K syntakticko-sémantické konkurenci aktivních, participiálních a reflexívních konstrukcí

František Štícha

[Articles]

(pdf)

К синтактико-семантнчеcкой конкурренции активных, причастных и рефлексивных конструкций / La concurrence syntaxique el sémantique des constructions actives, passives et réflexives

Naše i světová lingvistická literatura posledních let řeší poměrně úspěšně závažné teoreticko-empirické problémy sémanticko-syntaktické utvářenosti vět přirozeného jazyka.[1] Soustavné pozornosti a systematického výzkumu se začíná dostávat významné oblasti strukturace věty, zahrnované pod pojem hierarchizace větných struktur (hierarchizovanosti věty).[2] Tak jak je dosud chápána, spočívá tato hierachizace v podstatě na principu (široce pojaté) konverze, zevrubně zpracovávané ve studiích Apresjanových.[3] Závažným a vhodným pojmem termínem je v této oblasti sémantiky (vedle termínů konverze a hierarchizace) termín diateze,[4] pokud ho vyhrazujeme pro binární vztah vyšších rovin (počínaje rovinou formálně syntaktickou) jazykové struktury, tj. pro vztah reprezentace vyšší roviny (více abstraktní) nižší rovinou (méně abstraktní) inherentně obsažený ve větné struktuře již hierarchizované.

Domníváme se, že pro adekvátní teoretickou systemizaci syntakticko-sémantických struktur je zapotřebí počítat se třemi rovinami[5] jazykové reprezentace dějových situací (viz obrázek):

(1.) Rovinou nejvyšší, nejobecnější je struktura relačních hodnot participantů dějové situace implikovaných lexikální sémantikou predikátu; odlišujeme ji od [184]struktury sémantických funkcí věty a označujeme ji termínem propoziční struktura.[6] Propoziční struktura v našem pojetí je konstituována souborem nejvýše tří aktantů. Tyto aktanty odpovídají obsahům valenčních elementů predikátu a nazýváme je termíny subjekt[7] (původce děje — v našem souboru sémantických rolí bude původce děje neboli subjekt odlišnou veličinou od pojmů termínů agens a nositel děje), objekt (v tomto pojmu zobecňujeme pojmy nositel děje a patiens) a lokace/adresát. V naší koncepci má zásadní význam předpoklad, že subjekt a objekt jsou aktanty sémanticky variantní, zatímco lokace či adresát je sémanticky invariantní. Sémantickou variantnost propozičních aktantů považujme za funkci věty.

(2.) Nižší, méně obecnou rovinou, spjatou s rovinou předcházející, obecnější vztahem reprezentace, je struktura sémantických funkcí věty, kterou lze označit jako (specifickou) strukturu větněsémantickou, tj. sémantickou strukturu specifikovanou v rámci věty. Větněsémantická struktura je psychickou stylizací objektivních elementů dějové situace do různých sémantických „rolí“. Odlišné sémantické role jsou zejména gnozeologicko-jazykovými strukturami přisuzovány původci děje.

(3.) Na nejnižší a z jistého hlediska vlastně jazykové rovině je „psychická stylizace“ dále modifikována, resp. je reprezentována odlišnými strukturami formálně jazykovými (syntaktickými); tyto struktury jsou různými konfiguracemi formálněsyntaktických veličin a jejich pádových forem.

Vzhledem k vzájemným vztahům mezi aktivní formou slovesnou (AFS), participiální formou slovesnou (PFS) a reflexívní formou slovesnou (RFS), které se dále v našem článku objasňují, lze postulovat tyto sémantické role v rámci subjektu (původce) děje: (1.) agens, tj. entita provádějící lexikálněsémanticky specifikovaný děj vyjádřený příslušným predikátem, např. Eva obléká Janu; (2.) iniciátor, tj. entita způsobující děj reprezentovaný příslušným predikátem, přičemž děj způsobující není lexikálněsémanticky specifikován, např. Eva spálila husu (tj. ‚způsobila, že se husa [185]spálila‘); (3.) kauzátor, tj. entita vyjadřující (z hlediska působení děje zcela pasívní) příčinu děje, např. Les Jirku polekal;[8] (4) mediátor, tj. entita bezprostředně realizující děj nazíraný jako děj „o sobě“, jako autonomní proces, např. Voda zaplňuje výmoly. Vedle původce děje postulujeme komplementární pojmy nositel děje a patiens.[9] Nositel děje je sémantická role reprezentovaná podmětem intranzitivního syntaktického modelu, anebo komplementem tranzitivního modelu kauzativní sémantické struktury (srov. Štícha, 1981), např. Džbán (nositel děje) se rozbil — Karel (iniciátor) rozbil džbán (nositel děje) z neopatrnosti. Patiens je sémantická role reprezentovaná komplementem v tranzitivním modelu základního rodu nekauzativní sémantické struktury, např. Karel zdvihl kámen, anebo podmětem pasívní konstrukce (participiální formy), např. Kámen byl zdvižen.

