Německá práce o otázce a odpovědi

Olga Müllerová

[Discussion]

(pdf)

Немецкая работа о вопросе и ответе / Un ouvrage allemand sur la question et la réponse

Monografie R. Conrada Studien zur Syntax und Semantik von Frage und Antwort (Studia grammatica XIX, Berlin 1978, 139 s.) je v současné době aktuální z několika důvodů. Přináší nové teoretické poznatky týkající se výstavby otázky a odpovědi, jejich vztahu i jejich funkce ve výstavbě textu, plní požadavky kladené gramatickou a sémantickou teorií textu. Je zároveň cenným teoretickým přínosem pro zkoumání výstavby dialogického textu, k jehož základním stavebním jednotkám otázka a odpověď patří. V neposlední řadě je jistě podstatným příspěvkem pro popis různých typů tázacích vět a sémantiky tázacích slov v němčině. Kromě toho plní monografie i požadavky praxe vycházející ze skutečnosti, že otázka a odpověď jsou důležitou součástí komunikace v lidské společnosti a že používání jazyka bez nich není možné. Oblast praktického uplatnění monografie je široká; její poznatky jsou použitelné pro vyučování mateřskému jazyku (a to univerzálně, nejenom němčině) a zejména jazykům cizím (pro používání cizího jazyka je nezbytné prakticky zvládnout dialo[334]gický způsob vyjadřování), o systematický výzkum tázacích a odpověďových vět mají zájem takové vědy jako sociologie, právní věda, kriminalistika atd., v jejichž praxi používání otázky a odpovědi hraje podstatnou roli. Vytvoření formálního otázkového a odpověďového systému je pak důležité i např. pro technickou kybernetiku a zpracovávání informací.

Jednotlivé problémy se v monografii řeší na základě dobré znalosti odborné literatury (seznam prací sovětských, polských, západních i jiných je zřejmě značně vyčerpávající); to se týká jak literatury lingvistické, tak i z oblasti logiky, v níž problematika otázky a odpovědi byla zpracovávána a jejíž poznatky je možno a nutno pro lingvistický popis využít. Ovšem i přes společný objekt zkoumání mnohé styčné body a nutnou spolupráci jsou cíle lingvistiky a logiky při výzkumu otázky a odpovědi různé: zájmy logiků, jak píše autor, nejsou namířeny na jazykovou formu, nýbrž na rekonstrukci a popis logické struktury otázek (a odpovědí), na rozlišení logických druhů otázek. Úkolem lingvistiky je — podle autora — zkoumat vztahy mezi logicko-sémantickými strukturami tázacích vět a jejich jazykovou formou, přesně analyzovat význam otázkových forem, vyjasnit a popsat vztahy mezi oběma aspekty — logickým a jazykovým. Při popisu jednotlivých typů tázacích vět se důsledně a programově využívá prostředků interrogativní logiky. Použití logických symbolů a formulí není samoúčelné, slouží k přesnému zobrazení jazykových jevů, přitom ale autor podotýká, že formální logický aparát, který je v současné době k dispozici, nemůže obsáhnout komplexnost a mnohotvárnost jevů v přirozeném jazyce.

Monografie se dělí na dvě základní části. V první, obecné části se pojednává o základních vlastnostech logicko-sémantické struktury otázky a odpovědi a o jejich vztahu, v druhé, konkrétní části se probírají základní logicko-sémantické typy otázek. Cílem druhé části je prohloubit teoretické poznatky části první, prověřit jejich nosnost a ilustrovat je na konkrétním materiálu.

Základním materiálem, s nímž se v monografii pracuje, je němčina (příklady z umělecké literatury, z publicistiky psané i mluvené, z odborné literatury i z běžně mluveného jazyka, některé věty jsou vykonstruované), zčásti také ruština i některé jiné slovanské jazyky.

V první, obecné části práce se vysvětlují některé termíny označující ty vlastnosti významové a logické struktury otázky a odpovědi, které jsou podstatné pro jejich definici, charakteristiku a klasifikaci a také pro postižení specifického vztahu mezi otázkou a odpovědí. Obecná část se dělí na dva oddíly.

