Nový slovník cizích slov ve slovenštině

Miroslav Roudný

[Discussion]

(pdf)

Новый словарь иноязычных слов в словацком языке / Un nouveau dictionnaire des mots étrangers en slovaque

K nejhledanějším jazykovým příručkám náleží vedle dvoujazyčných překladových slovníků slovníky „cizích slov“.[1] V minulém roce vyšel ve Slovenském pedagogickém nakladatelství slovník tohoto zaměření, jehož dvě autorky předkládají dílo opravdu důkladné, obsáhlé a reprezentativní (Maria Ivanová-Šalingová a Zuzana Maníková, Slovník cudzích slov A/Z. Bratislava, Slovenské pedagogické nakladateľstvo 1979, 944 s.).

Jako každé obsáhlé lexikografické dílo vyžadoval i tento slovník mnohaletou přípravu. Autorky se jí věnovaly už od konce padesátých let a výsledkem jejich práce je dílo obsahující 60 tisíc hesel. Využily zkušeností spojených s vydáním některých starších (méně obsáhlých) slovníků cizích slov ve slovenštině, které jsou už dávno na knižním trhu rozebrány.

Slovenský slovník cizích slov má stejné poslání jako obdobné slovníky v jiných slovanských jazycích a v jazycích germánských. Tradiční pojetí těchto slovníků se totiž vyvinulo jen u části evropských jazyků. Autorky vymezují poslání svého díla i jeho rozsah ve shodě s jinými pracemi tohoto druhu v jiných jazycích, kde se rovněž setkáváme se stejnými názvy slovníků tohoto typu (např. Slovar’ inostrannych slov; Rečnik na čuždite dumy; Slownik wyrazów obcych; Fremdwörterbuch atp.).

V úvodu slovníku se systematicky probírá způsob výběru slov a složitá proble[157]matika kritérií k určení „cizosti“ slova, a tedy i k rozhodnutí, zda slovo do slovníku zařadit či nezařadit.

Už sama otázka jak nejvhodněji pojmenovat odborně lingvisticky „cizí slovo“ jako lexikologický pojem, je nesnadná. Autorky se této terminologické neustálenosti nevyhýbají a používají těch termínů, jak se až do současné doby vyvinuly. V názvu slovníku sice ponechávají tradičně pojmenování Slovník cudzích slov a v textu úvodních statí střídají názvy cudzie slová, prevzaté slová a slová cudzieho pôvodu. V lexikologické literatuře to je běžný způsob a autorky si jsou vědomy výhod i nevýhod tohoto východiska z nouze. Z jejich úvodu vyplývá, že nerozlišují slova přejatá z cizích jazyků a slova přejatá do současné spisovné slovní zásoby ze starších vývojových fází národního jazyka nebo z jeho nářečí; autorky v úvodu ke svému slovníku nevylučují možnost zařadit výjimečně některá z nich.

Slovník vznikl na základě čtvrtmiliónového lístkového materiálu. Byla excerpována lexikografická díla, monografie, příručky, časopisy a denní tisk; sledovaly se i hovorové projevy a živá řeč.

Kritéria výběru výrazů, které se mají do slovníku zařadit, mají sice dosti ustálenou tradici, ale v jednotlivých případech nejsou použitelná bez nesnází. Slova, která si zachovala v povědomí příslušníků národního jazyka souvislost s jazyky, z nichž pocházejí, a ustálila se s větší nebo menší adaptací v domácí slovní zásobě, nepůsobí většinou obtíže při rozhodování, zda se mají zařadit či nikoliv; tvoří převážnou většinu slov obsažených ve slovnících „cizích slov“. Bývají to zpravidla slova původu latinského a řeckého, slova francouzská, německá, anglická nebo italská, pokud byla přejímána v psané podobě; ostatní jazyky se zde podílejí méně početně. Obtíže se objevují při výběru slov, která jsou sice cizího původu, ale v povědomí příslušníků domácího jazyka ztratila souvislost s cizími jazyky, z nichž pocházejí (knieža, kráľ, cisár, majster, tunel atp.), a už dávno splynula s domácí slovní zásobou (zpravidla bývala přejímána podle mluvené podoby a často zkomoleně). Autorky se v úvodu svého slovníku zmiňují o tom, že mnohá z takovýchto slov zařazují do svého slovníku z důvodů informačních. Jsou to např. slova jako koruna, krumpeľ, špica, grunt, guma, firhang, púder, pumpa; tedy slova, u nichž se povědomí kloní více k pociťování nedomácího původu. Četná jsou i slova, která se už tradičně do slovníků cizích slov nezařazují, přestože cizího původu jsou a většinou se to o nich ví; jejich uvedení ve slovníku cizích slov se považuje už tradičně za zbytečné. Takováto slova nenajdeme samozřejmě ani v recenzovaném slovníku. Jsou to např. slova cirkev, chlieb, kabát, klobúk, kľuka, kmotor, kňaz, kostol, košela, omša, pošta, škola, trúba, žiak a mnoho dalších.

