Sovětská práce o morfologických modelech

Anna Jirsová

[Discussion]

(pdf)

Советская работа о морфологических моделях / Une contribution soviétique aux modèles morphologiques

Kniha T. B. Bulyginové Problemy konstrukcii morfologičeskich modelej (Moskva 1977, 286 s.) se zabývá různými přístupy k morfologickému popisu a zkoumáním formálních aspektů morfologie. Práce je rozdělena do šesti kapitol; výklad postupuje od nejobecnějších otázek, počínaje místem morfologického komponentu v obecném systému gramatiky, přes stanovení jednotek morfologického popisu až k ilustraci zvoleného způsobu popisu na analýze konkrétního jazykového materiálu.

Kapitola první (Místo morfologie v obecném generativním popisu) obsahuje nejprve exkurs do historie; autorka sleduje, jak se měnilo postavení morfologie jako centrální složky lingvistického popisu, zprostředkující mezi formální a sémantickou stránkou jazyka, přes „ochladnutí“ s příchodem transformační gramatiky, která morfologický komponent vynechává, až k novému „objevení“ morfologie u generativistů. Autorka sama morfologickou rovinu pokládá za nepominutelnou; jako hlavní důvod uvádí členitelnost slova na jednodušší znakové jednotky („slovoforma“ je komplexní znaková jednotka). Charakterizuje morfologickou rovinu jako rovinu, pro kterou je rozlišení znakového a neznakového charakteru jednotek důležitější než pro všechny ostatní roviny jazykového systému. Znak se v práci chápe jako abstraktní bilaterální jednotka, konstituovaná vztahem určitého označovaného a určitého označujícího.

Morfologický komponent gramatiky v autorčině pojetí zaujímá středové postavení mezi dvěma dalšími základními komponenty jazykové struktury — sémantikou a zvukovou stránkou jazyka. Z tohoto hlediska považuje morfologii za „centrální“. Představu o centrálnosti morfologie konkretizuje takto: při přechodu od sémantické struktury výpovědi k její zvukové formě je užitečné podle autorky vydělovat několik přechodných reprezentací — morfolexémovou, postmorfémovou a morfonologickou.

Morfolexémovou rovinu tvoří řetězce abstraktních reprezentací slovoforem. Symbolické zobrazení slovoformy je dáno odkazem na lexém, jehož je představitelkou, a všemi jejími tvaroslovnými charakteristikami (ČITAŤ_1.mn.praes. — čitajem). Na morfolexémové rovině jsou všechny gramatické významy vyjádřené slovoformou, rovnoprávnými elementy její vnitřní struktury, na rozdíl od bezprostředně vyšší roviny syntaktické, kde se všechny syntaktické významy, nezávisle na způsobu jejich konkrétního vyjádření, zobrazují specifikací příslušných vztahů.

Postmorfémovou reprezentaci slovoformy tvoří morfémy, ze kterých je slovoforma složena, a jejich pořadí (např. stolov: STOL + GEN. MN.).

Přechod od postmorfémové reprezentace k morfonologické se uskutečňuje symbolizací.[1] Elementy těchto dvou rovin jsou spojeny sémiologickou funkcí. Zatímco postmorfémová reprezentace užívá jednotek, které mají především vztah k plánu obsahu, jednotky morfonologické roviny charakterizují plán výrazu. Morfonologická reprezentace zahrnuje posloupnost morfémů (blízkých Trubeckého Lautvorstellungen). Až aplikací fonologických pravidel se z nich stávají reálné slovoformy, zvukově realizované.

Autorka věnuje také pozornost vztahu mezi morfologií a slovotvorbou. Na počátku morfologického komponentu by měly být objekty typu SIL’NYJ_mn.jed.dat. (sil’nomu), ale i objekty typu STOL_umen’š. (stolik), tj. všechny produktivní a pravidelné deriváty. Sama však připouští, že stanovit hranice mezi plně a neplně pravidel[147]nými tvořeními je velmi obtížné. Vysoký stupeň idiomatičnosti slovotvorby vyžaduje nutně dvojí popis: (1) pomocí pravidel, (2) zahrnutím hotových slov s poukazem na to, jak jsou tvořena. Otázka o nejadekvátnějším způsobu zahrnutí slovotvorby do gramatiky zde zůstává otevřena.

Svůj metodologický přístup charakterizuje autorka jako syntetický: vychází ze souboru abstraktních výchozích morfémů a souboru pravidel, která spojují a mění tyto morfémy tak, aby po aplikaci všech pravidel vznikly zvukové realizace všech existujících slovoforem. Podstata tohoto přístupu je v tom, že reálné (textové) tvary jsou chápány jako výsledky přetváření omezeného počtu výchozích abstraktních tvarů.