První oddíl je věnován otázce.[1] Autor řeší v prvé řadě problém samostatné existence tázacích vět; hodnotí tři různá pojetí uplatňovaná v logice, podle nichž se věty tázací buď řadí k větám oznamovacím, nebo k rozkazovacím (vychází se z toho, že otázka vyjadřuje přání něco se dozvědět a je chápána jako rozkaz, event. požadavek toto přání uspokojit), třetí pojetí požaduje zkoumat tázací věty odděleně, samostatně s ohledem na jejich specifické rysy. Autor se přiklání k třetímu pojetí (to také odpovídá lingvistické tradici rozlišovat tři základní typy vět, oznamovací, tázací a rozkazovací), protože bere v úvahu komplexní charakter otázky, který vyjádřil polský logik a lingvista L. Koj[2] jako jednotu trojí informace: ten, kdo se táže, (1.) už něco ví, (2.) ještě něco neví, (3.) chce se něco dozvědět. Proti ztotožňování vět tázacích a rozkazovacích, které se nabízí, hovoří i to, že ne všechny tázací věty lze transformovat ve věty rozkazovací (je rozdíl v tomto ohledu mezi [335]otázkami zjišťovacími a doplňovacími). Je to důsledkem toho, že některé tázací věty lze interpretovat jen jako požadavky uspokojit potřebu informace prostřednictvím jazykového sdělení, v jiných rozkazy a požadavky vyjadřují, že je třeba určitým způsobem jednat nebo se chovat (ty jsou předmětem zkoumání různých typů řečových aktů). Chápání otázky jen jako požadavku něco sdělit je zjednodušené. Její specifika opravňuje při logicko-sémantické analýze zavést speciální otázkový symbol, otázkový operátor „?“, který je součástí logicko-sémantického schématu

?X[_Kq](S(X)).[3]

Toto schéma může být použito jako základní univerzální schéma při logicko-sémantickém popisu každé otázky a v monografii se z něho při popisu různých druhů otázek také vychází.

Za jednu z nejpodstatnějších vlastností otázky považuje autor strukturní odpověďovou determinaci (Strukturelle Antwortdetermination), která je v podstatě souhrnem dvou podmínek: (1.) strukturní schéma odpovědi musí odpovídat strukturnímu schématu otázky, (2.) odpověď musí být ve významovém souladu s otázkou (nahrazuje se v ní to, co je v otázce neznámé). Splnění těchto podmínek je nutné proto, aby reakce na otázku mohla mít platnost odpovědi. Strukturním schématem se ovšem nemíní schéma syntaktické (v gramatickém slova smyslu); strukturní odpověďová determinace je vztah otázky a odpovědi především na rovině struktury sémantické, což je patrné v případech, kdy stejná otázka může být syntakticky formulována různě (syntaktická synonymie tázacích vět), aniž by se měnil počet a druh (intuitivně) přípustných odpovědí, srov. následující příklad, který ukazuje, jak na pět různých forem (významově) jedné otázky lze odpovědět třemi formami (významově) jedné odpovědi.

Otázka:	Wie schwer ist eigentlich ein Ruder?
	Wieviel wiegt eigentlich ein Ruder?
	Was wiegt eigentlich ein Ruder?
	Welches Gewicht hat eigentlich ein Ruder?
	Wie groß ist eigentlich das Gewicht eines Ruders?
Odpověď:		Ein Ruder ist 1900 Gramm schwer.
		Ein Ruder wiegt 1900 Gramm.
		Ein Ruder hat ein Gewicht von 1900 Gramm.

Strukturní odpověďová determinace poskytuje podle autora jediné přijatelné vysvětlení pro schopnost člověka rozlišovat mezi odpovědí a neodpovědí na otázku.

Dalším termínem, se kterým se v monografii pracuje, je otázkový předpoklad (Fragevoraussetzung); označuje se jím jednak přesvědčení mluvčího, že posluchač je schopen odpovědět na otázku, jednak jeho přesvědčení o tom, že existuje nejméně jedna pravdivá odpověď na položenou otázku (v logice se někdy rozlišuje mezi syntaktickým, sémantickým a pragmatickým předpokladem otázky).