Sporadicky se do slovníku cizích slov dostávají i některá slova domácího původu, pokud znějí z jakéhokoliv důvodu cize nebo nezvykle. Např. v českém Rejmanově Slovníku cizích slov (Praha 1966) se objevuje slovo burel, které je domácího původu z doby obrození a je uměle utvořeno z domácích nářečních a terminologických prvků. Ve Slovníku cudzích slov je např. zařazeno heslo melta, které je rovněž uměle utvořeno z domácích základů, ale na rozdíl od výše uvedeného burelu v Rejmanově slovníku je zde jeho umělý původ vyznačen zkratkou (um.). Zařazení takovýchto výrazů do slovníku cizích slov vychází z předpokladů, že běžný uživatel slovníku je může velmi často pokládat za slova cizího původu, a hledat je proto ve slovníku tohoto typu. Rozsah slovníku se tím podle našeho názoru nijak nepřetíží.

Převážnou většinu slov zařazovaných do slovníku cizích slov tvoří odborné názvy. Autorky v úvodu sice píší, že vědecké a technické termíny patří především do slovníků odborných, a nikoliv do všeobecného slovníku cizích slov, přesto však ve srovnání s jinými slovníky tohoto druhu je zde těchto názvů podstatně více. To přináší vývoj jazyka. Odborná slova se stále více stávají součástí všeobecné slovní zásoby, a pokud jsou cizího původu, stávají se právem součástí slovníků cizích slov. Autorky zvolily ve výběru odborných názvů sice dobře uváženou míru, a i když [158]někdy zařadily do slovníku názvy ne zcela běžné, použily jich jako ukázky určitého názvotvorného typu, který může sloužit k orientaci pravopisné, výslovnostní a gramatické u dalších neuváděných odborných názvů určitého typu a oboru. Týká se to hlavně složených názvů řeckého a latinského původu z nomenklatury chemické, biologické a některých částí lékařského názvosloví. Zdá se však, že by někdy prospělo výběr těchto názvů omezit. Zbytečně mnoho názvů — podle našeho názoru — se uvádí z nomenklatury chorob a lékařských zákroků; např. u složených slov s první částí cysto- najdeme tento výběr: cystokarcinóm, cystokéla, cystolitiáza, cystoplégia, cystopyelitída, cystopyelonefritída; cystografia, cystolitotómia, cystopexia, cystorádiografia, cystoskopia, cystotómia.

Ve srovnání s jinými slovníky cizích slov je značně rozhojněn počet tzv. hybridních složenin, jak to odpovídá současným tendencím v rozvoji slovní zásoby slovenštiny (i češtiny). Pochyby o spisovné povaze těchto složenin se dnes omezují na ojedinělé případy; hlediska, podle nichž se hodnotí jejich stylistická kvalita, jsou jiné povahy, než tomu bylo dříve, kdy se v této věci uplatňovaly přežitky puristických názorů. Pro získání jistého přehledu v této otázce uvádíme některé příklady demonstrující hojnost a důležitost těchto výrazů v jazyce:

 

I. cizí předpona + slovenské jméno:

hyperzvuk; parabridlica; parajazyk; subdodávka; superveľmoc; supravodič; ultrakrátký; ultrazvuk; ultražiarenie;

II. cizí jméno + slovenské jméno:

autodoprava, autolékarnička; autoperovka (polygr. — kombinácia autotypu a perovky); elektroliečba; elektrovod; fotoblesk; fotočlánok; fotonásobič; fotosúťaž; hydrovosk; chlorovodík; chromočinenie; makročlánok; minimestečko; pneulinka; pseudootázka; pseudosloh; pseudoveda; termočlánok, termokomora; termotlač;

III. slovenské jméno + cizí jméno:

plynofikácia; teplofikácia.

