Slovesná prefixace z hlediska intence

Alla Bémová

[Discussion]

(pdf)

Глагольная префиксация с точки зрения семантической валентности / La préfixation verbale du point de vue de l’intention

Otázky větné sémantiky, které se v poslední době analyzují v rámci různých lingvistických směrů, se převážně soustřeďují na zkoumání větné stavby z hlediska vlastností slovesa. Toto zkoumání vychází ze slovesa jako centra věty a vyúsťuje nejčastěji v sémantickou klasifikaci sloves z hlediska jejich intenčních („vnitřních“) doplnění.

Účelem tohoto příspěvku je ukázat, do jaké míry lze v tomto směru — tzn. při vymezení intenčních doplnění — využít některých slovotvorných rysů slovesa, které určitým způsobem ovlivňují jeho intenční vlastnosti.[1] K těmto slovotvorným rysům patří např. prefixace, neboť předpony nejen pozměňují význam slovesa, popř. mění jeho vid, ale někdy mění také slovesnou vazbu (srov. Jirsová, 1979). Je známo, že existují určité pravidelnosti mezi slovesnou předponou a pádem slovesného doplnění:

vběhnout do pokoje, vstoupit do sálu; přiblížit se k městu, přiřadit něco k něčemu; odstěhovat se od příbuzných, odpojit něco od něčeho; vyletět z hnízda, vyloučit ze skutečnosti; spřátelit se s člověkem, sejít se s přítelem; začíst se do románu, zamilovat se do hudby; projít se lesem, probírat se knihou.

České gramatiky (např. Havránek - Jedlička, 1963) tuto souvislost konstatují, avšak blíže se tímto problémem nezabývají. Vztah mezi předponou a pádem není totiž vždy jednoznačný a vedle pravidelných korespondencí mezi prefixem a formou slovesného doplnění jsou případy, kdy se doplnění vyjadřuje formou jinou. Kromě toho většina těchto slovesných doplnění vyjadřuje různé druhy příslovečných určení, jejichž vztah ke slovesu tradičně býval považován za volný. Hierarchie těsnosti vztahů mezi slovesem a příslovečným určením se v gramatikách rovněž konstatuje, ale blíže se neřeší; v novějších pracích nacházíme již chápání vztahu některých příslovečných určení ke slovesu jako vztahu těsného (intenčního).

Možný způsob, jak využít paralelnosti mezi slovotvornými a vazebnými změnami sloves, je naznačen v práci P. Nováka (1965) — poukazuje se zde na možnost formulace pravidel typu: mají-li slovesa prostá patřící k některé lexikální skupině určité kombinatorické vlastnosti, pak připojení předpony ke slovesu této skupiny mění její kombinatorické vlastnosti jistým způsobem. Využití pravidel tohoto typu může přispět k zestručnění popisu kombinatoriky slovesa, na rozdíl od toho, kdyby se kombinatorika popisovala výčtem.

Jiné příspěvky, které se problémem vztahu předpon a předložkových pádů přímo zabývaly — příkladem může být práce V. Grigorjana (1975), v níž se na materiálu ruštiny řeší otázka, jak ovlivňuje prefixace rekci slovesa — obsahují empirické zpracování rozsáhlého materiálu, ale nepřinesly zatím podstatné podněty pro konstruktivní využití slovesných předpon jako formálních ukazatelů při vymezení intenčních doplnění. Vychází se tu ze vztahu mezi předponou a pádem, avšak vzhledem k tomu, že případy jednoznačné determinovanosti nejsou početné a že se doplnění [144]prefigovaného slovesa běžně realizuje několika možnými formami, je závěrem jen konstatování, že existují v jazyce takové případy, kdy forma slovesného doplnění je ovlivněna slovesnou předponou.

Zdá se tedy, že chceme-li využít slovesných předpon jako formálních ukazatelů, nestačí vyjít z bezprostředního vztahu mezi předponou a pádem, musí se hledat východisko jiné. Bylo by přitom vhodné se opřít o podněty, které přinesla, nebo někdy jen přiléhavěji vyjádřila, rozsáhlá literatura o větné sémantice od zakladatele valenční teorie L. Tesnièra (1959). Ponecháváme stranou shody a rozdíly v názorech jednotlivých autorů; chceme si všimnout pouze některých společných momentů, které mohou být při řešení naší problematiky důležité.[2]

Prvním takovým momentem je požadavek důsledného odlišení významové stavby věty od prostředků jejího vyjadřování, neboť doplnění, které je obligatorní z hlediska sémantické struktury, může být vyjádřeno různě anebo za jistých podmínek nemusí být vyjádřeno vůbec. Dalším momentem, těsně souvisejícím s prvním, je rozšíření seznamu intenčních doplnění o některá příslovečná určení, neboť pro jisté okruhy sloves lze tato doplnění považovat za sémanticky obligatorní. Nakonec dalším, pro nás důležitým, momentem je možnost formulovat jednoznačná operativní kritéria pro vymezení intenčních doplnění a aplikovat je při rozhodování o jejich obligatornosti nebo fakultativnosti.

