Přehled vývoje lingvistiky textu ve dvou sbornících

Jana Hoffmannová

[Discussion]

(pdf)

Обзор истории лингвистики текста в двух сборниках / Un aperçu du développement de la linguistique du texte dans deux recueils

V řadě nových publikací věnovaných teorii a analýze textu upoutaly pozornost dva velké sborníky vydané v r. 1978. V sovětské sérii Novoje v lingvistike (nyní nově Novoje v zarubežnoj lingvistike) nese název Lingvistika teksta 8. svazek (dále NL), jeho editorkou je T. M. Nikolajevová; v řadě Research in text theory — Untersuchungen zur Texttheorie vychází jako 2. svazek[1] sborník Current Trends in Textlinguistics (dále CT), jehož editorem je W. U. Dressler.[2] K vydání obou publikací vedla editory zřejmě potřeba určitého návratu k počátkům a resumování dosavadního vývoje lingvistiky textu; tento retrospektivní pohled by měl přispět k lepšímu vymezení vlastního předmětu a metod zkoumání mladé nauky, šíře jejího záběru a jejích styčných bodů s jinými vědními disciplínami. Potřeba rekapitulace a zpřehlednění dosažených výsledků je jistě motivována rychlým rozvojem teorie textu v současné době, na kterém se podílejí představitelé různých lingvistických (ev. i nelingvistických) směrů: je třeba zlepšit jejich vzájemnou informovanost a poskytnout jim možnosti srovnávání (např. editor CT v úvodu s politováním upozorňuje na nedostatečnou znalost závažných výsledků lingvistiky textu SSSR a NDR v západních zemích). Proto jsou oba sborníky vybaveny i terminologickými slovníčky, resp. rejstříky a poměrně bohatými seznamy literatury (zvláště v CT vytvářejí bibliografické údaje ve svém úhrnu velmi reprezentativní komplex). Stati v obou sbornících shrnují vlastně vývoj teorie textu v době o málo delší než jedno desetiletí (od počátku 60. let do poloviny let 70.); jejich autory jsou nejvýznamnější představitelé nauky o textu, někteří z těch nejznámějších jsou přitom zastoupeni v obou publikacích (R. Harweg, T. A. van Dijk, S. J. Schmidt a také náš B. Palek).

Oba rozsáhlé sborníky však přece jen nemají zcela stejný charakter. Sovětská publikace je koncipována jako čítanka zásadních statí z teorie textu přeložených do ruštiny, které mají dokumentovat počátky a další vývoj nauky. Soubor je zarámován rozsáhlou úvodní studií T. M. Nikolajevové, podávající přehled problémů, které vedly ke konstituování lingvistické nauky o textu (tj. katalog speciálních jevů, vztahů, kategorií a prostředků, jež nelze adekvátně interpretovat bez překročení hranic věty). Autorka zdůrazňuje svébytnost textové roviny v jazykovém systému a do budoucna vybízí k budování systému komplexních obsahových kategorií (jako je např. časová perspektiva, progresivita a stagnace, „začátkovost“, orientace na adresáta, hierarchizace textu v souvislosti s komunikační závažností jednotlivých informací aj.), formálních prostředků i obecných zákonitostí výstavby textu. Správně upozorňuje na to, že se dnes pozornost badatelů soustřeďuje na sociálně komunikační stránku textu, na otázky komunikačního cíle, záměru, plánu, na dynamiku produkce a recepce textu (pod vlivem praxe a jejích požadavků na stanovení podmínek efektivní komunikace, úspěšného řečového chování v různých situacích). V zájmu o komunikační a pragmatické faktory se jistě u mnohých lingvistů projevil i vliv teorie řečových aktů (Austin, 1962, Searle, 1970, aj.).

Výběr statí v NL (který byl ovšem do značné míry limitován rozsahem prací) je reprezentativní, zastoupeny jsou téměř všechny vyhraněné individuální i kolektivní koncepce. Zcela zde ovšem postrádáme práce badatelů ze skandinávských zemí (např. N. E. Enkvista a jeho spolupracovníků, I. Rosengrenové a dalších). Z vý[56]sledků lingvistů NDR není bohužel představeno osobité, v řadě prací systematicky rozvíjené pojetí E. Agricoly. Mezi pracemi našich jazykovědců (zastoupeni K. Hausenblas, P. Sgall, B. Palek) chybí některá studie Fr. Daneše (jeho práce o aktuálním členění, teorie tematických posloupností, studie o sémantické a tematické struktuře textu aj. jsou všeobecně známé, sehrály v rozvoji lingvistiky textu významnou úlohu a většina zastoupených autorů se na ně odvolává); vhodné by bylo i zařazení statí autorů slovenských (zejména J. Mistríka, Fr. Mika). Obraz je samozřejmě zkreslen i tím, že (jak je dáno účelem a novým názvem celé série) v souboru chybějí významné práce autorů sovětských, např. G. J. Solganika, T. I. Sil’manové, S. I. Gindina, L. M. Losevové, G. A. Zolotovové aj.[3]