Se strukturní odpověďovou determinací souvisí členění otázek na otevřené (offen) a zavřené (geschlossen); jejich přesné rozlišení je ovšem někdy problematické. K zavřeným otázkám patří především otázky zjišťovací a vylučovací (alternativní), u nichž lze vyčíslit úplný seznam možných odpovědí (zejm. afirmace nebo negace tázací věty u zjišťovacích a možné eventuality u vylučovacích). Z doplňo[336]vacích jsou k zavřeným otázkám řazeny otázky s tázacími slovy wer, welcher, was, wo, wann, wieviel. K otevřeným otázkám se počítají otázky s warum, určité typy s welcher, was, wie; odpověď na ně neobsahuje pouze jednu větu, ale spíše celý odpověďový text, např. Was wissen Sie über Tansania?, Wie kam es zum Ausbruch des 2. Weltkrieges? O zavřených otázkách je možno mluvit tehdy, jestliže odpověďové schéma obsažené v otázce je tvořeno kompletní větou, která musí být v odpovědi doplněna na určitém místě, vyznačeném v otázce tázacím slovem. Odpověďové schéma je známé a jen jedno nebo několik míst je v něm neznámých. U otevřených otázek je vztah mezi známým a neznámým přesně obrácený: odpověďové schéma je neznámé a známý je jen jeden (event. několik) prvků odpovědi. To ovšem neznamená, že by v otevřených otázkách nebyla žádná odpověďová determinace. Odpověďovým textem mohou být jen takové věty, které splňují určité podmínky, především musí být ve zcela určité významové souvislosti s otázkou.

Se strukturní odpověďovou determinací je ve vztahu další vlastnost otázky — odpověďové očekávání (Antworterwartung). Pokud je v otázce přítomno, zužuje okruh jazykově možných nebo přípustných odpovědí vymezený strukturní odpověďovou determinací. Je to totiž předpoklad takové výpovědi, kterou tazatel očekává jako odpověď na svou otázku. Kromě strukturních faktorů, které determinují odpověď, určují tedy okruh odpovědí také mimojazykové, především situační faktory.

Druhý oddíl obecné části je věnován odpovědi. Přestože o otázce a odpovědi se v monografii pojednává odděleně, je patrná (i ve výkladu jednotlivých vlastností otázky a odpovědi) jejich těsná vzájemná souvislost, či spíše závislost odpovědi na otázce, její nesamostatnost (odpověď je často bez otázky jazykově těžko interpretovatelná). Vztahy mezi otázkou a odpovědí je třeba zkoumat jako specifickou formu textových vztahů (zejména v dialogu). Autor vymezuje odpověď jako větu, event. řadu vět, které odpovídají (vyhovují) odpověďovému schématu otázky a které splňují podmínky dosazení za neznámou proměnnou otázky. Ovšem označení odpověď (obdobně jako označení otázka) lze používat jednak ve významu užším (terminologicky), jednak se jím pojmenovává jakákoli reakce na otázku, např. v situacích, kdy tázaný nedisponuje potřebnou informací nebo z různých důvodů není ochoten odpovědět, popřípadě různé komunikační poruchy vedou k nové otázce atd. V těchto případech lze hovořit o různých stupních zodpověditelnosti (Beantwortbarkeit) či nezodpověditelnosti otázky (komunikativní, pragmatické nebo sémantické). Zodpověditelnost otázky je východiskem k rozlišování logicko-sémantických druhů odpovědí a k jejich klasifikaci. Přehled klasifikací odpovědí různých autorů (Ajdukiewicze, Berkova, Katze, Wunderlicha) zaujímá značnou část oddílu o odpovědi; tyto klasifikace jsou částečně shodné, částečně se odlišují v závislosti na zvoleném kritériu klasifikace. Ve své klasifikaci odpovědí vyděluje R. Conrad nejprve tři velké skupiny reakcí na otázku: (1.) ty, které plní podmínky strukturní odpověďové determinace (odp. pravé, plnohodnotné), (2.) ty, které plní podmínky strukturní odpověďové determinace jen zčásti (odp. nepravé, neplnohodnotné), (3.) ty, které tyto podmínky neplní (neodpovědi). Autor ze tří možných významů označení odpověď považuje za oprávněný ten nejužší: za odpovědi je třeba považovat jen odpovědi pravé, nepravé řadí k neodpovědím. Je třeba nejprve přesně definovat odpovědi pravé a pak popsat a klasifikovat druhy nepravých jako odchylky při plnění informačních požadavků otázky.