Pokud jde o sémantickou variantnost subjektu, lze diskrétnost jednotlivých sémantických rolí této propoziční veličiny znázornit následující tabulkou:[10]

role	uskutečňovat	provádět	způsobovat	být příčinou
mediátor	+	—	(—)	(—)
agens	(+)	+	—	(—)
iniciátor	(—)	—	+	(+)
kauzátor	(—)	—	(—)	+

Jistým způsobem si konkurující větné konstrukce s AFS, PFS a RFS (např. Ta zpráva mě rozrušila / Rozrušil jsem se tou zprávou / Byl jsem rozrušen tou zprávou) představují jádro množiny větných struktur derivovaných z téže propozice, tj. z jediného slovesnědějového obsahu. Pro popis paradigmatiky větných struktur[11] bude účelné a výhodné předpokládat týž slovesnědějový obsah v případech jako zlomit — zlomit se, zastavit — zastavit se, rozbít¹ (‚provést rozbití‘) — rozbít² (‚způsobit rozbití‘), zaplnit — zaplnit se atd. Významové rozdíly tu mají vysoce abstraktní, kategoriální povahu; týž pojmový obsah se jednou uplatňuje jako děj „interní“, intranzitivní, neagentní, podruhé jako děj „externí“, tranzitivní, agentní atp. Je tu možno spatřovat obdobu mezi propozicí (v našem i Danešově smyslu) a větou na jedné straně a mezi obsahem slovesného děje a jeho realizací ve větě: tak jako propozice se nikdy nerealizuje ve větě v „čisté podobě“ (srov. Teoretické základy, 1975, s. 21), tak také slovesnědějový obsah je v jazyce vždy nějak „stylizován“ nebo modifikován.

Při řešení vztahů mezi AFS, PFS a RFS a komponenty jimi vytvářené syntaktické paradigmatiky daného slovesného hyperlexému[12] nelze pominout otázku, jsou-li tyto vztahy nějak kompatibilní s tradičním pojmem slovesného rodu. Z našich lingvistů zabývajících se problémy týkajícími se našeho tématu odpovídá M. Grepl (1973) na danou otázku v podstatě záporně, když tvrdí, že řešení vztahů mezi RFS, PFS a případy typu Menja kritikujut leží za hranicemi dosavadního chápání slovesného rodu. Greplovy pojmy termíny deagentizace a deagentní větný typ jsou relevantní z hlediska jak objektivní jazykové reality (řečeno s Bondarkem — [186]jazykové ontologie), tak jejího teoretického lingvistického modelu; ovšem jen za předpokladu, že pojem agens představuje v systému syntakticko-sémantických hodnot diskrétní a komplementární veličinu. Je-li ovšem u Grepla agens pojat jednak jako činitel personický, jednak jako nositel predikačního příznaku u sloves stavových, není jasno, jak hodnotit případy typu Voda zaplňuje výmoly — Výmoly se zaplňují vodou, Rozrušil jsem se tou zprávou — Ta zpráva mě rozrušila apod. Podle Greplova vymezení by věta Ta zpráva mě rozrušila musela být deagentní, neboť nositel stavu tu není reprezentován podmětem; k takovým závěrům Grepl patrně svým pojetím deagentizace nemířil. K podobným nejasnostem dochází i u mnoha jiných badatelů. Z našich lingvistů např. R. Mrázek (1976) považuje věty jako Hrnek se rozbil, Obličej se mu zkřivil bolestí za větný typ agentní a podmětový nominativ pak považuje za reprezentanta sémantické role označované autorem jako agens; v konverzní struktuře Bolest mu zkřivila obličej pak uvažuje jako agens opět podmětové jméno v nominativě, které ovšem v komplementální syntaktické pozici reprezentovalo patients. Domníváme se, že tyto rozpory je možno překlenout jenom tím, že stanovíme rozsáhlejší soubor sémantických rolí podmětu tak, aby jimi bylo možno popsat sémanticko-syntaktické hierarchizační procesy a typy větněsémantických struktur. O stanovení takového souboru jsme se pokusili.