Proti tomu sborník CT je koncipován jinak — nejde o čítanku, pro tuto publikaci byly příspěvky jednotlivých představitelů teorie textu zvlášť objednány a jsou pojaty především jako přehledy vývoje a výsledků lingvistiky textu — často i s naznačením potřeb a výhledů do budoucna — podle jednotlivých lingvistických škol a někde i podle teritoriálních oblastí (SSSR, USA). Stati jsou zaměřeny hlavně na styk lingvistiky textu s jinými disciplínami, z kterých často přebírá speciální orientaci a některé metody (např. se sociolingvistikou a sociologií, psycholingvistikou a psychologií, sémiotikou, literární vědou). K zamyšlení nad záběrem lingvistiky textu a jejím překrýváním s jinými naukami, jejichž předmětem zájmu (zčásti nebo ve speciálním ohledu) je rovněž text, nad tím, jak tohoto překrývání nejlépe využít a jak dále rozvíjet spolupráci představitelů různých oborů, nás ostatně vybízejí oba sborníky.

Především na otázku svébytnosti lingvistické nauky o textu, na její předmět (tj. hlavně na specifické vlastnosti textu) a možný program, tedy na otázky ještě před deseti lety velmi intenzívně diskutované, se soustřeďují v NL stati P. Sgalla a W. Dresslera. Skeptičtější stať Sgallova (1973) obsahuje úvahy o tom, zda lingvistika textu není pouze spojením několika jiných disciplín, a o tom, zda je skutečně možno počítat se systémovou jednotkou typu textového vzorce. Dressler uvádí jevy, které dávají oprávnění samostatné existenci lingvistiky textu, uvažuje o jejím nejpřiléhavějším názvu a o možnosti postupu od věty k textu i od textu k nižším jednotkám. Rozlišuje „textém“ v rovině émické a „textovou událost“ jako jeho aktuální realizaci v rovině etické. Podrobně se autor zabývá vlastnostmi textu, zvláště problémem jeho hranic a specifiky jeho začátku a konce; dále pak věnuje pozornost základním jednotkám textu, prostředkům jejich spojování a integračním faktorům textových jednotek vyšších (téma, logická spojitost, časové vztahy, rámcové struktury, intonační jednota aj.); upozorňuje přitom i na tzv. zapuštěné texty, citáty, přímé řeči a na vztahy mezi replikami v dialogu.

Statí zaměřených na text jako funkční složku komunikačního aktu, na jeho aspekty pragmatické a sociolingvistické nacházíme v obou publikacích celou řadu. Jeden z hlavních zastánců tohoto pojetí S. J. Schmidt vyzdvihuje význam teorie akce pro zkoumání realizace komunikační intence v řečovém jednání. Vybízí ke shromažďování empirických údajů o průběhu komunikačních aktů (včetně zaznamenávání sociálních, ekonomických, politických, kulturních a dalších předpokladů, které ovlivňují komunikační strategii partnerů) a k vypracování typologie textů na základě typologie nejrůznějších komunikačních situací (speciálních struktur argumentace, pravidel konverzace atd.). Právě specifikou konverzačních textů se v CT zabývá E. A. Schegloff: zdůrazňuje rozhodující význam kontextového zapojení a funkce konverzačních jednotek a vliv střídání rolí partnerů na průběh konverzace. Vysvětluje princip sdružování vět do konvencionalizovaných dvojic [57]v konverzaci (otázka — odpověď, pozdrav — pozdrav, nabídka — přijetí/odmítnutí); na první člen dvojice reaguje partner buď připojením adekvátního druhého členu, nebo — v případě neporozumění — přerušením konverzace, které vede k nutnosti zopakovat repliku nebo její část, vysvětlit ji, parafrázovat apod. Konec sdělení vlastně mluvčí vždy pouze navrhuje — záleží na příjemci, zda porozumí a projeví souhlas s ukončením, nebo zda dá najevo potřebu pokračovat v konverzaci.

