K pojetí marxistické jazykovědy

Jan Petr

[Articles]

(pdf)

К пониманию марксистского языкознания / A propos de la conception de la linguistique marxiste

Toto ideologické určení vědy o podstatě, výstavbě a rozvoji jazyka je zkráceným a dnes již terminologizovaným vyjádřením toho, co bychom měli výstižněji nazývat marxisticky zaměřená (pojatá) jazykověda, jazykověda rozvíjená na zásadách marxismu-leninismu. Atributem marxistická (jazykověda) vyjadřujeme skutečnost, že ke zkoumání jazyka a k jeho pojímání v celé jeho mnohotvárnosti cílevědomě přistupujeme z pozic dialektického a historického materialismu. Takový přístup ve svých důsledcích určuje v prvé řadě naše pojetí ontologie jazyka, výklad gnozeologické stránky jazyka a pojetí vztahu jazyka a společnosti. Ve svém celku však tento přístup ke zkoumání jazyka jako nástroje společenské komunikace zahrnuje všechny složky a aspekty jazyka a slouží jako základ a východisko veškerého lingvistického výzkumu.

Podle našeho pojetí marxisticky zaměřená jazykověda zahrnuje tři součásti: marxistickou filozofii jazyka, marxistickou teorii jazyka a marxistickou teorii metod. Tyto součásti tvoří nedílný celek, který je východiskem pro zkoumání konkrétních jazykových jevů.

Marxistická filozofie jazyka[1] se zaměřuje na zkoumání obecných zákonů a zákonitostí vývoje a fungování jazyka, jeho univerzálních kategorií a na poznávací činnosti lidského myšlení, vyjadřované lidskou řečí vůbec. Řeší tedy problémy spojené s glottogenezí, otázky dialektického vztahu jazyka a myšlení, jazyka a společnosti, jazyka a kultury, zkoumá znakovost jazykových jednotek, analyzuje problematiku jazykové politiky, popisuje jazykovou složku národnostní otázky atd. Její hlavní funkce je vysvětlovací a její výsledky (závěry) tvoří jednu z forem společenského vědomí.

Východisko materialistického pojetí jazyka tvoří teze odvozená ze základní filozofické otázky, že jazyk ve svém nejobecnějším určení představuje určitou formu pohybu hmoty, která se vyvíjí podle svých specifických zákonitostí. Má tedy ve svém základním určení materiální, nikoli ideální substanci. Jazyk je objektivně existující jev, a proto jej můžeme vnímat a poznávat. Podobně jako ostatní materiální jevy má schopnost působit na naše smysly a vyvolávat v nich očekávané reakce. Jazyk je jevem poznatelným a naše poznatky o něm jsou odrazem jeho reálné existence. Na toto určení jazyka jako filozofické kategorie navazuje speciální vědní určení jazyka jako předmětu zkoumání jazykovědy. Podle něho jazyk zahrnuje složku materiální a na ni dialekticky vázanou složku nemateriální (ideální). Protiklad obou složek není absolutní, nedotýká se základní filozofické otázky ani gnozeologického pojetí jevu. Uznávání nemateriální stránky hmoty, materiálního jevu (máme na mysli jazyk), není v rozporu s monistickým materialismem K. Marxe a B. Engelse, ale důsledně jej rozvíjí při marxistickém výkladu všech jevů a jejich vlastností, světa, který nás obklopuje. K nim také patří jazyk (řeč), který je objektivně existujícím jevem (Petr, 1980).

Marxistická filozofie jazyka se opírá o tyto principy: (1.) existuje materiální jednota světa, svět je ve všech svých složkách jediný vývojový proces hmoty, (2.) jazyk je společensky podmíněná forma pohybu hmoty, (3.) materiální život společnosti a společensky uskutečňovaná práce vyvolala vznik jazyka, neuvědomělého, spontánního produktu lidské činnosti, (4.) jazyk je jednou z forem materiálního vyjádření vědomí, [85]zvláště myšlení, (5.) jazyk je objektivně existující společenský jev sloužící k sdělování myšlenkového obsahu, ve společnosti vždy plnil funkci nejdůležitějšího (avšak nikoli jediného) sdělovacího prostředku. K těmto základním tezím přistupují ještě další výchozí poznatky odvozené z dialektického a historického materialismu.

