Nad knihou „O českých slanzích“

Jiří Nekvapil

[Chronicles]

(pdf)

Над книгой О чешских сленгах / Remarques sur le livre O českých slanzích

Kniha Jaroslava Hubáčka O českých slanzích (Ostrava 1979, 170 s.) je v naší lingvistice po Oberpfalcerově studii Argot a slangy z r. 1934 (Čs. vlastivěda III, s. 311—375) druhým pokusem zachytit slangy, resp. slangové výrazy, názvy (slangismy)[1] v poněkud širším záběru. J. Hubáčka známe už jako autora dvou cenných monografií.[2] Ve své nejnovější knize, určené širší, nikoli jen odborné veřejnosti, se Hubáček do určité míry pokusil výtěžky svých dosavadních prací shrnout.

Kniha začíná nepříliš rozsáhlým obecným úvodem, následuje nejobsáhlejší část práce — popis slangů a lexikografické zpracování slangismů, v závěru je uvedeno několik statí speciálnějších a výklad způsobů tvoření slangových výrazů.

Cenný je komplexní přístup, s nímž autor ke zkoumání slangu přistupuje. Ten je nejlépe patrný v pododdíle Aspekty slangu.[3] — Autor zde mj. říká, že jedním ze základních jazykových znaků slangového výraziva je jeho nespisovnost a dále že slangové výrazy si uvědomujeme jako slangové v konfrontaci se synonymními výrazy spisovnými. To je jistě správné. Domnívám se však, že toto konstatování bude třeba rozšířit o zjištění, proč si slangové výrazy uvědomujeme jako slangové, resp. jaké zvláštní kvality slangové výrazy vykazují oproti výrazům spisovným. Je třeba také upozornit, že pokud se uvádí jako základní znaky slangů nespisovnost a příslušnost k určité sociální skupině (a tento druhý znak se v naší jazykovědné tradici uvádí vždy[4]), je tu vlastně znak nespisovnosti obsažen dvakrát: jednou explicitně a jednou implicitně, v oné příslušnosti k určité sociální skupině, neboť tím se mj. říká, že slangy nemají platnost celonárodní a celospolečenskou. Domnívám se, že explicitně uváděnou nespisovností se v definicích slangu spíše rozumějí zejm. specifické strukturní rysy této jazykové reality. Právě o jejich postižení bychom měli v konfrontaci se spisovným jazykem usilovat; to by přispělo i k objasnění skutečnosti, že „slangové názvy ztrácejí svou ‚nespisovnost‘ a stávají se termíny“ (s. 24). Jinak bude při posuzování slangovosti nadále docházet k poměrně subjektivním kvalifikacím. V Hubáčkově knize to nejzřetelněji vystupuje při popisu mysliveckého slangu. Autor zde konstatuje, že „mezi slangovými názvy jsou z důvodů úplnosti mysliveckého názvosloví … uváděny i některé motivačně zajímavé názvy spisovné (podle hodnocení v SSJČ)“ (s. 76). Vedle sebe se pak objevují výraz špičák (‚srnec s nevětvenou lodyhou paroží‘), hodnocený jako slangový, a výraz vidlák (‚jelen nebo srnec se dvěma výsadami na každé lodyze‘), hodnocený jako spisovný (s. 77).