Tyto tendence jsou společné více pracím, i když se při konkrétní realizaci jednotlivé přístupy od sebe liší. Zde přejímáme pojem intence z klasické práce E. Paulinyho (1943), rozšiřujeme jej tak, jak je to běžné v současné slovenské lingvistice (Kačala, 1972) a ustalujeme se nakonec na pojetí, s nímž se pracuje ve funkčním generativním popisu (FGP) (Sgall, 1967) s použitím kritérií pro zjištění doplnění vnitřních (intenčních) a volných (neintenčních, nepatřících do slovesného rámce), viz J. Panevová (1974 a 1975, nověji 1980).

Za intenční se tedy považují jednak doplnění, která jsou na základě kritérií uvedeného druhu chápána jako aktanty (agens, patiens, adresát, původ a výsledek), jednak ta okolnostní určení, která byla na základě operativních kritérií stanovena pro jednotlivá slovesa jako obligatorní.

Mezi obligatorní okolnostní doplnění některých sloves patří např. příslovečná určení směrová; pro určité sémantické skupiny sloves (pro část sloves pohybu, nebo v širším smyslu sloves přemisťování, i pro některá jiná slovesa směrově modifikovaná) byl směr zjištěn jako sémanticky obligatorní.

Právě při rozhodování o intenčnosti směrových určení lze vhodně využít slovesných předpon, neboť se zdá, že podstatný podíl na jejich obligatornosti mají často právě předpony. Významové modifikace, které vnášejí předpony, konkretizují, zužují prostorové zaměření slovesa a v důsledku toho vyzdvihují na přední místo potřebu příslušného směrového doplnění tak, že ho lze na sémantické rovině považovat za obligatorní (srov. např. běžet, jet, ale vběhnout do místnosti, vjet do města; přiběhnout k budově, přijet k závorám; vyběhnout z místnosti, vyjet z garáže; proběhnout lesem, projet tunelem atd.).

Třídění směrových určení může být různé v závislosti na jemnosti dělení; ve FGP se na významové rovině pracuje s následujícími druhy směrového určení: určení cíle děje na otázku kam, určení východiska děje na otázku odkud a určení s významem ‚kudy‘. Ty se ovšem dále jemněji sémanticky třídí tak, aby byl rozlišen „směrový cíl děje“ vyjadřovaný v češtině předložkou k, do, nad, pod atd.[3] Proto budeme prefigované typy sloves analyzovat z hlediska obligatornosti některého z těchto tří typů doplnění, i když je zřejmé, že uvnitř každého z těchto typů vyjadřují jednotlivé [145]předpony mnohem rozmanitější členění dějového zaměření (např. v rámci širšího významu kam — do blízkosti něčeho, na povrch něčeho, nad něco nebo pod něco).

Pokud jde o formu vyjádření směrového doplnění u profilovaných sloves, je třeba připomenout, že předpona formu doplnění pouze napovídá, ale jiné možnosti vyjádření nevylučuje, např. u slovesa přičlenit je to především k něčemu, ale může se vyskytnout i forma do něčeho, na něco nebo mezi něco atd. podle toho, jak je směrové určení blíže sémanticky specifikováno. V podstatě lze použít kterékoli předložky pro vyjádření směrového určení na otázku kam.

Z hlediska stanovení slovesného rámce těchto sloves není variabilnost forem podstatná v tom případě, pokud všechny tyto formy zůstávají uvnitř stejného typu aktantu, tzn. pokud použití jiné předložkové formy než té, která primárně odpovídá předponě, nenarušuje základní dějové zaměření obsažené ve slovese (ve výše uvedeném případě jde o doplnění s významem ‚kam‘).