Neprávem se někdy filozofie jazyka pojímá obdobně jako teorie jazyka a nečiní se mezi oběma disciplínami zřetelný rozdíl. Dlužno uvést, že okruh otázek zahrnovaných do kompetence filozofie jazyka bývá v pracích různých autorů nejednotně vymezován. Děje se tak často v souladu se zaměřením filozofie, filozofického systému, na nějž ve svých nejobecnějších poznatcích příslušná filozofie jazyka navazuje. Tak např. do marxistické filozofie jazyka zařazujeme také některé speciální otázky fungování jazyka ve společnosti, protože jsou důležitým teoretickým návodem k provádění jazykových opatření při rozvoji socialistické společnosti.

Marxistická filozofie jazyka má za objekt svého zkoumání jazyk jako specifický společenský jev a nástroj společenské komunikace, dále metodu a tou je materialistická dialektika, formální logika a částečně matematika, a posléze cíl, tím je poznání zákonů jazykového vývoje atd. Zahrnuje ontologické a gnozeologické otázky, které se především vztahují k lidské řeči vůbec (tu považujeme za konstitutivní složku existence jazyka a společnosti) a teprve odvozeně k jazyku jako společenské kategorii a dále ke konkrétním jazykům.

Marxistická teorie jazyka je souhrnem obecných poznatků o podstatě, výstavbě a rozvoji jazyka. S ohledem na její určení a komplexnost ji považujeme za teoretický výraz svébytného a zvláštního směru v jazykovědě, který má povahu učení otevřeného, stále se obohacujícího o nové poznatky jazykovědného zkoumání a o výsledky příbuzných vědních oborů (např. teorie řízení, teorie informace, kybernetiky, výpočetní techniky atd.). Má třídní a vyhraněně ideologickou povahu a rozvíjí marxistický světový názor.

Marxistická teorie jazyka zahrnuje v sobě dvě základní složky: je to soubor základních teoretických postulátů vyjadřujících nejrůznější stránky jazyka a teorie poznání jazykových jevů (Serebrennikov, 1975).[2] Uvedený soubor postulátů může obsahovat řadu dílčích teorií vztahujících se k poznání rozmanitých aspektů fungování jazyka ve společnosti, musí však vycházet z materialistického pojetí jazyka. Totéž platí o noetické složce teorie jazyka, jejíž jádro tvoří zkoumání dialektických zákonů ve vývoji jazyka, zvláště povahy protikladů v jazyce. Rozsah a obsah marxistické teorie jazyka nastínil ve zmíněné stati B. A. Serebrennikov. Nevyplývá z ní však, jak autor chápe poměr teorie jazyka a filozofie jazyka a v čem vidí rozdíly a shody mezi oběma disciplínami.

Metodologii na rozdíl od metodik (způsob získávání základních jazykových faktů) a metod (zobecnění dílčích metodik) chápeme v souladu se závěry sovětské diskuse o teoretických otázkách v jazykovědě z r. 1974 jako přímý vztah speciální lingvistické metody a marxistické filozofické metody.

Marxistická metodologie ovlivňuje přístup jazykovědce k zkoumání obecných i konkrétních jazykových otázek, uplatňuje se v teoretické i aplikované lingvistice, zvláště na úseku lingvodidaktiky. Její jádro tvoří dialektický přístup ke zkoumání jazykových jevů. Dialektická metoda pojímá jevy ve vzájemné souvislosti, v jejich vývoji a změnách, odhaluje vnitřní protiklady podmiňující tento proces a zkoumá boj těchto protikladů. Odlišný přístup ke skutečnosti a její výklad reprezentuje nedialektická metoda, která se omezuje na analýzu a třídění předmětů a jevů, aniž by přitom brala potřebný zřetel na jejich vzájemný vztah a vývoj.

