Odkazování za hranici věty k časovým významům nevyjádřené myšlenky

Josef Štěpán

[Articles]

(pdf)

Анафорическое выхождение за рамки предложения к временным значениям невысказанной мысли / La référence au-delà des limites de la phrase aux significations temporelles d’une idée inexprimée

Problematice vyjadřování časových významů byla v české i zahraniční literatuře věnována rozsáhlá literatura, kterou zde však nemůžeme pro nedostatek místa uvádět (Panevová, 1971; Wunderlich, 1971; Vsevolodová, 1975). V nejnovější době v souvislosti s konstituováním tzv. textové lingvistiky (Horecký, 1973; Sgall, 1973; Štěpán, 1973, 1977) se věnuje nově pozornost i takovým výrazům časového významu, které odkazují za hranice věty (Jiřičková, 1979, 1980). Rozšiřuje se přitom pojetí časových spojovacích výrazů, jimiž se rozumí nejen tradiční časové spojky, např. když, sotva, jakmile apod., ale také adverbiální spojení za těchto okolností, při jiné příležitosti apod. (Halliday - Hasanová, 1976). Často se práce z textové lingvistiky zabývají vztahem časových výrazů ke kontextu, a to i mimojazykovému (Komárek, 1958, 1979).

Abychom ukázali, oč nám v tomto příspěvku půjde, vyjděme z konkrétního příkladu. Ve větě (1) Ještě před měsícem vypadal zdráv (SSJČ 1, 787)[1] naznačuje výraz ještě, i když velmi obecně, že později už nevypadal zdráv. Vycházíme z předpokladu, že věta (1) vyjadřuje myšlenku jako aktivní odraz faktu[2] mimojazykové skutečnosti. Po tomto faktu následuje v objektivní mimojazykové realitě časově jiný fakt, jehož aktivním odrazem ve společenském vědomí je myšlenka vyjádřená větou (1′) Později už nevypadal zdráv. Tato myšlenka (1′) je ve větě (1) jen obecně naznačena, explicitně není vyslovena ani napsána, rodilý český mluvčí (pisatel) existenci myšlenky (1′) však předpokládá, resp. očekává.

Výrazy časového významu v doložených českých větách, jež odkazují za hranice těchto vět k časovým významům myšlenek, které nejsou vyjádřeny, můžeme charakterizovat podle toho, zda naznačují předpoklad existence nějakého jiného faktu (částečně) protikladného (srov. níže část 1), nebo opakovanost vyjádřeného faktu (část 2), nebo zda vyjadřují neočekávaný rychlý nástup nového faktu, jenž předpokládá jistý předcházející fakt (část 3).

1. Prvním typem výrazů, které odkazují za hranice vět k časovým významům myšlenek, které nejsou vysloveny ani napsány, jsou výrazy ještě, již/už (Galton, 1976), teprve, až, které naznačují předpoklad existence nějakého (částečně) protikladného faktu.[3] Tuto funkci je třeba odlišovat od jiných funkcí, jež mají uvedené výrazy, např. zdůrazňovací (Šmilauer, 1966, s. 35) a trvací,[4] jimiž se zde dále nezabýváme. Jejich velmi jemnou charakteristiku podal u nás M. Komárek (1979).

[32]Jak jsme viděli výše, předpoklad existence nějakého jiného faktu naznačuje výraz ještě ve větě (1), tento výraz odkazuje k nevyjádřené myšlence (1′), jež aktivně odráží děj, který nastává později než děj věty (1). Naproti tomu výraz již/už ve větě (2) Tehdy již byl učitelem odkazuje k nevyjádřené myšlence (2′) Dříve učitelem nebyl, jež odráží děj, který nastal dříve než děj věty (2).

Výrazy ještě, již, teprve aj. blíže určují určité sloveso, a to zpravidla za „spolupráce“ s příslovečným určením času; společně pak odkazují za hranici doložené věty. Ukažme si to na dokladech, v nichž se kombinuje výraz teprve s některými typy časových významů, které jsou vyjádřeny příslovečným určením času (Štěpán, 1981). Centrální postavení zde má příslovečné určení času odpovídající na otázku kdy? M. Těšitelová (1974, s. 165) ukazuje, že tento typ je u časových adverbií nejčastější.