Dosti podrobně zaměřený výběr odborných názvů kontrastuje poněkud s chudším výběrem slov cizího původu, která se nověji objevila např. v oblasti sportu a populární hudby; tak např. ve slovníku chybějí výrazy jako: folk, folkový; rock, rockový; soul, soulový; deltaplán, motobal, sidecarcross, rogalo, skateboard, windsurfing a další.

Velmi vítané je bohatší zastoupení názvů výrobků, zboží, léků ap. Jsou to výrazy s velkou frekvencí v nejběžnějších textech a v dosavadních slovnících cizích slov byly uváděny jen velmi řídce (kovral, tesil, algena atd.).

Starší hovorová a slangová slova se uvádějí (podle autorských slov v úvodu) z informativních důvodů a označují se jako zastaralá; např. cvek, cvibak, cvilich, flanc, glajcha, glanc, kacabajka, kramla, ksicht, rašpľa, štambilka, štamgast, štancňa, štangla, štelung, štich, štok, štós, štráf, štreka, štrikovať, štrozak atp. Zdá se však, že počet těchto slov ve slovníku přesahuje jejich důležitost ve slovenštině.

Problémem je ve slovníku cizích slov výběr jmen obyvatelských a jmen národů. Autorky v úvodu správně upozorňují, že výběr těchto jmen má být omezen na jména, která jsou východiskem pro tvoření dalších slov od nich odvozených, např. Španiel — španielka, španielská stena, Ukrajinec — ukrajinizmus, Germán — germanistika atp. Ovšem pochybnosti vyvolává např. zařazení obyvatelského jména Abazinčan, Abazinec nebo jmen kmenů a národností, jako Batwa, Bassari, Batak atd.

Výklad významu každého zařazeného slova se autorky snaží uvádět co nejstručněji a přitom co nejsrozumitelněji pro nejširší okruh uživatelů slovníku. Výklad usiluje o vystižení základních významových znaků příznačných pro daný obsah. Slovník cudzích slov používá tedy zhruba stejného způsobu výkladu, s jakým se setkáváme v jednojazyčných výkladových slovnících spisovného jazyka. Logicky [159]přesnější odborné definice se ponechávají jen u pojmů, kde obecnější výklad nemůže nahradit odborné vymezení bez porušení jasnosti obsahu a jednoznačnosti identifikace.

Několikavýznamová slova jsou následována výklady jednotlivých významů, jejichž pořadí je určováno jednak frekvencí, jednak vzájemnou návazností od obecnějších pojmů k užším, zpravidla odborně specializovaným. V těchto případech se u pořadového čísla významu připojuje zkratka oboru.

Např. u slova motiv je výklad uspořádán takto: 1. popud, podnet, dôvod, pohnútka 2. psych. príčina konania človeka … 3. lit. najjednoduchšia jednotka umeleckého diela; … 4. archit. v umení vôbec ozdobný … prvok 5. práv. hlavná pohnútka trestného činu 6. hud. melodický výraz, ktorý je … charakterizačnou zložkou skladby.

Co se týče homonymie a polysémie, není pojetí u všech hesel jednotné. Autorky v úvodu dosti jasně rozlišují „viacvýznamové“ slova a „homonymá („slová rovnako znejúce, ale významovo, príp. i od pôvodu rozdielné, … predovšetkým slová rovnakého slovného druhu“). Homonyma se označují číslicí před slovem, např. ¹personál (zaměstnanci) a ²personál (zástupce krále), nebo ¹mentor (mravokárce) a ²mentor (roub). U některých hesel není homonymní označení přesvědčující: ¹fenomenálny (jevový) a ²fenomenálny (vynikající) nebo ¹kolektívny (společný) a ²kolektívny (hromadný, v mluvn. smyslu), podobně též ¹firma (obchod.) a ²firma (pejor.); v těchto případech se zdá, že by polysémické řešení bylo přiléhavější.

