Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od dubna do června 1938

[Chronicles]

(pdf)

Conférences faites au Cercle linguistique de Prague d’avril à juin 1938

4. dubna. J. M. Kořínek: O vztahu mezi hláskami a významem slov. Oba extrémní názory, tradované v dosavadní jazykozpytné literatuře, podle nichž hláskové prvky jazyka vzhledem k lexikálnímu významu slov jsou buďto zásadně arbitrární, libovolné a nahodilé, anebo se toho významu účastní tím, že samy o sobě k němu nějak přispívají, vyplývají z neoprávněného zevšeobecňování poznatků, platných jen o jisté části jazykového materiálu. Při posuzování celé otázky nutno vycházet z oné sémantické funkce, která se projevuje jistým stupněm nocionality (intelektuality, konceptuality), po případě interjekcionality (emocionality, afektivity) jednotlivých sémantémů. Jak arbitrárnost, tak i t. zv. expresivní nebo symbolická platnost hlásek jsou jazyková fakta, jež se v jazyce naprosto nevylučují, nýbrž jsou v stálém vzájemném p měru kompensačním, a obě tyto vlastnosti hlásekozávisí na uvedené sémantické funkci tak, že čím vyšší je stupeň nocionality, tím větší je arbitrárnost hláskových prvků a tím i menší jejich platnost expresivní a symbolická a naopak, čím vyšší je stupeň interjekcionality, tím větší je tato expresivní a symbolická platnost a menší arbritrárnost. Maximální a minimální hodnoty obou těchto hláskových vlastností jsou podmíněny nejvyšším stupněm nocionality anebo interjekcionality: největší arbritrárnost hlásek připadá oblasti výrazů nejvýše intelektuálních, největší expresivita a symboličnost oblasti nejafektivnějších citoslovcí. Obě zkoumané vlastnosti hlásek může mít — za vhodných sémantických podmínek — každý hláskový prvek každého jazyka, ale expresivní nebo symbolický účin je tím silnější, čím vzácnější je daný prvek ve srovnání s hláskovým rázem nocionálních sémantématů příslušného jazyka (ve smyslu fonologickém i fonetickém). Čím vyšší je stupeň nocionality, tím ostřejší je předěl fonického a lexikálního plánu jazyka a naopak; v oblasti interjekcionálních útvarů nabývají hláskové prvky více nebo méně povahy prvků významotvorných, jsou zaměřeny k sémantickému osamostatnění, mají tendenci státi se samostatnými sémantématy. To je zase spojeno s jistou kompensací ve významové stránce příslušného slova: čím vyšší je stupeň interjekcionality, tím víc ustupuje do pozadí předmětný význam, sdělná hodnota slova, t. j. jeho vhodnost k vyjádření představy samé, a úměrně roste jeho vhodnost k vyjádření stanoviska mluvícího k té představě. Stupeň sémantické relevance hlásky je tedy v nepřímém poměru s významovou „neurčitostí“ slova. Zaměření k pouhému sdělování, oznamování je zároveň zaměřením k úplné arbitrárnosti hlásky vzhledem k lexikálnímu významu slova, zaměření k pouhému projevování nitra mluvících zároveň zaměřením k úplné sémantisaci hlásky — a tedy ke zrušení strukturálního napětí mezi prvkem hláskovým a lexikálním.