Pojem slovesného rodu, tak jak se s ním v starší i novější literatuře (zvláště ruské a sovětské) pracuje, zahrnuje podle našeho názoru v podstatě tři jazykové jevy nějakým způsobem příbuzné:

(1.) Především se tu vždy brala v úvahu existence jistých slovesných forem, které se různě uplatňují v syntaktické a/nebo sémantické struktuře věty. Existence AFS, PFS a RFS se obrážela v pojmu slovesný rod zejména v ruské a sovětské jazykovědné tradici,[13] zatímco jinde (např. v jazykovědě naší a německé) se tento pojem rezervoval pouze pro binární morfologicko-syntaktické opozice (např. chválí — je chválen) reprezentující ústřední a „čistý“ typ konverzních syntaktických struktur.[14]

(2.) Jiným jevem, který našel uplatnění v pojmu slovesného rodu rovněž zejména v jazykovědě ruské a sovětské, je to, co bychom mohli nazvat kategorií slovesného děje nebo typem procesu, potenciálně zahrnujícím aspekty referenční (vztah k vnější skutečnosti), obsahové (vztah k obsahu vědomí) a významové (vztah k obsahu vědomí prostřednictvím jazykové formy a k aktivnímu působení této formy na obsah),[15] skrze které se konstituují jisté strukturní složky slovesného významu, resp. jazykové hodnoty slovesného děje. Je-li nesporně důležitým, ne-li hlavním úkolem syntaktického výzkumu zjišťovat a popisovat (syntakticko-sémantické) větné struktury konstituované nějakými relevantními, tj. dostatečně objektivně rozlišenými, diskrétními jazykovými vztahy, bude patrně účelné vycházet při klasifikaci slovesných dějů z jejich základní jazykem implikované dichotomie na procesy tranzitivní a intranzitivní. Tuto opozici je možno chápat jako jazykovou kategorii potenciálně vlastní libovolnému slovesnědějovému obsahu, která se ovšem neprojevuje u všech sloves, ať z důvodů vnitřně jazykových, či komunikativně sociálních. Je patrně záležitostí vnitřně jazykovou, systémovou, že nemáme v češtině např. tyto protiklady: Papír hoří — *Karel hoří papír (v angl. se v obou případech užívá slovesa burn; v maďarštině je tato významová korelace signalizována morfologicky ég — éget), Květiny zvadly vedrem — *Vedro zvadlo květiny (ve francouzštině je faner ‚působit vadnutí‘ a se faner ‚vadnout‘) atp. Z druhé strany jsou patrně některé slovesnědějové [187]obsahy v našem vědomí primárně spjaty s určitým „způsobem slovesného děje“ (to by ovšem vyžadovalo systematického typologického šetření), jiné zase mohou být prezentovány v odlišných větných modelech supletivními prostředky různého stupně, např. sušit — schnout, lít — téci (angl. má v obou případech pour). Tu se ovšem na protiklad tranzitivního a intranzitivního děje zpravidla navrstvuje ještě nějaká lexikálněsémantická diference, např. Eva suší prádlo na topení — Prádlo se suší na topení × Listí na stromech schne a opadává.

(3.) Posledním podstatným jevem při konstituování pojmu slovesný rod je již zmíněná konverze syntaktických struktur.[16] Jde tu o dvojí typ konverzních větných struktur reprezentovaných protiklady: (1.) AFS — PFS; (2.) AFS — RFS.

Nastíněná problematika ukazuje, jaké široké strukturní a systémové pole větné sémantiky, v němž se prolínají aspekty morfologické, formálně syntaktické a větněsémantické, se obráží v pojmu slovesný rod. Nicméně hlubší seznámení s odbornou literaturou umožňuje dospět k názoru, že termín slovesný rod, ať je vymezován jakkoli pro jakýkoli jazyk, je v lingvistickém úzu zakotven jako termín, kterým se označuje jistá komplexní vlastnost slovesa, jíž jsou umožněny různé způsoby větné reprezentace dějových situací.

