Problémy jazykové komunikace v polských pracích

Alena Macurová

[Discussion]

(pdf)

Проблемы языковой коммуникации в польских работах / Les problèmes de la communication linguistique traités dans les ouvrages polonais

Zájem o komunikativní aspekty jazyka a řeči, který je jedním z příznačných charakteristických rysů současné lingvistiky u nás i v zahraničí, souvisí do jisté míry nepochybně s rostoucím důrazem kladeným na sociální funkci řečového dorozumívání a na relevanci povahy znakového systému (jazyka), v jehož rámci se toto dorozumívání realizuje.

Studie, které byly těmto otázkám věnovány u nás, se obvykle orientují na problematiku víceméně specifickou (převážně na komunikaci literární),[1] popř. na některé (nikoli zanedbatelné) otázky obecnější povahy.[2]

Do značné míry přitom může naše zkoumání komunikativních aspektů jazyka a řeči vycházet z poznatků polské jazykovědy (především lingvostylistiky), literární teorie i teorie komunikace;[3] polské práce totiž poskytují jak četné inspirativní podněty pro další zkoumání dané oblasti, tak solidní východiska, na nichž je možno stavět. Dáno je to jednak časově poměrně rozsáhlým obdobím, v němž se v Polsku věnuje těmto otázkám pozornost (srov. např. práce J. Sławińského z počátku 60. let), ústrojným spojením lingvostylistických a literárněteoretických metod, a také širokým vymezením vlastního předmětu zkoumání — komunikace samé. K tomu navíc přistupuje volba různorodých pohledů na komunikaci, díky jimž se její problema[330]tika objevuje v různých aspektech, a ty — ať jsou jakkoli specifické — poznatky o komunikaci v nejširším slova smyslu nutně rozšiřují a prohlubují.

Dokladem takového specifického přístupu je i jedna z posledních polských prací o komunikaci, studie Gregorza Sinka o typu komunikace v soudobém dramatu.[4] Do kontextu polských prací komunikaci věnovaných se včleňuje důsledným přihlédnutím k sociální relevanci komunikace. I když je zde komunikace sama uvažována poměrně úzce (jde o komunikaci v dramatu, tedy o sekundárně, ne-li terciárně[5] zprostředkované komunikativní akty), zasahují autorovy úvahy vycházející z analýz komunikace dramatické i povahu komunikace primární (autor — čtenář, resp. autor + další subjekty — divák): se strukturními analýzami dramatické komunikace se totiž pojí rozbory jejích funkcí v oné primární komunikativní rovině, a to v tom smyslu, že Sinko důsledně ukazuje, do jaké míry „zobrazuje“ povaha komunikace v dramatě reálné problémy společenské.[6] Sociálně funkční hledisko tedy spojuje Sinkovu práci s většinou polských prací o komunikaci, jeho analýzy kódu ji činí v jejich kontextu specifickou. Sinko nepopisuje kód jako systém jistých (více nebo méně diferencovaných) prostředků, nekonfrontuje prostředky využité v sledovaných textech s kódy příslušných národních jazyků, nehodnotí je z hlediska jejich stylové relevance apod. — jak býváme v rozborech podobného typu zvyklí. I přístup ke kódu je u Sinka výlučně funkční: převážná část jeho úvah je věnována pragmatice (zobrazené) komunikace. Dáno je už povahou sledovaných textů, že do úvah o kódu zahrnuje autor vedle kódu jazykového také kinesiku (cenná je přitom konfrontace míry využití obou typů kódu) a vztahy mezi kódy jazykovými a nejazykovými. Takový přístup by byl cenný i pro zkoumání komunikace primární, „nezobrazené“, a to zvláště z hlediska potenciální nosnosti informace jednotlivých typů kódu.

S analýzou „sdělnosti“, resp. „nesdělnosti“ komunikativních aktů sledovaných dramat se pak pojí i autorovy úvahy o tom, do jaké míry tyto jazykové projevy umělecky ztvárňují tzv. krizi jazyka (srov. také titul publikace), jejíž existence se souběžně reflektuje, popř. popírá v jazykových projevech odborných nebo esejistických.[7] Výklady o tom, jak korespondují taková odborná a umělecká (sledovaná dramata) ztvárnění názorů[8] na jazykový kód a jeho komunikativní, sdělnou funkci (popř. i funkce jiné), jsou hlavním cílem Sinkovy studie; k němu se ústrojně váže celá řada zajímavých problémů dalších (teatrologických například, ale i lingvistických: otázka metajazyka, problém dialogu, divadelního monologu, návaznosti dialogického textu apod.).