Za základní kritérium pro klasifikaci nepravých odpovědí zvolil autor stupeň splnění cíle otázky, tj. stupeň uspokojení potřeby informace. Dělí je na odpovědi, a) které se vztahují k otázkovému komunikačnímu aktu (frageaktbezogen); jsou to reakce svědčící o tom, že otázka byla pro různé komunikační poruchy nesrozumitelná, např. (Wann ist Goethe geboren?) odp. Was hast du gesagt?, Was ist mit Goethe?, Ich habe dich nicht verstanden, sprich bitte etwas lauter, b) vy[337]hýbavé (ausweichend), v nichž je vyjádřena pragmatická nezodpověditelnost položené otázky, např. (Wer hat dich gesehen?) Ich möchte dir lieber nicht sagen, wer mich gesehen hat, c) nevyhýbavé: Ty se dále člení na částečné (partiell), které tazatelovu potřebu informace plní jen zčásti, jen zužují okruh otázky, např. (Wer hat Peter geschlagen?) Ein großer Junge, odmítavé (zurückweisend), např. (Warum hörst du nicht, was dein Vater sagt?) Das ist ja gar nicht mein Vater (vyjadřují negaci alespoň jednoho otázkového předpokladu), korigující (korrigierend), srov. možnou odpověď na předcházející otázku: Das ist nicht mein Vater, Das ist doch mein Opa (obsahují také přímé nebo nepřímé odmítnutí otázkového předpokladu, navíc ale s naznačením správného řešení), omezující (einschränkend), např. (Hatten Sie Angst?) Am Anfang ja, aber dann nicht mehr (platnost odpovědi je oslabena dodatečnou podmínkou nebo omezením).

Z analýzy reálných komunikativních aktů vyplývá, že dialog založený na střídání otázky a odpovědi se neomezuje pouze na uspokojování minimální požadované informace, ale že odpovědi často ještě obsahují dodatky o příčině, vysvětlení, bližších okolnostech apod., které s touto informací souvisejí, srov. např. (Sprechen alle Studenten Deutsch?) Nein, (nicht alle), einige sind Anfänger. Takové odpovědi se nazývají hyperinformativními (také anticipovanými); jejich podstata z hlediska komunikativně pragmatického spočívá v tom, že předjímají pravděpodobný zájem tazatele o další informace nebo se tak zavádějí další dílčí témata za účelem rozvíjení dialogu. Minimální požadovaná informace může (ale nemusí) být vyjádřena minimální formou odpovědi (odpověďová věta je v příslušném jazyce redukována na přípustné syntaktické minimum), která je jednou z možných jazykových realizací jednotlivých logicko-sémantických druhů odpovědí. Jednotlivé typy odpovědí (viz výše) považuje autor za obecně platné, univerzální, přitom ve skutečném dialogu se jen málokdy realizují jako plně zformované věty, přirozenější a běžnější jsou jejich podoby redukované, eliptické. Logicko-sémantická forma možné odpovědi je vždy úplná struktura, která může mít, pokud jde o stupeň explicitnosti jejího vyjádření, různé jazykové reprezentace.

S povrchovou strukturou odpověďové věty souvisí pak rozdíl mezi odpověďmi syntaktickými a sémantickými. Syntaktická je taková odpověď, která je svou větnou stavbou identická s větou tázací (odhlédnuto od slovosledu a také od intonace). Syntaktická struktura odpovědi sémantické se od syntaktické struktury tázací věty odlišuje, a proto může jako odpověď být identifikována jen na základě logicko-sémantické struktury, např. (Wie schwer ist ein Ruder?) Ein Ruder ist 1900 Gramm schwer (odp. syntaktická), Ein Ruder wiegt 1900 Gramm (odp. sémantická).

V druhé části monografie se uvádějí do vztahu obecné poznatky o logicko-sémantické výstavbě otázky (a odpovědi) s jednotlivými typy německých tázacích vět. Výklad v této části je rozdělen do dvou oddílů v souhlase s autorovým dělením tázacích vět na doplňovací (Ergänzungsfragen) a disjunktní.

Stěžejním bodem popisu doplňovacích otázek je analýza významu a funkce tázacích slov, jimiž jsou jednotlivé typy těchto otázek uvozovány. Vysvětlují se modifikace základního logicko-sémantického schématu tázacích vět pro doplňovací otázky s jednotlivými tázacími slovy. Podává se podrobná analýza a srovnání zájmen welcher a was für ein; obě zájmena jsou označena jako univerzální otázkové operátory, z nichž základní funkcí welcher je identifikace, was für ein má jako základní funkci specifikaci. Vysvětluje se rozdíl mezi wer a was (srovnává se se situací v ruštině), probírají se hlavní významy wie, které je typickým představitelem tázacích slov, jimiž jsou uvozovány otevřené otázky (také otázky s warum patří v logice k typickým příkladům otevřených otázek), dále otázky s wo, woher, wohin, jejichž otázkovou oblastí je množina údajů o místě, event. o směru (u woher a wohin). Význam tázacího slova wann je analogický významu wo; ve své sémantické struktuře [338]obsahuje sémantický rys lokalizace v čase, označení časového bodu nebo úseku. Otázkovou oblastí tázacích slov wieviel a wievielter je množina základních a řadových čísel.