V kapitole druhé (K problému hodnocení různých způsobů morfologického popisu) věnuje autorka na mnoha stránkách pozornost různým interpretacím morfologických jevů a hledá mezi nimi nejefektivnější model popisu. Rozdíly mezi jednotlivými koncepcemi jsou především dány různým cílem popisu. Sama gramatika je v principu neutrální, pokud jde o úkoly „analytické“ (aktivní, pro mluvčí) či „syntetické“ (pasívní, pro posluchače); to ale neznamená, že výběr jednoho z přístupů nebude mít žádné praktické důsledky. Na koncepci gramatiky bezprostředně závisí objem a charakter faktů, které do ní budou zahrnuty. (Např. gramatika „pro analýzu“ může být méně explicitní než ta, která je určena „pro syntézu“.)

Za hlavní kritérium hodnocení lingvistického popisu považuje autorka jistě správně empirickou adekvátnost. Tomuto kritériu podle ní řada morfologických popisů neodpovídá (jsou málo explicitní a počítají s intuicí čtenáře).

Při výběru mezi dvěma teoriemi stejně adekvátními se užívá tzv. kritéria jednoduchosti (ekonomičnosti). Autorka tu upozorňuje na velké úskalí: stává se, že elegantní jednoduchost teorie popisu je vyvážena nakonec složitým konkrétním popisem a naopak zjednodušení vlastního popisu si často žádá méně elegantní výchozí teorii (paradigmatická jednoduchost má za následek syntagmatickou složitost každé jednotlivé formy). Dalším požadavkem bývá explikativní síla teorie, kterou autorka chápe jako unifikaci, systemizaci poznatků, stanovení vnitřních vztahů mezi popisovanými jevy a jejich vlastnostmi — ne jen jako poukaz na opakovatelnost, ale odhalení zákonitostí, pravidelností popisovaného jevu. Rozborem několika koncepcí (svědčícím o širokém rozhledu po problematice) dochází autorka k shrnutí atributů, které považuje za nezbytné pro lingvistický popis: jednoduchost, explikativnost a především empirická adekvátnost.

Ve třetí kapitole (O jednotkách morfologického popisu) usiluje autorka o syntézu jednak názoru de Saussurova, že jazyk je systémem elementů (znaků), jednak i přístupu Chomského k jazyku jako systému pravidel; považuje jazyk za systém jednotek a systém pravidel. Dále rozebírá nesrovnalosti v běžném užívání pojmů a termínů týkajících se základních jednotek každého morfologického popisu — slova a morfému. V práci věnované morfologickým problémům je pochopitelné autorčino morfocentrické stanovisko: členitelnost slova na znakové elementy charakterizující slova (s vědomím, že tak obětuje univerzálnost obou pojmů; jsou totiž typy jazyků, kde tato definice neplatí). Slovo chápe jako jednotku s pojmenovací a syntaktickou samostatností, ale i s jistou morfologickou strukturou. Za přirozený objekt morfologie považuje slovo morfologicky neelementární, nikoli tedy např. pomocná slova. Slova typu předložek, členů, spojek ap. řadí autorka k afixům — tvoří společně třídu pomocných elementů v protikladu ke třídě elementů kořenových. Rozdíl tohoto řešení od tradičního (kde se považují za slova pomocná) není zásadní, protože v obou případech se jim přiznává zvl. status (ať uvnitř kategorie „pomocných elementů“ či uvnitř kategorie „slov“). — Morfém chápe autorka jako minimální znak, tj. jednotku, jejíž označující ani označované není členitelné na menší jednotky. Charakteristická [148]pro morfém je specifická formálně sémantická kovariantnost,[2] spočívající v tom, že jakákoli změna plánu výrazu má za následek i změnu v plánu významu.

V ukázkách morfémové analýzy litevštiny předpokládá autorka výchozí struktury, jejichž morfologizací a symbolizací se získávají reálné formy, např. u sl. aukti (vidět): AUGTI_1.sg.praes. AUG + PRAES + 1. SG. → aug + a + u, uplatněním pravidla o odsunutí samohl. před samohl. se získává reálný tvar augu (vidím).