Časový význam vyjadřuje výraz teď v dokladu (3) Teprve teď ho Karel Náhlý poznal (Benešová, s. 148) a výraz teprve spolu s výrazem teď odkazuje za hranici věty k nevyjádřené myšlence (3′) Dříve ho Karel Náhlý nepoznal. Základní časový význam mají příslovečná určení času, která označují časové úseky mimojazykové skutečnosti rozdílné délky, srov. substantiva pojmenovávající části dne: (4) Teprve k ránu našli její tělo studené (Kaplický, s. 157) a (4′) Dříve (např. večer předtím) ještě nenašli její tělo studené, nebo substantiva pojmenovávající měsíce: (5) Do Čech se vrátil teprve v prosinci (Fiala, s. 56) a (5′) Dříve (např. v listopadu předtím) se do Čech ještě nevrátil. Dále jde o příslovečné určení s průběhovým časovým významem (Štěpán, 1981): (6) Teprve průběhem času rostly ve větším množství i měšťanské kamenné domy (Fiala, s. 95) a (6′) Dříve (předtím) nerostly ve větším množství měšťanské kamenné domy (ale domy jiné, a to asi šlechtické). — Uvedené doklady mají jeden rys společný: přestože se výraz teprve spojuje s různými typy časových významů příslovečného určení, naznačuje tento výraz ve všech případech předpoklad existence jiných faktů, které časově nastaly dříve než fakty vyjádřené větnými doklady.

V dokladu (7) Teprve až budou hotovi na panském, mohou jít na své (Kaplický, s. 72) jde o souvětné vyjádření časového významu, kdy vedlejší věta, která vyjadřuje děj předčasný k ději věty řídící,[5] je spojena s podmínkou. Příslušná nevyjádřená myšlenka: (7′) Dokud nebudou hotovi na panském, nemohou jít na své.

Také výraz tentokrát odkazuje na hranici své věty, srov. doloženou větu (8) Tentokráte není pochybnosti o tom, že Caricynu bude dobyto (Fučík, s. 30) a příslušnou nevyjádřenou myšlenku (8′) Dříve byly pochybnosti o tom, že Caricynu bude dobyto. Výraz tentokrát se však liší od výrazů ještě, již, teprve aj. v tom, že jsou jeho kombinační možnosti s příslovečným určením času více omezeny.

Výrazy ještě, již, teprve, tentokrát aj. ve větách (1), (2), (3) atd. odkazují za hranice těchto vět k nevyjádřeným myšlenkám (1′), (2′) atd.; jde o (částečně) protikladné myšlenky (srov. již byl ≠ dříve nebyl, teprve teď poznal ≠ dříve nepoznal, ještě před měsícem vypadal ≠ později nevypadal atd.), které aktivně odrážejí dva fakty mimojazykové skutečnosti jako dvě různé fáze, jež na sebe těsně navazují v čase, podmiňují se apod.

2. Výrazy opět, znovu, zase, ale také ještě aj. vyjadřují (lépe naznačují), že se nějaký děj, stav nebo událost opakují. Proto tyto výrazy nazývá R. Bartschová (1972, s. 201) iterativními příslovečnými určeními. Odkazují k nevyjádřené myšlence, která odráží fakt, jenž se dříve již uskutečnil; srov. doklady vět a příslušné myšlenky, k nimž se odkazuje: (9) Bylo opět ticho (Neff, s. 107) a (9′) Dříve bylo už také ticho, (10) Přesvědčili jsme se o tom znovu na členské schůzi (RP 14. 3. 79. s. 4) a (10′) [33]Dříve jsme se o tom už také přesvědčili, (11) Přijdeš tedy ještě (Dyk, s. 51) a (11′) Dříve jsi už také přišel. Opakovanost se někdy vyjadřuje i číslovkou násobnou příslovečnou, srov. (12) Třeba zkouší v Běchovicích, zjistí, že někde udělal chybu, začne zařízení předělávat, a ještě jednou, a pořád dokola (RP 16. 7. 79, s. 5).

Ve větách (9—12) výrazy opět, znovu, ještě aj. odkazují k nevyjádřeným myšlenkám (9′), (10′) atd. Na rozdíl od výrazů ještě, již, teprve aj., které naznačují předpoklad existence jiného faktu, jenž je (částečně) protikladný k faktu vyjádřenému větným dokladem (např. teprve teď poznal ≠ dříve nepoznal), naznačují výrazy opět, znovu aj. předpoklad existence faktu, jenž se už uskutečnil a jenž tedy není významově protikladný k faktu, který je vyjádřen dokladovou větou.