Lze tedy předpokládat, že z možných směrových určení (s významy cíle děje, východiska děje a s významem ‚kudy‘) lze za intenční pro jednotlivé prefigované typy sloves považovat to směrové určení, které je v souladu se směrovým významem předpony. V tom případě se o intenčnosti určitého typu směrového doplnění může rozhodovat na základě předpony, která zde vystupuje v úloze určitého signalizátora, např. pro slovesa s předponou od- je intenční doplnění s významem ‚odkud‘, pro slovesa s předponou při- doplnění s významem ‚kam‘, ačkoli u nich mohou vystupovat i doplnění s významy jinými nebo opačnými, která jsou pak doplněními volnými.

Variabilnost v možnostech vyjádření doplnění je u různých prefigovaných typů různá. Korespondence mezi předponou a předložkovým pádem je např. téměř pravidelná u sloves s předponou v- (doplnění se vyjadřuje formou do + gen.); také se velmi důsledně zachovává ve významech přenesených a při ztrátě lokální motivace u sloves pohybu a přemísťování (přistoupit k realizaci, vycházet z návrhu). Mohou ovšem nastat případy, kdy forma doplnění neodpovídá přesně předponě, tj. pravidelné korespondenci mezi předponou a předložkou. Lze však stanovit podmínky, kdy k tomuto jevu dochází. Odklon od základní formy doplnění plyne např. z lexikálního obsazení jednotlivých doplnění: tak u substantiv vyjadřujících plochu se doplnění směrové zpravidla vyjadřuje formou na + akuz. (přiběhnout, vběhnout, doběhnout na stadión); v případě, že doplnění kam je obsazeno životným jménem, předložková forma se často nahrazuje dativem bez předložky (srov. přistrčit židli ke stolu, ale přistrčit hostovi kávu). Při životném doplnění se zdá, že lokální význam směrového určení přechází postupně k aktantu s významem adresáta.

Směrová určení vystupují především u skupiny sloves pohybu: běžet, jet, jít, letět, lézt, plout, skočit; jejich výčet je poměrně omezený. Vedle této základní skupiny sloves, která vystupuje ve spojení se všemi předponami, je soubor sloves s významem ‚přemísťování‘ pro každou předponu poněkud odlišný, poněvadž se předpony s úzce konkrétním vymezením směru (nad) spojují jen se slovesy pohybu v nejvlastnějším slova smyslu a tvoří poměrně malou skupinu, zatímco skupiny sloves s předponou při- nebo od- jsou velmi početné. Směrovým významem předpony jsou pak modifikována slovesa přemísťování (v širším slova smyslu — přicestovat, přistěhovat se; odcestovat, odstěhovat se), slovesa spojování (připojit, přivázat), resp. slovesa oddělení (odpojit, odvázat), slovesa expresívně zabarvená (přirachotit, odfrčet) nebo také slovesa, u nichž o směrovost již nejde (přihlédnout k okolnostem, odhlédnout od detailů).

Směrové určení cíle (na otázku kam) lze považovat za intenční pro vybrané skupiny sloves s předponami před-, nad-, pod-, v-, při-, do-, na-, za-. Mluvíme přitom o doplnění nikoli ve smyslu specifického vymezení směru (pod něco, nad něco, za něco), ale o doplnění ve smyslu obecně směrového určení kam. Pokud jednotlivé formy slovesného doplnění nepřesahují toto dějové zaměření, jde o různou specifikaci uvnitř slovesného rámce. Někdy však je různost formálního vyjádření podmíněna významovým roz[146]dílem; v takovém případě je vhodnější stanovit slovesný rámec pro každý význam zvlášť. Např. u směrových sloves s předponou nad- by byly stanoveny různé rámce pro sloveso s významem ‚směřování kam‘ a pro sloveso s významem ‚předběhnout někoho‘ (srov. nadjet nad něco, nadjet komu). Podobně je třeba zacházet se slovesy s předponou do-, která jsou homonymní: slovesný rámec pro slovesa ve významu ‚směřování až kam‘ je odlišný od rámce pro slovesa s významem ‚dokončení děje‘, který je synonymní s významem fázovým (srov. průvod dopochodoval na náměstí a vojáci dopochodovali a vše utichlo).

Směřování děje ‚kam‘ vyjadřují rovněž slovesa s předponami vz-, roz- (vzlétnout nahoru, rozběhnout se na všechny strany), avšak směrová doplnění nelze podle kritérií, s nimiž se na FGP pracuje, u těchto prefigovaných typů považovat za intenční. U sloves s předponou vz- se více klade důraz na průběh děje zdola nahoru než na ‚směřování kam‘; u sloves s předponou roz- převažuje význam ‚směřování na různé strany‘, který se napojuje na význam základového slovesa.

