K rozdílům mezi lexikálním a slovotvorným významem slov, zvláště z hlediska lexikografického

Vladimír Mejstřík

[Discussion]

(pdf)

К различиям между лексическим и словообразовательным значениями слов, особенно с точки зрения лексикографии / Sur les différences entre la signification lexicale et le sens structural, particulièrement du point de vue lexicographique

Sledování rozdílů mezi lexikálním a slovotvorným (strukturním) významem slov je mj. i záležitostí lexikografické teorie a praxe. Cílem našeho sdělení je ve stručnosti podat některé zkušenosti, které získala synchronní výkladová lexikografie při slovníkovém popisu slovotvorně motivované slovní zásoby.

Jednou ze základních lexikografických metod zjišťování lexikálního významu je konfrontace zkoumaného slova se slovy příbuznými. Děje se tak jednak podle příbuznosti sémantické, kdy se využívá systémovosti lexikální sémantiky a popisované slovo se porovnává se slovy téže sémantické řady, popř. pole (sem patří i využívání synonymických řad, antonym atp.), jednak podle příbuznosti slovotvorné. Při tom se porovnávají popisovaná slova se slovy téže slovotvorné řady, slovní čeledi, se slovy téhož slovotvorného typu, popř. slovotvorné kategorie. Užívání slovotvorné konfrontace v lexikografii s sebou přináší i řešení otázek onomaziologických, otázek formulovaných teoretickou slovotvorbou[1] a lexikologií,[2] jejichž správnost je třeba ověřit i z hlediska aplikace.

[133]1. Při systematickém lexikografickém popisu slovotvorně motivované slovní zásoby zjišťujeme, že se určitá slova nerealizovala — lexikograficky řečeno: nejsou doložena v kartotéce —, ač by patřila k členům pravidelných slovotvorných řad, pro něž je slovotvorným systémem v lexikonu „rezervováno místo“. Vyloučíme-li případy, kdy fakticky neexistuje v objektivní realitě takový objekt, stav, vztah, děj či okolnost, které vedou k vlastnímu pojmenování, pak to svědčí o tom, že k pojmenování objektu, vztahu atp. se volí prostředky neslovotvorné (např. k vyjádření vztahu nebo příslušnosti slova k substantivu konstrukce nepřímého pádu substantiva ve funkci neshodného přívlastku namísto adjektiva atp.). Svou roli v této skutečnosti mohou hrát např. příčiny zvukové, resp. morfonologické: srov. nesnadnost tvoření vztahových aderktiv od substantiv na -ní a -tí (i když i tato „bariéra“ byla již překonána, viz rubáňový, odděleňový, napěťový, seťový) nebo příslovcí od deverbativních adjektiv na -cí typu rozhodujícně atd. Působí tu i příčiny lexikálně sémantické, totiž to, že se od jistých okruhů lexikálních významů přes existující strukturní předpoklady určitá slova nebo skupiny slov nerealizují. Např. z praxe víme, že se od některých substantiv na -ost, resp. -nost vztahová adjektiva s příponou -ní tvoří, od jiných nikoli. Lexikální význam těchto základových deadjektivních substantiv vyjadřuje vlastnost v širokém slova smyslu a je ekvivalentní s významem slovotvorným; jde tedy o význam abstraktní, v podstatě charakterizovaný jako substantivizace obsahu základového adjektiva (srov. chytrost, hloupost atd.). Vedle toho však substantiva s příponou -ost mohou označovat děj či stav projevující vlastnosti vyjádřené adjektivním odvozovacím základem (např. ve slovech vzdělanost, činnost, bezpečnost) nebo nositele vlastnosti, stavu či děje (např. domácnost) — a to jsou již sémantické specifikace slovotvorného významu pojmenování vlastnosti, sémantické podtypy, tedy konkrétnější významy, než představuje základní význam slovotvorný. Zatímco od základního slovotvorného významu slov na -ost se vztahová adjektiva zpravidla neodvozují, poslední dvě významové skupiny mají tendenci stát se odvozovacími základy adjektiv na -ní: srov. běžné vzdělanostní, bezpečnostní, činnostní proti neexistujícím hloupostní, moudrostní, chytrostní aj. A tak by bylo možno uvádět z lexikografické praxe i příklady další.

Sumárně řečeno, pohled na motivující slova z hlediska toho, kdy neslouží za základ dalšího odvozování, ačkoli jsou splněny předpoklady strukturní, dává nahlédnout do jejich stránky lexikálně sémantické.

2. S existencí napětí ve vnitřní formě slova, které vyplývá z rozdílu mezi slovotvorným a lexikálním významem slovotvorně motivovaných slov, se musí moderní lexikografie neustále vyrovnávat. Jde zejména o tyto pracovní závěry:

a) Úkolem lexikálního slovníku je zachytit a zpracovat lexikální významy slov. To znamená, že slovník ze slovotvorných významů jako takových zaznamenává pouze ty, které jsou ekvivalentní s významy lexikálními. Jak již upozornili M. Dokulil, I. Němec[3] aj., jde o typy výrazně relační, v nichž relačnost brání sémantickému rozplývání, tedy o typy patřící k slovotvorným kategoriím transpozičním nebo modifikačním. V případech neekvivalence slovotvorného a lexikálního významu slov, což se týká většiny motivovaných slov mutačních, se jejich slovotvorný význam ve slovníku pouze naznačuje prostřednictvím lexikálně sémantických prvků, popř. údaj o něm slouží jako informace o etymologii slova. Pokud lexikální slovník ve snaze vytvořit všem významům v polysémní mikrostruktuře slov společného jmenovatele konstruuje jako základní (centrální) význam obecný slovotvorný význam potenciální (tzv. význam střechový, např. u slova modřina význam ‚něco modrého‘), překračuje tím svou kompetenci (je na přechodu k speciálnímu slovníku slovotvornému).