5. dubna. J. Ružička: Poznámky ku skloňovaniu prídavného mena v jaz. ide. so zvláštnym zreteľom k vývoju v jaz. germánskych a baltoslovanských. Prídavné meno sa skloňovalo pôvodne čiste menne. [254]Tento prvotný stav však nie je v jednotlivých ide. jaz. zachovaný. Ďalej musíme pripomenúť, že skupina príd. mien zámenných (pronominaladjectiva) mala vždy flexiu zámennú. Je otázka, či táto skupina, početne veľmi malá, ale často užívaná, mohla previesť v niektorých jazykoch prevrat v tom smysle, že všetky adjektíva prešly k flexii pronominálnej. Je zaujímavé a pritom veľmi dôležité, že práve germ. a bsl. jazyky vykazujú najväčšiu pestrosť vo flexii adjektív. Sú to teda tie jazyky ide., ktoré majú niekoľko spoločných rysov, medzi ktorými je koncovka dat. pl. s elementom -m- proti -bh- ostatných jazykov rys najnápadnejší. — Pri slovan. složenej deklinácii nachádzame tvary, ktoré sa vykladajú sťahovaním dvoch slabík a sú kladené na stejnú vývojovú rovinu s ostatnými prípadmi sťahovania. Zdá sa však pravdepodobnejším, že při tvaroch složeného skloňovania nejde nikdy o sťahovanie, ale o zjednodušenie v prospech samohlásky pripojovaného zámena. V jazyku s voľnou kvantitou je novovzniklá slabika dlhá. Z ostatných prípadov musíme vyňať prípady typu „dělaješ — děláš“. Tu badať silný vplyv atematických slovies. Zvíťazí samozrejme samohláska charakteristická pre všetky tvary (na pr. v VI. tr. —a—). Oporou je tu predovšetkým stav poľský. Ostatné prípady vykazujú vlastné sťahovanie. Kvalita novovzniklej slabiky je určená tendenciou dlhých samohlások po otvorenosti. Kým pri slož. skloňovaní pôsobila najmä významová dôležitosť zámena, u ostatných prípadov boly to zmeny v pomeroch prízvukových, vznik pevného prízvuku a s tým spojená voľná kvantita. V baltských jazykoch zanikla menná flexia adj. a bola nahradená flexiou zámennou. Zdá sa, že skupina pronominaladjektív strhla na svoju stranu všetky adjektíva. Nič podobného nenachádzame v žiadnom inom jazyku ide. Preto musíme vykladať tento zjav ako čiste baltský, zapríčinený tým, že pronom. flexia baltská prijala mnoho prvkov z flexie nomin. Tým bola preklenutá čiastočne vеľká priepasť medzi flexiami. Kde tohoto vyrovnania nenachádzame, nemožno hovoriť o prechode adj. do flexie pronomin. Toto platí najmä o germ. jazykoch, kde sa tvary typu „guter-gute -gutes“ vykladajú týmto spôsobom. Najprv poznamenajme o n-flexii (der gute, des guten atď.), že je to spôsob k individualizácii a substantivizácii, ako to dokázal H. Osthoff. Teda zo základu príd. mena, dostal-li n-flexiu, vyvinulo sa podstat. meno. Tým neutrpela flexia adj. Po tomto menila sa flexia adj. tak, ako sme to pozorovali v bsl. Vytvoril sa totiž protiklad neurčitého a určeného adj-a a tento protiklad významový bol vyjadrený aj formálne. Staré menné tvary neboly pozmenené. Niet totiž žiadneho dôvodu preto, okrem poukazu na baltské pomery. Pomer medzi flexiami však nebol na pôde germánskej pozmenený. Menné tvary žijú v germ. ešte i dnes (iba v doplňku). Tvary menné odpovedajú pojmu neurčitému. Jeho protiklad, pojem určený, bol vyjadrený flexiou složenou. Tak musíme vykladať tie tvary, ktoré boly chápané ako tvary zamenné.

Výklad jednotlivých tvarov je sťažený niekedy nedostatkom presného tvaru zámena v historických dialektoch. Ostatné hláskoslovné zmeny možno vykladať celkom jednoducho.

Tento stav bol pozmenený zásahom n-flexie do pomerov adj. Podstatné meno, ktoré vzniklo n-flexiou, stálo často vo funkcii apozície. Dostalo často zámeno ukazavacie — člen určitý: — tento stav máme aj v dnešnej nemčine: das Gute atp. Teda väzby, ako dnešné „das gute Kind“, obsahovaly dve podstatné mená. Z toho sa vyvinula väzba atributívna. Určitý člen však prevádzal n-flexiu už nerozlučne. Význam tohoto spojenia bol aj formálne dostatočne vyjadrený, a tak sa pozmenil povodný protiklad menný tvar : složený tvar v protiklad n-fl. + urč. čl. : ostatné tvary.