Výklady se někdy ilustrují slovními spojeními, ale velmi zřídka. Např. u hesla diferenciálny jsou s použitím zkrácení heslového slova spojení d-a renta, d. analyzátor. Zvláště u přídavných jmen by velmi prospělo uvádět více příkladů spojení s podstatnými jmény, protože tato spojení jsou daleko názornější a informativnější než sebepodrobnější popis vztahu nebo kvality, které přídavné jméno vyjadřuje. Jeví se též jako neekonomické opakovat u široce vztahového přídavného jména celý dlouhý výklad, který je už uveden u podstatného jména, které přídavnému jménu většinou bezprostředně předchází. Např. u hesla hypobúlia je výklad:, nedostatok pevnej vôle’ a hned za tímto heslem je přídavné jméno hypobulický s výkladem: ‚prejavujúci vôlové a vedome neovládané reakcie‘ (místo vôlové má být patrně vôlove). Pro uživatele slovníku by jistě bylo instruktivnější, kdyby se u vztahového adjektiva uvedl prostý odkaz k substantivu (hypobulický, příd. k hypobúlia) a za ním se uvedl jeden nebo dva až tři příklady na spojení se substantivem tak, aby zachycovaly případnou diferenciaci vztahů; nevznikla by též nesnáz s dvojznačností výkladu, která byla v tomto případě přehlédnuta: ‚vedome neovládane reakcie‘ jsou buď neovládané úmyslně, anebo neovládané vědomím. Zvláště u odborných definic může lexikograf takovouto nejasnost snadno přehlédnout, a proto je výhodné opřít se o příklady.

Stejně jako u adjektiv lze pokládat za zbytečné opakování výkladu základního slova ve výkladu jiných odvozenin. Např. u názvů činnosti, při níž se užívá příslušné pomůcky nebo nástroje, z jejichž názvů jsou názvy činnosti odvozeny, se opakuje výklad uvedený u názvu pomůcky (nástroje). Tak u názvu faryngoskopia je uveden výklad ‚vyšetrenie hltana pomocou zvláštneho optického zariadenia (faryngoskopu)‘; u názvu faryngoskop je výklad ‚optické zariadenie na vyšetrenie hltana‘. Zvláště když oba názvy následují ve slovníku bezprostředně za sebou, není důvod výklad opakovat; účelnější a úspornější je spokojit se s formulací faryngoskopia … ‚vyšetrenie hltana fangoskopom‘. Podobné opakování je u výkladu slova cysticerkóza: ‚choroba vyvolaná larválnym štádiom pásomnice‘. Přitom hned za tímto heslem následuje cysticerkus s výkladem ‚larválne štádium pásomnice; uhor‘. Jistě i zde by bylo možno zkrátit výklad u názvu cysticerkóza takto: ‚choroba vyvolaná cysticerkom‘.

Z ekonomických důvodů se přechýlené femininum uvádí v závorce u maskulina [160]a výklad je formulován pouze ve vztahu k maskulinu. Ostatní typy modifikačních a transpozičních odvozenin se nesdružují do společných heslových odstavců, dokonce není ani v jejich definicích použito formálních odkazů na výchozí slova; např. u adverbií se opakují v příslušné modifikaci výklady užité u adjektiv. Zdá se to zbytečné, ale v některých případech se významová struktura adjektiva a adverbia opravdu liší a pak nestačí uvést u adverbia pouze formální odkaz. Např. u adjektiva absolútny je uvedeno pět významů a několik odborně zpřesněných odstínů, avšak u adverbia absolútne jsou pouze tři významy obecnějšího rázu. Tento postup je možný a často velmi správný, chceme-li se přesně přidržet dokladového materiálu. Stav materiálu však může v některých případech skutečnou situaci v jazyce zkreslovat. Proto je nutno dbát na to, aby rozdílnosti ve výkladu přídavného jména a odpovídajícího příslovce byly co nejmenší. Evidentní zkreslení skutečné situace způsobené nevyrovnaností a nerovnoměrností shromážděného materiálu je nutno korigovat vlastním jazykovým povědomím. Jako příklad lze uvést adjektivum absurdný a adverbium absurdne. U adjektiva je výklad: 1. protiviaci si, protirečiaci skutočnosti, nezmyselný; nemožný; nemysliteľný; hlúpy 2. nevhodný, nezmyselný. Adverbium je vyloženo takto: 1. krajne, prehnane, protirečivo (vo vzťahu ku skutočnosti) 2. nezmyselne 3. nemožne, nevhodne, nevyhovujúco. Je zřejmé, že uvedené výklady nejsou vyvážené a zdá se, že zcela zbytečně. Podle jazykového povědomí by u adverbia patrně stačil formální odkaz: absurdne prísl. k absurdný.