b) Pro stanovení základního (centrálního) významu polysémních slovotvorně moti[134]vovaných slov lze v lexikálním slovníku jako objektivního kritéria využít rozdílu mezi lexikálním a slovotvorným významem slov. Základní slovníkový význam bývá charakterizován jako relativně samostatný, na kontextovém užití daného slova nejméně závislý.[4] Této charakteristice nejvíce odpovídá právě význam vyplývající ze slovotvorné struktury slova, daný souhrnem významu základu a formantu a jejich vzájemného vztahu. Z toho plyne, že je-li slovotvorný význam v popisovaném slově totožný s lexikálním, jde o slovníkový význam v synchronním aspektu základní, a dále, že čím je lexikální význam popisovaného slova bližší jeho významu slovotvornému, tím spíše může být považován za význam základní. A to za předpokladu, že jde o slovotvornou strukturu synchronně zřetelnou, tvořenou produktivními slovotvornými formanty. Tohoto kritéria je ovšem třeba užívat v kombinaci s kritériem frekvenčním, časovým a stylistickým.

c) Polysémní mikrostruktury slovotvorně motivovaných slov obrážejí svůj slovotvorný význam především v základním (centrálním) významu; druhotné významy jsou výsledkem vlastních lexikálně sémantických pochodů, které se z lexikografického hlediska jeví jako zmenšování či zvětšování počtu diferenčních lexikálních prvků (znaků) proti prvkům významu základního, jako tzv. přenášení významu atp. Proces postupného zakrývání slovotvorné struktury slov lexikálně sémantickými prvky, oddalování významu lexikálního od slovotvorného vlastním sémantickým posunem lze označit jako lexikalizaci. Z tohoto pojetí vyplývá, že významové mikrostruktury různých polysémních slov téhož slovotvorného typu se od sebe mohou lišit. U druhotných významů jako výsledků lexikalizace se zvětšuje jejich vázanost na kontext, na extralingvistické faktory reprezentující zejména společenské, kulturní aj. zázemí slov, projevují se omezení frekvenční, časová, stylistická, více se uplatňuje emocionální složka významu slov.

d) Rozdíly mezi lexikálním a slovotvorným významem slovotvorně motivovaných slov ovlivňují i výběr forem lexikografického popisu významové stránky těchto slov.[5]

Slova mající onomaziologickou strukturu modifikačního a transpozičního typu se v podstatě, jak prokázal M. Dokulil,[6] vyznačují shodou svých lexikálních a slovotvorných významů. Proto v těchto případech volí lexikální slovník buď takové výkladové definice, v nichž sémantické prvky odpovídají slovotvorné bázi a formantu (srov. chytrost ‚vlastnost někoho chytrého‘, rybka ‚malá ryba‘ atp.), častěji však užívá výkladu formálního (metajazykového), v němž se zaznamenává motivační závislost formálním poukazem na slovo motivující, doplněným zpravidla o lexikálně gramatické, popř. lexikálně slovotvorné kvalifikátory (srov. učitelka ženský rod k učitel; rozvíjet ned. k rozvít; pěkně příslovce k pěkný; horstvo hromadné k hora; rybka zdrobnělé k ryba). V případech, kdy ekvivalence mezi oběma významy je zcela evidentní, naznačují slovníky slovotvorný vztah spojováním slov v heslovém odstavci, hnízdováním, bez výkladové definice vůbec, často jen s vyznačením slovnědruhového kvalifikátoru nebo i bez něho (např. chytrý příd. — chytře přísl. — chytrost ž.; hořet ned. — hoření s.).[7]

U slov onomaziologické kategorie mutačního typu bývá vystižení slovotvorné struktury lexikograficky složitější. V případech ekvivalence slovotvorného a lexikál[135]ního významu, což nebývá tak často, volí slovník způsob definice vystihující slovotvornou bázi i formant (např. učitel ‚kdo učí‘), jinak slovník slovotvornou strukturu v definici významu naznačuje, jak jsme se zmínili již dříve, prostřednictvím souboru lexikálních prvků, záleží přitom na míře lexikalizace významu či významů popisovaného slova. Stupeň lexikalizace je různý jak u různých slovotvorných kategorií, tak i uvnitř těchto kategorií. Menší mírou lexikalizace se vyznačují např. jména činitelská, ale i další kategorie odvozené od sloves, jako jsou např. jména prostředků (srov. rýč ‚nástroj k rytí‘). U slov mutačního typu odvozených od substantiv bývá jejich slovotvorná struktura příliš obecná, slovník zpravidla specifikuje definici lexikálně sémantickými, popř. i encyklopedickými prvky (např. konatelské školník nestačí ve slovníku vyložit slovotvorně jako ‚kdo má nějaký vztah ke škole‘, nýbrž je tu třeba definice lexikální ‚zaměstnanec mající na starosti pořádek ve škole‘ atp.). U slov mutačního typu považujeme užívání metajazykového výkladu, popř. jejich hnízdování za příliš mechanické (jiné je hnízdování v slovotvorném slovníku, jímž se vystihuje příslušnost slov k slovotvorným řadám nebo čeledím).

Mé poznámky k některým aplikacím rozdílu mezi lexikálním a slovotvorným významem slov v lexikografické teorii a praxi chtěly naznačit, jak lexikologie i slovotvorba přispívají k zexaktnění lexikografických metod, zároveň však ukázat, že i lexikografie může pro tyto teoretické disciplíny přinést řadu zajímavých podnětů.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 2, pp. 132-135

Previous Vlasta Straková: Slovotvorný význam a sémantické rysy

Next Nikolaj Savický: Produktivnost, frekvence a strukturní význam slovotvorných typů