Slovesný rod v našem vymezení je gramatická kategorie tvořená v českém jazyce trojčlenným morfologickým paradigmatem slovesného lexému a odrážející, tj. jazykovým výrazem materializující, trojí charakter predikačního vztahu entity a jí predikovaného dějového příznaku. Lze pak s Cholodovičem říci, že slovesný rod vymezujeme jako morfologicky vyznačenou diatezi. Definujeme-li diatezi jako typ reprezentace větněsémantické struktury strukturou formálně syntaktickou, pak mají např. věty Karel naplnil sud (vodou) a Voda naplnila sud odlišnou diatezi; změna diateze ovšem v tomto případě není formálně (tj. morfologicky) signalizována, a proto mluvíme o témže (morfologickém) rodu slovesném. Naproti tomu věty Voda naplnila sud a Sud se naplnil vodou mají tutéž strukturu větněsémantickou, ale liší se diatezí, neboť jsou odlišně syntakticky formovány. Protože tato odlišná syntaktická utvářenost je provázena změnou slovesné morfologické formy (naplnit — naplnit se), je v obou konstrukcích i různý morfologický rod.

Trojí charakter predikačního vztahu entity a jí predikovaného dějového příznaku se projevuje tak, že entita reprezentovaná podmětem věty je vůči slovesnému ději: (1.) původcem agentním (resp. iniciačním), např. Karel (agens) naplnil sklenici vodou, nebo neagentním, např. Voda (mediátor) naplnila sklenici; (2.) nositelem děje, např. Sklenice se naplnila vodou; (3.) patiensem, např. Sklenice byla naplněna.

Trojí morfologická rodová forma vyznačuje trojí rod: AFS odpovídá rod, který budeme nazývat základní, PFS rod pasívní a RFS rod intranzitivní. Rod vyjádřený AFS (které by bylo možno říkat přesněji forma nulová) je základní v tom smyslu, že není signalizován materiálním jazykovým výrazem morfémové povahy reprezentujícím specifickou gramatickou funkci, i v tom smyslu, že je konstituentem základního modelu české věty, tj. větného modelu tranzitivního, v němž podmětem reprezentovaná entita je původcem děje. Je ještě jiný důvod, proč dáváme přednost termínu rod základní proti tradičnímu rod aktivní: Zatímco PFS reprezentuje vždy agentní větněsémantickou strukturu, AFS je bezpříznaková a je schopna reprezentovat všechny typy větněsémantické struktury (neagentní, agentní, iniciační, kauzativní).

Útvar sloveso + se je ovšem, jak známo, značně polyfunkční a ne vždy je rodovou formou. Je jí pouze tehdy, splňuje-li následující podmínky: (1.) sloveso spojující se [188]s morfémem se je kauzativní. Jako kauzativní označujeme pouze taková slovesa, která lexikálněsémanticky specifikují děj způsobovaný (tj. označují způsobovaný druh činnosti), ale děj způsobující takto nespecifikují; jde tedy o slovesa jako kazit, rozrušovat apod., nikoli však např. oblékat ap. (srov. Štícha, 1981); (2.) spojením slovesa (v jakémkoli z jeho tvarů) nedochází k lexikálněsémantickému posunu, tj. přehodnocení pojmu slovesného děje vyjádřeného nereflexívním slovesem v příbuzný, nicméně odlišný pojem slovesného děje vyjádřený reflexívním derivátem; např. výrazy kazit a kazit se reprezentují týž pojem ‚kažení’, kdežto výrazy strhnout (plakát) a strhnout se (strhla se bouře) jsou odlišnými prostředky (znaky) různých pojmů, a jde tedy o různá slovesa; (3.) sloveso spojující se s morfémem se je (potenciálně) akční a tímto spojením vzniklá reflexívní forma je prostředkem označování odpovídajícího procesu nazíraného („stylizovaného“) jako proces autonomní (děj „o sobě“). Status rodové formy má reflexívní konstrukce tehdy, jestliže splňuje všechny tři uvedené podmínky.

Konkurence AFS, PFS a RFS v rámci jediného syntaktického paradigmatu je často omezena pouze na konkurenci buď jen AFS a PFS, nebo jen AFS a RFS, event. RFS a PFS; v některých případech je pak možno realizovat daný propoziční obsah pouze formou jedinou:

(1) Stavbu poškodily otřesy půdy / Stavba se poškodila otřesy půdy / Stavba byla poškozena otřesy půdy;

(2) Nábytek pokrývá prach / Nábytek se pokrývá prachem / *Nábytek je pokrýván prachem;

(3) Ostrov pohlcuje moře / *Ostrov se pohlcuje mořem / Ostrov je pohlcován mořem;

(4) Jirka zlobí rodiče / *Rodiče se zlobí Jirkou / *Rodiče jsou zlobeni Jirkou;

(5) *Uhodilo mě zábradlí / *Uhodil jsem se zábradlím / *Byl jsem uhozen zábradlím / Uhodil jsem se o zábradlí.[17]