Tyto problémy jsou ovšem z hlediska obecné teorie komunikace přece jen problémy dílčími. V Polsku se ale věnuje pozornost i otázkám obecnějšího dosahu. Potřeba usouvztažňovat jednotlivé poznatky o sociální komunikaci v jistý integrovaný [331]celek se do značné míry obráží v systematické a syntetizující práci Janusze Lalewicze.[9]

Lalewicz chápe jazykovou komunikaci komplexně (interpersonální komunikace i komunikace masová) a poměrně široce; přihlíží přitom navíc k celé řadě vnějazykových faktorů, které komunikativní proces ovlivňují, popř. modifikují a uvažuje jejich funkci v souvislosti s funkcí „základního“ dorozumívacího kódu — jazyka. I když by snad titul Lalewiczovy studie mohl nasvědčovat tomu, že výklad jazykové komunikace tvoří jen východisko k výkladu o podstatě literatury, autor si dobře uvědomuje — a to je cenné — že literatura je komunikací specifickou („komunikacją z pewnego punktu widzenia nienormalną“, s. 8) a že výklad této specifické komunikace musí být opřen o analýzu základních komunikativních mechanismů. Jejich fungování je tak logicky věnována značná část výkladu. Další výchozí teze Lalewiczových úvah s pojetím literární komunikace[10] jakožto specifické formy komunikace jazykové zákonitě souvisí: literární dílo se totiž chápe (především) jako slovesný komunikát („komunikat językowy“). Z toho pak plyne nutnost porozumět podstatě jazykového komunikatu, a také jeho zapojení do sociálních, ekonomických, kulturních a jiných vazeb.

V moderní lingvistice bývají otázky podstaty slovesného komunikátu často řešeny v souvislosti s problematikou tzv. parole. Lalewicz v této souvislosti vychází z rozlišení (acte de) parole x discourse a zařazuje do oblasti parole (1.) problémy pragmatiky (nebo teorie komunikace): ta popisuje komunikativní akty, role, situace a vztahy v rámci univerza dorozumívajících se subjektů; (2.) problémy lingvistiky komunikátu (vlastně výstavbu textu); (3.) techniku přenosu. U vědomí této diferenciace pak odlišuje parole v užším slova smyslu, tj. mluvu, od komunikace psané, a také od komunikace realizované prostřednictvím technických prostředků (kniha, noviny, telefon, rozhlas).

Metodologicky specifický je Lalewiczův přístup ke komunikátu: dominuje mu hledisko zaměřené na jeho pragmatiku. Problémy spjaté s vnitřním uspořádáním textu (a také s jeho rozvíjením v čase) se tak ze zorného úhlu pohledu vylučují, komunikát se chápe jako nedělitelný celek. Předmětem popisu jsou pak relace komunikátu či jeho aspektů (nikoli komponentů!) s elementy (faktory) pragmatického kontextu, v němž komunikát funguje. Takový přístup umožňuje výhodně uchopit komunikát jako (hypoteticky nestrukturovaný) celek a osvětlit celou řadu problémů spjatých s jeho funkcemi v sociální realitě; nevýhodou tohoto přístupu je však to, že vlastně opomíjí sémantické vazby mezi (v širokém slova smyslu) mimojazykovou (a také jazykovou, popř. řečovou) realitou a „realitou“ výstavby komunikátu: domnívám se totiž, že ve vnitřním ustrojení komunikátu se vnější realita vždy nějakým způsobem obráží, ztvárňuje, a že způsob tohoto ztvárnění je do značné míry relevantní i pro fungování komunikátu v sociálním kontextu (tedy pro jeho charakteristiky pragmatické).

Soustřeďuje-li se Lalewicz na „vnější“ vazby komunikátu jakožto nestrukturovaného celku, umožňuje mu to ovšem na druhé straně proniknout hlouběji k povaze mechanismů komunikativního procesu i ke způsobu zapojení jazykového komunikátu do procesu společenského sdělování, a také vidět specifické dimenze sdělné podstaty jazykového projevu. I tradiční pojmy lingvistické a stylistické tak ukazuje jeho přístup z neobvyklých úhlů pohledu.

Dobře je to patrné při výkladu rozdílů mezi komunikáty mluvenými a psaný[332]mi.[11] Soudobá lingvostylistika si je těchto rozdílů dobře vědoma (koncepce interindividuálních stylových faktorů). Lalewicz však — na rozdíl od této koncepce — hledá rozdílnosti mezi mluvenými a psanými projevy nikoli v jejich vnitřním ustrojení ovlivněném jistými činiteli vnějšími, ale v rozdílném způsobu existence těchto projevů a v jejich rozdílném zapojení do procesu komunikace. Rozdíl mezi psaným a mluveným komunikátem je tak vlastně nosnou osou celého autorova výkladu, členěného do tří oddílů: (1.) Výpověď a mluvní akt (Wypowiedź i akt mówienia). (2.) Psané slovo (Słovo pisane). (3.) Techniky přenosu a komunikační systémy (Techniki przekazu i systemy komunikacji).

