: „rytieře činieše“ (quirites appelavit v ComestC 188b). Další doklad pak podrobněji osvětluje, že především králi přísluší právo obdařit šlechtice rytířskou hodností: „Popros svého milého krále, ať tě on rytířem učiní“, radí se v rytířském veršovaném románu (TristB 5a).

Vedle těchto tří starších významů jsou po polovině 14. stol. doloženy v našem materiále i dva další významy. V oblíbené šachové hře se jedna z figurek počíná nazývat rytieř (KlarGlosA 2123 „militus“). Není bez důležitosti, že je to právě figura koně-[67]jezdce, jež se nazývá rytieř (význam č. 4). Starší sémantické vazby k těžkooděnci na koni se tak znovu připomínají.

Na starší sémantiské rysy navazuje rovněž význam č. 5, kde „rytieř“ bojuje boje a zápasy duchovní. V biblických textech se objevuje název pro válčícího křesťana, bojovníka za Kristovo učení „dobrý rytieř Jezu Kristóv“ (BiblDrážď 2 Tim 2, 3). Jindy se v náboženských textech mluví o postoji k „božiemu rytieři“ (OtcB 129a). Sem se volně řadí též zmínka novozákonního textu z L 2, 13 o množství „rytieřóv nebeských, točíš anjelóv“ za lat. multitudo militiae (EvPraž 2a). Všechny tyto výskyty nového významu jsou zřetelnou opozicí k pozemským bojovníkům, rytířům. Tak jako se ve scholastice nadřazuje nebeský, duchovní svět nad svět pozemský a hmotný, tak se i staví „rytieř zemský“ (JeronM 14b) do protikladu ke skutečným křesťanům, neboť to jsou „dobří rytieři Kristovi“ (JeronM 24a). Ačkoliv máme tento význam doložen ve staré češtině až po polovině 14. stol., smíme předpokládat, že byl starší. Víme totiž, že se už od 11. století v německých krajích užívá označení miles Christi pro duchovní osoby, že mnich je často zván miles coelestus, že členové rytířských řádů jsou zahrnováni pod pojem militia terena a že už od 12. stol. se objevuje i nový německý název gottesritter.[17] Lze proto soudit, že i u nás vznikl dříve než v l. 1350—1380 překlad lat. miles Christi a posloužil k vyhrocení scholastického učení o protikladnosti boje duchovního a tělesného.

Sklonek 14. a počátek 15. stol. přinášejí, pokud se týče sémantické struktury slova rytieř, pokračování v dosavadním vývoji. Setkáváme se dále s významem č. 1 ‚bojovník, těžkooděnec na koni‘ (např. LyraMat 178a, ŠtítSvát 88b, BiblOl 1 Par 12, 14, AlexPovA 238b, Orloj 41a „bellator“) a zdůrazňuje se přitom nejen boj, válka, nýbrž i jízda na koni. Rovněž význam č. 3 ‚pasovaný rytíř‘ se dál uplatňuje (např. FlašRadaA 1471, RadaOtcP 536, 391). K. Waldhauser připomíná pasování rytířů v době válečné, kdy král může „kterémuž kolvěk mládenci“ dát „zášijek mečem, kdyžto v nepřátely zbierají, řka: „Lépe jest rytieř než slúha““ (WaldhPost 115b). Rytířem, jak vidíme, se mohl stát i válečník neurozený, stojící v služebném postavení ke šlechtě. Štítný pak potvrzuje, že je správné odlišovat pasované rytíře od ostatních šlechticů: „Pasovaní rytieři, ale i vše panošstvo slušie k stavu rytieřskému“ (ŠtítKlem 89b). Poprvé se tu mluví o stavu nižší šlechty a členy tohoto politického seskupení jsou panoši a „pasovaní rytieři“. Podobně jako významy č. 1 a č. 3 i významy č. 4 ‚šachová figura koně-jezdce‘ a č. 5 ‚bojovník v oblasti duchovní‘ (ŠtítSvát 32b, OrlojB 41a) jsou doloženy jako ve starších obdobích. Za zvláštní zmínku stojí výskyt slova rytieř bez adjektiva, a přece ve významu ‚Kristův rytíř‘ v překladu lat. miles Christi (AlbRájA 63a).