[86]Tato výstižná formulace dialektické metody, která se obvykle uvádí v učebnicích marxisticko-leninské filozofie, nachází svůj odraz také při posuzování metodologického přístupu ke zkoumání jazyka a jeho jevů (Peciar, 1980) a v hodnocení prací o jazyce, které, tak jak vycházejí tiskem, poskytují široké spektrum tematické a metodologické. Jde na jedné straně o takové práce, které mají vzhledem k předmětu zkoumání vyhraněně ideologický ráz, a na straně druhé o takové studie, v nichž je marxistická metodologie málo zřetelná a v samotném zpracování tematiky ideologická složka vůbec není zastoupena. K nim patří četné práce materiálové, studie filologické, experimentální nebo některé dílčí příspěvky zpracované historickosrovnávací metodou,[3] které však pro své zaměření na zkoumání konkrétních jazykových faktů přispívají k hlubšímu poznání určitého jazyka (jazykové větve nebo skupiny) a jeho funkcí.

Tato neideologičnost je způsobena tím, že ze samotného popisu konkrétních jazykových faktů, pokud nemají třídní povahu, nevyplývají závěry ideologického rázu, ani z nich není patrno světonázorové východisko toho, kdo tento popis vykonal. Předmět popisu (a tím je jazykový jev) není součástí ani materiální základny společnosti, ani její ideologické nadstavby, jejich součástí není ani jazyk jako celek (má však blíže k nadstavbě než k základně). Říkáme, že jazyk není jevem třídním, že ve všech obdobích své existence slouží sdělovacím potřebám celé společnosti, že však třídní povahu mohou mít jen některé jeho (z hlediska celku okrajové) složky.

Avšak také z prací omezených na studium jazykových jevů může být při uplatnění dialektické metody výzkumu někdy patrné, že je psal jazykovědec-marxista, který viděl v jazyce jev materiální a pojímal zkoumané jevy dialekticky, v jejich systémových vztazích a dynamickém vývoji. Vždyť jazyk jako specifický společenský jev (a za takový jej budeme uznávat přesto, že má některé nesporné návaznosti na sféru jevů povahy přírodní) se vyvíjí a v každém časovém úseku funguje podle obecných zákonů dialektiky, které podmiňují vzájemný poměr jednotlivých složek jeho vnitřního systémového uspořádání (Krupa, 1980). Jazykové jevy, popř. kategorie můžeme takto popsat a z našeho popisu by měla být zřejmá metoda, kterou jsme při práci uplatnili.

[87]Jazykovědné práce, o nichž jsme se výše zmínili, jsou součástí popisu jazyka. Poskytují podklady pro zevšeobecnění a v tom spatřujeme jejich zprostředkovanou vazbu na ideologicky a metodologicky vyhraněnou marxistickou jazykovědu. Při hodnocení jejich významu může vystoupit do popředí společenská prospěšnost, aktuálnost s ohledem na rozvoj oboru (např. jako reprezentace socialistické vědy v konfrontaci s teoretickou úrovní vědy na Západě), využití jejich závěrů v politické praxi a mezinárodních stycích, využitelnost ve spolupráci s jinými (zvláště technickými) vědami, které podmíní ekonomický přínos pro národní hospodářství atd., tedy společenská užitečnost ve smyslu záměrů výstavby rozvinuté socialistické společnosti může se projevit až v jejich důsledcích, ve využití jejich závěrů. Můžeme je také chápat jako výsledky nezastupitelného základního výzkumu, které teprve v další fázi mohou posloužit jako východisko pro nová vědecká poznání. Někdy se snažíme tyto skutečnosti zvýraznit státně politickými atributy typu sovětská, československá, bulharská aj. jazykověda, odvozenými od názvu státu patřícího k zemím se socialistickým společenským zřízením.