Na sociální podmíněnost textové kompetence a problematiku rekonstrukce komunikačního záměru a plánu autora při recepci textu se v NL zaměřuje H. Isenberg; další důsledný zastánce komunikačního východiska textové lingvistiky, M. Pfütze, se v téže publikaci věnuje prostředkům poukazů k následujícímu i předchozímu kontextu, tj. různým druhům zájmen, číslovek, spojek, „větných částic“ (tak nazývá např. výrazy také, tedy, přece, ale, a, nebo …), slovesným časům a způsobům, tázacím a výzvovým větám aj.; zvlášť upozorňuje na kataforické prostředky, které otevírají v textu „prázdná místa“ a vzbuzují u příjemce očekávání. Příspěvek R. Hasanové v CT je dalším rozvinutím systémově funkčního modelu textu M. A. K. Hallidaye: vychází ze zakotvení textu v kulturním a sociálním kontextu a z vlivu situačních faktorů na výběr jazykových prostředků. Tzv. „kontextová konfigurace“ determinuje strukturní vzorec textu (tj. koncentrovanou strukturu potenciálních textů daných typizovaným kontextem); aktuální textové struktury se pak liší počtem fakultativních prvků a uspořádáním složek. Důležitý je stupeň sociální distance partnerů („interaktantů“), jejich střídání v různých rolích (textových: mluvčí — posluchač; participačních: iniciátor interakce — respondent; sociálních), a také existence či neexistence jejich orálního a vizuálního kontaktu.

T. A. van Dijk se v rozsáhlé stati v NL zabývá pragmatickou podmíněností volby mezi souvětím a sledem nezávislých vět a výběru spojovacích výrazů. Velkou pozornost věnuje též příčinám a projevům změny perspektivy v textu (tj. změnám prostorového a časového situování vzhledem k nulovému bodu, změnám v souboru participantů a jejich rolí). Dále ukazuje různá pojetí fokusu[4] (pojetí psychologické: fakt zvlášť vydělený v procesu zpracování informace, který se ukládá do dlouhodobé paměti příjemce; v různých koncepcích lingvistických odpovídá fokus tématu, rématu, nejdůležitější části rématu aj.), rozdíl mezi fokusem sémantickým a pragmatickým a možné změny fokusu v textu (při změně „možného světa“, tj. např. přechodu od reálných jevů k fiktivním, od konkrétního k obecnému apod. — exponenty těchto změn bývají často modální slovesa, predikáty typu přát si, snít atd.).

Studie van Dijka je vlastně už na přechodu od komunikačního, sociolingvistického chápání textu k východisku psychologickému, resp. psycholingvistickému (oblast společná hlavně s kognitivní psychologií). Ještě nápadnější je toto hledisko, známé např. rovněž z prací W. Chafea (1973, 1974), ve stati T. A. van Dijka a W. Kintsche v CT. Už H. Isenberg v citované stati si kladl otázku uchování určitých složek textu v paměti příjemce, resp. v některé její vrstvě. Dijk a Kintsch zde přesvědčeně zdůrazňují kognitivní funkci makrostruktury textu. Tato globální sémantická struktura textu se uplatňuje při jeho produkci, interpretaci, zapamatování i reprodukci a funguje rekurzívně na různých úrovních. Empirické údaje získané z testů potvrzují, že v dlouhodobé paměti zůstává a rekonstrukci obsahu slouží (kromě některých jednotlivostí a detailů) především makrostruktura; výsledky jsou velmi průkazné zvláště tam, kde makrostruktura textu naplňuje některé konvencionalizované obecné schéma, vztažené v našem vědomí k určitému typu situace (pro tyto fixované struktury znalostí užívají různí autoři termínů rámec, skript, scénář aj.). Opěrnými body pro uchování v paměti jsou samozřejmě titul, podtitul, résumé textu, tzv. klíčová slova atd.