Zjistili jsme některé typy větněsémantických struktur, v nichž lze participant v pozici podmětové převést do syntaktické pozice komplementální pouze nahrazením formy AFS formou reflexívní, zatímco v jiných typech lze tuto operaci provést pouze nahrazením AFS formou participiální; struktuře kauzativní je pak zpravidla vyhrazena jen AFS:

(1) Stromy obalují květy / Stromy se obalují květy / *Stromy jsou obalovány květy; (2) Vodu pokrývá led / Voda se pokrývá ledem / *Voda je pokrývána ledem; (3) Oblohu zatahují mraky / Obloha se zatahuje mraky / *Obloha je zatahována mraky; (4) Nábytek pokrývá prach / Nábytek se pokrývá prachem / *Nábytek je pokrýván prachem; (5) Rostliny čistí vodu / Voda se čistí rostlinami / *Voda je čištěna rostlinami; (6) Hranol láme paprsky / Paprsky se lámou v hranolu / *Paprsky jsou lámány v hranolu; (7) Líce jí polil ruměnec / Líce se jí polily ruměncem / *Líce jí byly polity ruměncem; (8) Plány mu naplnily hlavu / Hlava se mu naplnila plány / *Hlava mu byla naplněna plány;[18] (9) Dusila ho úzkost / Dusil se úzkostí / *Byl dušen úzkostí; (10) Chyby ho poučily / Poučil se chybami / *Byl poučen chybami; (11) Voda zaplavila vesnici / *Vesnice se zaplavila vodou / Vesnice byla zaplavena vodou; (12) Vítr roznesl listí / *Listí se rozneslo větrem / Listí bylo rozneseno větrem; (13) Blesk rozpoltil strom / *Strom se rozpoltil bleskem / Strom byl rozpolcen bleskem; (14) Vlna převrhla loďku / *Loďka se převrhla vlnou / Loďka byla převržena vlnou; (15) Ostrov pohltilo moře / *Ostrov se pohltil mořem / Ostrov byl pohlcen mořem; (16) Překážka Karla zastavila / *Překážkou se Karel zastavil / *Překážkou byl Karel zastaven.

První typ větněsémantické struktury (příklady (1)—(10)) formálněsyntakticky reprezentované pouze dvojčlenným paradigmatem lze charakterizovat jako auto[189]nomní proces implikující dvě sémantické role: (1.) prostředkový subjekt (mediátor); (2.) nositele děje. Vlastní formou takto „stylizované“ dějové situace je intranzitivní model s reflexívní konstrukcí. Tím lze vysvětlit, že v citovaných případech vyhraněné „nazíravosti“ je konstrukce s participiální formou nepřijatelná (ovšem pouze v nemetaforickém užití v stylisticky bezpříznakovém kontextu), resp. nenoremní. Znamená to, že sémantická role mediátor je na formálněsyntaktické rovině reprezentována: (1.) podmětem v syntaktickém modelu s AFS; (2.) komplementem výhradně v syntaktickém modelu s RFS.

Druhý typ větněsémantické struktury ((11)—(15)) je formálněsyntakticky reprezentován dvojčlenným paradigmatem konverzních syntaktických struktur s AFS a PFS a lze ho sémanticky charakterizovat jako dvouparticipantní proces, jehož subjektový participant je neživá entita „stylizovaná“ do role agentu. Daný typ charakterizujeme (na rozdíl od předchozího a následujícího) jako agentní větněsémantickou strukturu. V termínech vztahů reprezentace lze daný typ určit následujícími vztahy: sémantická role agens je na formálněsyntaktické rovině reprezentována (1.) podmětem v syntaktickém modelu s AFS, (2.) komplementem výhradně v syntaktickém modelu s PFS.

Třetí typ (16) větněsémantické struktury formálněsyntakticky reprezentovaný toliko jednočlenným paradigmatem lze charakterizovat jako autonomní proces implikující sémantické role kauzátora a nositele děje.

Lze dovodit, že transformační vztahy výše exemplifikovaných jevů se zakládají na principu: (1.) konverzní variabilnosti tranzitivního modelu agentní větněsémantické struktury (Vlna převrhla loďku — Loďka byla převržena vlnou); (2.) konverzní variabilnosti neagentní větněsémantické struktury formálněsyntakticky reprezentované různými syntaktickými modely (Nábytek pokrývá prach — tranzitivní model / Nábytek se pokrývá prachem — intranzitivní model); (3.) agentní nebo neagentní myšlenkové „stylizace“ a jazykové strukturace daného slovesnědějového obsahu (Stavba se poškodila otřesy půdy — neagentní strukturace / Stavba byla poškozena otřesy půdy — agentní strukturace).