Dále chci upozornit na poměrně volné zaměňování termínu slangové názvy (výrazy) a termínu slang. Neznatelně se při tom přechází od pojímání slangu jako lexikální vrstvy k jeho pojímání jako nějakého útvaru (byť nestrukturního). Slang „jako útvar“ pak může obsahovat i několik slangů „jako lexikálních vrstev“. Markantně je to vidět např. na slangu označeném jako „slang zaměstnanců Dopravního podniku města Ostravy“. Toto pojetí vlastně implikuje, jak se využívá různých slangových výrazů v mluvě určité skupiny lidí.[5] Výše uvedený „slang“ pak podle autora obsahuje i výrazy jako ponk, vercajk, jež jsou zároveň uváděny jako výrazy slangu řemeslnického. Takové pojetí by jistě nebylo na závadu, ba naopak — kdyby však bylo provedeno důsledně. Ovšem slang „jako útvar“ lze asi popisovat jen lokalitu po lokalitě, a jestliže začneme uvažovat o nějakém českém slangu vůbec, myslíme spíše jen na slang „jako lexikální vrstvu“, jejíž koheze je dána pouze specifickými skutečnostmi, ev. specifickými postoji (u slangu studentského; srov. s. 88) daného sociálního prostředí. Objevují-li se obě pojetí v jedné práci, dostáváme se do metodologických rozporů, neboť abstrakce mluveného projevu v případě slangu „jako útvaru“ je samozřejmě nižší než v případě slangu „jako lexikální vrstvy“. Kolem tohoto problému se točí i málo jasný pojem slangový projev.[6] Můžeme si tu připomenout také Oberpfalcerovu neujasněnou diferenci „slangů“ (např. studentský, vojenský) a „slangových prvků v mluvě některých povolání“ (např. voraři, horníci).[7]

Jistě vhodné stanovisko zaujal autor k často diskutované dichotomii mezi slangy profesionálními, resp. profesionalismy, a slangy zájmovými, resp. slangismy. V jeho koncepci pozbývá tato dichotomie zásadní důležitosti, protože „existuje celá řada činností, které jsou pro [344]jedny prací, profesí, pro druhé zájmem“ (s. 18). Dělení slangů na profesionální a zájmové je tedy leckdy obtížné. Avšak při popisu jednotlivých slangů by mělo nepochybně cenu diferencovat jejich výrazivo z hlediska stylistického na expresívní (emocionální) a nocionální, byť už jen pro potřeby lexikografie. Muselo by však být jasné, z jakého pohledu expresivitu, resp. emocionalitu slova hodnotíme. Jde o to, že výraz může být expresívní, resp. emocionální uvnitř určitého prostředí; pak se nepochybně (v tomtéž významu) bude jako takový hodnotit i mimo toto prostředí, např. ve slovníku slovní zásoby národního jazyka. Existuje však řada výrazů, které určité prostředí jako expresívní, resp. emocionální nehodnotí, avšak mimo toto prostředí se jako takové jeví.[8] Uvedená problematika vyvstává zřetelně např. při popisu slangu lékařského.

Celý komplex problémů vyvolávají pojmy-termíny prostě slangový výraz (název), obecný slang, ev. (velmi) běžný slangový výraz (název). Označení prostě slangové výrazivo autor užívá v návaznosti na praxi Slovníku spisovného jazyka českého, kde se uvádí: „Protože mnohé slangové výrazy jsou obecněji rozšířeny, označují se některá slova jako prostě slangová, bez dalšího určení, např. fachman, fungl aj.“ (s. XI). Ale v čem tkví slangovost takových výrazů, když tu chybí jeden ze základních znaků slangovosti, příslušnost k určité sociální skupině? Domnívám se, že by bylo výstižnější tyto výrazy hodnotit jako výrazy běžně mluveného jazyka, resp. obecně rozšířené nespisovné češtiny. K této úvaze provokuje ještě více pojem-termín obecný slang, ev. (velmi) běžný slangový výraz (u Hubáčka na s. 20, 88, 104, 105). V případě, že je slangový výraz majetkem jen několika sociálních skupin, nejspíše nějak spřízněných podobnou činností, ale zřejmě i podobnými postoji (srov. s. 88), bylo by zase vhodnější mluvit o interslanzích (interslangismech), resp. o interslanzích různé obecnosti. Např. Hubáčkem uváděný „slang zaměstnanců obchodu“ (s. 117) je už slang jisté obecnosti, tedy interslang, jenž stojí nad slangy jednotlivých „obchodů“, neboli výrazy hygienička (‚hygienická kontrola‘), mankař (‚kdo má nebo mívá manko‘) apod. označují skutečnosti, s nimiž se potkávají zaměstnanci různých „obchodů“. Jako interslangový nelze však z tohoto hlediska chápat výraz rak (‚neprodejná kniha, kniha vrácená nakladateli‘), který tu autor dost nelogicky uvádí, neboť v tomto případě jde o výraz odvětví specializovaného, výraz knihkupeckého slangu. Interslangovou povahu má zřejmě i slang řemeslnický; ten ovšem Hubáček podle mého názoru vymezil neuspokojivě. Především není jasné, proč jsou uvedeny zvlášť výrazy obuvnické (jako obuvnický slang), zatímco výrazy krejčovské a pekařské jako slang řemeslnický. Jednotnému a důslednému pohledu neprospělo ani ojedinělé uvedení výrazů šalovat, šalunk (‚bednění, obložení‘) jako výrazů slangu řemeslnického a na jiném místě jako výrazů slangu stavbařského, i když by podobná „zdvojení” na interslangovou povahu řemeslnického výraziva poukazovala. Na pojmu interslang bude však nutno ještě v mnohém pracovat.[9]