[58]Jako jeden z předchůdců moderní textové lingvistiky bývá obvykle uváděn Z. S. Harris. O často komentovaných rozdílech mezi jeho Discourse analysis z r. 1952 a Discourse analysis reprints z r. 1963 také pojednává studie E. F. Princeové v CT. Zásadní kritiku omezenosti Harrisovy analytické metody, založené na vyhledávání ekvivalence mezi jednotlivými prostředky textu, která je ozřejmována pomocí transformací, podal v r. 1971 M. Bierwisch. Z dnešních badatelů v této oblasti upomíná na čistě strukturní, až distribucionalistický přístup Harrisův nejvíce R. Harweg — i jemu bývá už od vydání průkopnické práce (Harweg, 1968) vytýkáno izolacionistické chápání některých jevů v textu. Také zde, ve statích pojatých do CT i NL, prezentuje R. Harweg svou teorii založenou na rozlišení syntagmatických a paradigmatických substitucí v textu, typů a možných vztahů substituentu a substituenda, a značně omezující definici textu jako nepřetržitého řetězce syntagmatických substitucí.

Výraznými projevy logického školení, logikou jako východiskem interpretace textu (viz podrobně van Dijk, 1972) se vyznačují zejména práce polských badatelů. I. Bellertová ve stati v NL zjišťuje podmínky spojitosti textu a možnosti jednoznačné interpretace vět na základě kontextu za pomoci logického aparátu (operátory existence, jedinečnosti aj.); podobně též A. Wierzbická, která ve stati v NL uplatňuje svou originální metodu sémantické analýzy na prostředky a funkce metatextu v textu. Do této skupiny lze zařadit i práce věnované vlivu presupozic na výstavbu textu (F. Kiefer v NL rozlišuje presupozice existenční a neexistenční, lexikální a nelexikální, obecné a zvláštní, dílčí; jednotlivé druhy vytvářejí různé kombinace) a práce opřené zvláště o teorii reference (pojetí cross-reference a jejích mechanismů u B. Palka, jeho rozlišování identifikace a alterace v závislosti na referenční identitě, resp. neidentitě je nám dostatečně známo; přetištěnou stať v NL viz Palek, 1968). Především snahou o formalizaci zápisu textu jsou ze zastoupených autorů vedeni W. Koch v NL (snaha formalizovat tematickou ekvivalenci vět v textu a klasifikovat texty podle nasycenosti tematickou ekvivalencí) a J. S. Petöfi v CT (jeho sémantická reprezentace textu zahrnuje tematické a komunikační sítě, diagramy referenčních relací mezi objekty atd.; dále autor pracuje s pravidly logicko-syntaktické formace a logicko-sémantické interpretace textu apod.).

Navazování lingvistiky textu na některé postuláty a metody generativní gramatiky (snaha o rozlišování textové kompetence a performance, hloubkové a povrchové struktury textu, o identifikaci přijatelného textu), tj. další možnou orientaci nauky o textu ukazují v CT především stati H. Riesera a S. Kuna a v NL stať K.-E. Heidolpha. Zkoumání výstavby textového celku (podobně jako pronikání sémantického komponentu do generativní gramatiky) však dokazuje četná omezení platnosti zákonitostí syntaktické struktury v kontextu (viz např. eliptické vyjadřování, pořadí složek, umístění větného přízvuku a další jevy); velkou roli zde hraje rozvržení známých a nových informací v textu, stupeň empatie (podle Kuna distance mluvčího od obsahu textu), specifika počátku a konce textu atd.

Specifice textu a jeho souvislosti s pravidly lidského chování a veškerých činností se hodně věnovala i americká škola tagmémická; v CT je zastoupena studií R. Longacra a E. Levinsohna. Autoři v ní sledují dva hlavní problémy: některá kritéria pro klasifikaci textů (jako uplatnění chronologie, časové projekce, tenze aj. ve výstavbě textu) a faktory, které ovlivňují členění textu na nižší jednotky (rozlišení hlavních a vedlejších událostí v událostní linii, hlavních a vedlejších subjektů v linii participantů a jejich rolí, změny fokusu, lokálního a temporálního situování) spolu s prostředky vyznačení přechodů mezi textovými jednotkami a jejich vztahů. (Možné typy textových jednotek a způsoby a prostředky členění textu jsou také jedním z hlavních témat lingvistiky textu v SSSR; vyplývá to i ze stati S. I. Gindina v CT, teoretická východiska jsou zde ovšem odlišná.)