Ponechali jsme dosud stranou význam č. 2. I na konci 14. stol. najdeme slovo rytieř ve významu ‚šlechtic‘. Praví-li se o Tkadlečkovi (TkadlA 27a), že „rytieř na poli proti nepřieteli vítězstvie ukázati má“, nejedná se tu jen o bojovníka, nýbrž přímo o bojujícího šlechtice. Podobně i např. u Štítného „rytieř udatný“ (ŠtítVyš 59b) je šlechtic v boji, jak o tom svědčí latinský text „famosus et nobilis“. Třebaže ve významu slova rytieř v takových kontextech převažuje sociálně politická nadřazenost bojovníka nad okolím, nelze přitom opomenout ani vztahy tohoto významu k boji, k válce a k rytířské hodnosti. Sémantická struktura slova rytieř je stále složitější a reflektuje zcela zřetelně sociálně politické poměry šlechty ve 14. stol. Na konci 14. stol. se právě význam č. 2 stává východiskem dalšího sémantického posunu, který vede ke vzniku nového významu (význam č. 6). Citovali jsme už Štítného, který mluvil o rytířském stavu, do něhož jsou zahrnuti pasovaní rytíři a panoši. Podobně i další [68]prameny z konce 14. a z poč. 15. stol. svědčí o tom, že se slovo rytieř stává označením členů stavu nižší šlechty. V Tkadlečkovi (TkadlA 6b) se chlubí Štěstí: „Na to jsme my vydáni, abychom ani člověka řádu vysokého, ciesaře, krále, kniežata, markrabie, hrabie, anižto řádu nizšieho, šlechtilé šlechtice, řitieře, panoše, vládyky“ neušetřili. Slovo „řitieř“ je tu včleněno do stavovské hierarchické řady, jež klesá od vladařů (stav vyšší) k vrchnostem (stav nižší) a v níž jde za sebou vyšší a nižší šlechta. Je to týž sociální řád, který jsme poznali už ve zmínce z Karlova životopisu. Slovo rytieř nebo řitieř nemůže už mít význam jen ‚šlechtic‘, nemůže označovat jen muže sociálně a politicky nadřazeného ostatním bojovníkům nebo politickým činitelům, nýbrž specifikuje, o jakého šlechtice jde. Už z předchozích rozborů slova rytieř bylo zřejmo, že se jím označovali šlechtici, kteří byli vzhledem k panovníkovi, ale i k panstvu ve služebném, podřízeném postavení. Bylo proto jen logickým dovršením sémantického vývoje, že se slovo rytieř počíná od konce 14. stol. chápat i jako název pro člena nižší šlechty. Proto se může ve verši v Podkoním a žákovi postavit proti sobě dvojice: pán - rytíř, představitel vyšší a nižší šlechty: „že páni i také rytieři tiť u dvora dobrú mají“ (PodkU 60). I Smil Flaška respektuje toto dělení a jen zájem o rým posune rytíře před pány: „Kniežata, rytieři i páni vókol na všě strany“ (FlašRadaA 1471). Nižší šlechtic se jasně odlišuje od šlechtice vyššího, i pokud se týče práv: „Jiná práva slušejí rytieřóm, jiná sedlákóm, jiná řemeslníkóm, jiná pánóm, jiná sluhám“ (GuallCtnostK 153). Právě dvojice rytíř - sedlák potvrzuje nám znovu, že se slovem rytieř označuje nižší šlechtic, i pokud jde o feudální vrchnost. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že se slovo rytieř teprve na prahu 15. stol. poprvé objeví v právní knize. Postrádali jsme ono slovo v Knize rožmberské, nenašli jsme je ani v Řádu práva zemského a setkáváme se s ním až ve Výkladu na právo země České Ondřeje z Dubé. V jeho spise, orientovaném přirozeně především na panstvo (127krát se tu vyskytuje slovo pán!), najdeme i čtyřikrát slovo rytieř a vždy ve významu ‚nižší šlechtic‘. Nižší šlechtic nemá tolik stupňů urozenosti jako pán, je zpravidla chudší a nemá ani tolik moci jako vyšší šlechta.[18] Tento nový význam (č. 6) slova rytieř velmi těsně souvisí s významem č. 2, je však i blízko významu č. 3. Je třeba ovšem, jak soudíme, nový význam od starších odlišovat. Týká se totiž vnitřní struktury české šlechty a zahrnuje do sebe nejen muže-bojovníky pasované na rytíře (význam č. 3), nýbrž i další drobné urozence, panoše a vladyky, kteří nemuseli mít hodnost rytířskou, zato však byli politicky aktivním činitelem. Naopak zase i člen vyšší šlechty mohl být pasován na rytíře a tím se mu mohlo i dostat čestného názvu, titulu rytieř (tj. význam č. 3 slova rytieř).