Protiklad základního a pasívního rodu je založen na protikladu nazírání děje buď jako činnosti agentu, anebo jako zasahování objektu; základním rodem vypovídáme o agentu a jeho činnosti, kdežto prostřednictvím pasíva vypovídáme o objektu a ději, jímž je zasahován.[19]

Protiklad základního rodu a intranzitiva je sémanticky zakotven v protikladu kauzujícího a kauzovaného děje. Kauzovaný děj je bezprostředně spjat s dějem kauzujícím, je v něm obsažen jako jeho důsledek, proto lze označit danou opozici jako propoziční inkluzi.

Protikladem PFS a RFS je reprezentován protiklad „samovolného“, autonomního procesu a procesu působeného: vzbudil se — byl vzbuzen. Protiklad intranzitivního a pasívního rodu je na sémantické rovině ekvivalentní protikladu agentní větněsémantické struktury (AVS) a struktury neagentní (NVS) reprezentovanému týmž tranzitivním modelem: Hluk ho vzbudil (tranzitivní model NVS) — Vzbudil se hlukem (intranzitivní model NVS) — Syn ho vzbudil (základní tranzitivní model AVS) — Byl vzbuzen synem (konverzní syntaktický model AVS).

Protikladnost formy (PFS — RFS) je protikladem v označení toliko v případě nevyjádření subjektu: vzbudil se (sám) — byl vzbuzen (někým), kdežto různost [190]nazírání sémantické funkce komplementu, jímž označujeme subjekt děje, způsobuje v mnohých případech neutralizaci daného výrazového protikladu jako protikladu znakové povahy. Tak např. možnost utvořit a funkčně použít vylučovacího souvětí typu Ta stavba se (sama) nepoškodila, nýbrž byla poškozena je dána protikladností rodových forem reprezentujících protikladnost referenční. Ovšem ve větách Stavba se poškodila otřesy půdy a Stavba byla poškozena otřesy půdy je zachován pouze protiklad v „nazíravosti“, ve vyjádření, kdežto „předmětný poukaz“ je v obou větách totožný.

Protikladnost referenční složky významu intranzitivní a pasívní diateze je dána v určitých aspektech objektivní odlišností označované dějové situace: Výpovědí Jirka se právě vzbudil referujeme o procesu, který proběhl v objektu označeném propriem Jirka; naproti tomu výpovědí Jirka byl právě vzbuzen referujeme nikoli toliko o procesu, který proběhl v daném objektu, nýbrž o procesu, kterým je „navíc“ daný objekt zasahován zvnějšku; v tomto smyslu jde o různé dějové situace a odpovídající větné konstrukce jsou různá označení. Objektivnost protikladu autonomního a působeného procesu je dána protikladem nediferencovanosti a diferencovanosti děje a jeho agentu; pokud je daný protiklad gnozeologicky nebo komunikativně relevantní (např. vzbudit se v důsledku fyziologických pochodů v mozku nevyvolaných, anebo vyvolaných vnějším impulsem), potud mluvíme o protikladu v označení (referenci); jestliže není natolik podstatný, aby změnil věcný obsah dané výpovědi, mluvíme pouze o protikladu v nazírání charakteru slovesného děje, např. Unavil se dlouhým pochodem — Byl unaven dlouhým pochodem, Rozrušil se tou zprávou — Byl rozrušen tou zprávou atd. O protikladné nazíravosti tu mj. svědčí to, že pouze v konstrukcích s reflexívní formou lze užít zájmena sám, a to i tehdy, udáváme-li (neagentního) původce děje, např. Okno se samo otevřelo větrem — *Okno bylo samo otevřeno větrem. V takových případech vypovídáme o ději jako o autonomním procesu a dodatečně udáváme příčinu daného jevu reprezentovanou ve větě instrumentálovým komplementem.