[59]Obecně sémiotická orientace bádání o textu je příznačná zvláště pro výraznou skupinu francouzských badatelů. Přehled problematiky podává v CT W. Nöth: rozlišuje obecnou a lingvistickou sémiotiku a správně se staví proti odtrhování nauky o textu od lingvistiky a jejímu přiřazování k sémiotice. Při zkoumání textu je však třeba věnovat pozornost některým společným strukturám všech sémiotických kódů, způsobům reprezentace neverbálních kódů uvnitř verbálního textu i způsobům kombinace verbálního textu s neverbálními prostředky (ve filmu, inscenaci dramatu, reklamě apod.). Jeden z hlavních představitelů francouzské sémiotické školy R. Barthes uvádí ve stati v NL mj. druhotné funkce textu vedle primární funkce komunikační (funkci estetickou, propagační aj.); bohužel není zastoupen další protagonista této skupiny A.-J. Greimas.

S předchozí skupinou souvisí řada statí v obou sbornících, jejichž autoři zaměřují zkoumání textu směrem ke genologii a poetice; někteří z nich se věnují speciálně problematice textů narativních. Polská badatelka M. R. Mayenová v NL se zabývá významem různých typů začátků textu (metatext, obecná aforistická sentence, popis aj. na začátku) pro žánrovou klasifikaci textů a možností určité kamufláže mechanismů spojitosti v uměleckých textech. G. Wienold se v CT snaží postihnout specifiku psaných uměleckých textů, některé charakteristické znaky jejich makrostruktur. Dotýká se též otázky, kdy a do jaké míry lze odchylky od gramatické správnosti považovat za indikátory poetična, a zdůrazňuje nutnost sledovat literární texty v jejich zapojení do literárního procesu (zahrnujícího přepracovávání textů, interpretaci, hodnocení, komentování, kritiku, překládání a jiné transformace).[5] (Podobně jako uvedení autoři, tj. směrem k literární vědě, je orientován i H. Weinrich; v NL je však zastoupen nepříliš příznačnou statí o funkci členu ve francouzském textu.)

Ze specialistů na zkoumání narativních textů se C. Todorov v NL snaží vymezit význam střídání rovnovážných stavů a dynamických přechodů, různých způsobů zapojování epizod i uplatnění časové následnosti, logických souvislostí a prostorového paralelismu pro typologii vyprávění. J. E. Grimes v CT ve stati o narativních vzorcích v mluvených textech vysvětluje dávkování obsahu do textových jednotek prostřednictvím informací o událostech, o participantech a jejich vztazích, o časovém a prostorovém zařazení a konečně roviny hodnocení, komentářů, vysvětlení apod. Posléze E. U. Grosse v CT přehledně představuje výsledky bádání zmíněné školy francouzských sémiotiků o narativních strukturách — společný aparát (antropologické univerzálie, archimodely, rozlišování genotextů a fenotextů, reprezentace abstraktních aktantů v textu) i podstatu jednotlivých teorií (rozlišování indexů a symbolů u Barthese, sémiotický čtverec u Greimase, kombinace elementárních narativních sekvencí u Bremonda).

Z prací badatelů pohybujících se na přechodu mezi lingvistikou textu a stylistikou je třeba uvést stať N. E. Enkvista v CT a K. Hausenblase v NL. Oba shodně považují styl (podle Enkvista výskyt nebo frekvenci určitého jevu v rozporu s normou) za integrační a individualizační faktor textů, významný hlavně při pokusech o typologii textů; Enkvist upozorňuje také na důležitost textových vzorců (zahrnujících i vzorce kohezních spojů) a typů textové strategie pro stylistiku. Známá studie Hausenblasova (1964) naznačuje hlavně možnosti klasifikace textů podle míry složitosti struktury, spojitosti a závislosti na situaci.

Místem aktuálního členění a jeho různých aspektů v popisu textu se zabývají ve stati v CT B. a Z. Palkovi: podávají přehled nejzávažnějších problémů na poli funkční větné perspektivy a kladou si otázku po významu těchto jevů pro spojování, koherenci vět v textu. Upozorňují na strukturu tematických posloupností jako dů[60]ležitý aspekt výstavby textu a naznačují i další možnosti sledování tematicko-rematických vztahů na ploše větších textových segmentů. Funkční perspektivu větnou jako součást textového komponentu funkčně systémového modelu představuje M. A. K. Halliday v NL (stať přetištěna z Halliday, 1974).