Směrové určení východiska děje (s významem ‚odkud‘) je intenční u sloves s předponami od-, vy- a u sloves s předponou s-, pokud vyjadřují směr děje s povrchu něčeho dolů. Slovesa s předponou vy- jsou homonymní: vedle významu směrového ‚z vnitřku ven‘ mají směrově zaměřená slovesa prostorový význam ‚směřování nahoru‘ (vylézt z díry a vylézt na strom), tzn. že každému z významů musí odpovídat vlastní slovesný rámec.

Směrové určení s významem ‚kudy‘ vystupuje u sloves s předponami pro-, pře-(někdy ob-). Navážeme-li na rozdíl mezi vypustitelností obligatorního doplnění na syntaktické rovině a všeobecností aktantu, jak se s nimi pracuje na FGP, pak lze říci, že u sloves s předponou pro- lze toto doplnění považovat za intenční a na syntaktické rovině vypustitelné, hlavně v případech, kdy už je u slovesa vyjádřeno doplnění jiné, např. s významem ‚kam‘ (voda prosakuje do sklepa, letadla se probila k nepřátelským pozicím). Doplnění s významem ‚kudy‘ se však vyrozumívá (voda prosakuje pískem, vrstvou půdy; letadla se probila vzdušným prostorem atd.).

Doplnění s významem ‚kudy‘ vystupuje jako intenční také u jiných prefigovaných typů sloves, např. pře-, ob-: jeřáb se přesouvá přes dílnu, potok obtéká kolem domu. Na rozdíl od sloves s předponou pro- předpona zde není jednoznačným ukazatelem typu doplnění. Tato slovesa se totiž objevují v kontextu, kdy nelze doplnění s významem ‚kudy‘ považovat za intenční: jeřáb se pomalu přesouvá na druhou stranu dílny. Při přiřazování slovesného rámce se musí u těchto prefigovaných typů rozhodovat o každém slovese jednotlivě, popř. přiřazovat některým slovesům rozdílné slovesné rámce, např. přesouvat₁ se kudy a přesouvat se₂ kam.

Kromě přiřazení slovesného rámce, pokud jde o okolnostní určení, je třeba se zastavit u případů, kdy připojení předpony mění nebo ovlivňuje slovesný rámec jiným způsobem. Ne zcela vyřešeným zůstává např. problém, kdy u prefigovaných sloves vystupuje při zachování významu směrového vedle doplnění příslovečného, které se vyjadřuje předložkovou konstrukcí, také doplnění vyjádřené akuzativem bez předložky (připojením předpony se ze slovesa intranzitivního stává tranzitivní). Jde o typy předjet před auto — předjet auto, podjet pod mostem — podjet most, přeskočit přes potok — přeskočit potok, projít skrz les — projít lesem — projít les, obejít kolem domu — obejít dům. U některých dvojic je významový rozdíl zřetelný (možná je do určité míry ovlivněn sémantikou substantiva v úloze doplnění), avšak u některých dvojic (přeskočit přes potok — přeskočit potok) vzniká otázka, zda je možné hodnotit obě konstrukce jako synonymní a tranzitivnost chápat jen jako povrchovou vlastnost slovesa s intenčním rámcem ‚kudy‘. Zdá se však, že o čistou synonymii tu nejde (viz Panevová, 1978).

Změna sloves intranzitivních v tranzitivní je častým jevem doprovázejícím prefixaci; rozdíly se týkají počtu sloves, která těmto změnám podléhají (výjimku tvoří např. slovesa s přeponami v-, vz-, při-, u nichž k těmto změnám vůbec nedochází). [147]Doplnění v akuzativu je u těchto prefigovaných sloves obvykle intenční, srov. např. pracovat — odpracovat svůj dluh, vypracovat program.

V případech, kdy doplnění v akuzativu bylo možné i u slovesa neprefigovaného, může prefixací dojít ke změně akuzativního doplnění co do obligatornosti i co do typu aktantu (doplnění): např. volné doplnění u slovesa prostého (plakat celou noc — kde jde o volné determinační určení s významem ‚jak dlouho‘) se u slovesa prefigovaného stává doplněním intenčním (aktantem) a mění tak slovesný rámec (srov. proplakat celou noc, kde akuzativní doplnění je patiensem na rovině významové a objektem na rovině povrchové syntaxe).