Otázky disjunktní dělí autor na dva podtypy, na otázky zjišťovací (Entscheidungsfragen[4]) a alternativní. Od otázek doplňovacích se otázky disjunktní výrazně odlišují tím, že je u nich předurčen přesný počet možných odpovědí; vybírá se mezi stanovenými členy jedné třídy, zatímco u doplňovacích se vybírá z neurčitého množství prvků třídy naznačené tázací větou. U alternativních otázek se členy disjunkce vzájemně vylučují. Počet možných alternativ může být teoreticky nekonečný, je však ohraničen prakticky: pravidelně mívá dva členy, popř. tři i více. Někdy se vyskytují kombinované otázky doplňovací s alternativními, např. Was möchten Sie trinken, Kaffe, Kakao oder Tee? Otázky zjišťovací je možno interpretovat jako disjunkci pouze dvou členů, z nichž druhý má, pokud je v otázce explicitně vyjádřen, negativní formu. Každá otázka zjišťovací může být přeformulována do odpovídající otázky alternativní, např. Bist du krank? Bist du krank, oder bist du nicht krank? Bist du krank, oder nicht? Otázky zjišťovací nemají ovšem zpravidla alternativní formu, základní logická struktura nebývá reprodukována v jazykovém vyjádření explicitně, ale redukuje se na první, pozitivní člen. Kromě výkladu o zjišťovacích otázkách neutrálních se podává ještě výklad zjišťovacích otázek s různým odpověďovým očekáváním, v jejichž logicko-sémantické struktuře je kromě neutrální otázkové formy obsažena ještě domněnka, předpoklad očekávané odpovědi. Jazykové prostředky vyjadřující logicko-sémantickou strukturu takových otázek jsou rozmanité, jsou jimi např. intonace, slovosled, různé částice (wohl, denn, etwa, doch atd.), např. Sie wissen (doch), daß das Rauchen schädlich ist? Wissen Sie nicht, daß das Rauchen schädlich ist?

 

Za jeden z hlavních přínosů monografie je nutno považovat to, že autor přesně postihl a popsal (pomocí logického aparátu) podstatu vztahu otázky a odpovědi, jejich těsného sepětí, které až doposud bylo chápáno v lingvistice jen intuitivně a zvnějšku (výkladu odpovědi bylo až dosud věnováno jen málo pozornosti). Takový popis je podstatným východiskem pro zkoumání jazykové (syntaktické a lexikální) výstavby otázky a odpovědi zejm. v dialogických textech (přitom autorovy výklady potvrzují zřejmou větší samostatnost otázky a závislost odpovědi). Některé problémy mohly být s ohledem na rozsah práce jen nadhozeny a zasloužily by podrobnější rozbor, a to zvláště na materiálu, v němž otázka a odpověď jsou základními stavebními prvky, tedy na dialogu. To by zřejmě také přineslo další modifikace, zpřesnění či variace některých jevů (jde např. o typy odpovědí, problematiku odpověďového očekávání atd.). Bylo by také třeba přesněji vymezit některé termíny, např. otázkový předpoklad ve srovnání s odpověďovým očekáváním (jsou výsledkem pohledu na vztah otázky a odpovědi ze dvou různých rovin). Obecně by bylo možno říci, že autorův přístup k otázce a jejím základním vlastnostem je převážně teoretický, zatímco v oddíle o odpovědi se uplatňuje více hledisek pragmatických. Obě hlediska by bylo třeba (i uvnitř jednotlivých oddílů) pro větší jasnost přesněji odlišit (např. při výkladu termínů strukturní odpověďová determinace a zodpověditelnost otázky).

Závěrem lze říci, že cíl práce, jak jej autor vytyčil v úvodu — přispět k teoretickému objasnění dosud ještě relativně neprozkoumané oblasti tázacích (a samozřejmě též odpověďových) vět v lingvistice pod zorným úhlem úkolů kladených praxí — byl splněn dobře.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 4, pp. 333-338

Previous Alena Macurová: Problémy jazykové komunikace v polských pracích

Next Jan Petr: Sovětská práce o dějinách jazykovědy