Menný tvar i složený tvar je teda na stejnom niveau a tak mohlo vzniknúť heterogénne paradigma v gótštine. Nominálne tvary dostávajú novú funkciu doplňku a preto majú hornonemecké dialekty aj tam složený tvar, kde mala gót. tvar menný. Teda aj v germ. je tenže vývoj ako v slovan. Prevrat, spôsobený návratom n-flexie do kategorie adj. vyžiadal si formálne oslabenie složeného skloň. Túto funkciu prebiera neurčitý člen. Tak sa ustálil dnešný stav:

Z tohoto vysvitá, prečo nemožno porovnávať dnešný stav bsl. s dnešným stavom germ. Germ. slož. flexia odpovedá svojím pôvodom bsl. flexii slož., významom však bsl. flexii neurčitej: (ein) guter Mann = gēras výras; der gute Mann = geràsis výras. Vidíme teda, že germ. a bsl. jazyky sú spájané spoločným vývojom adj. deklin. Tak pristupuje k spomenutému rysu (-m- proti -bh- v dat. pl.) tento zjav. Toto charakterizuje tieto jaz. ide. proti ostatným jazykom ide. Je veľmi zaujímavé, [255]že ugrofinské jazyky znajú oba zjavy: 1. striedanie m — b-v (ų), protiklad neurčit. a určen. pojmu, vyjadrený podobným spôsobom. Uveďme len niekoľko dokladov: 1. proti maď. név „meno“ je fin. nime-, vog. nеm. 1. sing.: lap. kulliv „počul som“ maď. iszom „pijem“, fin. puhun „hovorím“. 2. mordv. tolga „pero“: tolgat „perá“ (plur.) tolgaś „toto pero“: tolgaťńe „tieto perá“. — Tento zjav nachádzame temer vo všetkých ugrof. jaz. (Niekde len zbytky, na pr. v maď.) Je známe, že sú slová, rozšírené po celej ugrofin. oblasti, pôvodu ide. Sú to slová v podobe iránskej, pragermánskej, prabaltoslovanskej. Teda musíme predpokladať geografickú súvislosť medzi sídlami ugrofin. a niektorých ide. jazykov v dávnej dobe predhistorickej. A všetky spomenuté rysy naznačujú, že existoval kedysi na území dnešného stredného a južného Ruska jazykový sväz, tvorený jazykmi ugrofin. a niektorými jazykmi ide. Týmto naznačená cesta je v smysle teorie vĺn ľahko pochopitelná.

25. dubna. Kr. Sandfeld: Problémy jazykové interference. Působení jednoho jazyka na druhý může zahrnout kterékoli jazykové složky, i když leckteré uváděné doklady morfologického přejímání se ukázaly pochybné anebo zcela pochybené. Často, zvláště na poli syntaxe, je těžké zjistit, zda jde o přejímání anebo o paralelní vývoj. Avšak vyskytuje-li se ve dvou anebo několika soumezných jazycích markantní společný jev, lze předpokládati jistou souvislost. Z různých jazykových oblastí se zdají hláskosloví a tvarosloví poměrně nejodolnějšími cizím vlivům. Lze míti za to, že se z jazyků příbuzné struktury přejímá snadněji než z jazyků struktury naprosto odlišné. U příbuzných jazyků leckdy pozorujeme, že je přejímání poněkud připraveno jistými styčnými body, které tvoří praedisposici pro osvojení dané novoty. Vliv jednoho jazyka na druhý často přestává na jeho pohraničí, může se však rozšířit i na celé jeho území. Ba jazyková změna může zahrnout pásmo několika jazyků. Kromě řídkých výjimek je dvojjazyčnost (v nejširším slova smyslu) většího anebo menšího okruhu jedinců z daného jazykového kolektiva předpokladem každého přejímání, ale lze většinou těžko dopodrobna zjistit způsob, jak vzniklo a se šířilo. Také po této stránce linguistický zeměpis může prokázat veliké služby.

25. dubna. N. van Wijk: Otázky fonologické a mimofonologické (vyjde v 8. svazku Travaux du Cercle linguistique de Prague).

30. května. Fr. Trávníček: Genitiv záporový v češtině (uveřejněno v Slovu a slovesnosti 4, 1938, 129 n.).

31. května. Olaf Broch: Rozlišování významu pomoci intonačního protikladu (vyjde v 8. svazku Travaux du Cercle linguistique de Prague).

27. červen. B. Trnka: Poznámky k teorii kombinatorních variant a neutralisace (uveřejněno v Čas. pro moder. filologii 24, 1938, 261 n.).

Slovo a slovesnost, volume 4 (1938), number 4, pp. 253-255

Previous Josef Vachek: Čeština pro Angličany

Next Bohuslav Havránek: Cizí jazyk a „cizí“ slova