K 60. výročí založení KSČ

Jan Petr

[Articles]

(pdf)

К шестидесятому юбилею основания КПЧ / Le soixantième anniversaire de la fondation du Parti communiste de Tchécoslovaque

Ve dnech 14.—16. května 1981 si připomínáme 60 let trvání KSČ, výročí strany nového typu, která jako jediná důsledná síla obrany skutečné demokracie a naší republiky v ostrém třídním zápase s vládou buržoazie a nacistickými okupanty dokázala dovést náš lid k vítěznému cíli, k nastolení socialistického společenského řádu v naší zemi. Jestliže se dnes vracíme k dějinám KSČ, činíme tak proto, abychom si zpřítomnili její bojové tradice, její bohaté revoluční zkušenosti uplatňovali v současnosti a vyvodili z nich potřebné poučení pro svou aktuální společenskou činnost. Vždyť B. Engels plným právem uvedl, že „bez … pochopení nutných historických souvislostí, a tedy také pravděpodobného průběhu vývoje událostí, se nedá úspěšně dělat stranická politika“ (Spisy, sv. 35, s. 409). A ta je v současné době zaměřena v prvé řadě na výstavbu rozvinuté socialistické společnosti v oblasti výroby a prohlubování společenského vědomí, na uplatňování zásad socialistického vlastenectví a proletářského internacionalismu v politické praxi a na aktivní podíl v boji všech pokrokových sil na zachování trvalého míru ve světě.

Založení KSČ v r. 1921 se tak stalo jedním z nejvýznamnějších mezníků v novodobých dějinách českého a slovenského národa. Předcházela mu revoluční činnost bolševické strany v Rusku, vítězné uskutečnění VŘSR, světový triumf strategie a taktiky marxisticko-leninské bolševické strany. Potvrdila se tak síla a akceschopnost revoluční teorie K. Marxe, B. Engelse a V. I. Lenina. Vždyť vedla pracující lid a jeho revoluční předvoj, bolševickou stranu, k svržení třídní moci kapitálu a vytvoření základů nového společenského řádu. KSČ dokázala uvést v Československu do života leninskou myšlenku o spojení boje za socialismus s bojem za skutečnou demokracii, k teorii o přerůstání demokratické revoluce v socialistickou.

Vznik KSČ a její další vývoj, zvláště pak památný V. sjezd v r. 1929, Vítězný únor 1948 a XIV. sjezd v r. 1971, nám poskytuje nepřeberné revoluční zkušenosti z boje s různými formami revizionismu a liberalismu, s antisocialistickými silami i při překonávání maloburžoazního nacionalismu. Jsou to zkušenosti, které strana získala v průběhu boje za bolševizaci svých řad, při plnění dějinného poslání leninské strany nového typu, avantgardy revoluční dělnické třídy. Jen takto ideologicky vyzbrojena a organizačně upevněna mohla úspěšně překonat vnitrostranické obtíže, které v některých údobích dočasně oslabovaly její revoluční akceschopnost. Strana vždy dokázala principiálně řešit vzniklou politickou situaci, provést ve svých řadách názorovou diferenciaci a poté oddálit ze svých řad ty, kteří se zpronevěřili jejímu poslání, a takto upevnit marxisticko-leninské metody stranické práce. Odpověď na tyto a další otázky, spojené s událostmi u nás před více než deseti lety, nám poskytuje rezoluce Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, k níž se musíme stále vracet a čerpat z ní poučení a podněty pro svou vlastní činnost. Tento významný dokument nás stále nabádá k bdělosti a ostražitosti, aby se taková hluboká politická krize již nikdy nemohla opakovat.