Jen zcela výjimečně je ve výkladu, což autorky v úvodu připouštějí, někdy užito slov, která nejsou jako hesla ve slovníku zařazena (např. u hesla ažetón je ve výkladu použito nezařazeného výrazu izopropylalkohol, u hesla ketokyselina výrazu ketoskupina).

Za formální nevyrovnanost lze považovat nejednotnost výkladu u odborných názvů některých oblastí. Např. u názvů hudebních nástrojů najdeme logicky do sebe nezapadající formulace výkladů:

aerofón … 3. vzduchozvučný hudobný nástroj (dychový nástroj)

fagot druh jazýčkového basového oktávového dreveného dychového nástroja

agada egyptský dychový nástroj podobný flaute

flauta jeden druh dreveného dychového hudobného nástroja

Z příkladů je patrno, že pro výklady odborných pojmů je důležité vzít v úvahu systém logické nadřazenosti a podřazenosti pojmů a opřít o něj i stavbu výkladu slov. Jednotný postup při formulaci výkladu zaručuje i jeho ekonomičnost, jednoduchost, názornost a jasnost.

Výklad je někdy zastoupen nebo doplněn domácím synonymem a někdy bývají připojena i antonyma, ovšem pokud existují. U přídavných jmen však bývají antonyma v některých případech vynechávána, přestože u příslušného substantiva antonymum je; např. u hesla diastola je za výkladem uvedeno antonymum systola, ale u adjektiva diastolický antonymum uvedeno není, přestože u hesla systolický antonymum diastolický je. V některých případech se zdá, že bylo pro výklad významu použito ne zcela uváženě neúplného nebo jednostranného materiálu. Např. u slova turista najdeme pouze odborný výklad (patrně přejatý z nějakého právního předpisu): ‚kto sa zdržiava v cudzej krajine dlhšie ako 24 hodín z dôvodov zábavných, zdravotných, obchodných a pod.‘

Každé přejaté slovo tvoří samostatnou heslovou jednotku, pouze přechýlené podoby feminin (srov. výše) se připojují do heslového odstavce příslušného maskulina. Pro uživatele to je jistě výhodné řešení, protože to velmi usnadní orientaci při hledání slov, má-li každé zařazené slovo své heslo. Zdá se však, že by posloužilo hospodárnosti opírat výklady odvozenin více o výklad výchozího slova a využít toho k maximálnímu zestručnění.

Výslovnost heslových slov se uvádí hned za heslem v hranatých závorkách, ale [161]jen tehdy, když se psaná podoba neshoduje s výslovností. U většiny citátových slov, sousloví a frází se výslovnost uvádí, ale často neúplně; někdy chybí délka slabiky, vynechává se vyznačení přízvuku v cizím jazyce a upozornění, že s se v daném případě nevyslovuje jako [z], nýbrž jako [s].

Důležitá je i výslovnost citátů přejatých z moderních jazyků, zvláště přízvuk a délka slabik v italských hudebních termínech (con calore — bez délky a přízvuku na předposlední slabice). Může to vést k domněnce, někdy nesprávné, že se snad jedná o ústupek vžívající se výslovnosti ve spisovné slovenštině, odlišující se od výslovnosti původního jazyka.

Autorky se v úvodu slovníku zmiňují o tom, že výslovnost slabik de, te, ne, le, di, ti, ni, li se ve slovníku neoznačuje, protože v přejatých cizích slovech se ve spisovné slovenštině tyto slabiky pravidelně vyslovují tvrdě (nikotín [vysl. nykotýn]); označují se naopak ty případy, kdy je výslovnost měkká (latinský [vysl. laťinský]). U některých hesel by snad bylo vhodné výslovnost uvést, i když jde o slova náležející mezi výše uvedené případy (dikobraz, diva, diván, polonina, ražniči), a to proto, že jejich výslovnost není ustálená.