Dalším příkladem, kdy předpony zasahují do intenční struktury slovesa a kde je můžeme považovat za signalizaci určitého typu doplnění, jsou některé skupiny sloves s předponami pře-, roz-, s-, u nichž jako intenční vystupuje doplnění s významem ‚výsledku děje‘ (přestavět dům na palác, rozkrájet chleba na kousky, svázat květiny do kytice). Příslušné doplnění je někdy možné i u slovesa prostého, avšak předpona zde tento význam zdůrazňuje. Podobně je tomu u skupiny sloves s předponou vy- (vyřezávat figurky ze dřeva), u nichž intenční doplnění s významem původu děje vystupuje mnohem zřetelněji než u sloves neprefigovaných.

U celé řady prefigovaných sloves lze vymezit skupiny často rozvité doplněním prostředku (popř. nástroje), jsou to slovesa s předponami pod-, na-, za-, vy-, pro-, roz-, ob-: podbít boty kůží, napěchovat skříň knihami, zaházet jámu pískem, vycpat ramena vatou, prolomit led sekerou, rozbít sklo kamenem, omotat hlavu šátkem. Vztah mezi dvojicemi házet písek do jámy — zaházet jámu pískem, darovat univerzitě kolej — obdarovat univerzitu kolejí, cpát knihy do skříně — nacpat skříň knihami, tedy dvojice, které bývají popisovány jako konverzní predikáty, jsou rovněž příkladem, kdy prefixace ovlivňuje slovesný rámec.[4]

Analýza sloves z hlediska rozdílů mezi kombinatorickou strukturou slovesa prefigovaného a prostého vede ke zjištění, že uvnitř jednotlivých prefigovaných typů sloves lze vymezit skupiny, u nichž při stanovení slovesného rámce lze využít sémantických i formálních korelací podmíněných slovesnou prefixací.

Snaha o systémovost popisu kombinatorických vlastností slovesa vede přirozeně k hledání formálních ukazatelů, o něž by se mohla opřít klasifikace sémantická. Předpony patří k ukazatelům velmi závažným, samy o sobě však nejsou vždy ukazateli jednoznačnými. Pokusili jsme se shrnout závěry, které pro studium slovesné intence z těchto ukazatelů vyplynuly.

 

LITERATURA

 

BÉMOVÁ, A.: Slovesné předpony z hlediska syntaktického. NŘ, 51, 1968, s. 219—224.

BÉMOVÁ, A.: Syntaktické vlastnosti prefigovaných sloves. In: Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung V. MFF UK, Praha 1979, s. 69—162.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z.: Hierarchizace sémantické struktury věty. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinár. sjezd slavistů v Záhřebu. Praha 1978, s. 67—69.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. - KOŘENSKÝ, J.: Práce o sémantické struktuře věty (přehled a kritický rozbor). Praha 1973.

GRIGORJAN, V. M.: Prefiksacija i upravlenije. In: Voprosy analiza teksta. Jerevan 1975, s. 32—64.

HAVRÁNEK, B. - JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice. Praha 1963.

HIRSCHOVÁ, M.: Vzájemné vztahy předpon a předložek ve vazbách s prostorovým významem. SaS, 38, 1977, s. 103—111.

JIRSOVÁ, A.: Prefixace sloves a slovesná vazba. NŘ, 62, 1979, s. 1—7.

[148]KAČALA, J.: Spôsoby zmeny intenčnej hodnoty slovesa. JČ, 23, 1972, s. 153—158.

NOVÁK, P.: Pokus o formální rozbor závislostní koncepce v syntaxi. Kand. dis. práce FF UK, Praha 1965.

PANEVOVÁ, J.: On verbal frames in functional generative description. In: PBML, 22, 1974, s. 3—40; 23, 1975, s. 17—52.

PANEVOVÁ, J.: K významové stavbě větného centra. SaS, 39, 1978, s. 33—39.

PANEVOVÁ, J.: Formy a funkce ve stavbě české věty. Praha 1980.

PAULINY, E.: Štruktúra slovenského slovesa. Bratislava 1943.

SGALL, P.: Generativní popis jazyka a česká deklinace. Praha 1967.

SGALL, P.: Vztah k obecným otázkám sémantiky věty. SaS, 37, 1976, s. 184—194.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. 2. vyd. Praha 1966.

TESNIÈRE, L.: Eléments de syntaxe structurale. Paris 1959.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 2, pp. 143-148

Previous Sáva Hlaváč, Karel Pech: Lidský hlas jako pojem a fyzikální veličina (K některým otázkám produkce hlasu v souvislé řeči)

Next Jan Kořenský: Významná česká práce o morfologii