Ani československá jazykověda nebyla uchráněna již v 60. letech před narůstající politickou a ve vědě metodologickou krizí. Z prací některých jazykovědců se postupně vytrácel materialistický přístup k pojímání jazyka a jeho funkcí, nastolovalo se samoúčelné hledání formálních vztahů jednotlivostí bez zřetele k jeho celku, západní buržoazní jazykověda se stavěla jako neochvějný vzor pro vytyčování nejednoho nového metodologického přístupu ke zkoumání jazyka. V omezené míře se pěstovaly ty součásti jazykovědy, které byly bezprostředně podmíněny světovým názorem a vyhraněnými filozofickými postoji, z nichž by byl zcela zřejmý ideologický přístup ke zkoumání jazykových jevů. Nedoceňoval se mnohdy význam sovětské jazykovědy, filozofické otázky oboru vycházející z učení klasiků marxismu-leninismu se málem považovaly za překonané, jako by již nemohly říci nic nového k základní ideové a metodologické orientaci naší jazykovědy.

[82]Vedle těchto ideologicky a metodologicky krizových jevů můžeme s hrdostí poukázat na úsilí některých našich jazykovědců udržovat a prohlubovat návaznosti na pokrokovou sovětskou lingvistiku a ve spolupráci s jejími čelnými představiteli probojovávat nové a ideologicky vyhraněné přístupy ke zkoumání jazyka. Vedle váhavých hlasů se také ozvala vyhraněná kritika některých složek učení pražského strukturalismu, západní buržoazní sociolingvistiky a etnolingvistiky a Chomského generativní transformační gramatiky. Proti těmto směrům se poukazovalo na význam učení velkých českých jazykovědců, zdůrazňovala se pokroková domácí tradice, její životnost a inspirující síla také pro současnou jazykovědu. Promýšlely se marxistické přístupy k chápání vztahu jazyka a objektivní reality, dialektický vztah stálého a proměnného v jazykovém vývoji s ohledem na historické zkoumání jazyka a na historickosrovnávací metodu v jazykovědě. Pokračovalo se v studiu díla a odkazu J. Dobrovského, J. Jungmanna, P. J. Šafaříka, J. Gebauera, J. Zubatého a dalších.

Bylo zřejmé, že v rámci konsolidace celé naší společnosti v sedmdesátých letech musí dojít také k principiálnímu zhodnocení současného a staršího stavu čs. jazykovědy. Podněty k takovému zhodnocení našeho oboru poskytovaly příslušné stranické a státní dokumenty (zvláště závěry XIV. a XV. sjezdu KSČ), v nichž se klade na přední místo požadavek zesílit ofenzívní boj za dosažení marxisticko-leninské orientace společenských věd, namířených proti idealismu všeho druhu.

Tohoto čestného úkolu se ujali přední čeští a slovenští jazykovědci-komunisté a v součinnosti s širokým okruhem spolupracovníků přistoupili k rozhodnému řešení stávající situace v československé jazykovědě. Jejich záměrem bylo zabezpečit našemu oboru odpovídající místo v rámci marxisticky budovaných společenských věd, začlenit jej v plném rozsahu do širokého rámce jazykovědy socialistických zemí a prohloubit jeho angažovanost s ohledem na aktuální potřeby rozvíjející se socialistické společnosti v ČSSR.

Významným mezníkem v dějinách čs. jazykovědy se stal celostátní seminář jazykovědců-komunistů, který se sešel 17. května 1973 v Praze z podnětu ideologického oddělení ÚV KSČ a prezídia ČSAV. Na něm se jednalo o společenském, ideologickém a metodologickém postavení oboru v rámci společenských věd a vytyčily se aktuální úkoly, které stojí před současnou jazykovědou. Závěry z tohoto zasedání se staly programovou směrnicí pro další rozvoj oboru, byly výrazem úsilí, aby se také jazykověda stala účinnou složkou jednotné ideologické fronty v ČSSR. Na závěry semináře navázala celostátní konference o marxistické jazykovědě uspořádaná vědeckými kolegii ČSAV a SAV ve dnech 7.—9. 9. 1977 v Olomouci. Zde došlo k důkladnějšímu rozpracování dílčích otázek marxistické metodologie v jazykovědě a ke kritice těch směrů, které ideologicky a metodologicky negativně ovlivnily naši lingvistiku v nedávné minulosti. Poukázalo se také na nesporné pozitivní výsledky, jichž bylo v uplynulých letech dosaženo.