Pro uživatele je velmi výhodné, že se některá slova zachycují ve výslovnostním přepisu na příslušném místě v abecedním pořadí s odkazem k psané podobě ([dizajn] — design; — nebylo by lépe uvést výslovnostní podobu [dyzajn]?). Pokud přejaté slovo už do jisté míry ve slovenštině zdomácnělo, píše se ve slovakizované podobě, např. damper, džem, šok. Při kolísání ve spisovné normě uvádějí se raději obě podoby (původní a poslovenštěná) a vzájemnými odkazy se naznačuje jejich souvislost: damper — : dumper; dumper [dam-] (novšie i damper).

Určování původu slov označují autorky v úvodu jako velmi složitou záležitost. Kladou si otázku, jak daleko jít po stopách přejímání některých slov z jednoho jazyka do druhého. Lze říci, že správně konstatují omezené možnosti slovníku cizích slov v této věci; slovník cizích slov nemůže zastoupit úkol slovníku etymologického ani naučného, a proto jeho informace o původu cizích slov má jen dokreslovat výklad hesla a představu o fungování slova v domácí slovní zásobě. Předem stanovenými zkratkami se může jen zhruba naznačit stopa historického vzniku přejatých výrazů. Je mnoho slov, u nichž se původ nepodařilo zjistit, a je pravděpodobné, že u některých se to už nikdy nepodaří. Kromě toho se u mnohých nabízí dvojí nebo několikerý výklad původu. U takovýchto slov je v recenzovaném slovníku místo údaje o původu uveden na příslušném místě v závorce otazník. Zdá se však, že autorky z obavy, aby se nedopustily nepřesnosti, označují raději více hesel otazníky, i když by s určitou mírou jistoty bylo možno původ stanovit. Tak např. slovo alager je francouzského původu a slovo cvok je německého původu bez velkých pochyb; přesto jsou tato slova označena otazníkem. Podobně je tomu u slov filafil (z francouzštiny), flečer (z angličtiny), flogopit (z řečtiny), hajmory, hajmorový (z angličtiny); kaleta (z turečtiny), kampeška (z francouzštiny), kencia (z angličtiny), kušnier (z němčiny) atd.

V některých případech by prospělo uvést kromě nejdůležitějšího jazyka i jazyk, který převzetí zprostředkoval nebo který byl historicky původnějším zdrojem převzetí. Např. u slova forint by vhodně dokreslilo postavení tohoto slova vyznačení zprostředkujících jazyků němčiny a maďarštiny vedle základního zdroje — italštiny. Podobně je tomu u slov: kopejka (lépe uvést vedle ruštiny i tatarštinu); kopírovat (vedle latiny i němčinu); kontuš (vedle polštiny i maďarštinu); kaskadér (vedle franštiny i italštinu); komplic (vedle franštiny i němčinu) atp.

U jistého počtu slov by bylo možno uvažovat o jiném původu, než který je uveden. Např. u slova feston by bylo vhodnější uvést dotvářející jazyky než prapůvodní latinu (franština → italština); italská a francouzská slovní zásoba je kromě nepatrných výjimek celá původem z latiny, takže pro uživatele slovníku je informativnější uvést přímo ten románský jazyk, z něhož bylo slovo přejato; latinský původ [162]lze při tom považovat za samozřejmý předpoklad. Trochu jiná nepřesnost je u slova formaldehyd; toto slovo je složeno z části latinské, arabské a řecké, ale ve slovníku je označeno jako slovo původu latinského. Podobně lze u slova kodein považovat za vhodnější uvést jako původní jazyk spíše řečtinu než latinu (která je uvedena ve slovníku). Řecká slova totiž běžně přecházela do evropských jazyků prostřednictvím latiny, ale při uvádění původu slov přejatých z latiny je výhodné rozlišit, která z nich jsou od původu latinská a která jsou zprostředkována z řečtiny; je to pro uživatele slovníku informativnější. Sloveso konkretizovat ukazuje svým zakončením na původ francouzský. Základ slova je sice z latiny, jak to slovník uvádí, ale uvážíme-li, že kromě nepatrných výjimek jsou všechna francouzská slova původem z latiny, je vhodnější označit za zdroj převzetí slova franštinu.

