Bulharština ve světle české teorie spisovného jazyka

Ludmila Uhlířová

[Chronicles]

(pdf)

Болгарский язык в свете чешской теории литературного языка / La langue bulgare du point de vue de la théorie tchèque de la langue littéraire

Knížka Michaila Videnova Iz aktualnata problematika na bălgarskija ezik (Sofija 1979, 79 s.), pojednávající obecně o problematice spisovné bulharštiny, je pro nás zajímavá z mnoha stránek. Její autor, pracovník katedry bulharského jazyka fakulty slovanských filologií Sofijské univerzity Klimenta Ochridského (v r. 1977 dosáhl na Univerzitě Karlově doktorátu filozofie — byl na UK lektorem bulharštiny čtyři roky) se zabývá tématem, které je stejně aktuální v Bulharsku jako u nás, totiž úkoly spisovného jazyka v současné společnosti, otázkami jazykové kultury, poměrem normy a kodifikace, vztahem spisovného jazyka k dalším útvarům národního jazyka a v neposlední řadě i soustavou funkčních stylů.[1] Jako teoretické východisko svých výkladů volí pojetí teorie spisovného jazyka, které se utvořilo v české lingvistice let třicátých a které je dále rozvíjeno a promýšleno našimi lingvisty i dnes. Ukazuje, že toto pojetí je na specifické poměry bulharské aplikovatelné a znamená pro jejich vysvětlení významný teoretický a metodologický přínos. Umožňuje autorovi podat konzistentní rozbor aktuálních problémů spisovné bulharštiny, nově popsat jazykovou situaci v Bulharsku v termínech, které jsou běžné u nás, přispět k odstranění některých dnes již zastaralých názorů a zejména vytyčit některé úkoly, které v tomto směru stojí před současnou bulharistikou.

Přestože styky mezi českou a bulharskou jazykovědou mají dávnou tradici a jejich odraz lze najít v pracích předních představitelů bulharské jazykovědy současné i starší (např. S. Stojkova, L. Andrejčina, S. Ivančeva a dalších), znamená Videnovovo bezvýhradné opření o českou teorii spisovného jazyka pro lingvistiku bulharskou nepochybný přínos. Proto také autor nejprve podává důkladný přehled všech nejdůležitějších prací týkajících se teorie spisovného jazyka, počínaje pracemi Havránkovými, Mathesiovými a konče Jedličkovými a Barnetovými; porovnává je s pracemi bulharských autorů a upozorňuje i na přínos dalších (sovětských, polských aj.) prací o teorii spisovného jazyka. Vlastní výklad se soustřeďuje především na problematiku diferenciace bulharského národního jazyka, na vyčlenění vrstvy hovorové v rámci spisovné bulharštiny a zejména pak na vymezení statutu široké vrstvy běžně mluvené bulharštiny (bitovo-razgovoren bălgarski ezik) na základě vztahů běžné mluvy jak k bulharštině spisovné, zejm. k její hovorové formě, tak k městské mluvě, k interdialektům i dialektům. Konstatuje, že běžně mluvená bulharština nemá na celém bulharském jazykovém území jednotný charakter, rovněž městská mluva a jednotlivé interdialekty, které se vytvořily na základě spisovného jazyka a vzájemně blízkých dialektů, se na různých částech území liší. Pro zajímavost uveďme, že v hlavním městě Sofii je základem městské mluvy koexistence dvou interdialektů, jednoho se základem východobulharským (souvisejícího s tím, že spisovná bulharština se zrodila na základě velkotrnovského městského interdialektu) a druhého, v současné době aktivnějšího, se základem západobulharským (tj. se základem v místních dialektech). — Dále se autor zabývá vztahem normy a kodifikace, zejména variantností v bulharské spisovné normě, kterou vysvětluje v širokých souvislostech historických a geografických. Závěrem pak shrnuje hlavní zásady jazykové kultury, dotýkaje se rovněž problematiky jazykového plánování. V celé knize je mimořádná pozornost věnována lingvistické terminologii.

V hlavním zaměření monografie na celkovou analýzu dané problematiky a na vytyčení programu dalšího výzkumu vidíme příčinu [349]toho, že zhuštěné výklady teoretické jsou jen sporadicky doprovázeny jazykovými příklady (většinou převzatými z bulharských lingvistických pramenů). Toho jest litovat, protože k tomu, aby byla skutečně demonstrována nosnost (autorem zvolené) koncepce v daných jazykových poměrech, by bylo zapotřebí co největšího počtu jazykových dokladů a ukázek. Navíc českým čtenářům dává důvěrná znalost pojmové a terminologické soustavy, Videnovem aplikované na bulharštinu, dobrou možnost konfrontovat jazykové poměry bulharské a české; bohatší ilustrativní materiál by mohl i tuto konfrontaci učinit daleko názornější a přístupnější.

Je potěšitelné, že výsledky československé lingvistiky nacházejí v Bulharsku tak významného ohlasu. Do jaké míry tam skutečně vejde v život česká teorie spisovného jazyka (tak jak ji Videnov prezentuje) a do jaké míry ovlivní metodologii zkoumání bulharštiny, to ukáže teprve vývoj příštích let. S určitostí lze však říci, že Videnov k tomu dává dobré předpoklady jednak rozsáhlými znalostmi české literatury o daném tématu, jednak promyšleností svých výkladů. V další etapě výzkumu by bylo prospěšné zaměřit se na konkrétní rozbor běžně mluvené bulharštiny (což je ovšem úkol nesmírně náročný a dlouhodobý) i na další rozpracování vztahů mezi běžnou mluvou (jakožto útvarem méně specifikovaným a méně homogenním) a interdialekty (jakožto útvary s užší sférou užívání a se speciální normou).

Slovo a slovesnost, volume 41 (1980), number 4, pp. 348-349

Previous Běla Poštolková: Bulharský sborník o lexikologicko-lexikografických otázkách

Next Petr Piťha: Monografie o významu ruských předložek a slovesných předpon