Zajímavý je doklad (13) Teprve pátého dne přišel Miloš opět (Benešová, s. 120), v němž se kombinuje výraz teprve, naznačující předpoklad existence jiného faktu významově protikladného, s výrazem opět, naznačujícím předpoklad existence významově téhož faktu, tedy opakovanost. Uvedené výrazy odkazují za hranici věty, a to hned ke dvěma nevyjádřeným myšlenkám, které časově předcházejí doložené větě a jež jsou navzájem ve vztahu časové následnosti, srov. (13′) Prvního dne Miloš přišel. Pak nechodil pravidelně. — Teprve pátého dne přišel Miloš opět.

3. Za hranici věty k časovým významům nevyjádřené myšlenky dále odkazují poněkud jiným způsobem než předcházející dva typy výrazů výrazy mající význam neočekávaného rychlého nástupu nového děje, události nebo stavu. Jde jednak o adverbia, jednak řidčeji o substantiva.

Neočekávaný rychlý nástup nového děje vyjadřují adverbia vtom aj., srov. dokladové věty a příslušné nevyjádřené myšlenky, k nimž adverbia jen velmi volně odkazují: (14) Vtom vešla do sednice (Kaplický, s. 166) a (14′) Současně s tím (nebo bezprostředně předtím) se dělo něco jiného. Sem lze zařadit i adverbia, která jsou již na přechodu k adverbiím způsobu a vyjadřují neočekávanost, např. náhle, najednou, znenadání, neočekávaně, nenadále.

Neočekávaný rychlý nástup nového faktu vyjadřují řidčeji substantiva, která jsou adverbializována: (15) V mžiku je u břehu (Kratochvíl, s. 81) a (15′) Současně s tím (nebo bezprostředně předtím) se děje něco jiného, před chvílí u břehu nebyl.

Na rozdíl od předcházejících dvou typů naznačují výrazy vtom, náhle, v mžiku aj. předpoklad existence jiného faktu jen velmi obecně (předtím se bezprostředně děje nebo dělo něco jiného), z druhé strany je lexikální význam výrazů vtom, v mžiku apod. mnohem konkrétnější než u výrazů teprve, již aj., ale také opět, znovu apod.; vyjadřují, jak známo, neočekávaný rychlý nástup nového děje.

4. V tomto příspěvku jsme si jen stručně a ve výběru všimli výrazů, které odkazují za hranici věty k časovým významům nevyjádřené myšlenky.[6] Zabývali jsme se jen krátce tříděním těchto výrazů podle toho, zda naznačují konkrétní předpoklad existence jiného (částečně) významově protikladného faktu (typ 1), nebo významově téhož faktu (typ 2), nebo zda naznačují předpoklad existence jiného faktu jen velmi obecně (typ 3). Otázka uvedených nevyjádřených myšlenek, jež jsou naznačeny zkoumanými typy výrazů, je jen dílčí problematikou v rámci zkoumání obsahových předpokladů smysluplnosti věty. Tyto předpoklady se dostávají v poslední době do středu zájmu jazykovědy pod termínem presupozice (Hajičová, 1975).[7] Domníváme se, že nevyjádřené myšlenky, jimž odpovídají uvedené věty očíslované s čárkou, k nimž odkazují časové výrazy doložených vět, jsou aktivním [34]odrazem procesů, událostí a stavů mimojazykové skutečnosti ve společenském vědomí. Filozofickým otázkám sémantiky přirozených jazyků byla věnována řada prací. U nás J. Kořenský napsal: „Považujeme za nezbytné přisuzovat sémantické bázi a pojmům jí funkčně ekvivalentním nejen gnozeologický, ale i ontologický statut” (Kořenský, 1978, s. 18).

Necháváme otevřenu odpověď na otázku, zda některé tyto výrazy časového významu mají modální charakter, protože vyjadřují různé postoje mluvčího k obsahu věty.[8] Bude třeba ještě systematičtěji hledat souvislosti mezi větou, myšlenkou a jim odpovídajícím faktem mimojazykové skutečnosti a hlouběji se zamýšlet nad tím, v kterých kontextech lze užít zkoumané výrazy a jak lze toto užití textově gramaticky vysvětlit. Přitom bude třeba rozlišovat mezi tzv. obsahy vědomí a jazykovými významy.