Slovo kap je francouzského původu (a ovšem z latinského caput); angličtina uvedená ve slovníku jako původní jazyk, z něhož bylo slovo přejato, patrně nebyla prostředníkem přejetí do evropských jazyků, nýbrž sama slovo přejímala. U slova kupola se jeví jako vhodnější uvést místo latiny italštinu jako původní jazyk, a to ze stejného důvodu, který jsme uvedli u substantiva feston a u slovesa konkretizovat.

Co se týče mluvnického rázu, upozorňují autorky v úvodu, že slovník cizích slov nemůže plnit úlohu normativního slovníku spisovného jazyka, a proto jsou gramatické údaje uváděny jen v minimální míře. U substantiv je slovnědruhový údaj zprostředkován uvedením koncovky druhého pádu (popř. zkratky neskl.) a gramatického rodu. U adjektiv se též uvádí v příslušných případech zkratka neskl., ale jiné gramatické informace se vynechávají. Jestliže se adjektivní i adverbiální podoba shoduje, je to rovněž vyznačeno zkratkami (fajn neskl. príd. i prísl.); jinak se zkratek príd. nebo prísl. neužívá, protože z výkladu je patrno, o jaký slovní druh jde; stejně se spoléhá na výklad v záležitosti slovesného vidu, a to i u obouvidových sloves (abscedovať ‚hnisať, zhnisať‘). Snad by bylo vhodné uvést více gramatických údajů u slov, při jejichž skloňování může být uživatel v nejistotě; těch ovšem není mezi přejatými slovy velký počet (např. idea, kuli ap.).

Předložkové a bezpředložkové vazby se uvádějí v kulatých závorkách hned za slovesem, např. interesovať sa (o dačo, o dakoho); zainteresovať (dakoho na dačom); frankovať (dačo); archaizovať (dačo i bezpredm.). Při rozlišování vazeb podle významu se uvádí vazba až za číslicí uvádějící pořadí významů: puncovať 1, (dačo) … s. (dakoho, dačo) … Uvádění těchto vazeb však není v mnoha případech důsledné, např. u slovesa špekulovať není vazba ani u prvního významu (obchodovať s čím), ani u druhého (mnoho o dačom premýšlať) a u třetího (nereálne premýšľať) není zkratka bezpredm., která zde je pro významové odlišení důležitá. Podobně není významové rozlišení podle vazby správně uvedeno u slovesa modelovať, riskovať atp.

O své práci na stylistickém vymezování slov píší autorky v úvodu: „Slová i jednotlivé významy slov sme sa snažili označiť vhodnými štylistickými kvalifikátormi (napr. kniž., hovor., expr., pejor., vulg., slang., odb., lek., anat., lingv., drev., poľnohosp.). Kvôli presnejšiemu označeniu sa jednotlivé skratky vhodne kombinujú, napr. hovor. zastar., kniž. zastar., hovor. expr. a pod.“ Tím jsou naznačeny obtíže, s nimiž je tato práce spojena, zvláště u slov už dříve přejatých z němčiny a někdy i z franštiny (fajn, fald, foršus; garsónka, konduktor). Rozhodnout, nakolik takováto slova náleží ještě do hovorového spisovného stylu, není vždy jednoduché.

V rámci celkové lexikografické činnosti slovenské lze Slovník cudzích slov hodnotit jako velmi přínosný čin pro kulturu slovenského jazyka, i když nelze opomenout některé nedostatky; bude-li připravováno další vydání, prospělo by odstranění některých nevyrovnaností ve výběru hesel i v jejich zpracování a důsledná a systematická redakční kontrola díla jako celku. Přesto je to jazyková pomůcka užitečná, a pokud se uživatel zajímá především o výklad významu přejatých slov, může dobře posloužit i českému čtenáři.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 2, pp. 156-162

Previous Iva Nebeská: Česká monografie o složitém souvětí

Next Slavomír Utěšený: Sovětský příspěvek k teorii i praxi nářeční lexikologie