Je zcela oprávněný požadavek, vyjádřený řadou odborníků, aby se soustavně propracovala marxistická teorie lingvistických metod, kterou někteří jazykovědci již pojímají jako součást teorie jazyka (Serebrennikov, 1975). Umožnilo by nám to důkladné hodnocení konkrétních metod a snazší odhalení síly jejich vazeb na obecnější filozofická východiska, která, jak víme, mohou být materialistická nebo idealistická. Obecná metodologie určuje základní filozofické zaměření některých speciálních vědeckých metod zkoumání jazyka, pomocí nichž uskutečňujeme výzkum jeho jednotlivých stránek a složek. Jazyk je jevem mnohotvárným, hierarchizovaným ve svém vnitřním uspořádání, ve svých vztazích k mimojazykovým jevům. Proto jsou také konkrétní metody zkoumání jeho jednotlivých jevů tak různorodé a jazykovědci stále přicházejí s novými badatelskými přístupy často v souvislosti s rozvojem interdisciplinární spolupráce při rešení významných úkolů praxe, na níž se také podílí jazykověda. Některé metody popisu jazyka byly vypracovány lingvisty ze socialistických zemí, jiné se poprvé uplatnily (nebo byly souhrnně formulovány) v pracích autorů, kteří stáli na nemarxistických světonázorových pozicích. Také k nim musíme přihlížet. Je třeba však tyto metody prověřit a posoudit z hlediska marxistické metodologie a přínosnosti výsledků, jichž bylo jejich použitím dosaženo nebo může být dosaženo.

Marxističtí jazykovědci ve spolupráci s filozofy, sociology, psychology, etnografy a představiteli dalších oborů (v socialistické společnosti je tato interdisciplinární spolupráce postavena na vyšší úroveň než v kterémkoli jiném společenském zřízení) již propracovali četné teoretické a filozofické otázky jazyka, potvrdili na základě zkoumání konkrétního materiálu fungování zákonitostí dialektiky, nemateriální složky jazyka v jejím společenském fungování atd. Podařilo se formulovat soubor východisek marxistického pojetí jazyka a konstituovat jak marxistickou teorii, tak i filozofii jazyka.

Nejlepší prověrkou celého souboru těchto poznatků, které se stále prohlubují a zpřesňují, je kritické posouzení teorie nebo filozofie jazyka některého nemarxistického lingvistického směru. Jestliže dovedeme říci, co odpovídá marxistickému pojetí jazyka a jeho funkcí, pak bychom také měli umět ukázat, co je s touto jazykovou koncepcí v rozporu, co jako idealistické, nedialektické a nematerialistické neodpovídá marxistické teorii (filozofii) jazyka. Přesto se však stále setkáváme také na stránkách odborných časopisů při takovém kritickém hodnocení (zvláště gnozeologické složky některých nemarxistických teorií) s řadou obtíží, nejasností a těžko řešitelnými problémy, se skutečnými nedostatky naší kritiky, které oslabují sílu našich argumentů v konfrontaci dvou světonázorově odlišných teorií (filozofií) jazyka. Rozpaky vyvolává nejistota, jak hodnotit např. pojem hloubkové struktury, který od formulace N. Chomského prodělal značný vývoj, právě tak jako jeho zkoumání. Víme, [88]že jsme si stále ještě nevytvořili jednotný názor (totéž platí ovšem také o sovětských jazykovědcích) na hodnocení teoretických základů pražské školy, přestože její kritikové vycházejí ze stejných metodologických a filozofických východisek.

Základy dialektickomaterialistického pojetí jazyka formulovali klasikové marxismu ve svých pracích věnovaných různým otázkám společenskovědního zaměření, některé významné myšlenky o jazyce vyjádřili v soukromých dopisech. Vyslovili je jak ve formě pozitivně formulovaných poznatků, tak také v rámci polemik se svými ideologickými protivníky ve formě negativních výroků, tedy jaké je materialistické pojetí jazyka a co není s ním v souladu. Zvláštní pozornost si zasluhují ty Marxovy a Engelsovy materialistické teze o jazyce, které vznikly jako dialektická negace Hegelových idealisticky koncipovaných myšlenek na toto téma. Klasiky marxismu upoutaly silou svého dialektického pojetí. Některé z nich se v jejich materialistické formulaci staly trvalou součástí naší filozofie jazyka (Petr, 1980).