Zkoumáme-li možnost užít ve větě konstrukce s instrumentálem a RFS, lze tu intuitivně zjistit celou poměrně rozsáhlou stupnici „míry přijatelnosti“, resp. noremnosti, jejímž jedním pólem jsou struktury typu Výmoly se (samy) zaplňují vodou a pólem opačným (umělé a nereálné) konstrukce jako *Ostrov se pohlcuje mořem (případy s živým agentem jako *Vzbudil se manželkou necháváme zcela stranou). Mezi tyto krajní póly spadají pak případy jako: Tyč se zkroutila žárem, Rozrušil se tou zprávou, Probudil se hlukem, Stromy se vyvracely vichřicí, Voda se ohřívá sluncem, Prach se pohlcuje filtrem atp. V zásadě je možno užít instrumentálového komplementu v reflexívní konstrukci jen tehdy, jestliže se pojímá jako reprezentant sémantické role neagentního původce děje (příčiny nebo prostředku). Jde tu ovšem do jisté míry o subjektivní pojetí a v některých případech lze pak pochybovat o přijatelnosti (noremnosti) dané konstrukce.

Snad ještě rozmanitějšími aspekty přijatelnosti se projevují konstrukce participiální. Důvody komunikativní nepřijatelnosti vět s pasívní diatezí jsou různorodé, jsou různým způsobem zakotveny v systému jazyka, vázány různými strukturními jazykovými vztahy. Kvalitou těchto strukturních vztahů je i podmíněna míra přijatelnosti pasívní diateze. Odlišnou míru přijatelnosti, stupeň noremnosti lze zjistit např. v těchto konstrukcích: *Jsem bolen hlavou, *Jsem myt sebou, *Jsem tlačen botami, *Stůl je pokrýván ubrusem, * Místnost je zaplňována unikajícím plynem, Byl jsem štípnut včelou atd. Použitelnost pasíva je kromě vnitřních jazykových vztahů v různé míře ovlivněna též stylem (stylovým druhem) jazykového projevu (textu) a stylizací jednotlivých výpovědí i nadvýpovědních textových segmentů.

Existence aktivní (nulové), participiální a reflexívní rodové slovesné formy a syntakticko-sémantické konkurence těchto forem je — jak jsme mohli v tomto [191]příspěvku pouze naznačit — zapojena do složité více či méně uspořádané soustavy strukturních vlastností a vztahů jazykové reprezentace dějových situací a jejich myšlenkových modelů. Systém strukturních vlastností a vztahů v jazyce je možno odhalovat a taxonomicky modelovat na základě řečových daností, anebo na základě různých intuicí ověřených vztahy formální exponence obsahových struktur.[20] Patrně pouze druhou cestou je možno zjistit, zda nějaká větná konstrukce lexikálně smysluplná a utvořená „normálním“ způsobem, tj. „způsobem, zanechávajícím po stránce formální dojem obvyklosti“ (Mathesius, 1947) (např. Nábytek je pokrýván prachem) je nebo není přijatelnou výpovědí v dané řeči a systémovou větou daného jazyka.

 

LITERATURA

 

APRESJAN, JU. D.: Eksperimental’noje issledovanije semantiki russkogo glagola. Moskva 1967.

APRESJAN, JU. D.: Leksičeskaja semantika. Moskva 1974.

DANEŠ, F.: Sémantická struktura větného vzorce. In: Otázky slovanské syntaxe II. Brno 1968.

DANEŠ, F.: K otázce větných členů. SaS, 38, 1977, s. 131—143.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z.: Hierarchizace sémantické struktury věty. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinár. sjezd slavistů v Záhřebu. Praha 1978, s. 67—77.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. - KOŘENSKÝ, J.: Práce o sémantické struktuře věty. Praha 1973.

DOKULIL, M. - DANEŠ, F.: K tzv. mluvnické a významové stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1968, s. 231—246.

DOLININA, I. B.: Nekotoryje voprosy ischodnosti i proizvodnosti sintaksičeskich struktur. In: Problemy lingvističeskoj tipologii i struktury jazyka. Leningrad 1977, s. 138—143.

Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textenbearbeitung II. Praha 1975.

GREPL, M.: Deagentnost a pasívum v slovanských jazycích. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinár. sjezd slavistů (Varšava 1973). Praha 1973.

GREPL, M.: K formálním exponentům větné sémantiky. SaS, 39, 1978, s. 274—277.

KACNEL’SON, S. D.: Tipologija jazyka i rečevoje myšlenije. Moskva 1972.

KOROLEV, E. I.: O zalogach russkogo glagola. In: Mysli o sovremennom russkom jazyke. Moskva 1969, s. 199—215.

LOMTEV, T. P.: Predloženije i jego grammatičeskije kategorii. Moskva 1972.