Také časopis Slovo a slovesnost, zaměřený na pěstování teorie jazyka a jazykové kultury, se v posledním desetiletí aktivně zapojil do tvůrčího rozvíjení marxistické metodologie v jazykovědě a procesu, který směřoval k upevnění myšlenkových styků se sovětskou jazykovědou. Svědčí o tom četné články a recenze zaměřené na zmíněnou tematiku. Avšak také v příspěvcích zdánlivě po stránce metodologické ideologicky neutrálních se podle záměrů redakce promítá v určité podobě a různém rozsahu vyhraněný ideový a světonázorový postoj. K takovému zásadnímu postoji nás zavazuje nejen (i když především) naše socialistická přítomnost, jíž vděčíme za politické a sociální jistoty, tak potřebné pro soustředěnou tvůrčí práci, ale také minulost, značně pokroková předválečná orientace časopisu, která nebyla slepě poplatná směrům dominujícím ve třicátých letech ve světové lingvistice. U příležitosti oslav 50. výročí založení KSČ se v úvodní stati SaS 1971, č. 2 (s. 97) právem a s oprávněnou hrdostí poukázalo na to, že SaS mělo již před 2. světovou válkou mezi svými přispěvateli komunisty, Jindřicha Honzla, Vítězslava Nezvala, Ivana Olbrachta, Vladislava Vančuru aj., kteří plodně spolupůsobili na celkový profil časopisu. Od osvobození až do dnešní doby časopis se podílel na pokrokovém úsilí o marxistickou orientaci čs. jazykovědy. Neobešlo se to ovšem bez hledání, [83]někdy i zjednodušování problematiky a pracovních omylů, průvodních jevů každého velkého zápasu o nové poznání, o nové pojetí oboru.

Přehlížíme-li u příležitosti významného výročí KSČ vývoj čs. lingvistiky, můžeme konstatovat mnoho významných pozitiv. Mezi nimi na prvním místě dlužno uvést nezvratnou skutečnost, že čs. jazykověda upevnila ve svých filozofických základech vyhraněně ideologický obsah, že se k němu otevřeně hlásí doma i v zahraničí a že se tvůrčím způsobem podílí na rozvíjení marxistické filozofie jazyka. Průběžně a na úrovni se rozvíjejí i speciální jazykovědné obory, jimiž důstojně reprezentujeme naši socialistickou vědu na domácích a zahraničních lingvistických setkáních. V duchu leninské národnostní politiky a v těsné spolupráci se slovenskými jazykovědci zkoumáme otázky vzájemného vztahu češtiny a slovenštiny, jazykovou složku vyplývající z federativního uspořádání ČSSR. Četné a soustavné styky na úseku teoretické a aplikované jazykovědy přinesly opravdu významné výsledky, jsou oboustranné a vzájemně prospěšné.

V této nastoupené cestě budeme dále pokračovat. Inspirující podněty k boji proti nemarxistickým přístupům při zkoumání jazyka nám poskytují revoluční zkušenosti Komunistické strany Československa, její boj za leninský styl práce. Chceme se nad nimi opět důkladně zamyslit právě u příležitosti výročí jejího založení a v návaznosti na revoluční obsah a inspirující závěry nedávného XVI. sjezdu KSČ. Budeme všemi silami usilovat o to, abychom ve svém vědním oboru tvůrčím způsobem naplňovali revoluční tradice a zkušenosti naší strany.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 2, pp. 81-83

Previous Helena Lehečková: Syntax současné finštiny

Next Jan Petr: K pojetí marxistické jazykovědy