K myšlenkám trvalé hodnoty také patří varování klasiků před případnou vulgarizací marxismu, před zjednodušujícím a mechanickým výkladem extralingvistických stránek jazyka a jednotlivých jazykových jevů. Lapidárně to vyjádřil r. 1890 Engels v dopise J. Blochovi, v němž mj. napsal: „stěží by se podařilo ekonomicky vysvětlit a nezesměšnit se přitom — […] původ hornoněmeckého posouvání hlásek, které rozšířilo geografický předěl, tvořený pohořím od Sudet po Taunus, ve skutečnou trhlinu táhnoucí se celým Německem“ (Marx - Engels, 37, s. 536). Tato výstraha má samozřejmě širší platnost a vztahuje se také na naši profesionální badatelskou činnost na úseku filozofie a teorie jazyka.

Omyly, kterých se dopustili v tomto směru někteří jazykovědci v minulosti, nás poučují také o tom, že je třeba vykládat výroky klasiků marxismu-leninismu o jazyce nikoli jednotlivě, jen izolovaně, ale vždy v širších souvislostech celé marxistické filozofie a celého jejího pojetí. Jen takto se mohou stát jejich výroky o jazyce skutečnými východisky a účinnými nástroji při prohlubování současné marxistické orientace jazykovědy a všech jejích složek (Petr, 1977).

Je příznačné, že právě klasikové marxismu věnovali v rámci své celoživotní vědecké činnosti tak velkou pozornost mnohým otázkám filozofie jazyka, jazykovědě některých konkrétních jazyků a praktickým jazykovým otázkám. Stalo se tak proto, že přisuzovali jazyku důležité místo v životě společnosti a jazykovědě významné postavení v rámci společenských věd (obdobně vysoce hodnotil význam jazykovědy Lenin; Petr, 1980). Ve svých pracích dokázali nejen formulovat významné poznatky o filozofii jazyka a výsledky vlastního výzkumu konkrétních jazyků, ale také úspěšně využívat závěrů, k nimž jazykověda dospěla poté, co se v ní začala uplatňovat historickosrovnávací metoda a do popředí jazykovědného zájmu se dostalo studium konkrétního jazykového faktu v jeho širších souvislostech (Petr, 1977).

Tyto významné součásti vědeckého odkazu klasiků marxismu je třeba mít na zřeteli jak při hodnocení významu jazykovědy pro budování vyspělé socialistické společnosti, tak také při koncepčním rozvíjení současného jazykovědného výzkumu (Horálek - Horecký, 1974). Uvědomujeme si, že to jsou dvě strany jedné a téže mince. Nesmíme na to zapomínat při své činnosti. Je příznačné, že oba poznatky nacházejí právě pro svou závažnost odpovídající odraz ve významných dokumentech našich stranických a státních orgánů.

Závěr. Marxisticky zaměřená jazykověda zahrnuje v sobě podle našeho pojetí tyto základní součásti: marxistickou filozofii jazyka, marxistickou teorii jazyka a marxistickou teorii metod. Z nich pak vycházejí bezprostředně nebo zprostředkovaně popisy konkrétních jazyků, jazykových fakt. Tyto relativně samostatné součásti jsou vybudovány a rozvíjeny na základě jednotné metodologie vycházející z dialektického a historického materialismu. Jako součásti celku stojí ve vzájemné dialektické vázanosti a spojitosti. Marxisticky zaměřená jazykověda tvoří ve skutečnosti osobitý směr ve světové lingvistice, který nesporně stojí v protikladu vůči [89]jazykovědným směrům a školám vycházejícím z nematerialistického (idealistického) filozofického základu. Mezi představiteli obou jazykovědných směrů dochází k odborné spolupráci, přejímání výsledků výzkumu a vzájemnému působení jen na úseku ideologicky indiferentní jazykové teorie a praxe a při oboustranném využívání dílčích badatelských metod.