MACHÁČKOVÁ, E. - DANEŠ, F.: Sovětské práce o typologii pasívních konstrukcí. SaS, 36, 1975, s. 239—242.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

MRÁZEK, R.: Problematika tzv. hierarchizace propozice. SaS, 37, 1976, s. 86—97.

PADUČEVA, E. V.: O semantike sintaksisa. Moskva 1974.

PANEVOVÁ, J.: Kritéria pro zjišťování významu vět, SaS, 39, 1978, s. 96—105.

RUDNEV, A. G.: Kategorija zaloga. Slavia, 22, 1953, s. 254—266.

SIĽNICKIJ, G. G.: Glagolnaja valentnost’ i zalog. In: Tipologija passivnych konstrukcij. Leningrad 1974.

SUNDÉN, K. F.: I. The predicational categories in English; II. A category of predicational change in English. Uppsala 1916.

ŠAPIRO, A. B.: O zalogach v sovremennom russkom jazyke. In: Učennyje zapiski Moskovskogo gosudarstvennogo pedagogičeskogo instituta, vyp. I. Moskva 1941, s. 20—63.

ŠTÍCHA, F.: K užívání a významu dvojí formy trpného rodu v současné spisovné češtině. NŘ, 62, 1979, s. 1—14.

ŠTÍCHA, F.: Na okraj sovětského sborníku o problémech teorie gramatického rodu. SaS, 41, 1980, s. 162—166.

ŠTÍCHA, F.: Poznámky k pojmu kauzace. SaS, 42, 1981, s. 41—49.

Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny. SaS, 36, 1975, s. 18—46. (Dále Teoretické základy.)

Tipologija kauzativnych konstrukcij. Leningrad 1969.

[192]Tipologija passivnych konstrukcij, Leningrad 1974.

USPENSKIJ, V. A.: K ponjatiju diatezy. In: Problemy lingvističeskoj tipologii i struktury jazyka. Leningrad 1977, s. 65—84.

VINOGRADOV, V. V.: Russkij jazyk. Moskva 1972, s. 476—511.

ZIMEK, R.: Ponimanije passivnoj perspektivy predloženija v češskoj lingvistike. In: Problemy teorii grammatičeskogo zaloga. Leningrad 1978, s. 79—87.

 

R É S U M É

Zur syntaktisch-semantischen Konkurrenz von Aktiv-, Partizipial- und Reflexivkonstruktionen

Auf Grund spezifischen Charakters der syntaktischen und semantischen Konkurrenz der genannten Konstruktionen, z. B. Ta zpráva mě rozrušila / Tou zprávou jsem se rozrušil / Tou zprávou jsem byl rozrušen (Die Nachricht hat mich aufgeregt / Durch die Nachricht wurde ich aufgeregt / Durch die Nachricht hat ich mich aufgeregt), die wir untersucht hatten, ergaben sich einige Folgerungen, die unserer Meinung nach die Satzstruktur (d. h. ein Komplex von syntaktisch-semantischen Eigenschaften des Satzes) preziser zu ergreifen und zu systemisieren helfen können. Wir haben drei Ebenen der Satzrepresentation von Geschehensituationen postuliert: (1.) die Ebene der sog. Propositionsstruktur, die höher in der Satzstrukturhierarchie liegt, als (2.) die Ebene der (spezifischen) semantischen Struktur des Satzes, das heißt die Ebene der semantischen Rollen; (3.) die Ebene der formalsyntaktischen Struktur (Ebene der Satzglieder). Auf der zweiten Ebene unterscheiden wir zwischen drei diskreten von dem formalsyntaktischen Subjekt (podmět) representierten Hauptrollen: (1.) Urheber des Geschehens, den wir von dem (2.) Träger des Geschehens und (3.) Patiens unterscheiden. Der Urheber des Geschehens ist vom Gesichtspunkt der gegebenen Konkurrenz keine einheitlich zu fassende semantische Rolle, sondern diese unterteilt sich in: (1.) Agens, z. B. Karl hebt den Stein; (2.) Initiator, z. B. Eva hat die Gans verbrannt; (3.) Kausator, z. B. Der Wald hat den Jungen erschreckt; (4.) Mittel des Geschehens, z. B. Das Wasser füllt die Mulde. Die semantischen Bedingungen und Begrenzungen der Transformationsmöglichkeiten der genannten Konstruktionen werden anhand der postulierten Konfiguration der semantischen Rollen festgestellt.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 3, pp. 183-192

Previous Otakar Šoltys: K lingvistické realitě propozice

Next Anna Jirsová: Dynamika vztahů singuláru a plurálu u substantiv v češtině