 

LITERATURA

 

BARTSCHOVÁ, R.: Adverbialsemantik. Frankfurt a. M. 1972.

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

GALTON, H.: „Noch“ und „schon“ im Deutschen und Russischen. Folia Linguistica, 10, 1976, s. 377—384.

HAJIČOVÁ, E.: Negace a presupozice ve významové stavbě věty. Praha 1975.

HALLIDAY, M. A. K. - HASANOVÁ, R.: Cohesion in English. London 1976. Rec. v SaS, 40, 1979, s. 59—61.

HOFFMANNOVÁ, J.: Struktura časových významů v Hrubínově Romanci pro křídlovku. SaS, 41, 1980, s. 286—290.

HORECKÝ, J.: Poznámky k metóde analýzy textu. SaS, 34, 1973, s. 34—38.

JIŘIČKOVÁ, J.: Ze současné lingvistiky textu. SaS, 40, 1979, s. 59—69.

KACNEL’SON, S. D.: Soderžanije slova, značenije i oboznačenije. Moskva - Leningrad 1965.

KOMÁREK, M.: K sémantické a syntaktické charakteristice slov ještě, již (už). In: Studie ze slovanské jazykovědy. Praha 1958, s. 147—152.

KOMÁREK, M.: K jednomu funkčnímu rozdílu v soustavě partikulí. SaS, 40, 1979, s. 139 až 142.

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. 2. vyd. Praha 1962.

KOŘENSKÝ, J.: Problémy konstrukce gramatiky ze sémantického východiska. SaS, 39, 1978, s. 15—24.

PANEVOVÁ, J.: Čas a modalita v češtině. Praha 1971.

SGALL, P.: K programu lingvistiky textu. SaS, 34, 1973, s. 39—43.

STRAWSON, P. F.: Introduction to logical theory. London 1952.

SVOBODA, K.: Souvětí spisovné češtiny. Praha 1972.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. 2. vyd. Praha 1966.

ŠTĚPÁN, J.: Úvod do textové lingvistiky. SaS, 34, 1973, s. 327—329.

ŠTĚPÁN, J.: Složité souvětí s řetězcovou závislostí. Praha 1977.

ŠTĚPÁN, J.: K tzv. odrazové sémantice. JA, 16, 1979, s. 65—66.

ŠTĚPÁN, J.: Vyjadřování časových významů v české a ruské jednoduché spisovné větě. In: Sborník Univerzity Karlovy a Moskevské státní univerzity. Praha 1981 (v tisku).

TĚŠITELOVÁ, M.: Otázky lexikální statistiky. Praha 1974.

VSEVOLODOVÁ, M. V.: Sposoby vyraženija vremennych otnošenij v sovremennom russkom jazyke. Moskva 1975.

WILDGEN, W.: Differentielle Linguistik. Tübingen 1977. Rec. JA, 17, 1980, s. 30—32.

WUNDERLICH, D.: Tempus und Zeitdiferenz im Deutschen. München 1971.

 

[35]R É S U M É

Referring beyond sentence limits to temporal meanings of an unexpressed idea

The author deals briefly with three types of these expressions: (1) Expressions which refer form a given sentence to unexpressed ideas in significance partially contradictory (Teprve teď ho poznal — He has just made an acquitance with him × Dříve ho nepoznal — He did not make an acquitance with him before now). The two ideas reflect two facts (processes, events, states) of the extra-lingual reality as two different phases, which closely folow up in time, determine each other, etc. (2) Expressions which refer from a given sentence to unexpressed ideas reflecting facts already realized, recurring (Bylo opět ticho — Again, there was silence × Dříve bylo už také ticho — There was silence before, too). To a somewhat different level there belong (3) expressions which purport an unexpected, fast entrance of a new fact. They suggest — in contrary to the two above mentioned types — presumption of the existence of another fact (and of an unexpressed idea) only in general (V mžiku je u břehu — In a twinkling of an eye he reaches the riverside × Před chvílí se dělo něco jiného, byla jiná situace — A moment ago there was something else happening, the situation was different).

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 1, pp. 31-35

Previous Jan Kořenský: K problému kontextově podmíněné realizace propozičních struktur

Next Alena Macurová: Překlad jako první interpretace textu