Vzájemná a ideologicky principiální konfrontace probíhá v rovině teorií a koncepcí jazyka, které vycházejí z materialistického nebo nematerialistického (idealistického) pojímání ontologických a gnozeologických stránek jazyka a z jeho vztahu ke společnosti. Tato konfrontace tvoří součást třídního boje, probíhajícího ve sféře společenského vědomí mezi materialistickým a idealistickým světovým názorem. Diametrálně odlišné stanovisko mohou zaujmout v některých případech představitelé obou orientací jazykovědy vůči praktickému využití výsledků výzkumu nebo vůči jejich třídně podmíněnému výkladu. Také pro jazykovědce platí poznání platné v třídně rozděleném světě, že výsledků vědeckého výzkumu může být využito ve prospěch lidstva nebo také proti jeho zájmům.

 

LITERATURA

 

HORÁLEK, K. - HORECKÝ, J.: Dnešní situace a úkoly naší jazykovědy. In: O marxistickú jazykovedu v ČSSR. Bratislava 1974, s. 11—46.

KRUPA, V.: Kategória systému a štruktúry v jazyku. In: K marxistické metodologii v jazykovědě. Uspořádali Št. Peciar a J. Popela. Praha 1980, s. 114—125.

MARX, K. - ENGELS, B.: Spisy. Sv. 1—39. Praha 1956—1975.

PANFILOV, V. Z.: Filosofskije problemy jazykoznanija. Gnoseologičeskije aspekty. Moskva 1977.

PECIAR, ŠT.: Z metodologických problémov marxistickej jazykovedy. In: K marxistické metodologii v jazykovědě. Uspořádali Št. Peciar a J. Popela, Praha 1980, s. 30—47.

PETR, J.: Klasikové marxismu-leninismu o jazyce. Úvodní studie a výběr textů z Marxova, Engelsova a Leninova díla. Praha 1977.

PETR, J.: Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse. Praha 1980.

SEREBRENNIKOV, B. A.: O obsahu marxistické teorie jazyka. SaS, 36, 1975, s. 128—130.

 

R É S U M É

A propos de la conception de la linguistique marxiste

La linguistique d’orientation marxiste comprend, suivant notre conception, les parties de base suivantes: la philosophie marxiste de la langue, la théorie marxiste de la langue et la théorie marxiste des méthodes. De ces dernières partent les descriptions de langues concrètes, de faits de langue, soit immédiatement, soit par intermédiaire. Ces parties relativement indépendantes sont bâties et développées à la base d’une méthodologie unie nourrie du matérialisme dialectique et historique. En tant que parties d’un tout, elles se trouvent reliées dialectiquement les unes aux autres. La linguistique d’orientation marxiste constitue au fait une tendance spéciale dans la linguistique du monde, cette orientation s’opposant sans aucun doute aux tendances et écoles linguistiques bâties sur une base philosophique non matérialiste (idéaliste). Les représentants des deux tendances linguistiques entrent en une collaboration mutuelle, adoptant les résultats de la recherche, se laissant influencer seulement dans le domaine de la théorie de la langue et de la pratique idéologiquement indifférentes, tout en utilisant des deux côtés les méthodes de recherche par différentes étapes.

La confrontation mutuelle et idéologiquement principielle s’effectue au niveau des théories et des conceptions de la langue qui partent de la conception matérialiste ou non matérialiste [90](idéaliste) des côtés ontologique et gnoséologique de la langue et de son rapport vis-à-vis de la société. La présente confrontation fait partie de la lutte des classes s’effectuant dans la sphère de la conscience sociale entre les vues du monde matérialiste et idéaliste. Quant au point de vue totalement différent, les représentants des deux orientations de la linguistique peuvent le prendre dans certains cas de l’utilisation des résultats de la recherche ou bien à propos d’une explication conditionnée par l’appartenance à une classe sociale. Pour le linguiste également vaut ce qui est valable dans le monde divisé par le critère des classes: les résultats de la recherche scientifique peuvent être utilisés en faveur de l’humanité ou bien aussi contre elle.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 2, pp. 84-90

Previous Jan Petr: K 60. výročí založení KSČ

Next Arnošt Lamprecht: Realita, odraz, znak