Ani v tomto obrazu širokého záběru lingvistiky textu se však na její styk s některými dalšími okruhy bádání nedostalo: tak např. na souvislost s teorií překladu, na kontakt s lexikografií a význam pro automatickou redukci textu (zde nám právě chybějí práce Agricolovy), na problematiku vývoje textové kompetence u dětí, poruch textové kompetence a možností uplatnění teorie textu při vyučování jazykům atd.; větší rozsah u obou sborníků by však byl už neúnosný.

Orientovat se ve stále se rozvíjející terminologii lingvistiky textu nám pomáhají rejstříky termínů obsažených v publikovaných statích (v NL byl pojat jako malý terminologický slovníček): umožňují nám uvědomit si rozdílné významy některých termínů (a tedy i diference v pojetí příslušných jevů) v jednotlivých teoriích (viz např. termíny diskurs, fokus, perspektiva), pronikání nových termínů (iniciálnost jako zvláštní obsahová kategorie, progrese a stagnace v textu) i fakt, že některé termíny, donedávna řadě lingvistů dosti nejasné, jsou dnes už obecně přijímány (makrostruktura, izotopie). Např. v naší lingvistice textu však nás upřesnění významových diferencí užívaných českých i přejatých termínů jazykový projev — komunikát — diskurs — text — promluva; textém — textové membrum — výpověď aj. ještě čeká.

Oba sborníky tedy představily dosavadní vývoj i výsledky lingvistiky textu i možnosti její budoucí orientace v úctyhodné šíři; přinesly přitom i stati, které svým zaměřením na psychologii účastníků komunikačních aktů a její zkoumání pomocí testů, na široký sociální a kulturní kontext, ve kterém probíhá produkce a recepce komunikátů (mj. na zapojení textů do procesu literární komunikace), na sémiotickou podstatu textu, antropologické faktory aj. ukazují obtížnost konstituování teorie textu jako výhradně lingvistické disciplíny a nutnost spolupráce různých vědních oborů při zkoumání textů. Nepříliš ujasněný zůstává vztah teorie textu a stylistiky — někteří autoři obě disciplíny takřka ztotožňují, přístup jiných badatelů, orientovaných na postavení textu v komunikačním procesu a chápajících text jako sled činností, jednání, se zase od stylistiky záměrně a úplně distancuje. Komplikuje se také poměr teorie textu a teorie dialogu, zkoumání rozhovorů, konverzačních pravidel atd. — tato oblast se stále více vyhraňuje jako svébytná disciplína. Přesto — anebo právě proto — mohou oba sborníky posloužit jako instruktivní úvody do problematiky i pro méně zasvěcené zájemce, jinak zaměřené lingvisty, studenty atd. Lze jen doufat, že početné publikace s touto tematikou, které se v posledních letech objevují (z nich zvláště práce ze SSSR a z NDR jsou pro nás poměrně dobře dostupné), přispějí i k většímu rozvoji lingvistiky textu u nás.

 

LITERATURA

 

AUSTIN, J. L.: How to do things with words. Cambridge (Mass.) 1962.

Current trends in textlinguistics. Ed. W. U. Dressler. Berlin - New York 1978. 310 s.

DIJK, T. A. van: Text grammar and text logic. Amsterdam 1972.

HALLIDAY, M. A. K.: The place of „functional sentence perspective“ in the system of linguistic description. In: Papers on functional sentence perspective. Ed. Fr. Daneš. Prague 1974, s. 43—53.

HARWEG, R.: Pronomina und Textkonstitution. München 1968. 2. vyd. München 1979.

HAUSENBLAS, K.: On the characterization and classification of discourses. In: Travaux linguistiques de Prague 1. Prague 1964, s. 67—83.

[61]CHAFE, W.: Language and memory. Language, 49, 1973, s. 261—281.

CHAFE, W.: Language and consciousness. Language, 50, 1974, s. 111—133.

Novoje v zarubežnoj lingvistike VIII. Lingvistika teksta. Ed. T. M. Nikolajeva. Moskva 1978. 480 s.

PALEK, B.: Cross-reference: a contribution to hyper-syntax. In: Travaux linguistiques de Prague 3. Prague 1968, s. 255—266.

SEARLE, J.: Speech acts. Cambridge (Mass.) 1970.

SGALL, P.: K programu lingvistiky textu. SaS, 34, 1973, s. 39—43.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 1, pp. 55-61

Previous Anna Jirsová: Nad prací o rodu substantiv v polštině

Next Eva Hajičová, Zdeněk Kirschner, Petr Sgall: Strojový překlad z angličtiny do češtiny