Autorka vychází z toho, že snaha, aby morfematická struktura slovoforem bezprostředně odpovídala jejich reálné zvukové realizaci, brání tomu, abychom objasnili jakékoli zákonitosti v popisovaných morfologických a morfonologických jevech. S odvoláním na B. de Courtenay nevylučuje autorka možnost, že by hranice morfémů šla uvnitř fonému.[3]

Jako každá jazyková jednotka může mít i morfém dvojí charakteristiku: funkční (orientovanou na jednotku, jejíž je částí, tj. slovo) (STOL + TV. JED., IDTI + 1. PROŠ. + ŽEN.) a strukturní (orientovanou na jednotky, z nichž se skládá, tj. morfonémy, pro které užívá termínu formativy) (posloupnost formativů stol-om, š’d-l-a).

Srovnání různých způsobů při stanovení a popisu některých morfologických kategorií je věnována kapitola čtvrtá (O principech stanovení a popisu morfologických kategorií). Různé koncepce popisu morfologického systému téhož jazyka ukazují, že týž soubor morfologických faktů lze interpretovat různě. Výchozím bodem stanovení morfologických kategorií jsou systematické formálně významové shody, přesněji shody mezi formou a funkcí. V případě narušení korelací mezi formou a funkcí připouští však toto obecně uznávané kritérium značnou variabilnost: někde je víc akcentována morfologická samostatnost, vyjádřenost, jinde se více zdůrazňuje fungování. — Porušení symetrie mezi formou a funkcí souvisí i s řešením problematiky homonymie, neutralizace ap.; nepřítomnost formálního rozdílu ještě nemusí svědčit o nepřítomnosti funkčního protikladu. Otázku, zda jistá gramatická forma představuje jeden, nebo více gramatických vztahů, je třeba řešit, jak správně autorka zdůrazňuje, z hlediska gramatického systému jako celku.

Při popisu vnějšího fungování morfologických forem se obvykle liší dva aspekty: (1) paradigmatický, který zkoumá vnitřní vztahy slovoforem jednoho lexému (úzce morfologický), (2) syntagmatický, beroucí v úvahu vzájemné působení různorodých faktorů, které se projevuje na úrovni věty (úzce syntaktický). Zvláštnosti syntaktického fungování morfologických forem považuje autorka za záležitost, která je za hranicemi kompetence morfologie.

Mezi různými koncepcemi morfologického popisu vyděluje autorka dva krajní typy: (1) unifikační (tj. takový popis, který např. stanoví jediný pádový systém pro všechna sklonná slova daného jazyka, nehledě na vlastnosti jednotlivých paradigmat) a (2) diferenciační (kde se považuje za možné připisovat různým druhům sklonných slov různé soubory pádů). Autorka se právem domnívá, že předpokladem adekvátního popisu je koncepce kompromisní. Neupřesňuje však její zásady, spokojuje se s konstatováním, že principy takové koncepce se obtížně formulují.

V páté kapitole (O různých modelech popisu tzv. morfonologických jevů) se zkoumá fonologická struktura morfémů. Bulyginová přejímá široké chápání morfonologie, zahrnuje do ní modifikace morfému podmíněné jak fonologicky, tak morfologicky. Morfonologický (tj. formální) aspekt morfonologického zkoumání má v jejím pojetí vymezit: funkčně relevantní a nerelevantní alternace, pravidelné a nepravidelné morfémové variování, různé typy jejich podmíněnosti apod.

Nutnost a účelnost zavedení morfonologického komponentu do morfologického [149]popisu zdůvodňuje autorka tím, že existuje zvukové variování morfémů, které má jisté zákonitosti, pravidelnosti. Tato pravidelnost variování morfémů je ostatně nezbytnou součástí systémového popisu celé morfologie.

Morfonologický komponent má zabezpečovat nejjednodušší přechod od morfolexémové (tj. hloubkově morfologické) reprezentace slovoforem k reálným (textovým) slovoformám. Morfonologické alternace jsou podmíněné, nesou tedy informaci o sousedních morfémech (tím i o jejich významu). V morfonologické reprezentaci je nutno brát v úvahu morfologickou strukturu odpovídajících slovoforem, např. rozdíl vedu a vožu je důsledek toho, že se různé morfofonematické struktury nacházejí v tomtéž kontextu, zatímco rozdíl vožu — vodil je důsledek toho, že se táž fonematická struktura nachází v různých pozicích. — Morfofonematická struktura se zachycuje takto: nos-i-u, vod-i-u; aplikací pravidla i → j v předvokalické pozici vzniká přechodná reprezentace: nos-j-u, vod-j-u, aplikací pravidla měkčení C + j → Č se získávají formy nošu, vožu.