Sémantický vývoj slova rytieř a vznik významu č. 6 probíhá zcela ve shodě se sémantickým vývojem slova pán. Připomeňme si, že slovo pán ve významu ‚vyšší šlechtic‘ se objevuje poprvé v dokladech z let 1350—1380 a že slovo panošě v l. 1380 až 1410 ztrácí svůj význam ‚sluha‘ a od té doby je jen označením člena nižší šlechty. Je naprosto samozřejmé, že v důsledku seskupování české šlechty v šlechtu vyšší a nižší i slovo rytieř muselo nabýt nového významu v středověké sociální terminologii a stalo se označením člena nižší šlechty. Zatímco panošě zůstalo názvem pro drobného, služebně závislého šlechtice bez rytířské hodnosti, bez dávné urozenosti, bez výrazné politicko-vojenské moci, rytieř byl označením šlechtice, jednotlivce, který patřil k vyššímu stupni uvnitř nižší šlechty, a zároveň i souhrnným názvem pro všechny členy politického seskupení, jež se hlásilo o podíl na státní moci, stavu nižší šlechty, rytířského stavu.

V 15. stol. pokračuje sémantický vývoj slova rytieř v tendencích a směrech předchozího období. Ve srovnání se 14. stol. ustupuje však zcela jasně do pozadí význam [69]č. 1 (tj. název pro bojovníka na koni) a je omezen už jen na náboženské texty (např. Hymn UKA 51b, HusVýklM 70b, RokLuk 431b) a na slovníky (SlovOstřS 82, 92, 118, SlovKlem 40b, 62b). Ve slově rytieř se prosadil význam ‚nižší šlechtic‘ (význam č. 6) a zanikl postupně v 15. stol. význam č. 2. V rozsáhlém souboru dokladů, jež jsme shromáždili, neobjevilo se ani jednou slovo rytieř jako obecné označení šlechtice bez rozdílu sociálně politického postavení. Zatímco bylo možno např. slovem pán pojmenovat členy vyšší šlechty i oslovit a titulovat kteréhokoliv šlechtice, u slova rytieř tato možnost chybí. Trvá samozřejmě i nadále význam č. 3 ‚pasovaný rytíř‘ (např. LékRhaz 27) a zdůrazňuje se přitom, že „král tvoří rytieře“, když člověka učiní rytířem (HusBludK 139). Třebaže nemáme pro 15. stol. k dispozici přímý doklad, musíme připustit i existenci významu č. 4 (tj. název pro šachovou figurku) už proto, že známe např. Husovu oblibu hry v šachy. Mnohokrát je naproti tomu doloženo trvání významu č. 5 ‚rytíř nebeský, Kristův‘. Světí se dál svátek „deseti tisíc rytieřuov“ (ArchČ 6, 138), slovo athleta se překládá „rytieř aut mučedlník“ (SlovKlem 27b) a připomíná se ustavičně věřícím, aby žili jako „boží rytieři“ (např. HusVýklM 169a, KancJist 88, HilPřijA 58).

V tomto duchovním, netělesném významu se nepochybně slovo rytieř chápalo i v počátcích české reformace. V době revoluce se ovšem boj duchovní prolínal a doplňoval s bojem tělesným. Tak asi je nutno rozumět výzvě husitského manifestu z r. 1420 ke stoupencům kalicha, aby bojovali „jakožto stateční rytieři“ (ArchČ 3, 213). Nepochybně byla východiskem pro tuto výzvu víra v boží přízeň, jež doprovází zrod české reformace. Zároveň však „boží rytíři“ měli už vzít do rukou tělesnou zbraň, protože museli čelit křižácké výpravě. Dvojí pojetí úlohy rytíře se promítalo do náboženské i politicko-vojenské sémantické roviny. Podobně je tomu i ve známém listě Jana Roháče z Dubé z r. 1421. Roháč se hlásí k revoluci jako „každý křesťanský rytieř“. Zároveň však dává najevo, že bude bojovat v husitském vojsku nejen zbraní duchovní, nýbrž i mečem. Neboť křesťanský rytíř „na to jest pás vzal a mečem se opásal, aby pravdu božie šířil a jeho svaté čtení velebil a neřády Antikristovy tupil“ (ListářRožmb 1, 33). Toto sepětí duchovního boje s bojem tělesným známe např. z Husova kázání, jež bylo v Kostnici interpretováno jako výzva k ozbrojenému násilí; známe je však i ze zásadního postoje Petra Chelčického, odpůrce jakéhokoliv revolučního násilí a hlasatele toliko duchovního boje.