Pozastavme se ještě u Hubáčkových „prostě slangových výrazů“ majících podobu kompozit, zejm. hybridních. Řadu z nich hodnotí Slovník spisovné češtiny (z r. 1978, dále SSČ) už jako spisovné, srov. autodílna, autodoprava, autoopravna, radiopřijímač. I další složeniny Hubáčkem uváděné jako „prostě slangové“ jsou v SSČ uvedeny již jako spisovné (např. fotoaparát, kovosoustružník). Co však způsobilo, že tyto složeniny, ačkoli jde o názvy zcela průhledné a mnohdy mající platnost obecnou, celonárodní, byly považovány za slangové (hodnotí je tak ještě SSJČ)? K tomuto hodnocení vedly strukturní rysy těchto kompozit, jejich ústrojnost, resp. neústrojnost. Hledisko strukturní tu tedy zcela převážilo nad hlediskem rozsahu platnosti (příslušnost k určité sociální skupině), které jsme při vymezování slangovosti označili jako jedno ze základních.[10]

V době, kdy autor připravoval svou knihu, nemohl mít ještě k dispozici SSČ, a tak se jeho hodnocení někde s ním pochopitelně rozchází. Vedle případů už vyložených se to týká např. výrazů antuka, fasovat, ještěrka, morzeovka, píchačky, stopovat, vodák, zubař (ovšem výrazy antuka, fasovat, morzeovka, vodák neuvádí jako slangové už SSJČ).

Řadu připomínek lze mít k lexikografickému zpracování, jehož úroveň kolísá slang od slangu. Opomineme-li různé explikační postupy (srov. např. slang divadelní a slangy následující) i rozdílný stupeň aplikovanosti stylistických kvalifikátorů při popisu jednotlivých [345]slangů, zůstává tu otázka přesnosti. Je patrné, že autor u čtenářů leckde předpokládá přímo znalost výrazů. Např. bylo třeba diferencovat mezi výrazy lapačka a vyrážečka (s. 139, srov. i s. 67); zřejmě dost bezradný bude čtenář nad dvojí explikací výrazu somrák, vágusák (s. 91, s. 92) apod. Překvapují i rozdíly v přepisu výrazů přejatých z angličtiny, např. John a vedle Džou (s. 95) aj. Řadu nedostatků by byl jistě vyřešil rejstřík všech slangových výrazů. Bez rejstříku je značně ztíženo praktické využití knihy.

Další otázkou v Hubáčkově knize je reprezentativnost jednotlivých uváděných slangů. Ta značně kolísá, od relativně úplného zachycení slangu železničářského a „slangů“ jednotlivých pracovišť až po pouhé náznaky, např. slangu leteckého a včelařského (jen 4 výrazy). Ovšem tím autor zároveň naznačil, které pracovní a zájmové úseky čekají ještě na své zpracování.

Nemohli jsme si tu pochopitelně povšimnout všeho, co by si v recenzované knize zasloužilo pozornosti (např. zajímavých a cenných konfrontací teritoriálních), a naše poznámky leckde nemohly jít do patřičné hloubky. Přes některé výhrady lze knihu Jaroslava Hubáčka považoval za přínos. Lze z ní vycházet při řešení dalších problémů nejen tzv. sociální dialektologie, ale i teorie spisovného jazyka.

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 4, pp. 343-345

Previous Miloš Dokulil: Malá encyklopedie jazykovědy

Next Jiří Kouba: Sborník Antika a česká kultura