Tento způsob notace umožňuje autorce navrhnout zjednodušení popisu rus. sloves I. a II. časování s otevřeným kmenem; tato slovesa se většinou klasifikují (a) prostým slovníkovým výčtem, nebo lépe (b) poukazem na doplňující se distribuci dvou řad koncovek: slovesa na -a- s předcházející palatálou a slovesa na -i-, nebo -e- mají koncovky 2. časování, zatímco ostatní otevřené slovesné základy + sl. zákl. zavřené mají koncovky 1. časování. Jestliže by se však interpretovala slovesa typu kričat’, deržat’, … jako výchozí krik-e-t’, derg-e-t’ (uplatněním pravidla K+e → Č+a se získají reálné formy kričat’, deržat’), dalo by se pak stanovit pravidlo: koncovky 2. časování mají slovesa se základem na samohl. přední řady (tj. -i-, -e-), tedy mnohem obecněji. (Jednoduššího výkladu se tu dosahuje za tu cenu, že se při stanovení výchozích forem opouští synchronní přístup, výchozí formy nejsou synchronně motivované.)

Autorka si klade otázku po psychologické reálnosti abstraktních reprezentací a odpovídajících pravidel (sama ovšem připouští, že je těžké dát na ni odpověď). Připomíná analogické postupy při sémantických popisech.

V kapitole šesté (Pokus o „dynamický“ popis litevského časování) exemplifikuje autorka na segmentu litevského časování jeden z možných způsobů realizace „dynamického“ přístupu k popisu flektivní morfologie. Podstata tohoto přístupu je v tom, že reálné objekty (slovesné slovoformy figurující v reálných textech) se zkoumají jako výsledek přetváření speciálně vytvořených výchozích objektů (abstraktních reprezentací popisovaných slovoforem). Úkolem morfologického popisu je stanovení pravidel, která by syntetizovala reálné slovoformy (tj. uskutečňovala přechod od abstraktní reprezentace slovoforem k jejich fonetické (grafické) podobě).[4]

Autorka si je vědoma, že při popisu morfologie flektivního jazyka je třeba respektovat celou její složitost: nejasnost hranic mezi označujícími morfémů, formální variantnost morfémů, složitost vztahů mezi elementy obsahové a formální struktury slovoforem ap.

V litevštině (a nejen v ní) se při zařazování sloves ke konjugačnímu typu tradičně vychází z infinitivu, přestože obsahuje nejméně morfol. informace, takže i u pravidelných sloves je třeba přibrat další formu, 3. os. sg. ind. préz., a navíc i soubor koncovek časování, ke kterému se sloveso řadí. Podává se tedy čistě konstatující klasifikace sloves s řadou výjimek.

Dynamický přístup k popisu konjugace předpokládá pro každé sloveso jen jeden abstraktní výchozí základ, který nese informaci o podobě všech alternant. Pro celé časování se počítá jen s jedním souborem osobních koncovek a se souborem stan[150]dardních časových morfémů. (Pro všechna slovesa je to struktura následujícího typu: L (výchozí základ) + T (časový symbol) + P (osobní koncovka).)

Za přednost navrhovaného modelu popisu považujeme především jeho ekonomičnost, obecnost, zachycení souvislostí mezi morfologickými jevy, odstranění synonymie a homonymie koncovek. Úskalí lze vidět v tom, že se předpokládá vytvoření úplného slovníku výchozích forem, a to bude úkol jistě obtížný. A dále by bylo třeba zaručit, že pravidla, kterých se užívá, nejsou vytvořena ad hoc, ale že platí pro systém jako celek. Nosnost této koncepce přesvědčivě ukáže až zpracování rozsáhlejšího korpusu sloves, s kterým autorka počítá ve výhledu.

Práce T. B. Bulyginové je shrnutím a kritickým zhodnocením řady reprezentativních koncepcí morfologického popisu (nejen sovětských). Autorčin rozhled po problematice dokumentuje i více než 370 bibliografických položek. Přínosem je pak zvláště kapitola poslední, kde autorka vlastní přístup, v zásadě generativní, ilustruje na fragmentu litevského časování, tedy na materiále jazyka s komplikovanou morfologií. Pro nás je inspirativní především její snaha formalizovat popis jazyka (a tak se vyhnout tradičnímu přístupu, kdy jsou dána jistá pravidla, ze kterých je pak řada výjimek) a vidět jednotlivé morfologické jevy ve vzájemných souvislostech, nikoliv izolovaně.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 2, pp. 146-150

Previous Petr Sgall: Text a reference

Next Petr Piťha: K nové podobě funkční gramatiky v Holandsku