Nejvíce dokladů z 15. stol. má slovo rytieř ve významu ‚nižší šlechtic‘. Tento význam je už důsledně chápán stavovsky — rytíř je členem stavovské obce, stojí za pány a před městy. Hus např. mluví o přísaze věrnosti, kterou králi skládají „kniežata, páni, rytieři“ (VýklM 100b; podobně i JakVikl 181a). Vytváří se běžná řada sociální hierarchie, v níž stojí za sebou „páni, rytieři, panoše, zemané a města“ (ArchČ 3, 395), anebo z církevního hlediska lze uvést klasifikaci na „preláty, pány, rytieře a panoše“ (ListářRožmb 1, 22). Při překladech latinských textů snaží se překladatelé přiblížit antickou realitu současnosti tím, že např. důsledně člení společnost do skupin „kniežat, pánuov, rytieřóv a panoší“ (TrojK 79b, lat. orig. jen „baronum et militum“).

Z konce 15. stol. nebo počátku 16. stol. známe i ohraničení významu slova rytieř. V Zrcadle marnotratných (ČČM 1873, 266—267, v. 323—369) dobrá paní, k níž se uchýlil zchudlý rytíř, vypočítává vlastnosti, jež dnes, na poč. 16. stol., rytíř má mít. Na prvé místo staví smysl pro čest, vážnost rytíře. Po morálních vlastnostech, k nimž patří i statečnost, vystupuje do popředí urozenost. Avšak to všechno, ani kůň a zbroj, nečiní ještě z člověka rytíře. Rytíř kolem r. 1500 má podle představ moralizujících veršů být statkář, který se opírá o příjmy z poddaných. Poddanské dávky jsou lepší zdroj příjmů než zisky kupců — „jdúť mu na zisk, ne na škodu“ (v. 359). Rytíř-statkář má jisté příjmy a navíc má k tomu úctu poddaných: „Aniť zečtú přinesúc, k tomu se klanějíce, a ty shrna hotové, čekáš toho vždy více“ (v. 368—369). Rytíř-[70]statkář, rytíř-hospodář je ideálem nového nastupujícího období ve vývoji šlechty. Rytíř byl zbaven lesku turnajů, naopak jen střídmě má rytířských her užívat — zato má šetřit, dobře hospodařit a vést si jako pravá feudální vrchnost. Nechybíme, budeme-li včleňovat takto pojatý význam slova rytieř (s dominantním rysem hospodářské zdatnosti) bok po boku se zemanem do pevně skloubené sociální hierarchie. Od zemana se však i rytíř-hospodář bude lišit vždy svou tvrzí nebo hradem a zejména rytířskou hodností nabytou rytířským ceremonielem.

Sestavování hierarchické řady členů stavovské obce proměňuje se v přesnou formuli, jež vejde do listin a do sněmovních a soudních zápisů. Každý z členů stavovské obce v intitulacích, v adresách a v osloveních listin dostane bližší charakteristiku pomocí příslušného adjektiva, jež doprovází ono substantivum a tvoří dokonce výrazné znamení pravosti, věrohodnosti dokumentu. U slova pán je to adjektivum urozený, jež se v 15. stol. stává nezbytným doplňkem úřední formule. Podobně je tomu s adj. slovutný, jež se od počátku ve formulích listin a listů spojuje s oslovením panoše (tak např. v r. 1402 „ctní a slovutní panoše“, v r. 1416 „slovutných panoší“, v r. 1472 „slovutného panoše“ atd. v ArchČ 3, 272, 279, 283, ListářZbrasl 260). U slova rytieř se v těchto spojeních objevuje od prvé čtvrtiny 15. stol. (alespoň tak svědčí naše doklady) buď adj. udatný, nebo statečný. Prokop Písař doporučuje sice ve svých radách pro členy kanceláří formuli „urozenému a udatnému rytieři“ (ProkArs 185) jako adresu, avšak v kancelářské praxi se s takovou formulí setkáváme jen zřídka. Známe vlastně jen doklad z r. 1415, kdy jsou přineseny pečeti „slovutných a udatných mužuov“ (ArchČ 14, 406) a smíme jen předpokládat, že tito mužové byli rytíři. Mnohem oblíbenější a běžnější je adjektivum statečný, se kterým se setkáváme v intitulacích, v adresách a osloveních listů a listin. V r. 1427 se mluví o koupi tvrze „ot statečného rytieře Jana Smila z Křemže“ (ListářRožmb 1, 97). V r. 1433 zní adresa „statečnému rytíři Mikuláši z Lobkovic“ (ArchČ 14, 5), jiná právní pořízení se konají „před dolepsanými statečnými a slovutnými rytieři a panošmi“ (Teige Míst, 1, 1, 417) atd.