Jádro prvního rozsáhlého oddílu[12] spočívá ve stanovení takových (distinktivních) charakteristik mluveného projevu, které vyplývají z jeho bezprostřední vazby s komunikativní situací, v níž se projev realizuje: zdůrazněna je především jeho spjatost s „já“— „zde“ — „nyní“ této konkrétní komunikativní situace. Pro celek studie (zvl. pro vymezení vztahů obou typů projevu) je pak důležité stanovení funkčně typologických rozdílů výpovědí. Rozlišuje se zde jednak tzv. autonomní výpověď od výpovědi dialogické (přitom se probírají i mechanismy jejich propojení v celku jazykového projevu), jednak tzv. výpověď „k někomu“ („já“ zde vystupuje v protikladu k „ty“) od tzv. výpovědi „pro někoho“ (relace „já“ — „ty“ neutralizovaná).[13] Zvláště v posledně zmíněném typu členění se obráží zřetelně pragmatický aspekt, jenž Lalewicz ve svém výkladu důsledně uplatňuje, a zároveň i důraz, který autor klade na sepětí mluvených výpovědí s konkrétní komunikativní situací a na jejich zakotvení do kontextu společenské činnosti člověka (praktické důsledky mluvní činnosti).

V druhém oddílu (Psané slovo) vymezuje autor na základě konfrontace s poznatky oddílu prvního diferenční rysy psaných komunikátů: (1.) na rozdíl od kontaktu ústního, v němž se nekonstituuje komunikát jakožto funkčně specifický element komunikace stojící mezi komunikujícími subjekty (komunikát je — říká Lalewicz — nevydělitelnou součástí komunikativního aktu), se v kontaktu písemném jednota komunikování a komunikátu rozbíjí: psaní není komunikováním, ale pouze utvářením komunikátu určeného ke komunikaci, čtení pak zase pouze aktem příjmu napsaného a předneseného komunikátu; (2.) v kontaktu písemném nejsou komunikující subjekty v bezprostředním vztahu; (3.) text psaného komunikátu není těsně svázán s komunikativním aktem, komunikát je samostatnou a specifickou entitou.[14] Z hlediska charakteristik samého komunikátu odlišuje psaný komunikát od mluveného a) jeho trvalost, b) jeho prostorová organizace.

Na výklady o specifice psaného komunikátu navazuje úvaha o jeho sémantice (způsob realizace „já“ — „zde“ — „nyní“), o vztahu píšícího a adresáta a o typech kontaktu, jenž se mezi nimi realizuje, dále o mechanismech a funkci četby; psané komunikáty jsou přitom průběžně konfrontovány s komunikáty mluvenými. Zdají-li se pak některá autorem uváděná zjištění sporná, plyne to, zdá se, především z toho, že ne vždy lze bezvýhradně přijmout východisko Lalewiczových výkladů, totiž odhlédnutí od vnitřního ustrojení komunikátu.[15]

[333]Vždyť vnitřní ustrojení významnou měrou ovlivňuje způsob fungování komunikátu v sociální realitě (jeho pragmatiku), a to v tom smyslu, že právě ono „dovoluje“, resp. „preferuje“, „ukazuje jako vhodné“ jen jisté (někdy třeba i různé) způsoby příjmu (a konkretizace, interpretace). Na druhé straně pak existence vnitřního ustrojení slovesného komunikátu je dána zase jen sumou, množstvím (třeba i různých) způsobů příjmu (konkretizací, interpretací) — ostatně ani přístup autora k „hotovému“ komunikátu jakožto složce sociální interakce nemůže být přístupem jiným než „interpretativním“.

S těmito složitými otázkami je těsně spjata problematika přenosu (Techniky přenosu a systémy komunikace). Tento třetí oddíl Lalewiczovy práce — lingvistice snad nejvzdálenější — řeší otázky související s problematikou teorie informace a obecné teorie komunikace (především masové).[16] Jsou tu probrány obecnější otázky přenosu a rozšiřování slovesných komunikátů (také z hlediska jejich společenské účinnosti), speciální kapitoly jsou věnovány knize, časopisu a tisku vůbec, systémy komunikace jsou uvedeny do vztahu s typem literární kultury.

Lalewiczova studie se tedy primárně orientuje na problematiku komunikace a až sekundárně na problematiku komunikátu jakožto jejího komponentu (vnitřní výstavba komunikátu přitom zůstává vlastně stranou). Neznamená to ovšem, že poznatky v ní obsažené jsou pro lingvistu nedůležité. Komplexní chápání slovesného komunikátu, jež umožňuje plně porozumět jeho funkci v sociální realitě jako specifického znaku, musí totiž komunikát uvažovat dialekticky: jednak jako jeden z komponentů sociální komunikace ve vztahu ke komponentům ostatním (externí aspekt komunikátu), jednak jako složitý, relativně uzavřený celek, na jehož výstavbě se podílejí prostředky jazykové, tematické, resp. textové, tektonické a mimojazykové (interní aspekt komunikátu). Lalewiczova studie, přispívajíc k osvětlení prvního zmíněného aspektu, umožňuje, aby se na jejím základě další zkoumání těchto otázek orientovalo na relace mezi typem komunikativní situace a vnitřním ustrojením komunikátu, na zkoumání vlivu, jenž komunikativní situace na toto ustrojení má, a také naopak: na zkoumání toho, jak jisté (a ne jiné) vnitřní ustrojení komunikátu typ jisté (a ne jiné) komunikativní situace předjímá.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 4, pp. 329-333

Previous Ondřej Hausenblas: Na okraj sborníku Aktuální otázky jazykové kultury

Next Olga Müllerová: Německá práce o otázce a odpovědi