Zdá se, že zprvu se adj. statečný připojovalo i ke jménům panošů (např. v r. 1414 ArchČ 6, 29 a v r. 1433 PrávOpav 1.49). Kolem poloviny 15. stol. je však už ustáleno spojení statečný rytieř, zatímco pro ostatní členy nižší šlechty se nejběžněji užívá označení slovutný (lat. famosus). Velmi pěkně je tato formule patrná např. při výčtu účastníků sjezdu ve Strakonicích v r. 1449. Jsou tu „urození, stateční, slovutní a opatrní páni, rytieři, panoši i města“ (ListářPlz 1, 435). Ve formuli statečný rytieř je možno spatřovat relikt původně bojovného, válečnického poslání rytíře. Tak jako se u pánů v aristokratické uzavřené společnosti kladl důraz na urozenost, jako se u panoší vyzdvihovalo dobré jméno, dobrá pověst šlechticova (slovútný), tak se u rytíře kladl důraz na jeho morální vlastnosti, na jeho udatenství a statečnost.

Máme-li zakončit přehlídku významů slova rytieř v 15. stol., musíme se zmínit o dvou přenesených, metaforických významech, jež souvisejí s významem č. 1 a č. 3. Jan Hus se zmiňuje o svých finančních obtížích, kdy nechtěl a ani nemohl platit církevní dávky papeži. Papež totiž „hledal žlutých rytieřóv a hus jich neměla“ (HusKuch C 3a). Věk peněžního hospodářství včlenil všechny společenské hodnoty do peněžních vztahů, a tak mohl reformátor obrazně označit zlaté dukáty jako žluté rytíře-bojovníky, jež papež hledal. Byla to ovšem individuální metafora, jež není na úrovni předchozích významů slova rytieř.

Druhý přenesený význam slova rytieř se vyskytuje v listu Anežky z Rožmberka. Paní podává zprávu o vykonané cestě a radostně oznamuje: „Již sem … domuov přijela a pravý sem rytíř byla, nebyvši nemocna nikdež“ (ArchČ 11, 279). Paní Anežka tu metaforicky na sebe vztahuje vlastnosti pasovaného rytíře (význam č. 3), který se zdarem zvládne i nejobtížnější úkoly. Jestliže v druhé polovině 15. stol. se [71]označuje slovem rytieř poprvé žena, podává nám to důkaz, jak se toto slovo stalo oblíbeným a běžným označením řádného a zdatného šlechtice.

 

Závěr. Sémantická analýza slova rytieř přivedla nás ke zkoumání vzniku nižší šlechty v českých dějinách. Rytieř je v nejstarších jazykových dokladech bojovníkem na koni a odtud, z oblasti vojenské, pramení i další jeho významy. Zatímco u slova pán byla základem politická moc a u slova šlechta se do popředí stavěly dědičné vlastnosti rodové, u slova rytieř je to účast v bojích, ve válce, jež vytváří předpoklady pro nové, z němčiny převzaté pojmenování. Teprve na konci 14. stol. vzniká další význam slova rytieř, který je pak nejběžnější: označuje se tak člen stavu nižší šlechty. Je to zhruba v době, kdy se i stabilizuje název pro členy stavu vyšší šlechty slovem pán. Sémantický vývoj slov pán a rytieř probíhá tak ve vzájemné shodě.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 1, pp. 62-71

Previous Světla Čmejrková: Konotační aspekty lexikálního významu

Next Vladimír Hrabě: Docent František Kopečný sedmdesátníkem